Příloha A
Hodnostní stupně (grades), zařazení (rangs), hodnosti (dignités), tituly (titres) a funkce (postes, emplois, fonctions, charges) francouzské armády v roce 1805
(viz také Hodnostní stupně francouzské armády let 1786–1815 I. a II. a Vojenský pozdrav ve francouzské armádě)
A.1 Hodnostní stupně (viz také příloha H a I)
Hodnostní stupně se dělily do čtyř tříd – generálové, vyšší a nižší důstojníci a poddůstojníci. Vojáci (mužstvo) neměli hodnost. V hodnostní třídě poddůstojníků povyšoval polovinu adeptů velitel pluku (samostatného batalionu), polovina byla volena. Nižší důstojníci byli z jedné třetiny vybíráni císařem, z jedné třetiny byli voleni a z jedné třetiny jmenováni na základě služebního stáří. Vyšší důstojníky jmenoval císař (buď sám, nebo na základě nominace ze strany jejich nadřízených). Generálové byli jmenováni císařem osobně.
Volba poddůstojníků byla tříkolová: 1) vojáci stejné hodnosti jako povyšovaný vybrali ze svého středu několik kandidátů, 2) vojáci v hodnosti, jíž mělo být dosaženo, vybrali tři z nich, 3) jeden kandidát byl jmenován přímými nadřízenými. Důstojníci byli voleni ve dvou kolech: 1) důstojníci stejné hodnosti jako povyšovaný vybrali tři kandidáty, 2) z nich jednoho jmenovali přímo nadřízení důstojníci.
Podle rozhodnutí z 15. floréalu roku XIII (5. května 1805) musel důstojník odsloužit před dalším povýšením minimálně čtyři roky v dané hodnosti. Poddůstojník mohl být povýšen do první důstojnické hodnosti po šesti letech služby (z toho čtyři jako poddůstojník). Nebyl-li v daném pluku voják splňující tyto podmínky, převelel císař osobně důstojníka z jiné jednotky (třetina císařem přímo vybíraných důstojníků tyto podmínky splňovat nemusela).
poznámka[i]
V rámci hodnostních stupňů nižších důstojníků se rozlišovaly podle výše služného tři třídy kapitánů a dvě třídy poručíků (francouzské lieutenant en second, neboli lieutenant en 2e není „podporučík“, jak by se podle anglického 2nd lieutenant mohlo zdát, ale právě poručík 2. třídy). U dělostřelectva a ženijního vojska se rozlišovaly dvě třídy vojáků bez hodnosti. Prostí vojáci se označovali jako granátník, fyzilír, dragoun, apod.
Kromě hodnostních stupňů lze také hovořit o zařazení (rang) – jako v případě řemeslných mistrů (maîtres-ouvriers) plukovních malých štábů (viz přílohy B, C, D, E, I), kteří od roku 1801 neměli konkrétní hodnostní stupeň, ale byli zařazeni jako poddůstojníci. O zařazení se hovoří i v souvislosti s různými tituly a funkcemi, částé je to v Císařské gardě, která měla svůj specifický hodnostní systém, který bylo třeba srovnat s řadovou armádou (viz příloha I). Případně obecně tehdy, kdy funkci odpovídající standardně vyššímu hodnostnímu stupni dočasně vykonával voják nižšího hodnostního stupně.
A.2 Vysocí důstojníci císařství (grands officiers de l’Empire)
Mezi tzv. vysoké důstojníky císařství patřili maršálové císařství (maréchaux de l’Empire)[ii], což byla dvorská hodnost (dignité à la cour) propůjčená císařem vybraným osmnácti divizním generálům.[iii] Dalšími tituly v hierarchii vysokých důstojníků císařství byli generálplukovníci (colonels généraux) Císařské gardy, jezdectva a Švýcarů[iv] a generální inspektoři (inspecteurs généraux)[v]. Jednalo se především o reprezentativní funkci u dvora, generálplukovníci gardy byli členy Císařova vojenského domu.
