XI. Císařská garda

Dekretem z 10. thermidoru roku XII (29. července 1804) se z dosavadní Konsulární gardy[i] (Garde Consulaire) stala proslulá Císařská garda (Garde Impériale). Byla součástí nově se formujícího Císařova vojenského domu (Maison militaire de l’Empereur), určena k Napoleonově osobní ochraně i jako elitní záložní sbor armády. Její jednotky se doplňovaly podle přísných kritérií mezi nejzkušenějšími vojáky řadové armády (a námořnictva), garda měla vlastní administrativu, vlastní zdravotní službu. Ve všem měla přednost – dostávala nejlepší stravu, měla nádherné uniformy z kvalitního materiálu, služné příslušníka gardy bylo výrazně vyšší než služné na odpovídající úrovni u řadových jednotek.

XI.1 Složení Císařské gardy (viz také příloha I)

Složení Císařské gardy platné v roce 1805 bylo určeno zakládacím dekretem z 10. thermidoru roku XII (29. července 1804), který byl doplněn několika dalšími předpisy. Tvořil ji její hlavní štáb (état-major général), pluk pěších granátníků (régiment de grenadiers à pied), pluk pěších myslivců (régiment de chasseurs à pied), pluk jízdních granátníků (régiment de grenadiers à cheval), pluk jízdních myslivců (régiment de chasseurs à cheval), dělostřelecký sbor (corps d’artillerie), elitní legie četnictva (légion d’élite de gendarmerie) a batalion námořníků (bataillon de marins).[ii]

XI.2 Hlavní štáb Císařské gardy

Císařské gardě veleli 4 generálplukovníci (colonels généraux) – pro pěší granátníky, pro pěší myslivce, pro jezdectvo a  pro dělostřelectvo a námořníky.[iii] K hlavnímu štábu dále patřil 1 přehledový inspektor (inspecteur aux revues), 1 válečný komisař (commissaire des guerres), 12 pobočníků (aides-de-camp), 1 šéf batalionu ženijního vojska (chef de bataillon du génie)[iv] a 1 knihovník (bibliothécaire). Celkový předpisový stav hlavního štábu tak činil 20 mužů. Tento hlavní štáb řídil službu a administrativu gardy obecně. V poli formovala garda svébytný záložní sbor a během tažení roku 1805 podléhala velení maršála Bessièresa, náčelníkem štábu byl brigádní generál Roussel, pěchotě velel brigádní generál Soulès a jezdectvu brigádní generál Ordener.

XI.3.1 Pěchota

Podle výnosu ze 7. frimairu roku VIII (28. listopadu 1799) tvořily pěchotu Gardy Konsulů dva bataliony pěších granátníků a jedna rota lehké pěchoty (compagnie d’infanterie légère). Rota lehké pěchoty byla rozšířena na batalion pěších myslivců 21. fructidoru roku VIII (8. září 1800), druhý batalion byl založen 23. brumairu roku X (14. listopadu 1801) a výnosem ze 17. ventôse roku X (8. března 1802) byla stanovena organizace sborů pěších granátníků a myslivců (Corps des grenadiers à pied, corps des chasseurs à pied), oba byly složeny ze štábu a dvou batalionů. 10. thermidoru roku XII (22. ledna 1804) byly oba sbory označeny jako pluky (régiments) a byl vytvořen sbor velitů (vélites)[v] o dvou batalionech, jeden pro každý pluk.

Pěší granátníci (Alfred de Marbot)

Podle zakládacího dekretu Císařské gardy se oba pluky pěchoty skládaly ze štábu, dvou batalionů pěších granátníků (myslivců) a jednoho batalionu velitů. Granátnický a myslivecký batalion měly po osmi rotách (102 mužů v každé), batalion velitů měl rot pět (po 191 mužích). Druhé bataliony velitů budou vytvořeny dekretem z 10. brumairu roku XIV (1. listopadu 1805), každý v síle „alespoň 800 mužů“, sejného složení rot jako původní bataliony. Důstojníci a poddůstojníci velitů byli přiřazováni ze starých rot na dobu služby jednoho roku s výjimkou seržant-majorů a furýrů, kteří byli k batalionu velitů přeřazeni natrvalo. Štáb pluku čítal 75 mužů (79 po vytvoření druhého batalionu velitů), granátnické (myslivecké) bataliony dohromady 1632; batalion velitů 955; celkový stav pluku o třech batalionech činí 2662 mužů, o čtyřech batalionech pak 3621 mužů.[vi]

