Nová kniha se objeví na knižních pultech někdy s koncem podzimu, rozhodně na předvánočním trhu, a vydává ji brněnské nakladatelství MOBA. Přítel Jakub Samek naléhal, abych z ní cosi prozradil, což činím předložením kratičkého úvodu.
Pár slov na vysvětlenou
Název této knihy, jakkoliv se může zdát patetický, byl odvozen z jedné věty, obsažené posledním dopise, který napsal jezdecký generála Lasalle své ženě. Zněla takto:
„Tobě patří mé srdce, má krev je císařova a život jsem zasvětil cti!“
Kniha obsahuje životní příběhy tuctu osob (jedenácti mužů a jedné ženy), o nichž lze říci totéž, byť v různé míře a v závislosti na okolnostech. Najdete v ní osudy legendárních jezdeckých velitelů Lasalla, Marulaze, Montbruna, Nansoutyho, Fourniera či Édouarda Colberta, životní příběhy Boudeta a Valhuberta, dvou generálů, kteří padli v naší zemi, vyprávění o posledním vzdoru generálů Cambronna či Daumesnila, o husaru Guindeyovi, který u Saalfeldu zabil pruského prince, a jako trochu oživení do mužské společnosti i životní příběh Pauliny Fourèsova, které vojáci v Egyptě přezdívali Bonapartova Kleopatra.
Prolít krev za vrchního velitele i panovníka náleželo k riziku povolání profesionálních vojáků a se smrtí na bojišti musel každý z nich počítat, i když mnozí posléze umírali až hluboko v mírových časech, někteří dokonce velmi dlouho po skončení napoleonských válek.
Zvláštnost oné válečné barvité doby, těžko pochopitelné v individualistickém, poněkud sobeckém, konzumním a pro Evropu relativně mírovém 21. století, je spíše to, že většina hrdinů následujících příběhu dala Napoleonovi také srdce.
Stejně podivné pro nás může být, že pro těchto jedenáct mužů představovala vojenská čest jednu z největších hodnot.
Proč tomu tak bylo?
Čtěte a v životních osudech, z nichž každý vydá za román, najdete odpověď.
Nic z toho není vymyšleno, vše se skutečně stalo!
A na ochutnání první kapitolku z části, věnované generálu Daumesnilovi:
Až mi přinesete nohu!
Koncem března roku 1814 táhlo přibližně 170 000 pruských, ruských i rakouských vojáků na Paříž. Spojenci tentokrát přelstili Napoleona, neuvěřili klamnému manévru, jímž chtěl odpoutat jejich pozornost od hlavního města, či, přesněji řečeno, zajali kurýra s listem, v němž císař vše císařovně Marii-Louise a svému bratrovi Josefovi vysvětloval. Kníže Karel Schwarzenberg, vrchní velitel všech spojeneckých sil, se přestal starat o to, co z Napoleonovy armády zbývalo, a po proudu Marny došel k severovýchodní straně francouzské metropole.
Císař Francouzů se o postupu koaličních armád dozvěděl příliš pozdě, nemohl mu čelit, a aby dokázal přijít Paříži na pomoc, potřeboval čas. Věřil, že se město postaví na odpor, že vydrží, než nepřítele sevře mezi sebou a jejími hradbami, leč dobré opevnění městu na Seině chybělo, zásob v něm bylo na pět dní a vůle ke vzdoru v hlavách těch, kteří rozhodovali, slábla.
Maršálové Marmont (ověnčený titulem vévody z Ragusy) a Mortier (který měl od Napoleona titul vévody z Trevisa) přivedli 28. března do Paříže zbytky svých sborů, na 15 000 vojáků, před pár měsíci ještě nezkušených branců, teď už ale boji a pochody ošlehaných veteránů. Mohlo se k nim přidat 24 000 až 30 000 příslušníků Národních gard, z těch ale byla vystrojena a vyzbrojena sotva polovina. Mušket sice leželo v arzenálu ve Vincennes dost pro všechny, ministr války však nedal rozkaz k jejich rozdání. Šetřil je pro brance, které už ale nebylo odkud vzít, a krom toho měl obavy, aby se zbraní nezmocnila rostoucí opozice.
