IV. Dělostřelectvo

(viz také Napoleonovo dělostřelectvo – oblíbená zbraň francouzského vojevůdce)

Císařský dělostřelecký sbor (Corps impérial d’artillerie) se skládal v roce 1805 z dělostřeleckého štábu[i], 8 pluků pěšího dělostřelectva (régiments d‘artillerie à pied); 6 pluků jízdního dělostřelectva (régiments d‘artillerie à cheval); 2 batalionů pontonýrů (bataillons de pontonniers); 8 batalionů dělostřeleckého trénu (bataillons du train d’artillerie), 20. září 1805 byly vytvořeny bataliony č. 9 a 10 a 2. listopadu č. 11 – bataliony se ve válečném stavu zdvojovaly, mateřský batalion byl označován jako hlavní (principal), nově vytvořený si ponechával jeho číslo s dodatkem bis; 15 dělostřeleckých pracovních rot (compagnies d’ouvriers d’artillerie), 16. rota byla vytvořena 4. července 1805; 1 pracovní rota dělostřeleckého trénu (compagnie d’ouvriers du train d’artillerie); 1 roty zbrojířů (compagnie d’armuriers), 2 další byly vytvořeny 1. listopadu; 11 dělostřeleckých škol (écoles d’artillerie); 100 rot kanonýrů pobřežní stráže (compagnies de canonniers gardes-côtes); a 28 posádkových rot kanonýrů pobřežní stráže (compagnies de canonniers gardes-côtes sédentaires)[ii].

Dělostřelectvo bylo Napoleonovou oblíbenou „vzdělanou“ zbraní, sám byl původní specializací dělostřelec, a z polního dělostřelectva francouzské armády, jež mělo výbornou pověst již za „Starého režimu“ a za revolučních válek ji potvrdilo, učinil moderní a ostatní zbraně velmi účinně podporující sílu. Již v roce 1798 bylo zrušeno půlbrigádní dělostřelectvo a nejnižší formací, která disponovala vlastním dělostřelectvem se stala divize. Divizní a záložní (sborové) dělostřelecké parky (parcs d’artillerie) zahrnovaly dělostřelecký materiál divizních a sborových baterií. Byly administrativně a materiálně závislé na tzv. hlavním dělostřeleckém parku (parc général d’artillerie), který zahrnoval jednak arzenály zbudované na komunikační linii armády, jednak vlastní mobilní armádní dělostřeleckou zálohu. (viz také Předpis týkající se služby dělostřeleckého sboru v tažení)

Rozdíl mezi pěším a jízdním dělostřelectvem je nasnadě – pěší dělostřelci se přesunovali pěšky, jízdní v sedle.

IV.1 Organizace pěšího a jízdního dělostřelectva (viz také příloha D)

Organizace pěšího i jízdního dělostřeleckého pluku platná v roce 1805 byla stanovena výnosem z 10. floréalu roku XI (30. dubna 1803). Pluk pěšího dělostřelectva se skládal ze štábu a 22 rot po 100 mužích. Roty se dělily se do čtyř družstev. Pluk jízdního dělostřelectva se skládal ze štábu a šesti rot po 100 mužích rozdělených do čtyř družstev; 6. pluk měl celkem 7 rot.

Kromě rozdílů ve způsobu nasazení, v uniformách a výstroji se pěší a jízdní dělostřelectvo lišilo, podobně jako řadová a lehká pěchota, výraznějším esprit de corps jízdních dělostřelců. Původně vzniklo jízdní dělostřelectvo z vybraných příslušníků elitních rot pěchoty a rot pěšího dělostřelectva – pluky toho většinou využily a zbavily se největších buřičů a rváčů, čímž daly jízdnímu dělostřelectvu poněkud svérázný charakter. V roce 1805 to již sice úplně neplatilo, nicméně nadále byli k jízdním plukům přijímáni vybraní odvedenci.

8 pluků pěšího dělostřelectva představovalo tabulkově sílu ve válečném stavu 17840 mužů (ke 4. srpnu 1805 to bylo 12012 mužů, tedy 67 %) a 6 pluků jízdního dělostřelectva mělo čítat 3790 mužů (ke 4. srpnu 1805 to bylo 2463 mužů, tedy 65 %).

