Strašlivá vyčerpanost republikánských oddílů i sil chouanského odboje vedla na přelomu let 1794-95 k navázání vzájemných rozhovorů, z nichž do jara vzešla u nás posud téměř neznámá mírová jednání v La Jaunaye a La Mabilais, která měla dát roajalistům za uznání Republiky a jejích zákonů statut teritoriální gardy v západních départementech a vydat jim do rukou i vězného syna popraveného krále Ludvíka XVI. Předkládaná studie dr. Františka J. Holečka, O.M. osvětluje tyto události na pozadí dramatického osudu jejich protagonisty, generála Královské a katolické armády, Pierra-Marie-Félicité Dezoteauxe, barona de Cormatin (1753-1812).

Studie byla publikována ve sborníku příspěvků konference Vybrané právní aspekty Francouzské revoluce a Císařství, uspořádané Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci a Projektem Austerlitz 2005 v Olomouci 28.5. 2003, s. 62-154. 

Francie přelomu let 1794-1795 je zemí i společností vymknutou z kloubů, či, jak to výstižně vyjádřil Sergio Luzzato: „Francie roku III (jak nás to naučil Richard Cobb) je zemí ponechanou napospas sobě samé, chaotickou a nejistou; je to svět obrácený na ruby, obývaný lidmi, kteří neví, co bude zítra. Sami protagonisté politického zápasu mají v hlavě zmatek. Prožívají thermidor jako jakousi rozšířenou přítomnost, jako jakýsi zastavený čas mezi hroznou minulostí a stejně násilnou budoucností: jak stoupenci, tak protivníci thermidoriánského hnutí uznávají možnost návratu Teroru. Jedni vnímají takovou možnost jako svrchované nebezpečí, druzí jako poslední prostředek. Ale v rovině politických představ různých zápasících stran je toho mnoho, co sdílejí všichni. Pocit, že se hrady z písku jakobínské utopie rozpustily jako sníh na slunci, je všem společná. Společné je i podezření, že revoluce poznamenala život kohokoli, kdo byl nucen ji prožívat, a z každého revolucionáře učinila jakéhosi invalidu. Společné je i vědomí, že všichni, sansculoti, thermidoriáni a dokonce i girondini, nadále sdílí tím či oním způsobem dědictví Teroru. Právě proto si historik roku III často připadá indiskrétní: protože studovat thermidoriánské období znamená hledět na rodinný portrét poté, co se rodina rozpadla“[1].

Tváří v tvář této skutečnosti selhávají téměř všechna revoluční i kontrarevoluční, ba i naše interpretační schémata. V čase všeobecné inflace velkých slov, asignátů i naděje vytryskla z obou stran občanské války touha po ztracené jednotě a dozrála k míru, byť jen na krátký čas, o němž se nepíše na stránkách velkých pojednání a učebnic, protože na něj jedni i druzí chtěli co nejrychleji zapomenout. Tato studie si klade za cíl postihnout v Cobbově stopě Reactions to the French Revolution[2] co nejširší škálu lidských zkušeností v zrcadle osudu klíčového protagonisty těchto událostí, chouanského[3] generála, barona de Cormatin, na jehož zvláštní případ poprvé upozornil v nenápadné práci z roku 1894 Henri Welshinger[4], jemuž přísluší i zásluha za pečlivé shromáždění archivního a procesního materiálu, o nějž se nyní můžeme opřít. Cormatin bezesporu nebyl velkou osobností prvního řádu, jeho slavomam a jistou teatrálnost, spojenou se silnou naivitou, nelze přehlédnout. Přežil však, v podstatě jako jediný z významných zatčených velitelů chouanského odboje, o plných sedmnáct let svou smrt v zarputilém zápase s revoluční justicí, v němž obnažil všechny její slabiny a nedůslednosti a donutil ji ke kapitulaci na základě jejích vlastních právních zásad. Udeřil totiž ve víru pragmatického bezpráví období doznívajícího teroru na citlivou strunu revoluční mentality – posvátnou moc zákona. To samo o sobě stačí k tomu, aby byl ještě dnes připomínán.

Mládí a zrání – americká zkušenost.

Pierre-Marie-Félicité Dezoteaux, užívající titulu baron de Cormatin, se narodil v Paříži 23. listopadu 1753 jako syn penzionovaného královského válečného komisaře[5] Clauda-Armanda Dezoteauxe a Jeanne de la Félonnière, vdovy po markýzi de Linage. Zlé jazyky mu později upíraly urozený původ. Ve skutečnosti královský edikt z roku 1750 umožnoval po dvacetileté službě nobilitaci válečných komisařů v rámci tzv. vojenské šlechty (noblesse militaire) a ke stáří mohli být jmenováni i rytíři řádu sv. Ludvíka. Claude-Armand Dezoteaux patřil mezi válečnými komisaři k šestnácti z nich, kteří byli přímo v Paříži přiděleni ke službě Králova domu (Maison du Roi), což mu otevíralo cestu k důležitým konexím. Kmotrem jeho syna byl francouzský vyslanec ve Španělsku, vévoda d´Ossun a malý Pierre-Marie-Félicité vyrůstal v paláci Louvois v rodině Le Tellierů, kteří patřili k předním ministerským dynastiím Starého režimu[6]. Svá studia zahájil v prestižní pařížské koleji Ludvíka Velikého a po zrušení Tovaryšstva Ježíšova ve Francii roku 1763 je dokončil v Collège d´Harcourt. Roku 1769 se pak pokusil, se zvláštním doporučením vévody de Choiseul, zahájit vojenskou kariéru v ženijním vojsku[7], ale neprošel přísnými zkouškami. Roku 1772 pak nastoupil jako podporučík k jízdnímu pluku Royal-Navarre, kde sloužil pod velením markýze de Damas-Crux v eskadroně Sainte-Amaranthe a o sedm let později, 21. června 1779, dosáhl hodnosti kapitána dragounů. To ho však neuspokojovalo. V letech 1772-1780 se pokoušel se krom toho proniknout do diplomatických služeb a s oficiálním pověřením a dovolenkou, ale na vlastní náklady (ročně vydával až 8.000 livrů) procestoval s drobnými úkoly celou řadu zemí: Německo, kde studoval v Heidelberku veřejné právo u profesorů Müllera a Wilkinda a Itálii, kde pokračoval ve studiu v Pise u profesora Lamprediho (1772); Anglii a Skotsko (1776); Portugalsko (1777); Španělsko, odkud se vydal až do marockého Salé, aby tam pozoroval úplné zatmění Slunce 24. června 1778; Nizozemí, Německo, Polsko a Rusko (1779). Dobře přitom zvládnul angličtinu, italštinu, španělštinu. Jeho protektorem a „zaměstnavatelem“ byl státní sekretář zahraničních věcí Emmanuel-Armand de Vignerod du Plessis de Richelieu, vévoda d´Aiguillon (1774-1787).

Roku 1780 dostal na vlastní žádost povolení odejít na své náklady[8] do Ameriky k dobrovolnickému sboru Jeana-Baptiste Donatiena de Vimeur, markýze de Rochambeau (1725-1807)[9]. Vyplul z Brestu s Paulem Jonesem (vezl s sebou i šest koní) na palubě fregaty Astrée, které velel proslulý kapitán La Pérouse, a za sedmdesát dní dorazil k Bostonu, kde však loď ztroskotala. Na palubě francouzské lodě l´Ardent se pod kapitánem de Marigny vyznamenal v boji v zátoce Cheasapeake s britskou lodí Europe. Vyznamenal se při obléhání Yorku, kde byl zraněn na stehně při výbuchu granátu a jako pobočník generála barona de Vioménil dobyl ztečí nepřátelskou redutu, a v Severní Karolíně v Lauzunově legii. Při prvním pokusu o návrat do Francie přišel o všechno, když loď kapitána markýze de la Touche ztroskotala u ústí řeky Delaware. Rochambeau mu vydal to nejlepší vysvědčení: „Dosvědčuji všechny služby nížeuvedeného pana Dezoteauxe. Je velmi inteligentní, horlivý a má velké nadání. Dostalo se mi o něm těch nejlepších svědectví pánů de Vioménil a de Choisy a mnohokrát jsem měl možnost osobně příznivě ohodnotit jeho talent. Jen z diskrétnosti a proto, abych příliš neznásoboval své požadavky, jsem ho v Americe nezařadil do svého generálního štábu“[10]. Při svém sklonu k tajným jednáním a dokonalé znalosti angličtiny se Dezoteaux zřejmě již zde zabýval zpravodajskou činností, kterou následně řídil i v bretaňském roajalistickém odboji v letech 1794-1795; svědčí o tom i jeho dobrá osobní známost s Georgesem Washingtonem. Po návratu do Francie působil v letech 1784-1788 v generálním štábu v hodnosti majora a 24. prosince 1788 byl vyznamenán rytířským křížem řádu sv. Ludvíka.

Americká válka za nezávislost mu ovšem přinesla i cenné přátelství s bratřími Théodorem (1756-1854) a Charlesem Malo Françoisem (1757-1832), Alexandrem Théodorem Victorem de Lameth (1760-1829), kteří sehráli klíčovou roli v Generálních stavech a při hlasování o zrušení feudálních privilegií ze 4. srpna 1789, ale po pádu trůnu z 10. srpna 1792 odešli do exilu. Dezoteaux se po válečné zkušenosti prvořadě rozhodl založit rodinu a výhodně se oženil 24. dubna 1784 s  Geneviève-Henriette-Sophie Verneovou, bohatou vdovou po Antoinu Viardovi de Sercy a matkou dvou dětí, k jejímuž majetku patřilo i panství a zámeček Cormatin v Saône-et-Loire, náležející k baronství Huxelles, podle nějž se nadále tituloval[11].

První poslání Cormatina znovu spojilo s někdejším druhem z americké války za nezávislost a budoucím maršálem Císařství, Louisem-Alexandrem Berthierem (1753-1815), který se stal 11. června 1789 podplukovníkem a náčelníkem štábu generála Pierra Josepha Victora, barona de Besenval[12] (1721-1794) – oba společně s Louisem Charlesem Le Cat, hrabětem d´Hervilly, jedním z pozdějších velitelů emigrantského výsadku z roku 1795 na poloostrově Quiberon, kde byl smrtelně zraněn,  ověřili obranné možnosti francouzské hranice s habsburským Nizozemím a provedli tajný průzkum pevností a vojenských táborů na jeho území od Queichu až po Dunkerque. V době lavinovitě se šířící psychózy tzv. Velkého strachu[13], kdy houfy rolníků napadaly zámky a vypalovaly je spolu s patrimoniálními archivy, se chopil zbraně a krvavě je odrazil: 29. července 1789 pobil u Cormatinu dvacet rolníků a šedesát jich zajal; nadto napsal rozhořčený dopis jednomu z předních revolučních řečníků, Jacquesi Pierru Brissotovi (1754-1793), a donutil ho, aby ho otisknul ve svých novinách Le Patriote français. Tím se definitvně zkalily jeho lamethovsky inspirované sympatie k revolučním změnám a 14. července 1790 demonstrativně odmítnul účast na svátku Federace s podotknutím, že „nikdy nebyl stoupencem té zrůdy Filipa Orleánského“[14].

Kontrarevolucionář a emigrant.

Cormatin byl rozkazem ministra války, Jeana-Frédérica de La Tour Gouvernet[15], hraběte de Paulin, řečeného hrabě de La Tour du Pin, markýz de La Rochechalais, hrabě de Chastelard, vikomt de Tesson d´Ambleville, barona de Cubzac (1727-1794; posledním ministrem války Ludvíka XVI. byl v letech 1790-1791), přidělen veliteli Lotrinska, generálovi François Claude Amourovi, markýzi de Bouillé[16] (1739-1800). Pod jeho velením se jako novopečený plukovník podílel 31. srpna 1790 na potlačení vzpoury švýcarského pluku de Châteauvieux v Nantes[17], namířené proti Národnímu shromáždění, ale i na přípravách útěku královské rodiny, který nešťastně skončil jejím zadržením ve Varennes 22. června 1791[18]. Ústavodárné shromáždění proto vydalo 15. července 1791 prohlášení, že „pánové Heyman, Klinglin, d´Hofelize, Dezoteaux a Bouillé syn věděli předem o spiknutí pana de Bouillé a jednali tak, aby mu napomáhali, a proto je třeba je obžalovat“[19]. Cormatin se tak spolu s dalšími „komplici Bouillého“ dostal do Marseillaisy (Chant de guerre pour l´Armée du Rhin)[20] jako Pilát do Kréda a byl přiřazen ke „všem těm tygrům, kteří bez milosti drásají lůno své matky“! Poté, co byl předvolán před orleánský soudní dvůr, aby se zodpovídal, se prozíravě uchýlil za hranice do Koblence[21], kde však nebyl emigranty dobře přijat pro své někdejší přátelství s Lamethy. Po velkých zastíracích manévrech Shromáždění, jež mělo zapotřebí udržet konstituční monarchii, byl nakonec i Cormatin dekretem z 13. září 1791 zbaven obžaloby a zařazen jako podplukovník do Královy ústavní gardy (Garde constitutionnelle du Roi). Útok na Tuilerie z 10. srpna a vražda velitele Královy ústavní gardy, Louise Hercula Timoléona de Cossé, vévody de Brissac (1734-1792), z 9. září 1792, ho definitivně pohnuly k odchodu do londýnského exilu[22], kde se roku 1794 sblížil s devětatřicetiletým hrabětem Josephem Geneviève de Puisaye (1755-1827).

Tento někdejší absolvent pařížského semináře Saint-Sulpice, poté podporučík a následně kapitán pluku Conti-Dragons, plukovník švýcarské gardy králova domu a poslanec Generálních stavů a pak i Ústavodárného shromáždění za šlechtu z Perche, měl za sebou boje v předvoji normandské girondinské federalistické armády armády generála Georgese Félixe barona Wimpffena (1744-1814), jež měla postupovat  na Paříž a byla poražena 13. července 1793 u Pacy-sur-Eure. V roajalistickém odboji zaujal místo markýze de la Rouërie a jeho Association bretonne[23] a poté co Monsieur, bratr popraveného krále Ludvíka XVI., Charles Philippe, hrabě z Artois (1757-1836), vytvořil v Londýně Centrální katolický královský výbor (Comité central catholique royal), ujal se v hodnosti generála[24] a s titulem vrchního velitele Brettaňské katolické a královské armády obtížného úkolu sjednotit různé odbojové skupiny, podrobit je přísné disciplíně a zorganizovat je po vzoru Vendée v divize. Přestože narážel na silný odpor a budil i mnoho závistí, nedala se mu upřít nadprůměrná inteligence, spojená s mimořádným organizačním talentem a obětavým nasazením, nemluvě o výmluvnosti a silném osobním kouzlu, jímž dokázal zapůsobit dokonce i na Pitta. Ještě před odjezdem do Anglie vydal 25. srpna 1794 sebevědomé prohlášení k republikánským vojákům: „Francouzští vojáci, je čas nám naslouchat. Kdo vyvolal tuto krutou a barbarskou válku, kterou každodenně vedeme? Kdo jsme my a proč bojujeme? Na jedné straně stojí obludná republika, slabomyslné (imbécile) Shromáždění samozvaných zástupců lidu, stejně směšných jako krutých. Na naší straně je náboženství, čest, úcta k vlastnictví a ke svobodě jednotlivců, mír a veřejný pokoj; hle, to je předmět naší touhy, našeho úsilí a našich zápasů!“[25].  Když se pak v září  1794 vypravil do Londýna, aby zde připravoval výsadek emigrantských oddílů, který by podpořil chouanský odboj, nalezl v Cormatinovi pravého muže, jakého potřeboval, aby ho vystřídal ve vlastním francouzském vnitrozemí.

Nezvedený velitel roajalistického odboje.

Na Štědrý večer roku 1794 adresoval hrabě Joseph de Puisaye z Londýna novopečenému generálmajorovi Katolické a královské armády v Bretani, baronovi de Cormatin, příkaz aby se okamžitě odebral k roajalistické Morbihanské divizi, dal svolat její radu a požadoval zprávu o plnění zasílaných instrukcí, prosadil uznání pana de La Bourdonnaye jako vrchního velitele divize i ostatních jmenovaných šlechtických důstojníků v odpovídajících hodnostech[26]„aby byla v této divizi, stejně jako ve všech ostatních, udržena ona jednota, onen soulad a ona dobrá harmonie, které musí být povzbuzením všem věrným poddaným krále“; současně mu zasílal 6.000.000 livrů ve falešných asignátech a tisíc louisdorů k podplacení republikánského velitele i důstojníků posádky v Lorientu.

Puisaye si byl díky vysoce kvalitní práci roajalistické zpravodajské sítě, k níž patřilo i pravidelné zasílání tisku, zvláště Tallienových[27] novin, tak jistý blížícím se zvratem situace, že vyslal Cormatina k republikánskému generálovi Canclauxovi[28], v němž si vyhlédl muže restaurace[29], s důvěrným vzkazem: „Můj drahý Canclauxi, trpíte svým postavením. Mám prostředky, abych Vás z něj dostal… Vyjděte z něj se slávou. Chcete být Monckem[30], Custinem[31], Pichegrum[32] nebo Canclauxem, přítelem svého krále, svých princů, tolika nešťastných obětí nejkrutější z revolucí, nebo jejich vrahů? Vím, že neexistují prostředky, které by Vás svedly a je nad mé síly kohokoli podplatit, ale je pro mne sladké napomoci ušlechtilým záměrům Vašeho srdce, které, jak vím, jste si předsevzal, a jsem to právě já, koho Vám posílá nebe, aby Vám pomohlo. Kdyby tak žila paní de Canclaux, matka Vaší dcery, žena jíž zbožňujete a nad níž jsem viděl prolévat tolik slz, mohla být svědkem toho, nač myslím! … Vidí Vás, příteli, její duše promluvila ve Vašem srdci a Vy si již přejete stát se jí hodným. … Odebere se k Vám baron de Cormatin. Počítejte s věrností tohoto chrabrého důstojníka. Vše, co Vám řekne, předem potvrzuji“[33].

Puisaye ovšem netušil, že jeden z nejschopnějších mužů vrchního velitele Cherbourgské a Brestské pobřežní armády, divizního generála Louise Lazara Hoche (1768-1797)[34], velitel 2. západní divize, brigádní generál Amable Humbert (1767-1823)[35], začal se souhlasem Výboru obecného blaha jednat ve stejný čas a na Štědrý večer zaslal z Moncoutouru list chouanskému veliteli Sylvestrovi Jérômovi de Bras de Forges de Boishardy (1762-1795), v němž ho požádal o schůzku, za jejíž bezpečnost se mu zaručil svým čestným slovem, a zval i ostatní chouany, aby „se přišli společně těšit z dobrodiní tak krásné revoluce“[36].  Boishardy mu odpověděl, že k tomu, aby se rozhodl, čeká na vládu, jakou má každý pravý Francouz právo očekávat a požadovat[37], ale nakonec na schůzku přistoupil a připojil se pod Cormatinovým vlivem i k dohodě o příměří, zahrnujícím Bretaň, Dolní Maine, Normandii a Anjou, podepsané se zástupci lidu Gueznem[38], Guermeurem[39] a Bruëm[40] 3. ledna 1795, kteří téhož dne napsali Výboru obecného blaha, že dali v oblasti Vannes[41] rozšířit vyhlášku, vyhlašující amnestii i pro nepřísežné kněze[42]. Centrální výbor Bretaňské katolické a královské armády nato zaslal republikánům prohlášení, že jeho jediným přáním je obnovení řádu a míru mezi Francouzi neboť se mu příčí prolévání krve krajanů a vydal všem velitelům roajalistických divizí a kantonů příkaz zastavit boj.

Únava z dlouhých let občanské války i strašlivých ztrát byla zřejmá na obou stranách – generál Hoche dokonce začal nabízet svou demisi a zdůvodňoval ji svým zdravotním stavem i neúnosným snížením stavu a vyčerpáním svých jednotek. La pacification – mírová dohoda, se stala heslem dne, k velkému znepokojení mužů moci, stojících v pozadí obou táborů – všichni totiž věděli, jakkoli to ještě nikdo nevyslovil, že dříve nebo později bude třeba rozhodnout o osudu malého Kapeta, či přesněji, dauphina Ludvíka Karla, vévody normandského, téměř již desetiletého sirotka z Templu[43], jehož únos, který měl provést  normandský chouanský velitel Marie Pierre Louis de Frotté (1766-1800), navrhovala Williamu Pittovi 2. února 1795 lady Atkinsová v přesvědčení, že jde o podvržené dítě, se zdůvodněním, že „pokud by v Paříži zjistili, že dítě, které je v Templu, není Ludvík XVII., vyvolalo by to takový otřes, že značná část Konventu by padla rukama lidu, který by se domníval, že Ludvík XVII. byl zlikvidován. Důsledkem toho by byla kontrarevoluce“[44].

Hra lišek. Dohoda o příměří z La Jaunaye.

Cormatin vycítil příležitost a spojil se se zástupcem lidu Bolletem[45] v Lamballe, aby ho ujistil, že si se svými spolubojovníky přeje jen pokoj v Bretani a že je ochoten přivést jednotlivé chouanské velitele k podpisu společné mírové smlouvy; prosil však o pas[46] a republikánského průvodce, kterým se stal generál Humbert. Společně se setkali v Rennes již 11. ledna s Hochem, kterému se Cormatin představil jako hlavní delegát chouanů, předložil dokonce své plné moci a slíbil, že přivede k definitivnímu míru i nejvýznamnějšího velitele vendejského odboje, François Athanase de Charette de La Contrie (1763-1796). Hoche okamžitě zaslal detailní zprávu Výboru obecného blaha, v níž říká: „… Poté, co se snažil mi předvést nezměrné prostředky, které mají lupiči k vedení války, ujišťoval mne tento vyslanec se slzami v očích, že jeho návrhy i jeho nadřízených jsou upřímné a že jen vládě záleží, aby byli vlasti navráceni muži, které zaslepily předsudky… Chceme mír za každou cenu, říkal… Dodával, že hlavní podmínkou podřízení velitelů jeho strany by bylo povolení, aby obyvatelé venkova znovu viděli své kněze a mohli se svobodně účastnit bohoslužeb. Dodržujte v úplnosti tento zákon a už mezi námi není rozdíl, tvrdil… Cormatin mi svěřil jisté obavy ohledně nestability vlády, návratu Teroru[47], a chtěl vědět, v jaké míře důvěřuji já sám mužům, kteří řídí záležitosti. Mou odpovědí byl téměř úplný výčet mých příhod a dodal jsem, že kdybych nebyl poznal čestnost původců 9. thermidoru, držel bych se stranou a že nadto není prostředkem, jak vrátit vládě její důstojnost, vést s ní válku. … Nebylo těžké přesvědčit tohoto náčelníka štábu, že koalice, a zvláště Anglie, si jen zahrávala s Vendejskými, chouany i emigranty[48]. Přiznal mi, že jako Francouz se radoval z našich vítězství na severu, v Pyrenejích a na Rýně. Věděl, že jeho strana nemůže čekat žádnou pomoc, že se tato strana zformovala ze závisti a beznaděje… Tomuto tvrzení nemám problém věřit a jsem přesvědčen, že pomoc, kterou mu posílá Anglie, spočívá ve falešných asignátech a trošce peněz… Pan de Puisaye se už nevrátí, je to už šest měsíců, co mi nechal tuhle hroznou funkci, řekl… Věc emigrantů byla Cormatinem horlivě hájena. Budí dojem, že si přeje, aby se amnestie vztáhla až na ně. Vykresluje je jako nešťastné a slabé bytosti, jako Francouze, kteří jsou břemenem Evropě a vydáni napospas všem možným urážkám a ponížením. Přitom, když jsem mu připomenul zbabělost těch, které nazývá princi a současně pyšné i nízké chování ostatních emigrantů, dal mi své čestné slovo, že o tom nebude mluvit se Charettem… „. Hoche nato doporučil Výboru zvážit, zda by se ze chouanů, které nazýval profesionálními bandity, nemohla zformovat jedna nebo několik legií předvoje: „Dodám jen jediné. Protože jsou Francouzi, možná by si zasloužili soucit vlády? Nenávist, jíž chovají ke koaličním mocnostem by zabránila jejich dezerci“[49].

Cormatin, který se musel skrývat už po králově útěku do Varennes, protože byl štábním důstojníkem markýze de Bouillé, jenž zajišťoval jeho vojenské krytí, a už na podzim roku 1794 svěřoval Louvartovi de Pontigny úkol najít ve vzdáleném Burgundsku jeho ženu, od které už osmnáct měsíců neměl žádnou zprávu, dal volný průchod svému znechucení i nahromaděné beznaději. Činil tak ve chvíli, kdy Puisaye, který o ničem nebyl informován, povzbuzoval Centrální výbor Bretaňské katolické a královské armády depeší: „Odvahu, přátelé, okamžik slávy se blíží!“. Jakmile zjistil, že Cormatin vyrazil s Humbertem pacifikovat 14. ledna Laval, 15. ledna Château-Gontier, 16. ledna Angers, 17. ledna Amiens a 18. ledna Nantes, rozesílal na všechny strany depeše, že baron překročil své pravomoci[50]. Jeho nedůvěra nebyla bezdůvodná – čtrnáctého ledna napsal totiž Hoche napsal zástupci lidu Bruëovi do Rennes: „Ať už budou úmysly chouanů jakékoli, podrobíme je; ne-li rozumnými důvody, stane se tak silou“[51].

Cormatin se však přece jen mohl opřít o první vstřícné kroky druhé strany – již třináctého ledna 1795 byla v départementu[52] Morbihan povolena svoboda katolických bohoslužeb. V Lavalu dal Cormatin vyvěsit veřejně vyhlášku: „… Přišli jsme, abychom se setkali uprostřed našich lesů. V našem středu se představil mladý, citlivý a šlechetný generál[53]. Mluvil jazykem lidskosti. Jeho jemnost a upřímnost si získala naši důvěru. Tento republikánský generál mluvil uprostřed roajalistů o míru. Řekl, co by se mohlo udělat: že když spolu budeme mluvit, vyhneme se mnoha neštěstím… Modří, ze své strany, dodrží své slovo. Už nebudou pročesávat venkov. Vězení se už vyprazdňují. Trpělivost! Trpělivost! Bůh nám pomůže!“[54].

Roajalistické nálady se začínaly veřejně projevovat dokonce v Paříži, kde byla devatenáctého ledna poprvé demonstrativně zpívána v Caffé de Chartres v Palais Royal hymna „zlaté mládeže“[55] Le Réveil du Peuple: „Francouzský lide, lide bratří, můžeš, aniž by ses otřásl hrůzou, hledět na to, jak zločin vztyčuje vlajku krveprolití a teroru? Trpíš, aby krutá horda vrahů a lupičů poskvrňovala svým zuřivým dechem zemi živoucích. Ach, ať zhynou tito bídáci a hltaví hrdlořezové, kteří na dně svých duší nosí zločin a lásku k tyranům! Sténající mánové nevinnosti, dojděte klidu ve svých hrobech! Opožděný den pomsty dává konečně zblednout vašim katům“[56]. Mnozí ale nahlíželi Cormatina spíše jako blázna nebo užitečného idiota, a i rolníci z Maine byli příměřím hluboce zneklidněni: proskripce totiž pokračovaly a vědělo se, že Hoche očekává posily a netají se, že je použije, bude-li třeba. Stejně tak v Morbihanu projevovali chouani spíše touhu po boji a Bruë informoval dvacátého ledna Výbor pro veřejné blaho[57], že i přes příměří dochází stále k vraždám a loupežím a republikáni vedou válku ovcí proti tygrům!

Bystrý Hoche ale dokázal zhodnotit situaci v daleko širších souvislostech než zástupce lidu a pochopil, že podmínkou pacifikace Bretaně a Vendée je návrat nepřísežných kněží[58]. Napsal proto generálu Voisinovi: „Je věcí morálky a politiky přiznat svobodu svědomí všem myslícím bytostem. Jakékoli náboženství nahrazuje někdy méně vzdělanému člověku ty nejdražší hnutí mysli. Může se mu stát odměnou za jeho námahu a cenou jeho vášnivého zaujetí“ a generálu Leblancovi vydal příkaz, aby dával sloužit mše a osobně se jich účastnil[59]. To ostatně přesně odpovídalo linii, kterou od počátku zvolil jako vrchní velitel Cherbourgské a Brestské pobřežní armády, když stále zdůrazňoval, že nepřišel zničit místní obyvatelstvo, ale dát respektovat zákony a vyzýval, aby „zaslepení složili své zbraně a pokojně se vrátili do svých domovů a nadále v nás viděli jen bratry, přátele a konečně Francouze“[60]. Proto také již 20. listopadu 1794 doporučoval Výboru obecného blaha zrušení zákonů z 29. a 30. září 1793, které stanovovaly trest smrti pro všechny, kdo by poskytli nepřísežným kněžím úkryt nebo potraviny[61].

Před ním samým i před Cormatinem přirozeně vyvstávala otázka, zda je vůbec ještě možné překlenout propast, která oba tábory rozdělovala: na jedné straně stálo zjevené náboženství a touha po kněžích, kteří i v revoluční vichřici zůstali věrni Římu, na druhé straně se pak, i po odmítnutí výslovně ateistických[62] nebo radikálně dechristianizačních tendencí a odstranění jejich nejvýraznějších představitelů, prosadil deistický přístup, jehož podstatu postihla například adresa direktoria správního okrsku Calais, zaslaná poslancům Národního Konventu v odpověď na dekret, nařizující slavení svátku Nejvyšší Bytosti z 20. května 1794: „…zdokonalili jste poznání Boha předvolali jste božstvo před tribunál Rozumu. Bůh, kterého jste uznali jménem francouzského lidu, není teologickým bohem kněží a králů. Je bohem přírody. Člověk se pro něj nezřekne plodů své práce, nepokryje jeho oltáře dary, nedá svému tělu chřadnout mrskáním, nebude ho stravovat půsty. Jméno Boha, které vždy sloužilo jen jako záminka vášním lidí nebo despotismu tyranů, bude od této chvíle předkládat (lidskému) duchu jen šťastné a veselé myšlenky… Toto božstvo tedy nebude ani modlou nevědomosti, ani přeludem bázně. Bude to příroda a svoboda, ctěné láskou a uznáním“[63]. Dovršoval se tak dlouhodobý trend, který bil do očí již v závěrečném období vlády Ludvíka XVI., kdy se celá řada kazatelů i literátů stále více vyhýbala jménu Ježíš Kristus, Bůh, Pán či Stvořitel a vzývala Nebesa, Prozřetelnost, Božstvo, Princip, Inteligenci, Věčnost, Dobrotu, Mocného Odměňovatele (Puissant Rémunérateur), První Příčinu, Duši světa, Původce mého bytí, Nejvyššího Soudce, Nejvyšší Bytost či dokonce Zákonodárce křesťanů (Législateur des chrétiens)[64].

