XII. Císařské četnictvo
Výnosem z 12. thermidoru roku IX (31. července 1801) byla stanovena organizace národního četnictva (gendarmerie nationale) od 26. brumairu roku XIII (17. listopadu 1804) nazývaného císařské četnictvo (gendarmerie impériale). Bylo pověřeno službou jak na domácím teritoriu, tak rolí polního četnictva v průběhu válečných tažení.
(Alfred de Marbot)
Prvním hlavním inspektorem četnictva (premier inspecteur général de la gendarmerie) byl jmenován divizní generál Bon-Adrien-Jannot de Moncey, od roku 1804 maršál císařství. Dva brigádní generálové byli jmenováni hlavními inspektory (inspecteurs généraux). Četnictvo bylo na podzim 1805 tvořeno 28 četnickými legiemi (légion de gendarmerie). Legie se skládala ze dvou eskadron, každá eskadrona měla dvě roty. Rota četnictva byla přiřazena ke každému departementu, vedle toho existovalo v rámci 2., 4., 7., 17. a 23. legie celkem šest tzv. rot přístavů a arzenálů (compagnies des portes et arsenaux), jež byly určeny k ostraze velkých přístavů a námořních arzenálů. Každou rotu tvořil určitý počet brigád – jízdních (brigades à cheval) i pěších (brigades à pied), v rámci každé brigády velel poddůstojník pěti mužům, jeden četník byl detašován na velitelství roty, kde byl vytvořen depot pro daný departement. Průměrná síla legie činila 600 mužů, z toho 400 jízdních a 170 pěších četníků.
První hlavní inspektor četnictva podléhal ministrovi policie (ve věcech klidu ve státě a bezpečnosti osob a majetku), ministru války (ve věcech organizace a polní služby) a ministru spravedlnosti (v záležitostech kriminální policie). Úkoly četnictva byly stanoveny zákonem z 28. germinalu roku VI (17. dubna 1798). Byly rozděleny na tzv. běžné (ordinaires) – tedy dlouhodobé a každodenní, které tvořily hlavní náplň činnosti četníka – a mimořádné (extraordinaires) – časově omezené dílčí úkoly.
Mezi úkoly četnictva na domácím teritoriu patřilo zejména: provádět obchůzky; sbírat informace o zločinech a dalších prohřešcích; pátrat po zločincích; chytit kohokoli, kdo by byl přistižen při provádění trestné činosti; chytat pytláky, ty, kdo načerno sbírají dřevo, pašeráky; silou rozehnat jakékoli ozbrojené shromáždění; rozehnat neozbrojené, ale za nebezpečné považované shromáždění; chránit vnitřní obchod; být v dosahu veškerých velkých shromáždění jako jarmarků a slavností; doprovázet doručovatele soudních příkazů; doprovázet vězně a odsouzence; chytat a zatýkat dezertéry a vojáky bez dokumentů; zatýkat vojáky-opozdilce a ty, kteří se vzdálí od cesty; udržovat pořádek na velkých cestách.[i]
Pro válečné tažení tvořilo císařské četnictvo odřady zpravidla v síle eskadrony, nebo roty na armádní sbor.[ii] Velitelem četnictva armády s titulem profous (prévôt) byl většinou šéf eskadrony, v čele četnictva Velké armády stál v roce 1805 plukovník četnictva Jean Lauer.[iii] Odřad četnictva byl rozdělen mezi hlavní stan, hlavní a divizní štáby. Úkolem četníků bylo dohlížet na pořádek a bezpečnost v místě, kde se štáb zdržoval; zajišťovat pořádek na pochodu i v ležení a ostrahu trénu; dohlížet na veškeré civilní osoby doprovázející armádu; asistovat při výkonu vojenské spravedlnosti; atp. V bitvě byli četníci rozmístěni za liniemi a jejich úkolem bylo zastavovat a vracet k jednotkám prchající jednotlivce.
Četnickým legiím byly administrativně podřízeny tzv. roty zálohy departementu (compagnies de la réserve du département)[iv] – v rámci každého ze 109 departementů jedna pěší rota (v departementu de la Seine dvě) pod velením kapitána (všichni důstojníci těchto rot byli ve výslužbě), který podléhal prefektovi. Výzbroj byla placena státem, ostatní náklady hradil departement. Záložní roty byly rozděleny podle stavu do šesti tříd od 36 do 210 mužů a vykonávaly strážní službu při prefekturách, departementálních registraturách, věznicích, chudobincích, prachárnách, atp. Roty prvních tří tříd sloužily také jako ostraha radnic a městských registratur. Pefekti užívali roty také ke stíhání odpíračů vojenské služby a dezertérů, k doprovodu odvedenců k jednotkám, k doprovodu válečných zajatců, atd.