IV.2 Organizace dělostřeleckého trénu, pontonýrů, zbrojířů a pracovních rot (viz také příloha E)

Batalion dělostřeleckého trénu se skládal podle výnosu z 18. vendémiairu roku X (23. září 1801) potvrzeného v roce 1802 i 1803 ze štábu (11 mužů) a 6 rot (99 mužů každá). Roty dělostřeleckého trénu byly přiřazeny k dělostřeleckým rotám, dělostřeleckým parkům, posádkovému dělostřelectvu, dělostřeleckým školám a arzenálům a zajišťovaly přepravu děl, munice (včetně pěchotní) a náhradních dílů.

Batalion pontonýrů se skládal podle dekretu z 9. vendémiairu roku XIII (1. října 1804) ze štábu (10 mužů) osmi rot (každá 100 mužů). Jednotlivé roty byly přiděleny dělostřeleckým parkům. Jejich úkolem bylo stavět pontonové mosty, a to za pomoci lodic zrekvírovaných přímo v dané oblasti.

Roty zbrojířů (po 50 mužích), organizované v roce 1805 podle dekretu z 9. vendémiairu roku XIII (1. října 1804), byly přiděleny armádnímu dělostřeleckému parku a zajišťovaly opravy a úpravy ručních zbraní. Pracovní dělostřelecké roty (po 100 mužích) organizované podle dekretu z 15. messidoru roku XIII (4. července 1805), byly přiděleny arzenálům a dělostřeleckým parkům, kde zajišťovaly opravy a úpravy dělostřeleckého materiálu. Pracovní rota dělostřeleckého trénu, organizovaná podle výnosu ze 16. thermidoru roku IX (4. srpna 1801), byla součástí armádního dělostřeleckého parku a zajišťovala opravy a úpravy postrojů a zápřahů.

IV.3 Dělostřelecký materiál (viz také příloha F)

Francouzské kanóny (canons), moždíře (mortiers) a houfnice (obusiers) vycházely ze systému, který zavedl Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval (1715 – 1789) – standardizace výrazně zjednodušila výrobu, údržbu i nasazení dělostřelectva. Zbraně se dělily na obléhací (pièces de siège), pevnostní (pièces de place) a polní (pièces de campagne). Mezi obléhací děla patřily 24-, 16- a 12liberní kanóny, moždíře ráže 12, 10 a 8 palců a 8palcové houfnice, pevnostní výzbroj zahrnovala také 48- a 36liberní kanóny.

Polní dělostřelecká výzbroj se skládala z 12-, 8- a 4liberních kanónů a houfnic ráže 6 palců. Systém označovaný jako systém roku XI redukoval polní výzbroj na 12- a 6liberní kanóny a houfnice ráže 5 palců a 7 čárek (označované jako 24liberní) – redukce byla motivována snahou o další zjednodušení údržby a nabízela možnost využít rakouských a pruských muničních skladů; 6liberní kanón rovněž vhodně spojoval pohyblivost 4liberního a účinnost 8liberního. V době zavedení sytému roku XI však armáda disponovala 900 kusy 8- a 1700 kusy 4liberních kanónů a obrovskou zásobou munice. Nahrazování probíhalo velice pozvolna a výsledek reformy tedy spíše než zjednodušení systému přinesl prakticky jeho rozšíření o zbraň dalšího kalibru. U Slavkova bude francouzská výzbroj téměř výhradně systému Gribeauval a 4- a 8liberní kanóny nikdy zcela nevymizí. Mnohé 6liberní kanóny také nebudou francouzské výroby, ale kořistní rakouské a pruské zbraně.

Kanóny střílely přímo a nabíjely se plnými koulemi (boulets) na větší vzdálenost (maximální dostřel 1800, 1625 a 1500 m; účinný dostřel 860 m) a kartáčovými střelami (boîtes à mitraille) na 680, 580 a 490 metrů maximálně pro 12-, 8- a 4liberní kanón. Plné kule byly nebezpečné nejen při přímém zásahu, ale i odskokem. Kartáče byly dvou druhů – buď plněné většími kuličkami na větší vzdálenost, nebo menšími s větším účinkem na kratší vzdálenosti. Houfnice střílely výbušnými granáty (obus) na vzdálenost až 780 m, prakticky spíše 520 m. (viz také  Dělostřelectvo napoleonských válek – o (francouzských) polních houfnicích a Dělostřelectvo napoleonských válek – o (francouzských) polních dělech a munici)

Každé dělo mělo k dispozici určitý počet muničních povozů a průměrná zásoba munice činila 350 ran na dělo. Životnost hlavně (tube) odlévané z bronzu byla v průměru 800 výstřelů. Hlaveň byla uložena na dřevěné lafetě (affût), jež se zapřahovala za kolesnu (avant-train). Unifikace dovolovala nahrazovat kola lafety a kolesny koly muničních povozů.

