V závěru akce Valtice 2012, u příležitosti 216. výročí uzavření příměří v Leobenu, představil předseda obecně prospěšné společnosti Po stopách Liechtensteinů pan Marek Juha na nádvoří valtického zámku nastoupeným vojákům a četným návštěvníkům mírovou smlouvu z Campo Formia, jež definitivně uzavřela Bonapartovo první italské tažení. S jeho laskavým svolením přinášíme nezkrácenou verzi textu:

Mírová smlouva „z Campo-Formia“, uzavřená v noci ze 17. na 18. říjen 1797, je jedním ze zakladatelských mýtů legendy Napoleona, mladého generála, který neváhal překročit rámce politiky, vedené Direktoriem, aby uspokojil touhu francouzského lidu po míru, jak na to poukázal Thierry Lentz. Vyvstává však otázka: byl to dobrý mír? Jako tak často, odpověď na tyto otázky leží na polovině cesty. Je třeba si uvědomit, jaké byly válečné cíle Francie, ať už byl obsah smlouvy jakýkoli a jaká byla forma smlouvy, v čem ji Bonaparte potřeboval a v čem byla jen dohodou o příměří – tedy diplomatickým selháním ohledně dlouhodobých důsledků – protože nezabránila opětnému rozpoutání války.

Ale Campo-Formio také upevnilo ve Francii a v armádách obraz generála Bonaparta jako toho, kdo činí skutečností touhu obyvatelstva, unaveného válkou, a jednotek, vyčerpaných nekonečnými taženími. Tento „schopný, neústupný a vzpurný vyjednávač“, dokázal v Campo-Formiu provést podivuhodnou osobní operaci ke škodě uzavření skutečně velkého míru.

V době italského tažení se ve Francii rozvinula diskuse o cílech války. Roku 1792 chtěli girondini aby se revoluce vydala osvobodit utlačované národy a svrhnout staré monarchie. Brissot se u Jakobínů rozohnil: „Nadešla chvíle pro novou křížovou výpravu, bude to křížová výprava všeobecné“. Robespierre varoval: válka bude zkázou revoluce a uzavře se nastolením nějaké vojenské moci, v čemž to Neúplatný viděl téměř přesně.

Na počátku Direktoria se pozvedly hlasy, zpochybňující cíle války, které činily jakýkoli kompromis nemožným. O tři roky později se objevil požadavek „přirozených hranic“, v  umírněných kruzích. Spočíval na ochotě svolit, výměnou za mír, k návratu Francie do jejích hranic z doby Starého režimu, spolu s malým rozšířením o důležitá teritoria jako Savojsko, Belgii a jižní Nizozemí. Uvnitř národního politického tábora měla dohoda na zahraniční politice zapotřebí kompromisu mezi dvěma krajními řešeními. Mezi snahou zcela zachovat a zcela opustit sny revoluce bylo třeba se odvážit vnutit střední osu, smířit územní ambice a žízeň obyvatelstva po míru. Direktorium toho nebylo schopno: po státním převratu z Fructidoru byl znovu silou prosazen oficiální postoj vlády ve prospěch „přirozených hranic“. V Bonapartově demarši v Campo-Formiu bylo připojení levobřežního Porýní základním prvkem. Pokud jde o územní zisky v Itálii, vláda doporučovala je zachovat jako záruky, ale nevyhlížela k žádné anexi za Alpami. Co především doporučovala, bylo vzdálit Rakouský dům z Italského poloostrova.

Campo-Formio, bylo separátním mírem, který přináší prospěch i poraženému. Aby Francie mohla dosáhnout svých válečných cílů, bylo třeba všeobecné dohody v Evropě, aby mohl kontinent dostat novou podobu. Jedinými členy koalice v této době byla už jen Svatá říše římská národa německého a Anglie, která se stále snažila formovat nové protifrancouzské ligy. Bylo třeba udělat všechno pro to, aby tyto snahy o jednání neuspěly. První slabostí Campo-Formia tedy bylo, že bylo ve skutečnosti jen separátním mírem, protože hlavní nepřítel Francie (Anglie) byl vůči němu nepřátelský, odmítnul ho uznat a dělal vše, co bylo v jeho moci, pro to, aby se zhroutil.

Smlouva, podepsaná 18. října v jednu hodinu ráno, se skládala ze tří textů, z nichž jen jediný (25 článků) mohl být veřejně vyhlášen, zatímco zbylé dva byly tajné (všeho všudy 17 článků). Za císaře připojili své podpisy Cobenzl Gallo, Merveldt a Degelmann. Za Francii podepsal jako jediný Bonaparte.

Na konci těchto veřejných článků se císař zříkal Habsburského Nizozemí, tedy Belgie, ve prospěch Francie, přijímal francouzskou svrchovanost nad ostrovy ve Středomoří (hlavně Korfu a Zantou), stejně jako nade všemi někdejšími benátskými pobřežními državami v Albánii. V tomto Bonaparte získal: Francie mohla začít vyhlížet k nadvládě na Středozemním mořem. Císař uznával za „nezávislou“ mocnost Císalpinskou republiku, o níž každý věděl, že je podřízena vůli Francie. Konečně pak uzavíral své přístavy válčícím mocnostem. Ze své strany Francie uznávala svrchovanost císaře nad Istrií, Dalmácií, benátskými ostrovy v Adriatickém moři a zvláště nad Benátkami a několika jejich periferními drobnými územími.