Generálplukovníci husarů, jízdních myslivců, dragounů a kyrysníků (Alfred de Marbot)
A.3 Nejdůležitější funkce v rámci hlavního štábu
Divizní generál velel armádě, nebo armádnímu sboru ve funkci tzv. vrchního generála (général en chef). Mezi příslušníky hlavního štábu patřili adjutant-komandanti (adjudants-commandants)[vi] – byli náčelníky štábů divizí, podnáčelníky hlavních štábů, nebo plnili v jejich rámci různé funkce. Kapitáni sloužili s titulem štábních adjunktů (adjoint à l’état-major), náplň jejich funkce byla stanovena náčelníkem štábu a zahrnovala jak štábní práci, tak doručování rozkazů, průzkum, velení odřadům, atp. Poručíci, kteří na tomto postu sloužili do vydání výnosu ze 14. brumairu roku IX (5. listopadu 1800), zůstali členy hlavního štábu jako nadpočetní důstojníci (officiers à la suite). Stejně tak ti adjunkti, kteří byli povýšeni do hodnosti šéfů batalionu/eskadrony, a zároveň zůstali členy hlavního štábu. Jako nadpočetní byli zařazeni také inženýři-zeměměřiči (ingénieurs-géographes).
Nižší (s výjimkou podporučíků) i vyšší důstojníci (včetně adjutant-komandantů) sloužili ve funkci pobočníků (aides-de-camp) maršálů, generálplukovníků a generálů[vii]. Jejich hlavním úkolem bylo předávat rozkazy, provádět průzkum a dbát na informovanost svého velitele.
A.4 Generálplukovníci, generálporučíci a generálmajoři francouzské armády?
Etymologie hodností, titulů a funkcí francouzské armády, jejich podřízenost a vzájemná propojenost, povyšování a retrogradace – to jsou témata pro nepoměrně obsáhlejší práci, než jakou můžeme předložit zde. Pro nefrancouze je důležitá rovněž otázka překladů terminologie.
Aplikovat moderní českou vojenskou terminologii na dvě stě let starý francouzský systém, který byl výsledkem několikasetletého přirozeného vývoje, je obtížné, ač se československá armáda po roce 1918 inspirovala právě ve Francii. Relativně nejsnazší je překlad vojenské terminologie francouzské revoluce, jež se zbavila většiny tradičních („feudálních“) výrazů (právě ty v češtině neprošly od konce 15. století prakticky žádným vývojem, neboť byly nahrazeny německými) a nahradila je moderními, dodnes užívanými termíny. Systém císařské armády, který se začal formovat již za konzulátu, opět některé „feudální“ výrazy zavádí a revoluční jednoduchost se vytrácí.
Nejvyššími hodnostními stupni královské armády v letech 1790–1792 byly: maršál Francie (maréchal de France), roku 1790 ustavený armádní generál (général d’armée), generálporučík (lieutenant-général) a generálmajor – „táborový maršál“ (maréchal de camp). Republika zrušila v roce 1793 marešalát a zevšednila označení generálských hodností (divizní generál nahradil generálporučíka a termín maréchal de camp byl nahrazen termínem brigádní generál). Zároveň nahradila hodnostní stupeň armádního generála funkcí vrchního generála (général en chef), jíž byli dočasně pověřováni divizní generálové. Politicky byl divizní generál objektem snazší manipulace/likvidace, než výše postavený armádní generál – což bylo hledisko v letech 1793–1794 důležité.
Jak bylo řečeno, za konzulátu a císařství se situace komplikuje. Vedle hodnostních stupňů, jež zůstaly stejné jako v letech 1793–1799, a zachování funkce vrchního generála, se objevují tituly a posléze i dvorské hodnosti, v jejichž užívání a podřízenosti není snadné se správně orientovat. Objevuje se titul „generálporučíků / hlavních poručíků / hlavních zástupců“ (lieutenants généraux)[viii], který dostali velitelé armád a sborů (tedy zástupci nejvyššího velitele) – vrchní generálové a posléze i maršálové císařství, hodnostním stupněm tedy divizní generálové. Se vznikem Císařství se objevuje, mimo mnohé jiné, titul „generálmajora / hlavního majora“ (major général) císařské armády. Je rovněž obnovena dvorská hodnost „generálplukovníka / hlavního plukovníka“ (colonel général), jež existovala za starého režimu a byla zrušena v roce 1790.
Hlavním úskalím při užití termínů generálplukovník, generálporučík a generálmajor je jejich podvědomé seřazení podle hierarchie běžné v jiných armádách. Ve francouzské je ale colonel général především dvorskou reprezentativní hodností své zbraně, lieutenant général titulem označujícím zástupce nejvyššího velitele a major général odkazuje na nejvyšší štábní funkci. Gramaticky je slovo général v těchto spojeních adjektivem (hlavní, generální). Substantivem (generál) je, jako v případě označení „tříhvězdičkového generála“ do roku 1793 a po roce 1814 – lieutenant-général, pokud jej pojí s první částí sousloví pomlčka (což však není vždy dodržovaným pravidlem ani spolehlivým ukazatelem).
