Na sociálních sítích se poslední dny staly populárními scény z výborného Bondarčukova výpravného filmu Waterloo s Rodem Steigerem v roli Napoleona. Zvláště záběry útoku britského těžkého jezdeckého pluku Scot Greys proti pěchotě 1. sboru hraběte d’Erlona a …protiútoku polských kopiníků. Kromě filmově kasicky nesmyslného ztvárnění jezdeckého útoku v podobě neuspořádaného mračna jezdců valících se tryskem po velmi dlouhé trase, což jako iracionální posoudí snadno kdokoli, kdo se nad věcí zamyslí, aniž by musel nutně znát předepsané a aplikované (!) mechanismy předpisů, je video matoucí především protiútokem v podání polských gardových švališerů-kopiníků. Tento protiútok ve skutečnosti provedly 3. a 4. švališerský-kopinický pluk Goberechtovy brigády, nikoli Poláci. Kdo byli Napoleonovi švališeři?

Výraz švališer je zkomoleninou z francouzského chevau-léger, což je označení pro „lehkého jezdce“. Lehké kavalerie existuje mnoho různých druhů, jež se vzájemně liší především ústrojí, ale všechny plní úkoly jako průzkum, boční zajištění, krytí čela nebo týlu armády, pronásledování poraženého protivníka. Lehký jezdec sedlá menšího a hbitějšího koně. To mu dává určitou výhodu v individuálním boji, má-li čas a prostor volit jeho podmínky; a napak nevýhodu na bitevním poli ve střetu s těžkým jezdectvem v sevřeném tvaru.

Královská armáda kromě pluků husarských a jízdních mysliveckých postavila v roce 1779 šest pluků švališerských. Existovaly pouhých pět let, než byly reorganizovány a přezbrojeny jako pluky jezdectva, régiments de cavalerie, což v užším významu tohoto termínu ve Francii až do vzniku kyrysnických pluků znamená pluky těžkého jezdectva.

Dalším švališerským plukem byl až Pluk polských švališerů Císařské gardy zformovaný Napoleonovým dekretem z 2. března 1807. V polské kavalerii se nejdéle udržela účinná jezdecká zbraň: kopí. Gardoví švališeři však na ta svá museli čekat až do prosince 1809, kdy jimi byli vyzbrojeni oficiálně, a pluk byl přeznačen na Pluk polských švališerů-kopiníků Císařské gardy (část jezdců se nicméně kořistními rakouskými kopími ozbrojila u Wagramu). Do té doby byl švališer vyzbrojen šavlí, pistolí a musketonem (a bodákem pro pěší službu).

Po anexi Holandska a rozpuštění holandské Královské gardy a jejího husarského pluku dekretem krále Ludvíka ze 16. června 1810 vzniká Napoleonovým dekretem z 13. září 2. pluk švališerů-kopiníků Císařské gardy z bývalých husarů; pluk obléká uniformy polského střihu s hulánskou czapskou v převažující červené barvě a získává přezdívku „Červení kopiníci“ (Lanciers Rouges) – polský pluk dostává pořadové číslo jedna.

A nejen u gardových kopiníků bude zjištěno, že jejich výzbroj je nesmyslně a neužitečně překombinovaná a pro koně zatěžující. Provizorně je to řešeno již během ruského tažení, a definitivně pak při reorganizaci obou pluků po návratu z Ruska, v dubnu 1813: napříště budou mít jezdci prvního řadu kopí (švališeři-kopiníci) a jezdci druhého řadu musketon (švališeři-karabiníci; neodbíhejme nyní do tajů terminologie – musketon je kratší dlouhou zbraní s hladkým vývrtem, jíž většina ostatních armád říká karabina).

Kromě 1. a 2. pluku vznikl také 3. (litevský) pluk (a v jeho rámci litevští Tataři), ale nepřežil závěr ruského tažení a jeho zbytky byly vřazeny do pluku polského. S první restaurací pak jedna eskadrona 1. pluku doprovází Napoleona na Elbu, zbytek pluku je rozpuštěn, a částečně sloučen s 2. plukem do nového Královského sboru švališerů-kopiníků. Jako pluk císařské gardy o čtyřech eskadronách v červených uniformách bude obnoven po Napoleonově návratu do Paříže, a polská/elbská eskadrona mu bude podřízena jako pátá, a zúčastní se belgického tažení a bitev u Ligny a Waterloo.

