Ukázka části kapitoly z rukopisu Maršál Ney – Napoleonův nejstatečnější.

Kolem páté, po hodině střídavých útoků a protiútoků, si Michel Ney konečně přiznal, že neprorazí. Vyslal do prvního sledu relativně čerstvou Ledruho divizi a dal jí rozkaz, aby kryla ústup na Korytňu. Miloradovič se domníval, že sbor rozbil; utvrdilo jej v tom několik tisíc neozbrojených uprchlíků beze zbraní, kteří se táhli za Neyem a nyní zůstali ztraceni v krajině. Strašlivě prořídlé Neyovy kolony tak mohly zvolna zmizet v deštivém večeru ke dva kilometry vzdálené vsi Danilovka, kde zastavily. Vévoda de Fézensac, tehdy maršálův pobočník, později vzpomínal:

„Smrákalo se; 3. sbor pochodoval mlčky, žádný z nás nedokázal říci, co si počneme, avšak přítomnost maršála Neye nás stačila uklidnit. Nevěděli jsme, co chce, ani co může udělat, měli jsme ale jistotu, že něco podnikne. Když konečně vedle sebe uviděl jednoho důstojníka ze svého štábu, řekl mu polohlasně:
,Nejsme na tom dobře.‘
,Co uděláte?‘ zeptal se onen důstojník.
,Přejdu Dněpr.‛
,Víte, kudy vede cesta?‛
,Najdem ji.‛
,A nebude-li zamrzlý?‛
,Bude!‛
,Kéž by,‛ opáčil důstojník.

Ten prostý dialog, který zaznamenávám doslovně, odhalil maršálův plán dostat se do Oršy po pravém říčním břehu…“

Onen zoufale smělý plán se nezrodil v maršálově hlavě, přišel s ním na krátké štábní poradě plukovník Jean-Jacques Pelet, velitel 48. pluku Ricardovy divize. V Portugalsku býval Massénovým náčelníkem štábu a Ney se s ním tehdy dostal do mnoha prudkých sporů. Plukovník nyní rozložil mapu a Rougeaudovi řekl:

„Nechte nás pochodovat k Dněpru, jsme od něj jen pár hodin, je zamrzlý, budeme po něm moci přejít, táhnout podél něj a dokážeme se zas v Orše spojit s císařem.“

Byl to plán tak šílený, že i Lva s rudou hřívou zarazil. Pelet později napsal, že ve chvíli, kdy se mu povedlo maršála přesvědčit, prožil nejkrásnější minutou svého života. Ney pak vojákům krátce řekl:

„Povedu vás, dokud nám zbývá možnost, abychom se bili. Když ne, mám ještě svoje pistole; neudělám Rusům tu radost, aby mě s sebou odvlekli!“

Zbývalo najít vhodné místo k přechodu, což nebylo jednoduché, neboť obleva stačila led na hladině prudké a vzedmuté řeky narušit. Ruští nevolníci ale vypověděli, že nedaleko od Danilovky je zátočina, kde řeka zamrzá nejdříve a v níž nejdéle vydrží led.

„Dněpr byl v těchto místech vskutku dost zamrzlý, aby se po něm dalo pěšky přejít. Zatímco se hledal přechod, plnily se chalupy už ráno raněnými důstojníky a vojáky, kteří se dovlekli až sem, chirurgové jim sotva mohli poskytnout první pomoc; ti nezranění se věnovali shánění jídla. Jediný maršál Ney, jenž zapomněl jak na dnešní, tak i na zítřejší nebezpečí, usnul hlubokým spánkem,“ poznamenal Fézensac.

O půlnoci z 18. na 19. listopadu vyhlásil Ney pohotovost a vydal rozkaz k dalšímu pochodu. Zapálené táborové ohně měly nepřítele ubezpečit, že tu 3. sbor dál nocuje. Sotva však trosky sboru došly do blízkosti břehu, vrhli se na ně Platovovi kozáci. Ney seskupil do čtverců vše, co mu zbývalo, dovnitř nahnal ty civilisty včetně žen, kteří se od sboru neodtrhli, sám se chopil jedné z mušket a za nepřetržité palby z pušek i posledních dvou děl vedl ústup podél řeky k zátočině. Kozáci se nakonec stáhli, vyhráno tím však nebylo, neboť Dněpr pokrýval jen tenký a nesouvislý ledový příkrov. Michel Ney nařídil, aby lidé přecházeli jednotlivě a v dostatečných rozestupech, omezujících možnost proboření.

