VI. Neřadové jednotky

Ve francouzské armádě existovalo mnoho pomocných (troupes auxiliaires), cizineckých (troupes étrangères) a nepravidelných jednotek (corps irréguliers), jež nebyly administrativně součástí francouzské pěchoty, jezdectva, dělostřeleckého, nebo ženijního sboru, ale byly zařazovány do armád a sborů podle stejných pravidel a byly cvičeny podle francouzských řádů. Aktivně se podílely na taženích, sloužily ve Francii, nebo v zámoří. Věnovat se zde budeme jen jednotkám, jež sloužily v Evropě. Byly to následující:

• 1er Régiment Suisse (1. švýcarský pluk) – vytvořen podle dohody mezi Francií a Švýcarskem z 27. září 1803 a založen dekretem z 15. března 1805 jako první ze čtyř (ostatní následovaly v roce 1806). 4 bataliony pluku byly vytvořeny  z batalionů tzv. Helvetských půlbrigád (Demi-brigades Helvétiques). Každý batalion se skládal z devíti rot (granátnické a osmi fyzilírských[i]), plánovaná dělostřelecká rota byla včleněna až v roce 1806, a teoretický stav pluku tak pro rok 1805 byl 4.008 mužů. Tažení roku 1805 se zúčastnil pouze 4. batalion vytvořený v Janově, který byl součástí sboru generála Saint-Cyra. 1. batalion se formoval na Korsice, 2. na Elbě a 3. u Modeny.
• Artillerie Suisse (Švýcarské dělostřelectvo) – jedna rota pěšího dělostřelectva o 97 mužích (4 důstojníci, 2 poddůstojníci a 91 vojáků) byla vytvořena 20. dubna 1803 z bývalých oddílů Helvetské republiky a sloužila jako rota pobřežní stráže v Cherbourgu. V dubnu 1806 byla včleněna do 1. švýcarského pluku.
• Bataillons étrangers (Cizinecké bataliony) – 1. cizinecký batalion byl vytvořen 23. března 1802 v Le Havre jako doplňovací batalion pro tzv. bataliony cizineckých dezertérů (bataillons de déserteurs étrangers), jež zanikly v srpnu 1805. V roce 1805 byl stále ve Le Havre a sloužil k doplňování koloniálních jednotek. 2. cizinecký batalion vznikl v roce 1803 na Elbě spojením tzv. Batalionu německých dezertérů (bataillon de déserteurs allemands) a samostatných rot cizineckých dezertérů. V síle šesti rot (cca 900 mužů) byl v roce 1805 posádkou na Elbě.
• Bataillons Francs de l’Ile d’Elbe (Svobodné bataliony ostrova Elby) – dva bataliony po čtyřech rotách vznikly 13. dubna 1803 za účelem ochrany ostrova Elby před možností britského výsadku.
• Bataillon de Chasseurs d’Orient (Batalion myslivců Orientu) – založen 7. ledna 1802 z přeživších příslušníků Koptské (Légion Copte) a Řecké legie (Légion Grecques), Koptů, Řeků, Egypťanů a Syřanů – účastníků egyptského tažení. Batalion měl mít štáb a deset rot, z toho jednu elitní (karabinickou) a jednu doplňovací. Vzhledem k výrazné nedisciplinovanosti a dezercím byl jeho početní stav výrazně pod teoretickou hranicí cca 1.000 mužů. Posádkou byl v Marseilles. Asi stovka vybraných mužů sloužila jako námořní pěchota toulonské flotily, dva kapitáni batalionu byli údajně raněni v bitvě u Trafalgaru.
• Bataillon de Pionniers Noirs (Batalion Černých pionýrů) – založen 11. května 1803 v Mantově z pěti nezávislých rot tvořených vojáky černé pleti[ii] (někteří byli francouzskými občany, ostatní se přidali k francouzské armádě v Egyptě, nebo pocházeli z Karibiku). Devět rot „fyzilírů-pionýrů“ (fusiliers-pionniers) a štáb čítaly dohromady cca 1.000 mužů. Batalion byl podřízen důstojníkům ženijního sboru a určen zejména k opevňovacím pracím. Tažení roku 1805 se zúčastnil v Itálii, bojoval u Fiume. V roce 1806 byl batalion na Josefovu žádost převeden do neapolské armády.
• Bataillon de Tirailleurs corses (Batalion korsických tirajérů) – batalion lehké pěchoty vytvořený 8. července 1802 v departementech Golo a Liamone na Korsice jako bataillon de chasseurs corses (batalion korsických myslivců) začleněný do 3. půlbrigády lehké pěchoty. 2. května 1803 se stal 3. batalionem 8. půlbrigády lehké pěchoty (8. pluku lehké pěchoty od 24. září 1803). 24. března 1804 byl z 8. pluku vyčleněn a označen jako Batalion korsických tirajérů (jeho součástí se staly některé z tzv. svobodných rot z Gola a z Liamonu – compagnies franches du Golo, du Liamone). V roce 1805 měl batalion 9 válečných rot (1 karabinickou, 1 voltižérskou, 7 mysliveckých) a 1 doplňovací, jež byla posádkou v Antibes. Pod šéfem batalionu Philippem-Antoinem d’Ornano se korsičtí tirajéři zúčastnili v rámci Soultova sboru ulmského i slavkovského tažení.
