U příležitosti 213. výročí bitvy u Trafalgaru publikujeme na www.austerlitz.org příspěvek Karla Řezníčka ze sborníku Bitva u Slavkova a válka roku 1805, vydaného při 200. výročí nakladatelstvím Akcent.

Řada mých líčení se liší od obvykle rozšířeného podání, leč mnohdy jsou prameny natolik rozporuplné, že jsem si prostě chtě nechtě musel utvořit vlastní názor, tak aby události alespoň trochu dostaly řád a logickou posloupnost. Někdy mám pocit, že na moři má Nelsonova glorifikace u řady historiků podobný charakter jako na souši Napoleonova. Fakta se pak přizpůsobují požadovanému obrazu hrdiny bez bázně a hany, ignorujíce že každý člověk má své lidské slabosti a nevyhne se chybám i omylům. Ty se nevyhýbaly ani mě, teprve při práci na tomto elaborátu jsem si plně uvědomil, jako obrovský rozdíl je mezi pojmy záliv a zátoka (šp. Golfo a Bahía, u Cádizu zvláště), že Álava od Waterloo nikdy nebyl admirálem, atd., atp..

PROLOG

Amienský mír Francií a Velkou Británií byl velice křehkou záležitostí, z dnešního pohledu jej lze v podstatě označit za pouhé příměří, či ve sportovní terminologii by pak asi odpovídal termín poločas. Obě strany v podstatě jen potřebovaly nabrat dech k dalšímu kolu gigantického zápasu, jehož kořeny ležely již hluboko v předrevolučních časech, ale nové poměry jej posunuly ekonomicky i geopoliticky do zcela nové dimenze. V měření sil mezi Paříží a Londýnem již nešlo jen o nějaké ty kolonie, tak jako dobách nedávno minulých, a vcelku zanedbatelné posuny evropských hranic, ale o naprostou porážku protivníka a získání politicko-ekonomické dominance.

Amienský mír byl pokusem o kompromis, ale jak už to tak bývá, tento nikdy neuspokojí obě strany, a chybí-li oboustranně dobrá vůle se s tím smířit, pak je obnovení konfliktu jen otázkou času a záminky. Uvádí se spor o status Malty, příčinou mohly být i osudy Louisiany, poměry v Itálii, Nizozemí či daleké Indii – každopádně obě strany plnily vzájemná ujednání jen liknavě a snažily se je obcházet seč mohly, jen aby získaly čas na přípravu k novému měření sil. O opětném vypuknutí války bylo rozhodnuto již dávno předtím, než tehdy již doživotní Prvý konzul 12. května 1803 ztropil teatrální výstup před britským ambasadorem Charlesem Whitworthem, po němž tento neprodleně opustil Paříž.

Někteří historici tvrdí, že to bylo zbytečné selhání nervové soustavy budoucího císaře Francouzů, ale já soudím, že se Napoleon Bonaparte toliko snažil zachovat si tvář a Whitworthowu zjevně cílenou provokativní aroganci jen briskně využil, aby to nevypadalo, že se nechal protivníkem zaskočit. A přece se tak zjevně stalo, neboť král Jiří III. přednesl před oběma sněmovnami zřetelně konfrontační projev již v březnu a britská vojenská mašinérie už dlouho pracovala na plné obrátky. V květnu 1803 čekala jen na signál k akci a ten přišel již 15. tohoto měsíce, kdy londýnský kabinet deklaroval válku Francii. Jen do konce května Britové zajali ve svých přístavech či při pobřeží hodně přes tisícovku francouzských a holandských (tehdy tzv. batavských) plavidel, zatímco francouzskými úřady polapené lodi staronového nepřítele se počítaly maximálně na desítky.

Jistě by šlo poukázat na komunikační problém, jenž zde zjevně nahrával ostrovanům, ale např. již 14. května ostřelovala britská šalupa Doris v zálivu Audierne francouzskou korvetu Affronteur, a 16. května se před bretaňským pobřežím zjevila Cornwallisova Chanel Fleet o 20 řadových lodích, aby následujícího dne zahájila blokádu Brestu. Každý, kdo si dokáže představit logistickou náročnost vypravení takovéhoto „bitevního svazu“, snadno pochopí, že o jeho vyplutí muselo být rozhodnuto již celé týdny dopředu. Kdyby byl Prvý konzul k Whitworthovi smířlivý, našla by se jistě jiná záminka, neb přípravy operací Royal Navy musely být natolik nákladné a pokročilé, že mírové narovnání již min. pro lordy z Admirality nebylo myslitelné.

Jak mohla v dané situaci reagovat Francie a První konzul? Nebylo takřka pochyb, že francouzské námořnictvo není s to vybojovat vítězství nad silnějším a zkušenějším nepřítelem. Tedy alespoň ne vítězství, jež by Paříži zajistilo plnou satisfakci, protivníka srazilo do kolen, a donutilo jej pokorně žádat o mír, za podmínek Napoleonem Bonapartem již diktovaných. Prvý konzul však pevně věřil, že má francouzská marína potenciál alespoň na to, aby zajistila krátkodobou kontrolu nad kanálem La Manche, jakkoli nazývaným Brity Anglickým. Někdejší divizní generál nepochyboval, že v takovém případě velký vodní příkop rychle překročí se svými vojáky a pokoru si vynutí jejich bajonety.

Základní scénář byl dán již za revolučních časů a centrem shromaždiště invazních sil bylo Boulogne-sur-Mer, neboť Lamanšský průliv musel být z ryze praktických důvodů překročen v nejužších místech. Budoucí císař Napoleon však jednoznačně zavrhl „republikánskou taktitku“, jež tehdy spočívala v shromáždění co největšího počtu bitevních plavidel v Brestu. Roku 1797 vedla k porážkám spojeneckých eskader (španělské u portugalského mysu São Vincente a holandské u Camperdownu), snažících se o přesun a když se strategický záměr o dva roky později přeci jen jakžtakž podařilo realizovat, ukázalo se, že je poněkud zcestný.

V Brestu se tak sice počátkem roku 1800 nahromadilo na šest desítek francouzsko-španělských bitevních plavidel, což představovalo zhruba polovinu tehdejšího teoretického potenciálu spojenecké flotily, ale i Britové mohli koncentrovat své síly do bretaňských vod a kombinovaná eskadra se ocitla defacto ve smrtící pasti v níž zůstala paralyzována. Možnost nepozorovaně uniknout na volné moře a Brity zaskočit byla prabídná, a podstoupit bitvu se takřka permanentně silnějším protivníkem hned bezprostředně po vyplutí s ještě nezformovanou eskadrou znamenalo říkat si o katastrofu.

K apokalyptickému boji nakonec nedošlo, přičemž amienský mír kombinovanou eskadru z Brestu spíše osvobodil, nežli odvrátil její latentní hrozbu vůči Britským ostrovům. Napoleonův plán byl poměrně prostý, strategicky promyšlený a alespoň teoreticky snad i proveditelný. Francouzská toulonská a brestská eskadra, jakož i dílčí menší divize z Rochefortu či Lorientu měly v nestřeženém okamžiku jara 1804 uniknout na volné moře, setřást nepřítele a na dohodnutém místě v Západní Indii (Karibiku) se spojit do mohutné bitevní formace, jež by dokázala smést z cesty jakoukoli dílčí eskadru, jíž by jí byli při překvapivém návratu do Evropy s to postavit do cesty desorientovaní Britové.

Jenže praxe vypadala jinak než teorie, v momentu vypuknutí války měla Royal Navy připraveno k nasazení 60 řadových lodí, Francie maximálně 46, přičemž spousta jich byla mimo mateřské základny v důsledku operací vedených k obnově koloniálního panství metropole. Informace o obnovení nepřátelství Francouze zaskočila a řada lodí byla zajata už v Karibiku, jiné při pokusu proniknout do domovských přístavů a řada dalších nalezla asyl mimo tradiční operační základny. Rozptýlené francouzské válečné lodi tak kotvily i v přístavech jako Bordeaux, Nantes, či Cherbourg, významná formace dala dokonce přednost faktické internaci ve španělském Ferrolu a jedna řadová loď (Aigle) se uchýlila dokonce až do Cádizu.

Zatímco francouzské loďstvo v počáteční fázi války vůčihledně sláblo a ztrácelo akceschopnost, Royal Navy mohutněla. Mobilizací záloh a nasazením kořistních plavidel měla Velká Británie v červenci 1803 k dispozici již 101 řadovou loď, na jaře 1804 jich bylo ve službě už 135 a koncem roku jich mohlo být mobilizováno plných 190! Za tohoto stavu věcí měli Britové možnost ponechat k ostraze Lamanšského průlivu více bitevních plavidel, než byli schopni shromáždit Francouzi i za nejoptimálnějších podmínek. Spojenecké batávské (holandské) loďstvo, zdecimované revolučními válkami a disponující zhruba tuctem řadových lodí nemohlo celkový poměr sil významněji ovlivnit a tak určitou naději skýtal toliko potenciál Španělska, ale Madrid se zprvu evidentně zdráhal obnovit předchozí alianci.

VÁLKA

Vraťme se nazpět do počátku léta 1803 a přibližme si situaci v evropských vodách. První lord Admirality John Jervis, Earl of St.Vincent rozestavil figurky na pomyslné šachovnici zhruba takto: William Cornwallis byl vrchním velitelem atlantických sil (Commander-in-Chief of the Channel Fleet) a prioritně blokoval Brest, Horatio Nelson převzal vrchní velení středomořských sil (C-in-C of the Mediterranean Fleet) a křižoval před Toulonem, zatímco George Keith Elphinstone severomořských (C-in-C of the North Sea Fleet), jež blokovaly primárně Antverpy a holandský Texel. Tyto tři formace se dále členily na dílčí eskadry podřízené dalším tzv. vlajkovým důstojníkům (ne nezbytně admirálům!).

Alan Gardner s pěti řadovými loděmi (a s blíže nespecifikovaným množstvím menších plavidel) střežil Rochefort a La Rochelle. Edward Pellew se sedmi koráby měl kontrolovat Biskajský záliv, což byla operační oblast jež se rozšířila od ústí Girondy až po španělskou Galícii, po té co se francouzský admirál Latouche-Tréville v červenci 1803 s 5 řadovými loděmi uchýlil do Ferrolu. Další Cornwallisovi vlajkoví důstojníci pak dostali na starosti Nantes, Cherbourg či Le Havre, ale ti nejsou pro naši budoucí hlavní dějovou linii příliš podstatní, stejně jako dílčí velitelé ve vodách kolem Walesu a Irska, popř. severomořští velitelé Elphinstoneovi (budoucí lord Keith).

V prostoru samotného Lamanšského průlivu, a tedy v místech kde visela bezprostřední hrozba invaze však velel James Saumarez, muž podřízený přímo Prvnímu lordu Admirality. Tento kontradmirál sám nedisponoval žádnými řadovými loděmi, ale velkým množstvím fregat a menších plavidel jež měly sledovat a hlásit jakýkoli podezřelý pohyb na straně protivníka. Pomocí optického telegrafu (hustá síť signalizačních věží byla zřízena i na anglickém pobřeží) či v případě nouze obyčejnou štafetou, měly být v několika hodinách zalarmovány strategické zálohy atlantické a severomořské flotily stojící na kotvách v Torbay (u Plymouthu), Spitheadu (u Portsmouthu), Downs (u vých. Kentu) a Nore (při ústí Temže a Medway – tj. lodi z Deptfordu a Woolwiche, resp. Sheerness a Chathamu).

Saumarezovy lodi však vedly i vlastní drobnou válku. Byla to jednak ochrana vlastní příbřežní plavby před francouzskými korzáry, a konečně aktivní boj proti formující se invazní flotile. Bylo zde vybojováno bezpočtu bezejmenných střetů mezi jednotlivými plavidly i celými formacemi. Britové si tu chtě nechtě museli přiznat, že zastavit přesuny stovek drobných plavidel je takřka nemožné, Francouzi pak, že sevřená formace protivníkovi dokáže odolat, ale otázkou bylo za jakou cenu, jakkoli nehrozilo, že by se britské lodi, kvůli hrozbě neodvratitelné abordáže, mohly této kompaktní mase bezprostředněji přiblížit.

Lze říci, že i bez podpory eskadry řadových lodí bylo možno na uskutečnění invaze alespoň hypoteticky pomyslet, ale Napoleon nebyl Markem Antoniem, aby mínil své „legie“ mistrně vycvičené k boji na souši nechat vykrvácet v hekatombách na palubách plovoucích rakví. Představa počtu obětí v případě střetu s jistě velice zuřivě vzdorujícím protivníkem, za okolností, že by na palubách invazních plavidel na místo pár obratných lodníků a námořních pěšáků, byly stovky a tisíce tísnících se vojáků byla vskutku děsivá. A pak jakkoli tehdy nikdo nepochyboval o nadřazenosti francouzské armády nad britskou, bylo potřeba přepravit i koně, děla, munici a další nezbytné prostředky pro úspěšné završení hazardní operace…

Takzvaná „Flotila roku X.“ nikdy nevyplula, přesto však byla impozantním dílem. Již na sklonku roku 1803 bylo v přístavech Étaples, Boulogne-sur-Mer, Wimereux, Ambleteuse, Calais, Dunkerque a Ostende shromážděno již přes 1300 invazních plavidel. Zhruba polovina byly nejrůznější rybářské bárky a vůbec roztodivné lodice získané od Normandie po Flandry. Ovšem druhá polovina byla cíleně budovaná výsadková plavidla, byť zůstávala „v dobové normě“, a nejrůznější plovoucí pevnosti, tak jak je známe z fantaskních ilustrací zůstaly jen nerealizovanou fikcí, stejně jako ponorková flotila či transportní balóny. (Stejným mýtem ovšem je britská připravenost se bránit, zvláště dvacetsedm proslulých věží Martello existovalo v roce 1805 vesměs ještě toliko v půdorysech, a plně dohotoveny byly až roku 1808!)

Projektant francouzských řadových lodí Jacques Sané a bývalý ministr námořnictva Pierre Forfait vedli tým, který vypracoval několik tříd speciálních invazních plavidel. Ta se přirozeně ještě velmi lišila od toho jak je máme zafixována ze dne D roku 1944, ale přesto některé typy již měly i padací sajtny usnadňující výjezd kavalerie a vylodění děl. Do první třídy patřily takzvané dělové prámy (prame) a šalupy (chaloupe), přičemž prvých bylo celkem postaveno 54, druhých 324. Druhou třídu tvořily tzv. dělové čluny, přičemž jednostěžníky holandského typu se výrazně lišily od francouzských trojstěžníků. První útočnou invazní vlnu pak měly tvořit plavidla třetí třídy, zejména pinasy (péniche) a tzv. oplachtěné čajky (caïque).

Vrchním velitelem francouzských námořních sil byl jmenován Étienne-Eustache Bruix, rodák ze Saint-Domingue, jenž byl ke zvýšení pravomocí jmenován i inspektorem Oceánské pobřežní armády. Je považován za nejlepšího francouzského námořního velitele dané epochy a Napoleon prý prohlásil, že kdyby bylo jeho, Trafalgar by se nikdy nekonal. Nepochybně měl pravdu, ale ani Bruix nedokázal zázraky a zemřel v Paříži již 18. března 1805 v nedožitých 46 letech, dle lékařské zprávy na totální fyzické i psychické vyčerpání. Podobný osud, byť spíše v důsledku podlomeného zdraví jež si přivezl již z expedice proti rodnému ostrovu, potkal o pár měsíců dříve v Toulonu i druhého muže francouzské maríny Louise-René-Madeleine Levassora, hraběte LaTouche-Trévilla a došlo tak k faktickému zhroucení velitelských struktur.

I s těmito kádry ovšem dopadla „invazní kampaň“ francouzského loďstva roku 1804 naprosto tristně. LaTouche-Tréville sice dokázal z Toulonu vyplout, ale když se mu to 13. června zdařilo, bylo to dle jeho soudu s naprosto nedostatečným počtem osmi plavidel. Nelson disponoval 12 řadovými loděmi a to bylo příliš, aby si LaTouche-Tréville troufl probíjet se Gibraltarem, a jelikož navrch zavál nepříznivý vítr tak francouzský velitel volil návrat na základnu. Nelson, jenž se snažil Francouze úmyslně vylákat z přístavu na volné moře, zuřil, zvláště když se dozvěděl, že protivník hlásil do Paříže, že nebýt této nepřízně okolností bylo by se mu Brity podařilo setřást. Jeho zlost byla patrně oprávněná, ale roky 1798 a 1805 ukázaly, že přelstít jej tak zcela nemožné nebylo.

Ještě hůře se vedlo nejsilnější eskadře brestské viceadmirála Laurenta-Jeana-Françoise Trugueta. Nepřízeň větru zde fakticky znemožňovala masovější opuštění přístavu a vyplutí eskadry jako celku, přičemž i drobnější odřady pokoušející se o únik byl vždy Cornwallisem rázně zahnány nazpět. Pro Francii však bylo z dlouhodobějšího hlediska možná spíše štěstím, že Truguet ani žádná z jeho divizí z Brestu neunikla, neboť jejich dílčím cílem bylo mj. připlout před Ferrol a vysvobodit zde internované řadové lodi, jimž po LaTouche-Trévillovu odjezdu velel chef de division Adrien-Louis Gourdon. Napoleon v polovině roku 1804 zbavil Trugueta velení, přičemž jiné podání je, že admirál v květnu na svůj post resignoval sám na protest proti Bonapartově snaze usurpovat si císařský majestát.