Přes tyto námitky lze snad tři „moderní“ výrazy přijmout jako nejvhodnější – rozdíl ve francouzštině mezi oběma verzemi je minimální a zatímco překlad „hlavní major“ nebo „hlavní plukovník“, ač znějí nezvykle, snad vystihují podstatu francouzského výrazu dobře, „hlavní poručík“ je výraz nesmyslný – celkem bez ohledu na poučku, že „poručík“ není od výrazu poroučet, ale „být po ruce“.
A.5 Vztah armádních a námořních hodnostních stupňů v roce 1805
Námořnictvo není předmětem této práce, ale bez srovnání hodnostních stupňů armády a námořnictva by příloha A nebyla úplná už proto, že v rámci batalionu námořníků Císařské gardy se námořní hodnostní stupně přirozeně objevují. Nelze také pominout účast některých armádních jednotek v bitvě u Trafalgaru na palubách válečných lodí. Vztah mezi armádními a námořními důstojnickými hodnostmi byl stanoven zákonem ze 3. brumairu roku IV (25. října 1795). Dekret popisující uniformy gardových námořníků z 28. frimairu roku XII (20. prosince 1803) stanovoval vztah nižších hodnostních stupňů v rámci gardy a výnos z 15. floréalu roku XII (5. května 1804) činil totéž v případě řadových námořníků. Odlištnostmi v rámci gardy se zabývá příloha I.1.
Titul admirál (amiral) byl podle zmíněného zákona ze 3. brumairu roku IV udělován po dobu trvání daného tažení jen viceadmirálům a kontradmirálům, kteří veleli loďstvu v síle minimálně 15 řadových lodí. Šéf divize byl hodnostní stupeň vyššího důstojníka námořnictva, který byl původně ekvivalentem armádního „brigadýra královských armád“ (brigadier des armées du roi)[ix], ale na rozdíl od něho nebyl zrušen. Důstojník v této hodnosti byl nadřízený armádnímu plukovníkovi a podřízený brigádnímu generálovi.[x]
Celé oficiální označení loďmistra znělo premier maître de manoeuvres, běžně se zkracovalo na maître, podobně podloďmistr byl second maître de manoeuvres. Prvním námořníkem bez hodnosti byl tzv. gabier (lodník).[xi]
Na námořnictvo nezapomněl ani senát ve svém výnosu z 28. floréalu roku XII (18. května 1804) – mezi vysokými hodnostáři císařství (grands dignitaires de l’Empire) jmenuje Velkoadmirála (Grand-amiral), kterým se v roce 1805 stal maršál Murat, a mezi vysokými důstojníky císařství také dva hlavní inspektory námořnictva (hlavní inspektoři oceánského a středomořského pobřeží).
[i] Hodnostní stupně kaprál/brigadýr-furýr a kaprál/brigadýr bývají někdy zařazovány mezi mužstvo. Čl. 14 předpisu z 1. ledna 1791 stanovujícího organizaci francouzské pěchoty [Journal Militaire, rok 1791, na http://gallica.bnf.fr] je výslovně řadí mezi poddůstojníky, totéž se objevuje v císařském dekretu z 25. germinalu roku XIII (15. dubna 1805) [A. Pigeard, Dictionnaire de la Grande Armée, str. 543, heslo „Sous-officier“]. Zejména ve spojitosti s výstrojí a výzbrojí pak dochází občas k nejasnostem, zda výraz sous-officiers zahrnuje i kaprály a furýry (a to i v dobových dokumentech), běžně lze nalézt spojení „caporaux et sous-officiers“. Kromě toho bylo místo kaprálů a brigadýrů – na rozdíl od seržantů a většiny četařů – v řadech, byť v nich plnili specifickou funkci pivotů formace. Bývají tedy někdy označováni jako hommes du rang – „muži z řadu“, řadoví vojáci, což je obecně ekvivalentem pro výraz mužstvo. Velitel družstva také nocoval se svými vojáky, seržanti a četaři zvlášť a ve větším pohodlí. Navzdory tomu je nepochybné, že „desátníci“ do hodnostní třídy poddůstojníků patřili (a jen dodejme, že dnes patří mezi mužstvo, první poddůstojnickou hodností armée de terre je sergent/maréchal-des-logis).
[ii] V literatuře (i dobové) se často objevuje termín maréchaux d’Empire; senátní výnos z 28. floréalu roku XII (18. května 1804) uvádí maréchaux de l’Empire. Obě verze jsou jazykově možné, maréchal de l’Empire je však označením oficiálním.