Mohli skutečně tito republikáni, jakkoli by byli nebo chtěli být filantropičtí[65], přijmout římské katolíky, nahlížené s hlubokým despektem jako fanatiky pověry – a tedy ve zkratkovité logice rovnice fanatismus – aristokratismus[66] – kontrarevoluční duch i jako vážné politické nebezpečí – jako sobě rovné, jako schopné žít společně v jediném státě a řídit se týmiž zákony?[67]. Nemluvě již o zásadním posunu v chápání vlasti a vlastenectví[68]. Pečlivý rozbor osvícenské a následně republikánské rétoriky poukazuje i na stále více se vzdalující antropologické koncepce[69]. Tato napětí bezesporu nemohl překonat bezezbytku ani roajalistický důraz na legitimitu[70] a její kontinuitu, ani republikánská legislativa – zejména v citlivém bodě suverenity lidu[71] – to však, přes vzájemnou nedůvěru a tragiku bratrovražedné[72] občanské války, nikterak neumenšuje lidskou hodnotu touhy jednotlivců po hledání bodů dotyku mezi oběma, nyní již téměř antagonistickými světy[73].

V pátek třiadvacátého ledna se do Nantes dostavili pánové de Bruc a de Béjarry ve svých uniformmách a s kordem po boku, aby společně se zástupcem lidu Ruellem přezkoumali základy možné dohody, vadilo jim, že by z případné amnestie měli být vyloučeni vzpurní kněží a emigranti[74] . Myšlence na příměří nebo dokonce uzavření mírové dohody se však tvrdě vzpírali někteří zástupci lidu jako Bruë, Legot[75], Génissieu[76] a zvláště Boursault[77], jež Hoche v listu Výboru obecného blaha z 26. ledna 1795 definoval jako muže litující konce vlády Teroru a bojící se, že bič spravedlnosti odhalí jejich staré kroky a děsivé zpronevěry[78]. Počátkem následujícího měsíce však už mohl zástupce lidu Bollet oznámit Výboru, že dvanáctého února dojde tři čtvrti míle od Nantes, na území kontrolovaném republikány, ke schůzce se Charettem[79] a dalšími vendejskými veliteli a že příměří bylo prodlouženo do osmnáctého února. Drobné incidenty nechyběly: republikáni se dozvěděli, že se z anglického exilu začínají tajně vracet významní roajalističtí důstojníci – např. 15. února Louis de Sol de Grisolles a rytíř Louis d´Andigné, náležející následně k Bílé armádě vikomta de Scépéaux; ve Vendée se šestnáctého února klíčový roajalistický agent, pětadvacetiletý Joseph Hervouët de La Robrie a pan de Jacomet vylodili za příliš jasné noci v zátoce Bourgneuf, ale byli zpozorováni republikánskými hlídkami  a musili uprchnout do bažin, kde uvázli a při přílivu se utopili.

Ke schůzce došlo ve stanovený den poblíž Nantes, ve velkém vojenském stanu na vřesovišti před zámečkem La Jaunaye[80] u obce Saint-Sébastien, na místě zvaném Lion d´Or.  Z republikánské strany se jí v honosných uniformách, které navrhl Jacques Louis David, účastnilo dokonce jedenáct zástupců lidu – Delaunay, Pomme, Bruë, Lofficial, Chaillon, Bollet, Ruelle, Jary, Menuau, Dornier a Morisson, které provázel a chránil se stovkou jezdců a dvěma stovkami pěšáků generál Jean Baptiste Canclaux. Cormatin, který byl nahlížen jako hlava celé deputace, jim předložil pamětní spis, nazvaný emblematicky Slova míru[81], v němž jménem chouanů prohlásil, že zcela lidová vláda je vystavena častým a velkým otřesům, které se vždy dělají ke škodě pokoje státu a prospěchu všech a že Francouzi nebudou nikdy být moci šťastni jinak, než pod vládou monarchie a požadoval, aby se nastolilo zvláštní, všeobecné, úplné a vzájemné zapomnění na minulost, neomezenou svobodu kultu a náboženských názorů, respektování jednotlivců, ukončení všech svévolných aktů, uplatňování civilních a trestních zákonů, nejúčinnější ochranu rolníků a obyvatel venkova, aby vnitřní i zahraniční obchod mohl znovu dosáhnout své dřívějšího rozmachu. Pozoruhodný byl i návrh, aby se po pečlivém uvážení projekt obnovy míru předložil celé Evropě. Charette, zastupující dvacet vendejských velitelů[82], měl na uniformě tělové barvy s červenými manžetami a ohrnutým šosem s liliovými květy[83], na místě srdce, medailon[84] s nápisem: „Vy, kteří naříkáte, pohleďte na mé utrpení“, a celý jeho štáb měl na prsou na levé straně malý zlatý křížek; nejdříve se zeptal, zda republikáni nabízejí amnestii, pardon nebo chtějí vyjednávat – uklidnili ho odpovědí, že jejich cílem je dosáhnout usmíření. Požadoval proto v jednadvaceti bodech svobodu katolického kultu, navrácení platů duchovním, vynětí Vendée z vojenských odvodů[85] a ustavování milic i zbavení daní, navrácení zabavených majetků obyvatelům a náhradu škod, i slib, že do Vendée nebudou vysílání Carrierovi[86] a Robespierrovi[87] komplicové.

Generál Canclaux, který po Puisayově dopisu odmítl Cormatina přijmout, se i za deštivého dne ostentativně procházel na clissonské cestě a jednání se neúčastnil; podezíravý Hoche naopak považoval za hluboce potupné, že mu na výslovnou Cormatinovu žádost nebyl, stejně jako ostatním generálům, přístup umožněn. Zástupci lidu v dlouhé diskusi namítali, že přijmout všechny články by znamenalo vydat Vendée roajalistům. Někteří chouanští velitelé, jako například Bertrand Poirier de Beauvais, odmítali na druhé straně vydat své zbraně a přislíbenou svobodu kultu – tedy povolení katolických bohoslužeb – považovali za nedostatečnou a vyžadovali publicité absolue, to je jejich absolutně veřejný charakter. Charette, získaný Cormatinovým prohlášením, že roajalisté z Bretaně, Normandie a Maine budou následovat jeho příklad a připojí svůj podpis ke všemu, co učiní pro nastolení jednoty, míru a svornosti mezi Francouzi, Poiriera ostře okřikl, že ještě tolik neudělal pro Bourbony, aby mohl ostatní kritizovat! Obě strany potřebovaly čas na rozmyšlenou.

Ke druhé schůzce na stejném místě proto došlo téměř o týden později, sedmnáctého února: zástupci, kterým šlo především o podrobení roajalistických velitelů Republice, tentokrát ustoupili téměř ve všem. Odmítli pouze dva Charettovy články: neutralitu Vendée jako samostatného území a vlastní ozbrojené síly roajalistů, zato však zaručovali beztrestnost a podporu všem „rolníkům, kteří se vrátí do lůna republiky, aby se jim pomohlo znovu vybudovat jejich chalupy a domy, obnovily zemědělské práce a znovu se zrodila drobná řemesla“ a slibovali dokonce, že proplatí všechna potvrzení, které při nedostatku peněz roajalističtí velitelé vydávali za dodané potraviny[88]. Stejně tak přislíbili, že Vendée bude zbaveno odvodů, které byly příčinou povstání z roku 1793. Mimořádný význam měly první tři smluvené články: „1. Všichni jednotlivci a všechny sekce jakýchkoli občanů mohou svobodně a pokojně vysluhovat svůj kult; 2. Jednotlivci a kněží všech kultů nesmí být rušeni, obtěžováni nebo po nich nesmí být pátráno pro svobodné a pokojné vysluhování jejich kultu v uzavřených prostorách; 3. Civilní úředníci a velitelé vojenských sil jsou pověřeni zajistit provedení této smlouvy“[89]. Charette proto jménem Vendée podepsal slavnostní prohlášení, že již nepovstane proti Republice – po něm tak učinil Cormatin a přítomní velitelé chouanů – a vydal velmi vstřícné veřejné prohlášení, že se podrobují jediné a nedělitelné francouzské Republice, uznávají její zákony a slavnostně se zavazují, že je nijak nenaruší[90] a slíbil, že co nejdříve budou vydána děla. Objal dokonce ohromeného Canclauxe a vyměnil si s ním „políbení pokoje“. Zástupci lidu ještě téhož dne přijali výnos, že dispozice smlouvy se budou vztahovat na všechny chouany, kteří se podřídí zákonům republiky. Jen Jean Nicolas Stofflet (1751-1796) odmítl republiku uznat a demonstrativně odejel s voláním: „Ať žije král!“, přestože ho Charette uklidňoval zmínkou o tajných článcích dohody s tím, že mu Ruelle[91] a Canclaux přislíbili znovunastolení krále.

Republikáni hovořili mimo jakoukoli pochybnost o tom, že „zmizela krvavá vláda a že komplicové bezbožné sekty, která pokryla Francii smutkem a cypřiši /nad hroby/, zaplatili vlastními hlavami své zločinné záměry“ – měli na mysli převrat z 9. thermidoru a tvrdý postih mužů Teroru, který vyústil zakrátko, 2. března, v rozhodnutí o soudu s Barèrem[92], Collotem d´Herbois[93], Billaud-Varennem[94] a Vadierem[95] a 28. března přivedl na lavici obžalovaných i někdejšího veřejného žalobce Revolučního tribunálu Antoina Quentina Fouquiera, řečeného Fouquier-Tinville[96].

Královské dítě a svoboda víry.

Pierre-Michel Gourlet (1771-1853), který za Radu generálního štábu Scépéauxovy armády vyjednával se Stoffletem a Charettem a byl za ním vyslán 26. února do Nantes, jednoznačně potvrzuje, že byla Charettovi „dána velká naděje, že uvidí jak bude mladý král, vězněný v pařížském Templu, vydán do rukou svých přátel, svých obránců“ a že se muži Bílé armády připojili k příměří, protože pro ně „byla nesnesitelná zodpovědnost, že by nevyužili všech prostředků k záchraně našeho mladého krále a jeho vznešené sestry z rukou jejich katů“ – utěšovali se, že „jde v podstatě jen o přerušení bojových akcí a ne o odzbrojení“[97].

Poslanci Konventu skutečně odhlasovali bez diskuse již 22. ledna 1795 příkaz k „propuštění Bourbonů, vězněných v Templu“ – dauphin byl ovšem zjevně vážně nemocný, měl silně oteklá kolena a velmi trpěl. 27. února pověřil Výbor všeobecné bezpečnosti[98] Jeana Baptiste Harmanda, aby ho navštívil. Téměř desetiletý chlapec prý sice seděl u stolku a hrál si s kartami, soustředěně ho pozoroval, ale neodpovídal na žádnou z otázek – když mu podal ruku a přejel po ní až do podpaždí, shledal, že dauphin má „jeden tumor na zápěstí a další na lokti… Když takto stál, měl mladý princ rachitické držení a nedostatky ve stavbě organismu. Jeho stehna a jeho nohy byly dlouhé a útlé, paže také; hruď byla vystouplá, ramena vysoká a rovněž vystouplá, hlava ve všech detailech velmi pěkná, pleť čistá, ale bezbarvá, vlasy dlouhé a pěkné, dobře udržované, světle kaštanové….  Mlčení a odmítnutí. Zůstal sedět na židli s lokty opřenými o stůl; jeho výraz se ani na okamžik nezměnil, nedal najevo sebemenší hnutí ani sebemenší překvapení v očích, jako bychom tam ani nebyli a jako bych vůbec nic neřekl“[99]. Harmand se o pět let později vyjádřil, že věděli, „že to není dauphin, kdo nám byl předveden. Šlo zřejmě o syna nějakého royalistického přívržence[100], němého a nemocného; bylo však třeba změnit veřejné mínění a vzbudit dojem, že králův syn je dosud ve vězení“. Ve skutečnosti není třeba sahat k tak smělým konstrukcím, v Harmandově svědectví je jiný, daleko podstatnější rozpor: táže se údajně dauphina opakovaně, zda si přeje koně, psa, ptáky, hračky jakéhokoliv druhu či několik kamarádů jeho věku, které by si sám mohl vybrat, nebo bonbony a zákusky, a na druhé straně si povšimne, že k jídlu má dítě černou polévku, na které plave v misce z červené hlíny několik zrnek čočky, malý kousek vařeného masa, také černý a osamocený, talířek s čočkou a dále šest kaštanů, spíš spálených než opečených! Pravda je skryta v úvodních slovech, s nimiž se na dítě obrátil, že totiž „vláda byla příliš pozdě obeznámena se špatným stavem jeho zdraví a s odmítnutím, které učinil, pokud jde o cvičení…“. Bylo prostě příliš pozdě – brutální alkoholik a radikální jakobín, švec Simon, sice skončil 10. thermidoru pod gilotinou, ale následky jeho „výchovy“[101], izolace a těžká podvýživa nenapravitelně podlomily zdraví i psychiku dítěte; mutismus dauphina je mnohem spíše třeba spojovat s charakteristickou dispozicí, kterou projevovala už matka Ludvíka XVI., „la triste Pepa“ Marii-Josefa Saská (1731-1767)[102], rozvinula se i u Ludvíka XVI.[103], a v dospělosti téměř zablokovala společenskou komunikaci dauphinovy sestry  Marie-Thérèse-Charlotty Francouzské, řečené Madame Royale[104], poznamenané těžkou traumatickou zkušeností z dětství.

Dauphin by s velkou pravděpodobností ani v případě osvobození už nebyl oním veselým a nadmíru bystrým dítětem, jaké znali, předtím, než je strhla do hlubin la tourmente révolutionnaire, jeho vychovatelé jako paní de Tourzel, abbé Barthélemy, abbé Davaux a další. Roajalisté se upínali k jeho osobě, protože ztělesňoval posvátnou osobu a sakrální funkci krále[105], což byly přesně dvě hodnoty, které revoluce chtěla programově a demonstrativně desakralizovat a odstranit rituálem exekuce Ludvíka XVI.[106] a roztříštěním sainte Ampoule, obsahující svatý olej k obřadu pomazání francouzských králů, v Remeši roku 7. října 1793[107]. Tato vazba a tradiční hluboký rozdíl mezi královou rodinou a tzv. princes de sang jim znemožňovaly orientovat se výrazněji k bratrům Ludvíka XVI., nebo dokonce k Ludvíku Filipu, vévodovi ze Chartres (1773-1850), jehož právě roku 1795 doporučoval Charettovi generál Charles François du Périer du Mouriez, řečený Dumouriez (1739-1823), kterému se podařilo navázat i tajná jednání s oportunisty[108] Barrasem[109], Sieyèsem[110], Fréronem[111] a Tallienem: „Princové bez energie a bez vůle, jsou vydáni napospas lichotníkům, kteří mají jen oddanost předpokoje… Jsou nemožní. Ale v této rodině, která, jak víte, se na mne nespolehla, abych vyrval popravišti její hlavu, jsou i jiné větve. Nebudu-li mluvit o větvi de Condé, jejímž hrdinou je vévoda z Enghien[112], je tu i rodina orleánská. Mladý vévoda orleánský je jediným prostředkem transakce mezi republikou a monarchií[113]. Pod jménem jeho otce, který byl praporem, pracovali girondini pro něj… Lid je unavený. Chybí-li v Konventu několik hlasů, dají se koupit… Armáda nezapomenula na svého starého generála… Kéž dá Vendée krále revoluci… Nedůvěřujte Angličanům, kteří Vás přivedou do zkázy“[114]. Charette ovšem odpověděl po svém a krátce: „Řekněte synovi občana Égalité ať se jde …..!“[115].

Puisaye byl daleko realističtější: „Přijde-li vévoda orleánský do Vendée, nebude vyhnán. Je statečný a proti naší vůli se stane králem. Dříve nebo později budeme nuceni sloužit královské moci více, než panovníkovi. Budí naději, že přijdou ti praví. Ale první Bourbon, který bude bojovat v našem čele, se nevyhnutelně stane králem“[116].  Ludvík Filip ale právě 24. února 1795 odpovídal z Bremgarten někdejšímu americkému zplnomocněnému ministrovi ve Francii Morrisovi na pozvání do Spojených států[117] a 10. března se vydal s paní de Flahaut, paní de Montjoie a služebníkem Baudouinem na cestu do Hamburku, kam dorazili o deset dní později; nedostatek finančních prostředků ho ale donutil změnit plán a vydat se do Dánska; šestého května vkročil na půdu Švédska a postupoval dále na sever do Norska až k Trondheimu, v době vylodění na Quiberonu navštívil Lofotské ostrovy a 24. srpna 1795 se dostal až na Nordkapp – Severní mys[118].

V La Jaunaye dosáhli zasvěcení muži Výboru obecného blaha v pozadí vítězství své strategie: získali totiž cenný čas a klid zbraní odboje ve chvíli, kdy by znásobené útoky proti republikánským posádkám a soustavné narušování jejich komunikací mohly vytvořit předpolí očekávanému vylodění emigrantů. Devatenáctého února 1795 generál Hoche slavnostně oznámil svým jednotkám, že „vláda rozumu právě navrací vlasti všechny její děti a že nadešel den, kdy všichni Francouzi budou zajedno“[119]. Téhož dne byl vydán i dekret, kterým byly zrušeny revoluční výbory bdělosti  v obcích s méně než pěti tisíci obyvatel.

Proti smlouvě o příměří ostře zahřímali tribun lidu a teoretik komunismu[120] Babeuf a jeho stoupenci pamfletem La Vérité au peuple par des patriotes de 89: „Vendejským a chouanským povstalcům je nabízena amnestie. Odmítají ji. Chtějí jednat jako moc s mocí. Ó vrchole zločinnosti! Ó hanbo naší vlasti! Jednat o míru s Charettem, Stoffletem, Cormatinem, Sapinaudem a všemi vůdci povstaleckých ničemů! Nechat je ozbrojené! Platit je za to, že rozervali lůno vlasti, že zavraždili tisíce republikánů a přislíbit jim v tajném článku obnovení oltáře a trůnu! Zástupci lidu uzavírají tak potupnou smlouvu, jež znečistí stránky dějin a francouzský Senát ratifikuje hanbu prvního národa světa!“. Své úmysly vyjádřil o pět měsíců později ještě pregnantněji: „Nejlepším prostředkem, jak vykořenit zlořády, je zničit jejich hnízda, bez tohoto opatření by mohlo ještě vzniknout pokušení je obnovit! Kostel a sakristie přivolávají kněze, klášterní cela mnicha, kasárny vojáka, žalář vězně, popravní lešení kata a jeho oběť. Omezit jenom starý režim útisku, předsudků, pověry – to znamená zničit plody revoluce; nutno jej buď zničit úplně, nebo vydat se v nebezpečí, že bude nutno začít znovu. Je nutno, aby ti, kdo byli zbaveni moci, nemohli se jí opět snadno zmocnit; ani jiskra naděje nesmí osvětlit jejich sobecké nářky. Proto kdybych měl v ruce zázračný proutek, proměnil bych jednak všechno, co nás tísní, v prach minulosti, jednak bych vykouzlil ze země všechno, co žádáme a co je nutno k ustavení společnosti Rovných“[121].

Jiskra naděje ovšem přece jen zasvitla. Jednadvacátého února byl vydán zákon, který v prvním článku stanovoval, s odvoláním na 7. článek Deklarace práv člověka a občana, že „vysluhování kteréhokoli kultu nesmí být rušeno“[122]; následujících devět článků ovšem uznanou náboženskou svobodu silně omezovalo: 5. článek zakazoval „objevovat se na veřejnosti v šatu, rouchu nebo hábitech vyhrazených náboženským obřadům“; 8. článek zakazoval obcím „kupovat nebo pronajmout místnost pro vysluhování kultu“ – římští katolíci tedy nemohli užívat veřejně své kostely a mše se směli účastnit jen v uzavřených prostorách svých domovů a 9. článek zakazoval „vytvářet jakékoli nadání, věčné nebo časově omezené, aby se tak pokryly výlohy“ – stát již negarantoval platy duchovních a současně prakticky znemožňoval jejich legální financování věřícími[123].

Hoche toho ovšem okamžitě využil a nařídil svým podřízeným generálům: „Mluvte o Bohu s úctou… Mezi prostředky, které musíte užít, abyste opět nastolili klid, nesmíte zanedbat užití kněží jako prostředníků mezi vámi a obyvateli venkova. Dokážete-li jejich prostřednictvím obnovit důvěru, hnutí chouanů se okamžitě zhroutí. Znáte spásný zákon, který právě nyní vydává Konvent. Vyhlašujte ho, rozšiřujte po venkově. Kněží, jistí, že nebudou rušeni ve výkonu své kněžské služby, se stanou vašimi přáteli, i kdyby to bylo jen proto, aby mohli být v klidu. … Jsou mezi nimi chudí a obecně vzato, jsou zištní; neopomeňte jim dávat nějakou podporu, ale ne ostentativně, se vší delikátností, jíž jste schopni a tihle lidé vám poskytnou výtečné informace“[124]. Generálovi Lebleyovi v Angers poradil dokonce, aby dával sloužit mši a bude-li to nutné, aby se jí účastnil. Šlo tedy o to využít pauperizovaných kněží, vysílených a otřesených předchozím pronásledováním k tomu, aby se jejich prostřednictvím vrazil klín mezi věřící rolníky a muže odboje. V tajné zprávě Výboru obecného blaha z 24. a 25. února 1795 přitom Hoche prohlašoval, že je třeba nastolit mír, „abychom se mohli shodnout na způsobu vedení války“ a svěřoval se, že se mu zdá velmi blízká[125].

Šestadvacátého února se pokročilo ještě dál a Konvent uzákonil odluku církve od státu, jakkoli mnoho poslanců hodnotilo katolicismus podobně jako Boissy d´Anglas jako „servilní svou podstatou, pomocníka despotismu a znetvořující lidskou povahu“ – připouštěli však, že vysluhování kultu a účast na obřadech již není zločinem a že kostely mají být znovu otevřeny.

Bok po boku. Roajalisté v Nantes.

Onoho šestadvacátého února 1795 vstoupil po mostě přes Loiru do Nantes[126]Charette na nádherně vyšňořeném koni, oblečen v modrém kabátci s bílou šerpou a s kloboukem à la Henri IV s ohromným bílým chocholem, provázen po levici generálem Canclauxem a po pravici generálem Dupuy, a za ním i dlouhá kolona republikánských a roajalistických štábních důstojníků, jedoucích bok po boku s rozvinutými prapory. Za nimi následovaly oddíly Charettových střelců a republikánských gardových granátníků, pak hudba Západní armády a nakonec šestispřeží, táhnoucí kočár se zástupci lidu, nad nímž byla vztyčena rudá frygická čapka. Charette si dokonce sám mohl určit trasu: projeli ulicemi až k nábřeží Entrepot na paměť Carrierových noyades  a k Bouffay, kde stála gilotina, kde zastavil, smekl klobouk a mlčky vzdal čest obětem a republikánští důstojníci jeho gesto k úžasu lidu opakovali. Pak zamířili k Hôtel de la Villestreux, kde je z balkónu zdravila paní Gasnierová a Charettova sestra Anna.  Večer následoval ples u paní Gasnierové, v domě zástupce lidu Ruella – kde si Charette na chvíli připevnil na klobouk trojbarevný chochol – a tančilo se i na ulicích, plných rozjásaných lidí[127]. Nazítří ho Ruelle zavedl do Klubu místní Société populaire. Generál před vstupem odložil své roajalistické insignie a řekl z tribuny: „Buďme tedy přáteli, občané, ze srdce a z náklonnosti, spojme své úsilí, abychom podporovali moudrý a blahodárný náhled Národního Konventu. Všichni dobří občané, všichni čestní, stateční a poctiví lidé mají největší zájem se vzájemně ctít, smířit se, porozumět si, aby jednali ve prospěch štěstí a blaha naší společné vlasti“[128]. Večer se znovu pořádal ples v divadle Graslin, při němž dokonce skvělý tenor, Canclauxův pobočník Bouchard, zazpíval vlastenecký hymnus, který složil na oslavu včerejších událostí. Zástupci lidu pak vydali manifest, v němž vybídli obyvatele povstaleckých departementů aby na jejich území byl nadále k vidění již jen „lid bratří“, mají-li před očima Charetta a jeho důstojníky, blahořečící Národnímu Konventu ve chvíli, kdy sladký mír střídá hrůzy války!

V den odjezdu, osmadvacátého února, pak Charette veřejně oslovil Ruella: „Občane zástupče, nikdo si více než Vy nezaslouží přijmout z naší strany všechna mimořádná svědectví uznání, které v nás vzbudila Vaše horlivost a Vaše vytrvalá péče o obnovení míru ve Vendée. Budeme se vždy horlivě starat o to, abychom se chopili příležitostí, které poskytnou tomuto pocitu veškerou publicitu, jež mu náleží; a protože jste to Vy, kdo nám prostřednictvím důvěry, dokázal vnuknout touhu ukončit smutnou válku, buďte to také Vy, kdo ho bude tlumočit Národnímu Konventu jako projev našeho upřímného smíření, jež musí být pro Vaše srdce velmi sladké. Protože je toto vítězství plodem poklidného vyjednávání, přejeme si, občane zástupče, aby občané Bureau a Blin[129], kteří Vám po dlouhou dobu stáli po boku ve Vašich šťastných záměrech, byli Vámi pověřeni přinést Národnímu Konventu poctu našich praporů“[130]. Šlo o prapory, které byly vyvěšeny na stanu v La Jaunaye v době jednání.

Stofflet neváhal a v manifestech z 2. a 4. března okamžitě označil Charetta za zrádce, který se dal koupit za republikánské peníze[131] – generál se veřejně hájil, že souhlasil s příměřím v zájmu venkova a náboženství. Čtvrtého ale již chouani, kterým velel Coeur de Lion, pozvali k obědu do svého tábora v Landes de Champeaux v Auverné velitele republikánské posádky z Moisdonu. O tři dny později ujišťoval Cormatin Hoche, že se může na smlouvu spolehnout, protože by bylo nedůstojné čestného člověka, aby podvedl muže, kterého si váží a zaslal mu opis rozkazu Centrálního výboru Katolické a královské armády, v němž se nařizovalo okamžitě ukončit nepřátelské akce, protože republikáni mají stejné rozkazy a bránit se jen v případě napadení – současně ho ujišťoval, že o všem informuje Puisaye a že ho pozval k jednáním. A chouani ze Segré, Châteauneuf a Château-Gontier se téhož dne začali sbratřovat s oddíly generála Lebleye, přičemž plukovní hudba vyhrávala píseň Où peut-on être mieux qu´au sein de sa famille? Jedenáctého března správa v Chateaubriand demonstrativně propustila chouana Jeana Legouaise, který byl zatčen, když se veřejně procházel s frygickou čapkou a hodinkami, které vzal zabitému republikánovi.

Čtrnáctého března 1795 pak skutečně v Paříži složili povstalci své bílé prapory, s bourbonským znakem a zlatým nápisem „Vive Louis XVII“[132] před řečnickou tribunou, z níž Barère 1. srpna 1793 vyzval Konvent ke zničení Vendée a uplatnění taktiky spálené země[133]: nemilosrdného pobíjení všech povstalců, vypalování a kácení lesů, systematického ničení úrody, usedlostí a domů, násilné deportace žen a dětí a nuceného odvodu všech mužů mezi 16 a 60 roky ze všech obcí v oblasti povstání! A téhož dne Národní konvent mírovou smlouvu slavnostně ratifikoval a současně vydal svým generálům příkaz udeřit energicky na Stoffleta[134] a jeho armádu. Cormatin opět prokázal skvělé služby, setkal se s Hochem v Montcotouru a prostřednictvím manželky bohatého obchodníka Latimiera du Clézieux mu otevřel cestu k Boishardymu. Hoche pak na jedné straně napsal Boishardymu, Chantereauovi a La Rochovi, aby se přišli přesvědčit, jací jsou republikáni, kteří jim otevírají své náručí a přejí si je obejmout jako bratry a přátele, a na druhé straně neskrýval zástupci lidu Bolletovi, že je třeba s tím vším nějak skoncovat (jen počet bretaňských chouanů odhadoval na třicet až čtyřicet tisíc mužů), i když rozhovory zabránily v této chvíli zorganizování skvělého povstání! Devatenáctého se již Hoche osobně setkal na několik hodin s chouanskými veliteli – právě toho dne byl v Retiers v Guerche zavražděn chouanský důstojník Allard, řečený la Forêt, ale nikdo se to včas nedozvěděl – a k 30. březnu vydal rozkaz posádce v Rennes, že „les principaux chefs des Chouans“ přijdou do města složit přísahu na zákony republiky a podrobit se jí.

La Mabilais.