Personální změny se děly i na britské straně, měly však mnohem hlubší příčiny. V květnu 1804 vystřídal „mírumilovného“ britského premiéra Henryho Addingtona znovu radikální William Pitt mladší, a politika ostrovní říše výrazně přitvrdila. Změny se přirozeně dotkly i Admirality, kde hraběte St.Vincenta na postu Prvního lorda vystřídal vikomt Melville, přičemž však pozice tří (čtyř) vrchních velitelů evropských loďstev zůstala zachována. Ovšem nové instrukce byly jednoznačné v tom, že Velká Británie má přejít z aktivní obrany do ofensivy, počínaje útoky Royal Navy na kotviště invazních plavidel, přes diplomatickou snahu získat kontinentální spojence a francouzskou armádu vázat válkou na pevnině.

Připlout Ganteaume či jiný z jeho vlajkových důstojníků k Ferrolu, vynucujíce si propuštění internovaných francouzských lodí, šlo by o zjevné porušení španělské neutrality s dalekosáhlými následky. Nedošlo k tomu, ale naopak Britové Ferrol již dávno zjevně preventivně blokovali a v létě 1804 rozhodl londýnský kabinet o tom, že britské lodi začnou křižovat i před Cádizem. Formálně mělo být cílem všech aktivit získání Španělska za spojence, ale instrukce jež obdržel komodor Graham Moore byly velice vágní, neboť teoreticky měl zabránit toliko zjevným nepřátelským aktivitám, ale fakticky žádaly, aby bylo pohlíženo na Španěly jako na latentní protivníky.

Netrvalo dlouho a 5. října došlo nedaleko Cádizu ke střetnutí čtveřice Moorových fregat se stejným počtem lodí španělských. Moore signalizoval aby fregaty plující mj. s nákladem jihoamerického zlata z Montevidea zastavily a umožnily Britům inspekci jejich palub. Španělský velitel José Bustamente tento bezprecedentní akt rezolutně odmítl a jelikož Moore trval na svém nevyhnutelně došlo k boji. Trval sice jen krátce, neb jej fakticky ukončila exploze fregaty Mercedes a skutečnost, že na palubách španělských lodí se chvěly strachem desítky civilistů včetně žen a dětí, ale pro strategickou situaci a poměr sil v námořní válce měl nedozírné následky.

Potopení jedné a zajetí tří zbylých španělských lodí, byl nepopiratelný akt agrese proti neutrální zemi a jindy váhající a kolísající madridský dvůr tentokrát zareagoval nekompromisně. Již 12. října 1804 vyhlásilo Španělsko Velké Británii válku a Napoleon tak získal mnohem více, než v co mohl doufat vlastním nátlakem. Britové sice získali kořist nesmírné ceny, jež by byla pravděpodobně do značné míry postoupena Francii, jako forma finanční kompenzace za aktivní neangažování se Španělů v této nové válce. Ve světle nejnovějších událostí však začalo ukořistěné zlato i stříbro rychle ztrácet na lesku.

Nyní mohl Napoleon začít plně kalkulovat nejen s francouzskými plavidly dosud internovanými v hispánských přístavech (tj. včetně Latinské Ameriky), těmito jako operačními základnami, ale i s vlastní španělskou Armadou. Královské loďstvo Karla IV. Bourbonského sice utrpělo ve střetech s Royal Navy v letech 1797-1801 řadu citelných ztrát, ale alespoň teoreticky představovalo posilu zhruba 40 řadových lodí, několika desítek fregat a bezpočtu menších plavidel. Ty mohly významně ovlivnit poměr sil, byť nikoli jej dočasně zcela zvrátit jako roku 1796, kdy londýnská Admiralita musela v tísni přistoupit k vyklizení celého Středomoří s výjimkou Gibraltaru.

KAMPAŇ 1805

Obě strany přirozeně na vzniklou situaci musely reagovat, přičemž Napoleon již nepochyboval, že se španělskou pomocí se mu v létě 1805 invazi konečně podaří uskutečnit. V oblasti Doverské úžiny (Strait of Dover, fr. Pas de Calais) soustředil již na 3.000 transportních a doprovodných plavidel a sršel optimismem. Svůj stabilní hlavní stan měl císař Francouzů zřízen již od roku 1803 na zámku Pont-de-Briques, 5 km jihovýchodně od Boulogne, nyní měl již vybránu i loď jež ho měla přeplavit do Anglie. Stala se jí obratná briga Adolphe proslulého korzára Jeana-Oudarta Fourmentina. Slabinou bylo, že Napoleon vše pečlivě chystal a plánoval jakoby šlo o pozemní bitvu, nepočítaje s tím, že na námořním válčišti fungovaly zcela jiné zákonitosti.

Invazní plán se v jednotlivostech pramen od pramene liší a příčina je prostá, neustále se měnil. Krzysztof Gerlach spočítal, že jen roku 1805 se změnil 7×, přičemž šlo jak o to, kdy a kdo se má s kým spojit, tak o instrukce jakým způsobem má bitevní svaz invazní síly krýt. Jedna z fantaskních variant kalkulovala i s tím, že by Kombinovaná flotila mohla obeplout Britské ostrovy a znenadání se objevit přímo před Boulogní od východu. Roku 1805, zvláště pak, když se nepovedlo lednové vyplutí všech předpokládaných sil, muselo být uvažováno střízlivěji, třeba už jen z časových důvodů. Postupně byla opouštěna vize, že jediným úderem bude napadeno i Irsko, a nakonec se Napoleon modlil aby se kombinované loďstvo k Lamanšskému průlivu alespoň přiblížilo.

Napoleon očekával, že v takovém případě francouzsko-španělská bitevní eskadra bude nějaký čas vázat hlavní síly Cornwallisovy Channel Fleet, vítězství ve výsledném měření sil už nebylo naprosto nezbytné. Ve chvíli přijití spolehlivé informace o připlutí vytoužené spojenecké flotily se měla optickým telegrafem tato informace poslat z Bretaně do Flander. Následně se měla pohnout z Dunkerque a Ostende tzv. batávská část invazních sil, kryta řadovými loděmi holandského admirála a ministra námořnictva Charlese-Henriho (Carlose Harryho) Verhuella. Ovšem, pravdou je, že stěžejním operačním cílem všech těchto sil mělo být stát se vějičkou pro Elphinstoneovu (Keithovu) North Sea Fleet a poněkud improvizovaně tak zabezpečit hlavní síly od východu.

Z Calais, Dieppe a LeHavru, měly masově vyplout francouzské fregaty a korvety, a vázat pozornost svých britských protějšků. Po zaměstnání protivníka na křídlech a jeho oslepení měl následovat klasický úder na střed. Útok měl proběhnout pod osobním velením císaře, přičemž invazním silám měl po námořní stránce velet pětačtyřicetiletý Jean-Raymond Lacrosse, jenž v Boulogne svou admirálskou vlajku vztyčil nad „prámem“ Ville de Mayence. Pravé křídlo připadlo Charlesu-René Magonu de Médine, levé v Étaples Jeanu-Françoisi Courandovi. Záložní divizi ve Wimereux, jež měla dle okolností buď vázat pozornost lodí, jež by neupoutali Batavci, či podpořit hlavní formaci, komodor (Chef de Division) François Daugier, jež později po Magonově převelení převzal velení celého pravého křídla.

Jenže Napoleonův námořní battalion-carré nikdy nevyplul a příčiny byly v zásadě dvě. Jednak kombinovaná bitevní eskadra nikdy nedosáhla očekávané velikosti, ale především, do bretaňských vod nikdy nepronikla a nemohla tedy celý válečný stroj spustit. Dříve než přiblížím, kde se zadrhlo jeho transatlantické soukolí, pak připomenu, že britská diplomacie si na kontinentu vedla podstatně lépe než na Pyrenejském poloostrově. Londýn, Vídeň, Petrohrad a Stockholm již jednaly o ustavení tzv. třetí protifrancouzské koalice, kteroužto vizi zdrženlivě podporovali i v Berlíně a Neapoli. Proti invazním záměrům císaře Francouzů začal nekompromisně pracovat čas, ale Napoleon nepřestával věřit, že je uskuteční.

Umožnit mu to měli především dva relativně mladí admirálové, kteří měli naprostou důvěru císaře Francouzů. Velení brestské eskadře a fakticky celé bitevní flotile obdržel padesátiletý hrdina ze Středomoří Honoré-Joseph-Antoine Ganteaume, muž jenž mj. přežil explozi Brueysova Orientu u Abúkiru a s dvojicí fregat později evakuoval Bonaparta z Egypta a později se zoufale snažil zásobovat jeho odříznuté vojáky. Nepochybně to nebyla špatná volba, ale ani Ganteaume nedokázal poručit větru dešti a více než dvacet francouzských řadových lodí v Brestu celou zimu i jaro marně čekalo na příznivý vítr, který odežene Cornwallisovy lodi dál od pobřeží a umožní vyplout celé eskadře pod plnými plachtami. Jen to slibovalo naději na proražení blokády a splnění strategických cílů.

Tento fakt předznamenal přesun tíže zodpovědnosti na bedra druhého z Napoleonových mužů, rovněž veterána od Abúkiru a posléze aktivního obránce Malty, dvaačtyřicetiletého Pierra-Charlese-Jeana-Baptista-Sylvestra de Villeneuvea. Ten obdržel velení po zesnulém LaTouche-Trévillovi v Toulonu a na něm byly nyní značně obtížné úkoly jako posbírat španělské spojence, proniknout Gibraltarem a hlavně setřást Nelsona, který měl jednoznačný úkol nedopustit za žádnou cenu, aby jediná spojenecká loď opustila Středomoří. Naštěstí pro barvitost historie, byť nikoli nervy pánů z Admirality, nevolil Nelson Cornwallisovu taktiku a nenapadal protivníka ihned při pokusu o opuštění přístavu, ale naopak snažil se jej vylákat s vidinou, že toliko na otevřeném moři může dosáhnout přesvědčivého vítězství.

První z francouzských admirálů jenž splnil svůj úkol a 11. ledna 1805 unikl úspěšně z přístavu a vyrazil do Karibiku však byl Edouard-Thomas de Burgues-Missiessy z Rochefortu. Jeho eskadra, složená ze šesti řadových lodí, dvou fregat a dvou korvet, doplula k Malým Antilám 20. února. Nemohla zde však zastat úkoly jenž byly uloženy celému operačnímu svazu, jakkoli se Missiessy všemožně snažil. Pozajímal v oblasti řadu britských obchodních lodí, vybral výpalné na několika menších ostrovech (Dominika, St.Kitts, Nevis a Montserrat), navrch posílil a zásobil francouzské posádky kol Guadeloupe. Více sám se stěží 3.500 muži nemohl dosáhnout a očekávané posily ne a ne připlout.

Když Missiessy (na základě Decrésovy depeše) usoudil, že Ganteaume ani Villeneuve na místa stanovených shromaždišť nedorazí, zato vycítil, že se kolem něj začaly povážlivě stahovat až dosud rozptýlené britské síly, rozhodl se, že je čas vrátit se na mateřskou základnu. Přes zastávky na Martinique a v San Domingu na Hispaniole zamířil do Evropy a 20. května spustil kotvy u Île d‘Aix v ústí řeky Charente před Rochefortem. Počátkem roku však unikl dík přízni bouře jež zahnala Gardnerovy blokádní lodi a s Brity se nemusel bít ani při návratu, kdy již neúspěšného Sira Alana nahradil Thomas Graves. Snad i proto na místo ovací Missiessy sklidil Napoleonovu nelibost, byť hlavní příčinou asi bylo, že Villeneuve o pár týdnů později rochefortskou eskadru hledal u Antil marně.

Villeneuve opustil Toulon s eskadrou o jedenácti řadových lodích a devíti menších plavidlech 18. ledna a hlídkové britské fregaty okamžitě informovaly Nelsona, jenž s většinou svých korábů kotvil u severního cípu Sardinie. Krátce po vyplutí však vypukla bouře, která přiměla Villeneuva již 21. k návratu do přístavu. Britské lodi však bouři přestály bez vážnější újmy a Nelsonovy fregaty následně hledaly Francouze marně v oblastech předpokládaného výskytu. Britský velitel tedy usoudil, že Francouzi neplují na Gibraltar, ale zamířili na Sicílii, či dokonce do Egypta. Hrál si tak ve východním Středomoří na honěnou s imaginárním nepřítelem, zatímco tento vcelku pokojně kotvil na mateřské základně.

Při špatných komunikačních možnostech pak neměli Britové dost sil k tomu zastoupit Villeneuveovi cestu, když poznovu vyplul 30. března 1805. Francouzi pak bez vážnějších překážek dopluli před Cartagenu, ale zde se Villeneuve dočkal nepříjemného překvapení. Dne 7. dubna se na schůzce s viceadmirálem José Salcedem dozvěděl, že Španělé by sice mohli okamžitě vyslat na moře mj. eskadru pěti řadových lodí, ale odmítl to. Oháněl se obavami, že přespříliš oslabí vlastní středomořské síly, a navrch tvrzením že postrádá přímý pokyn podrobit španělská plavidla francouzskému velení. Na vyjasnění kompetencí nemohl Villeneuve v Cartageně čekat, a tak musel vyrazit na další plavbu bez jediného spojeneckého plavidla.

Dne 9. dubna Francouzi šťastně minuli Gibraltar, když fakticky jediný odpor jim kladla velice nepřesně střílející pobřežní artilerie a následujícího dne bezpečně dosáhli Cádizu, když o polovinu slabší blokádní eskadra Sira Johna Ordea ustoupila bez boje. Admirál Frederico Carlos de Gravina nemínil ani na okamžik zapochybovat o tom co je ve společném zájmu, ale francouzskou frustraci ze španělských spojenců příliš nezaplašil. Gravinovy lodi nebyly připraveny k okamžitému vyplutí a Villeneuve bojící se Nelsonovy eskadry nemohl s odplutím dlouho otálet.

Frustrovaný Villeneuve tak 12. dubna odplouval i od největší spojenecké základny do dálav Atlantiku posílený toliko o zde v Cádizu od roku 1803 internovanou francouzskou řadovou loď Aigle (74 děl) a ujišťován Gravinovým čestným slovem, že se tento dostaví stůj co stůj na smluvené shromažďovací místo u Malých Antil. Ke cti španělského granda pak je nutno předeslat, že tento svůj slib vskutku splnil, byť Francouzi asi již v této fázi očekávali výrazně větší spojenecký příspěvek, než představovalo šest řadových lodí a několik pomocných plavidel (dalších 6 řadových lodí zůstalo v Cádizu), byť tyto konečně daly zrod očekávanému vzniku Kombinované flotily.

Obraťme nyní však pozornost k tomu co se dělo na britské straně. Informace o úniku Missiessyho eskadry stála post nejen Gardnera, ale i Edwarda Pellewa, jež měl na starost celý Biskajský záliv. Na jeho místo byl dosazen kontradmirál Alexander Cochrane, jenž z důvodu, že střežit Rochefort přestávalo být pro tuto chvíli významné povolal Gravese k Ferrolu, zatímco sám po jistém váhání zamířil v Missiessiho stopách k Antilám. Gravesových pět lodí ovšem nemohlo zastavit nejméně trojnásobnou převahu protivníka, kdyby se rozhodl z Ferrolu a LaCoruñi vyplout. Naštěstí pro Brity španělský velící admirál Perez de Grandallana, nerozpoznal slabost nepřítele, a příliš úzkostlivě se přidržel instrukce, že se má k celé operaci připojit až v okamžiku, kdy tudy bude proplouvat brestská eskadra a Brity zažene.

Ovšem na připlutí Ganteaumea kombinované síly dislokované ve dvou protilehlých galícijských přístavech čekaly marně. Velitel brestské eskadry se teprve 26. března pokusil vyvést své lodi na vnější rejdu i navzdory protivětru, ale Cornwallis byl mužem zcela jiné taktiky než Nelson, ovšem s nemenší odvahou. Přestože v daném okamžiku disponoval jen tuctem řadových lodí oproti 21 francouzským (plus 6 fregatám a 2 korvetám), neprováhal ani hodinu a nekompromisně nařídil útok. Početní převaha nebyla ovšem Ganteaumeovi v dané situaci naprosto nic platná, neuspořádaná množina jeho lodí vlečených čluny by neměla v boji šanci na úspěch a tak nařídil spěšný návrat do přístavu.

William Cornwallis sice nemínil nechat nepřítele vyváznout jen tak, ale i Francouzi hodlali prodat svou kůži draho. Přehradná palba kterou spustili Ganteaumeovi dělostřelci, záhy účinně podporovaní kolegy od pobřežní artilerie, poměrně snadno schladila bojový zápal Britů, a když si záhy svůj šrám musel dát obvázat i velící admirál, byl signalizován pokyn k přerušení boje a stažení se z dostřelu pevnostních baterií. Žádná z lodí nebyla zničena, dokonce ani vážněji poškozena, ale jakkoli útočníci utrpěli větší ztráty, takticky uspěl velitel Channel Fleet, o strategických dopadech paralyzování nejsilnější francouzské eskadry snad ani nemluvě.

