Kolem desáté dopolední se naskytlo anglickým důstojníkům a siru Arthurovi, stojícím na Cerro de Medellín, výjimečné divadlo, neboť podél francouzské linie a vzhůru na Cerro de Cascajal klusala vyšňořená skupinka na skvělých koních, v pestrých uniformách blyštících se zlatem a s mnoha pery na kloboucích. Všem bylo jasné, že mají v zorném úhlu polních kukátek protivníkovo nejvyšší velení s početnou suitou, která možná budila v některých Wellesleyových štábních důstojnících závist, neboť jejich úbory ničím zvláštním nevynikaly a štáb jako celek za Francouzi co do počtu i okázalosti velice pokulhával.

Nebylo těžké se dovtípit, oč jde. Král Josef jel spolu s maršálem Jourdanem a generálem Sébastianim za maršálem Victorem, aby společně usoudili, co podniknout dál!

Victor jednoznačně požadoval, aby se v boji pokračovalo, a naprosto přesvědčeně tvrdil, že zvítězí. Josef s Jourdanem mu oponovali, opatrnost jim velela nic nepodnikat, přejít ve stávající pozici do defenzívy a pár dnů počkat, až protivníci zjistí, jaké nebezpečí jim hrozí od uskupení maršála Soulta, velitel I. sboru je ale zasypával přívalem slov, v nichž se zapřísahal, vysvětloval a občas i skrytě vyhrožoval, jakou že příležitost to chtějí jeho oponenti zahodit. Král a jeho vojenský poradce by možná těmto tirádám odolali, v průběhu válečné rady ale přišly dvě zprávy, které vše změnily.

První depeši posílal generál Valence, guvernér Toleda, a hlásil v ní, že španělský generál Venegas, který se dosud skrýval někde v pohořích či podhůřích Sierry Moreny a nedával o sobě vědět, zahájil postup, jenž naznačuje pochod k Toledu, tedy na Madrid! V této chvíli neměl v cestě nic víc než slabou Valenceho posádku, celkem čtyři polské bataliony!

Druhá písemná zpráva pocházela od maršála Soulta a nebyla o nic lepší. Vévoda Dalmatský oznamoval, že se mu dosud nepodařilo přisunout do Salamanky dělostřelecký trén a Neyův VI. sbor že se stále nachází v městě Astorga, proto nestihne do Plasencie (na britsko-španělskou operační linii) dojít 3. srpna, jak sliboval; podaří se mu to nejdřív o dva dny později!

Jaké možnosti se nyní naskýtaly? Josef s Jourdanem mohli vyčlenit třetinu sil, zhruba 15 000 mužů, a pochodovat s nimi k Toledu či k Madridu, jenže pak by nechali v defenzivní pozici Victora jen se 30 000 muži. Pokud by ovšem Victor zvítězil, zbýval čas k přesunu před hlavní město a krom toho bylo pravděpodobné, že by Venegas po zprávě o Cuestově porážce zatroubil na ústup.

Pod tlakem těchto úvah se dali Jourdan i Josef Victorovými sebevědomými prohlášením přesvědčit a souhlasili, ať bitva pokračuje.

Otázkou zůstalo, jak má pokračovat!

Nebylo lehké dospět k nějakému smysluplnému závěru, neboť dosavadní průběh bitvy a její výsledky ukazovaly, že tu mnoho možností není. Muselo se dobýt Cerro de Medellín, jenže jak to provést? Nový izolovaný útok na výšiny nepřicházel v úvahu, zbýval jen nápor proti celé britské linii s tím, že nějaké jednotky budou Španěly odrazovat od protiútoku. Něco podobného představovalo nemalé riziko, neboť Cuesta mohl vést nápor do francouzského levého boku, a kdyby uspěl, odtrhl by Francouze od operační linie na Madrid. Nikdo ovšem nevěřil, že by se Španělé k něčemu takovému odhodlali, proto Victor soudil, že postačí, když se proti nim nechá Milhaudovo jezdectvo a za ním zůstane na středu záloha, již král Josef přivedl z hlavního města.