Současně vyšel Hoche vstříc Cormatinovu pobočníkovi Dufourovi, který mu tlumočil jeho prosbu o uvolnění zámku La Prévalay u Rennes pro ubytování chouanských velitelů a sousedního menšího šlechtického sídla La Mabilais[135] k vlastním jednáním, měl totiž v rukou autorizaci Výboru veřejného blaha užít jakýchkoli prostředků k co nejrychlejšímu ukončení bojů.  Plných stopětadvacet vyslaných delegátů bretaňských chouanských armád se sjelo k 1. dubnu do La Prévalay, kam dorazil i Boishardy, provázený osobně generálem Humbertem – šlo o samá zvučná jména jako d´Andigné, Béjarry, Billard de Veaux, de Busnel, de Bellevue, dva pánové du Boisguy, Boisgontier, de Bouan, Sévère de la Bourdonnay-Monluc, le Boutellier, Cadoudal, de Chantreau, Armand de Chateaubriand, Coquereau, de Cintré, Closmadeuc, du Concoret, de Dieusie, Dufour, de Frotté, Geslin, Guillemot, Gazet, Gourlet, Guinard, de l´Hermite, Jarry, de Kerveno, Lambert, de Lantivy, Legris-Duval, de Lesseigues, Lefève, de Mayneuf, Moule de la Raitrie, de Meaulne, de Nantois, de la Nourais, Palierne, Poirier de Beauvais, de Silz, de Scépéaux, de Solilhac, de Saint-Régent, Le Thieis, de Tinténiac, Terrien, de la Trébonnière a de la Vieuville. Cormatin všechny přijímal na zámku s poctami a každý večer předsedal slavnostní tabuli, prostřené pro padesát hostů[136], což budilo otázku, kde na to bere prostředky? Snad od Angličanů? Zdaleka ne všichni měli za sebou snadnou cestu: například vyšší důstojník Scépéauxovy armády, Pierre-Michel Gourlet obdržel již 7. dubna pověření, aby odejel s veliteli chouanských legií, pány de Meaulne, Terrienem a Lecomtem, do Rennes hájit zájmy trůnu a země. Provázel je pan Aubry, starosta z Cornouaille v Anjou a jeden kapitán pěchoty, aby cestou zjednali průchod republikánskými hlídkami. Čtyři míle před Rennes, v městečku Corps-Nus, právě obědvali v místní krčmě, když náhle nečekaná salva rozbila okna, smetla vše, co bylo na stole a zranila i Terrienova služebníka. Mysleli, že jsou zrazeni, ale republikánský kapitán zjednal klid a zahnal skupinu Patauds[137], venkovanů s širokými trikolórami na kloboucích, zvaných Cent sols, protože dostávali „za vypalování a plenění zámků, masakrování šlechticů a kněží“ denně asignát v hodnotě 100 sous[138].

Podobná scéna se opakovala později v Rennes, po uzavření smlouvy, kdy byl v jedenáct hodin v noci na ulici Gourlet s panem Justonem napaden třemi maskovanými muži, kteří na ně se zjevně vražedným úmyslem zaútočili šavlemi s výkřiky „Táhněte chouani!“. Kryli se zády k sobě u zdi a Aubry zoufale volal: „Pomoc! Pomoc! Jsem vládní komisař, občané, ve jménu zákona, respektujte tyto pány!“ – naštěstí poznal jednoho z útočníků po hlase, ti se pak hájili, že chouany omylem považovali za jakési důstojníky, se kterými se během dne pohádali[139]. To jistě nevěstilo nic dobrého. Znepokojen byl také Hoche, který psal Výboru veřejného blaha, že se červená hanbou, když vidí nekonečné množství osob, které chodí do La Prévalay faire cour – dvořit se chouanům a mnozí se nestydí odhazovat národní kokardu; hned první den si zjistil obsahy rozhovorů a dospěl k názoru, že chouanům nelze důvěřovat neboť chtějí jen získat čas[140] a pracoval pak prý proto celou noc, protože je třeba využít odzbrojení a skoncovat jednou provždy s vendejskými povstalci i chouany a rozdrtit je! Přitom již 3. dubna zástupce lidu Dubois-Dubais v listu kolegovi Lacombovi vyslovil názor, že Hoche je podezřelý, protože posud jen vcházel vstříc chouanům a lupičům a je třeba ho donutit k odstoupení nebo ráznějšímu jednání – o deset dní později ho přímo udal Výboru obecného blaha s tím, že se zdá, že hájí spíše zájmy chouanů, než republiky!

Stejně jako v La Jaunaye byli republikánští generálové, tedy i Hoche, z jednání vyloučeni, takže Cormatin vedl v La Mabilais rozhovory jen se zástupci lidu. První podmínkou smlouvy bylo uznat republiku a zavázat se, že proti ní již nepozdvihnou zbraně, což vyvolalo velké diskuse. Za Stoffletem bylo třeba do Anjou vyslat Boishardyho, ale vrátil se s nepořízenou. Cormatin navrhoval uznat republiku comme une simple formalité, tedy jen fakticky, bez dalších závazků: Cadoudal spolu s Guillemotem, de Saint-Régentem a de Legris-Duvalem nato rozhořčeně opustili sál a Poirier de Beuavais dokonce zpochybnil Cormatinovy pravomoci a navrhl, aby byl sesazen. Ovšem ani zástupci lidu nesměli dát ohledně obnovení monarchie nic víc než čistě verbální přísliby, jakkoli v tomto směru byli velmi výmluvní. V zámku se o článcích smlouvy jednalo třikrát do týdne, vždy po tři až čtyři hodiny. Jménem chouanů promluvil pan de Pange – homme d´esprit et de génie, bon diplomate – a dojal zástupce lidu projevem, v němž požadoval svobodu pro vznešené zajatce z Templu. Zástupci lidu chouanské velitele uklidnili nástinem své vysoké politiky vůči evropským mocnostem a prohlášením, že se mohou „spolehnout na republikánskou vládu, které se konečně dostalo svobody konat dobro a jednat spravedlivě, že republika zajistí princi i princezně všechnu svobodu jako například vyučování[141], prokáže jim úctu hodnou jejich stavu, chce se k nim ukázat velkodušnou a že všechno zlo skončilo s vládou lidí, kteří spoutali svobodu a odvážili se ji pronásledovat“. Souhlasili dokonce i s tím, že chouani budou vázáni smlouvou o příměří jen dvacet dní, během nichž bude vydán dauphin i jeho sestra buď jim nebo své rodině.

V den podpisu mírové smlouvy, 20. dubna 1795, svolal Cormatin radu a pronesl projev, v němž zdůraznil nutnost jednoty všech velitelů a potřebu vzájemné pomoci v případě, že by republikáni dohodu porušili. Nato všichni přítomní tasili své zbraně a přísahali jako praví francouzští rytíři na svou čest a stín Ludvíka XVI., že „se nikdy nevzdají úmyslu a snahy obnovit trůn, svržený buřiči, že k tomuto cíli všemi prostředky připraví ducha /lidu/ a vyhnou se kruté nezbytnosti prolévání francouzské krve“, a vyhlásili, že „pro dispozici myslí po pádu vlády teroru, pro naděje, jakkoli jen slovně dané zástupci lidu a pro sliby, vyslovené jménem Jeho Královské Výsosti, hraběte z Artois“ se jednohlasně rozhodli připojit své podpisy k smlouvě o příměří[142]. Pak se odebrali do La Mabilais, kde je očekávali zástupci lidu Bollet, Guezno, Grenot[143], Guermeur, Lanjuinais[144], Corbel[145], Ruelle, Jary[146], Chaillon[147] a Defermon[148] a roajalističtí delegáti Cormatin, Chantreau, Solilhac, Boishardy, Moule de La Raitrie, Geslin, Gourlet, Busnel, Bellevue, Terrien, Guignard, Le Jeune, Jarry, Lefèvre, de Meaulne, de Silz starší, l´Hermite, Lambert, de Lantivy, de Nantois, Goubert de La Nourais, d´Andigné a Dufour[149] podepsali za všechny smlouvu, v níž se slavnostně prohlašovalo, že úsilí, podstoupené ve snaze zbavit Francii hanebné vlády, svržení a potrestání vůdců, kteří ji nastolili, láska každého pravého Francouze k vlastní zemi a touha umlčet občanské sváry přivedly radu bretaňských roajalistických velitelů k rozhodnutí přispět k pacifikaci povstaleckých departementů a že v důsledku toho vyzývají všechny obyvatele Francie, kterým je drahá čest, poctivost a ctnost, k úplnému zapomenutí na minulost a podrobují se jediné a nedělitelné francouzské Republice, uznávají její zákony a zavazují se, že již proti ní nikdy nepozdvihnou zbraně. Louis de Frotté odmítl podepsat a odejel do Normandie[150]. Hoche, který byl právě onoho dne odvoláván Konventem z velení své armády, napsal jednomu příteli, že se právě uzavřel mír s „našimi nejkrutějšími nepřáteli, chouany“; svým generálům se svěřoval zcela otevřeně – Grouchymu napsal: „Během dnešního jednání jsem Chérina upozornil na dvě skupiny havranů, které létaly nad La Mabilais. Jedna zůstala pohromadě, druhá se rozdělila. Neviděli byste v tom, staří kamarádi, znamení, ukazující co se musí stát po mírové dohodě?“, a generálu Aubert-Dubayetovi sdělil, že od míru očekával šťastnější výsledky, ale že bandy zlodějů a vrahů dále zamořují kraj a je třeba s nimi vést nemilosrdnou válku! Zástupci lidu Výboru obecného blaha nahlásili, že se vrátili do Rennes s čestnou eskortou a posádkovou hudbou se chouanskými veliteli, kteří si připnuli republikánské kokardy a trojbarevné chocholy, dělové salvy prý zvěstovaly opětné sjednocení všech Francouzů a lidé podél cesty křičeli: „Ať žije republika! Ať žije mír! Ať žije jednota!“.

Počátek konce.

Osmadvacátého dubna si Hoche postěžoval Výboru, že Bretaň je sice dosti klidná, ale horší se veřejné mínění[151] – Cormatin je prý stále v módě a rozdává množství pasů, jako nějaká městská rada. Kdosi ale začínal v pozadí jednat – již třicátého dubna byli v Saint-Denis d´Orques zavražděni chouanští velitelé Geslin a l´Hermite, kteří se vraceli z Nantes. Nadto právě v den zveřejnění textu smlouvy, 1. května, Konvent opět odhlasoval trest smrti pro vzpurné kněze, kteří se nepodrobí. O den později gratuloval písemně Charette Cormatinovi k úspěchu jednání, prohlásil, že se cítí poctěn, že baron pojal záměr jako on a dokázal ho uskutečnit, a pozval ho k sobě[152]. Cormatin se skutečně, bez ohledu na první znamení blížící se katastrofy, začal považovat za velkého státníka a zachránce vlasti[153]. Šestého května hlásili zástupci lidu důvěrně Výboru obecného blaha, s výslovným upozorněním, že by „zveřejnění údajů mohlo vést ke zlomyslnostem“, že vyplatili šesti důstojníkům Stoffletova štábu v mincích, nikoli v asignátech, 36.000 livrů, Sapinaudovi 25.000 livrů, Charettovi 200.000 livrů a že slíbili abbé Bernierovi[154] 100.000 livrů, Solilhacovi 60.000 livrů a Cormatinovi 100.000 livrů – tedy vesměs slušné částky v nedostatkové tvrdé měně, pocházející z konfiskovaného vlastnictví emigrantů a aristokratů, v celkové závratné hodnotě 521.000 livrů[155]; činili tak v době, kdy v Paříži lidé omdlévali z hladu na ulicích a nebývale vzrostl počet úmrtí dětí a starců i sebevražd[156]. K sedmému květnu svolal Cormatin všechny chouanské velitele do Bazouges, kde přes bouřlivý odpor, jemuž se postavil do Jambe d´Argent[157], prosadil règlement de police, v němž se nařizovalo, že chouani nesmí vycházet na veřejnost ozbrojeni bez povolení svých velitelů a že krádeže nebo vražedné útoky budou trestány podle vojenských zákonů[158].

V této době však již Puisaye prohlašoval, že mu jeho korespondence otevřela oči a ukázala, jak v něm vydal roajalistickou stranu do naprosto neschopných rukou; Hoche[159] dráždilo jeho suverénní vystupování, Louis de Frotté jím opovrhoval; republikánský generál Aubert-Dubayet[160], který se stal novým velitelem Cherbourgské armády, v něm viděl dobrodruha odporného chování, jenž se považuje za diktátora Bretaně[161]; roajalista Bertrand de Beauvais ho měl za intrikána a odsuzoval jeho zločinné jednání a zástupci lidu Baudran[162], Dubois-Dubais[163] a Boursault před ním varovali Výbor pro veřejné blaho jako před zrádcem – stal se podezřelým oběma stranám[164].

Desátého května došlo k prvnímu otevřenému incidentu: Hoche se vracel z Lavalu do Rennes přes Gravelle, kde mu doprovod nahlásil, že se jeho kočár chystá zastavit chouanská hlídka a jen o chvíli později se objevil Cormatin. „Supěl samou ochotou“, napsal generál Výboru, „a přišel mi drze říci, že tam má své lidi, že byl kočár zastaven a že s nimi přišel promluvit. Ve skutečnosti vzal na sebe povinnost jít ty lidi prosit, aby mne nechali projet, zatímco své eskortě jsem nařídil, aby mu zabránila jít dál a jemu samému, aby zůstal vzadu. Ujišťoval mne, že by byl nešťastný, kdyby se mi přihodila nějaká nehoda. Ze své strany jsem ho ujistil, že se umím bránit a že mu za nic nechci být vděčný. Tahle urážka (protože to byla urážka) ho odehnala a sotva jsem byl od něj vzdálen čtyři sta kroků, zmizel v polích a už se neobjevil“[165]. Výbor pro veřejné blaho, zcela konkrétně Cambacérès, Treilhard[166], Gillet[167], Rabaut-Pommier[168] a Laporte[169], dospívali k názoru, že je třeba se ho zbavit, ještě 15. května ale kladl v listu zástupcům lidu Guermeurovi, Grenotovi a Gueznovi otázku, zda by se při jeho zatčení ostatní chouanští velitelé nemstili, varovali, že „snad ještě není čas zasáhnout tohoto intrikána“ a požadovali usvědčující důkazy. Cormatin si na druhé straně stěžoval Konventu na příchod početných posil republikánských vojáků, stálé věznění řady chouanů, nová zatýkání a dokonce vraždy, které naivně přisuzoval někdejším teroristům: „Podepsali jsme dohodu o míru. Musíme být nadále jedinou rodinou. Nevyhnuli jsme se ani obtížím, ani námaze, abychom došli k tomuto cíli. Pomáhá se nám však v tomto ušlechtilém záměru? Ne, to je má zarmucující odpověď! … Co zmůžeme s lidmi, kteří nám přinášejí spravedlivé stížnosti? Možná ztratíme jejich důvěru a jak velký zdroj neštěstí se otevře, když nikdo nedokáže zadržet tento lid, který po tak dlouhou dobu trpí a uvidí, že se mu stále jen stále planě slibuje štěstí!“[170]. Výbor pro veřejné blaho věděl již dvacátého května od svých agentů s naprostou jistotou, kdy a kde dojde k vylodění emigrantských pluků a začal jednat, aby včas vyřadil roajalistické důstojníky.

Republikánský úder.

Pětadvacátého května 1795 narazil republikánský generál Canclaux ve Vendée při průchodu lesy nečekaně na Charetta a jeho jízdu[171]; ačkoli jeho vojáci byli připraveni k boji, omluvil se Charettovi, že pronikl na jeho území a odtáhl[172]. V Bretani ale téhož dne vydali zástupci lidu Grenot a Bollet generálu Aubert-Dubayetovi příkaz pozatýkat chouanské velitele, kteří prý nedodrželi mírovou smlouvu a tajně se lépe organizují, aby mohli zasadit ránu Republice a věci svobody, a uvěznit je v pevnosti Ham a v pevnosti na ostrově Pelée u Cherbourgu. Hoche dal ihned zatknout ve Fougères Louise André du Pontavice se třemi jeho důstojníky. Na Cormatina, který nic netušil, došlo 26. května – byl zatčen v Rennes, na předměstí l´Évêque, spolu s Dufourem, Delahayem, do Boisgontierem, de Solilhacem, Gayetem, rytířem de Saint-Gilles a panem de La Nourais, právě když odcházel z mimořádně srdečné večeře u zástupce lidu Bolleta, okamžitě uvězněn v Tour le Bat a pak i s druhy převezen do Cherbourgu.

Sedmadvacátého května nařídili zástupci lidu Guermeur a Bruë nařídili v Quimperlé zatčení všech osob, které zastávaly v chouanském odboji funkce důstojníků a při útoku generála Josnet-Laviolaise na chouanský tábor v Grandchamp zabit další ze signatářů z La Mabilais, hrabě de Silz, který se zde bránil s dvěma sty padesáti chouany; Georges Cadoudal byl raněn, ale dokázal ustoupit – rozhodl se hájit les v Camors a tábor ve Florange, zatímco Guillemot a de Lantivy měli hájit les u Elven a tábor v Saint Bily a tak mohli ohrožovat města v jižní části Morbihanu, Vannes, Mérillac a Roche-Bernard[173]. Hoche vyrazil do Fougères, kde se chtěl setkat s Aimém du Boisguy, kterému navrhoval, aby převzal velení jednotky v síle tří set mužů, ale Boisguy již věděl o zatčení Pontavice a zjistil i, že bylo vysláno osm set vojáků, kteří měli obklíčit zámek Boisguy. Osmadvacátého května proto bratří Aimé a Louis du Boisguy – kteří mírovou smlouvu odmítli podepsat a odvolali dokonce svých stopadesát mužů strážního oddílu z La Prévalay – připravili léčku u vsi Chêne, mezi Romagné a Saint-Jean. Kolem osmé hodiny ranní viděli, že se blíží jezdecký oddíl a kolona pěchoty, které považovali za generálovu eskortu a zaútočili na ně. Pětadvacet husarů snadno zaskočili a přemohli a sto vojáků pronásledovali až do Romagné, kde zabili jejich kapitána. Od zajatého poručíka Marcela se pak dozvěděli, že Hoche se vrátil do Rennes již v noci, a že po celé Bretani byly rozeslány zatýkací rozkazy, že Cherbourgská pobřežní armáda se již dala na pochod a má se k ní z Vendée připojit Canclaux s dalšími padesáti tisíci vojáků[174]. Charette stále nic netušil a téhož dne požádal zástupce lidu Ruella o dva pasy pro své důstojníky Amédéa de Béjarry a Scépéauxe, kterým podle tajného článku dohody měl být předán 13. června v Saint-Cloud dauphin a jeho sestra – skutečně je dostal a oba roajalisté, jakkoli se podařilo najít pro ně na cestovní náklady jen 25 louisdorů, se vydali přes Chinon a Tours k Paříži, provázeni sekretářem Gallardem, důstojníkem ze Choletu.

V Mésanger, dvě míle od Ancenis, byl ale z podnětu jednoho ze zástupců lidu v noci 29. května napaden chouanský tábor, kterému velel major Rousseau z Paliernovy legie – spící roajalisty, „odpočívající v důvěře ve smlouvu“, probudily výstřely hlídky a zběsilý řev „Ať žije republika! Smrt chouanům!“, dokázali však ve tmě utéci; padl jediný muž a kapitán Moreau de Bonnoeuvre byl zraněn[175]. Právě onoho dne byl ve vzdáleném Lyonu, na pláni Brotteaux, slavnostně odhalen pomník připomínající oběti masových poprav, k nimž sáhl roku 1793 v pokořeném městě, přejmenovaném na Ville affranchie, Joseph Fouché[176]. Šest tisíc lidí, před nimiž pochodovali bubeníci s pohřební hudbou, nyní kráčelo se skloněnými prapory a zbraněmi od Belleceour až na místo masakrů, mnohým se zdálo, že slunce obklopuje jakási koruna paprsků a z průvodu se ozývalo dokonce: „Mánové našich přátel už nemusí čekat na pomstu!“[177]. Zde ovšem nešlo jen o roajalisty, jakkoli se ti místní přidali k povstání z 29. května 1793 a bojovali proti extrémistickým jakobínům a vojskům Konventu po boku umírněných republikánů a girondinů. Město, jež dokázalo obnovit a skvěle vyzbrojit svou Národní gardu, jehož radní směle kontrolovali zásahy zástupců lidu, kde zmizeli bývalí teroristé, zatímco notoricky známí roajalisté se volně procházeli po ulicích, hrdě vztyčovalo hlavu a demonstrativně oslavovalo oběti jakobínů bez rozdílu. Výbor pro veřejné blaho byl znepokojen, poprvé se zde rýsovala možnost spojení široké koalice, překračující tradiční vymezení „kontrarevolučních“ sil a pařížský vývoj dal do čtyř měsíců jeho předtuše za pravdu[178].

Válka se znovu rozhořela; jednatřicátého května zástupce lidu Bollet zkresleně, leč oficiálně informoval Výbor pro veřejné blaho, že důvěra republikánských vyjednavačů byla zrazena a přísahy, které chouani složily, byly porušeny. Humbert k tomu dodal, že mu Cormatin řekl, že v případě obnovení bojů by byly přerušeny všechny komunikace a zabránilo by se dopravě zásob do měst. Bollet a Grenot dali vytisknout a vyvěsit vyhlášku: „Republikánští Francouzi, čtěte! Čtěte! Pohleďte, jak byla zrazena důvěra, porušeny přísahy a nejodpornější pokrytectví připravovalo ve stínu sladkých slov o míru povstání a masakry!“ – a zveřejnili v ní tři Cormatinovy dopisy, odňaté jeho kurýrovi, zadrženému v Ploërmelu[179]. Zástupce lidu Bouret[180] začal otevřeně hovořit o pokusu o kontrarevoluční spiknutí a rozdmýchání občanské války, o snaze pobít republikány a znovu nastolit na trůn tyrana. Zdálo by se, že je osud uvězněného barona zpečetěn, ale právě naopak, všechny pokusy odsoudit ho k trestu smrti se zlomily o jeho inteligentní obhajobu, skvělou právnickou argumentaci a vášnivou stížnost ze 6. června: „Prohlašuji Národnímu Konventu a celé Francii, že jsem nikdy neporušil závazky, dohodnuté a přijaté ve smlouvě z La Mabilais, považuji své zatčení za svévolné, ilegální a protiřečící spravedlnosti a lidskosti. Krom toho protestuji proti všem nepřátelským krokům, učiněným po mém zatčení i proti všem, ke kterým mohlo dojít, a za něž by mne mohli chtít činit odpovědným, i když je nelze prokázat mým jednáním nebo rozkazy, které bych vydal nebo podepsal“[181].

V pondělí osmého června kolem patnácté hodiny zemřel v pařížském Templu dauphin Ludvík Karel. Desátého června 1795, kolem osmnácté hodiny, bylo tělo zesnulého dítěte uloženo do rakve a v devatenáct hodin odneseno na hřbitov Sainte-Marguerite[182], kde bylo pohřbeno. Ve jednadvacet hodin bylo oznámeno pohřbení „Ludvíka-Karla Capeta, narozeného ve Versailles v departementu Seine-et-Oise, v době smrti bydlištěm ve věži Templu, syna Ludvíka Capeta, posledního krále Francouzů, a Marie-Antoinetty Josephy Jeanne Rakouské“. V západních départementech se situace začínala stávat neudržitelnou.

Sylvestre Jérôme de Bras de Forges de Boishardy, jenž od počátku června věděl, že ke Quiberonu míří anglická eskadra a emigrantské jednotky pod velením hraběte de Puisaye, a  sám měl ještě 1.200 až 1.500 mužů, se rozhodl – s vědomím, že nadchází osudový zápas – dále neodkládat sňatek se slečnou de Kercadio. Pro obřad si zvolil kapli Saint Malo na cestě z Bréhandu do Moncontouru, kde se měla svatba konat v noci z 12. na 13. června. Dvanáctého informovali dva chouanští dezertéři Coulombeaua, pobočníka generála Grubliera, že Boishardy přijde následující den v poledne do vsi Villelouet. Grublier tam okamžitě vyrazil a při bleskovém přepadu od Villelouet, přes Boishardy až k mlýnu v Bainon zabil a zajal mnoho chouanů. Boishardy, pravděpodobně zrazený jedním mladíkem, u kterého přenocoval, v té době čekal na jedné louce poblíž statku Vaugourio se svou snoubenkou na hodinu, kdy se měli odebrat do kaple Saint Malo. Grublier dal celé okolí obklíčit. Boishardy svěřil snoubenku du Lorinovi a Villemainovi, kteří ji dokázali zachránit a odvézt na zámek Bosseny. Zrádce dovedl vojáky až ke statku Vaugourio a sám se zeptal, kde je Boishardy – protože ho žena ze statku znala, řekla mu že na louce Bas Champs. Tam pak jeden z vojáků z dálky vystřelil na muže, který se snažil skrýt v houští a zranil ho, následně byl Boishardy zasažen třemi dalšími výstřely a doražen šavlí kapitánem Ardillosem. Tělo nechali ležet, aby pročesali okolí, ale pak se vrátili, usekli mu hlavu a nosili ji na hrotu bajonetu ulicemi Montcontouru, pak ji postavili na okno paní du Clézieux a nakonec hodili do rybníka v Launay. Bezhlavé tělo pohřbili na místě venkované, následně bylo převezeno na hřbitov v Bréhand. Generál Hoche byl hluboce rozhořčen tím, jak s tělem Boishardyho vojáci jednali a neostýchal se napsat: „Je to zločin proti francouzské cti, slušnosti a ušlechtilosti“. Joséphine de Kercadio se následně provdala za Hervého de Lorin, který jí zachránil život a měla s ním dvě děti.

Louis de Frotté zřídil svůj generální štáb na panském sídle La Guyonnière v lese u Saint Jean des Bois, kam svolal své čtyři stovky mužů – šestnáctého června se jako první dozvěděl zprávu o smrti dauphina[183] a okamžitě prohlásil hraběte de Provence za krále Ludvíka XVIII. Do Belleville dorazila zpráva o smrti dauphina teprve dvaadvacátého června – Charetta šokovala, až o dva dny později svolal čtyři tisíce rolníků, aby před nimi učinil důležité prohlášení. Když se shromáždění sešlo, dorazil republikánský oddíl třiceti jízdních myslivců. Důstojník předal Charettovi jakýsi dokument, jehož obsah nám zůstává neznámý – snad Ruellova oficiální zpráva o smrti dauphina? Charette se rozhodl okamžitě obnovit nepřátelství a 26. června, tedy v předvečer vylodění emigrantských oddílů u Carnacu, vydal plamenné prohlášení, jehož obsah byl v Paříži znám již během pouhých dvou dní.  Občanská válka znovu propukla v plné síle. Co se však stalo s baronem de Cormatin, který se z roajalistické strany nejvíce zasadil o mír?

„Myš která řvala“. Zápas barona de Cormatin s revoluční justicí.

Zatčený  Cormatin se rozhodl, že neprodá svou kůži lacino. Jeho prohlášení ze šestého června se dostalo do rukou roajalistickým velitelům, kteří ještě nebyli zatčeni, Sapinaudovi, Fleuriotovi, Coëtusovi a Stoffletovi, kteří je rozšířili s dodatkem, že republikáni porušili své sliby a jako někdejší teroristé znemožnili nastolení míru. Tváří v tvář nové pohromě napsal dvanáctého června generál Krieg správní radě Nantes, že houf zástupců lidu, kteří mají různé charaktery a nálady přijímá tak různorodá opatření, že to vede k nejhrubším omylům a trval na tom, že je třeba rozlišit velitele povstalců, trestat jen viníky a ušetřit ostatní a žádal o své odvolání. Zástupce lidu Bouret hlásil zděšeně výboru veřejného blaha, že Bretaň vře povstáním daleko větší síly, než kdykoli před pacifikací a že se k ní začíná přidávat i Dolní Normandie.

Národní Konvent se ke Cormatinově kauze dostal až po porážce emigrantského výsadku a chouanských oddílů u Quiberonu, která byla spojena s masovými popravami 757 zajatců; 14. thermidoru roku III (1. srpna 1795) si vyslechnul Bailleulovu[184] zprávu, přednesenou jménem Výboru všeobecné bezpečnosti, a rozhodnul, že chouanští velitelé Marie-Félicité Dezoteaux, řečený Cormatin, Nicolas Jarry, Gayet, de La Nourais, de Solilhac, Dufour, de Boisgontier a Delahaye, kteří „byli zatčeni 6. prairialu, protože zradili dané slovo“ a byli převezeni z Cherbourgu do pařížské Conciergerie 29. července 1795, budou okamžitě postaveni před vojenský tribunál Vnitřní armády (Arméee de l´Intérieur) a bezodkladně odsouzeni. To znamenalo jistou perspektivu brzké smrti. Celý měsíc a půl se však nic nedělo. Tallien se 17. září požadoval, aby s ostatními „chefs du terrorisme“ byl souzen i Cormatin a jeho druzi, ale poslanec Quirot[185] ho upozornil, že to není možné, protože Guezno a Guermeur stále ještě neodeslali Výboru všeobecné bezpečnosti jejich zabavené dokumenty. Poslanec Bentabole[186] však znovu požadoval urychlené procesy se zatčenými roajalisty 25. září  a 27. září pak konečně poslanec Dubois-Dubais prosadil, že bude Cormatin se svými druhy souzen zvláštním vojenským tribunálem. O dva dny později Barras ohlásil Konventu, že byl tento tribunál ustaven v Rue de Provence.

Cormatin se ale odvolal  na všeobecnou amnestii, jež se netýkala pouze emigrantů a deportovaných, kterou Národní Konvent odhlasoval den před svým rozpuštěním, 25. října 1795. Poslanci Thibaudeau[187] a Lecointe-Puyraveau[188] jeho žádost zamítli a dali odhlasovat  4. listopadu předběžnou obžalobu. Cormatin se nedal vyvést z míry a od dva dny později předložil akt formální námitky (acte de récusation formelle), v němž položil otázku, zda byl zatčen a obžalován jako chouanský velitel nebo jako řadový Francouz? Jako chouanský velitel oficiálně vyjednával s francouzskou Republikou a protože neporušil smlouvu, nemohl být pohnán před žádný soud, jako Francouz měl být předveden před vojenský soud a těšit se moudrému výroku poroty – protože se tedy nebere v potaz skutečná situace, porušuje se v jeho osobě princip veřejného práva a práva národů! Přitom neopomenul zdůraznit, že jak on, tak jeho druhové, nepochybují o nezaujatosi vojenské komise, která bude absolutně vzdálena jakémukoli vlivu ze strany vlády, protože stačí říci, že všichni její členové jsou vojáky, jež vždy vedla čest.