Již ztráta kontroly nad rochefortskou eskadrou Brity značně znepokojila a uvrhla je ve zmatek, naprosto chaotické a protichůdné informace pak přicházely ze Středomoří, což vyvolávalo obrovské přesuny sil. Admiralita si rázem uvědomovala, že prostá matematická převaha v počtu řadových lodí není všelékem, a většinu tzv. strategických záloh není možno nasadit, neboť jakkoli admirálů byly k dispozici kopy, pak řada lodí byla obsazena lodníky spíše jen tabulkově, a vyplout s takovými „druhosledovými“ posádkami by znamenalo podstoupit značná rizika a doslova hazardovat s pověstí Royal Navy. Přes všechna optimistická prohlášení a předstírané sebevědomí se Britové opravdově báli, že Napoleon svůj sen tak či onak realizuje.

Cornwallis byl nucen přeskupovat síly a měnit dosavadní dispozice, které dostatečně naboural již samotný Missiessy. Sir William povolal Thomase Gravese nazpět k Rochefortu. Blokádou Ferrolu pověřil Sira Roberta Caldera, jenž disponoval deseti řadovými loděmi a v Londýně doufali, že trvající početní převahu kombinovaných sil španělsko-francouzských vbrzku eliminují koráby portugalské. Prostor mezi Calderem a Gravesem měl pokrýt kontradmirál Charles Stirling, jež s pěti řadovými loděmi měl prioritně střežit až doposud poměrně opomíjenou španělskou námořní základnu Guarnizo u Santanderu. K velké škodě spojenců, zdejší bitevní plavidla do námořních operací této kampaně nikterak aktivně nezasáhla.

Totéž lze říci o Salcedově eskadře Cartagenské, která když již nevyplula spolu s Villeneuvem, mohla mnohem účinněji vázat Nelsonovy středomořské síly. Ty uvedlo ve značný zmatek již zmizení francouzské eskadry po prvém lednovém vyplutí z Toulonu. Je neuvěřitelné, že snad nikoho z Britů nenapadlo, že by se po pouhých třech dnech plavby mohli Francouzi vrátit na základu. Pravda vypukla bouře, ale britské lodi ji přestály bez podstatnější újmy, důvod k opravám vážnějších škod nebyl, tak proč je tedy předpokládat u nepřítele. V rozporu s tvrzením řady pramenů se ovšem Villeneuve nevrátil kvůli škodám na plavidlech, ale stavu posádek, především pak početných vojenských kontingentů umístěných na palubách jeho lodí.

Císař Napoleon sice jako prioritní cíl stanovil útok na britské ostrovy, ale zájmy impéria vyžadovaly, aby na Antily byly vypraveny jak zásoby všeho druhu, tak i posily. Byla to prostá mořská nemoc, jež tyto postihla měrou vskutku vrchovatou, co donutilo francouzského velitele k návratu. Tato okolnost však byla nakonec věci velice příznivá, neboť Nelsona spolu s mylnou informací, že jedna z poškozených Villeneuveových řadových lodí se uchýlila do korsického Ajaccia, uvedla v naprostý zmatek ohledně nepřátelských cílů a záměrů. Velitel Mediterranean Fleet pospíšil k Maltě a následně se plavil až do Egypta (před Alexandrií měl být 7. února). Dílčí britské lodi pátrali po nepříteli v Ligurském moři, na Jadranu, ba vskutku až v nejzazších koutech východního Středomoří.

Villeneuve tak, byť poněkud mimovolně, protivníka zcela oklamal a desorientoval. Kdyby byl však svéhlavý jednoruký a jednooký admirál plnil pokyny Admirality, tak by obdobně jako Cornwallis napadl Villeneuva ihned při vyplutí. S velikou pravděpodobností by jej zahnal nazpět, byť asi se vcelku zanedbatelnými ztrátami, ale kotvíce s bitevním svazem až u Sardinie zasáhnout nemohl. Následně, jestliže už ztratil kontakt, pak by bylo logické, kdyby pospíšil ke Gibraltarské úžině, a zablokoval jediný možný výjezd ze Středomoří. Na východě by Brity držená Malta event. prvotnímu náporu nepřítele jistě odolala a krytí ostatních středomořských ostrovů či Egypta bylo nyní úkolem toliko podružným. Nelson zde zcela opomněl zabezpečit hlavní strategický cíl – znemožnit hned dvěma nepřátelským eskadrám angažovat se v prostoru Lamanšského průlivu.

To, že tohoto pochybení využila jen jedna z nich, bylo pro britské zájmy velikým štěstím, zvláště uvážíme-li, že zde uplynul plný měsíc mezi okamžikem kdy Gibraltarem proplul Villeneuve a chvílí, kdy se sem konečně dostavil velící britský admirál. Horatio Nelson se o úniku nepřítele dověděl teprve 18. dubna na Maltě a svůj bitevní svaz dokázal zformovat pod gibraltarskými útesy teprve mezi 8. a 11. květnem, kdy vyplul k Cádizu. Nepřítele ovšem nedostihl ani zde, nýbrž mu kontradmirál John Orde ohlásil alarmující zvěst, že na moři je nyní již nejen tucet řadových lodí francouzských, ale i šest bitevních korábů španělských.

Jelikož podle hlášení portugalského admirála Johna D. Campbella nic nesvědčilo o tom, že by protivník zamířil k severu, odhadl Nelson tentokrát správně, že francouzsko-španělské síly zamířily k Antilám. Nebylo pochyb co by 18 řadových lodí a početná množina doprovodných plavidel udělaly z poměrem sil v oblasti Karibiku, byť podpořit potenciál eskadry Sira Samuela Hooda (syn admirála jenž mj. r. 1793 obsadil Toulon) operující z Barbadosu vyrazil již na počátku jara Alexander Cochrane. Vyslat do ekonomicky citlivé a velice zranitelné oblasti Západní Indie další posilu byla úvaha nesporně správná, ale že tam Nelson vyrazil sám a s jádrem svojí Středomořské flotily, to již šokovalo všechny bez rozdílu.

Operační prostor vrchního velitele Mediterranean Fleet sice sahal po Cádizský záliv (tj. po portugalské pomezí), ale výprava posil přes Atlantik již byla za hranou jeho kompetencí a svévolné opuštění svěřeného prostoru s jádrem sil, pak zavánělo dezercí a dle všech pravidel mělo skončit před vojenským soudem. Požadavky na Nelsonovo odvolání se na Prvního lorda Admirality hrnuly již po informaci, že nechal bez odporu nepřítele proniknout Gibraltarem, ale vikomt Melville k tomu nenašel odvahu a raděj v květnu resignoval sám. Ani jeho nástupce Charles Middleton, hrabě Barham, nemínil vůči „miláčku národa“ postupovat ukvapeně, a v konečném důsledku nejspíše dobře udělal…

Lord Barham vyslal do Středomoří Nelsonovi poměrně blízkého člověka, v podobě Cuthberta Collingwooda, a definitivní verdikt prozatím diplomaticky odložil. Čí hlava však měla padnout okamžitě byl John Orde, který se svými pěti koráby nepostavil ani Gravinovým španělským řadovým lodím, jež opouštěly Cádiz až 5 dnů po Villeneuveovi a „Donové“ byli Brity považováni za protivníka druhořadého. Collingwood, jenž přiváděl posilu pěti řadových lodí, měl konferovat s Nelsonem a dle okolností s částí sil vyrazit k Antilám. Před Cádizem však zjistil, že vrchní velitel (C-in-C) již odplul na západ o své iniciativě a zanechal zde jen Orda s jeho pěti loděmi a v Gibtaltaru poškozený trojpalubník Royal Sovereign, jež měl dle Nelsona po opravě poskytnout krytí očekávanému konvoji. Prostor mezi Sicílií a Tunisem měl vykrýt, a ochránit tak vlastně celé východní Středomoří, komodor Thomas Capel s pouhými pěti fregatami.

Collingwood tak v důsledku Horatiovy nepřítomnosti, mistrně zaimprovizoval a převzal velení na tomto stanovišti. Sir Cuthbert se posléze rozhodl přenést svou admirálskou vlajku na stodělový Royal Sovereign, jehož opravy v Gibraltaru záhy dokončili a okamžitě se začal věnovat praktickým záležitostem. Dík svým pověřením se nyní mohl fakticky ujmout koordinace všech ostatních středomořských sil, aniž by Nelson musel být formálně odvoláván. Bylo vskutku na čase, do krizového prostoru západního Středomoří se od východu blížil konvoj z Oděsy, viceadmirál John Knight naproti tomu mířil se 7000 muži na palbách 45 transportních lodí na Maltu, aby posílil britský potenciál v oblasti.

Collingwood v dané situaci pověřil ochranou konvoje z Oděsy Ordea se třemi řadovými loděmi, zbylé dvě pak poskytl Knightovi, jenž sám disponoval dalšíma dvěma. Ostatní menší skupinky lodí se musely spolehnout na ochranu menších plavidel a štěstí. Zejména vzhledem k tomu, že Španělé z Cartageny po zjištění, že cílem Knightovy expedice nejsou Baleárské ostrovy zůstali v defenzivě, vesměs to postačovalo, a případné ztráty způsobené nepřátelskými křižníky (cruisers / croisière / crucero – míněny válečné lodi na komerčním lovu, stejně jako korzáři) nepřesáhly únosnou mez. Ostatně největší ztráty konvojové války roku 1805 v oblasti utrpěl ještě v únoru Nelson, když formaci 34 lodí svěřil jediné šalupě (sloop) a moždířovému dělovému člunu (bomb vessel). Mohly být i vyšší, Arrow a Archeon se však neohroženě postavily francouzským fregatám Hortense a Incorruptible, a za cenu sebezničujícího boje umožnili, rozprchnutí konvoje a 31 ze střežených lodí následně nepříteli uniklo.

Opusťme tak Středomoří, kde se Collingwoodovi podařilo stabilizovat situaci a vydejme se do Západní Indie. Villeneuve připlul na Martinique 14. května, takřka bezprostředně následován Gravinou a v půli měsíce zde tak konečně vznikla tak dlouho očekávaná Kombinovaná flotila. V tomto okamžiku čítala 18 řadových lodí, zatímco Hood s Cochranem (připlul na Barbados 5. dubna) disponovali toliko 8 srovnatelnými koráby (nepočítaje tedy již jen „koloniální“ a „eskortní“ řadové lodi 50-dělové), jež se po připlutí nepřítele rozhodli stáhnout k obraně Jamaiky, jež představovala britský hlavní opěrný bod v oblasti. Tímto ovšem vydali fakticky celé Malé Antily napospas nepříteli, což ovšem jednak spojenci netušili, a pak měli poněkud jiné starosti.

Villeneuve především očekával, že se zde jeho flotila rozroste o šest řadových lodí Missiessových a nyní s trpkostí v přístavu Fort National zjišťoval, že rochefortská eskadra před rovným měsícem od ostrova odplula a nakonec se dozvěděl, že již zamířila do Evropy. Zůstával tedy odkázán na vlastní síly a měl zde po 40 dnů posečkat na Ganteaumovu eskadru brestskou a další síly jenž se k vrchnímu veliteli v mezidobí dokáží připojit. Těch 40 dnů přirozeně nemělo být promarněno, ale cílů bylo předestřeno bezpočet a Villeneuve se bál tříštit síly, aby dílčí divize nebyly protivníkem zaskočeny a jeho eskadra zničena po částech.

Došlo i k první neshodě mezi spojenci. Gravina zatupující zájmy Španělska neshledával žádný užitek v přepadu Barbadosu, a napadání malých britských ostrovů v oblasti Malých Antil, tak jak plánoval Villeneuve, navrch považoval za nehodné sil Kombinované eskadry. Gravinovým plánem bylo zaútočit na souostroví Trinidad a Tobago, kde by s ohledem na to, že tyto dva velké ostrovy byly Brity obsazeny teprve nedávno (1797, resp. 1803), invazní síly snadno nalezly podporu u místního obyvatelstva. Villeneuve však z vícero důvodů tento smělý, avšak silami Kombinované flotily jistě realizovatelný, plán prozatím zavrhl a ukázalo se, že tentokrát rozhodl velice prozřetelně.

Navrch předpokládal, že nejlépe bude nejprve se vypořádat s jistou osinou v týlu obránců Martinique. Tou bylo osamělé pusté skalisko Rocher-le-Diamant ve vstupu do Fort National (před revolucí Fort Royal, dnes Fort-de-France), jež Britové obsadili a utvořili z něj nepotopitelnou „blokádní šalupu“. Francouzi očekávali, že posádka kamenné HMS Diamond Rock nejdéle za pár dnů složí zbraně bez boje. Ovšem květen míjel a velitel pouhých 107 Britů, poručík Maurice stále nechtěl o kapitulaci ani slyšet a útoku počasí nepřálo. 1. června konečně moře umožnilo více než omezené dělostřelecké duely a Francouzi pod velením komodora Cosmao-Cerjuliena tvrdě udeřili. Ovšem teprve poté co v tuhém boji vytlačili obránce od jediného (umělého) zdroje vody projevil Maurice ochotu k složení zbraní, k níž následně došlo 2. června 1805.

Villeneuve však začal být čím dál tím netrpělivější a nervozitu Francouzů umocňovala panická hrůza z Nelsona, ačkoli pravděpodobnost, že se tato živoucí noční můra spojeneckých námořníků objeví v těchto vodách byla relativně malá. Počátkem června stačila zpráva, že se u Antiguy objevila podezřelá formace a všechny plány na útoky na pozemní cíle byly pozapomenuty a kombinovaná flotila se hotovila k námořnímu boji. Byl to planý poplach, neb šlo o konvoj obchodních lodí, který byl francouzskými fregatami snadno napaden a rozehnán. 4. června připlula k Martinique jediná francouzská posila jíž se zde Villeneuve dočkal a byla poměrně tristní, neb se jednalo o dvě řadové lodi a jednu fregatu, které připluly z Rochefortu.

Kontradmirál Magon de Médine vyplul těsně před Mississyho návratem a tak toto bylo vše co byla tato námořní základna schopna vypravit. Přivážel však hlavně informaci, že Ganteaume blokádou neprorazil a instrukci pakliže tento nedopluje k Antilám do 30 dnů, přebírá Villeneuve velení a má se neprodleně vrátit do Evropy. Měl se zde spojit s eskadrou z Ferrolu a brestskou vysvobodit již jen svým připlutím do bretaňských vod. Pak by se Cornwallis musel postavit Kombinované flotile a Ganteaume by mu buď vpadl do zad, či měl takřka volnou cestu do Lamanšského průlivu. Znělo to vše jednoduše a prostě, ale téhož dne, tj. 4. června, se u Barbadosu nečekaně s 10 řadovými loděmi vskutku objevil Nelson.

Zde v Bridgetownu Nelson očekával Cochranea, kterého zde ke své nelibosti nenalezl a nyní zvažoval co nejbolestnějšího zde může protivník vůči britským zájmům podniknout. Po určitém váhání dospěl Nelson k přesvědčení, že již vzhledem ke skladbě nepřátelské formace bude nejpravděpodobnější očekávat Kombinovanou flotilu ve vodách kolem Trinidadu a Tobaga, načež rozhodl nabrat kurz k jihojihozápadu. Naproti tomu Villeneuve po zprávě o Nelsonově připlutí, zanechal plánů na znovudobytí ostrova St.Lucia a uspíšil vyloďování podstatné části vojáků. Stále doufaje v Ganteaumovo připlutí rozhodl zamířit na sever ke Guadeloupe, nevšímaje si ani britského ostrova Dominica (jenž napadl již Missiessy) v půli cesty, na jehož dobývání nebyl čas.

Když pak obě eskadry zvedly kotvy a nabraly zvolený kurz, počala se vzdálenostní propast mezi Nelsonovými a Villeneuveovými silami oproti Horatiovu záměru znovu rapidně zvětšovat. Ani u Guadeloupu však neměla Kombinovaná flotila nalézt klid, neboť poplašné zprávy se jen hrnuly. Když jedna z hlídkových fregat hlásila, že nepochybně objevila britské řadové lodi, ztratil Villeneuve definitivně nervy a jeho zastávka u guadeloupského souostroví byla spíše letmá, toliko oby vylodil posily a vyložil něco zásob. Příčinou tohoto spěchu však byl pravděpodobně admirál Cochrane, jehož k Malým Antilám Nelson povolal z Jamajky (kurýrní loď vyrazila již z Madeiry), ovšem Kingstownský guvernér uvolnil toliko dvě lodi, a poplach byl tedy ukvapený, neb tyto nemohly Villeneuveovu formaci nikterak ohrozit. Nicméně francouzský velící admirál nemínil riskovat bitvu v karibských vodách a rozhodl již 9. června nabrat zpáteční kurz k Evropě.

Naopak Nelson po fiasku u Trinidadu (jeho lodi zde svým připlutím způsobily více škod než užitku) by dal za střetnutí s protivníkem takřka cokoli. Bez ohledu na poměr sil (i po spojení s Cochranem 12:18, neb Nelson nevěděl o Magonovi) hnal své lodi na sever, ale Villeneuvea nenalezl u Martinique, ani u Guadeloupe a teprve u Antiguy, kde se dozvěděl, že protivník rozprášil již druhý britský konvoj a směřuje k východu, si Horatio musel přiznat, že prohrál. Poslal s tímto neradostným sdělením rychlou brigu (Curieux kapitána Betteswortha) do Londýna a sám zamířil k Azorským ostrovům jichž dosáhl 8. července. Zde definitivně rezignoval na bezcílnou honbu za Villeneuvem, 18. minul severoafrický mys Spartel a dva dny později v Gibraltaru po 727 dnech nepřetržitě strávených na palubách lodí vstoupil na pevnou zemi. Po trpkém zjištění, že Kombinovaná eskadra nezamířila do Cádizu si musel být velmi dobře vědom, že totálně selhal a daleko odtud teď rozhodují jiní o bytí a nebytí Velké Británie, a on může nyní jen trpně čekat a modlit se.