XIII. Vojenská justice
Zákon z 21. brumairu roku V (11. listopadu 1796) stanovoval výčet vojenských deliktů a příslušných trestů. Výčet byl vytištěn na posledním listu vojenské knížky každého vojáka a poddůstojníka a na dveřích ubikací v kasárnách. Armádní soudní instituce se dělily na stálé a dočasné.
Mezi stálé patřily tzv. stálé válečné rady (conseils de guerre permanents), jež byly ustaveny v rámci každé divize (armádní i vojenské) a do jejichž kompetence patřilo souzení veškerých vojenských deliktů vojáků a civilních osob přiřazených k armádě; tzv. revizní rady (conseils de révision), což byly odvolací instance pro rozsudky stálých válečných rad, zabývaly se však pouze formální stránkou rozsudku; a zvláštní kriminální soudní dvory (cours de justice criminelle spéciales), což byly běžné kriminální soudy, k nimž byli přiřazeni tři důstojníci pro souzení kriminálních deliktů, jichž se dopustili vojáci.
Dočasnými institucemi byly tzv. zvláštní válečné rady (conseils de guerre spéciaux), jež byly svolávány vojenským velitelem (commandant d’armes) daného místa pro souzení dezertérů a po vynesení rozsudku byly rozpuštěny; a tzv. zvláštní vojenské komise (comissions militaires spéciales), jež svolával velitel armády, nebo sboru pro souzení špiónů, přeběhlíků a jejich kompliců – komise se rozešla po vynesení rozsudku, který byl proveden do 24 hodin bez možnosti odvolání.
Tresty byly velice pestré. Vedle trestu smrti to byly: věznění v železech, věznění s koulí na noze a vězení v délce několika let, pokuty v různé výši i dlouhodobé veřejné práce. Za menší přestupky byla uložena vazba, trestnice o chlebu a vodě, práce navíc. S výjimkou švýcarských jednotek, kde byl výprask holí do roku 1811 běžným trestem, byly tělesné tresty oficiálně zrušeny na počátku revoluce. Mezi vojáky pak existovaly všemožné, důstojníky tolerované, rafinované i méně rafinované tresty pro potrestání obecně nepřijatelného chování (drobná krádež, špatně uvařená polévka, opozdilství před bitvou, atp.) – nejčastější byla savate, při které nejzkušenější vojáci roty stanovili provinilci počet kopanců do oblasti hýždí. Takto vytrestaný voják se jen těžko mohl dočkat povýšení, nebo přijetí do elitní roty.
Vedle zmíněných trestů na základě odsouzení existovaly doprovodné sankce, o nichž podle postavení provinilce rozhodoval plukovník, ministr války, nebo císař osobně. Byly to degradace (dégradation, zbavení hodnosti), disciplinární retrogradace (rétrogadation disciplinaire, snížení hodnostního stupně kvůli kázeňskému přestupku) a propuštění (destitution). Suspendování (suspension, zbavení funkce) nebylo trestem, ale dočasným opatřením provázejícím vyšetřování, stejně jako vazba (arrestation). Podobně mohla být retrogradace jen důsledkem reorganizace, nikoli disciplinárním opatřením. V Císařské gardě bylo běžným disciplinárním opatřením vrácení provinilce k řadové jednotce.
[i] Zajímavý je také článek 27: chytat a zatýkat ty, kteří někomu rychlou jízdou na koni způsobí zranění.
[ii] Thiébault, str. 460.
[iii] Velitel 25. legie s velitelstvím v Mohuči.
[iv] Nazývané také jako záložní roty (compagnies de réserve), nebo departementální roty (compagnies départementales). Tyto roty vznikly na základě dekretu z 24. floréalu roku XIII (14. května 1805). Doplňovaly se z prefektem vybraných odvedenců určených pro zálohu (viz oddíl XIV) a z dobrovolníků – bývalých vojáků, kteří museli mít alespoň pět let služby a být narozeni, nebo bydlet v daném departementu. Později byli vycvičení vojáci těchto rot převelováni k pravidelným jednotkám a na jejich místo nastupovali nováčci, nebo byly v případě potřeby celé roty dočasně včleněny do určité armády (např. při vylodění Angličanů na ostrově Walcheren v roce 1809).