První jednotkou, která měla být v rámci francouzské armády koaličních válek vyzbrojena kopím, byla „experimentální“ Germánská legie, jejíž vznik předepisoval zákon ze 4. září 1792. Měla mít mj. čtyři eskadrony jízdních „pikenýrů“ (piqueurs či piconniers à cheval). Co se z ní podařilo zformovat, bylo rozpuštěno v červnu 1793 po krátkém nasazení ve Vendée. Okolnosti jdou nad rámec tématu článku – a pozastavme se jen u výrazu píka, kterým je myšleno jezdecké kopí (slovo píka užívá například ruská vojenská terminologie; jinde označuje píka zbraň spíše pěchotní).

A tedy první skutečně kopinickou jednoutkou francouzského jezdectva byl polský kopinický pluk zformovaný 20. ledna 1808 a včleněný do Viselské legie, což byla cizinecká (polská) jednotka francouzské armády, dědička tradic polských legií revolučních válek. V únoru 1811 k němu přibude druhý podobný pluk, a již 18. června téhož roku vznikají Napoleonovým rozkazem řadové švališerské-kopinické pluky francouzské armády, a sice přezbrojením, přestrojením a přeznačením šesti dragounských pluků, jejichž čísla nadále zůstávají mezi dragounskými pluky nevyužita (1., 3., 8., 9., 10. a 29.) – a k nim jako 7. a 8. šavališerský-kopinický oba pluky Viselské legie i nadále v převážně modrých uniformách a jako 9. pluk původní 30. jízdní myslivecký pluk, který byl vytvořen různými německými jedotkami, oblékající zeleno-žlutou kurtku a červené kalhoty. Šest francouzských pluků bylo namísto hulánské czapsky vystrojeno charakteristickou přilbu s hřebenem.

Všechny tyto pluky se potýkaly se stejným problém s překombinovanou výzbrojí, kterou měli důstojníci Napoleonovi od počátku za zlé. A stejně jako u gardových pluků byl problém definitivně vyřešen počátkem roku 1813: první řad nesl kopí, druhý musketon.

Přičemž je třeba uvést, že ač „švališeři“, byli tito původně dragouni jezdectvem nikoli lehkým, ale řadovým či středním. Měli i nadále dragounské koně, vyšší než myslivci. Na počátku ruského tažení byly ještě ne zcela ustavené pluky po eskadronách přiděleny k divizím těžkého jezdectva, aby pro ně přímo zajišťovaly funkce lehké kavalerie. Ale těžší koně a specifická výzbroj z nich činila účinou bitevní zbraň. Kromě kopiníků byli kopím vyzbrojení také kopiníci-žandarmové ve Španělsku a část nových pluků gardových průzkumníků (éclaireurs):

Není třeba dodávat, že všechny kopinické pluky budou rozpuštěny spolu s ostatními jednotkami bývalé císařské armády na počátku druhé restaurace. Vítězní spojenci Francii dovolili udržovat jediný kopinický pluk, který byl součástí Královské gardy. Revoluce v roce 1830 přinesla i obnovení řadových kopinických pluků: vzniklo jich opět šest (jeden původně gardový, a pět přestrojením pěti mysliveckých regimentů).

Kromě francouzských a francouzských-cizineckých jednotek vystoupilo na Napoleonově straně množství pluků polských hulánů či litevských kopiníků, své kopiníky měl Murat coby velkovévoda z Bergu a Kleve i později jako král neapolský. Hulánskými pluky disponovala císařsko-královská rakouská armáda, i ruská, i pruská. Britové kopí zavedou až po Waterloo. Proč? Protože v rukách zdatného jezdce není mocnější jezdecké zbraně. Tedy v boji proti jezdectvu. Na pěchotu stačí dýmka.

Viz také:

• Pravidelné jezdectvo francouzské armády – organizace (1791-1803)
• Generál Bonie, Francouzská taktika – jezdectvo v boji
• Francouzská jezdecká ordonance z roku 13
• Formez le carré! Zformujte karé!