O tom, že Nelsonovy modlitby byly vyslyšeny se postaral zejména Sir Robert Calder, jež velel blokádní eskadře u Ferrolu. Tento muž rozhodně nemohl pasivně očekávat rozkazy z Admirality, ale musel jednat sám a rychle. Jeho 10 řadových lodí bylo výrazně slabších jak proti Villeneuveově Kombinované flotile, tak vůči protivníku jenž stál na kotvách ve Ferrolu. Teorie, že bude podpořen Portugalci vzala za své, neb jakkoli Lisabon poskytoval Londýnu logistickou podporu (neutralitu zjevně porušující Campbell byl postaven mimo službu), tato země dosud formálně stála mimo konflikt a aktivní účast své flotily v probíhající kampani odmítla. Calder tak mohl udělat jen malou rošádu, když Gravesovi doporučil stáhnout se od Rochefortu (s tím, že zdejší nedávno se vrátivší lodi hned tak znovu na moře nevyrazí) k Santanderu, aby Charles Stirling odtud mohl s 5 loděmi zamířit k západu.

Teoreticky mohla Calderova formace zesílit na 20 řadových lodí, ale kontradmirál William Carnegie, 7. hrabě z Northesku si nevyložil poněkud volnou instrukci, že má ve španělských vodách zasáhnout dle potřeby, optimálně a zamířil k Cádizu, ačkoli zde měl Collingwood situaci plně pod kontrolou. Calder jenž zavčasu získal spolehlivou informaci o zpátečním kurzu Kombinované eskadry tak měl jedinou možnost jak zabránit jejímu spojení s plavidly z Ferrolu. Určitou šanci zde představovalo vyplout vstříc nepříteli a obratným manévrováním, či bude-li to nezbytné i nerovným bojem jej donutit ke změně kurzu, tak aby Villeneuve byl nucen resignovat na úmysl dosáhnout spojení obou eskader.

Tento úmysl však vyžadoval mistrný odhad  kdy a kudy může protivník plout, a k tomu ještě pořádný kus štěstí. To bývá značně vrtkavé a 22. července zahalil moře mlžný opar, jež umožňoval aby se obě flotily minuly i v relativně nevelké vzdálenosti, aniž by o sobě měly tušení. Calder tak musel své lodi roztáhnout na poměrně širokém perimetru a následující události tak neměl plně pod kontrolou, ale štěstěna se nakonec přiklonila na jeho stranu. Střet obou flotil fakticky zahájilo náhodné setkání hlídkových fregat, britské Sirius s francouzskou Siréne a hlavní síly obou stran pak v podstatě vyrazily za zvukem děl, čím je celý průběh boje značně zmatečný a nepřehledný.

Bitva dostala mezinárodní označení „u Finisterre“ (dle španělského mysu Cabo Fisterra), ačkoli ji Britové označují často toliko Calder‘s Action a Francouzi dle poměru sil 20:15. Villeneuve byl vývojem situace značně zaskočen, početnější formaci protivníka v tomto prostoru neočekával a vzhledem ke strategickým cílům se snažil boji spíše vyhnout. Hlavní tíhu boje tak nesli především Gravinovi Španělé v předvoji a utrpěli taky nejtěžší ztráty, když lodi Firme a San Rafael jež se nechaly příliš strhnout zápalem boje upadly do zajetí, zatímco třetí obklíčenou loď España se s přispěním Cosmao-Kerjulienovy divize na poslední chvíli, než noc ukončila boj, podařilo z nepřátelského sevření vysekat.

Když za ranního rozbřesku 23. července Villeneuve spatřil, že v nepřátelské formaci jsou tři lodi vlečeny, domníval se že včera zvítězil a zjištění, že dvě ze tří vlečených lodí jsou kořistní muselo být krutým vystřízlivěním. Následně odmítl Gravinovo naléhání, aby Kombinovaná eskadra pokračovala v boji a zvrátila včerejší bilanci, třebaže spojenecká převaha ironicky ještě narostla. Starost o kořist a jednu vlastní z boje vyřazenou loď (Windsor Castle), jež musely být vlečeny, Caldera vskutku notně paralyzovala a ani on se do bitvy nehrnul a snažil se toliko své bojeschopné lodi udržovat mezi protivníkem, poškozenými plavidly a Ferrolem.

Bezvýsledné manévrování pokračovalo po několik následujících dní, až se konečně podařilo Kombinované eskadře protivníka setřást. Stalo se tak ovšem jen za cenu, že Villeneuve dočasně resignoval na úmysl doplout do Ferrolu a zamířil mnohem jižněji do přístavu Vigo. Dorazil sem 26. července, ale již za dva dny znovu vyplul, zanechávaje zde nejen nejtíže poškozenou Españu, ale poněkud překvapivě i francouzský Atlas, třebaže např. Casmaův Pluton odnesl střet s Calderem výrazně hůře a přeci na moře opět vyrazil. Villeneuve tak vyplouval s 16 loděmi a jeho převaha oproti nyní 14 lodím Calderovým již nebyla tak zřetelná. Neočekávaně rychlým vyplutím však britského admirála naprosto zaskočil a tento nebyl připraven okamžitě zasáhnout, třebaže starost o své nebojeschopné řadové lodi v mezidobí svěřil fregatám.

Navíc se situace v mezidobí výrazně změnila a Calder se obával zaplést do boje, neb předpokládal, že by mu lodi z Ferrolu, jež byly nyní již nepochybně dobře informovány o Villeneuveově připlutí do Viga v tomto kritickém momentu mohly osudně vpadnout do zad. Britský admirál se tedy rozhodl neriskovat bojeschopnost či dokonce zničení svojí eskadry a v očekávání, že mu připlují posily, jež situaci zvrátí, umožnil Kombinované flotile aby bez boje 2. srpna konečně zakotvila ve Ferrolu. Villeneuve zde nalezl instrukci, že má se všemi dostupnými silami (tj. pokud možno i s rochefortskou a santanderskou eskadrou) neprodleně zamířit do Lamanšského průlivu a upoutat tím síly Cornwallisovy flotily, čímž jedním rázem uvolní i Ganteaumea…

Napoleonova instrukce byla plná vzletných slov o Villeneuveově vlivu na osudy Evropy, které francouzskému admirálu spíše odpovědností svazovaly ruce, ale na druhé straně za mimořádně nepříznivých okolností již i připouštěla nezdar celé operace, pak doporučovala návrat Kombinované flotily do Cádizu. Tato když se 10. srpna vydávala na klíčovou část mise, opouštěla Ferrol a LaCoruñu ve výrazně pozměněné podobě, když čítala 29 řadových lodí, přičemž vyplouvalo 18 francouzských a 11 španělských korábů. Francouze posílila kompletní pětičlenná divize kontradmirála Adriena-Louise Gourdona a Španěly deset lodí Pereze de Grandallana, zatímco naopak Gravinovy dosavadní lodi Terrible a América (ostatně stejně jako oba jmenovaní admirálové) zůstaly ve Ferrolu.

Don Frederico de Gravina jenž svou admirálskou vlajku přenesl na trojpalubník Príncipe se Asturias (dosavadní Argonauta převzal jefe de escuadra Cisneros) byl pro spojení s eskadrou ze Santanderu, poukazujíce, že v Biskajském zálivu se ke Kombinované flotile připojí i francouzské lodi rochefortské. Villeneuve to považoval za ztrátu času a Missiessimu měla příkaz k vyplutí předat fregata Didon, zatímco do Santanderu mohl dle jeho soudu spolehlivěji dorazit kurýr vnitrozemím. Byla to pravda, Calder (k němuž se teprve opožděně připojil Northesk) se přes Kombinovanou eskadrou pomalu stahoval k severovýchodu, ale jeho fregaty ostražitě kroužily kolkolem. Jedna z nich, Phoenix (36), Didon (40) již 10. srpna přemohla a Calder se už postaral, aby její zajetí pozornosti protivníka neuniklo.

Skeptický Villeneuve začínal propadat poraženectví a poslední kapkou pro jeho nervovou soustavu bylo sdělení jednoho dánského kapitána ohledně sil s nimiž má co do činění. Byla to informace mylná, respektive Brity úmyslně zkreslená, jež hovořila o tom, že Nelson vyrazil od Cádizu k severu (vskutku vyplul, ale toliko se svou Victory, aby se v Londýně zodpovídal za své činy, a třemi loděmi jež nutně potřebovaly opravy v suchých docích), a je mu v patách, zatímco čelně se mu již brzy postaví Calder jehož síly již vzrostly na 25 bitevních korábů. Villeneuve „neutrálovi“ uvěřil a když 15. srpna ráno uviděl na horizontu Calderovy lodi, vydal osudové signály, jež nařizovaly celé Kombinované flotile po soumraku obrat o 90^o na levobok, aby se širokým obloukem vyhnul fiktivním pronásledovatelům a následně spěšně zamířil na jih k Cádizu. (téhož dne zprvu nic netušící Nelson již konferoval před Brestem s Cornwallisem!)

Toto rozhodnutí fakticky definitivně zhatilo Napoleonovy invazní plány, třebaže se situaci pokusil ještě zachránit Ganteaume. Velitel brestské eskadry ovšem jednoznačně jednal intuitivně, 22. srpna, kdy se pokusil využít oslabení Cornwallisovy flotily a probít se na širé moře, rozhodně nemohl být o Villeneuveově selhání ještě informován. Přes dílčí heroické činy (kontradmirál Willaumez s osmdesátidělovou lodí Alexandre úspěšně čelil trojpalubníku Hibernia, největšímu stodesetidělovému bitevnímu kolosu protivníka), a opětovné prolití krve britského velícího admirála, Ganteaume opět neprorazil. Možná, být informován o reálné situaci, zkusil by uspět stůj co stůj, takto maje na paměti direktivu udržet svou eskadru bojeschopnou do Villeneuveova připlutí ustoupil pod ochranu pobřežních baterií, což ovšem takto značilo, že se invazní flotila podpory nedočká.

Otázkou je, zda by se invaze mohla uskutečnit i kdyby Villeneuve s Ganteaumem uspěli, neboť již koncem srpna začal Napoleon stahovat prvé jednotky od Lamanšského průlivu k Rýnu. Ostatně bylo načase, neboť 5. září vpadla rakouská vojska do Bavorska a válka na kontinentě znovu propukla. Hypotetickou otázku jak by tato invaze dopadla, jakož i co by se dělo na Rýně, kdyby byl Napoleon vázán se svou více než stotisícovou armádou v Anglii, ponechejme nyní stranou a vraťme se do Cádizu, kam Villeneuve dík příznivému severnímu větru doplul již 20. srpna. Collingwood, jenž zde blokoval zbylých 6 španělských lodí pod velením kontradmirála Álavy, nekladl výrazně silnějšímu nepříteli odpor a stáhl se bez boje. O dva dny později připlul z Anglie s pěti loděmi kontradmirál Richard Bickerton a 30. srpna dorazil k Cádizu ve Villeneuveových stopách i viceadmirál Calder (přičemž jemu stále formálně příslušející střežení Ferrolu svěřil komodoru Strachanovi). Spojené síly těchto admirálů soustředěné nyní pod Collingwoodovým velením dosáhly počtu 28 řadových lodí, čímž Britové převahu Kombinované flotily fakticky eliminovali.

Calder však nebyl jediný, kdo po Villeneuveovi pátral. Využívaje stažení blokádních lodí od Rochefortu i Missiessiho indispozice, vyplul 17. července na moře z tohoto přístavu s většinou zdejší divize chef de division Zacharie-Jacques-Théodore Allemand, aby se ke Kombinované flotile připojil. Nenacházeje ji na moři objevila se rochefortská eskadra 16. srpna ve Vigu, odkud zamířila k severu, znovu se s Villeneuvem minula a posléze jej začátkem září konečně nalezla hluboko na jihu v Cádizu. Přístav však byl blokován a Allemand za dané situace neshledal důvod, proč by zde měl riskovat boj, a i v nejlepším případě zde toliko sdílet osud velícího admirála. Obrátil tedy znovu k severu a začal operovat na vlastní pěst v Biskajském zálivu. Do Rochefortu se vrátil na Štědrý den roku 1805 bez ztráty jediné lodi po 161 dnech na moři. Během těchto zajala Allemabdova tzv. „Neviditelná eskadra“ 46 nepřátelských plavidel, včetně eskortní řadové lodi Calcutta (54) – jediné této kategorie jíž Royal Navy v celé kampani ztratila.

S pominutím hrozby invaze, třebaže jeho osobní zásluha na tom byla mizivá, byly Nelsonovi odpuštěny všechny fiktivní i faktické viny, a Admiralita usoudila, že je-li některý z admirálů schopen zničit či alespoň paralyzovat ohromné nepřátelské uskupení jež se koncentrovalo v Cádizu, je to právě on. Naopak na Calderovu hlavu se nadále a s narůstající intenzitou hrnula kritika zda polovičaté a pramálo razantní metody vedení boje, a nešťastný admirál se stal vítaným, leč relativně nevinným, obětním beránkem za chvíle mučivého strachu a nejistoty jež lidé v Anglii zažívali. Své jméno bude muset Sir Robert očišťovat před vojenským soudem, a přestože se mu to do znační míry podaří, stane se tak až ve stínu Trafalgaru a mnoho dějepisců tento fakt dodnes nevzalo v potaz.

TRAFALGAR

Příčin proč k nejznámější námořní bitvě 19. století došlo až dva měsíce po faktickém ukončení kampaně je více. Pokusím se všechny podstatné rekapitulovat, přičemž předesílám, že zejména zcela opomíjený španělský pohled na věc výrazně pozměnil nejeden můj názor na to co a proč se vlastně odehrálo. Za jednou z nejdůležitějších příčin proč Kombinovaná flotila v říjnu opustila bezpečí cádizské zátoky je udáván fakt, že i Napoleon hledal viníky neúspěchu a jeho nemilost tak logicky dopadla i na Villeneuveovu hlavu. Po zoufalých výzvách aby vyplul a alespoň svedl bitvu změnil císař Francouzů názor a rozhodl se jej ve velení nahradit. Villeneuveova uražená ješitnost, snaha udržet si post a neupadnout v zapomnění jako neschopný velitel, však nejsou zdaleka jedinými příčinami, proč spojenci poskytli Nelsonovi příležitost k odplatě za svou dosavadní blamáž.

Zablokování takového množství francouzských a španělských lodí v Cádizu dalo Royal Navy v nové situaci do vínku naprostou převahu ve Středomoří i s relativně omezenými silami. Vznik nové protifrancouzské aliance způsobil, že zde ze své základny na Korfu začala operovat i ruská eskadra Seňavinova. Napoleon potřeboval aby se Villeneuveovy lodi, nebo respektive nyní již bude přesnější uvádět francouzská část Kombinované flotily, vrátily do zdejších vod a představovaly alespoň latentní hrozbu pro námořní přesuny nepřátelských sil, neboť se obával, že by se tyto mohly vylodit někde v Itálii, nebo nedej Bůh v jižní Francii, či alespoň pohnout k aktivní účasti na válce neapolského krále Ferdinanda IV. Mužem, který toto vše měl zajistit se stal sedmapadesátiletý viceadmirál François-Etienne Rosily-Mesros, ale události šly vpřed rychleji, než tento mohl do děje jakkoli aktivně zasáhnout.

Dalším důvodem k odplutí bylo, že se francouzský pobyt v Cádizu enormně prodražoval, morálka počala upadat a začaly se množit dezerce. Jiří Kovařík v duchu toho co je obecně udáváno uvedl decentně, že Španělé nebyli jako hostitelé vlídní, ale oni sami to vidí výrazně jinak. Přiznávají, že ceny čehokoli v Cádizu i širokém okolí vyšplhaly do astronomických výšek, ale důvodem prý nebyla snaha oškubat spojence, ale reálná situace. Přilehlou oblast Andalusie ten rok postihla epidemie žluté zimnice a sucho z čehož vzešla citelná neúroda a to vše způsobilo v mnoha místech až hladomor. Zásobování takřka 30.000 hladových krků navíc, což obnášela přítomnost Kombinované flotily v Cádizské zátoce, činilo úřadům neobyčejné potíže, a bylo asi hlavním důvodem proč se Španělé trafalgarské bitvy nakonec vůbec zúčastnili!

Se zrušením invazní operace proti Anglii sice nezaniklo spojenectví mezi Španělskem a Francií, ale Gravinova subordinace vůči Villeneuveovi do značné míry ano, a tento mu toto dal okamžitě tvrdě pocítit. 8. října se v Cádizu (respektive přesněji na námořní základně La Carraca v Cádizském zátoce) na palubě Villeneuveovy vlajkové lodi Bucentaure konala velice dramatická a bouřlivá válečná porada. Francouzskou stranu tu vedle admirálů Villeneuvea, Dumanoira a Magona, reprezentovali ještě kapitáni Cosmao (chef de division), Maistral, Villegris a Prigny, španělskou pak Gravina, Álava, „šéfové eskader“ Escaño (šp. náčelník štábu) a Cisneros a „brigadýři“ (brigadieres – cosi jako „vlajkoví důstojníci“ nižšího mezistupně) Galiano a Churruca.