Jako svatý Pavel před veleradou tak rozdělil farizeje a saduceje a pak klidně pokračoval: „Byl jsem se svými druhy zatčen v Rennes uprostřed zástupců lidu, které jsem každodenně vídal a s nimiž jsem domlouval opatření, která je třeba přijmout, aby byla smlouva dodržována z obou stran. Byl jsem uvržen do želez, stejně jako moji druzi, a odvezen nejdříve na ostrov Pelée u Cherbourgu, v největší tajnosti uvržen do kobky, sražen do nejhroznější bídy, a odtamtud pak opět v největší tajnosti převezen do Paříže. Tak má nějaká mocnost jednat s těmi, jimž přišla nabídnout mír a uzavřela smlouvu stejného druhu, jako s Toskánou nebo jako všechny ostatní, jež až posud uzavřela? Byli jsme zatčeni v Rennes a na naše dokumenty nebyla dána žádná pečeť, nebyly ani zalepeny do obálky v naší přítomnosti, jak to nařizuje zákon. Byli jsme zakováni do řetězů, a když jsme dorazili do pevnosti Pelée před Cherbourgem, odevzdali jsme veliteli této pevnosti jednatřicet louisdorů v mincích, jak to prokazuje zápis, tedy jediné prostředky, jež nám zůstaly. Když jsme se ho ptali z čeho máme žít a šatit se, vrátil nám jejich nominální hodnotu v asignátech, což dělalo 744 livrů, podle příkazu, podepsaného zástupcem lidu Bouretem. Taková je věrnost národa, který s námi jednal? Od zatčení jsme nedostali ani šaty, ani prádlo a tak nás uvrhli na pět měsíců do temných kobek. Měli jsme snad od těch, kdo s námi jednali, očekávat takové zacházení? Naše zatčení souvisí s událostmi z 1. prairialu[189] a vskutku k němu došlo 6. prairialu, hned po příjezdu vládního kurýra, kterému říkali Angličan a byl vyslán k zástupcům lidu Bolletovi a Grenotovi, kteří na sebe vzali zodpovědnost za naše zatčení bez jakéhokoli příkazu vládních výborů. Zrušili tak smlouvu, kterou neměli právo porušit, protože ji neuzavírali jen oni sami. Vzali na sebe zodpovědnost za opětné rozpoutání války v Bretani, Normandii a Maine, , protože již nazítří po našem zatčení se obě strany znovu začaly v okolí Rennes vzájemně zabíjet, a to se od té doby nešťastně jen ještě více znásobilo.

V důsledku toho a s přihlédnutím k principům, které jsem svrchu vyložil, prohlašuji, ať již ve své důstojnosti vojenského velitele chouanů, kterou mi přiznal Národní Konvent podle smlouvy, kterou jsme uzavřeli s jeho zástupci 1. floréalu roku III Republiky v Mabilais u Rennes, či jako Francouz, že odmítám vojenskou komisi, ustavenou 1. vendémiairu aby prošetřila naši záležitost:

1. protože je zakázána ústavou[190].
2. protože nezahájila žádné veřejné šetření.
3. protože žádný dekret, předcházející vyhlášení ústavy, už nemůže mít moc, jestliže je protiústavní.

Prohlašuji jménem svých druhů i jménem svým, že budu nadále uznávat jen zákony a odpovídat jen na to, co vyhlašují, a v případě, že mi to bude zamítnuto, prohlašuji, že jsem rozhodnut obrátit se na výkonné Direktorium, jež jediné může a má rozhodovat při současném stavu věcí, a že požádám, aby tento protest byl předán soudnímu zapisovateli, aby byl zapsán do register, jak se má po právu činit“[191].

To již nebyla obrana, ale těžký protiútok, který poslancům vyrazil dech a zasáhl je na nejcitlivějším místě: v úctě každého republikána k moci zákona. Nestačili se však ani vzpamatovat. Jen o den později, 7. listopadu 1795, podal Cormatin další protest: „Občane předsedo, jsme právem více než překvapeni, když vidíme, že komise, kterou jsme odmítli v souladu se zněním platné ústavy, přinejmenším zdánlivě pokračuje v šetření naší záležitosti. Jestliže jsem včera odpověděl na několik otázek, neznamená to, že bych netrval na svém odmítnutí této komise.

Žádám proto:

1. aby komise rozhodla ve věci tohoto aktu odmítnutí a oznámila, jak je to její povinností, obžalovaným i veřejnosti, jak se v této věci rozhodla; jestliže to opomine, jde o formální porušení ústavy, o němž se dozví veřejnost i Francie.
2. aby výkonné direktorium rozhodlo o tomto odmítnutí; jestliže ho přejde, je třeba aby takový příkaz byl vydán písemně a aby byl zveřejněn a to bude druhé porušení a podepsané prvními úředníky, pověřenými zachováváním a udržováním platnosti této ústavy, kterou by tak porušili již druhého dne po svém nástupu do funkce.
3. aby i zákonodárný sbor rozhodl o tomto odmítnutí, protože obžalovaným jsou povoleny všechny prostředky obhajoby, a jestliže i ten nařídí, aby se to přešlo, a jestliže nikdo nebude požadovat aby pro obžalované platila ústava, bude to její další porušení, o kterém se dozví celá Francie, které to dokáže, že tato domnělá ústava je jen pláštíkem revoluční vlády, která reálně existuje pod jménem ústavy. Francie a lid, který nás slyší, budou muset očekávat, že bude zakrátko zneužita proti nim, jako je dnes zneužívána proti nám. Jakže! Poslanci, kteří sepsali tuto ústavu, kteří ji představili lidu jako jeho záštitu, předstupují před nějakou komisi, kterou ústava zakazuje?! Ach! Je-li tomu tak, zmlknu a upřímně lituji pravé milovníky zákonů; zmlknu a očekávám všechny přestupky, intriky a zákeřnosti, jak se to dělalo při našem zatčení a po něm. Ale přinejmenším to pronikne do celé Francie; dám naříkat všem novinám, všechno bude odhaleno. Až bude hájena ústava, objeví se pravda a my budeme spokojeni“[192].

Vojenská komise neustoupila a trvala na své kompetenci. Baron se tedy znovu chopil pera a přikročil k osobním varováním: „Sami zástupci lidu porušili ústavu; neměli odvahu připomenout si své povinnosti jako ti, jimž lid v pravém slova smyslu svěřuje mandát. Nejenže zástupci lidu Guezno, Guermeur a Boursault zapomněli na principy, ale zneužili úcty, kterou jsou povinni radě; uráželi obžalované v železech a provedli ještě něco většího, pomlouvali je. Guezno, zapomenul jste na své dětství? Guermeure, zapomenul jste na dobu, kdy jste jako správce majetku jedné z osob, kterou obžalováváte, žil v klidu a nadbytku, který vám poskytovala? A vy, tragický Boursaulte, který odsuzujete a obžalováváte své kolegy za to, že uzavřeli mír, vy, jenž chcete krev, jak si, stejně jako Guezno, můžete myslet, že změníte charakter Cormatina, jenž po třiatřicet let bojoval proti nepřátelům Francie? V jakém divadle jste se povalovali, když v Americe drtil Angličany? Ano, odkryji francouzskému lidu Vaši intriku proti Bolletovi a dokážu, že ti, jimž vděčíte za život, jsou citlivější než Vy!“[193].

To už bylo příliš i pro vojenskou komisi: Cormatin toho opravdu věděl až příliš a vzájemné vztahy zástupců lidu neslynuly přílišnou uhlazeností, jak už tomu v politice bývá. Pátého prosince muselo být sezení odročeno, protože se nedostavil generál Humbert ani žádný další svědek. Jedenáctého prosince ztratil nervy žalobce vojenské komise, kapitán Villiers a postěžoval si na smělost obhajoby. Porušil tedy Cormatin dohody z La Jaunaye a La Mabilais nebo ne? Ano! Zachoval se jako křivopřísežník, vydával pasy lupičům, rozuměj chouanům, dával střílet nevinné a proto musí být „bezodkladně“ odsouzen! Všichni věděli, co takové slovo ve vojenském slovníku znamená. Sálem zavanul pach střelného prachu.

Dvanáctého prosince se rozlítil v Radě pěti set poslanec Roux[194], protože zjistil, že Cormatin dal veřejně vyvěsit plakáty, v nichž prohlašoval, že mu někdejší Výbor veřejného blaha dal záruky nedotknutelnosti a slíbil mu, že dauphin a jeho sestra budou převezeni do Saint-Cloud a předáni do Vendée. To byla mimochodem pravda. Snad právě proto se Tallien, Doulcet a Treilhard rozhořčeně dožadovali, aby se s rozsudkem nad Cormatin již na nic nečekalo. Ke všemu se Paříží, v níž se probudil zájem o proces, začaly šířit zvěsti, že má být choaunský baron otráven.  To již vyděsilo i ministra spravedlnosti Merlina[195], který patnáctého prosince 1795 napsal předsedovi 4. válečné rady (4^e Conseil de guerre): „Pověsti, jež se, občane, šíří o roajalistických záměrech vůči Cormatinovi, vyžadují všechnu Vaši péči. Hovoří se o plánu otrávit ho v případě, že bude odsouzen: to by Vám mělo říci, s jakou péčí je třeba ho střežit. Ať jsou vůči němu zachovány všechny ochranné formy, jež zákon přiznává obžalovaným, ale ať se nazanedbá žádné opatření, ať se neopomene nic, co vyžaduje rozvaha a bezpečnost. Neponechejme nepřátelům svobody prostředky ke spáchání zločinu, jehož hrůznost by jistě svalili na republikány. Musel jsem v této věci vyprovokovat Vaši horlivost, jež je mi zárukou aktivní bdělosti, jíž Cormatina obklopíte“[196]. Současně ministr sdělil, že na základě rozhovorů s poslanci, kteří přispěli k pacifikaci z La Mabilais z 1. floréalu se zdá, že byla v oné době opravdu učiněna v Cormatinův prospěch výjimka ze všeobecného pravidla, kterou připomíná výnos výkonného Direktoria z 1. frimairu, a že má proto předseda tribunálu hledět na dopis, ve kterém mu doporučoval, aby z baronovy emigrace učinil další bod obžaloby, jako by ho byl vůbec nenapsal!

Po téměř sedmi měsících věznění vyslechl Cormatin konečně 19. prosince 1795 rozsudek: „Po zvážení skutků, přičítaných Pierru-Marie-Félicité Dessateux-Cormatinovi, je jasné, že se prostředky obhajoby zhroutily a že ho stále dávají nahlížet jako osobu, jež porušila pacifikační akt, podepsaný v La Jaunaye a ratifikovaný v La Mabilais mezi ním a zástupci lidu:

1. a to tak, že se vměšoval do správy podřízených krajů.
2. že vůbec nesáhl k prostředkům, jež byly v jeho moci, aby dosáhl moudrého cíle, který si stanovila Republika a znovu přivedl její vzpurné děti k plnění povinností a přijal je do jejího lůna.
3. že vždy intrikoval ve prospěch své strany, která už neměla existovat.
4. že chtěl vždy soupeřit s ustavenými autoritami.

Proto 4. vojenská rada vztahuje ve svém duchu a svědomí na řečeného Pierra-Marie-Félicité Dessauteux-Cormatina 5. článek zákona z 30. prairialu tohoto roku[197] a odsuzuje ho, vzhledem k vážnosti případu, k deportaci.

                                                           Podepsán: Verdière, brigádní generál.

                                                           Jemière, soudní zapisovatel“[198]

Ne tedy prach a olovo, ale „suchá gilotina“, jak se říkalo deportaci do Guayany!  Tím ovšem všechno ani zdaleka neskončilo. Odsouzenec namítal, že ho Direktorium dalo soudit v Paříži a ne v Rennes, protože doufalo, že pařížská vojenská komise nebude vědět téměř nic o tom, co se událo v La Jaunaye a La Mabilais a bude proto přísnější; uraženým zástupcům lidu, kteří si přáli jeho smrt, se na druhé straně zdál rozsudek příliš mírný a tak vyvinuli veškeré úsilí, aby prosadili revizi procesu. Záminka se našla rychle. Když byl v etapách eskortován do pevnosti na ostrově Pelée, byl na osmačtyřicet hodin uvězněn i v Caenu, kde mu na základě tajné instrukce zabavil 30. prosince 1795 žalářník, občan Cherbonnier, peněženku, v níž nalezl soukromé dopisy. Ty se měly stát podkladem k novému procesu.

Šestého ledna 1796 dorazil odsouzenec do „národní pevnosti“, kde ho čekal zvláštní režim. Velitel ho dal v kobce dnem i nocí střežit třemi dělostřelci a při procházkách na nádvoří ho hlídala stráž. Jeho potraviny byly důkladně prohlíženy. Vzali mu i malý medailon, v němž uchovával vlasy své ženy a dětí. Přesto se mu podařilo propašovat ze žaláře zoufalý list manželce s prosbou, aby ho přijela navštívít a přivezla mu prádlo, šaty a patnáct až pětadvacet tisíc livrů. Ze svého sebevědomí neztratil nic – psal ženě, že „neopustí Francii jako zločinec, ale jako člověk, jehož vlivu na ducha Francouzů se obávají“ a naléhal, aby dala jeho syna Gustava vychovat podle těch nejlepších zásad, aby se z něj stal smělý, silný, podnikavý a obávaný muž, který ho pomstí! Dopis ppochopitelně padnul do rukou policejnímu komisaři v Cherbourgu, který ho okamžitě zaslal ministrovi spravedlnosti.

Již sedmnáctého ledna rozhodlo Direktorium[199], že se Cormatin bude zodpovídat před kasačním tribunálem départementu Manche z nového spiknutí, jež údajně prokazovaly dopisy, zabavené v Caenu, aby se urychlila jeho deportace do Guayany. Devatenáctého dubna byl předveden k prvnímu výslechu do Saint-Lô, před soudce Rioulta de Menbray. Tam byly zevrubně rozebírány jeho mravy a styky s herečkou Ninette a občankou Cassinovou, herečkou rouenského divadla, jež Direktorium vyšťáralo z policejních hlášení. Spiknutí se neprokázalo a ještě k tomu drze tvrdil, že jeho manželka je republikánka! Patnáctého května byl převezen do Coutances, kde zasedal kasační soud départementu Manche. Hlavním svědkem byl dozorce Cherbonnier z Caenu, který tvrdil, že zachycený dopis místní markýze Mennelierové prokazuje Cormatinovo spojení s nebezpečným chouanem Louisem de Frotté. To pohoršilo porotu neboť bylo obecně známo, jak pohrdavě se právě Frotté o Cormatinovi a jeho politických schopnostech veřejně vyjadřoval. Dalších šest listů vyneslo na světlo pouze tolik, že dvaačtyřicetiletý baron zasílá žhavě intimní vzkazy nejméně dvěma dalším občankám a prohlašuje v nich, že umírá láskou. Závěrem zaznělo, že je Cormatin „nesmiřitelným nepřítelem vlády“ a kuje plány, jak uniknout rozsudku a uprchnout do Ameriky, aby ji vydal Angličanům nebo tam vyvolal občanskou válku!

Paranoidnějších závěrů snad již Cherbonnier ani nebyl schopen, porota však usoudila, že je třeba Cormatina obžalovat z protistátního spiknutí. Direktorium nato chutě pověřilo veřejného žalobce Héota, aby se dal do práce a zahrnul do obžaloby i obvinění z emigrace, které vojenská komise vyloučila. Sedmadvacátého srpna 1796 předseda tribunálu Le Menuet slavnostně prohlásil, že baron nebude souzen pro spiknutí, ale jako emigrant, pochopitelně jako emigrant, který se tajně vrátil do Francie. Že by tedy přece jen prach a olovo? Nikoli. Porota obvinění z emigrace odmítla! Mezitím se v Paříži objevily v rukou členů Rady pěti set Stručné postřehy, předložené Francouzům obžalovaným Cormatinem, vězněným v Coutances. Text vyhlašoval: „Je jen málo obžalovaných, kteří by se dokázali hájit s takovou stálostí a energií. Jaký je můj osud! Citlivé duše, oracím se k vám! Spravedliví občané, moudří muži, prostí všeho stranictví, přečtěte si tento spis a suďte mne! Jakkoli hrozný, jakkoli děsivý je rozsudek o deportaci pro srdce manžela a otce, neuspokojil mé nepřátele. Chtějí za jakoukoli cenu chlemtat mou krev. … Jsem nyní obžalován, že jsem po tomto rozsudku kul pikle proti vnitřní a vnější bezpečnosti francouzské Republiky. Poznamenávám, že se toto spiknutí mělo odehrát v žaláři v Caenu, uprostřed města, kde nikoho neznám… Je nemožné soudit mne pro domnělou emigraci, aniž by byla porušena nejposvátnější pravidla justice. Byl by to zločin a dokážu to:

22. pluviôsu roku III (12. února 1795) jsem jako velitel chouanů odevzdal zástupcům lidu v Nantes pamětní spis, nazvaný Slova míru a plán pacifikace. Tento plán obsahoval nástin podmínek, za nichž bychom souhlasili se složením zbraní. První podmínkou bylo, aby se mezi Francouzi nastolilo zvláštní, všeobecné, úplné a vzájemné zapomenutí na minulost. Prvního floréalu roku III vydali zástupci lidu po mnoha rozhovorech s námi v La Mabilais různé výnosy, týkající se tohoto plánu, který jsem jim odevzdal; mezi pěti výnosy, které byly vydány, je i čtvrtý, který v prvním článku praví: „Protože se chouani podrobují zákonům Republiky, jsou chráněni před jakýmkoli vyšeřováním pro svou minulost“. Téhož dne, 1. floréalu, byl vydán zástupci lidu v La Mabilais další výnos číslo pět. První článek tohoto výnosu praví: „Povstalečtí obyvatelé, zvaní chouani, nabývají v départementech, kde vypuklo povstání de facto vlastnictví a držby všeho svého movitého i nemovitého jmění tím, že se podřídí zákonům jediné a nedělitelné francouzské Republiky“.

A druhý článek říká: „Pro ty z řečených povstaleckých obyvatel, kteří se vrátí do lůna Republiky a nejsou ani zapsáni v seznamu emigrantů, bude zrušeno zabavení majetku“. Existuje tedy nyní ještě nějaká nejasnost, zbývá nejmenší pochybnost? Osmého floréalu roku III byl vydán prováděcí zákon k těmto pěti výnosům , vydaným komisaři Národního Konventu při pacifikaci chouanů. Začínal takto: „Národní Konvent schvaluje jednání svých komisařů při pacifikaci chouanů a nařizuje, aby byly provedeny výnosy, jejichž znění následuje…“[200]. Baron však uvedl ještě silnější argument – text dopisu, který mu třináct dní po vydání zákona, 21. floréalu roku III, zaslali z Paříže poslanci Lanjuinais a Defermon, kteří psali: „Svědectví vzpomínky a přízně, jež nám vydáváte, nám udělalo velikou radost. Naše upřímnost se nezapře a změna místa nás nepovede ke změně způsobu myšlení a jednání. … Vzpomeňte si na upřímný výklad termínů prvního výnosu, který jsme poskytli: že chápeme jako povstalecké obyvatele pod jménem chouanů jen ty, kteří neemigrovali před měsícem březnem roku 1793 a že jsme na Vaši poznámku ohledně toho, co se týká Vás a vašich vězněných druhů, odpověděli, že naše výnosy, jež vás výslovně zahrnují, jsou Vaší zárukou“[201].

Stejné argumenty dal Cormatin doručit i Radě starších a vyzval ji, aby spolu s ním prohlásila, že jen zákon a jedině zákon musí být hrází proti zločinu! Dokázal tak přenést svou při před oba nejvyšší zákondárné sbory republiky a podložit ji více než pádnými argumenty. Toho okamžitě využili i jeho obhájci Lemonnyer, Calenge a Lemaître. Z baronova procesu se stala senzace. Přestože ho Le Menuet dal předvést před tribunál dvaceti vojáky, musel ho po třech a půl hodinách před čtyřmi tisíci diváků zbavit obžaloby! To se nelíbilo ani generálu Hochovi, který napsal 16. října 1796 ministrovi policie, že se Cormatin zachránil jen díky ústavním formalitám. Třetí proces se již nekonal, baron však přesto nebyl propuštěn, ale pouze převezen z ostrova Pelée do vězení v Cherbourgu, odkud dále opakovaně zasílal protesty ministrům. Dvanáctého dubna 1800 byl převezen do pevnosti Ham, odkud se obrátil na Luciena Bonaparta a prosil o uplatnění zákona ze 4. brumairu roku IV (26. října 1795), který zrušil všechny rozsudky, spojené s obdobím revoluce. Desátého února 1801 pak doručila paní de Baudry jeho prosbu přímo Napoléonovi Bonapartovi a 28. května 1802 za něj intervenoval u Fouchého generál Mathieu Dumas (1753-1837). Tak byl konečně propuštěn 28. října 1802, ačkoli musel zůstat pod zvláštním dohledem policie a usadit se v přikázaném místě pobytu v Bar-sur-Ornain v departementu Meuse a následně v Buxy v départementu Saône-et-Loire. Poté, co jeho někdejší druh, pan de Beauchamps vydal roku 1806 v Paříži u nakladatelů Guigeta a Michauda své třísvazkové dílo Histoire de la guerre de la Vendée et des Chouans, depuis son origine jusqu’à la pacification de 1800 /Dějiny války ve Vendée a chouanů, od počátků do pacifikace z roku 1800/, první svébytnou roajalistickou reflexi občanské války, napadl ho Cormatin jako pomlouvače. Z jeho někdejší slávy nic nezbylo. Žil nuzně z malého místa v lyonské tabákové manufaktuře a z ubohé penze ve výši 830 franků, která mu byla milosrdně udělena 26. března 1810.

Již jednatřicátého července 1812 však mohl komisař Abrial napsat sekčnímu šéfovi ministerstva všeobecné policie, Pierrovi-Marie Desmarestovi (1764-1832): „Pane hrabě, sledování pana Dezoteauxe-Cormatina, jež jste mi nařídil, právě skončilo jeho smrtí. Nezadal příčinu k žádným výtkám, ale myslel si, že musí vystupovat jako osobnost, protože figuroval ve Vendée“[202]. Tento svébytný nekrolog nemá za potřebí dalších slov.

PŘÍLOHA

 Šifra, užívaná Cormatinem v tajných depeších, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre et d´amour du baron de Cormatin (1794-1795), Paříž, nakl. E. Plon, Nourrit et C^ie,  1894, s. 283:

a … 5; b … -b-; c … -9-; d … -3-; e … 2; f … f; g … g; h … h; i … 4; j … 4; k … k; l … 7;

m … -1-; n … -2-; o … -4-; p … -5-; q … -8-; r … 3; s … 1; t … -7-; u … -8-; v … 9; x …x;

y … y; z … z.

 Tajná depeše Poslušného (Obéissant, tj. Cormatin) a Služebníka (Serviteur, tj. rytíř de Chantereau), zaslaná 16. října 1794 do Rennes Prosťáčkovi (Candide, tj. Joseph-Anne Louvart de Pontigny), v: H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 277-278:

„Předtucha mne upozornila, že jste jistě uniknul pronásledování kanibalů. Jak Vám máme vyjádřit radost, kterou jsme, Služebník i já, pocítili, když nám to potvrdil sám Charles /= de Bellevue/, který nás právě navštívil! Několikrát jsem řekl Služebníkovi: „náš přítel uniknul“, neboť tímto výrazem Vás označujeme, když o Vás hovoříme, a známe Vás jen pod tímto jménem.

Psali jsme Vám 26. září a 1. října, ale teror, který všechny zasáhnul, znemožnil, aby k Vám listy z 1. října došly; naštěstí byla osoba /která je měla doručit/ upozorněna, protože mířila přímo k domu, a tak zanechala ve městě naše depeše, jež budou nyní spáleny neboť Vás nesměla vyhledat.

Očekáváme J.M. /= Puisaye/ a myslím, že Vás musím upozornit, že podle dispozice hvězd a počasí, atd., budeme mít ještě před nedělí zapotřebí především jeho, abychom využili rozpoložení ducha (mužů), kteří jsou připraveni tak, že to už ani nemůže být lepší.

Zdá se mi, že to v Paříži vře, vidím Barèra a … velmi připravené podlehnout; pokud jde o nás, máme více odvahy než kdy dřív; je to náš každodenní chléb.

Od 9. září jsme z Paříže nic nedostali; to nepřekvapuje, protože naše korespondenční zprostředkování bylo zničeno. Kdybyste nám to mohl poslat po Charlesovi /= de Bellevue/, budeme počítat s tím, co nám okolnosti umožní učinit.

Prosil jsem Vás v depeši z 1. října o další exemplář čtyřlistové mapy Ogého, ale protože je na hony vzdálena přesnosti a je o hodně horší, než to, co by v tomto směru dokázala udělat země, /v níž funguje/ stát, prosil bych Vás, abyste nám zaslal, co dala z této provincie zakreslit Akademie věd pod vedením Cassiniho. Vím, že je jen málo hotových listů, ale tak (vždy jen podle Vašich možností) se snažte pro nás získat ty listy mapy, které už jsou vyryty; existují ty /které zobrazují/ Cancale, atd., břehy Loiry, hranice Normandie, biskupství Rennes, a nakonec to, co je vyryto v průběhu a uvnitř obou hranic.

Jakmile tu bude J.M. /= Puisaye/, dáme Vám to vědět po Charlesovi /=de Bellevue/.

Plakali jsme a pláčeme nad nehodami, ke kterým došlo, jejichž jsme nepřímou příčinou; ale kdybyste viděl věci tak zblízka jako my, viděl byste, že je nad lidské síly vyhnout se zbrklostem, nedůslednosti, žvanění a řevnivostem, jež provázejí mnoho z těch, jež užíváme. Postěžujme si, naše citlivá srdce jsou silně zasažena, ale protože si sami nemáme co vyčítat, je pro nás nemožné napravit neštěstí, jež jsou neoddělitelná od revoluce. Ujišťuji Vás, že strach a panická hrůza, z níž nemůžeme vyléčit tuto nerozhodnou masu, působí více zla než cokoli jiného.

                                                                       Obéissant /= Cormatin/

Přijměte pane, prosím, ujištění radostí, jíž jsem pocítil, když jsem se dozvěděl, že jste uniknul pronásledování svých nepřátel. Doufám, že nám Váš velký kamarád brzy umožní vydat Vám svědectví naší radosti a obejmout ve Vás skutečného přítele.

Zůstávám vždy Vaším poslušným

                                                           Služebníkem /= Chantereau/“.

Tajná depeše Poslušného (Obéissant, tj. Cormatin), zaslaná 26. října 1794 do Rennes  Prosťáčkovi (Candide, tj. Joseph-Anne Louvart de Pontigny), v: H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., 280-281:

            Uvidíte, náš důstojný příteli, že se ochranný génius spravedlivých pří za nás přimluvil u Nejvyšší Bytosti a zaradujte se, že od nás ještě neodňal své požehnání; modleme se; mějme odvahu víry; naše zbožné úsilí musí korunovat úspěch.

            Byl jste pro nás drahý a vzácný, a jste takovým a budete ještě více; a tak o sebe pečujte, šetřete se a bděte nad sebou.

            Z toho, co k nám došlo, Vám posíláme 1.500; zbytek, který je na dobrém místě, nám přinejmenším dá možnost posílat Vám po troškách, čeho budete mít zapotřebí. Dovolte, abychom psali v krátkosti, protože jsme zavaleni psaním, příkazy, jež musíme vydávat a stěhováním z místa na místo. Zde jsou tedy dvě věci, které nás J.N. /= Puisaye/ pověřil po Vás naléhavě a rychle požadovat, jak jen je budete moci koupit.

1. Pošlete nám nové asignáty v hodnotě 5 franků, přinejmenším tucet, různých sérií a s různými podpisy, v hodnotách 125, 1.000, 2.000, atd. Kupte je klidně za drahou cenu, na tom nezáleží, jak napsal J.M. /= Puisaye/. Uvědomte si konečně, že peníze nic nestojjí a že J.M. /= Puisaye/ pro nás tiskne peníze.
2. Napište okamžitě (nebo dejte napsat) do ulice Parcheminerie, k Didotovi, abyste dostal alespoň dvacet livrů s ještě svěží tiskřskou černí: ať se udělá nemožné, aby k nám došly, je to ten nejvyšší zájem – výraz J.M. /= Puisaye/. Odvahu, stálost a rozvahu.

Poslušný /Cormatin/

Nedatovaná tajná depeše Poslušného (Obéissant, tj. Cormatin), zaslaná do Rennes  Prosťáčkovi (Candide, tj. Joseph-Anne Louvart de Pontigny) a Služebníkovi (Serviteur, tj. Chantereau), v: H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 282-283:

            Důstojný příteli, posílám Vám se vší pílí slova J.M. /= Puisaye/. Dostáváme od něj oficiální novinky; u něj všechno pokračuje stejným krokem a s pomocí Boží a naší odevzdaností překonáme překážky, které nám kladou zločinci; ale všichni obyvatelé se více než dříve vyslovují pro nejkrásnější z hesel: Bůh a král.

            Je třeba, abyste se pokusil získat naše prostředníky v Rennes, absolutně potřebujeme přátele, pracujte ze všech sil. Pokud jde o nešťastníky, rozdávejte plnými hrstmi, stejně jako Angličanům, jsou-li tam ve vězení. Generál Danican[203] je v Rennes; najděte někoho v jeho okolí; podívejte se na to, zvažte ve Vaší rozvaze a stálé obezřetnosti, co je možno udělat.