Spojenci se přiblížili k Paříži už onoho 28. března, nedlouho po Mortierovi a Marmontovi, a krátce poté opustila hlavní město císařovna se synem. Poslali ji do bezpečí, i když by raději zůstala… Josef Bonaparte, jenž zůstal jako lieutenant général de l’Empire, vrchní velitel císařství, nedokázal v minulém roce uhájit ve Španělsku Madrid a vlastní korunu. Těžko se dalo očekávat, že prokáže víc energie i nadání a ubrání, co chtěl nepřítel jeho bratru vzít. V osm ráno 29. března, dřív než zazněly první výstřely, ujela až na Josefa a pár ministrů i celá vláda!
Oba maršálové císařství, Mortier i Marmont, rozvinuli vše, co měli k dispozici, proti mnohačetné přesile. Mortier (12 000 mužů) stál na severu s pahorkem Montmartru a předměstími La Villette a La Chapelle za zády, Marmont (11 000 mužů) na severovýchodě v sektoru Vincennes-Pantin. Dělítko mezi nimi vytvářel plavební kanál, spojující řeku Ourcq se Seinou. Dnes by se řeklo, že obranná linie obepínala zhruba vnější severovýchodní čtvrtinu současného dálničního prstence Boulevard périphérique.
Boj zahájil 30. března ráno Marmont, který vyrazil, aby obsadil strategické výšiny Romainville, a jeho odvaha slavila úspěch. Lagrangeho divize srazila Rusy k severu a úspěšně postupovaly i další, pak ale nařídil Barclay de Tolly, velící všem ruským silám, protiútok. Marmont vyklízel planinu Romainville a stahoval se na čáru Belleville-Bagnolet, kde se mu povedlo kolem desáté ruský postup zastavil.
Na Mortierově křídle, stojícím proti Prusům, vládl ve stejnou dobu klid a maršál sám věřil, že se ubrání, avšak Josef Bonaparte, který k němu dojel, ztratil nervy. Poddal se strachu a zvěstem o pruských jezdeckých odřadech na opačné straně města, bál se sevření ze všech stran a nakonec poslal každému z maršálů tento lístek:
„Jestliže pan vévoda z Ragusy a pan vévoda z Trevisa nebudou moci své pozice udržet, jsou zplnomocněni vstoupit v jednání s knížetem Schwarzenbergem a ruským imperátorem, které mají před sebou. Stáhnou se na Loiru.“
Pak vsedl do připraveného kočáru, přejel na levý břeh Seiny a uprchl, aniž se staral o osud svěřeného města či budoucnost dynastie, k níž náležel!
Nedlouho poté zaútočil na Mortiera pruský maršál Blücher a vzápětí začal nápor i na Marmonta. Hrabě Langeron, Francouz v ruských službách, dobyl Saint-Denis, rakouský podmaršálek Gyulai s württemberským korunním princem Wilhelmem vnikli do lesa Vincennes a přes sousední Charenton k bráně Bercy. Výšina Montmartru, kde obránci nesložili zbraně, zůstala za útočníky jak ostrov v moři, a muži se tu vzdají, až když šedesát dělostřelců, kteří tu vytrvali, nebude mít čím střílet…Rusové se drali do prvních pařížských ulic, odkud je Marmontovi muži vybíjeli bodáky, zatímco jiní kvapem stavěli barikády. Bylo to zlé, zatraceně špatné, třebaže pod Montmartrem, u brány Clichy, zastavil Langeronovy Rusy šedesátiletý maršál Moncey, vévoda z Conegliana. Dokázal to, i když měl jen nezkušené národní gardisty a studenty Polytechniky…
Kolem půl čtvrté odpoledne začal Marmont s knížetem Schwarzenbergem jednat o příměří, ruský imperátor Alexandr, jenž měl jako monarcha hlavní slovo, ale kategoricky odmítl. Žádal kapitulaci a vydání města! V téže době se podařilo do městských zdí vjet nevelkému francouzskému oddílu, jehož velitel přivážel svrchovaně deprimující zprávu: císař nedokáže přijít dřív než za pár dní a v daném okamžiku nejspíš o situaci v hlavním městě ani neví! Byla to pravda…
Maršál Mortier viděl před dvěma lety, jak vybuchuje moskevský Kreml, jeho jednotky jej na císařův rozkaz vyhodily do povětří, než ustoupily. Nechtěl, aby Paříž potkal stejný osud, a když Marmont nadhodil, zda není čas jednat dál, souhlasil. Oba chtěli jediné, volný odchod všech svých jednotek se zbraněmi a zásobami k jihu, směrem k řece Loiře.