Villeneuve, z admirálů podporovaný zejména Magonem, požadoval co nejspěšnější vyplutí Kombinované flotily a vynucení si průniku Gibraltarem do Středomoří, i bude-li to za cenu námořní bitvy. Gravina nesouhlasil poukazujíc na to, že spojenecké eskadry budou proti Angličanům (los ingleses) úspěšněji válčit na kotvách, než tím, že by jim čelily v rozhodující bitvě v níž by nepochybně utrpěly těžší ztráty na lidech i materiálu, jež obě země nahrazují obtížněji nežli protivník. Navíc roční doba pokročila a období silných vichřic v oblasti Cádizského zálivu se kvapem blížilo i dle ukazatelů barometru a bylo tedy lépe vyčkat až přírodní živly způsobí Angličanům citelné škody, jež spojencům poskytnou výhody rovnající se úspěšně vybojovanému námořnímu boji. Zkrátka budou-li Francouzi trvat na vyplutí, tak spánembohem, ale španělské lodi se tohoto zbytečného hazardu nezúčastní.

Když Villeneuve namítal cosi o spojenecké loajalitě, pak mu Gravina tvrdě připomněl střet s Calderem, kde dle jeho názoru velící admirál neučinil takřka nic na podporu jeho předvoje a většina francouzské eskadry jen pasivně přihlížela španělskému neštěstí. Vyjádřil pak značné obavy, že mu chybí záruky, že by se podobná situace neměla opakovat nyní při takřka nevyhnutelném boji s protivníkem, který již získal převahu i co do počtu lodí (od tohoto bodu je třeba odvodit onu národnostně podivuhodně pestrou směsici lodí v tzv. „bitevním pořádku“ Kombinované flotily u Trafalgaru). Španěl trval na svém rozhodnutí neopouštět Cádiz a teprve posléze bylo dosaženo jistého neurčitého konsensu, že se část španělských plavidel k Francouzům připojí, ovšem teprve tehdy, nastanou-li pro vyplutí příznivé okolnosti.

Tyto optimální podmínky dle Francouzů zdánlivě nastávaly koncem druhé říjnové dekády a Villeneuve se rozhodl, že vypluje, třeba i jen se svými plavidly. Gravina jej marně od tohoto úmyslu zrazoval, ale posléze mu nezbylo než odhlédnout od vlastního přesvědčení a smířit se situací. Ostatně dostal k tomuto direktivu, která jasně konstatovala narůstající zásobovací potíže, které by se mohly stát nezvladatelnými a stanovila požadavek na spěšný přesun maxima španělských lodí do Cartageny. Kdy již se pokoušet prorážet britskou blokádou Cádizu i uzávěrou kritické mořské úžiny (Estrecho de Gibraltar), ne-li v součinnosti s francouzskou eskadrou. Gravina tedy pro daný účel chtě nechtě obnovil svoji subordinaci vůči Villeneuveovi a začal horečně připravovat v La Carrace přítomných 17 (nezapočítány 3 až 4 plavidla v suchém doku) španělských řadových lodí k vyplutí.

Kostky byly vrženy a mělo dojít k tomu, v což již nedoufal ani Horatio Nelson, jež se po třítýdenní zastávce v rodné zemi 28. září znovu ujal svého velitelského postu v čele Mediterranean Fleet. Třebaže měl na paměti především zničení Kombinované flotily, uvědomoval si, že přítomnost bezmála čtyř desítek britských bitevních korábů před Cádizem není optimální výzvou pro nepřátelské admirály, kteří se tradičně snažili boji spíše vyhýbat. Třebaže v podstatě nevěřil v úspěch svého snažení o vylákání protivníka, přeci se o toto pokusil a nakonec bezmála zaskočil sám sebe, když zjistil, že se mu toto vskutku podařilo. To svědčí o tom, že Britové o francouzsko-španělských logistických problémech nebyli informováni (?!), nebo je nepovažovali za vážnější než jakým za koncentrace takových námořních sil na volném moři čelili sami.

Nelson zčásti vypočítavě, a zčásti z nezbytnosti začal tříštit své síly a dbal aby toto pozornosti protivníků neuniklo. Přesáhl své pravomoci, když nařídil Siru Robertu Calderovi, aby spustil svou admirálskou vlajku a vrátil se do Londýna zodpovídat se za své chování v měření sil s Villeneuvem (fakticky byl tento stále Cornwallisovým podřízeným, ale nevěříc, že u Cádizu dojde k bitvě, výzvu odplout do vlasti a očistit zde své jméno rád přijal). Thomas Louis s pěti loděmi dostal za úkol zablokovat Gibraltarskou úžinu, zatímco pár dalších lodí zde zakotvilo kvůli opravám a doplnění zásob, což pozornosti Španělů v protilehlém Algecirasu opravdu nemohlo uniknout.

Jelikož zásoby na tomto britském územíčku na Pyrenejském poloostrově byly omezené vedl Richard Bickerton jinou divizi s konvojem transportních lodí pro zásoby k Sicílii a Sardinii, další plavidla vyplula do portugalských pevninských přístavů a komodor John B. Warren zamířil k Madeiře a Azorským ostrovům. O všech těchto přesunech mohl být Villeneuve informován toliko mlhavě, jelikož však Nelson stáhl většinu svých řadových lodí za hranici obzoru a ponechal zde bezprostředně před Cádizem k hlídkování hlavně množinu fregat, dospěl francouzský admirál k názoru, že Britové nebudou s to postavit se mu v momentu vyplutí s více jak tuctem bitevních plavidel. Tyto pak ani s podporou sil admirála Louise v Gibraltarské úžině nedosáhnou počtu francouzských řadových lodí a s minimálně optickým navýšením jeho sil o španělské koráby i zde přiměje protivníka, aby se mu klidil z cesty.

Jakkoli již byl Villeneuve nějakým způsobem informován, že má znovu co do činění se samým Nelsonem, možná snad i zadoufal, že oklamal-li jej již dvakrát, může mu přát štěstí i potřetí. V podstatě měl pravdu, ale třebaže začala Kombinovaná flotila opouštět Cádizskou zátoku takřka okamžitě poté co 19. října k tomuto zavál příznivý vítr, zabrala celá operace prakticky celé dva dny. Vyvést z La Carracy na vnější rejdu 35 řadových lodí a množství pomocných plavidel, načež tyto zformovat do potřebné formace by byl nesporně náročný úkol i pro zkušené námořníky, ale těmi zejména mnozí Španělé nebyli a dvě jejich lodi dokonce nevypluly vůbec. Ovšem svádět všechnu vinu na ně, by bylo nespravedlivé, naopak posečkat dle Gravinovy rady s vyplutím ještě alespoň pár dnů, mohlo být vše výrazně jinak.

Objevují se i názory, že vyplout Francouzi sami, Nelsonovi by unikli, což však považuji za nereálné. Vyplutí a zformování ryze francouzské eskadry by nepochybně proběhlo rychleji, ovšem britské fregaty bděly a Villeneuve by se rozhodně střetu s Nelsonem nevyhnul, jen by byl pravděpodobně vybojován o den dříve a za účasti výrazně méně plavidel. Spekulovat jak by takový střet dopadl je vždy ošidné, ale vzhledem k faktu, že by zde proti 18 francouzským řadovým lodím stálo 21 britských, dá se předpokládat, že by pro trikoloru nedopadl o mnoho lépe. Jestliže tedy jednodenní zpoždění přivedlo na bojiště oproti 15 španělským bitevním plavidlům toliko 6 korábů britských, což upravilo poměr sil na 33 spojeneckých řadových lodí proti 27 britským, nelze příčiny porážky hledat v tomto bodě.

Naopak, kdyby francouzský velitel na moře tolik nepospíchal, klesl by počet britských plavidel v Nelsonově dosahu opravdu hodně pod dvacet (nemluvě o tom, že velící admirál již i sám uvažoval, o přesunu na Maltu), a kdyby tato navrch počastovala trafalgarská bouře, měla Kombinovaná flotila cestu takřka volnou. Ovšem zde asi již zapůsobil onen nejprve zmíněný „lidský faktor“, dle Villeneuveových zpráv François-Etienne Rosily-Mesros, jež měl převzít velení, již dorazil do Madridu a jeho příjezd hrozil každým okamžikem. Admirálův kočár měl ovšem nehodu a nový velitel francouzské eskadry dorazí do La Carracy až 24. října, kdy již bude fakticky absolutně po všem.

Kombinovaná flotila však opustila Cádizskou zátoku již 20. října a zamířila na jih, vstříc své záhubě, což museli francouzští i španělští námořníci vytušit již nejpozději po soumraku. Obzor se totiž rozzářil signálními světly jimiž si britské lodi předávaly informace o vyplutí nepřítele a směru jeho plavby. Když se pak rozednilo musel si Villeneuve přiznat, že má co do činění s protivníkem daleko silnějším než předpokládal a začal pochybovat, že bude s to splnit svůj záměr a probít se Gibraltarem. Celá formace, jež doposud plula k jihovýchodu (Španěl Álava velel předvoji, Francouz Dumanoir zadnímu voji, Villeneuve středu, zatímco Gravina velel poněkud bokem plující záložní formaci, jež dostala označení Pozorovací eskadra) dostala kolem osmé hodiny rozkaz k obratu o 180° a plavbě nazpět do Cádizu.

Toto rozhodnutí bylo přes početní převahu spojenců (tabulkově 2632 děl proti 2138, ale o tom až v pasáži o výzbroji) v daném okamžiku asi správné a rozumné, jelikož si byl dobře vědom kvalitativní nadřazenosti protivníkových námořníků i dělostřelců. Jestliže již tedy začínalo být zřejmé, že se bitvě nevyhne, usoudil tedy Villeneuve, že nejlépe bude svést ji co nejblíže námořní základny na níž by jeho v boji poškozené lodi mohli nalézt útočiště. Potíž ovšem byla, že k obratu celé flotily, či alespoň po eskadrách, nebyl čas ani prostor a tak obrat měly učinit všechny lodi naráz, čímž by se nejen ze zadního voje stal předvoj a naopak, ale první loď se stala poslední. Tak se fakticky i provedlo, ale dík nesecvičenosti jednotlivých posádek, natož eskader, se celá formace rozdrobila a zamýšlený tvar se již spojencům nepodařilo obnovit.

Nelson si byl dobře vědom, že tradičním pojetím souboje dvou paralelně plujících linií může rychlejší a přesnější střelbou způsobit nepříteli značné škody, ale cesta k rozhodnému vítězství tudy nepovede, už vzhledem k malé vzdálenosti, jež dělila Kombinovanou flotilu od bezpečné základny. Rozhodl tedy, že jeho flotila vstoupí do boje takříkajíc z chodu a v zásadě napodobí admirála Duncana u Camperdownu (1797). Britské lodi byly seřazeny do dvou kolon, přičemž tyto hodlaly překřížit trasu nepříteli tak, že Nelson se svou „návětrnou“ kolonou chystal přetnout protivníkovu sestavu zhruba uprostřed sestavy na úrovni Villeneuveovy vlajkové lodi. Značná část spojenecké eskadry tak měla být alespoň dočasně eliminována, zatímco Collingwood měl s početnější „závětrnou“ kolonou napadnout zadní voj a tento v boji zblízka s lokální převahou rozdrtit.

Villeneuve záměr protivníka pochopil či alespoň vytušil, ale neuměl tomu čelit, neb jeho rozkazy semknout se a udržet tvar se míjely účinkem, když Kombinovaná flotila připomínala spíše do půlměsíce prohnutý houf, nežli bitevní formaci. Gravina který rovněž rozpoznal oč protivník usiluje měl účinnější metodu, jež byla prostá i logická, ovšem i ona byla možná jen, kdyby se lodi středu a zadního voje opravdu semkly a utvořily neprostupnou hráz. Žádal aby ze svou Pozorovací eskadrou mohl opustit pozici na pravoboku hlavních sil, a naopak obloukem vpadl do týlu Collingwoodovy kolony (obdobný manévr očekával od Dumanoirova předvoje vůči Nelsonovi). Záměr byl geniálně jednoduchý, tj. využít početní převahy a sevřít protivníka mezi dva ohně, čímž by jeho převaha ve zručnosti byla alespoň částečně eliminována.

Villeneuveův rozkaz semknout se a držet tvar však zůstával nezměněn a tak Gravinova formace na místo strategického obchvatu v podstatě jen splynula s Álavovým zadním vojem, ovšem ani tímto zhuštěním sestavy nedošlo k utvoření kompaktní linie, jež by byla s to zabránit Collingwoodovi v jejím proražení a dosažení toho co bylo britským záměrem. Tím bylo dosáhnout tzv. Mêlée, tj. takového průběhu bitvy, kdy se obě flotily promíchají a celý boj se změní na bezpočet lokálních duelů mezi dvěma či více plavidly, kde britské posádky naplno dokáží uplatní svou individuální, a jelikož část spojenecké flotily (zejména Dumanoirův předvoj) zůstane mimo boj, i lokální materiální převahu. Tento způsob útoku zaplatila u Camperdownu Royal Navy těžkými obětmi, ale holandský protivník ztrátou takřka všech plavidel – dějinná paralela se měla bezmála opakovat…

BITVA

První výstřely bitvy u Trafalgaru tak, jak známo, vypálili kolem poledního spojenci (zpravidla se udává francouzský Fougueux, Španělé však uvádí San Agustín), jejímž plným bočním salvám se téměř kolmo plující anglické lodi zdánlivě vystavovaly, nicméně iniciativa byla od počátku pevně v rukou Britů. Stodělový Royal Sovereign kapitána Rotherama, jako čelní a admirálskou vlajku Sira Cuthberta Collingwooda nesoucí loď závětrné kýlové formace, neohroženě vnikl do spojenecké sestavy a postavil se bok mocné stodvanáctidělové Santa Aně, vlajkové lodi viceadmirála Dona I. M. de Álavy. Salva za salvou z bezprostřední blízkosti devastovala oba trojpalubníky, ale Britové přes menší počet děl stříleli rychleji a přesněji než Španělé – navíc přebíjeli svá děla dvojitými dávkami a účinek jejich palby z bezprostřední blízkosti byl zničující.

Tento handicap však více než vyrovnal vstup dalších lodí do boje a Royal Sovereign se zakrátko stal terčem lodí Fougueux, San Leandro, San Justo a Indomptable, které kolem Collingwoodovy lodi vytvořily opravdu smrtící palebný kruh. Žádná z lodí té doby by nebyla sto odolat takové soustředěné palbě dlouho, ale naštěstí pro Collingwooda, který pospíchal do boje možná až přespříliš horlivě (ba přímo v rozporu s Nelsonovým záměrem), po necelé čtvrthodině zasáhla do tohoto nerovného boje již i Hargoodova Belleisle, v závěsu za ní přispěchal Mars a další anglické lodi a stáhly tak pozornost zle dotírajících spojeneckých lodí na sebe. Santa Ana tak ve svém souboji dvou admirálských lodí posléze opět osaměla a vzhledem k tomu, že palba z Royal Sovereign na ni ani v pro Colingwoodovu loď kritickém mezidobí na okamžik neustala, ze španělské lodi se rychle stával plovoucí vrak. Obě ochromené lodi z takřka bezprostřední blízkosti pálily ze svých boků nejprve salvu za salvou, pak již se střílelo takřka bez povelů tak jak byli prořídlé dělové osádky schopny svá střelbyschopná děla dobíjet.

Španělská loď postupně ztratila všechny stěžně a její palba slábla, nicméně vžitá „legenda“ o tom, že již první anglickou boční salvou bylo na ní zabito na 300 mužů a Santa Ana nebyla schopna dalšího boje, se nezakládá na pravdě. Tolik mužů nebylo zabito na palubě této španělské lodi ani do konce bitvy a až do čtvrt na tři se Alava zarytě odmítal vzdát. Když Santa Ana konečně spustila vlajku, stalo se tak jen proto, že španělský admirál byl v krvi snesen do podpalubí, aby zde obdobně jako Nelson zápasil se smrtí, a jelikož naděje na jakoukoli pomoc ze strany ostatních spojeneckých lodí se rozplynula. Tím se další zabíjení stalo již veskrze zbytečným, ale i tak více než dvouhodinový hrdinný odpor španělských námořníků z dalšího průběhu bitvy (jakož i následných událostí) vyřadil i Collingwoodův Royal Sovereign, jednu ze tří nejsilnějších britských lodí zúčastněných v této bitvě.

Po uváznutí Collingwoodovy vlajkové lodi se stala klounem anglické závětrné formace mnohem menší 74dělová řadová loď Belleisle kapitána Hargooda (exfrancouzská Formidable zajatá 1795 v bitvě u Île-de-Groix před Lorientem). Ta podle Nelsonova záměru měla plout prvá a vázat úvodní palebný nápor nepřítele – teprve pak měl nastoupit do čela mocnější a riskantním manévrem vážněji nepoškozený Collingwoodův Royal Sovereign a zahájit boj zblízka. Hargood pronikl mezerou mezi spojeneckými loďmi, ale vzápětí se tak ocitla relativně malá a méně odolná Belleisle zcela osamocena v naprostém obklíčení. Hargoodova loď se záhy ocitla v palbě z druhého boku Santa Any, a na mušku si ji vzaly i francouzské lodi Indomptable a Fougueux. I Belleisle se v křížové palbě rychle měnila v plovoucí vrak, stěžně se zhroutily, ale vlajka hrdého Albionu ani na okamžik spuštěna nebyla a taktéž Hargoodova děla se spojencům nikdy umlčet nepodařilo.