[iii] Jmenováni 18. května 1804. Čtrnáct bylo tzv. titulárních (maréchal de l’Empire titulaire) určených pro aktivní velení armádám a armádním sborům: Pierre-François-Charles Augereau, Jean-Baptiste-Jules Bernadotte, Louis-Alexandre Berthier, Jean-Baptiste Bessières, Guillaume-Marie-Anne Brune, Louis-Nicolas Davout, Jean-Baptiste Jourdan, Jean Lannes, André Masséna, Bon-Adrien-Jannot de Moncey, Adolphe-Edouard-Casimir-Joseph Mortier, Joachim Murat, Michel Ney, Jean de Dieu Soult; a čtyři senátoři s čestným titulem (maréchal de l’Empire à titre honoraire): François-Etienne-Christophe Kellermann, François-Joseph Lefebvre, Catherine-Dominique de Pérignon, Jean-Mathieu-Philibert Sérurier.
[iv] Generálplukovníci jezdectva a Švýcarů byli jmenováni 6. července 1804: kyrysníků Laurent Gouvion Saint-Cyr, dragounů Louis Barraguey d’Hilliers, husarů Andoche Junot a jízních myslivců Eugène de Beauharnais, kterého po jmenování italským místokrálem nahradil Auguste-Frédéric-Louis Viesse de Marmont, Švýcarů Lannes. Generálplukovníci Císařské gardy byli jmenováni 29. července 1804: pěších granátníků Davout, pěších myslivců Soult, jezdectva Bessières a dělostřelectva-námořníků Mortier.
[v] Jmenováni 6. července 1804: první hlavní inspektor dělostřelectva Nicolas-Marie de Songis des Courbons, první hlavní inspektor ženistů Armand-Samuel de Marescot; a dva pro námořnictvo.
[vi] Bývá často mylně považováno za hodnostní stupeň mezi plukovníkem a brigádním generálem. Adjutant-komandanti byli plukovníky. Titul, zkracovaný někdy na pouhé commandant, zněl do roku 1800 adjudant général, hlavní adjutant (nevhodně zkracované ctižádostivými adjutanty na „pouhé“ général – což bylo důvodem změny). Do roku 1795 se hlavní adjutanti dělili na adjudants généraux chefs de brigade (hlavní adjutanti šéfové brigády) a adjudants généraux chefs de bataillon (hlavní adjutanti šéfové batalionu), druhý titul byl zrušen a nebylo proto nadále třeba dodávat hodnostní stupeň.
[vii] Maršál a vrchní generál měl nárok na 4 pobočníky: 1 adjutant-komandant, nebo plukovník, 1 šéf batalionu/eskadrony, 2 kapitáni a v případě, že velel armádě, nebo sboru také 2 poručíci; divizní generál na 3 pobočníky: 1 šéfa batalionu/eskadrony a 2 kapitány, nebo poručíky; brigádní generál měl 2 kapitány, nebo poručíky. Řada maršálů a generálů měla i nadpočetné (à la suite) pobočníky, vybrané důstojníky (včetně podporučíků), kteří byli nadále součástí své jednotky, ale plnili dočasně (nebo do řádného jmenování) funkce pobočníků.
[viii] George Six na straně 104 píše, že tento titul měl po amienském míru zmizet. Objevuje se však i nadále, např. v tabulce určující výši služného příslušníků štábu z 12. fructidoru roku XIII (30. srpna 1805), nebo v tabulce určující počet jezdeckých, tažných a nákladních koní pro jednotlivé funkce a hodnosti armády z 2. února 1813.
Pro velitele má franouzština v tomto smyslu výraz capitaine, jeho zástupce je lieutenant. V roce 1805 byl Murat lieutenant de l’Empereur, císařovým zástupcem ve velení Velké Armádě v případě císařovy nepřítomnosti. A pro doplnění – výnosem ze 13. nivôse roku XI (3. ledna 1803) byl generál Rochambeau na Santo Domingu jmenován vrchním generálem a hlavním kapitánem (capitaine général), tedy nejvyšším velitelem francouzských vojsk v oblasti
[ix] Dočasná hodnost pro důstojníky královské armády, jež umožňovala velet v daném tažení brigádě. Zrušena 17. května 1788.
[x] Námořní hodnostní stupeň šéf divize není ekvivalentem armádní funkce adjutant-komandanta, jak bývá někdy uváděno. Šéf divize byl adjutant-komandantovi nadřízen.
[xi] V armádě existoval do roku 1793 (a ve švýcarských jednotkách i nadále) voják bez hodnosti s podobným postavením, tzv. appointé (svobodník, vojáci s vyšším služným, ze kterých byli přednostně vybíráni kaprálové).