Výše uvedené je samo o sobě dosti nepřehledné a složité. V kontextu tažení roku 1805 na to ovšem můžeme v podstatě zapomenout, protože 14. fructidoru roku XIII (1. září 1805) je určeno složení Císařské gardy coby součásti Velké armády. Pro následující ulmské a slavkovské tažení gardová pěchota zformuje dvě brigády, granátnickou a mysliveckou. Každá bude složena ze čtyř batalionů, každý batalion bude mít čtyři roty po 120 mužích (s rovnoměrným zastoupením starých vojáků i velitů), tedy 480 mužů v batalionu, 1920 v brigádě + šéfové batalionu, adjutant-majoři, adjutanti na každý batalion a brigádní generál a jeho dva pobočníci v čele brigády; část gardové pěchoty byla ponechána ve Francii ke střežení císařských paláců, především Saint-Cloud a Fontainebleau. K brigádám určeným pro armádu přibývají dva stejně organizované bataliony (granátnický a myslivecký) Italské královské gardy, a garda tak nastupuje tažení v síle 10 batalionů pěchoty, které však svou silou odpovídají přibližně polovině stavu řadových batalionů.

Pěší myslivci (Alfred de Marbot)

Čímž se dostáváme k další složité otázce. Uvedená organizace mohla zřejmě vhodně plnit svůj účel při specifických úkolech gardové pěchoty, která nebyla jen záložním sborem armády, ale současně osobní stráží panovníka. Kromě dalších důvodů zřejmě mnohem větší dojem na nepřítele udělá informace, že gardový sbor disponuje deseti bataliony pěchoty – ač ve skutečnosti jde o deset velmi slabých batalionů. Otázkou pak je, jak byly tyto bataliony formovány v poli. Čtyři roty po 120 mužích mohou formovat spíše čtyři pelotony než osm pelotonů (pro které ani nemají dostatek důstojníků a poddůstojníků); a v takovém případě by gardová pěchota nemanévrovala po divizích, ale jen po pelotonech. Alternativně mohly být, zejména pro účely generální bitvy (Slavkova), dva a dva bataliony spojeny do dvou taktických jednotek po osmi pelotonech, které by manévrovaly standardním způsobem ve standardní a s ostatní pěchotou srovnatelné síle.[vii]

Skutečné stavy k 22. listopadu 1805 byly u granátnického pluku 1346 (cca 70 %), u mysliveckého pluku 1270 (cca 66 %) mužů. Pro den bitvy jsou odhadovány vyšší (v různých komplilacích se v literatuře[viii] objevují často čísla 1519 a 1613, tedy 79 a 84 %). V každém případě převedeme-li tato čísla na počet zástupů, získáváme v případě 16 granátnických rot asi 80 vojáků v rotě, tedy snad 24 zástupů při 70% stavu, nebo 30 zástupů při 80% stavu, což je jednoznačně dostatečné číslo pro formaci ve třech řadech a plně srovnatelné se stavem řadové pěchoty. Případné sloučení oněch provizorních batalionů po dvou je nejisté – někteří autoři[ix] uvádějí pro bitvu u Slavkova sílu gardové pěchoty v počtu deseti batalionů (tedy velmi a troufáme si říci zbytečně a příliš malých), jiní[x] v počtu šesti batalionů (tedy v případě francouzských granátníků a myslivců sloučených).

XI.3.2 Jezdectvo

Výnos ze 7. frimairu roku VIII (28. listopadu 1799) stanovoval složení jezdectva Gardy Konsulů na dvě eskadrony jezdectva (escadrons de cavalerie)[xi] a jednu rotu jízdních myslivců (compagnie de chasseurs à cheval)[xii]. Na základě výnosu z 21. fructidoru roku VIII (8. září 1800) byla vytvořena druhá myslivecká rota, a vznikla tak myslivecká eskadrona. Sbor jízdních myslivců byl založen výnosem z 18. thermidoru roku IX (6. srpna 1801), skládal se ze štábu a dvou eskadron. 18. vendémiairu roku X (10. října 1801) byla vytvořena 3. eskadrona jízdních granátníků, vznikl jezdecký sbor Konsulární gardy (Corps de cavalerie de la Garde Consulaire) s jedním štábem, třemi eskadronami granátníků a dvěma eskadronami myslivců. Výnos z 23. brumairu roku X (14. listopadu 1801) již hovoří o dvou plucích s vlastními štáby. Výnos ze 17. ventôse roku X (8. března 1802) doplňoval granátnický pluk o 4. eskadronu, myslivecký pluk se své 3. a 4. eskadrony dočkal 9. vendémiairu roku XI (1. října 1802).