Onen generální útok nehodlali Victor a Josef podniknout naráz, chtěli ho rozvíjet stupňovitě. Nejprve chtěli poslat vpřed Sébastianiho čtrnáctitisícový sbor, aby otřásl pravým křídlem a středem britské linie u baterie Pajar de Vergara a na sever od ní. Úkol Victorova sboru byl komplikovanější a spočíval v následném postupu k Cerro de Medellín třemi divizemi ve třech směrech. Lapisse jako pravý Sébastianiho soused měl vést v závislosti na jeho úspěchu a postupu rovněž čelní útok na zbytek linie v rovině. Latour-Maubourgovi dragouni, masa šesti pluků, a Beaumontovi lehcí jezdci, měli vyrazit za touto pěchotou a vniknout do průlomu, pokud by se zdařil. Villatte dostal za úkol podniknout čelní útok proti kopci, jelikož ale bylo jasné, že tady Britové obranu posílí, jak se dá, obdržel Ruffin rozkaz proniknout s podporou Merlinova jezdectva do údolí mezi severní stranou Cerro de Medellín a jižními svahy Sierry de Segurilla. Odtud by pak zaútočil vzhůru po severní stráni.

Obchvat údolím mezi kopcem a horami představoval vlastně jediný novější manévr francouzské strany. Vedl do prostoru, jenž byl podle všeho dosud nekrytý, a vkládaly se do něho největší naděje, proto je dosti nepochopitelné, že jej měla provést divize, která dosud bojovala jako takřka jediná, vedla už dva útoky a byla odražena, přičemž utrpěla značné ztráty, které se musely odrazit jak na fyzickém, tak morálním stavu. Jediný rozumný důvod pro takovou dispozici představovaly čas a rozvinutí. Ruffin prostě na onom směru stál a střídat jej někým jiným znamenalo celou bitevní sestavou složitě hýbat.

Sir Arthur, pečlivě francouzské pozice sledující a zvažující i protivníkovy možnosti, Victorův záměr odhadl. Nebylo to ostatně těžké, sestup Ruffinovy divize z Cerro de Cascajal a pohyb Merlinových jezdců od ohbí potoka Portiña nemohli Francouzi utajit. Wellesleyho problém tkvěl jinde. V ohroženém údolí neměl jedinou jednotku a postrádal jakékoliv zálohy, které by do něho mohl přesunout. Nezbývalo mu než jednu ze dvou brigád na Cerro de Medellín, v tomto případě jednotky Richarda Stewarta, natočit k severnímu svahu, přesunout Ansonovu lehkou a Faneho těžkou jezdeckou brigádu z postavení za Sherbrookem do onoho severního údolí a požádat Cuestu, jestli by mu nepůjčil část pěchoty. Španěl kupodivu neměl nejmenší námitky, vyčlenil Bassecourtovu divizi (5000 mužů) a dokonce poslal i šest dvanáctiliberek, ráži, již Britové postrádali. Čtyři určil sir Arthur do reduty Pajar de Vergara, dvě na Cerro de Medellín. Zbývala jediná neznámá: kdo údolí, připomínající spíše sevřenou rokli, zaplní dřív, zda Francouzi, nebo Britové se Španěly.

„Kolem dvanácté všechna palba zmlkla a Francouzi si vařili oběd. Ve dvě odpoledne dokončili všechny přípravy ke generálnímu útoku na celou britskou linii,“ psal příteli po bitvě plukovník Bingham.

Osmdesát děl I. i IV. sboru spustilo palbu na britskou linii, místy vzdálenou něco přes 500 metrů. Působila značné škody všude a na pahorku sir Arthur dokonce nařídil, ať se muži krom hlídek či střelců stáhnou na odvrácenou hranu svahu nebo zalehnou. Jednotky v rovině na tom byly hůře, neměly se zač skrýt. Třicet britských a šest španělských děl promluvilo rovněž, francouzské kanonýry ale tímto způsobem umlčet nešlo.

Dělostřelecká příprava trvala naštěstí jen krátce, v tom se od včerejší a ranní palby podstatně lišila. Pak se modrá fronta pohnula, nejprve na francouzském levém křídle. Levalova a Sébastianiho divize (neboť když se Sébastiani stal velitelem sboru, ponechal si pod přímým velením i svoji bývalou divizi) vyrazila v kolonách po batalionech v jedné řadě vedle sebe.

