Bitvu u Abúkíru poznamenal výbuch Orientu, výjimečná, ne-li jedinečná událost. Tato loď měla hned dvojí symbolický význam: na jedné straně nesla vlajku viceadmirála François Paula Brueyse d´Aigalliers (1753-1798), a na druhé straně ztělesňovala největší sílu na moři. Tato loď o třech palubách a 120 dělech byla stavěna v toulonském arzenálu od roku 1790 a na vodu byla spuštěna roku 1791. Její plány byly pořízeny jedním z nejlepších námořních konstruktérů své doby Jacquesem-Noëlem Sané vzdělaným námořním důstojníkem a členem Akademie věd, rytířem Jeanem-Charlesem de Borda (1733-1799). Staly se jedním ze tří modelů, vybraných pro modernizaci a sjednocení typů lodí, ke které přikročil ministr námořnictva, maréchal de camp Armand Charles Augustin de La Croix, vévoda de Castries (1756-1824). Na základě de Bordových doporučení vstoupily francouzské loděnice do éry sériových staveb, především dvoupalubních lodí o 74-80 dělech a třípalubních lodí o 118 dělech. Jakmile byly plány schváleny, měly být přísně dodržovány při výstavbě lodí stejných rozměrů, tvaru kýlu a ponoru. Systém, který se hledal, nespočíval ani tak ve stanovení „ideálních“ proporcí pro každý typ lodi, jako spíše v možnosti disponovat třemi kategoriemi lodí, schopných chovat se na moři stejně, mít stejný akční dosah, odvozený z kapacity jejich podpalubí, a bojovat v eskadře.

L’Orient byl jednou z trojpalubních lodí, postavených v létech 1788 – 1814. Byla dlouhá 196 stop a 6 palců (65,18 m), široká 50 stop (16,24 m), s hloubkou lodi 25 stop (8,12 m), a výtlakem 2700 tun; tato loď byla v dolní baterii vyzbrojena 32 šestatřicetilibrovými děly, ve druhé baterii 34 čtyřiadvacetilibrovými děly, v horní baterii 34 dvanáctilibrovými děly a na příďové nástavbě 20 osmilibrovými děly a 4 šestatřicetilibrovými karonádami. Tato obávaná plovoucí baterie se však nespokojovala tím, že je nejsilnější lodí ve službě, měla také pověst, že je nejlepší. Britská admiralita trpěla tváří v tvář francouzským lodním konstrukcím komplexem méněcennosti a po zkouškách se sesterskou lodí Orientu, Commerce-de-Marseille, zajatou v Toulonu roku 1793, nešetřila chválou: loď „výjimečně jemných linií, dobré plavidlo pro rozbouřené moře… Přes své rozměry pluje jako fregata, na moři se chová dobře. Málo lodí se s ní může srovnávat, je to pozoruhodná loď, velmi spolehlivá a pohodlná“.

Tento koncert chvály však neodolal faktům. Royal Navy nevěděla, co si s touto „výtečnou“ lodí počít, a roku 1796 ji změnila na ponton! Jeden z nejvýznamnějších britských námořních konstruktérů, Gabriel Snodgrass, specialista na lodě East India Company, hodnotil francouzské třípalubové řadové lodě jako „směšná monstra“. Sami francouzští námořníci před nimi dávali přednost lodím o 80 dělech, které byly rychlejší a snadněji ovladatelné. Ať už tomu bylo jakkoli, Orient byl úctyhodnou lodí. Za celou svou krátkou kariéru bylo jedinou pohanou, jíž utrpěl, to, že třikrát změnil jméno vzhledem k politickým proměnám: do roku 1792 se jmenoval Dauphin Royal, pak, až do roku 1795 nesl jméno Sans-Culotte a nakonec své poslední jméno, které se stalo jeho předurčením, Orient. Tato admirálská loď expediční flotily byla poslední, jež byla připravena k vyplutí z Toulonu 19. května 1798, ale byla příliš přetížená a dotkla se dna rejdy, což byla nehoda vykládaná jako velmi špatné znamení, které předpovídá pohromu.