• Bataillon de tirailleurs du Pô (Batalion pádských tirajérů) – vytvořen jako Bataillon Expéditionnaire Piémontais (Piemontský expediční batalion) 20. dubna 1803 z bývalých vojáků armády Sardinského království. 24. září 1803 bylo označení změněno na batalion pádských tirajérů. Batalion měl 9 rot po 100 mužích (1 karabinickou a 8 mysliveckých), byl doplňován v Turíně z departementů 27. vojenské divize. V rámci IV. sboru se zúčastnil, v jedné brigádě s korsickými tirajéry, tažení roku 1805. 1. listopadu 1805 převzal velení batalionu pobočník maršála Soulta šéf batalionu Etienne Hulot.
• Garde municipale de Paris (Pařížská městská garda) – zřízena výnosem ze 4. října 1802 v síle dvou pluků pěchoty (o dvou batalionech po pěti rotách, dohromady teoreticky 2.154 mužů) a jedné eskadrony dragounů (dvě roty, celkem 180 jezdců). Pařížská městská garda plnila v Paříži úlohu národní gardy, zajišťovala bezpečnostní a pořádkovou službu ve městě.
• Légion Corse (Korsická legie) – vytvořena 18. dubna 1805 z pěti batalionů korsické lehké pěchoty (bataillons d’infanterie légère corse), posádkou byla v Livornu, v roce 1807 byla převedena do neapolské armády.
• Légion du Midi (Legie z Jihu) – vytvořena 18. května 1803 jako jedna z plánovaných čtyř Piemontských legií (Légions Piémontaises). 30. června 1804 byla přejmenována, jako jediná vytvořená, na Legii z Jihu. Měla se skládat ze štábu, tří batalionů řadové a dvou batalionů lehké pěchoty a z jedné roty dělostřelectva. Batalion pěchoty měl 5 rot (granátnickou/karabinickou a 4 fyzilírské/myslivecké). Vzhledem k nedostatku dobrovolníků byly ve skutečnosti vytvořeny jen první dva řadové a jeden lehký (číslo 3) batalion a dělostřelecká rota. V roce 1804 byla jedna středová rota reorganizována na voltižérskou. Větší část legie (1. a 2. batalion a dvě roty 3.) byla v lednu až březnu 1805 převelena na Martinik, kde byla v květnu pro nedisciplinovanost rozpuštěna. Jednotky, jež zůstaly v Evropě a sloužily v oblasti Biskajského zálivu, byly postupně reorganizovány a doplněny.
• Légion Hanovrienne (Hanoverská legie) – založena 12. srpna 1803 generálem Mortierem z vojáků rozpuštěné hanoverské armády. Podle organizačního dekretu z 13. dubna 1804 měla legie mít batalion lehké pěchoty (karabinická a 4 myslivecké roty) a jeden pluk jízdních myslivců (3 eskadrony). Celkový stav legie včetně štábu měl být 1.342 mužů. Tažení roku 1805 se neúčastnila.
• Légion Irlandaise (Irská legie) – založena 31. srpna 1803 v Bretani pro plánované vylodění ve Spojeném království. Nedostatek irských dobrovolníků byl příčinou vytvoření pouhého jednoho batalionu lehké pěchoty (karabinická a 8 mysliveckých rot), po roce existence čítala legie jen 22 poddůstojníků a vojáků a 66 důstojníků. Neúčastnila se proto tažení roku 1805 a teprve v roce 1806 byly její stavy doplněny dobrovolníky z řad pruských zajatců (zejména Poláků).
• Régiment de la Tour d’Auvergne (Pluk La Tour d’Auvergne) – založen 30. září 1805 ve Strasbourgu jako pluk lehké pěchoty o třech batalionech (měl stejné složení jako běžný pluk). Byl doplňován cizinci, především Němci, ale také navrátivšími se francouzskými emigranty a šuany. Důstojníci pluku byli vybíráni mezi bývalými důstojníky roajalistického odboje. Pluk nebyl na podzim roku 1805 ještě dostatečně připraven k nasazení a dokončoval své formování pod dohledem maršála Kellermanna ve Wissembourgu.
• Régiment d’Isembourg (Pluk Isembourg) – založen 1. listopadu 1805 v Braunau knížetem z Isenburgu[iii] a organizovaný jako běžný pluk lehké pěchoty o třech batalionech. Pluk byl doplňován Němci, Poláky, Rusy a vojáky dalších národností s výjimkou Francouzů, kteří v něm sloužit nesměli. První dva bataliony byly připraveny až v březnu 1806.