Tajné články zavazovaly císaře, aby užil svůj vliv u říšského sněmu (měl ve skutečnosti jen nominální svrchovanost, což se snažil připomínat Cobenzl a druzí, aby se vyhnuli závazku otevřené císařovy intervence) aby se mohly francouzské hranice rozšířit o celý levý břeh Rýna. Kdyby říšské stavy nedaly svůj souhlas i přes francouzský slib, že budou odškodněni ti, kdo tak zcela nebo částečně přijdou o svá panství, císař přijímal pouze závazek, že nezasáhne vojensky, aby jejich odpor podpořil. Stejně tak se zavazoval, že zaručí svobodu plavby po Rýně (Mohuč zůstávala francouzskou) a Máase. Na druhé straně mu Francie přiznávala suverenitu nad Salcburkem a jižním Bavorskem. Benátky tak měly být podle vlastních Bonapartových slov „cenou za Rýn“, protože tam  všechno záviselo na císařově dobré vůli. Další méně důležité dispozice (například menší územní dar Helvétské republice) uzavíraly první část tajných článků. Druhá část upřesňovala vojenská opatření a stanovovala harmonogram vyklizení různých území.

Tak Bonaparte, namísto toho, aby vyhnal habsburského císaře z Itálie, mu umožnil udržet si tam pevnou oporu. Krom toho mu nabízel nová území v Německu. Protislužby přiznané Francii byly jasné, pokud šlo o Habsburské Nizozemí, tedy Belgii, ale velmi vágní pokud šlo levobřežní Porýní a záruky vůči sesterským republikám, dokonce i těm, které  Vídeň oficiálně uznala. Je možno říci, že mír z Campo-Formia byl uzavřen příliš rychle a odbyt (dosvědčuje to zrychlení vyjednávání v posledních týdnech), nijak založený na návratu rovnováhy v Evropě. Přijatému řešení nechyběla Bonapartova strategická vize, ale v krátkodobé perspektivě zanedbával obecnou situaci Evropy. Velká Británie byla opomenuta. S říšskými státy se jednalo špatně. Prusko bylo sotva zmíněno. Nemohlo se doufat, že bude zaručen trvalý mír s tolika prvořadými nespokojenými mocnostmi. Habsburský císař, poražený v poli, přesto získával u jednacího stolu území. Benátská republika byla vymazána z politické mapy a přešla do rukou Vídně (a vyjde z nich teprve roku 1866). Italské a porýnské republiky, bez historického nebo společenského základu, shledaly svou existenci potvrzenou (dokonce i když Direktorium velmi rychle opustilo projekt Cisrýnské republiky, horlivě doporučovaný Hochem). Tím že Bonaparte posílil Cisalpinskou republiku, dal převážit svým náhledům – jsme v pokušení napsat  „choutkám“ – dobyvatele, aniž by bral v potaz jak niterně Vídeň lne ke svým tradičním pozicím na poloostrově. Rakouská touha po revanši se zdála být nezadržitelná a nadto měla po Benátkách lepší výchozí operační základny, než dříve. „Otevřené“ články textu míru z Campo-Formia dokonce uznávaly nedokonalost textu smlouvy: ustupovaly jednomu z nejstarších požadavků Vídně a odkazovaly definitivní řešení konfliktu na mezinárodnní kongres, který se měl konat v Rastadtu, což je důkaz, že se jednalo příliš rychle a také že habsburský císař hrál o čas.

Dokonce Bonaparte sám cítil, že jeho práce byla nedokonalá. V den podpisu smlouvy napsal Talleyrandovi: „Nepochybuji, že kritika se silně bude snažit zbavit hodnoty smlouvu, kterou právě podepisuji. Ti všichni však, kdo znají Evropu a mají takt v jednáních, budou pevně přesvědčeni, že bylo nemožné dojít k lepší smlouvě, aniž bychom se znovu začali bít a aniž bychom dobyli další dvě nebo tři provincie Rakouského domu“. V Paříži někteří poslanci otevřeně kritizovali metody generála, který urychlil průběh jednání, aniž by bral v potaz instrukce, které mu doručil Barrasův sekretář Bottot 5. října a aniž by respektoval formální instrukce Direktoria, že má zničit přítomnost Rakouského domu v Itálii. Ministr zahraničí Talleyrand, i když ho velmi podráždil vpád do Benátek, o němž Bonaparte rozhodnul, aniž by to sdělil vládě, mu přesto popřál: „Hle, mír je tedy uzavřen a mér po Bonapartově způsobu! … Přátelství, obdiv, úctu a uznání…“. Je pravdou, že generála prostřednictvím svých kurýrů povzbuzoval, aby vedl svá vyjednávání nezávisle, když tak včak činil, oprávnil ho, aby se necítil vázán direktorskými instrukcemi. Nikdo nepochybuje, že Talleyrand pochopil, že Bonaparte má budoucnost a proti budoucnosti se někdejší biskup z Autun nikdy nestavěl. Direktorium ho tedy nechalo jednat a rychle mír z Campo-Formia ratifikovalo, protože veřejné mínění chtělo mír, byť mír křehký. Starý lišák Sieyès však alespoň prorocky utrousil: „Tahle smlouva není mírem, ale výzvou k nové válce“. Nemýlil se a budoucnost to ukáže.