Za Belleisle následující Mars kapitána Duffa se sice rovněž pokusil srdnatě probít, ale palba španělské lodi Monarca jej zastavila. I z této lodi doslova létaly třísky, což vyvrcholilo když Mars obdržel zblízka plný boční zásah z přispěchavšího francouzského Plutonu komodora Cosmao-Kerjuliena, který zabil kapitána lodi a vyřadil z boje mnoho mužů jeho posádky. O to, co se nepodařilo Marsu se pokusil čtvrtý Tonnant kapitána Tylera, ale i tato exfrancouzská loď (zajata u Abúkiru) byla zastavena děly Algésirasu, vlajkové lodi kontraadmirála Magona de Médiny, který byl však již jedním z prvých výstřelů zabit. Teprve s připlutím dalších lodí tak, jak následovaly v kýlové řadě, začali Britové nabývat převahu, ale když se zle tísněné Belleisle konečně dostalo kýžené pomoci, zbýval z této smělé lodi již jen ponton zbavený všech stěžňů a naprosto neschopný zasáhnout do dalšího boje.

Karta se však nyní začala pozvolna obracet. Cookeův Bellerophon se postavil po bok Tonnantu a společně pak zasypaly španělskou loď Monarca tak zničující palbou, že záhy sňala vlajku – ovšem vzhledem k tomu, že Britové nebyli s to se své kořisti věnovat, již po chvíli nad lodí kapitána Argumosa znovu zavlála červenožlutočervená zástava a loď se opět zapojila do boje. Bellerophon, který v mezidobí již vstoupil do boje s francouzskou lodí Aigle kapitána Gourrégea se tím nenadále ocitl ve dvojím ohni v němž nalezl smrt kapitán Cooke a jeho loď ztratila hlavní stěžeň a polovinu zadního. Teprve, když do tohoto boje vstoupila Revenge kapitána Moorsoma, jež přesnou palbou přiměla Francouze vzdát se úmyslu na abordáž poničené lodi a věnovat se novému soupeři, mohli si přeživší Angličané na palubě Bellerophonu poněkud oddychnout. Co víc, námořníci na jeho palubě se zakrátko vzpamatovali natolik, že alespoň znovu napadli stejně ochrnutou Monarcu a nyní již naprosto zničující a nemilosrdnou palbou definitivně přinutili tyto předtím přeci jen poněkud nečestně jednající Španěly ke konečné kapitulaci a hispánský velitel byl mezi mrtvými.

Definitivním zlomem ve vývoji bitvy na tomto úseku bojiště pak byl patrně razantní zásah do boje ze strany lodi kapitána Morrise. Jeho Colossus připlouvající poněkud mimo Collingwoodovu linii byl sice okamžitě napaden francouzskou Swiftsure i španělskou lodí Bahama. Morris zprvu nic nedbal dotírajících Španělů a přiměl útočícího Francouze s notnými šrámy ustoupit. V tomto okamžiku se plnou silou vrhl na Španěly komodora Galiana. Tito po několika málo minutách zničujícího přívalu střel, který očesal stěžně, poškodil kormidlo a těžce zranil velitele lodi, raději spěšně nahradili na znamení kapitulace své španělské barvy britskými.

Po nečekaně rychlé kapitulaci španělské lodi Bahama se Morris vrhl znovu na Swiftsure kapitána Hopitalier-Villemadrina, která se již opět vracela do boje. Bylo však již příliš pozdě, aby pomohla svým španělským spojencům a když se k druhému boku Francouze přimkl britský Orion kapitána Cordingtona, byla kapitulace této francouzské kořistní lodi také jen otázkou času. Přestože se toto zdvojené vítězství Morrisovy lodi zdá poměrně snadné, nerodilo se nikterak lehce a se svými 200 mrtvými a zraněnými (40+160) utrpěla právě posádka této lodi vůbec největší souhrnné anglické ztráty v této bitvě.

Orion ovšem již nepatřil do Collingwoodovy závětrné formace, ale již do Nelsonovy návětrné, která zaútočila téměř souběžně. Stejného přivítání jakého se dostalo Collingwoodově lodi Royal Sovereign se dostalo o něco málo později i rovněž stodělové Victory velícího admirála. Cílem vlajkové lodi viceadmirála Horatia Nelsona plující pod velením kapitána Hardyho bylo probít se k Villeneuvově vlajkové lodi Bucentaure, eventuelně se postavit nejsilnější ze spojeneckých lodí Santísimě Trinidad španělského kontraadmirála de Cisnerose.

Příďová děla Victory již demolovala okna záďové nástavby Villeneuvovy lodi, když tu hrdinný kapitán Lucas rezolutně postavil Nelsonově lodi do cesty svůj sedmdesátičtyřdělový Redoutable a nemínil ji k vlajkové lodi Kombinované flotily pustit. Jiné interpretace však hovoří o tom, že kapitán Hardy fakticky řídící pohyby Victory v obavách o admirálův život vědomě upřednostnil souboj s menší francouzskou lodí, před soubojem s vlajkovou lodí nepřítele, či španělským největším bitevním plavidlem své doby. Leč Nelson ani tak svému osudu neušel, a velice pravděpodobně vyhledával smrt záměrně. Nepochyboval o svém vítězství, zdravotní problémy se množily (úplná slepota byla otázkou krátkého času) a Horatio minimálně podvědomě toužil odejít na vrcholu slávy a popularity, nežli dožívat jako politováníhodná troska.

Obě lodi se srazily a zůstaly notně ochrnuty bok po boku. Na Victory počala střílet i francouzská loď Neptune komodora Maistrala, ale i ta již brzy musela sama čelit útoku dalších britských lodí. V těchto chvílích učinila Maistralova Neptune, stejně jako již dříve další francouzská loď Indomptable a španělské San Justo a San Leandro nepochopitelný obrat. Na místo aby spěchaly co nejrychleji na pomoc Redoutable a oběma krajně ohroženým vlajkovým lodím, naopak se od těchto vzdalovaly směrem k zadnímu voji. Prý aby se zde bily s Colingwoodovými loďmi v řeži probíhající kol Alavovy lodi Santa Ana. Pozdější zdůvodnění, že zde boj počal dříve a že tento úsek linie jim připadal více ohrožen, však bylo mírně řečeno poněkud tragikomické, tím spíše, že i zde se po vypálení pár salv a při vcelku zanedbatelných ztrátách stáhly i z tohoto úseku a v dalším boji se příliš neangažovaly.

Vzhledem k tomu, že v Dumanoirově předvoji přes naléhavé Villeneuveovy výzvy učinila takto razantní obrat pouze Infernetova loď Intrépide, a tento iniciativní Provensálec navrch nemohl ani za nejpříznivějších okolností doplout včas a mezeru zacelit. Takto utvořivší se trhlina ve spojenecké formaci byla pro osud spojenecké flotily učiněnu tragedií. V tomto takto takřka vyklízeném středním úseku tak dosáhli Britové snadno zdrcující převahy a fakticky tak měli svůj cíl rozetnout spojeneckou sestavu velice usnadněn. Této hrozivé zející trhliny ve spojenecké sestavě pohotově jako prvá využila britská Neptune kapitána Fremantlea, jež následována dalšími loďmi pohotově touto mezerou proplula, bojující chumel obeplula a napadla francouzskou vlajkovou loď z druhého boku.

Již první salva z Fremantleovy Neptune srazila Villeneuveově vlajkové lodi dva stěžně a v podstatě tím jeho Bucentaure ochromila hned v úvodu bitvy. Od tohoto okamžiku se francouzský velící admirál stal v tomto boji více méně pasivním divákem. Byla to škoda, neboť tento před bitvou tolik nerozhodný a přemírou odpovědnosti doslova ochromený admirál, prokázal ve chvílích kdy konečně promluvila děla neobyčejnou osobní statečnost. Co to bylo nyní platné když se na Bucentaure, Redoutable a Santísimu Trinidad již valil nezastavitelný příval nepřátelské palby a ostatní lodi na výzvy k přispění ku pomoci vesměs nereagovaly a Villeneuve své flotile v této bitvě velel již spíše jen titulárně, nežli fakticky.

Žádné z těchto lodí se nemělo dostat pomoci, nepočítáme-li pozdní připlutí Baudouinovy lodi Fougueux, jež přinutila Téméraire přerušit ostřelování druhého boku Redoutable, aby čelila útoku této nové francouzské lodi. Toto gesto jediné lodi dorazivší ku pomoci od zadu již nemohlo situaci zachránit, stejně jako odvážný výpad Infernetovy Intrépide. Ta posléze jako jediná dorazila z předvoje – i ji ovšem Britové snadno zastavili a později se po tuhém odporu kapitán Louis Infernet musel vzdát Cordingtonově Orionu. Podobně se vedlo i španělské lodi Neptuno, jejíž kapitán Valdés přespříliš dlouho váhal zda následovat Dumanoira, či vést svou loď do ohně kolem Villeneuveovy vlajkové lodi.

Ovšem vraťme se právě k Redoutable, jež nedaleko odtud vedla svůj heroický boj s Nelsonovou vlajkovou lodí. Poměr sil v tomto slavném souboji tentokrát vyzníval od počátku jednoznačně ve prospěch Victory a ještě výrazně narostl, když na druhý bok Redoutable kolem jedné zaútočila devadesátiosmidělová Teméraire kapitána Harveye, který palbou svých karonád smetl Lucasovy muže již již chystající se abordáží zmocnit se paluby vlajkové lodi britské flotily. Byl to strašný masakr, ale i zbylí Francouzi se uměli dále hrdinně bít i proti zcela zdrcující přesile a třebaže jejich šance na vítězství pominuly, na krví zborcené palubě o kapitulaci nikdo nechtěl ani slyšet. (Z 643 mužů Lucasovy posádky jich přežilo pouze 169, přes 300 jich padlo již v boji, zbylí pak zahynuli v následné bouři)

Oproti trojpalubníku Victory malý sedmdesátičtyřdělový koráb (vaisseau de ligne) soustřeďující se zarputile na britskou vlajkovou loď zasadil protivníkovu plavidlu řadu citelných šrámů, ale i Redoutable utržila množství zásahů z nichž mnohé ji poškodily i pod čarou ponoru. Francouzská loď tak počala nabírat vodu a Lucas byl posléze nucen dát uzavřít řadu spodních střílen, aby se do lodi nenahrnula voda a tím záhubu své lodi maximálně oddálil. Horní baterie jeho lodi pálily dál a lítý boj byl veden z bezprostřední blízkosti nejen děly, ale i puškami a pistolemi. Co chvíli se měnil i na zápas muže proti muži, jak se zoufalí Francouzi vědomí si, že se jejich loď potápí naposledy pokoušeli zahákovat a dobýt palubu Victory ztečí.

Také francouzští střelci na zbytcích stěžňů pokračovali v boji. Tehdy (cca v 13:15 hod) zazněl z besanového (zadního) stěžně Lucasovy lodi jeden z nejslavnějších francouzských výstřelů v tomto heroickém a nelítostném souboji (nebyl to však jeden z posledních výstřelů jak se epicky podává, neb Lucas svěsil vlajku až o celou hodinu později!). Prostá střela z pušky o váze 27 gramů zasáhla epoletu na nápadné uniformě jednoho z důstojníků postávajících na velitelském můstku Victory, jejíž paluba byla také plná mrtvých a raněných. Byla to parádní trefa a tím nápadným důstojníkem byl sám Horatio Nelson. Tato rána byla anglickému velícímu admirálu osudná, ale jeho vážné zranění ani následná smrt (cca 16:40) již průběh bitvy nikterak ovlivnit nemohly.

Viceadmirál Villeneuve se po celou bitvu choval nesmírně statečně a neopouštěl vrchní palubu své lodi, ale apokalypsu, která se kolem něj rozpoutala příliš ovlivnit nemohl. Jeho Bucentaure bojoval srdnatě, stejně jako opodál Lucasův Redoutable a španělský čtyřpalubník Santísima Trinidad, ovšem vedly marný boj osamoceny v nepřátelském obklíčení. Již palba Victory Villeneuvově lodi poškodila kormidlo a brzy se jí pod zásahy z dalších připlouvajících anglických lodí v pořadí Neptune, Leviathan a Conqueror zhroutily všechny tři stěžně a vlajková loď se stala posléze zcela neovladatelnou. Ještě nyní se chtěl francouzský admirál přestoupit na některou jinou francouzskou loď, ale vzhledem k situaci na bojišti se tento transfer jevil jako zcela nemožný.

Admirál zoufale běhal po můstku a uprostřed vší té zkázy bědoval, proč některá ze stovek kulek nemůže zasáhnout i jeho a ukončit jeho trápení. Když pak však byl bezmocný Bucentaure ostřelován tak aniž by mohl jakkoli sám odpovídat a naděje na jakoukoli pomoc či únik tu reálně pominula, postoupil Villeneuve formálně vrchní velení španělskému admirálu Gravinovi a poté nařídil kapitánu Magendiemu spustit vlajku na znamení kapitulace. Kapitán Israel Pellew vyslal pro vzdavšího se francouzského admirála člun, ale když se jeho Conqueror musel v zápětí znovu zapojit do boje, skončil posléze Villeneuve v internaci na palubě již rovněž nebojeschopné britské lodi Mars.

Britská devadesátiosmidělová řadová loď Neptune kapitána Fremantlea se ihned poté co plnou boční salvou zasáhla Bucentaure hnala plnými plachtami dál, aby se jako jedna z nejsilnějších anglických lodí postavila španělskému gigantu všech gigantů. Santísima Trinidad kontradmirála Dona Baltazara Hidalga de Cisnerose měla, počítaje v to i palubní houfnice, na palubě na 160 hlavní a to byla opravdu hrozivá palebná síla. Bohužel i toto v Havaně mimo jakékoli třídy postavené bitevní monstrum zůstalo ve svém heroickém boji poněkud osamoceno. Tato monumentální plovoucí pevnost čelila postupně palbě pěti britských plavidel. Když Téméraire dala přednost podpoře vlajkové lodi, přišla řada na Neptune, která se Španěly potýkala z pravoboku až do pro ně hořkého konce, třebaže se kapitán lodi Don Felix Xavier Uriarte zoufale právě tudy snažil tento mahagonový čtyřpalubník z nepřátelského sevření vymanit.

Do levoboku Santísimy Trinidad totiž intenzivně střílely lodi Leviathan, Conqueror a svou troškou nakonec přispěla i Africa, nejmenší anglická řadová loď na bojišti. Cisnerosova „Nejsvětější Trojice“ však posléze a asi i trochu symbolicky kapitulovala až teprve před nově připluvším a prakticky na ni ještě ani nevystřelivším trojpalubníkem Prince kapitána Grindala. Bylo to spíše symbolické gesto, ale i tato loď přes svou velice robustní a pevnou konstrukci již prostě nebyla sto dále úspěšně vzdorovat dosavadním soupeřům, natož pak čerstvé a plného manévru schopné devadesátiosmidělové lodi. Na palubě tohoto španělského kolosu, který v tomto momentu již přišel o všechny stěžně, bylo v té chvíli již přes 200 mrtvých a již dobře polovina z asi tisícovky mužů na palubě byla raněna – mezi zraněnými byl i admirál Cisneros a kapitán Uriarte.

Kapitulace francouzského velícího admirála, spolu s dobytím nejsilnější ze spojeneckých lodí patrně bylo poslední kapkou pro psychiku spojeneckých velitelů. Zdánlivě netečně ovšem působil francouzský kontraadmirál Dumanoir la Pelley ze zadního voje (právě sem původně patřily španělské lodi Rayo a San Francisco de Asís a francouzské Intrépide), který však nyní dík Villeneuveově obratu v okamžiku vypuknutí bitvy neplánovaně fakticky vytvořil předvoj. Boj proto nyní jednoduše probíhal daleko za jeho zádí a obrat si tehdy vyžadoval určitý čas. Pětatřicetiletý Dumanoir možná nejednal dostatečně pohotově a rázně – rozhodně však neponechal své druhy napospas osudu a neodplul netečně pryč, jak je mu mnohdy předhazováno!

Na rozdíl od kapitánů španělských lodí Rayo (Macdonnell), San Francisco de Asís (Flores), ale i francouzské lodi Héros (Poulain), kteří již od počátku nejspíše mysleli jak se vyhnout bitvě, Dumanoir nesporně zvažoval jak se do ní i za dané nepříznivé situace zapojit. Nepochybné však je, že svůj obrat mohl uskutečnit rychleji, ochotněji a bezhlavě zamířit „do ohně“, jak to učinili dva z jeho kapitánů. To, že manévrovat rázněji (na rozdíl od Dumanoirova tvrzení) možné bylo, admirálovi svým bravurním obratem předvedl především na vlastní pěst jednající kapitán Infernet se svou lodí Intrépide, ale je pochybné zda by Dumanoir mohl zvrátit od počátku špatně se vyvíjející bitvu.