Leval s divizí tvořenou devíti bataliony kontingentů z německých zemí tzv. Rýnského spolku a z Holandska mířil přímo proti Pajar de Vergara, tedy na nejsilnější bod obrany v rovině, a Sébastianiho poněkud předhonil, čímž se vysunoval bokem ke Španělům. Za onen chvat, jenž odporoval Sébastianiho i Josefově instrukci, nemohl, neboť bataliony šly skrze vinice, olivové háje i sady, kde musely sestavy zrušit a odkud na pravé sousedy neviděly. Před Pajar de Vergara a Campbellovou divizí se zpoza stromoví objevily v půl třetí nikoliv v kolonách, ale jako rozptýlené houfce či rojnice. Levalovy jednotky se chvíli srovnávaly, načež vykročily a levým křídlem postupovaly i proti levému křídlu španělskému. Britové zahájili palbu salvami na 200 yardů, Němci a Holanďané odpovídali valivou palbou a postupovali až do chvíle, kdy bádenský batalion vprostřed zasáhly kartáče z reduty, které zabily i plukovníka von Porbecka. Bádenci zakolísali, začali se stahovat, strhli své sousedy a generál Alexander Campbell usoudil, že je to pravý čas k protiútoku. Plukovník Myers od 7th (Royal) Fusiliers uchopil prapor a na muže za sebou křikl:

„Come on, Fusiliers! Pojďme, fyzilíři!“

Se dvěma dalšími bataliony po boku udeřil na Nasavské a Holanďany, které pronásledoval až k šesti dělům, jichž se zmocnil.

„Artilerie generála Levala, kterou neopatrně nasadili vprostřed lesa, mezi vinice a příkopy, měla většinu koní zabitých a nemohla být odtažena; byla to nepříjemná událost, již nešlo před králem zatajit,“ komentoval věc maršál Jourdan.

Sébastiani i dělostřelecký generál Sénarmont se obávali zejména hlášení do Paříže, neboť Napoleon posuzoval ztrátu děl vždy přísně a jen málokdy si nechal zdůvodnit, proč k tomu došlo. Josef, který to věděl, ztrátu děl ve zprávě bratrovi neuvedl, leč císař se o ní dočetl ve svodkách z britských a španělských novin, o to pak zuřil víc…

Odražené Levalovy jednotky došly nazpět až k polským batalionům Valenceho divize, za nimiž se znovu seskupovaly.

S ústupem té části Levalových mužů, stojících proti Campbellovi, musel couvat i zbytek jeho divize na levém křídle, který si zatím jen vyměňoval salvy se Španěly. Pokud šlo o Brity, Campbell po prvním úspěchu postup zastavil a stáhl svoje červenokabátníky do původní pozice; bylo svrchovaně disciplinované a správné nenechat se strhnout a neriskovat protiútok případného nepřátelského druhého sledu či jezdectva. V souladu s Wellesleyho pokyny stačilo nepřítele odrazit a dál držet obranu!

Leval pak podnikl ve čtyři odpoledne ještě druhý útok, ten ale narazil na stejné překážky a byl odražen obdobným způsobem. Opět následoval protiútok, do nějž Campbell vedl svou odpočatější Kemmisovu brigádu ze svého druhého sledu a tentokrát jej zprava, do boku Němců s Holanďany, podpořili i Španělé. Na Hesence a Frankfurtské se vrhli jezdci Regimiento del Rey z Henestrosova uskupení, kteří zaútočili s velkým zápalem a pobíjeli Němce dřív, než stihli vytvořit karé. Napadení prokličkovali porostem, který jezdcům překážel, Španělé se přesto hnali za nimi a ocitli se před francouzskou baterii vlevo od té, jíž se Campbell zmocnil v prvním útoku. Nezaváhali, vrhli se na ni, než stačili kanonýři zareagovat, pobili obsluhy a se čtyřmi ukořistěnými kusy odklusali zpět do výchozí pozice jižně od Pajar de Vergara. Byl to nejskvělejší a nejsmělejší čin jinak dosti bídného španělského jezdectva za celý rok války, Brity nadchl a zčásti španělskou armádu jako celek očistil od despektu, který k ní Wellesleyho muži od včerejšího útěku pěchoty měli.

Pokud šlo o Levala, stály jej tyto dva útoky 1007 mužů, zhruba čtvrtinu síly celé divize! Campbell přišel o 236 mužů a Španělé nanejvýš o 180 mužů, přičemž většinu mrtvých i raněných měla na svědomí francouzská dělostřelba.