Ve dvě hodiny ráno 31. března dostal ruský kníže Orlov, jednající s oběma maršály, plnou moc od imperátora vší Rusi k tomu, aby přistoupil na to, co francouzská strana požaduje! Maršálové Mortier a Marmont se zavázali, že jejich jednotky opustí Paříž do sedmé hodiny ranní a dostali právo na volný odchod se zbraněmi.
Hlavní město Francie bylo vydáno a Napoleona, jenž se o tom dozvěděl až od jednotek, které Paříž vyklidily, čekalo už jen posledních pár dní beznadějného vzdoru, během nichž ztratí armádu, trůn i následnictví pro svého syna.
Z milosti spojenců mu zbude jen ostrůvek Elba nedaleko od italského přístavního města Livorno.
V ony dny 28. až 31. března 1814 sledoval boje na pravém břehu Marny před jejím soutokem se Seinou a doslova na dohled od pařížských bran muž, o němž by se dalo bezesporu říci, že je válečný vysloužilec, invalida. Měl dobrý výhled, neboť mohl vystoupat až na vrchol mohutné středověké obytné věže, zvané donjon, na stavitelský klenot, dominující celému městysu Vincennes.
Vincenneský donjon tvoříval jádro hradu od časů Filipa VI. Valois, v renesanci ale začaly kolem přibývat nové obytné stavby, v nichž s oblibou pobýval nejeden král, neboť přilehlý les nabízel radovánky honitby. Vysoká věž posloužila občas i za vězení; v časech frondérských vzpour proti kardinálu Mazarinovi zde nedobrovolně pobýval například vévoda de Beaufort a po něm Nicolas Fouquet. Za Ludvíka XIV. se zámek Vincennes změnil v pevnost obehnanou tehdy moderními, děly osazenými valy a oddělenou od městečka příkopy s padacími mosty. Roku 1796 přibyl mohutný arzenál, vojenské zbrojní a zásobovací skladiště, jedno z největších v centrální Francii, a roku 1804 Vincennes smutně proslulo popravou vévody d’Enghien. Ve známost pevnost vešla i dík tomu, že tu před revolucí pobýval jako vězeň i markýz de Sade.