Jízdní granátník a tympánista (Alfred de Marbot)

17. nivôse roku X (7. ledna 1802) byla založena eskadrona „mameluků“ (escadron de mameluks)[xiii] o 150 jezdcích. Většina důstojníků a vojáci byli vybráni mezi Mameluky, Syřany a Kopty, kteří se v průběhu tažení v Egyptě přidali k Francouzům a odpluli se zbytky Východní armády raději do Francie. 3. nivôse roku XII (25. prosince 1803) byla eskadrona redukována na rotu a včleněna do Konsulární gardy a 30. nivôse (21. ledna 1804) přiřazena k pluku jízdních myslivců.

Podle zakládacího dekretu Císařské gardy měly oba pluky jezdectva štáb a čtyři eskadrony po dvou rotách, pluk myslivců měl navíc rotu mameluků. Celkový tabulkový stav jízdního pluku Císařské gardy byl 1017 mužů, z toho štáb čítal 33 mužů a granátnické (myslivecké) eskadrony dohromady 984 mužů. Na základě dekretu ze 2. doplňkového dne roku XIII (19. září 1805) bylo zformováno osm rot jízdních velitů, 4 v rámci granátnického, 4 v rámci mysliveckého pluku (jízdní velité se tažení roku 1805 na rozdíl od vybraných pěších velitů neúčastnili). Každá jejich rota měla čítat 119 mužů, a s ní přibývá do štábu každého pluku 1 šéf eskadrony, 1 adjutant-major, 1 adjutant poddůstojník, a sboru jízdních velitů je přiřazen také jeden zbrojíř.[xiv] Rota mameluků čítala podle dekretu z 10. thermidoru roku XII 124 mužů.

Jízdní myslivci (Alfred de Marbot)

Ovšem podobně jako v případě pěchoty, i pro jezdectvo je 1. září 1805 stanoveno specifické složení určené pro nadcházející tažení: bude zformována brigáda jezdectva podléhající brigádnímu generálovi a složená ze šesti eskadron jízdních granátníků a šesti eskadron jízdních myslivců; každá eskadrona v síle 150 mužů, celkem tedy 900 mužů v pluku. Mameluci nejsou zmíněni, ale tažení se při pluku jízdních myslivců účastnili. U Slavkova lze ze zmínek jednotlivých hlášení napočítat všech šest granátnických eskadron, ale jen čtyři myslivecké; k 22. listopadu 1805 měl mít pluk jízdních granátníků 599 mužů (67% stav), pluk jízdních myslivců 376 mužů (pro čtyři eskadrony 63% stav) a rota mameluků 48 mužů (39% stav – pokud se tedy měla tažení účastnit kompletní rota – na Rýnu stálo koncem září 63 mameluků).

XI.3.3 Dělostřelectvo

Podle výnosu ze 7. frimairu roku VIII (28. listopadu 1799) byla síla dělostřelectva Gardy Konsulů stanovena na jednu lehkou rotu o 110 mužích obsluhujících 8 hlavní. Výnosem z 21. fructidoru roku VIII (8. září 1800) byl stav roty zvýšen na 157 mužů, počet hlavní na 12 a zároveň vznikla rota dělostřeleckého trénu. 19. prairialu roku XI (3. června 1802) byla vytvořena druhá rota trénu. Sbor lehkého dělostřelectva s vlastním štábem, eskadronou (dvěma rotami) dělostřelectva a čtyřmi rotami trénu vznikl na základě výnosu ze 17. ventôse roku X (8. března 1802). Zároveň bylo stanoveno složení pracovní sekce a dělostřeleckého parku, stav dělostřeleckého materiálu byl reorganizován výnosem z 11. brumairu roku X (3. listopadu roku 1803), výzbroj byla stanovena na 12 kanónů a 6 houfnic (viz příloha I.8).