Dělostřelecký trén obsluhoval také povozy s pěchotní municí. Jeden obsahoval téměř 16.000 nábojů. Každému batalionu pěchoty a každému pluku jezdectva byl přidělen určitý počet muničních povozů ze sborového a divizního dělostřeleckého parku.

IV.4 Polní dělostřelectvo v akci

Rota dělostřelectva a rota dělostřeleckého trénu dávaly dohromady tzv. dělostřeleckou divizi (division d’artillerie). Dělostřelecké divize se přidělovaly divizím pěchoty, jezdectva, sborům a armádní záloze podle potřeby. Pěchotní divize měla zpravidla pěší a jízdní dělostřeleckou divizi, jezdecká divize jednu jízdní dělostřeleckou divizi (případně polovinu divize).

Divize byla vyzbrojena zpravidla 4 kanóny a 2 houfnicemi, navíc měla také dvě náhradní lafety – jednu pro kanón a jednu pro houfnici. Divizní pěší dělostřelectvo zahrnovalo obecně 8liberní kanóny a 6palcové houfnice, záložní dělostřelectvo 8- a 12liberní kanóny a 6palcové houfnice. Jízdní dělostřelectvo disponovalo buď 8-, nebo 4liberními kanóny a 6palcovými houfnicemi.

Dělostřelecká divize stavěla v poli tzv. baterie (batterie), polovina divize půlbaterii (demi-batterie).

Pro přesun a manévr tvořila, bylo-li to možné, kolonu po sekcích (tj. v šíři dvou děl). U pěšího dělostřelectva postupovaly obsluhy po obou stranách svého děla, jež se přesunovalo v zápřahu za kolesnou. Jízdní dělostřelectvo naproti tomu postupovalo za dělem ve dvou zástupech a děla byla v terénu zpravidla tažena na vlečném laně (prolonge), jehož pěší dělostřelectvo užívalo jen k překonávání překážek (potoků, okopů, atp.)[iii]. Na kratší vzdálenost táhla obsluha děla pomocí popruhů (bricoles).

Vhodným postavením pro dělostřeleckou baterii byly vyvýšeniny, pokud možno chráněné přírodními, nebo umělými překážkami. V akci se baterie stavěla do čtyř linií. V první stála děla s rozestupy podle okolností kolem 20 m, nejtěžší kanóny stály na pravém křídle, houfnice na levém. Kolesny a schránky s připravenou municí byly umístěny několik kroků za děly. Ve druhé linii, vzdálené od první asi 50 m, stál vždy jeden muniční povoz na dělo. Ve chvíli, kdy byl vyprázdněn, vystřídal jej povoz ze třetí linie vzdálené dalších 50 m. Zbývající povozy divize pak tvořily čtvrtou linii ve vzdálenosti 100 m od třetí linie.

Divizní dělostřelectvo určené k přímé podpoře divize operovalo zpravidla pohromadě v jedné baterii, bylo je ale samozřejmě možné rozdělit a postavit podle okolností mezi bataliony pěchoty, v karé mohla jednotlivá děla posílit obranu rohů, apod. Divize záložních armádních a sborových parků bylo možné sestavit do velkých baterií k vedení palby proti rozhodujícím úsekům fronty.

Palba byla vedena na povel velitele baterie, sekce, nebo děla a byla přímá (de but en blanc), odskoková (à ricochet), nebo s největšími náměry a náloží (à toute volée). Nejvyšší rychlost palby byla závislá na kvalitě obsluhy a pohybovala se od dvou do pěti ran za minutu u kanónů a dvě rány za minutu u houfnic. (viz také Rytíř du Teil: O užití nového dělostřelectva a Instrukce o obsluze bitevního kanónu)

IV.5 Výzbroj dělostřelců, dělostřeleckého trénu, pontonýrů, zbrojířů a pracovních rot

Pěší dělostřelci byli vyzbrojeni dělostřeleckou puškou (fusil d’artillerie) vzorů 1777 a An IX, nebo dragounskou puškou vzorů An IX a An XIII. Vedle bajonetu (An XI) byla chladnou zbraní dělostřelců šavle vzoru 1771 (s jílcem ve tvaru orlí hlavy), nahrazovaná často pěchotní šavlí. Důstojníci byli vyzbrojeni sedlovými pistolemi a kordy, nebo důstojnickými šavlemi. Jízdní dělostřelci byli vyzbrojeni husarskými šavlemi, nebo šavlemi lehkého jezdectva a dvěma jezdeckými pistolemi.