            Předplaťte pro nás okamžitě nové Tallienovy noviny a noviny, které se jasně vyslovují. J.M. /= Puisaye/ nás o to prosí, tam /v Anglii/ to má velký dopad; pošlete nnám zápisy, které se mohly pořídit při výrobě asignátů; zjistěte, kde je Canclaux, má to tu nejvyšší důležitost; prosí také o čtyřlistou mapu Ogého; tak nám pošlete co budete moci a vyžádejte si od nás sumy, o nichž se domníváte, že je budete potřebovat; omluvte mou škrábanici, máme tolik potřeb, že nemáme ani čas Vám ani dosvědčit šířku našeho uspokojení a jak jste a ještě budete pro nás užitečný.

                                                                                  Poslušný /= Cormatin/

             Dostanete mé prohlášení; vidět ho můžete jen Vy sám a naši skuteční přátelé; nechceme ještě, aby bylo zveřejněno.

                                                                                  Služebník /= Chantereau/

Tajná instrukce Josepha Geneviève, hraběte de Puisaye (1755-1827), baronovi de Cormatin z 24. prosince 1794, v: H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, s. 270:

Londýn, 24. prosince 1794.

            Panu baronovi de Cormatin, generálmajorovi královské armády (maréchal des camps et armées du Roi) se nařizuje, aby se okamžitě odebral k Morbihanské roajalistické divizi, dal svolat radu divize a vydat si počet z provádění nařízení Centrálního výboru ve věci organizace, žoldu, atd.

            Pan baron de Cormatin dá uznat pana de la Bourdonnaye vrchním velitelem této divize, podřízeným příkazům Centrálního výboru a našim, a pan de la Bourdonnaye dá uznat pány de Boulainvilliers, de Silz a další důstojníky, jmenované radou a potvrzené francouzskými princi, v příslušných hodnostech, do kterých byli povýšeni.

            Pan generálmajor se dohodne s radou řečené divize a ve jménu krále a princů přijme všechna nutná opatření, aby v této divizi, stejně jako v ostatních, byla udržena ona jednota, společenství a dobrá harmonie, které musí naplňovat ducha všech věrných poddaných krále.

                                                                                              Hrabě Joseph.

Pamětní spis chouanů z Bretaně, Normandie, Maine a Anjou, stylizovaný baronem de Cormatin a předaný zástupcům lidu při jednáních v La Jaunaie 12. února 1795, k němuž se 14. února 1795 připojil i aide-major général pan de Solilhac, v: H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, s. 271-272:

            „Roajalisté z Bretaně, Normandie, Maine, Anjou a ostatních provincií Francie, dospívající k názoru, že zcela lidová vláda je vystavena častým a velkým otřesům, které se vždy dělají ke škodě pokoje státu a prospěchu všech, jsou přesvědčeni, že Francouzi, vzhledem ke svých charakteristickým fyzickým a morálním vlastnostem, nebudou nikdy být moci šťastni jinak, než pod vládou monarchie. Žádají, aby se mezi Francouzi nastolilo zvláštní, všeobecné, úplné a vzájemné zapomnění na minulost, neomezená svoboda kultu a náboženských názorů, respektování jednotlivců, ukončení všech svévolných aktů, uplatňování civilních a trestních zákonů, nejúčinnější ochrana rolníka a obyvatele venkova, kteří jsou první oporou státu, aby vnitřní i zahraniční obchod, chráněný a podporovaný, mohl znovu dosáhnout své dřívějšího rozmachu, aby se řemeslník a drobná výroba těšili největší svobodě při výkonu svých řemesel a živností. Roajalisté i ostatní, kteří si svou odvahou a talentem zasloužili svá postavení, si je musí zachovat bez ohledu na minulé názory. U Francouzů nesmí nikdy válečnická chrabrost upadnout v zapomenutí.

            Roajalisté z Bretaně, Normandie, Maine a dalších provincií Francie nemohou vydat svědectví své neporušitelné oddanosti k roajalistům z Vendée lepším způsobem projevu, než tak, že připojí svůj podpis ke všemu, co učiní generál Charette pro nastolení jednoty, míru a svornosti mezi Francouzi. Postačí pouze, aby se ve věci těch článků, jejichž provedení nebylo možno v této chvíli dosáhnout, přislíbilo se zárukou, že budou následně naplněny. Francouzi by si měli zakládat na tom, že mezi sebou znovu obnovují blaho jen díky jemným a téměř nepostižitelným názorovým rozdílům.

            Bude-li tedy více anarchie, bude více občanské války; až se Francouzi znovu navrátí k sobě samým a stanou se mírnými, lidskými, dobrými příbuznými, citlivými přáteli, a povznesou svým živým důmyslem řemesla a obchod, udiví celý svět jak svými minulými chybami, tak způsobem, jakým by je napravili. Zbraní se znovu chopí jen aby šli hájit hranice, které si vymezí svou odvahou a svou chrabrostí a v nichž je jejich moudrost dokáže udržet.

            Nechť se tento projekt obnovy míru předloží celé Evropě; ať se dobře zváží formulace a uvidí se, že to jsou praví Francouzi, kdo s olivovou větví v rukou dokazují, že si přejí blaho lidu jako podklad a základ míru, který by zpečetili vlastní krví.

            Podepsán: baron de Cormatin

            Maréchal de camp[204], Major général a zplnomocněnec bretaňské Královské a katolické armády“.

Mírové prohlášení, podepsané François Athanasem de Charette de la Contrie (* Couffé/ Maine-et-Loire 21.4. 1763 – + zastřelen v Nantes 29.2. 1796) a osmnácti roajalistickými veliteli (Fleuriot, Couëtus, Sapinaud, de Cormatin, Guérin starší, Caillaud, de Foignar, Solilhac, Gogué, Sauvagel, Baudry, Bruc mladší, Guérin mladší, Prud´homme, Reseau de La Robrie, Rousseau, Bossard mladší, Auvinet syn starší) v La Jaunaye 17. února 1795, podle republikánské verze Savaryho, Les guerres des Vendéens et des chouans contre la République française, díl IV., Paříž, nakl. Gicquel et Michaux, 1806, s. 343-345, v: J.-Ph. CHAMPAGNAC, Quiberon. La répression et la vengeance, Paříž, nakl. Perrin, 1989, s. 153:

            Neslýchané útoky proti svobodě, nejkrutější nesnášenlivost, despotismus, nespravedlnosti a nejhanebnější týrání, které jsme zakoušeli, nám vtiskly zbraně do rukou. Krvavý režim konečně zmizel. Zástupce lidu Ruelle, přítel lidskosti a zákonů, přišel, aby nám přinesl slova míru. Při pohledu na něj jsme nepociťovali žádný odpor vůči vzájemným přiblížením, schopným ukončit pohromy, které nás drtí. K prvnímu pak byli připojeni noví zástupci lidu, hodní naší úcty a chvály. Seznámili jsme je se všemi svými úmysly a přáním dosáhnout upřímného míru, zaručeného ctí. Shromážděni v jednom stanu, pociťovali jsme ještě silněji, je-li to možné, že jsme Francouzi a že nás musí vést jedině obecný prospěch vlasti. A právě s těmito pocity prohlašujeme slavnostně Národnímu shromáždění a celé Francii, že se podrobujeme jediné a nedělitelné francouzské Republice; že uznáváme její zákony a že se slavnostně zavazujeme, že je nijak nenarušíme. Slibujeme, že vydáme co nejdříve, jak jen to bude možné, děla a dělostřelecké koně v našem držení, a znovu se slavnostně zavazujeme, že nikdy nepozdvihneme zbraně proti Republice. Dáno ve stanu, 29 pluviôsu (17. února) roku III (1795) Republiky.

Manifest, vydaný 26. června 1795 François Athanasem de Charette de la Contrie po zprávě o smrti dauphina, v předvečer vylodění emigrantských oddílů u Carnacu, v: J.-Ph. CHAMPAGNAC, Quiberon. La répression et la vengeance, c.d., s. 162-163:

           Nastala chvíle roztrhnout roušku, která již po tak dlouhou dobu zakrývá skutečné tajné příčiny mírové smlouvy Vendée a dát poznat statečným Vendejským, všem dobrým Francouzům a celé Evropě, které nás vedly k tomuto zdánlivému smíření s takzvanou francouzskou Republikou. Po dvou létech nejkrutější, nejkrvavější z občanských válek, pro níž nenabízejí žádný příklad letopisy dějin věků, ani těch nejbarbarštějších, k nám byli Konventem vysláni dva zmocněnci: Canclaux, generál republikánských armád, Ruelle, zástupce lidu. Představili se pod pláštíkem bezelstnosti, lidskosti, citlivosti a navrhli nám mír. Znali příčiny a důvody, které nám vtiskly zbraně do rukou, naši stálou lásku k nešťastnému potomkovi našich králů a naši neporušitelnou oddanost náboženství našich otců.  Strhli nás k řadě tajných porad: „Vaše přání jsou našimi, říkali nám, myslíme jako vy; pracujme společně a nejpozději do šesti měsíců dojdeme k naplnění našich přání: Ludvík XVII. bude na trůnu, na troskách lidové anarchie se nastolí monarchie. Ke své slávě připojíte i další, že jste bezprostředně přispěli a napomohli blahu vaší země a celé Francie. Na důkaz upřímnosti našich úmyslů si postavíte novou armádu, která v podstatě bude tatáž, pod jménem oblastní gardy (garde territoriale); vydáme vám část zločinců, kteří vypalovali a dopouštěli se ukrutností, jejichž obětí se stala vaše nešťastná země, obstaráme vám střelný prach a ostatní válečnou munici, kterou byste mohli potřebovat, atd.“.

            Cítili jsme, jak se znovu v našem srdci rodí radost a ještě živěji jsme cítili, že jsme Francouzi; věřili jsme, že jsme, že máme na dosah ruky příznivou chvíli, kdy uvidíme, jak se na těchto nešťastných místech znovu rodí sladký pokoj. Svolili jsme, i když se vším možným odporem, ke všem vnějším projevům, které se po nás požadovaly. Naše jistota ještě vzrostla díky zásilce střelného prachu a ostatní válečné munice, kterou nám slíbili a poslali generál Canclaux a Ruelle.

            Ale jaký byl náš údiv, či spíše jaké bylo naše rozhořčení, když jsme viděli svou důvěru zklamánu těmito vrtkavými a nepoctivými muži, když jsme se nakonec dozvěděli, že nešťastný syn našeho panovníka, našeho krále, byl ničemně otráven. Co máme nyní dělat? To, co nám ukládá naše čest a neporušitelná oddanost trůnu a oltáři. Znovu se chopíme zbraní a obnovíme nezvratnou přísahu, že je nesložíme, dokud dědic koruny nebude na trůnu svých otců, dokud katolické náboženství nebude uznáno a věrně chráněno.

---

[1] S. LUZZATO, L´Autunno della Rivoluzione. Lotta e cultura politica nella Francia del Termidoro, Turín, nakl. Giulio Einaudi Editore, 1994, s. 10.

[2] srov. R. COBB, Reactions to the French Revolution, Oxford University Press 1972; it. Překlad Reazioni alla Rivoluzione francese, Milán, nakl. Adelphi, 1990.

[3]  Jméno chouan bylo odvozeno od přezdívky Jeana Cottereau, řečeného Jean Chouan (1767 – padl 25.7. 1794), který napodoboval při nočních akcích houkání sovy (francouzsky chat-huant, v místním dialektu chouan, čti šuan) jako znamení ke shromáždění oddílu – přezdívku prý dostal pro svou mlčenlivost již jeho dědeček dřevorubec, u nějž prožil dětství v lese u Concise, srov. R. CARATINI, Dictionnaire des personnages de la Révolution, Paříž, nakl. Belfond – Le Pré aux Clercs, 1988, s. 180. Chouanský důstojník Gourlet dodává, že jméno dostali i proto, že útočili jako sova v noci, zatímco pro vendejské povstalce republikáni rezervovali označení lupiči, srov. Révolution – Vendée – Chouannerie. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, Cholet, nakl. Les Éditions du Choletais – Pierre Rabjeau éditeur, 1989, kap. XVII., oddíl Débarquement de Quiberon, s. 125. Gourletovo konstatování potvrzují prameny: označení „chouan“ se objevuje poprvé ve chvíli, kdy Vendejští pronikli na bretaňské území, a to v registru okrsku Fougères k 27. říjnu 1793: „Les cultivateurs sont dans l´état d´inquiétude et d´alarme, les brigands sont à Balazé, 15 brigands de la Petite Vendée à la tête desquels sont les chouans frères“ /Zemědělci jsou znepokojení a rozrušení, lupiči jsou v Balazé, 15 lupičů z Malé Vendée, v jejichž čele jsou bratři chouani/, srov. R. DUPUY, De la Révolution à la Chouannerie. Paysans en Bretagne 1788-1794, Paříž, Flammarion, 1988, s. 315; šlo tedy o označení, spojené zpočátku s bratřími Cottereauovými, kteří údajně chtějí vytvořit „malou Vendée“ i severně od Loiry. Hnutí mělo, podobně jako Vendée heslo Dieu et mon roi – Bůh a můj král, místy transformované v Dieu et mon pays – Bůh a má země, a přikročilo k aktivnímu odboji od srpna 1793 v oblasti severně od Loiry. S Vendée udržovalo živé styky. Po zhroucení pokusu o vylodění na Quiberonu došlo k útlumu operací, ancienne chouannerie zahájila znovu boj na podzim roku 1799 – ještě roku 1815 vázala síly 30.000 vojáků, kteří Napoleonovi chyběli u Waterloo. Poslední chouani byli amnestováni teprve 27. dubna 1840 Ludvíkem Filipem při příležitosti svatby jeho druhého syna, vévody de Nemours. Základní přehled poskytuje G. du PONTAVICE, Les armées catholiques et royales au nord de la Loire. Petite histoire des chouans, Loudeac, nakl. Yves Salmon Éditeur, 1989; Cl. PETITFRÈRE, Les causes de la Vendée et de la Chouannerie: essai historiographique, v: „Annales de Bretagne“  84, 1977, s. 75-101; R. DUPUY, La Chouannerie, Rennes, nakl. Ouest-France, 1981; týž, De la Révolution à la Chouannerie. Paysans en Bretagne 1788-1794, Paříž, nakl. Flammarion,1988; D.M.G. SUTHERLAND, The Chouans:The Social Origins of Popular Countre-Revolution in Upper- Brittany, 1770-1796, Oxford, Clarendon Press, 1982; týž, France 1789-1815: Revolution and Counterrevolution, Londýn 1985; J. SILVE de VENTAVON, Jean Chouan: Le paysan rebelle 1757-1794, Paříž, nakl. Albatros, 1985; sborník Vendée, Chouannerie, Littérature. Colloque d´Angers 12-15 décembre 1985, předmluva M.Ragon, úvod G. Cesbron, doslov B. Peschot, Angers, nakl. Presses de l´Université d´Angers, 1986.

[4] H. WELSCHINGER, Aventures de guerre et d´amour du baron de Cormatin (1794-1795), Paříž,  nakl. E. Plon – Nourrit et C^ie, 1894.

[5] K úřadu válečného komisaře srov. J. CHAGNIOT, heslo Commissaires des guerres, v: L. BÉLY (red.), Dictionnaire de l´Ancien Régime. Royaume de France XVI^e – XVIII^e siècle, Paříž, nakl. Presses universitaires de France, 1996, s. 295-296. Řádní a provinční váleční komisaři, jmenovaní ministrem války, byli podřízeni armádním intendantům a od roku 1776 inspektorům jednotlivých armád. Na základě výnosu z 19. září 1776 procházeli stáží na ministerstvu války a mohli být povyšováni od hodnosti kapitána až do hodnosti plukovníka. Jejich počet výrazně kolísal: ze 180 (1691), přes 140 (1694) ke 30 (1704) a 180 (1783).

[6] Michel Le Tellier (1603-1685) byl státním sekretářem ministerstva války (département de la guerre) v letech 1643-1677 a pak kancléřem (1677); jeho syn François-Michel, markýz de Louvois (1641-1691) stál otci po boku od roku 1664 a od roku 1677 převzal jeho úřad, přičemž již od roku 1672 působil v králově nejužší radě (Conseil d´en haut). Jeho syn Louis-François-Marie, markýz de Barbezieux (1668-1701) stál otci po boku od svých sedmnácti let a ve třiadvaceti letech ministerstvo převzal. Le Tellierové tedy po plných osmapadesát let ovládali klíčový úřad Státního sekretariátu.

[7] všechny údaje a data, týkající se Cormatinova zařazení a hodností čerpám z jeho vlastnoručního přehledu služby, který předložil 7. května 1810 společně s žádostí o udělení penze, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., État des services du S(ieur) Dezoteaux, ancien officier inférieur d´Etat-Major des camps et armées, présenté au mois de juillet 1783 pour être placé dans l´Etat-Major général de l´armée, et en 1788 pour obtenir la croix, s. 258-260, a Précis de la Vie de Cormatin jusqu´en 1794, s. 260-261.

[8] podle vlastního svědectví vynaložil plných 20.000 livrů.

[9] Rochambeau rozhodujícím způsobem přispěl roku 1781 k pádu obleženého Yorktownu a vítězství americké armády; do Francie se vrátil až roku 1787, 14.12. 1791 převzal velení Severní armády a 28.12. 1791 byl jmenován maršálem Francie.

[10] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 15, pozn. 1.

[11] Byl by měl užívat titulu „baron d´Huxelles, pán z Cormatinu“, dal však přednost druhému jménu, údajně z konspiračních důvodů, jak to zdůrazňuje ve svých Pamětech, které sepsal roku 1799 ve vězení v pevnosti na ostrově Pelée: „Je snadné pochopit důvod, který mne vedl k tomu, abych si za Revoluce posloužil jménem de Cormatin, pod nímž jsem byl méně známý: chtěl jsem zachránit svou ženu a své děti před pronásledováním, do nějž bych je byl nevyhnutelně uvrhnul vzhledem ke svým názorům“, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 16, pozn. 2.

[12] i Besenval patřil k někdejším bojovníkům z americké války za nezávislost; díky Marii Antoinettě se stal počátkem července 1789 velitelem vojenských oddílů, rozložených kolem Paříže, které vzbudily velké obavy v revolučním táboře, ale byl velmi nerozhodný v obavě, aby se nezkompromitoval případným zásahem. V době procesu s Ludvíkem XVI. přičítal třetí článek obžaloby králi jako jednu z nějvětších vin, že dal armádě rozkaz pochodovat proti pařížskému lidu, srov. Paul a Pierrette GIRAULT de COURSAC (vyd.) – J.-M. VARAUT, La défense de Louis XVI, Paříž, nakl. F.X. de Guibert, 1993, s. 40.

[13] K tomuto fenoménu srov. J. REVEL, heslo Grande Paura, v: F. FURET – M. OZOUF (red.), Dizionario critico della Rivoluzione francese, díl I., Milán, nakl. Gruppo editoriale Fabbri-Bompiani, 1988², s. 98-105.

[14] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 19; Louis Philippe Joseph, vévoda Orleánský (1747-1793), se jako jeden z prvních připojil roku 1789  ke Třetímu stavu, s velkou pravděpodobností inspiroval útok na Bastilu a tažení lidu na Versailles z 5.-6. října 1789. Právě v červenci 1790 se definitivně ostře distancoval ode dvora a v Ústavodárném shromáždění zasednul v lavicích krajní levice.

[15] Plným titulem Jean-Frédéric de La Tour Gouvernet, hrabě de Paulin, hrabě de La Tour du Pin, markýz de La Rochechalais, hrabě de Chastelard, vikomt de Tesson d´Ambleville, baron de Cubzac; byl tchánem Henriette-Lucy Dillonové, hraběnky de La Tour du Pin (1770-1853), autorky proslulých pamětí Journal d´une femme de cinquante ans (1778-1815).

[16] rovněž Bouillé patřil k někdejším bojovníkům z americké války za nezávislost, kde se hned zpočátku proslavil obsazením ostrovů Dominique, Tobago a Saint-Eustache.

[17] vzpoura vypukla pro nevyplacený žold 5.8. 1790 a zachvátila celou posádku Nantes, k níž se připojila i místní Národní garda. Bouillé vytrhnul na vzbouřence s metskou posádkou a poté, co byl při vyjednávání zabit poručík Desilles, tvrdě zaútočil 31. srpna a zlomil odpor. Povstalci měli na tři stovky padlých a raněných, 33 jich bylo odsouzeno k trestu smrti a 41 odesláno na nucené práce. Rázný zásah přesvědčil Ludvíka XVI., že Bouillé je pravý muž, který dokáže zastavit revoluci.

[18] k pozadí a průběhu útěku srov. M. OZOUF, heslo Varennes, v: F. FURET – M. OZOUF (red.), Dizionario critico della Rivoluzione francese, díl I., c.d., s. 203-213.

[19] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 20.

[20] jde o pátou sloku: … Mais le despote sanguinaire, Mais les complices de Bouillé,  Tous ces tigres qui, sans pitié, Déchirent le sin de leur mère!“.

[21] k životu emigrantů v Koblenci srov. R. de la CROIX CASTRIES (Duc de Castries), La Vie quotidienne des émigrés, Paříž, nakl. Hachette, 1966; týž, Les hommes de l´émigration 1789-1814, Paříž, nakl. Librairie Jules Tallandier, 1979; G. De DIESBACH, Histoire de l´émigration, 1789-1814, Paříž 1998²; CARPENTER, K. – MANSEL, Ph. (red.), The French Emigrés in Europe and the Struggle against Revolution, 1789-1814, Londýn, nakl. Macmillan Press, 1999.

[22] k francouzským emigrantům v Londýně srov. B. PLONGERON, Chiesa e rivoluzione: i sacerdoti emigrati a Roma e a Londra raccontano (1792-1802), v: (La) Chiesa italiana e la rivoluzione francese, red. D. MENOZZI, Bologna,  nakl. Edizioni Dehoniane, 1990, s. 75-120; K. CARPENTER, Refugees of the French Revolution: émigrés in London. 1789-1802, Londýn,  nakl. Macmillan, 1999.

[23] K bretaňské šlechtě srov. J. MEYER, La noblesse bretonne au dix-huitième siècle, 2 sv., Paříž 1966.

[24] lieutenant  général, tato hodnost byla ve francouzské armádě užívána do února 1793, kdy byla nahrazena hodností divizního generála, v roajalistické pak i nadále.

[25] cituje H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 25.

[26] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., list z 24.12. 1794, s. 270; chouanské divize odmítaly, že by šlechtičtí důstojníci měli mít přednost – v paměti všech byl totiž stále živý příklad Vendée, kde měly zásadní slovo výbory farností a důstojníci, a to i nešlechtického původu, byli voleni, jak to ukazuje např. oběžník ze 16. 7. 1793, který na 19. červenec svolával válečnou radu, složenou „z důstojníků zastupujících Katolické a královské armády ze všech oblastí věrných králi, a to vždy po jednom důstojníkovi zastupujícím dva tisíce mužů shromáždění, aby se přikročilo ke jmenování velícího generála pro všechny různé armády, které budou do budoucna tvořit pod velením jednoho zvoleného generála jeden jediný armádní sbor, rozdělený do tolika divizí, kolik dnes existuje dílčích armád“ – stal se jím Maurice-Louis Gigost d´Elbée (1752-1794), srov. Abbé F. CHARPENTIER, D´Elbée, généralissime des armées vendéennes 1752-1794, Lille,  nakl. Société Saint-Augustin, Desclée, de Brouwer et C^ie, Imprimeurs des Facultés catholiques de Lille, s.d., s. 79.

[27] Jean Lambert Tallien (1767-1820) založil již roku 1791 noviny l´Ami du citoyen. Patřil k hlavním strůjcům protirobespierrovského převratu z 9. thermidoru roku II (27. července 1794).

[28] Jean Baptiste Camille, hrabě de Canclaux (1740-1817), jakobínsky orientovaný divizní generál; od dubna 1793 velel republikánské posádce v Nantes, obležené od 29. června vendejskou Katolickou a královskou armádou pod vedením generalissima Jacquese Cathelineaua. Po těžkých bojích porazil povstalce 6. října 1793 u Saint-Symphorienu. Jako někdejší šlechtic byl udán Výboru veřejného blaha generálem Ronsinem a sesazen a vrchním velitelem Západní armády se stal znovu až po Robespierrově pádu.

[29] k tomuto pojmu srov. R.A. KANN, Was heißt Restauration?, v: „Wort und Wahrheit“, 16, 1961, s. 345-360; dále srov. S. CHARLÉTY, La Restauration /= Histoire de France contemporaine, red. E. LAVISSE, IV/, Paříž 1921; B. YVERT, heslo: Restauration (Première), v: J. TULARD (red.), Dictionnaire Napoléon, Paříž, nakl. Librairie Arthème Fayard, 1989², s. 1453-1454; k vlastnímu průběhu restaurace srov. E. de WARESQUIEL – B. YVERT, Histoire de la Restauration 1814-1830. Naissance de la France moderne, Paříž, nakl. Éditions Perrin, 2002².

[30] Geores Monck (1608-1670), anglický generál, od roku 1654 vojenský velitel obsazeného Skotska. Po Cromwellově abdikaci opanoval roku 1659 Londýn a prosadil nové volby do Parlamentu, který pak 1.5. 1660 povolal na trůn Karla II. Stuarta.

[31] Adam Philippe, hrabě de Custine (1740-1793), v září a íjnu 1792 obsadil jako vrchní velitel Rýnské armády Špýr, Mohuč a Worms. Při neúspěšném pokusu o výpad na Frankfurt nad Mohanem ztratil část svého dělostřelectva a následně byl nucen vyklidit Mohuč a ustoupit k Landau a Wissemburgu, což ho  vedlo k podání demise. Své zoufalství nad chaosem v armádě a nedostatečným zásobováním vyjádřil v listu Konventu, v němž vyslovil názor, že vlast může zachránit jedině diktátor a že takovým diktátorem může být jedině generál. Přestože byl znovu jmenován vrchním velitelem spojené Rýnské, Severní, Moselské a Ardennské armády s úkolem zaútočit znovu na belgické území, byl udán Hébertem na základě důkazů generálnního sekretáře ministerstva války Vincenta o jeho spojení s rakouským a pruským velením, povolán do Paříže, zatčen při příjezdu 22. července 1793 a již 28. srpna jako zrádce gilotinován.

[32] Jean Charles Pichegru (1761-1804) byl v srpnu 1793 povýšen do hodnosti divizního generála a záhy nato převzal velení Rýnské armády. Počátkem roku 1794 přešel k Severní armádě, kde se proslavil dobytím Nizozemí a zajetím holandské flotily u Texelu. Ve sledované době již navazoval první tajné kontakty s roajalisty, které se rozvinuly ve vyjednávání a přípravu převratu v průběhu roku 1795 za pomoci Louise Fauche, řečeného Fauche-Borel (1762-1829). Na našem území se nachází přímý důkaz Pichegruho zrady v dopise vrchního velitele císařských vojsk na rýnské frontě, polního maršála Dagoberta Siegmunda Wurmsera (1724-1797) hraběti Františku Josefu Ditrichštejnovi z 24.1. 1796, v: Moravský zemský archiv, fond Rodinný archiv Ditrichštejnů II, 2411, sign. 1233/f, kart. 565; Pichegru užíval v korespondenci krycí jméno Poincinet.

[33] srov. A. de BEAUCHAMPS, Histoire de la guerre de la Vendée et des Chouans, díl IV., Paříž 1820², s. 252-254; Puisaye se však přepočítal, Canclaux dopis okamžitě odevzdal revolučnímu výboru v Nantes.

[34] k němu srov. B. BERGEROT, Hoche. Un sans-culotte aristocrate, Paříž, nakl. Eurocorp, 1988.

[35] k němu srov. G. CHRESTEIL, Une carrière ratée. Le général Amable Humbert (1767-1823), v: „Revue du Souvenir Napoléonien“, 61, č. 417, 1998, s. 4-12.

[36] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 29-30; J.-P. CHAMPAGNAC, Quiberon. La répression et la vengeance, Paříž,  nakl. Perrin, 1989, s. 263.

[37] Měl na mysli naději, kterou Otec Pierre-Joseph Picot de Clorivière, S.J. (+ 9.1. 1820) vyslovil 2. července 1794 ve své úvaze Podmínky trvalého rozmachu: „Doufáme, že Bůh, skrze zásah, který naznačuje Jeho milosrdenství, učiní přítrž zlům protikřesťanské revoluce, jakkoli se tomu čas zdá být ještě dosti vzdálen, a předpokládáme zde, že Prozřetelnost mezi námi obnoví, způsobem jakým se jí zlíbí, katolickou vládu“, plný text v: P. de CLORIVIÈRE, Études sur la Révolution, Escurolles,  nakl. Fideliter, 1988, Conditions d´un relevement durable, s. 53-59.

[38] Mathieu Claude Guezno (1763-1839) se stal již roku 1789 velitelem Národní gardy v Audierne; do Národního Konventu byl zvolen za département Finistère. V procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Měl velký organizační talent, který prokázal při reorganizaci námořnictva v přístavu Rochefort, kde s Dalbaradem a Jeanbonem uvedl pětačtyřicet řadových lodí a čtyřiačtyřicet fregat do plavbyschopného stavu. V prosinci 1794 byl vyslán s Guermeurem a Corbelem na misi do západních départementů a k Brestské a Cherbourgské pobřežní armádě.

[39] Jacques Tanguy Marie Guermeur (1750-1798) byl od  dětství Gueznovým přítelem a společně s ním byl zvolen za département Finistère do Národního Konventu. V procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. S Le Malliaudem byl vyslán do départementů Finistère a Morbihan, aby zajistili odvody 300.000 mužů. S gueznem byl pak vyslán ke genrálu Hocheovi do Vendée, kde se zasazoval za propuštění velkého počtu podezřelých z žaláře i za opětné povolení katolických bohoslužeb.