VII. Císařští veteráni

Sbor císařských veteránů (Corps des vétérans impériaux) byl vytvořen dekretem z 27. floréalu roku XIII (17. května 1805). Z celkového počtu 100 rot veteránů bylo 25 dělostřeleckých (canonniers vétérans) po 100 mužích a 75 fyzilírských (fusiliers vétérans) po 120 mužích.

Vojáci záložních departementálních rot, invalida a veterán (Alfred de Marbot)

15 fyzilírských rot bylo sloučeno do pluku (tzv. Vétérans Bourgeois, Měšťanští veteráni), který byl posádkou v Paříži. Ostatní tvořily 10 půlbrigád veteránů (demi-brigades de vétérans) o třech batalionech a sloužily jako posádky různých pevností a jiných vojenských objektů. Dělostřelecké roty byly speciálně určeny k ostraze pobřežních baterií, jejich obsluze a výcviku dělostřelců pobřežní stráže.

Aby se voják mohl stát císařským veteránem, musel mít odslouženo alsepoň 24 let, nebo utržit válečné zranění.

Zpět na obsah.

[i] Zda byl dekret z 2. doplňkového dne roku XIII (19. září 1805), který v plucích řadové pěchoty zaváděl voltižérské roty, aplikován i na švýcarské pluky, případně byl-li vydán jiný podobný organizační předpis, literatura neuvádí (složení pluků je definováno přímo ve smlouvě z 27. září 1803). Vytvoření voltižérské roty namísto 2. fyzilírské je však více než pravděpodobné. Uniformy voltižérů švýcarských pluků jsou v řadě studií popsány (např. Dempseym na str. 304 uvedená práce publikovaná v Bernu v roce 1808).

[ii] Tzv. Compagnies auxiliaires d’hommes noirs založené 29. května 1802.

[iii] Jméno pluku oficiálně obsahovalo francouzský přepis názvu knížectví Isenburg.