Vojáci lezli po ledu místy po čtyřech, někteří se i plazili, častokrát bylo nutno skákat přes praskliny či na kry, leckdo plul na krách jako na vorech, přičemž se snažil kolbami mušket kormidlovat. Ti, kteří široký tok překonali, padli na břeh vyčerpaní, promrzlí, v mokrých šatech, chvějící se slabostí i chladem. Za řekou narazili na nevypálenou vesničku, v níž mohli rozdělat ohně a sníst něco brambor i mouky, nalezené v chalupách. Ještě před úsvitem, po třech hodinách, které jim Ney dal na odpočinek a opozdilcům na to, aby zkusili svoji šanci, vyrazili 19. listopadu vyrazili přes ves Ljubaviče do hustých lesů podél pravého břehu Dněpru.

Po celý den zneklidňovaly pochodující vojáky kozácké odřady s lehkými děly, přepravovanými na saních, vévoda Elchingenský však byl všude a všem dodával odvahu.

V pátek 20. listopadu zaútočila na 3. sbor masa Platovových kozáků. Maršál vytvořil z toho, co mu zbylo, dvě karé, ostrostřelcům nařídil, ať se skryjí za stromy, a vzdoroval.

Obě karé ustoupila k poledni ke vsi Jakubov, kde se opřela o les, a maršál dal ve známost, že se tu hodlá bránit do devíti večer; pak že se pokusí zmizet nočním pochodem.

Ida Saint-Elme, věrná Neyova ctitelka a někdy i milenka, uvádí ve čtvrtém svazku svých memoárů vyprávění vojáka, s nímž se později, na počátku roku 1813, setkala. Možná je přikrášlila, přesto zní velice autenticky:

„Nabíjel jsem pušku po jeho boku; jeho vytrvalost dodávala odvahu i těm, co se báli nejvíc. To on nás zachránil, když položil mezi nás a Miloradovičovy vojáky řeku. Zranili mě tam, nu co, nemyslel jsme na to, viděl jsem jen svého statečného maršála. Když měla vyčerpaná kolona přejít Dněpr, slyšel jsem, jak na důstojníky mužným hlasem křičí:

,Myslete na vojáky, ne na povozy.‘

Už jsme mysleli, že jsme zachráněni, ale vrhlo se na nás mračno neúnavných kozáků. Z našeho armádního sboru zbyly sotva tři tisíce mužů a tehdy, madame, tehdy se ten nezdolný Ney postavil mezi nás, rozpřáhnul ruce, jako kdyby nám chtěl dát celou duši, a volal:

,Vojáci! Před sebou máte Francii, za sebou zajetí a smrt. Opustíte velitele, který by nikdy neopustil vás? Bude-li třeba, půjdu sám do palby, alespoň umřu jako Francouz.‘

Rozdrtit pak nepřítele, to bylo dílo okamžiku; jak řekl, tak jsme udělali. Počínal jsem si docela dobře, protože maršál, byť se choval hrdě, si mě povšimnul; na našich velitelích je dobré to, že nás dovedou ocenit a my s nimi můžeme mluvit. Já maršálovi ukázal svoji poraněnou tvář a povídám mu:

,Mám si vzít šestnáctileté děvče, to jí přinesu dost ohavný svatební dar.‘
Odpověděl mi:
,Tohle ženám nevadí; přidáme ti hodnost poručíka a kříž.‘
,A slíbíte mi, maršále, že půjdete mému prvnímu dítěti za kmotra?‘
,Ano, kamaráde, ruku na to!‘

Uznáte, madame, že po podobných slovech není pro francouzského vojáka nic nemožné, protože to nebyli Rusové, kdo nás porazil, ale to jejich podnebí, dobré leda pro medvědy.“

V devět večer opustily Neyovy trosky co nejtišeji Jakubov v naději, že konečně dojdou k Orše, odkud jim mohla přít pomoc, neboť odpoledne se u Jakubova objevili jezdci polského důstojníka Przebendowského, jedni z těch, kteří po Neyovi pátrali…