Lehké (jízdní) dělostřelectvo (Alfred de Marbot)

Dělostřelecký sbor Císařské gardy se podle zakládacího dekretu skládal ze štábu, eskadrony lehkého (jízdního) dělostřelectva, pracovní sekce a čtyř rot dělostřeleckého trénu. Celkový tabulkový stav dělostřelectva činil 713 mužů, z toho 22 při štábu, 194 v dělostřeleckých rotách, 469 v rotách trénu (včetně velícího kapitána), 19 v pracovní sekci a 9 při dělostřeleckém parku.[xv]

A i pro dělostřelectvo bylo 1. září 1805 určeno specifické složení pro nadcházející tažení: 2 roty po 75 mužích, každá obsluhující 8 kanónů, a 1 rota italská (rovněž 8 kanónů), každá měla být přidělena jedné z brigád (granátnické, myslivecké a jezdecké). Trén není zmíněn, přičemž reálný stav dělostřelectva je k 22. listopadu 1805 298 mužů, což převyšuje určený stav tří rot o 73 mužů; již 29. srpna Napoleon určil výzbroj a výstroj gardového dělostřelectva: každá divize měla obsluhovat čtyři 8liberky, dvě 4liberky a 2 houfnice tažené dohromady 44 koňmi, 10 muničních povozů pro 8liberky tažených 48 koňmi, 3 pro 4liberky tažené 14 koňmi, 8 muničních povozů pro houfnice tažených 36 koňmi, 5 muničních povozů pěchoty tažených 20 koňmi, 2 další povozy tažené 8 koňmi, polní kovárnu taženou 6 koňmi, a 3 náhradní lafety tažené 12 koňmi, celkem 188 koní a 12 koní pro hlavní vozky (haut-le-pied), dohromady 200 koní v gardové dělostřelecké divizi.

XI.3.4 Elitní četnictvo

Elitní legie četnictva vznikla na základě výnosu z 12. thermidoru roku IX (31. července 1801) s pověřením dohlížet na pořádek a bezpečnost v místě, kde sídlila vláda. Výnosem z 28. ventôse roku X (19. března 1802) bylo její složení stanoveno na štáb, dvě eskadrony po dvou rotách jízdních četníků a půlbatalion o dvou rotách pěších četníků. Výnosem ze 14. prairialu roku XI (3. června 1803) byla Elitní legie četnictva zařazena do Konsulární gardy a přičleněna k pluku jízdních granátníků.

Celkový stav legie činil 631 mužů, z toho 31 ve štábu, 356 jízdních a 244 pěších četníků.[xvi] Pro tažení bylo elitní četnictvo podřízeno Nejvyššímu císařskému hlavnímu stavu a autoritě velkomaršála paláce (generál Duroc). V přehledu Velké armády k 28. říjnu je najdeme jmenované mezi jednotkami Císařské gardy (bez stavů; bezpochyby se legie tažení neúčastnila jako celek); v bitevních sestavách u Slavkova nefiguruje.

XI.3.5 Námořníci

Batalion námořníků byl vytvořen na základě výnosu z 30. fructidoru roku XI (17. září 1802). Měl svůj štáb a byl tvořen pěti ekvipážemi (équipage).[xvii] Vojáci byli vybíráni mezi nejlepšími námořníky s vynikající tělesnou konstitucí a příkladným chováním. Jejich původním určením bylo vykonávat námořní službu při Prvním konsulovi, tvořit posádku jeho lodi a lodí převážejících hlavní štáb invazních sil při předpokládaném vylodění v Británii. I jejich pozdější nasazení v pozemních operacích zpravidla souviselo s obsluhou lodí, byť „pouze“ říčních – asistovali při stavbách pontonových mostů a obsluhovali lodice převážející zásoby i jednotky. Při pozemním nasazení dostávali služné odvozené od služného v gardovém jezdectvu.