[40] Louis Urbain Bruë (1762-1820) byl zvolen do Nárdoního Konventu jako náhradník za département Morbihan. Nebyl výrazným politikem a brzy se vrátil k vojenské dráze, v Italské armádě dosáhl roku 1796 hodnosti brigádního generála.

[41] K dopadům Teroru ve Vannes srov. nejnověji nepublikovanou diplomovou práci La Terreur politique dans le district de Vannes (automne 1793 – fin 1794), kterou pod vedením Prof. J. Marcadé napsala a obhájila Annaïg Le Yondre na Université de Poitiers roku 1994.

[42] Tzv. prêtres réfractaires, kteří z důvodů svědomí odmítli složit přísahu věrnosti na Civilní ústavu kléru, odsouzenou 10. března 1791 papežem Piem VI. Klub přátel ústavy z Nantes požadoval již 7. května odhlasování zákona, kterým by byli vyhnáni ze svých far; správa departementu Maine-et-Loire vyšla už 18. května 1791 vstříc požadavkům jakobínů z Nantes a nařídila, aby byly uzavřeny všechny kaple a zakázala vzpurným kněžím, aby v nich celebrovali bez zvláštního povolení od konstitučního biskupa, ověřeného přísežným farářem. Všem městským radám současně uložila povinnost je stále sledovat – duchovním podezřelým z antirevoluční propagandy, předběžně považovaným za viníky, měla správa departementu nařídit, aby se odebrali do hlavního města departementu k nucenému pobytu pod úředním dohledem. 29. 11. 1791 Zákonodárné shromáždění nařídilo, že kněží, bez ohledu na to, zda vykonávají nebo nevykonávají funkci faráře, musí do osmi dnů složit přísahu na Civilní konstituci kléru, jinak budou považováni za „podezřelé ze vzpoury proti zákonu a zlých úmyslů vůči vlasti“, zbaveni jakéhokoli důchodu a vypuzeni ze svých sídel. 12.3. 1792 přikročila správa departementu Maine-et-Loire k soupisu vzpurných duchovních a jejich násilné internaci a 18. srpna již vládní dekret zakázal duchovním, aby se ukazovali na veřejnosti v oděvu svého stavu.

[43] Po 10. srpnu 1792 se původně uvažovalo o uvěznění královské rodiny v Palais du Luxembourg, kde až do své emigrace žil hrabě de Provence, ale členité podzemí mohlo napomoci pokusu o útěk. Proto byla dána přednost velkopřevorskému paláci Templu, kde až do svého odjezdu do zahraničí pobýval hrabě z Artois – 13. srpna sem byla rodina převezena, palác byl slavnostně osvětlen a večeře byla podávána ve velkém sále. Z bezpečnostních důvodů však byli vězni záhy nato odvedeni do přilehlého starého středověkého donjonu, kde jim byla vyhrazena poslední dvě patra. Pierre-François Palloy, který řídil demolici Bastily, byl následně pověřen, aby kolem celé věže vystavěl zeď, přesahující výši jejího prvního patra; místo, kde později zbořená věž stála, se nachází v dnešním 3. arrondissement, Rue Eugène-Spuller 2 (vchod z radnice 3. obvodu).

[44] Srov. P. SIPRIOT, Ludvík XVII. Neznámý příběh následníka francouzského trůnu, syna Marie Antoinetty a Ludvíka XVI., Praha 1999, s. 125.

[45] Philippe Albert Bollet (1753-1810) byl poslancem Konventu za département Pas-du-Calais. V procesu s králem hlasoval pro dovolání k lidu a pro smrt. Po misích u Severní armády stál za převratu z 9. thermidoru roku II po boku Barrasovi při útoku na pařížskou Radnici. Thermidoriánští vítězové mu svěřili provedení čistek v republikánské správě v západních départementech, kde byl rovněž nakloněn opětnému povolení katolických bohoslužeb. Nebyl ovšem dostatečně energický a chouanům se ho často dařilo oklamat.

[46] Pro pohyb uvnitř Francie i pro cesty do zahraničí bylo třeba požádat o passeport; dekret z 10. vendémiairu roku IV vztáhl tuto povinnost na všechny občany i při opuštění nebo vstupu do vlastní obce. Každá obecní správa musela vést seznam vydaných pasů. Zákon z 28. germinalu roku VI, zřizující četnictvo, následně stanovoval, že gendarmes mají právo požadovat pas na všech občanech a okamžitě zatýkat ty, kdo by se jimi nemohli vykázat. Císařství pak pravomoci policie ještě posílilo. Policejní prefekt měl od 12. messidoru roku VIII pravomoc vydávat pasy pro pohyb na celém francouzském území a výnos z 25. thermidoru roku VIII (13.8. 1800) zrušil platnost všech pasů, vydávaných zahraničními diplomaty – jejich nositelé se měli obrátit přímo na ministerstvo policie. 5. brumairu roku IX (27.10. 1800) bylo nařízeno, že prefekti smějí vydat pas pro zahraničí až po předložení doporučení ze strany generálního komisaře policie. Od 18. září 1807 měl pas dva listy se stejnými údaji, z nichž jeden se vydával držiteli a druhý zůstával uchován na úřadech. 11. července 1810 byla sjednocena podoba všech francouzských pasů a stanovena cena: za pas do zahraničí 10 franků, za interní pas 2 franky. Tato opatření pochopitelně velmi ztěžovala pohyb chouanských emisarů.

[47] Srov. D. GREER, The incidence of the terror during the French Revolution, a statistical interpretation, Cambridge, Mass. 1935, 1967²; H. KESSLER, Terreur. Ideologie und Nomenklatur der revolutionären Gewaltanwendung in Frankreich von 1770 bis 1794, München 1973; M. REVAULT d´ALLONES, D´une mort à l´autre. Précipices de la Révolution, Paříž 1989; E. SCHULIN, Die Französische Revolution, Mnichov,  nakl. Verlag C.H. Beck, 1990³, oddíl Krieg, Bürgerkrieg und Terreur 1793/94, s. 205-225; sborník The French Revolution and the Creation of Moderne Political Culture, V.4. The Terror, red. K. BAKER, Londýn,  nakl. Pergamon, 1994; H. GOUGH, The Terror in the French Revolution, Londýn,  nakl. Macmillan, 1998; P. GUENIFFEY, La politique de la Terreur. Essai sur la violence révolutionnaire 1789-1794, Paříž, nakl. Fayard, 2000; k problému vzpomínky na Teror srov. S. LUZZATTO, Il Terrore ricordato. Memoria e tradizione dell´esperienza rivoluzionaria, Janov 1988.

[48] K náhledu „proradného Albionu“ srov. N. HAMPSON, The perfidy of Albion. French perceptions of England during the French Revolution, Londýn,  nakl. Macmillan, 1998; z opačné strany postihl pohled Angličanů na Francouze prismatem karikatury Pascal DUPUY ve své doktorské práci L´Angleterre face à la Révolution: la représentation de la France et des Français à travers la caricature 1789-1802, Université de Rouen 1998, obšírnou zprávu Soutenance de thèse. Refléxions anglaises sur la Révolution française otiskl v „Annales historiques de la Révolution française“, 71, č. 317, červenec-září 1999, s. 537-542. Bez zajímavosti není konfrontovat tyto náhledy s německou perspektivou, srov. komentovanou textovou antologii La Révolution française vue par les Allemands, vyd. J. LEFEBVRE, Lyon 1987.

[49] Srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 42-46. Ani ve Vendée, ani v odlišných podmínkách boje chouanských oddílů, nešlo o nějaký primitivní odpor k cizincům (doložitelný naopak na republikánské straně v povýšeném přesvědčení, že jedině Francouzi jsou rozumné bytosti, zatímco ostatní jsou žalostní hlupáci nebo darebáci zaprodaní tyranům). Jejich materiální pomoc i podněty byly vděčně přijímány. Hoche má na mysli bolestnou reakci na přezíravý pohled emigrantských kruhů na domácí odboj a především na jeho jen stěží pochopitelnou izolaci, jak to později mistrovsky vystihl s mimořádnou poctivostí François-René de Chateaubriand ve svých Mémoires d´outre tombe (kn. XI., 5).

[50] Přesto přese všechno však Puisaye konstatoval: „Jakkoli závažné byly jeho chyby a jakkoli neblahé byly jejich následky, nebojím se tvrdit, že jejich principem bylo vědomí jeho povinností a přesvědčení, že jednal v zájmu vladaře a v souladu s jeho příkazy“; Poté, co se Cormatin podebně otevřel Bolletovi, zástupce lidu ho vyslal i do Mayenne, Maine-et-Loire a l´Ille-et-Vilaine a ve zprávě Výboru pro veřejné blaho trval na tom, že si Cormatin získal jeho důvěru svou upřímnou touhou okamžitě zastavit nepřátelské akce, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 48.

[51] cituje Cpt. JEANNENEY, Glorieux passé d´un Régiment (1562-1899), Calais 1899, s. 92: „Quelques soient les intentions des Chouans, nous les soumettrons; si ce n´est par la raison, ce sera par la force“.

[52] Slovo département se objevilo již roku 1764 ve slovníku Expillyho a požadavek na nové správní rozdělení byl vyslovován již v provinčních shromážděních roku 1787, i v cahiers des doléances.  Idea byla jasně formulována již v noci 4. srpna 1789, kdy byla zrušena feudální privilegia, poprvé použita 7. září 1789 a k 26. únoru 1790 již měly nové departementy, okresy (district) a obce vymezeny své hranice a jména. Edmund Burke (1729-1797) k tomu kriticky poznamenal, že „francouzští stavitelé odhrnuli vše, co našli, jako nepotřebné smetí a po vzoru svých dekorativních zahradníků sestřihávajících všechno do přesných umělých tvarů navrhují, aby byla veškerá zákonodárná moc na místní i ústřední úrovni vystavěna na třech různých základnách – geometrické, aritmetické a finanční. První z nich nazývají základnou teritoriální, druhou základnou obyvatelskou a třetí základnou kontribuční… Nové šachovnicové vydláždění okresů a podokresů, vytvořené podle systému Empedokla a Buffona, ne na základě nějakého politického principu, nutně přinese četné lokální potíže, jimž lidé nejsou uvyklí a nebudou je umět řešit“, srov. E. BURKE, Úvahy o revoluci ve Francii, Brno 1997, s. 179-180. Na praktické úrovni přineslo nové rozdělení, které nerespektovalo staré hranice krajů, alespoň zpočátku, značné problémy; dále srov. A. BRETTE, Les Limites et les divisions territoriales de la France en 1789, Paříž 1907; CH. BERLET, Les provinces au XVIII^e siècle et leur division en départements, Parříž 1913; G. MAGE, La division de la France en départements, Toulouse 1924; M.-V. OZOUF-MARIGNIER, La représentation du territoire français à la fin du XVIIIe siècle d´après les travaux sur la formation des départements, Paříž, nakl. Éditions de l´Ecole des hautes études en sciences sociales, 1989; táž, heslo: Dipartimento, v: F. FURET – M. OZOUF, Dizionario critico della Rivoluzione francese, díl II. Creazioni e istituzioni, idee, Milán, nakl. Gruppo Editoriale Fabbri-Bompiani, 1994², s. 621-632.

[53] Je otázkou, jak byl Humbert oblečen; později totiž hlásil generál Hoche Výboru pro veřejné blaho 10.5. 1795, že se k němu Humbert dostavil s Cormatinem pro příkazy na podobnou pacifikační cestu do Mayenne, Ernée a Fougères revêtu d´un uniforme chouan – tedy oblečen v chouanské uniformě!

[54] Srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 50; své prohlášení zaslal i Hochovi a zdůraznil, že v užitém stylu nahlédne jeho přesvědčení, že k cíli, kterého chtějí dosáhnout všichni dobří Francouzi, tedy k jednotě, svornosti a míru, lze dojít jen prostřednictvím jemnosti v jednání a téměř nepostižitelných nuancí výrazů.

[55] Srov. F. GENDRON, La Jeunesse dorée. Episodes de la Révolution française, Québec 1979.

[56] První zkupina „zlaté mládeže“ se zformovala na pařížských Champs-Élysées již 4. května 1794, aby se vzepřela proti nuceným odvodům; text v: G. IZARD, Les Coulisses de la Convention, Paříž,  nakl. Hachette, 1938, s. 192-193; k označování teroristů jako „krvežíznivých zrůd“ či „hltavých hrdlořezů“ srov. B. BACZKO, „Monstres sanguinaires“ et „circonstances fatales“: les discours thermidoriens sur la Terreur, v: F. FURET – M. OZOUF (red.), The French Revlution and the Creation of Modern Political Culture, díl III. The Tranformation of Political Culture, 1789-1848, Oxford 1989, s. 131-157.

[57] Devítičlenný Comité de salut publique – Výbor pro veřejné blaho, navazující na Výbor národní obrany, byl ustaven 6.4. 1793 a rozdělen na šest sekcí; od 5.9. 1793 do převratu z 9. thermidoru (27.7. 1794) ho řídilo dvanáct mužů a po 1. dubnu 1794 se zvětšily jeho pravomoci vzhledem ke zrušení funkcí ministrů a jejich nahrazení vládními komisemi, srov. A. ORDING, Le bureau de police du Comité de Salut public, Oslo 1930; R.R. PALMER, Twelve Who Ruled: The Committee of Public Safety during the Terror, Princeton,  nakl. Princeton University Press, 1941, 1970², francouzský překlad: Le Gouvernement de la Terreur, Paříž, nakl. Armand Colin, 1989; M. BOULOISEAU, Le Comité de salut public 1793-1795, Paříž, nakl. Presses universitaires de France, 1968²; pro sledované období nejnověji srov. M. MORABITO, L´an III et l´héritage du Comité de Salut public, v: „Revue historique de droit français et étranger“ 75, 1997, č. 1, s. 93-107. Trvale soupeřil s Výborem všeobecné bezpečnosti, ustaveným 2.10. 1792, stále silněji protirobespierrovsky orientovaným, do jehož policejní kompetence se vměšoval.

[58] Kardinál Ján Chrysostom Korec uvádí ve svém díle Cirkev v zápase stáročí. Zápas Cirkvi od Osvietenstva, Bratislava, nakl. Lúč, 1992, s. 18, žel bez dalšího odkazu, působivý text bretaňské „elégie“ z doby pronásledování: „Kéž bychom ještě někde našli, Pane, Tvůj kříž, abychom před ním poklekli a prosili Tě o sílu! Ale Tvůj kříž je všude přemožen, a namísto něj je vztyčen kříž gilotiny… Každý den vidí Tvé služebníky, věrné kněze, sklánět hlavu, jako jsi ji Ty skláněl na Kalvárii, a odpouštět nepřátelům… Ti, kdo mohli utéci, se skrývají v lesích a slouží mši svatou v noci mezi skalami, anebo na moři. Mnozí museli utéci z domova a bloudí po oceánu… Vládní kněží jsou nyní ve svých domovech a požírají majetek chudých, prodávajíce Boha za peníze jako Jidáš. Vzdělaní i sedláci jsou pronásledováni, protože jsou křesťané… Pane, skryj svou tvář, Slunce, plač při pohledu na zločiny, které jsou hodné ducha temnoty! Sbohem Ježíši a Marie! Vaše sochy jsou rozbité, revolucionáři jimi dláždí cesty“ (překlad ze slovenštiny). K situaci nepřísežných kněží srov. D. BOUSILLAT, les prêtres réfractaires du Puy-de-Dôme face à leur destin (1790-1795), mémoire de maîtrise 1996, recenze v „Annales historiques de la Révolution française“ 69, 1997, s. 167.

[59] Srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d. s. 52-53.

[60] Srov. J.-P. CHAMPAGNAC, Quiberon, c.d., s. 34.

[61] Argumentoval tím, že jen v departementu, který hájí jeho armáda, je ve vězeních 10.000 osob, které by v takovém případě měly skončit pod gilotinou a že množství skrývajících se nepřísežných kněží tak vystavuje většinu obyvatelstva postihu zákona. Ještě 5.12. 1795, tedy už po Quiberonu, zdůrazňoval, že by bylo žádoucí, aby se stále nehřímalo proti kněžím, protože venkov je chce a odstranit je všechny znamená učinit válku věčnou (éterniser la guerre). Byl přesvědčen, že tvrdá přísnost toho mnoho nezmůže s lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že když zemřou, jdou do ráje, a že systém, který se užívá, je jen činí neohroženými.

[62] K problému ateismu srov. R. PALMER, Catholics and Unbelievers in Eighteenth-Century France, Princeton 1939.

[63] Srov. A. VION, Calais et son district pendant la Révolution, Paříž, nakl. Office d´édition & de diffusion du livre d´histoire, 1994, příloha XIX. Adresse du directoire du district à la Convention. Réponse au décret prescrivant la célébration d´une fête à l´Être Suprême, 1^er prairial an II (Archive départementale, II L 5/ 11, f. 160) s. 274.

[64] Srov. F. BLUCHE, La Vie quotidienne au temps de Louis XVI, Paříž, nakl. Hachette, 1980, kap. V. La religion de l´Être suprême, oddíl L´infiltration déiste, s. 163-164.

[65] K pojmu srov. A. DUPRAT, Le temps des philanthropes. La philanthropie parisienne des Lumières à la monarchie de Juillet, v: „Annales historiques de la Révolution française“ 63, 1991, s. 387-393.

[66] K symbolickému náboji tohoto pojmu srov. A. de BAECQUE, Iscariote, géant aristocrate ou l´image monstre de la Révolution, v: „Annales historiques de la Révolution française“  64, 1992, s. 322-332 a týž, Le corps de l´histoire. Métaphores et politique (1770-1800), Paříž 1993.

[67] Srov. M. RAGON, 1793. L´insurrection vendéenne et les malentendus de la liberté, Paříž,  nakl. Gauthier, 1992; X. MARTIN, Sur les droits de l´homme et la Vendée, Bouère, nakl.  Dominique Martin Morin, 1995, zvláště kap. II. L´insurgé vendéen est-il un être humain?, s. 45-85.

[68] Srov. J. de VIGUERIE, Les deux patries. Essai historique sur l´ idée de patrie en France,c.d., zvláště kap. III. La patrie révolutionnaire, s. 77-111 – tato práce byla roku 1998 oceněna prestižní cenou Prix des intellectuels indépendants.

[69] Srov.  M. DUCHET, Anthropologie et Histoire au siècle des Lumières, Paříž 1971;  J. de VIGUERIE, Vendée a Osvícenství. Intelektuální kořeny vyhlazování v době Francouzské revoluce, český překlad F.J. Holeček, v: „Teologické texty“,  11, 2000, č. 3, s. 99-103 a X. MARTIN, Nature humaine et Révolution française. Du siècle des Lumières au Code Napoléon, Bouère, nakl. Dominique Martin Morin, 1994, zvláště kap. Audaces philantropiques, s. 107-125; kap. Robespierre, s. 125-144; kap. Faire sensation, s. 144-151; nejnověji srov. M. MAUVIEL, L´anthropolgie française naissante à la fin du XVIII^e siècle, v: Les limites de siècles, lieux de ruptures novatrices depuis les temps modernes, Annales Littéraires, Université de Franche-Comté, č. 668, 1998, s. 321-336.

[70] K tomu srov. P. HANSON, Monarchists Clubs and the Pamphlet Debate over Political Legitimacy in the Early Years of the French Revolution, v: „French Historical Studies“ 21-22, 1998, s. 299-324; k pojetí legitimity za Restaurace srov. V. SELLIN, Restauration et légitimité en 1814, v: „Francia“ 26/2, 1999, s. 115-130.

[71] K tomu srov. A. de BAECQUE, Le corps de la Révolution. La souveraineté, le récit et le rituel politique étudiés à travers leurs représentations corporelles (de l´Ancien Régime à la Révolution française), v: „Annales historiques de la Révolution française“ 64, 1992, s. 417-429; M. GAUCHET, La Révolution des pouvoirs. La souveraineté, le peuple et la représentation (1789-1799), Paříž 1995; L. JAUME, Unité et pluralité: la souveraineté révolutionnaire et son héritage, v: „The Tocqueville Review – La Revue Tocqueville“ 19, č. 2, (Toronto) 1998, s. 65-85.

[72] K tomuto pojmu, objevujícímu se jak v projevech obou stran u Quiberonu, tak v celé řadě literárních děl i básní srov. nejnověji J. ANDRÉ, La Révolution fratricide. Essai de psychanalyse du lien social, Paříž 1993 a Geffroyovu recenzi v „Annales historiques de la Révolution française“ 67, 1995, s. 491-494.

[73] U kořene formování bloků stála sociální napětí: zatímco ve Vendée šlo o letitou nedůvěru a odpor agrárního prostředí vůči bohatým měšťanům, v případě bretaňských chouanů vedla fronta napříč všemi sociálními vrstvami a opírala se o staré křivdy a osobní záští.

[74] Srov. J.-F. CHIAPPE, la Vendée en armes, díl II. Les Géants, Ženeva, nakl. Éditions de Crémille,1993², s. 126; nebylo divu – Poirier de Beauvais jim položil otázku: „A kde je vůbec v téhle hezké smlouvě otázka krále?“.

[75] Alexandre Legot (1747-1811), do Národního Konventu byl zvolen za département Calvados; v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu, odklad a uvěznění, přestože zasedal v lavicích Hory. Z mise u pobřeží kanálu La Manche upozornil na snadné spojení s ostrovem Jersey, které umožňovalo téměř každodenní vyloďování střelného prachu, zbraní a emigrantů u pobřeží Cotentinu.

[76] Jean Joseph Victor Génissieu (1751-1804), advokát z Grenoblu, byl zvolen do Národního Konventu za département Isère. V procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu a pro smrt. Po 9. thermidoru se stavěl proti povolení návratu emigrantům, např. i Talleyrandovi a generálovi de Montesquiou. Zasedal v Radě pěti set a roku 1796 byl po tři měsíce ministrem spravedlnosti.

[77] Jean-François Boursault (1750-1842), původně potulný herec a ředitel divadla v Palermu; po návratu do Francie postavil v Paříži Théâtre Molière, které řídil až do 2. září 1792, kdy dal přednost politickému životu. Již 19. listopadu 1793 mohl zasednout v Národním Konventu a byl vyslán na řadu misí do Bretaně.

[78]  v dravé ambicióznosti nových elit, které potřebovaly odklidit staré reprezentanty moci, aby samy zasedly na jejich místa, viděl kořen úspěchu revoluce zkušený vrchní ceremonář dvora Henri Évrard, markýz de Dreux-Brézé (1766-1829), který právě roku 1795 konstatoval: „Je to stále stejná historie – Kliďte se pryč, abych si tam sám sedl!“, srov. Ph. MANSELL, La Corte di Francia 1789-1830, Milán, nakl. Rizzoli, 1989, s. 65.

[79] jako prostředníci působili Charettova sestra a Bureau de la Bâtardière, ze strany zástupce lidu Ruella pak kreolka, paní Gasnier-Chambonová; roajalistům též začínala docházet munice – Bertrand Poirier de Beauvais uvádí ve svých Mémoires inédits, publiés par la comtesse de la Bouëre, vydaných posmrtně v Paříži v nakladatelství Plon roku 1893, že v této době jí měl tak na něco více než dvě střetnutí. Do Anglie zasílaná Relation du comte Louis de Frotté en Vendée jasně a poctivě hovořila o tom, že se nešťastný hrdina Charette ve snaze zachránit svou zemi a roajalistickou stranu před úplným zničením ocitl v nezbytnosti začít jednat s komisaři Konventu, protože už nemá ani peníze, ani potraviny, ani střelný prach!

[80] setkáváme se i s názvem La Jaulnaye, La Jaunais či La Jaunaie (užívá Pinsoyova mapa Loiré-Inférieure, stejně jako Paměti Bertranda de Beauvais); k jednáním srov. nejnověji J.-C. MARTIN, Sur la traité de paix La Jaunaye, février 1795, v: „Annales de Bretagne et des Pays de l´Ouest“, č. 1, 1997, s. 73-88.

[81] srov. český překlad v Příloze.

[82] přesvědčivý a jasný obraz bojových operací ve Vendée z let 1793-1832 nastínil H. de MALLERAY, Les cinq Vendée: Précis des opérations militaires sur l´échiquier vendéen de 1793 à 1832, Angers – Paříž, nakl. Siraudeau – Plon, 1924; A. MONTAGNON, Les guerres de Vendée, 1793-1832, Paříž 1974.

[83] Přestože chouanské oddíly nepředstavovaly pravidelnou armádu, potřeba rozlišení hodností i jednotlivých legií si vyžádala zavedení jistého stejnokroje. V době mírových jednání v La Jaunaye a La Mabilais způsobila jeho existence senzaci v republikánských prostředích a bylo módní ho nosit. Nejpřesnější údaje nám poskytuje plukovník Jean-Marie Hermely (* Locmariaquer /Morbihan 3.10.1769 – + tamtéž, 10.10. 1850), bojovým jménem „Jacques z Locmariaqueru“, velitel legie a velitel spojek hlavního chouanského štábu a pobočník Georgese Cadoudala, jehož vzpomínky zachytil podle otcova vyprávění a poznámek jeho pravnuk v díle Biographie de Jean-Marie Hermely dit le „Jacques de Locmariaquer“, Chef de légion et chef des Courriers de l´État-Major des Chouans et Lieutenant de Georges Cadoudal, par son arrière petit-fils J.-M. François-Jacob du Collège bardique de Bretagne, Chevalier de l´ordre des Hospitaliers Nobles de Saint-Lazare de Jérusalem, Paris, Edition de la „Science Historique“, s.d. (1930); toto vzácné vydání je přístupné na internetové adrese http://efflam.multimania.com/Livres/Hermely.html. V šesté kapitole L´armée des chouans uvádí: „Pro všechny chouany byla uniforma šedé barvy; skládala se z kalhot, černých polo-kamaší (demi-guêtres), vesty s rukávy (gilet à manches), mysliveckého kabátku (veste de chasseur), kabátu rakouského střihu (capote à l´autrichienne), vojenského klobouku francouzského vzoru (chapeau militaire à la française) s bílou kokardou a černého límečku (col noir). Uniforma důstojníků byla poněkud odlišná: červený kabátec (habit-veste) se žlutým vyložením (parements) a reversem, bílé vesty a hnědé kalhoty, knoflíky s heslem „Víra a Král“ (la Foi et le Roi), a korunami, klobouk „à la française“. … Vojenské hodnosti se rozlišovaly prostřednictvím bílé šerpy (ovinuté kolem těla v pase): generálové měli zlaté třásně (franges), velitelé legií měli třásně v barvě svých legií. J.-M. Hermely jako velitel 3. legie z Auray nosil bílou šerpu se žlutými třásněmi. Důstojníci se lišili dvěma ozdobnými šňůrami (galons) – plukovníci, dvěma liliemi na nákrčníku – majoři, třemi, dvěma nebo jedním stříbrným knoflíkem (boutonnière)“. Zůstává otevřenou otázkou v jaké míře se tyto uniformy užívaly v bojových operacích guerre des partisans. Pierre-Michel Gourlet (1771-1853) ve svých Pamětech opakovaně zmiňuje situace, kdy chouani varovali emigranty, čerstvě příchozí z Anglie, aby před bojem odložili nápadné bílé chocholy a jakékoli hodnostní distinkce, protože jinak soustředí Modří palbu na ně v naději, že v kapsách padlých najdou nějaké peníze.

[84] Např. volený generalissimus Katolické a královské armády z Vendée, Maurice Josephe-Louis, markýz d´Elbée (1752-1794) měl u sebe ve chvíli exekuce medailon s vyobrazením sv. Růženy z Limy, na jehož rubu byl obraz sv. Benedikta a v kapse kabátu stále nosil Následování Ježíše Krista s vloženou vlastnoručně modlitbou: „Panno Maria, Matko Boží, čistá a neposkvrněná Panno, jež jste od Boha dostala všechnu moc na nebi a na zemi, Pokladnice milostí, Královno andělů a lidí, Útočiště hříšníků, Ochránkyně Francie, obnovte na celé zemi a zvláště v tomto království, ducha náboženství a čistotu víry. Vyproste pro nás, Svatá Panno, milost žít a zemřít v uskutečňování evangelních přikázání, abychom jednou došli do věčné blaženosti. Tak se staň“ – tyto památky uchovala rodina Massonova, srov. Abbé F. CHARPENTIER, D´Elbée. Généralissime des armées vendéennes 1752-1794, Lille, s.d., s. 153.

[85] Dopadu masových odvodů na veřejné mínění věnoval např. roku 1990 na Université de Paris-I pod vedením Prof. M. Vovella A. CRÉPIN svou disertaci Levées d´hommes et esprit public en Seine-et-Marne de la Révolution à la fin de l´Empire (1791-1815).

[86] Jean-Baptiste Carrier (1756-1794) se jako député en mission nechvalně proslavil v Nantes mezi 8. říjnem 1793 až 8. únorem 1794 masovým topením vendejských zajatců a nepřísežných kněží v Loiře a brutálním rozkazy, jako byl onen, zaslaný generálu Haxovi 13.12. 1793: „Nařizuje se vám vypálit všechny domy povstalců, zmasakrovat v nich všechny obyvatele a odvézt všechny zásoby“. Po thermidoriánském převratu byl 25. listopadu 1794 postaven jako terorista před soud 16. prosince gilotinován; srov. A. LALLIÉ, Les noyades de Nantes, Nantes, nakl. Libaros, 1879², reprint Cholet, nakl. Les Éditions du Choletais – Pierre Rabjeau, 1994.

[87] Maximilien Marie Isidore de Robespierre (1758-1794); ve skutečnosti byl zpočátku zásadním odpůrcem války a ostře se stavěl i proti dechristianizačním tendencím, snad nejlepší portrét podává H. GUILLEMIN, Robespierre. Politique et mystique, Paříž, nakl. Éditions du Seuil, 1987; it. Překlad: Robespierre. Politico e mistico, Milán, nakl. Garzanti, 1999².