Tak či tak, spojenecký předvoj prostě nemohl, na rozdíl od oněch čtyř dříve zmíněných a v sestavě vlajkovou loď bezprostředně následujících lodí, stihnout připlout trojici osaměle vzdorujících lodí na pomoc včas, trhlinu v sestavě zacelit a bitvu zachránit – na to šly události příliš rychle. Dumanoir udržoval plně bojeschopnou formaci složenou sice namísto původních osmi sice jen z pěti lodí, ale i tak by se zdál osud v tomto prostoru osaměle plující britské lodi Africa zpečetěn. Dumanoir však ignoroval tuto celkem snadnou a pro jeho formaci vzhledem k okolnostem poněkud nedůstojnou kořist, ale zvolil si lákavější cíl. Ten představoval chumel v lítém boji již těžce poškozených plavidel – tedy lodí, vůči útoku takovéto čerstvé formace účinné obrany takřka neschopných, včetně Nelsonovy Victory. Britská vlajková loď by za těchto okolností byla bez podpory plně manévrujících plavidel patrně odsouzena k záhubě a horké chvilky by  hrozily i řadě dalších poškozených anglických lodí.

Tento Dumanoirův záměr však neunikl Britům a v nouzi nejvyšší Dumanoirův úmysl zhatila Mansfieldova loď Minotaur následovaná Laforeyovou Spartiate, které této spojenecké formaci zavčasu překřížily cestu. Tyto dvě lodi patřící k Nelsonově návětrné formaci se dosud držely poněkud zpátky a zakrátko se tak toto jejich zaostání změnilo v důležitou strategickou výhodu. Ale i velitelé dalších britských lodí zaznamenali nerovný poměr sil na tomto úseku bojiště a spěli je podpořit. Zvláště španělské Neptuno bylo v nastalé přestřelce několikrát citelně zasaženo a ztrácí přední stěžeň. Francouzský kontraadmirál zanechává původního úmyslu dorazit vlajkovou loď nepřítele a sondoval možnost spojit se s hlavními silami. Poškozené a oproti svým druhům pomalejší Neptuno kapitána Valdése je však při ústupu odříznuto a posléze se po lítém boji vzdává Minotauru.

Dumanoir se svou vlajkovou lodí Formidable, následován loděmi Scipion, Mont-Blanc a Duguay-Trouin poté vyhodnotil pokus proniknout dýmem zahaleným bojištěm k dosud vzdorujícím hlavním silám pod velením španělského admirála Graviny, jako nepříliš reálný. Do cesty se mu stavěla přesila ještě v boji vážněji nepoškozených britských lodí a nadto přes nízkou viditelnost dobře rozpoznal a nebo alespoň vytušil admirálův pokyn k návratu eskadry do Cádizu. Dumanoirovi ovšem za nových okolností pochopitelně nepřipadala možnost proniknout vítězným nepřátelským loďstvem do bezpečí španělského přístavu jako příliš reálná a proto se svými čtyřmi loďmi raději učiní další obrat a uniká se svými čtyřmi loděmi směrem právě opačným na volné moře.

Don Federico Carlos de Gravina y Nápoli velící nyní těžce deptané Kombinované flotile byl v boji vážně poraněn, nicméně i tak si španělský admirál ponechával velení, neb ostatně již dost dobře ani nebylo komu by jej mohl předat. Zkušený španělský mořský vlk si dobře uvědomoval, že se bitva vyvíjí krajně nepříznivě, nepochybně zaznamenal i blížící se bouři a jeho úloha byla nyní vskutku nezáviděníhodná. Jeho rozhodnutí ukončit boj a raději spěšně hledat bezpečí na blízké základně bylo asi logicky správné, ale v konečném důsledku dovršilo spojeneckou trafalgarskou katastrofu. V dané situaci to neznamenal tento rozkaz z paluby stodvanáctidělové lodi Príncipe de Asturias definitivní konec organizovaného odporu. V podstatě jako by byl španělským i francouzským lodím vydán pokyn „zachraň se kdo můžeš…“!

Dosavadní spojenecké ztráty na lodích i mužstvu byly obrovské, ale výsledný efekt je ještě znásobil, když zdaleka ne všechny dosud vzdorující lodi měly možnost odpoutat od nepřítele a i ty které se přitom jen trochu opozdily byly záhy přesilou postupně obkličovány a jedna po druhé byly donuceny kapitulovat. Prakticky všechny lodi, které se nechaly zavléci do doje zblízka již nepříteli neunikly – výjimku tvořil snad pouze Gravinův Príncipe de Asturias (uniknout z bojiště jí musela pomoci fregata Thémis), Cosmao-Kerjulienův Pluton a Epronova Argonaute. Všechny ostatní uniklé lodi měly na palubách pouze pár obětí, což nesvědčí příliš o to, že by vstoupily do nějak lítého boje zblízka, Maistralova Neptune snad dokonce vůbec žádné raněné, obdobně jako Dumanoirovy lodi Scipion a Mont-Blanc.

Prakticky vážněji nepoškozené španělské lodi Rayo a San Francisco de Asís, jakož i francouzský Héros držící se zřetelně zpátky okamžitě po Gravinově rozkazu pod plnými plachtami spěchaly do bezpečí, o nikoho a nic se nestaraje. Lodi San Justo, San Leandro, toho sice dosud také příliš nenabojovaly, nyní alespoň jistily poškozenou Gravinovu vlajkovou loď, při jejím neslavném ústupu z bojiště na vlečném laně za francouzskou fregatou. Přestože existovaly tyto zmíněné výjimky, hrdí Španělé jestliže již jednou vstoupili do boje, tak bojovali vesměs velmi srdnatě a to nejen ti plující na admirálských lodích. Dosud nezmíněné, ale pod velením kapitána de Vargase také neméně odhodlaně bojující San Ildefonso se vzdalo teprve po lítém boji Hopeově lodi Defence, Cagigalův San Agustín dlouho srdnatě vzdoroval Bayntunovu Leviathanu a Churrucaovo San Juan Nepomuceno se vzdalo po více než hodinovém boji Connově Dreadnoughtu, přesně dle vůle svého velitele až po kapitánově smrti. Na všech těchto lodích zbývaly v těch chvílích zpravidla pahýly na místech někdejších stěžňů a paluby byly zborceny krví stovek námořníků a vojáků z jejich posádek. Podobně postižená Parejova (při karibské misi Gravinova) osmdesátidělová loď Argonauta zůstala ochromena a v zápalu boje takřka pozapomenuta na bojišti daleko vzadu aby posléze v bezvýchodné pozici taktéž sejmula vlajku. Kuriozně se pak této španělské lodi, která vidouc vývoj bitvy záhy uznala marnost dalšího odporu zmocnili námořníci z Hargoodovy Belleisle, sedmdesátičtyřdělové anglické řadové lodi která byla po přestálém boji snad v ještě zbědovanějším stavu něž loď jimi zajatá…

Taktéž Francouzi si přes veškeré hrdinství museli za ústupu odepsat další lodi. Velitel Aigle kapitán Gourrége uznal marnost dalšího odporu, když se k jeho dosavadním dvěma soupeřům připojil ještě třetí – Defiance kapitána Durhama. Na palubě neméně statečně bojující lodi Algésiras byl již v úvodu bitvy zabit horkokrevný admirál Magon de Médine, později i kapitán Brouard a tak smutná úloha dát sejmout vlajku z rozstříleného trupu, před anglickou lodí Tonnant, připadla jednomu z poručíků. Neméně srdnatě bojující Fougueux kapitána Baudouina kapitulovala po velitelově smrti před Téméraire kapitána Harveye, stejně jako Intrépide kapitána Inferneta před Codringtonovým Orionem. I ex-anglický Berwick rovněž již mrtvého kapitána Filhol-Camase byl obdobně přinucen vzdát se Kingově lodi Achilles.

Její francouzský skorojmenovec Achille kapitána Louise Denieporta jako úplně poslední svými děly aktivně vzdoroval na bojišti britskému trojpalubníku Prince, byť soudě z toho, že žádný Angličan nebyl ani zraněn muselo již jít spíše o palbu symbolickou. Na francouzské lodi která se zatvrzele odmítala vzdát však v pozdním odpoledni vypukl nezvládnutelný požár a ve třičtvrtě na šest Achille, aniž by spustil vlajku explodoval. Většina mužů jeho posádky včetně hrdinného kapitána Denieporta zahynula, což bylo více než symbolické zakončení hlavního dne bitvy. Krom čtveřice Dumanoirových lodí uniknuvších do mořských dálav se posléze pouhým 11 Gravinovým rozkazům podléhajícím řadovým lodím podařilo uniknout nazpět do bezpečí Cádizské zátoky – tedy pouhá třetina předchozího dne vyplouvajících sil.

Z 33 řadových lodí Kombinované flotily tak během jediného odpoledne spojenci ztratili plných 18, což bylo ohromující vítězství a Royal Navy na jediný ráz nepříteli vyřadila po 9 španělských i francouzských bitevních plavidlech. Sečteno a podtrženo – ze španělských zůstala na bojišti v britských rukou čtyřpalubní Santísima Trinidad kontradmirála Cisnerose, Alvova vlajková loď Santa Ana a dále Argonauta, Bahama, Monarca, Neptuno, San Agustín, San Ildefonso a San Juan de Nepomuceno. Z francouzských pak byla zajata Villeneuveova vlajková loď Bucentaure, Medinova loď Algésiras a dále pak Aigle, Berwick, Fougueux, Intrépide, Swiftsure, Redoutable představovala vrak odsouzený k záhubě a pro úplnost je třeba zmínit dohořívající zbytky vybuchnuvší lodi Achille.

Právě francouzská loď Achille, na níž zahynuly čtyři pětiny z pětisetčlenné posádky, byla první a zároveň i poslední lodí potopenou v přímém důsledku trafalgarské bitvy, pak už počala úřadovat bouře. Ta panovala v této oblasti Cádizského zálivu více něž třicet hodin, tu silnější, tu slabší, ale nemilosrdně si vybírajíc svou daň. Ve vzdutých vlnách tak následovala na dno vybuchnuvšího Achillea, dosud snad jen zázrakem na vodě se ještě držící Lucasova rozstřílená loď Redoutable i s většinou zraněných, jež díky silnému vlnobití nebylo možno z této neodvratně potápějící se lodi zachránit. Vzduté vlny vrhly na pobřeží a zde na padrť rozbily i další Brity zajatou francouzskou loď Fougueux a vážné škody způsobila i spoustě dalších lodí, bez rozdílu na jejich původní vlajky.

K stovkám zabitých v důsledku boje samotného se tak začaly přidružovat první desítky zabitých a utonulých v důsledku řádění živlů – tento fakt pak brání přesnějšímu vyčíslení ztrát zejména na straně spojenců v hlavní bitvě u Trafalgaru.

DOZVUKY

Bouřící živly námořníkům na palubě jedné z francouzských lodí přinesly neočekávanou svobodu. Britové z Tonnantu, kteří obsadili Magonovu loď Algésiras museli propustit zajaté námořníky z podpalubí, aby společně s nimi čelili rozběsněným živlům. Když bouře trochu polevila využili Francouzi situace, že se ocitli nedaleko vstupu do cádizské zátoky, odzbrojili anglické námořníky pěšáky na palubě a za velikého jásotu znovuvztyčili modrobíločervenou trikolóru. Francouzský Algésiras tak šťastně unikl do bezpečí španělské námořní základny, kde se nenadále z ještě nedávných věznitelů stali zajatci. Ve chvílích kdy byli tito vojáci odváděni v Cádizu do zajetí, jistě netušili, že nebudou zdaleka jedinými britskými zajatci v bitvě v níž královské britské námořnictvo údajně neztratilo jedinou loď.

Opravdu neztratilo, ale to pouze za předpokladu, že započítáme jenom ty, jež do bitvy vstupovaly již s britskou vlajkou na stěžni. Magonův Algésiras neměl zůstat jedinou z ukořistěných lodí z níž spojenci opět servali symboly hrdého Albionu, aby nad ní opět vztyčili francouzskou, nebo resp. španělskou vlajku. Údajně k tomuto napomohl i admirál Collingwood, který neprovedl jeden z posledních Nelsonových pokynů, tj. neprodleně shromáždit a pevně ukotvit všechny ukořistěné i vlastní poškozené lodi. Toto by prý usnadňovalo kontrolu a i obecně dávalo větší šanci na poklidné přečkání blížící se bouře, nežli mnohdy neovladatelné vraky ponechat nekontrolovatelně zmítat vlnami a ohrožovat se navzájem, jakož i vystavovalo cennou kořist riziku rozbití o nedaleké pobřeží.

Pravdou ovšem je, že se o to Collingwood vskutku snažil a nebylo jeho vinou, že se tento záměr zdařil všehovšudy u čtyř lodí. Jeho Royal Sovereign nebyl stejně jako devět dalších britských lodí s to plout pod vlastními plachtami a bylo nutno jej vléci (v tomto případě fregatou Euryalus). V mezidobí pak opustila bojiště i spousta dalších britských lodí – většinou zamířily do Gibraltaru, jiné do portugalských přístavů, další pak přímo do Anglie, některé kvůli poškozením (svým nebo jimi vlečených lodí) a další pak s depešemi (spěšnou zprávu do Londýna vezla briga Pickle, do Lisabonu kutr Entreprenante). Každopádně 23. již bezprostředně mezi Cádizem a mysem Trafalgar plulo maximálně tucet britských řadových lodí a ty měly nyní spoustu potíží s kontrolou zbylých v bitvě ukořistěných lodí.

V okamžiku utichnutí živlů tak může začít další a asi nejméně známé dějství trafalgarského dramatu, ve kterém francouzská a španělská smělost snad ještě předčí odvahu prokázanou v dosavadním průběhu boje, a možná i v rámci celé kampaně. Toto Collingwood, který převzal po Nelsonovi velení naprosto očekávat nemohl, a proto není divu, že tím byli Britové notně zaskočeni – ovšem je třeba přiznat, že toto zaváhání, by mu nejspíše nemohl vyčíst ani sám Nelson. Koho by ostatně také napadlo, že rozptýlené lodi francouzsko-španělské flotily, která se 21. října 1805 v podvečer v divém zmatku spěly uchýlit se do bezpečí Cádizu, takřka ihned po utichnutí bouře (ač zbaveny svých admirálů) znovu vydají na moře a vrhnou se do nového boje.

Jak bylo vůbec možné, že poražení spojenci nezačali osočovat jedni druhé a na místo toho rozhodli podstoupit neprodlenou odvetu se společným nepřítelem. Na tomto místě je asi potřeba zdůraznit skutečnost, že rozvážný Gravina v Cadizu podstupoval amputaci paže, Villeneuve byl zajat, a i další spojenečtí admirálové byli buď zabiti, zajati, či prchali v dálavách Atlantiku. Rosily-Mesros měl sice přijet každým okamžikem, ale nebylo času nazbyt. Iniciativy se tak chopil velitel lodi Pluton, čtyřiačtyřicetiletý komodor, či přesněji chef de division, Julie Marie Cosmao-Kerjulien, který si již získal obecný respekt a to jak v průběhu trafalgarské bitvy samé, tak již za karibské mise při útoku na martinikskou pevnost Diamand Rock, i v pozdější bitvě s Calderem u mysu Finisterre, kdy Britům mj. vyrval již takřka neodvratně ztracenou španělskou řadovou loď España.

Tento příslušník nízké bretoňské šlechty tak záhy získal pro svůj zamýšlený neprodlený výpad mnohá odvážná srdce Francouzů i Španělů, jejichž hrdost byla těžkou porážkou krutě dotčena. Smělý a energický komodor si pochopitelně nedělal iluze, že by snad ještě mohl zvrátit výsledek bitvy, ale dobře si uvědomoval, že moře je plné lodí více či méně poškozených z předchozí bitvy a nebylo-li by snad možné zachránit tyto lodi, lze vždy zachránit alespoň námořníky. Když se bouře trochu utišila, vyplul Cosmao-Kerjulien 23. října za úsvitu na moře – jeho nynější vlajkovou loď Pluton, ještě následovaly francouzské řadové lodi Indomptable a Neptune, jakož i španělské lodi Rayo a San Francisco de Asís, které 21. mnoho odvahy neprokázaly a jejich posádky nyní patrně zatoužily to odčinit. Pět Cosmao-Kerjulienových řadových lodí následovalo ještě všech pět francouzských fregat a obě brigy.

Dalších devět (počítaje v to i obě španělské jež nevypluly ani 20.) spojeneckých řadových lodí však na cádizské rejdě zůstalo, protože kapitáni údajně nebyli s to uvést je do stavu v němž by mohli vyplout a úspěšně čelit nepříteli. U bitvou a bouří zdevastovaného Algésirasu to bylo pochopitelné a logické, ale u španělských lodí San Justo a San Leandro, či u francouzské lodi Héros, které 21. unikly od Trafalgaru takřka beze škod by to však asi dost mírně řečeno poněkud překvapovalo, neb kupříkladu Cosmaův Pluton, byl v bitvě poškozen nesrovnatelně více. Nezpůsobilost k vyplutí tak lze připsat spíše na vrub nevůli riskovat, či podrobit se Cosmao-Kerjulienově autoritě u jejich velitelů.

Na rozlehlém předvčerejším bojišti tak zůstávalo ještě čtrnáct z 18 z před dvěma dny ztracených spojeneckých plavidel (přednost v odvlečení logicky dostalo 10 těžce poškozených korábů Royal Navy, vždyť Belleisle ztratila všechny stěžně, Victory zbyl jediný, atd.) s anglickými oddíly na palubě a ještě asi tucet britských řadových lodí, pokoušejících se zachránit cenou a dobře honorovanou kořist pro britské královské námořnictvo. Bouří rozptýlení a nyní zejména o kořist se starající Britové byli notně zaskočeni když zaznamenali připlouvající lodi, jež poměrně dlouho nepokládali za nepřítele. Spíše za jakousi opožděně na pomoc přispěchavší podpůrnou eskadru, ostatně očekávalo se připlutí viceadmirála Johna T. Duckwortha, jenž měl ještě dle Nelsonova přání nahradit Northeska.