O něco později než Campbell čelila vlevo od něj francouzskému náporu i Sherbrookeho divize. Proti ní se vydali Sébastiani se svou divizí a Lapisse s divizí Victorova sboru; jejich bataliony postupovaly kolem třetí odpolední v rozdílném uspořádání ve dvou sledech. První stále tvořily kolony po divizionech, druhý však kráčel u Sébastianiho v brigádních kolonách vedle sebe, u Lapisseho za sebou. Obě divize došly k potoku, překročily jej pod ochranou rojnic tiraillérů a blížily se výhružně, s blyštícími se bodáky, prapory vlajícími na žerdích s císařskými orly, duněním bubnů a bojovým pokřikem, s palbou za občasných zastávek, Britové jim ale neodpovídali, neboť Sherbrooke vydal rozkaz počkat, až bude nepřítel na pouhých padesát yardů. Když se na tuto pomyslnou čáru Francouzi přiblížili, třeskly salvy, které první řady kolon doslova zkosily. Byly nesmírně zničující, v pár minutách připravily Sébastianiho divizi o třetinu mužů a podobně na tom byl i Lapisse. Pak zazněl bojový pokřik z britské strany a celá linii, od gardové brigády Henryho Campbella (nezaměňovat s divizí Alexandra Campbella) vpravo po Lowovu německou brigádu nalevo vyrazila do protiútoku s nasazenými bajonety dlouhými třiadvacet palců. Sébastianiho i Lapisseho muži couvali za Portiñu. Cameronova brigáda na středu u jejího koryta protiútok zastavila a generál odmítl jít dál, neboť tak mu to ukládala Wellesleyho dispozice, Langwerth s Královskou německou legií vlevo a Campbellovy gardy vpravo se však nechali opojit vítězstvím a postupovali dál. Přestali myslet na zálohy, které za útočícím sledem Francouzi bezpochyby mají, až zjistili, že se za ně protivník stáhl a oni proti sobě náhle mají čerstvé jednotky, dělostřelecké baterie a ke všemu masu Latour-Maubourgových dragounů! Linie se za jejich postupu dávno rozvlnila, stála nekrytě v dost otevřeném, plochém terénu a musela se dát na kvapný ústup až na úroveň disciplinovaného Camerona. Neobešlo se to bez obětí, neboť Francouzi nečekali, s vítězným pokřikem se vrhli kupředu a nyní bili ustupující červenokabátníky oni.

„Nepřítel se okamžitě seskupil, následoval nás a tak si věřil, že zvítězí, že jsme jejich důstojníky slyšeli volat ,Allons, mes enfants, ils sont tous nos prisoniers [Kupředu, děti moje, všechny pozajímáme]‘. Leč sir Arthur nejspíš viděl, do jakého sevření se gardy dostávají, a poručil osmačtyřicátému, aby je z výšin podpořil. .,“ líčil porážku a ústup gard lord Munster.

Druhý batalion Královské německé legie ztratil ve dvaceti minutách 387 příslušníků a gardové jednotky 611 mužů, což v jejich případě tvořilo téměř třetinu stavu brigády. Vojácký duch je ale neopustil, a když celá linie všech pěti brigád ustupovala do výchozího postavení, procházela intervaly mezi jednotkami Mackenzieho divize, která se přesunula vpřed, aby je chránila. Ustupující 1. batalion Coldstream Guards a batalion 3rd Guards v té chvíli přivítalo mohutné hurrah jako odměna. Ne za zbrklost Johna Coape Sherbrookeho a jeho podvelitelů, ale za odvahu mužů!

Sébastiani zatím postoupil znovu kupředu a dalších dobrých dvacet minut chrlily muškety obou stran ránu za ranou. Tentokrát nebyla zdrcující jen anglická, ale i francouzská palba a Mackenzieho tři bataliony (byla zde jen jeho vlastní brigáda) ztratily z celkového počtu 2000 mužů 632 mrtvých i raněných; velitel divize, šestačtyřicetiletý John Randoll Mackenzie byl mezi padlými. Přesto právě tyto jednotky druhý útok na svém úseku zastavily, i když na ně a jejich zásluhy Wellesleyho hlášení zapomnělo, nejspíš proto, že sir Arthur od mrtvého Mackenzieho, či přesněji od jeho zástupce, nedostal hlášení a neměl tudíž podklady… I Sébastiani zaplatil tvrdě. Jeho divize přišla o všechny plukovníky, sedm z dvanácti chefs de bataillon a 2100 mužů, z nich 600 padlo do zajetí.