(Alfred de Marbot)

Zakládací dekret Císařské gardy vytvářel depot batalionu námořníků, celkový tabulkový stav batalionu činil 813 mužů, z toho 7 ve štábu, 66 v depotu a 148 v každé ekvipáži.[xviii]

XI.3.6 Veteráni a zdravotní služba

Rota veteránů Gardy Konsulů (Compagnie de vétérans de la Garde Consulaire) byla založena 23. messidoru roku IX (12. července 1801) v síle 140 mužů. Podle článků 34 – 36 zakládacího dekretu Císařské gardy ji tvořili důstojníci, poddůstojníci a vojáci všech složek Císařské gardy, kterým jejich stáří, následky zranění, nebo nemoc znemožňovaly další službu. K přijetí do roty veteránů bylo také třeba alespoň pěti let služby v Konsulární nebo Císařské gardě. Rota měla nadále stejné složení jako rota pěších granátníků, velel jí ale šéf batalionu, který byl přímo podřízený velícímu plukovníkovi pěších granátníků. Rota byla kasernována na zámku ve Versailles.

Špitál z Gros-Caillou v Paříži zůstal nadále gardovým špitálem, jeho personál tvořil základ pro ambulanci Císařské gardy v poli. Zdravotní důstojníci gardy v roce 1805 byli: Jean-Joseph Sue, vrchní lékař (médecin en chef); Jean-Dominique Larrey, vrchní chirurg (chirurgien en chef); Sureau, vrchní lékárník (pharmacien en chef); 5 chirurgů a 5 lékárníků (vždy jeden 1. třídy, dva 2. třídy a dva 3. třídy).

XI.4 Výzbroj jednotek Císařské gardy

Výzbroj jednotek Císařské gardy byla složením obdobná jako výzbroj řadových jednotek, zbraně však byly kvalitnější. Pokud jde o palné zbraně, byli pěší granátníci a námořníci vyzbrojeni tzv. puškou Gardy (fusil de la Garde) vzroru An IX, jež vycházela z pěchotní pušky vzoru 1777 a lišila se od ní především mosazným kováním a tvarem pažby. Pěší myslivci a velité měli její kratší variantu, tzv. Velitskou pušku (fusil de Vélite). Podobná zbraň nahrazovala od roku 1803 jezdecké musketony jízdních granátníků, jízdní myslivci byli vyzbrojeni husarským musketonem vzor 1786.

Mezi chladnými gardovými zbraněmi je třeba zmínit šavli námořníků (sabre des marins) s širokou čepelí určenou výhradně pro tuto jednotku. Jízdní myslivci byli vyzbrojeni šavlí, jež vycházela z husarských vzorů, jízdní granátníci měli v roce 1805 stále ještě palaše Gardy Konsulů (sabre de la Garde des Consuls), těžké šavle dostanou až v roce 1806.

Zvláštní pozornost zaslouží výzbroj mameluků, kterou stanovoval výnos z 11. germinalu roku X (1. dubna 1802) – orientální šalve, označovaná jako sabre à la mameluk (memelucká) nebo sabre à la turque (turecká), se značně zakřivenou čepelí byla jejich hlavní a dýka dlouhá 50 cm doplňkovou chladnou zbraní. Palné zbraně byly zastoupeny trombonem (tromblon, espingole) a dvěma pistolemi.[xix]

XI.5 Doplňování jednotek Císařské gardy a minimální výška vojáků

Podle dekretu ze 17. ventôse roku X (8. března 1802) byla minimální výška granátníka stanovena na 5 stop a 6 palců (178,7 cm), výška myslivce na 5 stop a 4 palce (173,2 cm). Přijetí do gardy bylo odměnou za statečnost a vzorné chování, voják musel mít za sebou čtyři tažení, nebo být zraněn. Zakládací dekret Císařské gardy požadavky mírně upravil a stanovil systém průběžného doplňování jednotek.

V každém pluku pěchoty, jezdectva a dělostřelectva a v každém batalionu dělostřeleckého trénu byl veden stálý seznam šesti poddůstojníků[xx] a vojáků, kteří byli vybráni pro službu v Císařské gardě v případě, že by bylo třeba doplnit její stavy. Podmínky pro přijetí do gardy byly, vyjma samozřejmého příkladného chování a prokázané statečnosti, následující:

•  husarské, jízdní myslivecké a dragounské pluky: alespoň 6 let služby, účast na dvou taženích, výška alespoň 5 stop a 3 palce (170,5 cm) pro husara a 5 stop a 4 palce (173,2 cm) pro myslivce a dragouna.
• karabinické, kyrysnické a dělostřelecké pluky: stejné, ale minimální výška 5 stop a 5 palců (176 cm).
• pluky pěchoty: alespoň 5 let služby, účast na dvou taženích a minimální výška 5 stop a 5 palců (176 cm)[xxi].
• bataliony trénu: jako u pěchoty, ale minimální výška byla stanovena na 5 stop a 2 palce (167,8 cm).
• minimální výška námořníků byla stanovena výnosem ze 30. fructidoru roku XI (17. září 1802) na 5 stop a 3 palce (170,5 cm), minimální výška velitů odpovídala minimální výšce granátníků, nebo myslivců.