Ve vlastní bitvě u Abúkíru, 1. srpna 1798, byl Orient Brueysem umístěn do středu francouzské formace a začal palbou drtit britský Bellerophon. V půl osmé večer nadešlo první drama: smrt Brueyse, zasaženého dělovou koulí, která ho téměř rozpoltila vedví. O hodinu později byl jeho vlajkový kapitán (capitaine de pavillon), Korsičan Luc-Julien-Joseph Casabianca (1762-1798), těžce zraněn na hlavě. Na Orient se vztekle vrhlo až pět britských lodí. Na jeho palubě bylo uhašeno několik rodících se požárů, ale oheň se vždy znovu rozhořel, protože byl živen olejovými nátěry paluby. Ve tři čtvrtě na deset večer se rozpoutal nový požár v úponě vratiplachty na levoboku a rozšířil se do štěžňoví. Ale tentokrát již nebylo možné oheň zvládnout. Všichni se spojili v zápase s požárem, k jehož hašení byla povolána obsluha baterie čtyřiadvacetilibrových děl: požární pumpa však byla roztříštěna, bojové sekery nedostupné a vědra rozházena… Loď byla od přídě až k zádi kořistí plamenů. Tváří v tvář šíři a prudkosti pohromy se kontradmirál Honoré-Joseph-Antoine Ganteaume (1755-1818) rozhodl zaplavit prachárnu, což byl poslední prostředek k záchraně lodi i za cenu jejího odzbrojení. Mistr utěsňovač spár (maître calfat) otevřel záklopky. Bylo však již příliš pozdě, oheň postupoval rychleji než voda. Ganteaume neměl jinou volbu a nařídil opuštění Orientu. Za všeobecného zachraň se kdo můžeš dokázala asi stovka mužů nalodit na šalupu, další pak na polospálený člun, jiní se pak chytali sražených stěžňů a dřevěných trosek, zmítajících se na vlnách kolem hořící lodi. Ranění, kteří zůstali na palubě, uhořeli zaživa. Kolem půl jedenácté tento klenot francouzského námořnictva s děsivým rachotem vybuchnul, rozerval boky sousedních lodí a pokryl je hořícími troskami.

Tato výjimečná událost dala vzniknout legendě, které věřil i Napoléon, že zvrat v bitvě nastal po zásahu britských „posil“. To by ovšem znamenalo dělat z důsledků příčinu. Je nemožné stanovit přesný počet obětí z Orientu, protože řádný stav posádky sice dosahoval počtu 1.130 mužů, ale ve chvíli boje nebyl úplný. Chyběla například polovina obsluhy baterie dvanáctilibrových děl. Angličané často hovořili o pouhých sedmdesáti námořnících, kteří přežili, což odpovídá počtu mužů, které přijali na své paluby. Kontradmirál Denis Decres (1761-1820), velitel fregat, dospívá k počtu 760 mužů, kteří z pohromy vyvázli.

Obě eskadry, zasažené úžasem tváří v tvář této výjimečné události ve velké bitvě, se na chvíli téměř nábožně odmlčely. Přestože byl Nelson zraněn v obličeji, vystoupil na můstek, aby hleděl na tuto výjimečnou podívanou, jež s větším či menším realismem inspirovala tolik malířů a rytců. Katastrofa však vstoupila do říše snů s houževnatou legendou, že prý moře pohltilo s Orientem i poklad maltézských rytířů. Jacques Dumas, předseda Světové konfederace podmořských aktivit (Confédération mondiale des activités subaquatiques), založené roku 1956 komandantem Cousteauem, objevil roku 1984 za přítomnosti prince Louise Napoléona a za pomoci francouzské minolovky Orient, který byl identifikován díky svému dvanáct metrů vysokému kormidlu, zesílenému mědí, na němž bylo napsáno jeho staré jméno Dauphin Royal. Trosky Orientu byly roztroušeny na více než třech stovkách metrů, což dokazuje sílu výbuchu. Ze dna byly sedm kilometrů od břehu vyzvednuty z hloubky devíti metrů stovky předmětů, které byly uloženy ve dvou egyptských muzeích. Roku 1998 „znovu objevil“ vrak francouzský archeolog Franck Goddio. Z tohoto nového podmořského archeologického výzkumu vyplynulo, že Orient vybuchnul nejen na zádi, kde se nacházela lodní prachárna, ale, což je nečekané, i na přídi. Jde o nové tajemství?

Z původního článku Michele Battesti L’explosion de l’Orient, un des vaisseaux les plus puissants du monde, otištěného v Revue du Souvenir Napoléonien, č. 421, z prosince-ledna 1998-1999, na s. 18-19, přeložil do češtiny s laskavým svolením paní Irene Delage (Fondation Napoléon) František J. Holeček, O.M.

První obraz : Zkáza Orientu – George Arnald 1825-27; druhý obraz : Zkáza Orientu – Mather Brown 1825.