[88] Katolická a královská armáda měla papírové poukázky ve formátu asignátů, výslovně označené nápisem „ARMÉE CATHOLIQUE ET ROYALE DE BRETAGNE“ a po obou stranách heslem „DIEU ET LE ROI“, na nichž bylo nahoře v kruhovém rámečku poprsí dauphina s opisem „LOUIS XVII ROI DE FRANCE ET DE NAVARRE“, dole v obdélném rámečku královská koruna se třemi liliemi, a uprostřed nápis „BON DE (částka) LIVRES“, pod nímž bylo kurzívou připojeno „Remboursable au Trésor Royal“, tři podpisy, a každý nesl i číslo a označení série – dochovaly se podnes ve sbírkách muzeí.

[89] Oficiální smlouva o osmi článcích skutečně existovala. Zástupce lidu Boursault, který ji odmítal podepsat, protože byl přesvědčen, že nepřátelství znovu vypukne, na druhé straně dosvědčoval, že smlouva, slibující obnovení monarchie, byla pravdivá ve všech bodech, jakkoli se to následně popíralo. Samostatně byl doplněn tajný článek o vydání dauphina Charettovým zástupcům, čemuž pro změnu odmítal věřit Hoche. Boursault později předal originální text Jeanu-Jacquesovi-Régisovi de Cambacérès (1753-1824), který ho ukázal Napoleonovi, jenž o tom hovoří ve svých Pamětech. Cambacérès, stejně jako Carnot, považovali Charettův podpis za velký úspěch republiky, na druhé straně si byli na základě agenturních zpráv Výboru veřejného blaha vědomi, že William Pitt získal pro francouzské roajalisty od britského Parlamentu na rok 1794 plných dva a půl milionu liber a na rok 1795 chtěl částku zdvojnásobit. Cambacérès to komentoval: „Všechny moderní války závisí na poměru mezi potřebnými prostředky a výší finančních rezerv bojujícího národa. Francouzi našli náhražku – „národ ve zbrani“ – ale jejich úspěch nemůže trvat dlouho“, srov. L. CHATEL de BRANCION, Cambacérès. Maître d´oeuvre de Napoléon, Paříž, nakl. Perrin, 2001, s. 171.

[90] Vyžadované „uznání zákonů republiky“ ovšem implikovalo uznání autority, vyplývající ze suverenity zákonodárce, tedy „lidu“, či spíše „národa“ a jeho zástupců – pojem svrchovanosti lidu byl totiž ve Francii spojován s rousseauovskou koncepcí přímé demokracie, a proto se ústavy reprezentativní demokracie obracely ke klasické formuli ústavy z roku 1791: souverainité nationale, srov. V. KLOKOČKA, Ke sporu o pojem suverenity lidu, v: „Politologický časopis. Vydává Nadace Mezinárodního politologického ústavu“ (Brno), 1995, č. 2, s. 117-127, zvl. oddíl 2. Princip suverenity lidu a jeho interpretace, s. 119-125; dále srov. G. BACOT, Carré de Malberg et l´origine de la distinction entre souveraineté du peuple et souveraineté nationale, Paříž 1985.

[91] Albert Ruelle (1754-1805), poslanec Národního Konventu za départemenet Indre-et-Loire. V procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Byl vyslán na mise k La Rochellské pobřežní armádě a Brestské pobřežní armádě, nasazoval se za všeobecnou amnestii pro povstalce a dal propustit z vězení Charettovu rodinu.

[92] Bertrand Barère de Vieuzac (1755-1841).

[93] Jean Marie Collot, řečený Collot d´Herbois (1749-1796).

[94] Jacques Nicolas Billaud, řečený Billaud-Varenne (1756-1819).

[95] Marc Guillaume Alexis Vadier (1736-1828).

[96] Antoine Quentin Fouquier, řečený Fouquier-Tinville (146/47-1795), těsně před výbuchem revoluce si psal na vizitky de Fouquier.

[97] srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d. , s. 137.

[98] K němu srov. G. BELLONI, Le Comité de Sûreté générale de la Convention nationale, Paříž 1924.

[99] Harmandovu zprávu, sepsanou až roku 1814, uvádí P. SIPRIOT, Ludvík XVII. Neznámý příběh následníka francouzského trůnu, syna Marie Antoinetty a Ludvíka XVI., Praha, nakl. Brána, 1999, s. 137.

[100] Hypotéz o výměně dauphina za jiného chlapce bylo vysloveno bezpočtu. Michel Province dokonce dospěl k názoru, že šlo o dvě podvržené děti, z nichž první bylo prý jedním z pěti synů sieura Claude Tardifa, který byl za Restaurace bez zjevných důvodů vojenských zásluh povýšen Ludvíkem XVIII. do hodnosti maréchal de camp, jmenován rytířem sv. Ludvíka a baronem, srov. La question Louis XVII. Étude historique, red. O. FRIEDRICHS, Paris,  Société anonyme „La Plume“, 1900, kap. V. Les substitutions d´enfants à la Tour du Temple. I. Le premier substitué, s. 50-51; druhým podvrženým dítětem měl být syn zahradnice z Versailles, tamtéž, II. Révélations sur l´identité de l´enfant décédé au Temple sous le vocable de Louis-Charles Capet, s. 52-62. Do této linie se řadí i V. GABLER, Ludvík sedmnáctý, Praha, Nakladatelské družstvo Máje – J.Jelen, Mělník, s.d.; týž, Ludvík XVII., Praha, nakl. Osvěta, 1896; týž, Ludwig XVII. Eine historische Streitfrage und ihre Lösung, Praha, nakl.  Řivnáč, 1897; týž, Ludvík XVII. Historie politického zločinu, Praha,  nakl. Máj, 1907; a nakonec i poslední práce Sipriotova. Definitivní odpověď, jak se zdá, přinesl francouzský historik Philippe Delorme, který dal 19.4. 2000 porovnat DNA ze srdce zesnulého dítěte, uchovaného po pitvě doktorem Pelletanem, s DNA z vlasů Marie Antoinetty – šlo bezesporu o jejího syna, jak to potvrdil i prof. Benrd Brinkmann z Ústavu soudního lékařství Münsterské univerzity. Dauphin tedy skutečně v Templu zemřel.

[101] Postačí posoudit dobovou kresbu ze sbírek Musée Carnavalet, zobrazující Simona, nelítostně bijícího malého Kapeta, reprodukci přináší Revolution! Herman LINDQVIST berättar om Frankrikes blodiga år, Höganäs,  nakl. Bra Bok, 1989, s. 222. Švec dostal od svého bezprostředního nadřízeného, kterým byl Pierre Gaspard, zvaný Anaxagoras Chaumette, příkaz převychovat dítě podle Almanachu Otce Gérarda, který dostal cenu Společnosti jakobínů, k tomu srov. M. BIARD, L´Almanach du Père Gérard, un exemple de diffusion des idées jacobines, v: AHRF, 63, 1991, s. 19-29. Tuto destruktivní a těžce traumatizující „výchovu“ následně pranýřoval A.F.J. Freville, když začal psát své Životy slavných dětí otřesen smrtí svého zbožňovaného syna Émiliena (1786-1793), „vzoru dětství“, v době Teroru. Roku 1794 byl na základě udání uvězněn celkem čtyřikrát. François de Neufchateau mu ještě 21. vendémiairu roku VII (12. října 1798) ostře vytýkal, že do Životů slavných dětí „zařadil malého Kapeta a jeho rodinu“. Druhé vydání z roku 1803 mu přineslo nové udání a výzvu ministra vnitra správě departementu Seine-et-Oise k soudnímu projednání případu jeho knihy, „obsahující pochvalné detaily, vztahující se k malému Kapetovi, který zemřel ve vězení Temple“. Úřady se totiž doslechly o jeho názoru, že „revolucionáři, kteří se stali absolutními a všemocnými pány království dvojí vraždou Ludvíka XVI. a jeho syna a disponují po své libosti krví a zlatem Francouzů, podplácejí a hýbou celým národem, polovinou díky teroru, polovinou díky podvodu těch nejbláznivějších nadějí, a jsou silnější než kdy dříve, se přesto třesou při pouhém jménu krále. Tihle domnělí republikáni, kteří nechali zemřít Ludvíka XVII., aby se sami zmocnili jeho koruny, jakkoli nepřístupní výčitkám svědomí, se nicméně rozechvěli zděšením při pouhém jménu své slabé oběti, ležící v hrobě. Byli by chtěli zničit až po samu paměť jeho rodící se ctnosti; prosté ctnosti, o jejichž mnohé rysy jsme bezesporu okradeni a jejichž mnoho detailů je navždy pohřbeno ve smrtelném lůžku mladého krále-mučedníka“. Frevillovo stanovisko je tím zajímavější, že se ostře ohrazoval proti komisaři Direktoria, který ho „přirovnal k nepřátelům republiky a kontrarevolucionářům“ a nato byl „bratrsky zbaven jediného místa, které mu zajišťovalo existenci s jeho malou rodinou“! O občanské zachovalosti Frevilla, prohlašujícího se za republikána, nebylo sporu. Jako pedagog, znechucený mravním úpadkem a nedostatkem vzorů, postavil konkrétní ctnosti dětí do ostrého kontrastu s abstraktním a planým řečněním politiků o občanských ctnostech – větší satisfakce se snad Ludvíkovi XVII., k němuž přidružil i jiné dětské oběti Revoluce, jako například Anne Watrinovou (1778-1793) z Verdunu, jež se jako čtrnáctiletá provinila jedině tím, že roku 1792 podala na plese v okupovaném městě pruskému králi vavřínový věnec vítězů, již ani nemohlo dostat; srov. Vie des enfans celèbres, díl II., Paříž,  nakl. Parmantier Libraire, 1824⁶, Vie du jeune roi martyr, fils et successeur de Louis XVI, s. 228-309. K Frevillovu místu v produkci, věnované dětem dále srov. M. MANSON, Les livres pour l´enfance et la jeunesse publiés en français de 1789 à 1799, Paříž 1989.

[102] Srov. A. CASTELOT, La triste Pepa donne trois rois à la France, v: „Historia“ č. 372, (Librairie Jules Tallandier, Paris) listopad 1977, s. 20-29.

[103] Srov. P. GIRAULT de COURSAC, L´éducation d´un roi. Louis XVI, Paris,  Éditions Gallimard, 1972; dále pak E. LEVER, Louis XVI, Paris,  Fayard, 1985, kap. I. Un prince mal aimé, s. 15-48.

[104] Srov. J. TURQUAN, La dernière dauphine. Madame Duchesse d´Angoulême (1778-1851), Paris,  Émile-Paul Éditeur, 1909².

[105] K tomu srov. E.H. KANTOROWICZ, The King´s Two Bodies, Princeton,  Princeton University Press, 1957, německý překlad Die zwei Körper des Königs. Eine Studie zur politischen Theologie des Mittelalters, Mnichov,  nakl. Deutscher Taschenbuch Verlag, 1994²; a zvláště M. BLOCH, Les rois thaumaturges. Étude sur le caractère surnaturel attribué à la puissance royale particulièrement en France et en Angleterre, Paříž,  nakl. Max Leclerc et C^ie, 1961, italský překlad I re taumaturghi. Studi sul carattere sovrannaturale attribuito alla potenza dei re particolarmente in Francia e in Inghilterra, Turín,  nakl. Einaudi, 1989².

[106] Srov. D. ARASSE, La Guillottine et l´imaginaire de la Terreur, Paříž,  nakl. Flammarion, 1987; italský překlad La Ghigliottina e l´immaginario del Terrore, Milán,  nakl. Xenia Edizioni, 1988, II/2. La morte del re, s. 75-107 a katalog výstavy La Ghigliottina del Terrore. Mostra curata da Valérie Rousseau-Lagarde e Daniel Arasse. Roma, Museo Napoleonico, 10 Gennaio – 8 Febbraio 1987, Řím, vydalo Museo Napoleonico, II.1. 21 gennaio 1793. La morte di Luigi l´ultimo, s. 45-86.

[107] Remešský historik sedmnáctého století, Dom Marlot, popsal rozměry Sainte Ampoule, v dnešních mírách odpovídá její délka 42 mm, šířka hrdla 16 mm, šířka dna 29 mm. Příkaz Národního Konventu roztříštit tuto „malou skleněnou fiálu“ provedl před remešskou katedrálou v pondělí 7.10. 1793  député en mission Philippe Jacques Rühl. Konventu pak nahlásil: „Vydal jsem se na náměstí, dříve nazývané Královské, dnes Národní; hlásal jsem tam nenávist k tyranům a abych spojil příklad s naučením, praxi s teorií, rozbil jsem v přítomnosti ustavených městských úředníků a početného lidu, za opakovaného volání Ať žije jediná a nedělitelná republika, hanebnou památku (monument honteux), vytvořenou věrolomným úskokem kněžstva pro to, aby lépe sloužila ctižádostivým záměrům trůnu“, srov. Abbé J. GOG, A Reims, le Sacre des Rois de France, Reims,  C. Coulon, 1980, s. 21; zde je na s. 61-93 vydán ve francouzském překladu i korunovační řád z roku 1575 Ordre pour consacrer et couronner le roi de France. Protože však magistrát upozornil předchozího dne konstitučního faráře A.J. Seraina, podařilo se mu tajně vyjmout a uchovat větší množství balzámu, který fiála obsahovala, další osoba pak schovala při roztříštění fiály v záhybech šatu několik střepů – to vše bylo roku 1819 navráceno katedrále – oficiální zápis o ověření pravosti pořídil 25. ledna královský prokurátor J.B. Dessain de Chevrières, 22. května 1825 pak remešský arcibiskup , Mons. de Latil, slavnostně uložil relikvii do kaple kongregace Notre-Dame. Zbytky balzámu, rozdrcené na prach, byly vsypány do svatého oleje, posvěceného na Zelený Čtvrtek v nové fiále, ten byl pak užit následující neděli při korunovaci Karla X. Dále srov. A. BOUREAU, heslo Ampolla, sacra, v: Dizionario Enciclopedico del Medioevo, red. A. VAUCHEZ – C. VINCENT – C. LEONARDI, díl I., Paříž – Řím – Cambridge, nakl.  Éditions du Cerf – Città Nuova – James Clarke & Co. Ltd, 1998, s. 75-76.

[108] K oportunistickým postojům srov. CH. LE BOZEC, Le républicanisme du possible: les opportunistes, v: „Annales historiques de la Révolution française“ 67, 1995, s. 67-74.

[109] Paul François Jean Nicolas, někdejší vikomt de Barras-Clumanc (1755-1829).

[110] Abbé Emmanuel Joseph Sieyès (1748-1836).

[111] Stanislas Louis Marie Fréron (1754-1802).

[112] Dumouriez ovšem nevěděl, že generál Hoche těsně po smlouvě z La Jaunaie položil hraběti de Béjarry otázku, zda by Vendée přistoupilo na změnu dynastie a podpořilo revoluci, jež by na trůn dosadila linii Condé? Měl zjevně na mysli vévodu d´Enghien, který měl sympatie řady vojáků. Béjarry odpověděl, že Vendée ctí především legitimitu a Hoche ho požádal, aby zjistil názory Charetta a ostatních generálů a sdělil mu je. Když Béjarry o dva týdny později přinesl negativní Charettovu odpověď, Hoche změnil chování, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 75-76, pozn. 2, podle Souvenirs Vendéens M.A. de Béjarry. Pozoruhodné je, že naprosto stejný názor měl i chouanský důstojník Pierre-Michel Gourlet, který prohlašuje, že by „vojáci republiky při pohledu na vnuka Jindřicha IV. utekli od svých praporů Když už nám nechtěli z Anglie poslat hraběte z Artois, bylo třeba nám přinejmenším svěřit mladého vévodu z Berry nebo z Enghien; i kdyby byli bývali padli v našich neštěstích, čemuž jsem dalek věřit, přinejmenším by jejich krev nebyla prolita ve Vincennes a v Opeře, ale společně s hrdiny, kteří umírali když hájili své rodiny a svá práva… Anglie, jež dobře posoudila stav Francie, to dobře cítila a nepřála si triumf spravedlivé věci“, srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d. , s. 70.

[113] Výbor pro veřejné blaho zjevně o podobných aspiracích věděl. V červnu 1795 byl po plných osm dní izolován ve svém bytě například někdejší sládek z předměstí Saint-Antoine a po 10. srpnu 1792 generál pařížské Národní gardy, velmi neúspěšný ve Vendée, Antoine Joseph Santerre (1752-1809), udaný, že je „mužem všech stran, servilně oddaným straně orleánské“; zevrubná domovní prohlídka se soustředila k jeho korespondenci, v níž nalezli jméno výrobce limonád Dormessona, kterému dodával pivo, a proto ho podezírali, že udržuje konspirativní spojení s rodinou d´Ormesson, srov. Santerre, général de la République française: Sa vie politique et privée, écrite d´après des documents laissés par lui, et les notes d´Augustin Santerre, son fils ainé, par A. CARRO, rédacteur du Journal de Seine-et-Marne, Paříž, nakl. Ledoyen-libraire, 1847, s. 237-238.

[114] Srov. POUGET de SAINT-ANDRÉ, Le Général Dumouriez (1739-1823) d´après des documents inédits, Paříž, nakl. Perrin et C^ie, 1914, s. 197-198; Charles-Augustin Sainte-Beuve (1804-1869) velice přesně vystihl ve svých novinových komentářích k novým knihám podstatu Dumouriezova obratu: „stal se očištěným typem konstitučního roajalismu (le type épuré du royalisme constitutionnel), nebo, ještě lépe, konstitučního roajalisty (constitutionnel royaliste)“, srov. C.-A. SAINTE BEUVE, Premiers lundis, díl I., Paříž,  nakl. Michel Lévy frères, 1874, Dumouriez et la Révolution française par M. Ledieu, s. 158.

[115] Louis Philippe Joseph, vévoda Orleánský (1747-1793), který s velkou pravděpodobností podnítil útok na Bastillu a tažení lidu na versailles z 5. a 6. října 1789, nemluvě již o tom, že v procesu s králem hlasoval pro jeho smrt, požádal 14. září 1792 pařížskou Radnici, aby mu přidělila jméno, protože byly zrušeny šlechtické tituly. Radnice mu udělila jméno Philippe Égalité (Filip Rovnost) a jeho sídlo Palais-Royal pojmenovala „Zahrada Revoluce“.

[116] tamtéž, c.d., s. 199.

[117] srov. text listu v: A. BOUDIN, Histoire de Louis-Philippe, roi des Français, díl I., Paříž,  nakl. Bureau de la publication, 1847, s. 216-217.

[118] tamtéž, s. 220-221.

[119] srov. P. BUONARROTI, Conspiration pour l´Égalité dite de Babeuf, díl II., Brusel 1828, Přílohy, č. 2.

[120] Termín communisme poprvé na rovině politické teorie uplatnil libertinský spisovatel Nicolas Anne Edme Rétif, řečený Restif de la Bretonne (* Sacy u Auxerre 22.11. 1734 – + Paříž 3.2. 1806) v rámci de Bonnevillova a Fauchetova Cercle social, kde byl nazýván „Rousseau ze stoky“ (Rousseau du ruisseau), srov. E.J. MANUCCI, Gli altri lumi. Esoterismo e politica nel Settecento francese, Palermo,  nakl. Sellerio editore, 1988, s. 74, zde je v příloze na s. 137-138 otištěn i Portrait du Cercle social, který v hledání „božské harmonie“ mezi přírodou a společností studoval Mablyho a Rouseaua, pěstoval esotericko-okultní rozpravy, rozvíjel pythagorejské teorie, a prostřednictvím svých zednářských členů udržoval přes Štrasburg stálou korespondenci s německými ilumináty a snažil se odhalit dokonce „tajemství“ údajné závěti posledního velmistra templářů, Jacquese de Molay. Již v prvním čísle svých novin Bouche de fer z roku 1790 definoval jako svůj cíl úsilí dát hlasu lidu všechnu jeho sílu, aby se bezmezně těšil svému právu cenzury, jedinému, které může sám vykonávat, cit. tamtéž, s. 76. Rétif de la Bretonne v tomto případě uplatnil svou starší myšlenku, vycházející ze Statut osady Oudun, tvořené rodinou R., žijící společně, vložených do jeho románu Le Paysan perverti z roku 1775: představoval si zde v utopické vizi společný statek (bourg commun), kde všichni žijí v dokonalé rovnosti pod autoritou synů prvorozeného rodiny, stravují se společně v jediné obrovské budově s jídelnou pro tisíc osob, a všechno patří celému společenství (communauté), srov. Ph. ARIÈS – G. DUBY (red.), La vita privata. Dal Rinascimento all´Illuminismo, Turín, nakl. Arnoldo Mondadori editore, 1993, s. 423; termín communisme použil opakovaně až ve svém vzpomínkovém románu Monsieur Nicolas ou le Coeur dévoilé. Českého čtenáře pravděpodobně mateřské prostředí zrodu komunistické ideje, tvořené diskusním klubem libertinů, členů lóží, duchovních konstituční církve a voltairiánských girondinů, poněkud zaskočí.

[121] Dopis Germainovi z 28.7. 1795, v: G. BABEUF, Projevy, články a listy, Praha 1954, III/1, s. 73; sympatizanty s roajalisty označoval jako „Messieurs les petits Chouans“, srov. J. LEPINE, Babeuf, Paříž,  nakl. Éditions hier et aujourd´hui, 1949, s. 150.

[122] Šlo o zákon z 3. ventôsu roku III, jehož vydání již delší dobu požadovala hlava Konstituční církve, Henri-Baptiste Grégoire, biskup z Blois a na druhé straně povstalci z Vendée, kteří jeho vydání kladli jako podmínku pacifikace sine qua non; tím byl učiněn konex podivnému paradoxu formální existence státní církve ve státě, který se deklarativně zříkal státního náboženství, srov., F. MOURRET, L´Église et la Révolution (1775-1823), Paříž, nakl. Librarie Bloud et Gay, 1923², s. 225-226; Tra rivoluzione e Restaurazione 1775-1830. Secolarizzazione – Concordati – Rinascita teologico-spirituale /= Storia della chiesa diretta da H. JEDIN, VIII/1/, red. R. AUBERT – J. BECKMANN – R. LILL, Milán, nakl. Jaca Book, 1975², kap. I.5 La separazione tra chiesa e stato (R. AUBERT), s. 33; L. MEZZADRI, La Chiesa e la rivoluzione francese, Milán, nakl.  Edizioni Paoline, 1989, s. 130.

[123] Nepřísežní kněží byli navyklí živit se prací vlastních rukou: mezi těmi, kteří byli následně zastřeleni na Quiberonu (1795) a v jejichž případě rozsudky uvedly i zaměstnání,  nalézáme hned osm rolníků (laboureur), jednoho nádeníka, dva tkalce, jednoho truhláře, ale i výrobce parfémů ( Louis Jacques, 28 let), výrobce paruk (Vincent Jouangay, 39 let) a dokonce jednoho soudního doručovatele z Auray (Pier Proux, 37 let) a jednoho námořníka (Joseph Sourisseau z Toulonu).

[124] Srov. J.-P. CHAMPAGNAC, Quiberon, c.d., s. 36.

[125] Srov. J.-J. SAVARY, Guerre des Vendéens et des Chouans contre la République, par un ancien officier supérieur, Paříž 1806, díl IV., s. 380-381; Hoche také požadoval posílení stavů důstojnického sboru i jednotek: v březnu 1795 byl přeřazen od dělostřelectva Italské armády a odvelen jako generál pěchoty k armádě do Vendée Napoleon Bonaparte, ale odmítl – následně byl pro neuposlechnutí rozkazu vyřazen z armády jako takové. V té době prožíval nejhlubší krizi, která se promítla i do jeho románu Clisson et Eugénie, kde se projektoval do postavy Clissona, který „byl zrozen pro válku a již jako dítě znal životy velkých vojevůdců… Jehož vítězství následovala jedno po druhém a jehož jméno bylo známo lidu jako jméno jednoho z jeho nejstatečnějších obránců“, v níž se odráží i myšlenka na sebevraždu, která u něj poprvé zazněla v době studií na koleji v Brienne, v rukopisné poznámce z 3.5. 1786, srov. V. CRISCUOLO, Il giovane Napoleone, Florencie, nakl.  Giunti, 1996, s. 7 a 47-49.

[126] Město prošlo rozsáhlými urbanistickými úpravami za Jeana-Baptiste Ceineraye a jeho žáka Mathurina Crucyho, který po něm převzal roku 1780 úřad hlavního architekta (architecte voyer). Staré středověké hradby byly zbořeny, Ceineraye zbudoval nové čtvrtě na periferii na nábřeží Loiry a Crucy pak vytvořil nové centrum na západu městské aglomerace, blíže přístavu. Jeho dílem byla nová tržnice s rybami a ulice na východ od l´île Feydeau (1783), nové divadlo a řešení Place Graslin (1784-1787), nová tržnice s obilím (1786), třída Cambronne (1787), Place Royale (1787) – mělo jít o náměstí Ludvíka XVI. s triumfálním sloupem s panovníkovou sochou, přestavba Place d´Armes (1786-1790), nová obchodní burza (1790-1814), veřejné lázně a ulice na západ od l´île Feydeau (1800), roku 1809 se pak stal hlavním architektem celého départementu, srov. L. RÉAU, Le Rayonnement de Paris au XVIIIe siècle, Paris, Louis Laffont, 1946, s. 174-175 a podrobněji P. LELIÈVRE, L´Urbanisme et l´Architecture à Nantes au XVIIIe siècle, Nantes 1942. Tak významnému obchodnímu centru, jakým Nantes bylo, však chyběla osudově i role správního centra, kterou si udrželo Rennes, kde sídlil Parlament, guvernér i intendant Bretaně. Přestože revoluce postup prací v podstatě zastavila, Charette si při vstupu do města nutně musel proměny jeho tváře povšimnout, z vojenského hlediska ovšem tyto zásahy jeho obranu notně ztížily.

[127] Hluboce nedůvěřivý Gourlet, který s ním ve městě pobyl dva dny, si zapsal, že jeho přítomnost „vnukla respekt lidu, ohromenému, že vidí hrdinu uprostřed těchto krvežíznivců, jejichž oběti ještě nedávno přijímala Loira“, srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d. , s. 136.

[128] Srov. Moniteur, XXIII, s. 691-692.

[129] Bureau de La Batardière se skrýval jako sluha u paní Gasnierové (+ 18.6. 1834); Blin byl lékařem Charettovy rodiny.

[130] Srov. J.-P. CHAMPAGNAC, Quiberon, c.d., s. 157.

[131] Srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d., s. 136.

[132] Barevné vyobrazení podoby praporů přináší H. LINDQVIST, Revolution!, c.d., s. 222.

[133] Otřesná svědectví shromáždil R. SECHER, Le génocide franco-français: la Vendée-Vengé, Paříž, nakl. Presses universitaires de France, 1988²; pracoval jsem s italským překladem Il genocidio vandeano, Milán, nakl. FDF – Edizioni cinetelevisive e a stampa, 1989.

[134] Stofflet se 16.3. rozhodl pokračovat ve válce, jeho chouani obsadili Rouge a popravili zajaté vojáky; ještě 23.3. 1795 odrazil útok u Saint-Florent, ale již 8. dubna ho opustili jeho hlavní důstojníci a 2. května se sám připojil ke smlouvě z La Jaunaie.

[135] Fotografii sídla i dochovaného stolku, na kterém mírovou smlouvu následně podepsali 2.5. 1795 i Stofflet a abbé Bernier, přináší Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d., v bloku ilustrací na s. 151. Místní jméno se uvádí ve formě „Le manoir de la Mabilais“ nebo, zejména ve starší literatuře, prostě jako La Mabilais.

[136] Například Billard de Veaux mu později vytkl ve svých Pamětech, že se choval příliš galantně k ženám (v šifrovaném listu Louvartovi de Pontigny z podzimu 1794 si stěžoval, že už osmnáct měsíců nedostal od své manželky ani dopis a podle Bonnevillovy kresby jistě působil ušlechtilým aristokratickým zjevem, k tomu okázale nosil na vestě znamení Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a v kapsičce vesty růženec, což působilo senzaci); Puisaye byl ještě ostřejší: „Laskán krásnými ženami, které si oblékly a nosily chouanskou uniformu à la mode, rozdával peníze a bílé kokardy republikánským vojákům, obklopen písaři, chvatně rozesílajícími jeho rozkazy, pořádal slavnosti a byl na ně zván, tleskalo se mu v divadle a na ulicích Rennes, vysílal kurýry jako nějaký ministr a zpíval árie o malém vladaři – řeklo by se, že královská moc dobyla Bretaň a Cormatin byl jejím guvernérem za Ludvíka XVII.“, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 72-73.

[137] Jde o hanlivou přezdívku Modrých. V lese u Taillay byl lidmi z okolí ctěn hrob Marie Martinové, nazývané „la sainte Pataude“, která prý byla zabita Bílými jako republikánka, srov. J.-P. BERTAUD, L´An I de la république, Paříž, nakl. Perrin, 1992, s. 121. Na druhé straně je ovšem podnes podobně ctěn a zdoben čerstvými květinami hrob chouana Pierra Houillota v lese u Araize (Ille-et-Vilaine), který zde byl zajat, donucen ho vykopat a zastřelen.

[138] Srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d., s. 136-137.

[139] tamtéž, c.d., s. 139.

[140] Přesně stejný dojem z chování obou stran měl i Gourlet, který konstatoval, že chouani považovali získání času za naprosto nutné vzhledem k ohlašovanému blízkému příjezdu hraběte z Artois.

