I. Štáby
Štáby (états-majors) byly ve francouzské armádě pěti úrovní, odmyslíme-li zmíněný Císařský nejvyšší hlavní stan, byly to: Velký hlavní štáb; hlavní štáby (armád a armádních sborů); divizní štáby; plukovní štáby (případně štáby menších samostatných jednotek); a rotní štáby. K nim je třeba přičíst ještě štáby vojenských divizí a místní štáby, jež řídily administrativu v rámci vojenských divizí, a dále v jim podřízených departementech a posádkách. Bez specifických kompetencí stojí nad tím vším Hlavní štáb armády (état-major général de l‘armée), který nebyl orgánem spravujícím armádu, ale sborem zahrnujícím císařem stanovený počet divizních a brigádních generálů, adjutant-komandantů, pobočníků, štábních adjunktů[i] a nadpočetných štábních důstojníků (viz příloha A.3). Příslušníci hlavního štábu byli pověřeni službou v hlavních štábech armád a sborů a ve štábech divizí, inspekcí armádních jednotek, službou ve štábech vojenských divizí a místních štábech (viz oddíl 1.2), službou ve štábech dělostřelectva, ženijního vojska a Císařské gardy. (viz také Štábní služba v Napoleonově armádě)
I.1 Velký hlavní štáb
Onou institucí, jíž bychom dnes nazvali generálním štábem, byl Velký hlavní štáb (Grand état-major général). Jeho náčelníkem byl s titulem major général (generálmajor – bude vysvětleno) maršál Berthier. Kromě osobního štábu generálmajora (jeho pobočníků) a kabinetu generálmajora (sekretariát, účetní kancelář, kancelář pro přesuny vojsk, tajné oddělení) se Velký hlavní štáb dělil na tři části, generálmajor měl tři zástupce s titulem aide-major général, každý byl zodpovědný za jednu z nich. Aide-major général maréchal des logis (zástupce generálmajora ubytovatel) byl ředitelem služby pro řízení válečných operací (service responsable de la conduite des opérations); aide-major général directeur du service topographique (zástupce generálmajora ředitel topografické služby) vedl topografickou kancelář, aide-major général chef de l’état-major général (zástupce generálmajora náčelník hlavního štábu) řídil vlastní hlavní štáb (état-major général) který zahrnoval štáb armád (état-major des armées), administrativu armád (administration des armées) a tři specializovaná oddělení – první (pro rozkazy, jejich předávání, sledování stavů jednotek a korespondenci), druhé (pořádkové, pro četnictvo, pro výživu, příděly a zdravotní službu) a třetí (pro válečné zajatce, dezertéry, odvedence, válečnou radu, zákony a výnosy). Velký hlavní štáb byl hlavním štábem Velké armády (Grande Armée) – což je tradiční výraz pro hlavní síly zpravidla pod osobním velením panovníka.
I.2 Štáby vojenských divizí a místní štáby
Vojenské divizi, územní administrativní jednotce, velel podle výnosu z 3. fructidoru roku VIII (21. srpna 1800) divizní generál, jemuž podléhali velitelé departementů divize (podle jejich velikosti zpravidla dva brigádní generálové, zbývajícím departementům veleli adjutant-komandanti). Příslušníky štábu vojenské divize byli pobočníci generálů, příslušní štábní adjunkti a administrativní personál (válečný komisař, přehledový inspektor, vnější výplatce státní pokladny).
Pobočník divizního generála, místní velitel 1. třídy, důstojník ženijního vojska (Alfred de Marbot)
Vlastní místní štáby podléhaly dané vojenské divizi a byly podle výnosu 18. vendémiairu roku X (10. října 1801) tvořeny tzv. vojenskými veliteli (commandants d’armes), tedy veliteli pevností, citadel, kasáren a dalších vojenských objektů. Výnos byl v roce 1805 stále v platnosti a místní štáby podle něj čítaly celkem 1.589 mužů[ii].
I.3 Hlavní štáby armád a armádních sborů (viz také Hlavní a divizní štáby francouzské armády)
Armáda se svým složením od armádního sboru prakticky nelišila, rozdíl spočíval v tom, že armáda operovala samostatně (jako v roce 1805 Massénova Italská armáda), sbor zpravidla v součinnosti s dalšími sbory (sbory Velké armády), byl však rovněž naprosto soběstačný (samostatně operoval v Itálii sbor generála Saint-Cyra) a na ostatních sborech administrativně nezávislý.