Zpět na obsah.

---

[i] Garda konsulů (Garde des Consuls) byla založena 20. brumairu roku VIII (11. listopadu 1799) spojením Gardy Direktoria (Garde du Directoire) a Gardy Zákonodárného sboru (Garde du Corps législatif). Výnos ze 17. ventôse roku X (8. března 1802) již o ní hovoří jako o Konsulární gardě (Garde Consulaire).

[ii] Zakládací výnos této jednotky i zakládací dekret Císařské gardy hovoří o bataillon de matelots, na praporu však je obecně známější a užívanější označení b(atail)lon de marins. Oba francouzské výrazy se překládají jako „námořník“, výraz matelot je však zároveň označení pro námořníka bez hodnosti a nehodí se k obecnému označení poddůstojníků a důstojníků.

[iii] Davout, Soult, Bessières, Mortier. Tito čtyři maršálové císařství a generálplukovníci byli jmenováni vrchními veliteli (commandants en chef) Konsulární gardy na základě výnosu z 23. brumairu roku X (14. listopadu 1801).

[iv] Garda ještě neměla své vlastní ženisty (batalion sapérů byl vytvořen až v roce 1810), ale stejně jako jiným sborům, i gardě byly pro tažení přidělovány oddíly ženijního vojska.

[v] Zvláště vybraní odvedenci, jejichž rodina (nebo oni sami) museli mít zajištěný stanovený příjem, kteří podstoupili v řadách gardy přípravu pro následné zařazení do řadových jednotek v poddůstojnických hodnostech. Nejlepší absolventi výcviku pak dostali hodnost podporučíků.

[vi] Tabulka celkových stavů Císařské gardy pro rok 1805 (např. Histoire de l’Ex-Garde, s. 75–76) udává 1716 granátníků (myslivců) a 1755 velitů. Pokusíme-li se tato čísla rozklíčovat: číslo 1755 bude (podle přístupu autora k problematice pro rok 1804) součtem 955+800, a v takovém případě počítá s dekretem minimální určenou silou druhého batalionu velitů. Číslo 1716 bude zřejmě chybným součtem: štáb pluku (79) a 16 rot obou starých batalionů je dohromady 1707 mužů. Číslo 1716 je uvedeno i pro rok 1804, kdy ovšem ve štábu pluku nemohou figurovat čtyři přidaní důstojníci a poddůstojníci, jejichž posty byly zřízeny se zformováním druhého batalionu velitů. Nejde tedy patrně o dobový údaj o tabulkovém stavu, ale o ex-post učiněný chybný součet.

[vii] Alobert-Colin v pátém dílu na s. 200 citují maršála Bessièresa: „Jezdectvo gardy pochodovalo ve dvou liniích, a pěchota po batalionech v sevřené koloně po divizích.“ Jde o jednu ze vzácných zmínek konkrétní formace, v níž měla gardová pěchota manévrovat – a pokud se můžeme spolehnout na maršálův výraz par division, jsou malé bataliony v síle čtyř rot prakticky vyloučeny; ve 2. části třetího dílu (s. 977) najdeme mj. explicitní potvrzení, že deset batalionů gardové pěchoty skutečně existovalo (přehled Francouzských jednotek tvořících blokádu Ulmu, přítomných kapitulaci této pevnosti a vypochodování její posádky, která padla do zajetí uvádí 4 bataliony granátníků a 6 batalionů myslivců, což patrně omylem zahrnuje oba italské bataliony jako myslivecké).

[viii] Goetz; Rogacki; Raynaud.