[141] Konvent si byl vědom, že dauphin byl v době Teroru vystaven nejbarbarštějšímu zacházení a na jeho intelektuálních schopnostech to zanechalo vliv, že celé dny tráví v mlčení ve své cele jako v hrobce, Sébastien Mercier dokonce otevřeně řekl, že se z něj po určité době stal imbecil z nudy a osamění; to ovšem věděli i roajalisté – Frottému jeden člen Konventu prozradil, že se morálka a fyzický zjev neštastného dítěte za Robespierra tak změnily, že to první je zcela otupělé a to druhé mu nedovoluje zůstat naživu. Devětadvacátého března byl z Templu propuštěn pečovatel Jean-Jacques-Christophe Laurent, který dal princi alespoň ostříhat vlasy, umožnil mu koupání a dal vyměnit jeho postel plnou štěnic. Jednatřicátého března 1795 byl jeho nástupcem jmenován Étienne Lasne, jenž vydal příkazy, aby chlapec nebyl vystavován úleku rachotem zamykaných dveří a zasouvaných závor, osvětlil jeho celu a začal mu kupovat dokonce zrní pro holuby. Stav dauphina se prudce zhoršil šestého května, kdy musel být povolán lékař Pierre-Joseph Desault.

[142] Srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d. , s. 138.

[143] Antoine Grenot (1748-1808), poslanec Národního Konventu za département Jura, v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu a pro smrt. Byl vyslán k Brestské a Cherbourgské pobřežní armádě, nasadil se pro opětné povolení katolických bohoslužeb, ale již 2. července 1795 vydal rozhodnutí, že „Všechna omezení, týkající se náboženských názorů budou připuštěna, protože nejsou zakázána zákonem a svoboda názorů je zaručena Deklarací práv člověka a občana“.

[144] Jean Denis Lanjuinais (1755-1827), advokát a profesor církevního práva z Rennes, do Národního Konventu byl zvolen za département Ille-et-Vilaine, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt.  Měl odvahu hájit girondiny proti jakobínům a marně se pokoušel zabránit ustavení revolučního tribunálu. Zasedal v Radě starších a byl považován za tajného roajalistu, ve skutečnosti patřil ke Clichystům.

[145] Vincent Claude Corbel (1749-1831), poslanec Národního Konventu za département Morbihan, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro jiný trest než smrt. Byl vyslán k Brestské a Cherbourgské pobřežní armádě.

[146] François Joseph Jary (1739-1805), poslanec Národního Konventu za département Loire-Inférieure, v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu, uvěznění a vyhnanství až bude Republika upevněna. V říjnu 1793 byl uvězněn a strávil třináct měsíců v žaláři, po 9. thermidoru byl vyslán k armádě do západních départementů.

[147] Étienne Chaillon (1736-1796), advokát z Rennes, byl poslancem Národního Konventu za département Loire-Inférieure, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu, pro uvěznění a vyhnanství a proti trestu smrti a upozorňoval, že Řím by chtěl Ludvíka XVI. následně blahořečit. Politicky nebyl výrazný, byl vyslán k armádě do západních départementů.

[148] Jacques Defermon des Chapelières (1752-1831), byl poslancem Národního Konventu za département Ille-et-Vilaine, v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu, uvěznění a vyhnanství až bude dosaženo míru. Byl vyslán na misi do přístavů Lorient a Dunkerque a po 9. thermidoru do  Bretaně, kde ostře zasahoval proti jakobínům.

[149] K popisu jednání srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 69-79; G. du PONTAVICE, Les armées catholiques et royales au nord de la Loire, c.d., s. 45-46.

[150] Ve zprávě do Londýna uvedl: „My, nezkušení politici, jsme neměli doufat, že obehrajeme tak obratné, tak lstivé a intrikánské muže“ a přesně popsal své rozhovory s generálem Hochem: neskrýval mu svou upřímnou monarchistickou orientaci a shodli se na tom, že je třeba se rozhodnout k vělkým obětem, aby byla Francie zachráněna před cizinci, ale i před sebou samou a zavládl znovu řád; Hoche, aniž by se kompromitoval nebo opustil své republikánské postoje, řekl „tomu, kdo se mu uměl otevřít“, svůj skutečný názor a odhalil Frottému své pohrdání, rozhořčení a nenávist k těm, kdo uvrhli vlast do tolika neštěstí. Prohlásil však současně, že je třeba doufat, že moudřejší a lepší lidé napraví zlo minulosti – Frotté ho pak ujistil, že stateční Francouzi budou schopni jednoho dne dát své zemi štěstí a vládu a že stejně jako Anglie měla svého Moncka, i Francie poskytne svého, ještě slavnějšího, a dodal, že by byl šťasten, kdyby mohl sloužit pod Hochovým velením, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 78, pozn. 1. Frotté, který napsal již 16. března hraběti de Moustier, že Cormatin je „směšný komediant, který hraje zcela směšným způsobem roli hlavy strany“, v nové zprávě jasnozřivě konstatoval, že „komisaři Konventu přistoupili na naše požadavky, protože Konvent chtěl za každou cenu momentálně uzavřít tuto zvrácenou mírovou dohodu, abychom se rozešli a následně byli zničeni, což se dalo snadno slyšet, ale všichni roajalističtí velitelé to naneštěstí nechtěli předvídat. Mnozí to však přesto tušili předem, ale pánové de Cormatin, de Béjarry a de Boishardy udržovali řadu z nich v zaslepenosti, protože si ve své domýšlivosti mysleli, že budou rafinovanější než republikáni a že je obelstí“, tamtéž, s. 82, pozn. 1.

[151] K roli opinion publique zvláště ve vztahu k vývoji vojenské situace srov. M. MARTIN, L´information de guerre 1792-1800, un exemple: „Le Moniteur“, v: Voies nouvelles pour l´histoire de la Révolution française. Colloque Mathiez Lefebvre, Paříž, vydala Commission d´histoire économique et sociale de la Révolution française. Mémoires et documents XXXV, 1978, s. 219-233; J.A.W. GUNN, Queen of the World: Opinion in the Public Life of France from the Renaissance to the Revolution, Oxford 1995.

[152] Bertrand de Beauvais otevřeně hovořil o Charettově ambicióznosti a označil ho za Cormatinovu loutku – cílem prý bylo aby společně ovládli roajalistickou stranu, zatímco ve skutečnosti šlo jen o une apparence de paix – zdánlivý mír a proto se Puisaye jednání neúčastnil. K tomu je třeba dodat, že Charette dokázal podobně jednat s Henrim de La Rochejacquelein, jemuž záviděl hodnost generalissima Katolické a královské armády, a říci mu, jak uvádí Poirier de Beauvais, kolem 22. prosince 1793 při schůzce v Maulévrier, tedy v předvečer osudové bitvy u Savenay: „Chcete-li mne následovat, zde je kůň!“.

[153] Zástupci lidu informovali již 27.4. 1795 Hoche: „Opojili jsme Cormatina pýchou (nous avons énivré Cormatin d´orgueil). Tenhle člověk se dopustí pošetilostí a ty úžasně poslouží našim záměrům. Věří, že je nepostradatelný a má se za ochránce chouanů a republiky. Jeho dny vyplňují radovánky všeho druhu. Tak se zničí i u svých společníků a my ponecháme muže, jehož marnivost a samolibost nám budou tak užitečné, ponecháme jeho osudu“, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 81-82, pozn. 2. Již deset dní po podpisu dohody napsal zástupcům lidu, že není spokojen, protože jejich zlořečené úřady – vos maudites autorités constituées – brzdí jeho záměry a dělají všechno, aby rozputaly nové vášně a sváry a protestoval proti zatčení svého přítele barona d´Amphernet.

[154] Gourlet hovoří pro období mezi 20. dubnem a 2. květnem 1795  jasně o „intrikách důvěrného poradce generála Stoffleta“, které zmařila dokonalá shoda všech roajalistických generálů; aniž by ho potřeboval jmenovat, má na mysli abbé Berniera, někdejšího faráře ze Saint-Laud v Angers, srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d. , s. 140; tak ho charakterizoval už k době bojů u Granville v listopadu 1793: „ctižádostivý intrikán, který se u nás bohužel těšil přílišné vážnosti“, srov. tamtéž, s. 88.

[155] tamtéž, s. 83, formálně se obchod kryl jedním z článků smlouvy z La Jaunaie, který stanovoval vyplacení podpor a náhradu utrpěných škod. Delaunay, Ruelle a Bollet hlásili Výboru pro veřejné blaho již 20.3. 1795, že Stoffletovi nejbližší muži, Trotouin, abbé Bernier a dva bratří Martinovi souhlasili se zahájením tajných jednání s republikou za 36.000 livrů v mincích, které jim, jak je vidět, byly skutečně vyplaceny po Stoffletově podrobení z 2. května, k němuž byl donucen naprostým rozpadem velitelského štábu své armády.

[156] k 15. květnu hlásila policejní zpráva, že „nikdy nebylo vidět tolik sebevražd“, matky i s dětmi se ze zoufalství vrhaly do Seiny, po jejíž hladině plula těla utopenců, srov. D. GODINEAU, Cittadine tricoteuses. Le donne del popolo a Parigi durante la Rivoluzione francese, Milán, nakl. Tartaruga edizioni, 1989, s. 260, odkazy na policejní hlášení uvádí pozn. 4 a vyhodnocují je grafy La crisi del vettovagliamento dell´anno III attraverso i verbali di polizia na s. 262 v kategoriích Protesty, Srocení lidu, Odmítnutí jíst, Nucené prodeje a plenění obchodů, Počet omdlelých osob, Počet zemřelých hlady, Sebevraždy; dále srov. táž, De la rosière à la tricoteuse: les représentations de la femme du peuple à la fin de l´Ancien Régime et pendant la Révolution, v: „Sociétés et Représentations“, 1999, č. 8.  Le Peuple dans tous ses états, s. 67-82.

[157] vlastním jménem Jean-Louis Tréton, následně byl zabit 27. října 1795.

[158] tento dokument podepsali Cormatin, Dufour, Picot, Tranche-Montagne, Chandelier, Place-Nette, Coeur-de-Roi, Sans-Regret, Mousqueton, Coeur-de-Lion, Sans-Peur a Grenade. Zástupci lidu, jako dříve, přislíbili spolehlivou vládu, svobodu kultů, bezpečnost osob a vlastnictví a úplné zapomnění na minulost. Cormatin rovněž nařídil, aby si chouani vzali na společnou hostinu se zástupci trojbarevné kokardy, což vyvolalo rozvášněné reakce a nakonec se stanovilo, že nebudou nuceni je nosit, ale nesmí na klobouku nosit ani bílé stužky. Právě Règlement de police z Bazouge Hoche rozzuřil na nejvyšší míru, takže si okamžitě stěžoval Výboru pro veřejné blaho, že ukazuje s jakou nestoudností si Cormatin zahrává s jejich důvěrou a jak málo se snaží působit dojmem, že vykonává příkazy Konventu – ve skutečnosti by byli chouani  policejní řád, podepsaný Hochem, vůbec nepřijali. Na druhé straně se ho dotýkalo, že Cormatin si dovoluje veřejně užívat hodnost generálmajora Katolické a královské armády a že se republikánský generál Humbert po jeho boku objevuje mezi chouany v jejich uniformě!

[159] Hoche 6. května hlásil Výboru pro veřejné blaho, že se nesmí věřit slibům chouanů a že se množí počet dezercí, které vyvolávají v republikánských řadách.

[160] Jean-Baptiste Annibal Aubert-Dubayet (1757-1797), velel mohučské posádce až do její kapitulace 21.7. 1793, poté byl koncem srpna s Mohučskými nasazen ve Vendée, kde byl poražen v bitvě u Clissonu, což mu vyneslo 6. října uvěznění v pařížském opatství Saint-Germain-des-Près. Propuštěn byl teprve po 9. thermidoru a v lednu 1795 byl na Kléberovu žádost znovu povolán do služby a přivelen k Cherbourgské pobřežní armádě; již 3.11. 1795 se stal ministrem války a 8.2. 1796 se stal vyslancem v Konstantinopoli, kde zemřel.

[161] Aubert-Dubayet napsal již 4. května rozhořčeně Výboru pro veřejné blaho, že ve všech hlavách je přítomen un terrible imbroglio politique – hrozný politický podvod, protože „jedni, fanatičtí teroristé, roajalisté nebo lhostejní, i druzí, kteří si oblíbili plenění, mají největší zájem, aby se nenastolil mír. Věřte, že tato strana je velmi početná jak pod trojbarevným praporem, tak u chouanů, z nichž většina není ochotna se snadno zříci své touhy po moci… Přes mírovou dohodu z Rennes je venkov zamořen chouany, … roajalisté mne svírají ze všech stran“, srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 98.

[162] Mathieu Baudran (1751-1810), byl poslancem Národního konventu za département Isère, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Byl vyslán do Mayenne a pověřen vyšetřováním v Carrierově procesu.

[163] Louis Thibault, někdejší hrabě du Bois du Bais (1743-1834), normandský šlechtic, poslanec Národního Konventu za département Calvados, v procesu s králem hlasoval pro smrt v případě nepřátelského vpádu do Francie a pro odklad. Pracoval ve válečném výboru, byl vyslán k Severní a Ardennské armádě. Stal se známým opakovanými útoky proti generálu Hochovi.

[164] Henri Welschinger pečlivě prověřil všechny dostupné dokumenty a nenalezl žádný materiální důkaz jeho zrady, i vůči republikánům plnil vše co slíbil a podepsal, srov. Aventures de guerre, c.d., s. 92-95; Puisaye se později vyjádřil, že jakobíni ho považovali za vychytralého muže a povstalci za zrádce, ale obě strany se mýlili, protože byl jen blázen, byl prý „náplastí všech ran a všech nespokojeností“!

[165] Tamtéž, s. 103; Billard de Varenne dokládá, že Cormatin generálovi opakovaně nabízel, že bude sám tvořit na cestách jeho předvoj, aby zajistil jeho bezpečnost. To bylo velmi prozíravé, protože republikánské posádky ovládaly města, zatímco venkov byl v rukou chouanů. Uražený Hoche vždy odmítl a dokonce se rozkřičel, že dokáže zemřít!

[166] Jean-Baptiste Treilhard (1742-1810), poslanec Národního Konventu za département Seine-et-Oise, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Připravil basilejskou mírovou smlouvu s Pruskem z 1. dubna 1795 a přispěl k výměně dcery Ludvíka XVI. za poslance vězněné Rakušany 30. června 1795.

[167] Pierre Mathurin Gillet (1766-1795), poslanec Národního Konventu za département Morbihan, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a prouvěznění nebo vyhnanství. Se Sevestrem, Cavaignacem a Merlinem z Douai byl vyslán k Brestské pobřežní armádě a byl v Nantes v době, kdy bylo město obleženo vendejskými povstalci. V červenci 1794 poslal Konventu číslo bruselských novin Mercure universel, které prokazovalo, že Bourdon z Oise a Tallien připravují spiknutí proti Robespierrovi a Výboru veřejného blaha. Po thermidoru se sám stal členem tohoto Výboru a organizoval obranu Paříže a v září 1795 byl vyslán k Jourdanově armádě. Zemřel vyčerpáním ve věku pouhých devětadvaceti let.

[168] Jacques Antoine Rabaut, řečený Rabaut-Pomier (1744-1820), poslanec Národního Konventu za département Gard, v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu a pro smrt po schválení ústavy. V procesu s girondiny jen stěží unikl gilotině.

[169] François Sébastien Christophe de Laporte, řečený Laporte (1760-1823), v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Podílel se s Fouchém a Collotem d´Herbois na ostrém potlačení federalistické vzpoury v Lyonu, po 9. thermidoru pronásledoval v Lyonu stejně nekompromisně jakobíny.

[170] Srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 103.

[171] Právě západní departementy patřily k nejvýznamnějším oblastem chovu koní s nejvýznamnějším trhem v Guibray a dalšími v Caenu, Bayeux, Formigny, St-Laurent, Montebourgu, Le Mans, Dinantu, Noyales, Tréguieru, Carhaix, Clessy, Le Pellerin, Pornic, Ste-Pazanne, Bourgneuf, Bressuire, Fontenay, Niortu, Civray a Poitiers, srov. F. BRAUDEL, Civilisation matérielle, économie et capitalisme, XV^e – XVIII^e siècles, díl I. Les Structures du quotidien: le possible et l´impossible, Paříž, nakl. Librairie Armand Colin, 1979, kartogram č. 23. L´Élevage des chevaux en France au XVIIIe siècle, s. 306.

[172] Srov. Gaudin, Dénonciation contre le général Canclaux, Archives historiques de la guerre, Armée de l´Ouest, B 5, 10, cituje J.-P. CHAMPAGNAC, Quiberon, c.d., s. 160. Nového průvodce armádními archivními fondy vydali M.A. CORVISIER-de-VILLÈLE – J.-Cl. DEVOS, Guide des Archives et Sources complémentaires, Service historique de l´Armée de Terre, Vincennes 1996.

[173] srov. G. du PONTAVICE, Les armées catholiques et royales au nord de la Loire, c.d., s. 154. Odtud vyrazli pan de Lesseigne a Videlo 12.6. s třemi stovkami choaunů na Saint Jean Hentren; 14.6. se v Languelanu připojilo sto mužů pod panem de Chelas; 15.6. pronikli do Radouallecu ve Finistère, 16.6. protáhli Edernem a utábořili se v Briec, 17.6. dorazili do Pont de Buis a v jednu hodinu odpoledne dobyli místní prachárnu, během tří hodin naložili vechny sudy se střelným prachem, které dokázali odvézt a zbytek zničili vodou, do 20.6. se dokázali probít zpět, rozdělili prach mezi divize a železnou zásobu ukryli v Plumeliau a Georges Cadoudal a Mercier La Vendée mohli zamířit ke Quiberonu na podporu vyloďujících se jednotek emigrantů.

[174] tamtéž, s. 87-88; zajatého poručíka Marcela propustili, Hoche pak napsal Boisguymu, že ho chtěl jen zatknout a ne zastřelit, že by mu byl nabídl velení a že by dokonce jeho bratr, Guy de Boisguy, mohl být odeslán do Anglie, ze které v lednu tajně vrátil!

[175] srov. Mémoires inédits 1789-1824 de Pierre-Michel Gourlet, c.d., s. 141.

[176] Srov. J. TULARD, Joseph Fouché, Paříž, nakl. Librairie Arthème Fayard, 1998; český překlad Adély Králové Fouché, Praha 1999, s. 32 – exekuce byly zahájeny 4. listopadu 1793: „odsouzení byli navzájem svázáni a postaveni vedle příkopů, do nichž je srážela palba z kanónů. Umírali rychleji či pomaleji; někteří byli dobíjeni bajonety či šavlemi (ti, kteří byli ušetřeni střelbou a vstali, když se nechali nachytat klamným slibem, že jim republika dává milost). Jiní byli pochováni zaživa, některým se podařilo uniknout“.

[177] Srov. E. HARDOUIN-FUGIER, Le souvenir des victimes de 1793 à Lyon: du cénotaphe (1795) aux chapelles (1906), v: Pratiques religieuses, mentalités et spiritualités dans l´Europe révolutionnaire (1770-1820). Actes du Colloque, Chantilly 27-29 novembre 1986, red. P. LEROU – R. DARTEVELLE – B. PLONGERON,  Turnhout – Paris,  Brepols, 1988, s. 660-668; památník nato 24. ledna 1796 shořel, údajně z nedbalosti, místní Le Journal de Pelzin však rozhořčeně tvrdil, že ho zapálili zločinci, kteří pronásledují mrtvé, své oběti, až za hrob! Sonnerat v básni Éloge des Victimes du Siège de Lyon představil oběti jako mučedníky víry . Od podzimu 1814 se pak konala veřejná sbírka na jeho obnovení, základní kámen položil již  24. října hrabě z Artois a papež Pius VII. udělil budované kapli Trpícího Ježíše roku 1820 zvláštní odpustky. V listopadu 1824 ale Ludvík XVIII. jasně konstatoval, že nic nehovoří pro roajalistický charakter povstání.

[178] Konvent přijal 5. fructidoru (22.8.) novou Ústavu z roku III, plný text přináší  J. TULARD – J.-F. FAYARD  A. FIERRO, Histoire et dictionnaire de la Révolution française 1789-1799, Paříž, nakl.  Robert Laffont, 1987, italský překlad Dizionario storico della Rivoluzione francese, Florencie,  nakl. Ponte alle Grazie, 1989, s. 530-553; synoptickou tabulku změn ve znění Deklarace  práv člověka a občana z roku 1793 a Deklarace  práv a povinností člověka a občana z roku 1795 zpracoval S. LUZZATO, L´autunno della Rivoluzione. Lotta e cultura politica nella Francia del Termidoro, Turín,  nakl. Giulio Einaudi editore, 1994, Appendice, tab. I. Confronto tra le Dichiarazioni dei Diritti, s. 418-445; již 18. srpna ovšem Konvent rozhodl na základě návrhu poslance Pierre Charlese Louise Baudina (1748-1799), že nejméně dvě třetiny členů legislativních rad musí být zvoleny z dosavadních poslanců. Zveřejnění výsledků referenda přineslo 23. září překvapení: Ústava byla přijata 1.057.390 hlasy proti 49.978 hlasům, ale hlasování se zdrželo více než pět miliónů osob, souhlas s dekretem o dvou třetinách vyslovilo jen 205.498 osob proti 197.794 ne! V mnoha departementech počet negativních hlasů zdaleka převýšil počet kladných, lidé nechtěli ponechat u moci staré členy Konventu, příliš spojené s Terorem. 13. vendémiairu (5.10.) vypuklo v Paříži povstání sekcí, sympatizujících s roajalisty (asi 25.000 mužů), které chtěly obklíčením Konventu dosáhnout odvolání těchto dekretů, Barras je dokázal rozdrtit palbou Bonapartových dělostřelců.

[179] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 110-114; ani v jednom z dopisů Cormatin nevyzýval k povstání, ale snažil se všechny spíše uklidnit. Zvláště dráždily jeho věty „Události, které nás trápí, zapříčinili jistě ti, kdo nám přísahali věčnou nenávist. Nesmíme být jejich chováním překvapeni. Známe je už dlouho. Ale ať již jsou předměty našich nářků jakékoli a ať už se vůči nám dopustili jakýchkoli křivd, co máme v tak delikátní situaci dělat? Myslíte, že už nejsme izolovanou stranou, že máme vztah ke všem roajalistům ve Francii, že naše kroky závisí na všeobecném rozhodnutí? Kam nás dovedou prostředky, které, jak se zdá, užíváte? K formálnímu vyhlášení války, k níž bychom měli zapotřebí přátel, kteří by se bili po našem boku, ale v této chvíli by neměli dostatek zásob… Jak hrozné by to tedy byly důsledky? Řeknete mi, ale co s tím dělat? Vím, že je to choulostivá otázka, ale otevřu vám své srdce. Opravdu absolutně není možné zvládnout lid a odvrátit ho od tohoto shromažďování, které děsí republikány? Já vidím, že se to v mnoha obcích podařilo. Proč se to nedaří u vás? … V politice jsou krajní hranice body, na něž se každý ve svém náhledu zaměřuje, a detaily neznamenají nic; rozrušují jen ty, kdo věci vidí v dané chvíli. Ať už je smrt některých mužů jakkoli hrozná, co jsou tito jednotlivci proti celé Francii? Tak musíme věci vidět my. Jakkoli je pro naše srdce zastírání (nespokojenosti) bolestné, jsme k němu nuceni. A tato nutnost je všude neodvolatelným zákonem“.

[180] Henri Gaspard Charles Bouret (zemřel 3.7. 1805), byl thermidoriány pověřen čistkou správních rad v départementu Morbihan.

[181] srov. H. WELSCHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 119.

[182] Na tomto hřbitově bylo mezi 9. a 13. červnem 1794 pohřbeno 73 osob gilotinovaných na Place de la Bastille a následně první gilotinovaní z Place du Trône-Renversé (Nation).  Zrušený hřbitov se dnes nachází v pařížském 11. arrondissement, rue Saint-Bernard 36. Exhumace ostatků dítěte, pohřbeného zde 10. června 1795, byla provedena dvakrát, roku 1846 a roku 1894: lékaři odhadovali věk mužského jedince na patnáct až osmnáct let, zatímco dapuhinovi bylo pouze deset let.

[183] Srov. G. du PONTAVICE, Les armées catholiques et royales au nord de la Loire, c.d., s. 125.

[184] Jacques Charles Bailleul (1762-1843).

[185] Jean Baptiste Quirot (1757-1820), advokát, poslanec Národního Konventu za département Doubs, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro uvěznění. Byl členem Výboru všeobecné bezpečnosti a prosazoval energická opatření proti roajalistům.

[186] Pierre Louis Bentabole (1756-1798), v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt, zuřivě útočil proti „umírněným“ a po 9. thermidoru se stal stejně vášnivým pronásledovatelem jakobínů.

[187] Antoine Claire Thibaudeau (1765-1854), advokát, poslanec Národního Konventu za département Vienne, v procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. Již v květnu 1793 byl vyslán s Creuzém k La Rochellské pobřežní armádě se zvláštním úkolem organizovat boj se chouany.

[188] Michel Mathieu Lecointe-Puyraveau (1764-1827), advokát, poslanec Národního Konventu za département Deux-Sèvres, v procesu s králem hlasoval pro odvolání k lidu a pro smrt. Byl komisařem Konventu ve Vendée, již v dubnu 1794 obvinili i jakobíny, že jsou kontrarevolucionáři a že jejich vůdci jsou přestrojenými roajalisty, kteří chtějí zavést anarchii a znechutit lidu svobodu!

[189] Prvního prairialu roku III (20. května 1795) došlo k poslednímu povstání pařížských sansculotů, kteří zabili poslance Férauda a s jeho hlavou naraženou na píce vtrhli do Konventu, kde ji vystrčili až k předsednickému pultu pod nos Boissymu d´Anglas a dožadovali se „chleba a ústavy z roku 1793“. Armáda zlomila odpor pod velením generála Menoua až ve dnech 21. a 22. května. Cormatin vlastně nepřímo obviňuje poslance Bolleta a Grenota, že jednali jako jakobíni.

[190] Jde o Ústavu z 5. fructidoru roku III (22. srpna 1795), kterou si Cormatin dokázal obstarat.

[191] H. WELSHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 130-131.

[192] tamtéž, s. 132-133.

[193] Tamtéž, c.d., s. 134.

[194] Louis Félix Roux (1753-1817), původně byl farářem ve Vignory v Champagni a v dubnu 1791 se stal jako přísežný kněz biskupským vikářem v Haute-Marne. V procesu s králem hlasoval proti odvolání k lidu a pro smrt. V době násilné dechristianizace se vzdal svého kněžství a otevřel v Laonu chrám Rozumu, tam se také v lednu 1794 oženil. Přispěl k Robespierrovu pádu 9. thermidoru a po povstání z 1. prairialu požadoal pro všechny viníky trest smrti, stejně postupoval proti roajalistům po povstání z 13. vendémiairu roku IV.

[195] Philippe Antoine Merlin, řečený Merlin de Douai (1754-1838), v Národním Konventu pracoval v Legislativním výboru, v němž připravil zákon o podezřelých ze 17. září 1793, takže si vysloužil přezdívku Merlin Podezřelý (Merlin-Suspect).

[196] H. WELSHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 136-137.

[197] 5. článek zákona z 30. prairialu zněl: „Obyvatelé venkova, zavlečení do ozbrojených shromáždění a v nich přistižení, kteří nebudou usvědčeni, že se podíleli na vraždách, budou podle závažnosti případu potrestáni dvěma, třemi nebo čtyřmi měsíci žaláře a pokutou ve výši poloviny svých příjmů, a budou propuštěni na svobodu jen na základě záruky čtyřech známých občanů, kteří budou zodpovídat za jejich chování“. Vojenskká komise tedy sáhla k článku, který v žádném případě nemohl být oporou deportace. Policejní hlášení konstatovala, že se „stále mluví o Cormatinově procesu a kolem tribunálu se vyskytují lidé, kteří ho chtějí přimět, aby se slitoval nad jeho osudem“. Soudci trvali na tom, že „naplnili důstojně svou funkci jako vojáci a občané“, politický tlak byl v Cormatinově případu tak silný, že již neumožňoval, aby byl odsouzen jen ke kratšímu žaláři jako chouani, kteří byli zatčeni spolu s ním.

[198] H. WELSHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 137-138.

[199] Dekret podepsali La Revellière-Lépeaux, Barras a Carnot.

[200] H. WELSHINGER, Aventures de guerre, c.d., Observations rapides soumises aux Français par Cormatin accusé, détenu à Coutances, s. 150-153.

[201] tamtéž, c.d., s. 154.

[202] H. WELSHINGER, Aventures de guerre, c.d., s. 252.

[203] v tomto případě šlo o největší úspěch Cormatinovy chouanské zpravodajské sítě. Brigádní generál Louis Michel Auguste Thévenet, řečený Danican (1764-1848), se stal roku 1793 po porážce u Entrammes ve Vendée a ústupu k Angers podezřelým a byl zbaven velení.  Teprve v dubnu 1794 mu bylo navráceno na přímluvu Dubois-Crancého a byl odeslán do Bretaně, Dolní Normandie a Maine. V září 1795 podal demisi a veřejně obžaloval před Národním konventem republikánské generály ze zločinů proti lidskosti, které spáchali ve Vendée. Poté přešel na roajalistickou stranu a velel pařížskému povstání z 13. vendémiairu roku IV (5. října 1795). Po jeho porážce odešel do Německa a stal se agentem bourbonských princů, v jejichž službách jen o vlas unikl zatčení v Paříži za převratu z 18. fructidoru. Ze Švýcarska se snažil udržovat stálé kontakty ve Francii; následně se mu dokonce přičítalo, že prý podnítil zavraždění francouzských vyslanců v Rastadtu roku 1799. Roku 1800 bojoval na rakouské straně u Marenga a následně odešel do Anglie. Jeho tvrdá kritika exilových poměrů však vedla k tomu, že mu za Restaurace nebyla uznána ani hodnost generála, takže znovu odešel do Anglie a odtud do Holštýnska, kde zemřel v zapomenutí.

[204] maréchal de camp byla nejnižší generálská hodnost, odpovídající neexistující hodnosti brigádního generála.