Maršálové císařství a pobočníci, vlevo Berthier (Alfred de Marbot)
Armádě nebo armádnímu sboru velel s titulem lieutenant général[iii] maršál císařství (maréchal de l’Empire), nebo vrchní generál (général en chef), mající k dispozici určitý počet pobočníků (aides-de-camp) a podle okolností i nadpočetných generálů a vyšších důstojníků (jako zálohu). Náčelníkem štábu byl divizní, nebo brigádní generál, jenž měl k dispozici čtyři adjutant-komandanty (adjudants-commandants; „štábní plukovníky“) a osm štábních adjunktů (adjoints à l’état-major; „štábní kapitány a poručíky“). Součástí štábu armády a armádního sboru byly štáby dělostřelectva a ženijního vojska; velitelé divizí pěchoty a jezdectva; velitel četnictva; velitel eskorty vrchního velitele; hlavní vozmistr (vaguemestre général); místní velitelé (např. velitelé obsazených měst). Ve funkci místního velitele hlavního stanu[iv] (commandant de place du quartier général) řídil po technické a personální stránce chod štábu podle instrukcí náčelníka zpravidla jím vybraný podnáčelník štábu (sous-chef d’état-major).
Vrchní a divizní generál, v pozadí brigádní generál (Alfred de Marbot)
Administrativa byla řízena hlavním intendantem, vrchním inspektorem a generálním výplatcem (ve štábu sboru řídící komisař, inspektor a hlavní výplatce) a zahrnovala další administrativní personál – válečné komisaře, přehledové inspektory, výplatce a jejich adjunkty, personál administrativních služeb (výplatní, poštovní, špitální, proviantní a pícovní)[v]. Důstojníky zdravotní služby řídili po odborné stránce vrchní lékař, vrchní chirurg a vrchní lékárník v případě hlavního stanu armády a tzv. hlavní zdravotní důstojníci (officiers de santé principaux)[vi] u sboru.
Válečný komisař, Vrchní ordonatér, Přehledový inspektor, Vrchní chirurg, Lékárník 2. třídy, Lékař 1. třídy (Alfred de Marbot)
Štábní službu, a tedy především provádění rozhodnutí vrchního velitele, a naopak jeho informování, zajišťovalo pět kanceláří (bureaux): hlavní kancelář (neboli kabinet náčelníka štábu), administrativní (zásobování, rekvizice, ubytování, zdravotní služba), situační a finanční (sestavovala denní a čtrnáctidenní přehledy stavů, řídila výplatu služného a vedla učetnictví), pořádková (objektem jejího zájmu byli zajatci, dezertéři, disciplína, ale také tajné služby a špionáž) a topografická, jejímiž příslušníky byli inženýři-zeměměřiči (ingénieurs-géographes)[vii].
I.4 Divizní štáby
Divizi velel zpravidla divizní generál, do štábu divize patřili jeho pobočníci a velitelé brigád (brigádní generálové) se svými pobočníky. Náčelníkem štábu divize byl zpravidla adjutant-komandant, který měl k dispozici dva štábní adjunkty (z nichž jeden mohl plnit funkci podnáčelníka štábu divize). Štáb zahrnoval velitele dělostřelectva a ženijního vojska[viii] divize; velitele odřadu četnictva; divizního vozmistra; divizní administrativní personál, tj. většinou přehledového podinspektora, válečného komisaře, divizního výplatce; a zdravotní důstojníky divizní ambulance. Divizní administrativa byla závislá na administrativě armády, nebo sboru. Brigády byly, až na výjimky, taktickými formacemi bez vlastní administrativy. V jejich čele stál brigádní generál disponující dvěma pobočníky – a všichni byli formálně součástí divizního štábu.
[i] Podle výnosu z 1. vendémiairu roku XII (24. září 1803) čítal hlavní štáb 120 divizních a 240 brigádních generálů; 120 adjutant-komandantů (plukovníků); 840 pobočníků (120 šéfů batalionu/eskadrony, 360 kapitánů, 360 poručíků); a 200 štábních adjunktů (měli hodnost kapitánů).
[ii] 157 vojenských velitelů: 8 divizních generálů (1. tř.), 18 brigádních generálů (2. tř.), 35 adjutant-komandantů a plukovníků (3. tř.), 96 šéfů batalionu/eskadrony (4. tř.); 227 adjutantů: 115 kapitánů (1. tř.) a 112 poručíků (2. tř.); 155 sekretářů (nižší důstojníci, nebo poddůstojníci) a 1.050 strážných brány (kaprálové, nebo poddůstojníci).
[iv] Quartier général (hlavní stan) je v tomto případě označení pro místo, kde sídlí hlavní štáb.
[v] Service du payeur, service des postes, service des hôpitaux, service des vivres, service des fourrage.
[vi] Dočasně pověření zdravotní důstojníci 1. třídy.
[vii] V hodnostech nižších a vyšších důstojníků.
[viii] Jednotky ženijního vojska byly většinou zařazovány na úrovni armádního sboru, každá divize však měla velitele ženijního vojska a případně další ženijní důstojníky, kteří řídili ženijní práce vykonávané buď ženijními oddíly, nebo vojáky pěchoty a dělostřelectva divize.