IX. Zdravotní služba
(viz také příloha H – systém hodnostních stupňů)
Zdravotní služba byla ve své době přehlíženou součástí armády. Prvním problémem byl nedostatek prostředků věnovaných nejen na její vývoj, ale i prostou existenci, druhým, neméně vážným, bylo její podřízení válečným komisařům – lidem bez potřebného vzdělání, pro něž byla správa zdravotní služby jen jedním z mnoha úkolů.
Zdravotní služba měla tři větve – chirurgy (chirurgiens), lékaře (médecins) a lékárníky (pharmaciens) a byla rozdělena na personál armádních špitálů (hôpitaux), ambulancí (ambulances) a na plukovní zdravotní důstojníky – plukovní chirurgy. Podle výnosu z 24. thermidoru roku VIII (12. srpna 1800) byl počet armádních nemocnic stanoven na třicet. Příprava zdravotních důstojníků probíhala ve čtyřech z nich (Val-de-Grâce, Lille, Metz a Strasbourg), ale vzhledem k nízkému počtu vyučujících nebyla dostatečná. Zároveň byla z řad armády propuštěna (opět z ekonomických důvodů) řada zkušených zdravotních důstojníků. Výnos ze 16. frimairu roku IX (7. prosince 1800) pak snížil počet špitálů na šestnáct a počet příslušníků zdravotní služby na pouhých 844, plus 489 chirurgů u jednotek – počet naprosto neodpovídající stavům francouzské armády. Potřeba vyššího počtu zdravotních důstojníků, jež vyvstala s plánovnou invazí do Británie a posléze s válkou 3. koalice, přivedla do zdravotní služby povětšinou nedouky, kteří si vybrali zdravotní službu, aby unikli běžné vojenské službě. Výcvikové špitály již byly zrušené.
Výnosem z 9. frimairu roku XII (1. prosince 1803) byla dosavadní Zdravotní rada (Conseil de santé) nahrazena šesti hlavními inspektory zdravotní služby (inspecteurs généraux du service de santé), byli to Jeam-François Coste, vrchní lékař Pobřežní armády; René-Niclas Desgesnettes, vrchní lékař Val-de-Grâce; Pierre-François Percy a Nicolas Heurteloup, vrchní chirurgové Pobřežní a Italské armády; Jean-Dominique Larrey, vrchní chirurg Gardy konsulů (Císařské gardy od roku 1804); a Antoine-Augustin Parmentier, vrchní lékárník Pobřežní armády. Tito zkušení a vzdělaní doktoři však řídili zdravotní službu pouze v otázkách lékařské vědy, po odborné stránce jim podléhal zdravotní personál špitálů a veleli polním ambulancím v akci. Organizace špitálů a ambulancí, jejich umístění, zásobování, převelování zdravotních důstojníků – v těchto zásadních věcech měli hlavní slovo často nekompetentní váleční komisaři a jejich zásahy beztak nedokonalý systém jen dále zhoršovaly.
Vojáci měli v bitvě zakázáno spontánně pomáhat raněným spolubojovníkům – aby toho nezneužívali k opuštění svého místa. Raněný tak musel vyčkat (podle hodnosti často hodiny a dokonce dny), než jej nepočetná zdravotní služba dopravila na obvaziště, nebo se tam dostat vlastními silami. Zcela běžným úkonem chirurga byla amputace, jež se prováděla i v případě lehčích zranění – aby se zabránilo hrozící infekci. Nebyl čas na pečlivou dlouhodobou léčbu, chirurg měl na každého pacienta velice omezenou dobu. Anestetikem byl často pouhý řemen mezi zuby. Zkušený chirurg dokázal amputovat nohu za 100 sekund, běda zraněnému hrdinovi, který padl do rukou nižšího pomocného chirurga, nebo chirurga 3. třídy.
Ambulance každé armády, nebo armádního sboru se dělila na tzv. ambulantní depot (dépôt d’ambulance), nazývaný také ambulantní špitál první pomoci (hôpital ambulant de premiers secours) a umístěný v dosahu bojiště, kde byli přijímáni ranění k prvnímu ošetření, a ambulantní divize (divisions d’ambulance) přidělené divizím sboru. Ambulantní divize jednak tvořily personál ambulantního depotu, jednak se dělily dále na ambulantní sekce (sections d’ambulance), jež operovaly v první linii a na křídlech divize. Zálohou sboru byla lehká, neboli létající ambulance (ambulance légère, volante), jejíž celý personál sloužil v sedle a měl k dispozici lehký povoz. Každý pluk měl svou vlastní ambulanci, která poskytovala okamžitou první pomoc přímo v první linii.
Zranění, kteří přežili první ošetření přímo na bojišti, nebo v ambulantních špitálech první pomoci byli transportováni do dočasně zbudovaných (hôpitaux temporaires)[i] a evakuačních špitálů (hôpitaux d‘évacuation) umístěných na komunikační linii armády, vážně zranění a nemocní, jejichž léčba vyžadovala delší dobu, pokračovali posléze, zpravidla v nelidských podmínkách natěsnáni na nejrůznějších povozech (transport raněných byl na posledním místě v žebříčku priorit armádní přepravy – po dělostřelectvu, munici, proviantu a mnohdy i kořisti) do stálých špitálů (hôpitaux permanents) v obsazených a spojeneckých zemích a ve Francii.
Roty špitálních zdravotníků (compagnies d’infirmiers d‘hôpitaux) byly založeny až dekretem ze 13. dubna 1809. Do té doby byl personál armádních špitálů tvořen nedostatečným počtem najatých a mizerně placených civilistů, jejichž výkonnost a ochota byly velice problematické. V poli plukovním chirurgům často pomáhali hudebníci.
Přežití zraněných ovlivňovala celá řada faktorů, většina zemřela nikoli na následky utržených ran, ale podlehli poamputačním horečkám, dyzentérii, stali se obětí epidemií (zejména tyfu a cholery), nebo zemřeli z celkového vyčerpání organismu, nedostatku živin, apod. Chirurgové na bojišti (ti zkušení a vzdělaní) odváděli v otřesných podmínkách vynikající práci, museli se však dívat na to, jak jejich pacienti následně po stovkách umírají v nelidských podmínkách transportu a špitálů. Zraněnému francouzskému vojákovi nebylo žádnou útěchou, že jeho protivník byl vydán systému ještě hůře fungujícímu.
[i] Dočasné špitály byly buď řadové, jež přijímaly zraněné po ošetření v první linii a v divizních ambulancích, nebo speciální, určené pro nemocné (např. svrabem, nebo pohlavními chorobami).