Pokud šlo o dvě brigády King’s German Legion, Langwerthovu a Lowovou, ta druhá ztratila třetinu a první polovinu mužů, přičemž mezi mrtvé patřil i dvaapadesátiletý hannoverský brigádní generál Ernst Eberhard Kuno, baron Langwerth von Simmern. Lapisseho útok tu byl vskutku razantní, hrozil prolomením britské obrany a Wellesley se sem přihnal ze svahu osobně s nejsilnějším batalionem brigády Richarda Stewarta, se 700 bodáky 1/48th Foot, s nimiž trhlinu ucpal. Teprve pak mohli Britové s Němci společnými silami Francouze vytlačit nazpátky, což už generál Pierre Lapisse nejspíš nevnímal, neboť jej těžce zraněného odnesli. Zemře nedlouho nato v Santa Olalla.

„Sotva se moje jednotka seskupila do linie, řekl mi kapitán, ať semknu řady napravo a (…) v té chvíli prolétla kule skrze jednoho muže v prvním řadu i toho za ním a oba zabila. Poté následovala palba z jejich mušket a trvala po několik minut. (…) Seržant, který mě asistoval, sebou náhle škubl a padl, odhodilo jej to na šest yardů dozadu. Běžel jsme k němu a zjišťoval, je-li smrtelně raněn, on ale odpověděl, že kulka zasáhla jeho tornu,“ psal seržant Andrew Pearson, jehož vzpomínky líčí atmosféru bitvy nejplastičtěji.

Budeme-li pokračovat bojištěm onoho odpoledne dál k severu, dostaneme se mezi Cerro de Cascajal, na němž stála Villatteho divize, a k protilehlému Cerro de Medellín. Tady k francouzskému útoku vůbec nedošlo, neboť Victor usoudil, že čelní útok proti kopci lze provést jen v případě úspěchu nalevo či napravo. V rovině jižně odtud se ale nedostavil, Sébastianiho sbor i Lapisseho divize utrpěly porážku, proto čekal až na rozvinutí Ruffinova náporu, jenž měl být veden údolím pod pohořím Sierra de Segurilla. Boj se tu ale omezil jen na hustou dělostřelbu, před níž se vojáci Donkinovy a Tilsonovy brigády snažili zčásti ukrýt zalehnutím či přesunem na odvrácenou stranu, což pomáhalo jen zčásti; Rufane Shaw Donkin z Mackenzieho divize ztratil „jen“ 195 mužů, Christopher Tilson z divize Hillovy na tom byl obdobně (Stewartova brigáda z divize Rowlanda Hilla se, jak jsme řekli, přesunula v průběhu střetu pod kopec, aby zacelila trhlinu po dvou brigádách Královské německé legie).

Poslední francouzské uskupení, tři pluky Ruffinovy divize a další dva z Villatteho divize, se hnuly vpřed později než všechny ostatní části I. a IV. sboru. Jejich úkolem byl obchvatný manévr, který je měl dovést údolím pod prudkými svahy pohoří Sierra de Segurilla k severní straně Cerro de Medellín ve chvíli, kdy na sebe zbytek armády upoutá protivníkovu pozornost. Když se tyto jednotky začaly do tři čtvrtě kilometrů širokého prostoru nořit, bylo už pozdě, z nepřátelské strany sem přicválaly dvě britské jezdecké brigády. Za nimi spěchala Bassecourtova španělská pěchota, která začínala obsazovat horské srázy Segurilly, a na cestě bylo i Alburquerquovo jezdectvo. Ruffin snadno pochopil nebezpečí; pokud by do údolí vnikl a zaútočil na severní svah Cerro de Medellín, nastavil by bok úderu britských jezdců! Chtěl ovšem splnit úkol, takže mu nezbývalo než postupovat kupředu velmi opatrně a tudíž nesmírně zvolna. Rozhodnutí mu znesnadňovala i jiná věc, to že jej pahorek připravoval o jakýkoliv vizuální kontakt s děním v ostatních částech bojiště. Rachot střelby z pušek s duněním děl představovaly to jediné, podle čeho dokázal situaci odhadovat.