[ix] Uhlíř; Histoire de l’Ex-Garde na s. 256: „,…Napoleon se svým věrným spolubojovníkem, maršálem Berthierem, svým prvním pobočníkem, generálplukovníkem (husarů) Junotem a svým štábem stál v záloze spolu s deseti bataliony své gardy a deseti bataliony generála Oudinota…“; stejně situaci popisuje Saint-Hilaire (s. 172): „Junot stál v čele deseti batalionů gardy…“; dodejme, že Berthier ve svém hlášení na jednom místě píše: „několik batalionů gardových myslivců“, což je formulace, která by pro dva bataliony nebyla příliš srozumitelná.

[x] Goetz; Castle; Kovařík.

[xi] Jízdní garda (Garde à cheval) Gardy Direktoria (Garde du Directoire) v síle jedné eskadrony byla přejmenována na Jízdní granátníky (Grenadiers à cheval) výnosem z 9. ventôse roku V (27. února 1797). První článek výnosu ze 7. frimairu roku VIII označuje obě eskadrony jako eskadrony jezdectva, ostatní články již hovoří o eskadronách granátníků a o jízdních granátnících.

[xii] První jízdní myslivci byli vybráni mezi 180 jízdními strážci (guides à cheval), kteří se s Bonapartem vrátili z Egypta (jednalo se o nejzkušenější a nejvěrnější příslušníky Sboru štábní ostrahy – Corps des Guides d’Etat-major – zbývající se vrátili do Francie koncem září 1801 a byli také včleněni do rot jízdních myslivců).

[xiii] Ve francouzštině existuje řada přepisů slova mameluk: mamelouk, mameluck, mameluk. Na praporci, který rota obdržela v roce 1806 za výjimečné nasazení v bitvě u Slavkova, stálo „L’EMPEREUR / DES FRANçAIS / A LA COMP.nie DE MAMELUKS / DE LA GARDE / IMPÉRIALE.

[xiv] Tabulka celkových stavů Císařské gardy pro rok 1805 (stejně jako u pěchoty, Histoire de l’Ex-Garde, s. 75–76) uvádí 1018 jízdních granátníků (myslivců) – tedy jednoho muže navíc oproti tabulkovému stavu – a 400 velitů (což je údaj z prvního článku dekretu z 30. fructidoru roku XIII, který nebere ohled na čl. 6 stanovující sílu každé ze čtyř rot na 119 mužů).

[xv] Tabulka celkových stavů Císařské gardy pro rok 1805 (stejně jako u pěchoty a jezdectva, Histoire de l’Ex-Garde, s. 75–76) uvádí 712 dělostřelců – tedy o jednoho muže méně – jde o velícího kapitána dělostřeleckého trénu, kterého dekret neuvádí ve výčtu důstojníků štábu (ač podadjutant-major a adjutant-poddůstojníka ano), ale až v čl. 19 stanovujícím složení rot.

[xvi] Tabulka celkových stavů Císařské gardy pro rok 1805 (Histoire de l’Ex-Garde, s. 75–76) uvádí stav legie 632 mužů – rozdíl je patrně zaviněn nejasností čl. 21 dekretu, který říká „2 podadjutant-majoři, jeden pro pěchotu“ – v logice předchozích údajů jde o dva důstojníky, ač chybí výraz „z toho“.

[xvii] Equipage, posádka, osádka. Organizační jednotka v případě gardových námořníků v letech 1803 – 1809 na úrovni armádní roty.

[xviii] Tabulka celkových stavů Císařské gardy pro rok 1805 (Histoire de l’Ex-Garde, s. 75–76) uvádí chybný součet 806 námořníků.

[xix] Výnos hovořil také o sekeře, palcátu a karabině. Sekery a palcáty byly vyrobeny v počtu 25 a 25 kusů v roce 1808 (nelze vyloučit, že někteří mameluci doplnili různými osobními zbraněmi svou výzbroj již dříve), „karabina“ byla buď jezdecká vz. 1793 (vyráběna ve velmi omezeném počtu do roku VIII), nebo se jednalo o standardní jezdecký musketon. V praxi se výzbroj mameluka skládala ze šavle, dýky, dvou pistolí za opaskem, dvou v holstrech a trombonu. Trombony byly později nahrazeny musketony.

[xx] Poddůstojníci řadových jednotek o svou hodnost při vstupu do gardy přicházeli.

[xxi] Dekret tedy rušil výškový rozdíl mezi pěšími granátníky a myslivci.