Onen muž v generálské uniformě stoupal na vrcholek donjonu zvolna a bezpochyby i namáhavě, neboť s dřevěnou protézou místo jedné nohy se chodí do schodů špatně. Byl velitelem zdejšího arzenálu i pevnosti, podléhalo mu 300 invalidů, tedy vojenských vysloužilců, a 1000 příslušníků Národních gard, kteří posádku v posledních dnech posílili. Všechny podzemní sklady měl plné zbraní i munice; jen mušket tu leželo na 30 000 kusů! Sledoval, jak se nepřátelé probíjejí blíž k Paříži, kterak ho obkličují, a v duchu, s polním teleskopem přiloženým k oku, odhadoval, že co nevidět proti němu mohou koaliční velitelé obrátit na sedm stovek dělových hlavní. Věděl, že jich použijí jen zlomek, neboť by dělostřelecká palba ohrozila i městečko a obyvatele, a spoléhal na to, že jako ostrůvek odporu není jeho pevnost nejklíčovější. Byl odhodlán ji nevydat a vzhledem k tomu, že z pařížských hradeb šlo dohlédnout až sem, chtěl z Vincennes učinit symbol a třeba i pomník či svůj hrob. V sudech ve sklepeních měl uskladněny stovky centů střelného prachu, jimž stačila jen jiskra, aby bylo výbuch slyšet až v Remeši a možná i dál…
Odpoledne devětadvacátého střelba na severovýchodním okraji Paříže utichala a s večerem se rozhostilo relativní ticho. Tehdy vyšel generál, kterému všichni přezdívali Jambe de Bois, Dřevěná noha, na nádvoří a poručil spustit padací most v bráně zvané Městská. Pak, bez ohledu na nepřátelské hlídky a vojska, vyvedl dvě stě padesát mužů s koňmi jezdeckými i tažnými; za ty druhé nechal zčásti zapřáhnout povozy. Dojel s konvojem k severovýchodnímu okraji Paříže a nechal nakládat vše, co se dalo použít, odhozené pušky, bodáky, patrontašky… Za volné koně velel připřahat opuštěná děla s kolesnami, francouzská i nepřátelská, a osobně dohlížel na celý konvoj, dokud poslední muž i vůz nevjeli zpět do pevnosti. Než přišel o nohu, býval skvělým kavaleristou i velitelem jezdectva. Ani protézou se nenechal vyřadit ze života, cvičil, nechal si uzpůsobit sedlo, které vypadalo poněkud dámsky…
Nazítří se dozvěděl o kapitulaci i o tom, že francouzská armáda opouští Paříž. Klel a nevybíral slova, pak se uklidnil, oblékl slavnostní uniformu a čekal. Věděl, že někdo přijde vyzvat ke kapitulaci i jeho, a v hlavě bezpochyby skládal slova, jimiž hodlal odpovědět. V duchu se usmíval při představě, jaká asi dostanou nepřátelští velitelé hlášení o jeho noční výpravě, neboť odvezl leccos i ze spojeneckých parků a jeho muži za sebou nechali omráčené či podřezané hlídky.
Dopoledne se před mostem do Městské brány skutečně objevil bubnováním a bílým parlamentářským praporem provázený ruský důstojník ze štábu Barclaye de Tolly. Hlídka informovala francouzského generála, který dal povel spustit most a vyšel, obklopen svým štábem, parlamentáři vstříc. Rus pokynul svému doprovodu, aby zůstal na místě, a kráčel zdvořile po mostovce, aby muži s dřevěnou nohou usnadnil cestu. Pak předpisově pozdravil, srazil přitom podpatky a plynnou francouzštinou pravil, že pana guvernéra žádá jménem polního maršála Barclaye de Tolly o vydání pevnosti se vším, co v ní je, do rukou spojenců.
„Vydám pevnost pouze na rozkaz Jeho císařského Veličenstva,“ zněla generálova odpověď.
Parlamentáře to rozladilo. Namítl, že pevnost musí být vydána ihned a bezodkladně. Generál zavrtěl hlavou, načež hlasem vojáka, zvyklého překřičet bitevní vřavu, pravil:
„Rakušané mě připravili o nohu. Řekněte jim, ať mi ji vrátí, nebo přinesou jinou. Do té doby vám radím, abyste se stáhli z dostřelu mých děl, nechcete-li ochutnat, co dovedou!“
Větou, do níž vložil všechen myslitelný vzdor a veškerou věrnost přísaze, zemi i Napoleonovi, zahájil Yrieix Pierre Daumesnil, řečený Dřevěná noha, obranu pevnosti Vincennes, která se zapsala do dějin a vstoupila do legend.