Sotva postoupili Ruffinovi muži o něco víc do hrdla údolí, zjistili, že je jejich úkol ještě tvrdší, než čekali. Šikmo shora z Cerro de Medellín po nich pálili pěšáci brigády Richarda Stewarta a krom toho mezi ně začaly dopadat střely nejen z britských šestiliberek, ale i ze dvou španělských dvanáctiliberek. Ani to nebyl konec, neboť šikmo z druhé strany, ze skal na severu, měly co chvíli začít třeskat muškety Španělů dona Luíse Alejandra Bassecourta. Ruffinovi nezbývalo než úkoly a tím i síly rozdělit. Nechal 9. lehký obrátit čelem proti Bassecourtovi, 27. lehký z Villatteho divize, který postupoval s ním, poručil obrátit šikmo vůči Cerro de Medellín, zbylé dva pluky (24. a 96. řadový) vedl stále kupředu a 63. řadový (opět od Villatteho) si nechal jako zálohu.

V té chvíli se hnulo britské jezdectvo, nejprve Ansonova brigáda z lehkých dragounů, která za zvuku trubek vyrazila. Hnala se v sestavě takřka koleno na koleno, s šavlemi tasenými, a Francouzi se kvapně přeskupovali do obranných karé, avšak náhody války způsobily, že se štěstí obrátilo k britským kavaleristům zády. Zhruba sto padesát metrů před nejbližším čtverhranem francouzské pěchoty ležel záludný příkop, vyschlé koryto potoka, které tu vyhloubily zimní deště, ženoucí se bystřinami z Cerro de Medellín. Byl na padesát stop široký, deset hluboký a plukovník Elley jej na čele 23rd Light Dragoons spatřil až v poslední chvíli. Jeho hřebec překážku zvládl a colonel ho zarazil, načež začal dávat zuřivě výstražná znamení dvěma eskadronám za sebou, pro které už bylo pozdě. Někteří pochopili, či překážku spatřili, strhli, nebo zbrzdili koně, jiní ale do koryta spadli. Muži i zvířata do sebe naráželi a z těsné sestavy bylo rázem klubko plné kleteb, výkřiků i ržání.

Druhý sled, varovaný zmatkem před sebou, se prvnímu vyhnul, přejel koryto a pokračoval, jenže sestava koleno na koleno vzala za své a spolu s tím i rychlost, která klesla do klusu. Čelo karé 27. lehkého pluku zahájilo na lehké dragouny palbu a mělo dost času na to, aby nezůstalo jen u první salvy…

Po severnější straně údolí útočili lehcí dragouni King’s German Legion a koryto před nimi bylo nejspíš ještě širší, byť méně hluboké. I zde došlo k pádům a kolizím, i když ne tak dramatickým jako u britských jezdců, a také Němci, vedení plukovníkem Arentschildem, útočili na karé 24. řadového už jen klusem.

Plukovník Elley po neúspěšném útoku na 27. lehký velel obracet koně, ne však k ústupu, ale k rozjezdu do trysku směrem ke statku Valdefuentes, jenž ležel těsně na úpatí Cerro de Medellín. Spatřil tu totiž čelo francouzských lehkých jezdců Merlinovy divize, jejímž úkolem byla podpora Ruffina i Villatteho, neodhadl ale, jak velké množství jich je! Hnal tryskem tam, co stály 10. a 26. jízdní myslivecký, ty však uhnuly do stran a Elley náhle zjistil, že za nimi stojí další brigáda. Než stačil zareagovat, jízdní myslivci se na něj i na jeho 23rd Light Dragoons vrhli z boků i z týlu! Většina britského pluku byla zničena, uniknout dokázal jen plukovník Elley se dvěma či třemi lehkými dragouny a za život mohli tito šťastlivci děkovat jen kvalitě svých koní. Víc než stovka dalších, nejspíš postižených pádem v suchém korytě, se přibelhala až navečer. Celková ztráta činila 207 mrtvých, raněných i pohřešovaných a 108 zajatých; před oním útokem měl třiadvacátý 450 mužů.

