X. Vojenské vozatajstvo
Armádní transportní službu zajišťovaly v roce 1805, s výjimkou přepravy dělostřeleckého materiálu a munice, jež byla doménou dělostřeleckého trénu (viz oddíl IV), stále ještě soukromé společnosti – společnost Breidt pro Velkou Armádu a společnost Gayde pro Italskou armádu. Jednalo se o těžkopádný systém, který po celé období revolučních válek fungoval velice špatně, s výjimkou přepravy probíhající přímo ve Francii. V roce 1807 proto bude vojenské vozatajstvo plně militarizováno a vznikne zásobovací trén (train des équipages).
Povozy a postroje patřily státu, koně společnostem a obsluha byla tvořena civilními zaměstnanci těchto společností. Hlavní problém celého systému, a důvod militarizace v roce 1807, spočíval v tom, že zájmy armády a přepravních společností se zcela přirozeně rozcházely – společnosti šetřily, kde se dalo, armáda potřebovala dopravovat zásoby k jednotkám plynule a včas. Každý kůň, každá mula navíc zvyšovaly nejen pohyblivost povozů, ale samozřejmě i náklady společnostem. V zájmu společností bylo platit co nejméně zaměstnanců, v zájmu armády bylo, aby nemocného, nebo jinak služby neschopného vozku, okamžitě někdo nahradil. Žádat od civilních vozků projevy hrdinství tváří v tvář nepříteli bylo problematické, jejich nadšení a vlastenectví bylo úměrné výši platu, jež rozhodně nebyla taková, aby pro ni riskovali zdraví, nebo dokonce život. Zejména vozkové povozů přidělených k jednotkám se tomu však vyhnout zcela nemohli.
Vojenské vozatajstvo podléhalo válečným komisařům, kteří měli dohled nad dodržováním podmínek stanovených smlouvou mezi státem a danou společností. Jak již bylo řečeno, mnozí komisaři upírali podstatnou část své pozornosti na zajištění vlastních „potřeb“. Teoreticky byly dodávky proviantu[i] zabezpečeny, v praxi se kvůli nutnosti rychlých přesunů a vlivem vnějších okolností armáda často uchylovala k organizovaným rekvizicím u civilního obyvatelstva, jež byly považovány za legální. Kromě nich si vojáci v případě nutnosti obstarávali jídlo nelegálně – marodérstvím, loupením (maraude), jež bylo trestné, ale podle okolností veliteli do určité míry tolerované. Na drancování (pillage) se zbraní v ruce pamatoval trestní řád nejvyšším trestem.
X.1 Organizace vojenského vozatajstva
Vozatajstvo bylo podle zákona ze 14. frimairu roku XII (6. prosince 1803) organizováno do brigád (brigades), jež byly očíslovány podle pořadí svého založení. Dělily se na ty, jež obsluhovaly čtyřkolové povozy (35 mužů, 108 koní, z toho 100 tažných, a 25 povozů), a na ty, jež obsluhovaly dvoukolové (ty měly o 25 tažných koní méně). Každou brigádu řídil „kapitán“ (capitaine)[ii], koně a muly byly označeny vypálenými písmeny E (Equipages) a M (Militaires), jezdečtí koně měli navíc vypáleno S (Selle).
Dvě brigády administrativně podléhaly diviznímu šéfovi (chef de division), čtyři brigády zvláštnímu kontrolorovi (contrôleur particulier). Hlavnímu jednateli (agent général) každé společnosti podléhali ke štábům armád a sborů přiřazení vrchní jednatel (agent en chef), služební šéf (chef de service), ambulantní kontrolor (contrôleur ambulant) a příručí (commis). Společnost Breidt postavila pro tažení roku 1805 celkem 30 brigád, z nich 26[iii] bylo určeno pro Velkou Armádu. Celkem tvořilo vojenské vozatajstvo Velké armády 546 povozů a 2608 koní.
Služba se dělila do tří kategorií: přeprava proviantu, zdravotní služby a potřeb pro stavbu táborů; přeprava přidělená jednotkám a generálům; obecná přeprava a obsluha parků. Obsluha dělostřeleckých ekvipáží byla militarizována již v roce 1800, kdy vznikl dělostřelecký trén (viz oddíl IV).
Každý batalion pěchoty a pluk jezdectva měl být následován dvěma povozy s proviantem, jedním povozem pro zavazadla důstojníků (u pěchoty byl navíc jeden povoz s náhradní obuví). Každá plukovní ambulance měla mít povoz se zdravotnickým materiálem, vůz k přepravě zavazadel měl plukovník i major. Plukovní povozy podléhaly plukovnímu vozmistrovi a spolu s povozy divizního štábu tvořily pochodové kolony, jež podléhaly divizním vozmistrům. Hlavní vozmistr (příslušník armádního, nebo sborového štábu) řídil ekvipáže hlavního štábu a podléhali mu divizní vozmistři.
X.2 Pomocné ekvipáže
K pravidelnému vojenskému vozatajstvu je třeba přičíst tzv. pomocné ekvipáže (équipages auxiliaires). Na základě nařízení vrchního velitele byly armádou v příslušné oblasti zrekvírovány (bez náhrady) povozy i s koňmi a civilními vozky. Armáda jim zajistila nezbytnou stravu a krmení, a tito nešťastníci ji museli následovat a posílit její transportní službu. Dekretem z 15. fructidoru roku XIII (2. září 1805) bylo takovým způsobem ve východních departementech Francie zrekvírováno na 3500 čtyřspřežních povozů.
[i] Chléb, suchary, čerstvé i solené maso, rýže, sušená zelenina, víno, voda a ocet.
[ii] Dalšími funkcemi v brigádě byly: 1 vozataj (conducteur), 1 furýr (fourrier), 2 předáci (hauts-le-pied), 1 sedlář (bourrelier), 1 kolář (charron), 1 podkoní (maréchal) a 27 vozků (charretiers).
[iii] Brigády č. 18, 19, 27 a 28 byly určeny pro Severní armádu (Armée du Nord) v Holandsku. Brigády č. 15 se později zmocnili Rakušané.