Vojáci dělostřeleckého trénu byli vyzbrojeni dělostřeleckou puškou, jíž od roku 1804 začal nahrazovat jezdecký musketon, a jednou jezdeckou pistolí. Pěchotní šavle se stala oficiální součástí jejich výzbroje v roce 1802, poddůstojníci byli vyzbrojeni šavlemi lehkého jezdectva, důstojníci kordy, nebo důstojnickými šavlemi. Pontonýři, zbrojíři a pracovní roty měli stejnou výzbroj jako pěší dělostřelci (ale měli jen pěchotní, nikoli dělostřelecké šavle).

V. Ženijní vojsko

Císařský ženijní sbor (Corps impérial du génie) se v roce 1805 skládal ze ženijního štábu[iv], 5 batalionů sapérů (bataillons de sapeurs) v celkovém válečném tabulkovém stavu 4545 mužů a 9 rot minérů (compagnies de mineurs) v celkovém stavu 900 mužů. Roty sapérů byly určeny k podpoře armádních jednotek zejména při polních opevňovacích a obléhacích pracích, při úpravách cest a stavbě a opravách mostů. Minéři byli nasazováni při obléhání silných postavení nepřítele, jako byly pevnosti a města, a byli určeni k podkopávání opevnění a jeho následné prolomení umístěnými náložemi (odtud jejich název).[v] Mimo velké obléhací operace sloužily roty ženijního vojska přidělené armádám, sborům a případně i divizím k úpravám a opravám opevněných zásobovacích postavení na operační linii armád (pro Velkou armádu to byly zejména Strasbourg, Augsburg, Braunau a Vídeň). Celkový teoretický stav ženijního vojska na počátku tažení roku 1805 činil 5445 mužů, a k 19. srpnu 1805 byl skutečný stav 3655 sapérů (80 %) a 787 minérů (87 %).

V.1 Organizace sapérských batalionů a minérských rot (viz také příloha G)

Organizace sapérských batalionů platná pro tažení roku 1805 vycházela z výnosu ze 7. floréalu roku XII (27. dubna 1804). Každý batalion se skládal ze štábu a devíti rot. Minérské roty byly organizovány podle výnosu z 12. vendémiairu roku X (3. října 1801). Jednotlivé roty byly přidělovány armádám, armádním sborům a případně i divizím podle okolností. Výzbroj ženistů byla stejná jako výstroj a výzbroj granátníků řadové pěchoty.

Zpět na obsah.

---

[i] Štáb dělostřeleckého sboru, jemuž stál v čele první hlavní inspektor dělostřelectva, zahrnoval divizní a brigádní generály ve funkcích hlavních inspektorů (inspecteurs généraux); brigádní generály ve funkcích velitelů dělostřeleckých škol; plukovníky-ředitele, kteří stáli v čele dělostřeleckých ředitelství (directions d‘artillerie) – správních jednotek dělostřeleckého sboru; zástupce ředitelů v hodnosti šéfů batalionu/eskadrony; a od rot pěšího a jízdního dělostřelectva detašovné kapitány 2. třídy.

[ii] Další dělostřelecké jednotky viz kapitoly o Císařské gardě, císařských veteránech a národní gardě. V této práci se budeme podrobněji věnovat jen těm jednotkám Císařského dělostřeleckého sboru, jež se zúčastnily tažení roku 1805 – tedy pěším a jízdním dělostřeleckým plukům, dělostřeleckému trénu, pontonýrům, zbrojířům a pracovním rotám.

[iii] Vlečná lana zavedl již Gribeauval, měla průměr asi 3 cm a délku okolo 14 – 18 m. Bylo-li dělo vlečeno na laně, byla kolesna zapřažena za dva koně, nebo tažena obsluhou.

[iv] Štáb Císařského ženijního sboru podléhal prvnímu hlavnímu inspektorovi ženijního vojska a zahrnoval hlavní inspektory v hodnostech divizních a brigádních generálů; plukovníky-ředitele šesti ženijních inspekcí (inspections) – správních jednotek Císařského ženijního sboru; majory a šéfy batalionu ve funkcích zástupců ředitelů; kapitány a poručíky přidělené inspekcím; a jednoho examinátora – člena Institutu. Ženijní a dělostřelecká aplikační škola byla v Metz.

[v] Mine je podkop i nálož.