Ruffin, který útok Ansonovy lehké brigády odrazil, mohl zrušit čtverhrany a postupovat dál, to však trvalo jen do chvíle, než spatřil Faneho těžkou jezdeckou brigádu a než se dostal do křížové palby, vedené z jedné strany Bassecourtovými Španěly a z druhé Brity Richarda Stewarta. Pokusil se poslat do skal vpravo od sebe ostrostřelce, to však byl krok bez naděje na úspěch. Karé musel vytvořit znovu, hrozba druhého útoku byla příliš velká, tím však vytvořil skvělý cíl pro britská i španělská děla nahoře, jimž nemohl nijak odpovídat. Villatteho dva pluky ztratily díky této palbě za několik minut dvě stovky mužů a jim i třem plukům Ruffinovým nakonec nezbylo než se dát na ústup. Vzato z širšího pohledu by byly jejich oběti tak jako tak zbytečné, neboť na ostatních částech francouzské fronty boje skončily…

Na Cerro de Cascajal, kde měl hlavní stan maršál Victor, se odbývala další, ještě bouřlivější válečná rada. Victor trval na pokračování v bitvě, na podniknutí dalšího útoku, zapřísahal se, že Britové jsou oslabeni a jejich linie při soustředném náporu pukne, žádal, aby jej Jourdan s Josefem podpořili pětitisícovou zálohou jednotek, které přivedli od Madridu, ani krále, ani jeho poradce už ale nezlomil. Oba považovali pokus jak za riskantní, tak příliš pozdní, neboť i kdyby se hypotetický úspěch dostavil, byla by už tma. Namítali, že by vyčerpali síly, zvýšili beztak velké ztráty a krom toho by se vystavili nebezpečí, že Cuestovi Španělé postoupí, čímž by začali celé francouzské uskupení odřezávat od operační linie k Madridu. Zpráva, že se Cuesta pohnul, sice nebyla pravdivá, mohlo k tomu ale ještě dojít… Victor doslova zuřil, že neprosadil svou, pro Francouze to ale bylo štěstí. Těžko se dalo věřit, že po třech útocích za dva dny, které nedobyly ani metr terénu, bude čtvrtý úspěšný. Nakonec vévodovi z Belluna nezbylo než se před Josefem sklonit a souhlasit s ústupem za řeku Alberche. Jourdan i král přitom měli před očima hlavně nebezpečí, které hrozilo Toledu i Madridu od Venegase, a byli připraveni se odpojit, aby mohli chvátat oním směrem.

V pozdním odpoledni se od dělostřelby vznítily suché trávy v planině kolem potoka, a požáry, které vítr rychle roznášel, hustý dým i plameny zahubily spousty raněných, kteří neměli sílu, aby se z dosahu nebezpečí odplazili. Počet obětí na obou stranách tím ještě vzrostl.

„Šokovaně jsem si prohlížel mrtvé a raněné na obou stranách, mnohé bez nohou, jiné bez rukou či jedné paže; muži i koně leželi kolem dokola jedni přes druhé otřesným způsobem. Všechny domy v Talaveře byly doslova nacpané anglickými, španělskými i francouzskými raněnými, z nichž mnozí zemřeli spíše na ztrátu krve než v důsledku svých ran…,“ psal kapitán Elliot od Royal Artillerie.

Britové, kteří vedli dosti spolehlivou evidenci, uváděli, že v bitvě přišli o 801 mrtvých, 3915 raněných a 649 pohřešovaných. Francouzi přiznávali 761 mrtvých, 6301 raněných a 206 nezvěstných, pamětníci (například Rocca) ale tvrdili, že šlo až o 10 000 vojáků. Španělé ztratili 1201 mužů.

„Sire, včera byla anglická armáda napadena ve svých postaveních. Krom pětadvaceti až třiceti tisíc Angličanů jsme měli co činit s Cuestovou armádou, která čítala na pětatřicet až čtyřicet tisíc. Bojiště, které jsme ovládli, je plné jejich mrtvých (…) Je mi, sire, líto jediné věci, že jsem nemohl pozajímat anglickou armádu celou…,“ psal pak Josef bratrovi a nehorázně lhal, nejspíše proto, aby se uchránil před císařovým hněvem.

Bitva, dosud ve Španělsku největší a v každém případě velmi krvavá, skončila takticky francouzským neúspěchem a strategicky bezvýsledně. Francouzi protivníky nezahnali a krom toho měli ohrožený Madrid. Britové se Španěly udrželi postavení, k jejich operační linii se ale blížily tři sbory uskupení maršála Soulta, o čemž dosud nevěděli. Co vlastně boje u Talavery de la Reina přinesly, to měly rozhodnout teprve následující dny.