Když však Britové pochopili, že blížící se lodi jsou nepřátelské, kvapně vyhlásili bojový poplach, rychle přetínali poutací lana, zanechávajíce kořist kořistí a moře plné člunů. Blokádní eskadra stojící nyní proti Cosmao-Kerjulienovi aktuálně právě pod velením kontradmirála Williama Carnegieho, hraběte z Northesku (jeho vlajka vlála na stodělové řadové lodi Britannia), nyní spěšně formovala svá plavidla do bojového tvaru a Britové měli nakonec i štěstí. Bohužel pro spojence v kritickém okamžiku nenadále ustal do té chvíle Cosmao-Kerjulienovi příznivý vítr a komodor, který si byl velice dobře vědom, oč je jeho eskadra slabší (a mnohé lodi poškozeny z předchozí bitvy), okamžitě pochopil, že zvláště nyní po nenávratné ztrátě momentu překvapení nedokáže porazit či zahnat ani tyto zbylé anglické lodi. Ovšem odvážný, ale realistický Bretonec bystře počítal i s tímto vývojem.

Zatímco Cosmaovy řadové lodi nadále manévrovaly, jakoby chtěly vstoupit do boje s britskými, francouzské fregaty a brigy dostaly pokyn, aby opustily kýlovou formaci a splnily hlavní cíl jeho akce. Zní to možná neuvěřitelně, ale Britové v této kritické chvíli neměli pohotově k dispozici žádné vlastní fregaty. Bylo to však naprosto logické – touto dobou spěchaly s depešemi či odvlékaly do nedalekého Gibraltaru nejpoškozenější vlastní lodi. Tyto spojenecké rychlé lodi, jež unikly z trafalgarské apokalypsy beze ztrát, tak nyní začaly beztrestně sbírat námořníky z člunů i palub. Spojenci si dovolili dokonce tolik, že tváří v tvář britské eskadře francouzská fregata Thémis (tatáž co pomáhala zachránit z bojiště Gravinovu Príncipe de Asturias) odvlekla do Cádizu i ochrnutou, ale stále mocnou Alavovu vlajkovou loď Santa Ana a Hortense se pokoušela obdobně odvléci španělské Neptuno.

Francouzi dokonce po krátkém odporu anglických námořních pěšáků dobyli nazpět na mělčině uvízlou Villeneuovu vlajkovou loď Bucentaure, ale později tento beznadějně rozbitý koráb loď zase opustili a zapálili. Britové si uvědomovali, že ztrácí cennou kořist a snažili se spojenecké lodi vytlačit z bojiště, ale slabý vítr (doslovně klid před bouří) nikomu nedovoloval výraznější manévry. Obě bitevní eskadry zatím pomaloučku souběžně pluly na samé hranicí účinného dostřelu a přes bujnou fantasii některých svědectví si vyměňovaly jen občasné výstřely a o skutečném boji nemohlo být řeči. Spojenecké řadové lodi se tak poznenáhlu přibližovaly k Cádizu, což činily vcelku ochotně, neboť se přibližovaly k bezpečí cádizského zátoky, zatímco menší lodi vcelku nerušeně pokračovaly ve své záchranářské práci.

První fáze Cosmao-Kerjulienovy protiofenzívy vyznívala v této fázi jako spojenecký triumf, pak se ovšem nad bojiště náhle vrátila zdánlivě již utichlá bouře a znásobila francouzsko-španělskou trafalgarskou tragédii. Zatímco britské lodi držící se dále od břehu zavčas rozpoznaly nebezpečí a vesměs bezpečně unikly na volné moře, spojenecká eskadra toto štěstí neměla. Do bezpečí přístavu unikly jen některé fregaty a dvě francouzské řadové lodi, Cosmaův Pluton a Neptune – třetí francouzská řadová loď Indomptable však najela na útesy a potopila se s většinou původní posádky i možná až stovkami jen nedávno zachráněných námořníků.

Ještě smutnější byla bilance španělských lodí. Námořníci fregaty Hortense vlekoucí Valdésovo Neptuno museli přesekat poutací lana a neovladatelná řadová loď byla vzedmutými vlnami vyvržena na mělčinu, z níž se ji již nepodařilo vyprostit. Také loď San Francisco de Asís při návratu do přístavu najela na mělčinu uvnitř cádizské zátoky, ale ta byla na rozdíl od předchozí lodi později vyproštěna a zachráněna. Ne už tak další španělská řadová loď Rayo, která zavčas strhla stěžně a zakotvila na moři, aby neskončila na útesech jako francouzská Indomptable. Španělé však museli již 24. ráno sejmout vlajku, neboť první kdo k Rayo připlul byla britská řadová loď Donegal (74 děl, exfrancouzská Hoche, zajatá 1798 u Irska), která sem právě dorazila z Gibraltaru. Avšak ani Britové se dlouho neradovali a 26. se jim stodělové Rayo utrhlo z vlečných lan a najelo na pobřeží.

Je třeba podtrhnout, že pravým a skutečným vítězem tzv. druhé bitvy u Trafalgaru byly především nespoutané živly, které velice těžce zdecimovaly nesporně slabší, avšak přeci do té doby takticky naprosto triumfující Cosmao-Kerjulienovu eskadru. V konečném důsledku tak Cosmaova akce skončila bezmála fiaskem, neb bilanci ztrát přes záchranu Santa Any ještě o jednu loď rozšířilo, ale snad nikdo mu nevyčítal záměr, neb se mu tváří v tvář vítěznému a nepoměrně silnějšímu nepříteli jeho plán dlouho dařil zdárně realizovat – ovšem velké ztráty na lodích i životech, byť je v převážné míře přivodila nevypočitatelná příroda, jej připravily o větší slávu. Tento Bretonec se však i tak záhy stane španělským grandem 1. třídy a již v květnu 1806 i francouzským kontradmirálem, jež posléze v letech 1812-14 povede toulonskou eskadru do jejích posledních bitek za napoleonské éry.

Z pohledu historie je dnes Cosmao-Kerjulienova akce téměř zapomenuta a to naprosto nezaslouženě. Přes tragické završení jeho výpad osvobodil jednu z nejlepších španělských řadových lodí, uchránil zajetí množství spojeneckých námořníků a především zachránil vážně otřesenou víru spojenců v sebe sama. Tragické bylo, že v konečném důsledku ve vzdutých vlnách zahynulo mnoho Francouzů a Španělů, jež o dva dny dříve unikli střelám, jakož i několik desítek Angličanů zajatých ve člunech a na palubách obsazených řadových lodí. Nesporným psychologickým úspěchem byla Cosmaova akce i v tom ohledu, že se Collingwood nyní natolik obával, aby poražení nezískali i další své lodi nazpět, že tyto při sebemenších obtížích neváhal dát raději potopit.

Britové tak byli v dozvucích k bitvě u Trafalgaru poraženi dokonce třikrát. Nejprve nebyli s to uchránit svou kořist před rozbouřeným mořem, pak nebyli s to účinně čelit neočekávanému spojeneckému výpadu a nakonec v panické hrůze před eventuálním dalším nepřátelským útokem i výkyvy počasí většinu ukořistěných lodí raději sami preventivně potopili. Nejmohutnější lodi z celé spojenecké flotily španělské Santísimě Trinidad i francouzské Intrépide bylo již 24. října proraženo dno a oba potápějící se vraky navrch zapáleny. Záhy je obdobně na dno z britské vůle následovaly další spojenecké lodi – Aigle, Monarca (obě 25. října), Berwick (27. října), Argonauta a San Agustín (30. října).

Toto vše se dělo často jen proto, že se na obzoru objevily nějaké plachty, třebaže je pochybné, že tam nějaké číhající francouzské řadové lodi či alespoň fregaty vůbec byly. Ale naprosto bezdůvodné Britské obavy nebyly, kdesi nedaleko se mohl potulovat kontraadmirál Dumanoir le Pelley se svými čtyřmi uprchlíky, jenž se neúspěšně pokusil proniknout Gibraltarem o po té zmizel Britům v nekonečných dálavách Atlantiku. Kdesi v oblasti Biskajského zálivu na moři stále operoval i Allemand, a zjevil-li se znenadání před Cádizem již jednou, mohl toto učinit i podruhé. Přesto potopení tolika kořistích lodí bylo roku 1805 legitimním, třebaže ukvapeným, krokem – ovšem když o 144 let později poslali ke dnu loď Implacable (u Trafalgaru fr. Duguay-Trouin) bylo to již zločinem vůči historické památce…

Trafalgarská „bitva“ o kořist definitivně skončila 31. října 1805. Toho dne byly shodou okolností zničeny poslední dvě nepřímé oběti této bitvy – Angličané odtáhli na hlubší vodu a nechali utonout pro úspěšné odvlečení do Gibraltaru beznadějně rozbité Rayo, zatímco Španělé definitivně odepsali své nevyprostitelné Neptuno a zapálili jej… Z ohromného množství 18 v bitvě u Trafalgaru ukořistěných spojeneckých lodí, tak Britové nakonec uchovali a do anglických přístavů odvlekli pouhé čtyři – španělské San Juan de Nepomuceno (v královském námořnictvu toliko jako San Juan), San Ildefonso, Bahama a francouzskou Swiftsure (do Royal Navy kvůli duplicitě jmen zařazena jako Irresistible).

Později v listopadu k tomuto výčtu ukořistěných lodí přibyly ještě ony čtyři výše zmíněné Dumanoirovy lodi, čímž loďstva spojenců ztratila 25 z pod Villeneuveovo velení reálně svěřených řadových lodí, aniž by potopila či zajala byť i jen jediný z nepřátelských bitevních korábů. K posledním ztrátám v přímé návaznosti k Trafalgaru totiž došlo na počátku listopadu nedaleko Ferrolu, kde chtěl nalézt asyl kontradmirál Dumanouir le Pelley, jehož účast na trafalgarské bitvě byla tristní a eliminování jeho lodí fakticky vymazalo teoretickou materiální převahu spojenců. Jak již bylo nadneseno v popisu bitvy, striktně odmítnout je třeba toliko rozšířené tvrzení, že si bitevní vřavy za sebou nevšímal a pokračoval nevzrušeně v původním kurzu – ten by jej totiž přivedl do Cádizu a nebyl by smutným hrdinou následujících událostí.

Dumanoir poté co couvl před Louisovou eskadrou střežící Gibraltarskou úžinu zauvažoval, že se uchýlí ke Kanárským ostrovům, ale i tam hrozil střet s nepřítelem a tak zamířil na sever, spojit se s Allemandem či uchýlit se do bezpečí Ferrolu nebo event. doplout až do Rochefortu. 2. listopadu však navázaly u mysu Finisterre s Francouzi kontakt britské fregaty a Dumanoirovi se již nepodařilo je setřást, třebaže Ferrol raději minul. Komodor Richard J. Strachan se mu pověsil na paty se čtyřmi řadovými loděmi a čtyřmi fregatami a 4. listopadu Francouze u mysu Vilán (fr. Villano) uštval a přinutil k boji. Za cenu 24 mrtvých a 111 zraněných Britů, oproti takřka 750 obětem na francouzské straně (mezi zraněnými byl i Dumanoir), přinutil Strachan postupně všechna čtyři protivníkova plavidla ke kapitulaci.

 Chceme-li však zkompletovat stěžejní operace francouzského námořnictva roku 1805, chce to zmínit i divizi lorientskou, třebaže ztráty neutrpěla. Bylo očekáváno, že se připojí k vypluvší eskadře brestské, ale protože tato se z přístavu neprosmýkla, zůstala i tato divize na kotvách v poněkud jižnějším Lorientu. Tedy částečně to přestalo platit 23. září, kdy Chef de division Jean-Mathieu-Adrien Lhermitte využil příležitosti a prosmýkl se z Lorientu na moře s řadovou lodí Régulus (74) a několika menšími plavidly. Úkolem jeho formace bylo vnést do britských řad chaos a napadat obchodní lodi v jižním Atlantiku, neb se i zde stále častěji formovaly do konvojů. Po misi jenž jej zavedla do Guinejského zálivu, k pobřeží Brazílie a po prosmýknutí se soustavou Malých Antil, doplul Lhermite se svou vlajkovou lodí i malým konvojem kořistních plavidel 2. října 1806 šťastně do Brestu.

Ani desítky Lhermitem a Allemandem zajatých britských obchodních lodí ovšem nemohly vyvážit nesmírné ztráty na bitevních plavidlech, jež Francie a Španělsko v tzv. trafalgarské kampani utrpěly. Toto vše mělo veliký vliv na již beztak nepříznivý poměr sil na moři, ale námořní válka rozhodně neskončila, pouze nabrala nové formy. Trafalgarská katastrofa byla vinou politiky samotného císaře ještě umocněna na jaře roku 1808, kdy Pyrenejský poloostrov zachvátil plamen protifrancouzského povstání. V jehož důsledku válkou sice notně zdecimované, ale stále neopomenutelné španělské námořnictvo bylo dílem zničeno a dílem přešlo do tábora Napoleonových nepřátel. Nemenší ranou pak byla ztráta většiny španělských námořních základen (tj. i latinskoamerických a filipínských), včetně francouzských lodí tou dobou zde právě kotvících (mj. Atlas Villeneuvem ponechaný ve Vigu).

Když plamen povstání zažehl i Cádiz, ocitl se admirál Rosily, který doslova pár dnů po trafalgarské katastrofě převzal velení nad žalostným zbytkem druhdy mocné francouzské eskadry, rázem ve zcela bezvýchodném postavení. Sevření mezi někdejšími španělskými spolubojovníky (nyní pod velením admirála Juana Morena), pobřežními bateriemi i anglickou blokádní eskadru bylo vskutku zničující, a navíc zde byli Francouzi zcela odříznuti od přísunu zásob, jakož i bez reálné možnosti úniku. K přístavu sice usilovně pochodoval generál Dupont, ale výsledek jeho snažení zakončený kapitulací u Bailénu je dostatečně známý. Rosilymu tak posléze po hrdém, ale od počátku beznadějném vzdoru, nezbylo než dát 14. června 1808 sejmout francouzské trikolóry na znamení neodvratitelné kapitulace.

EPILOG

Možná by bylo vhodné zmínit, že se v prosinci 1805, využívajíce toho, že Cornwallise zahnala bouře od bretaňského pobřeží, na moře prosmýkly i dvě divize brestské, a třebaže tato operace neměla již s trafalgarskou kampaní přímou vazbu, tragickou bilanci této ještě umocnila. Admirál Corentin-Urbain de Leissegues vyplul z Brestu 13. prosince 1805 s trojpalubníkem Imperial (120 děl), čtveřicí dalších řadových lodí a dvěmi fregatami. Zamířil se zhruba tisícovkou vojáků a nezbytnými zásobami k San Domingu (dnes Ciudad Trujillo v Dom. Rep.), v optimálním případě měl být dalším cílem této formace přepad nějakých konvoje. Leisseguesova divize potkala konvoj z irského Corku směřující na Jamaiku, který nejenže se stihl včas rozptýlit, ale navrch jedna z lodí zalarmovala viceadmirála Duckwortha, jež křižoval před Cádizem.

Ten nečekaje ani na Collingwoodovo svolení, odtud stáhl část svých blokádních lodí a zamířil k Antilám, povolávaje k sobě i admirála Louise od Kanárských ostrovů. Intuice mu přála a zamířil proto správně k přístavu San Domingo, kam nasměroval i kontradmirála Cochranea z Barbadosu. Francouzský admirál, který v mezidobí již stihl posily i zásoby vyložit, nemínil riskovat, že zde bude zablokován a přesila nepřítele ještě naroste, a proto se odvážně rozhodl přijmout bitvu, ač co do počtu řadových lodí byl v oslabení 5 ku 7 a jeho protivník měl převahu 4 ku 3 i v doprovodných plavidlech. K bitvě došlo 6. února 1806 bezprostředně před přístavem a Leissegues se za svou odvahu se zlou potázal. Francouzi se bili statečně, mohutný Imperial však najel na mělčinu, stejně jako Diomede (74) a obě lodi byly následně zničeny vlastními posádkami. Zbylé tři řadové se sice zrádné mělčině dokázaly vyhnout (fregaty tudy propluly a unikly), ale po marném vzdoru proti zdrcující přesile byly zajaty, stejně jako posléze i nešťastný admirál sám.

Druhá Willaumezova divize tvořená šesti řadovými loděmi a dvěma fregatami měla podstatně delší životnost a jistém ohledu i lepší osud, neb pět z osmi lodí z této formace se do Francie navrátilo, byť i rozptýleně. Jean-Baptiste-Philibert Willaumez s svou admirálskou vlajkou vztyčenou nad osmdesátidělovou lodí Foudroyant vedl v jižním Atlantiku a Karibiku regulérní korzárskou válku a navrch v červenci 1806 napadl ostrovy Montserrat a St.Kitts. Royal Navy se jeho divizi jako celek nikdy nepodařilo vystopovat a za zničení této formace nakonec mohli poděkovat hurikánu. Ten v srpnu 1806 severně od Velkých Antil Willaumezovu divizi rozehnal, byť i žádnou z francouzských lodí přímo nepotopil, admirálovu záškodnickou misi rázně ukončil.

Britové dokázali polapit jediné plavidlo protivníka, ale posádka bouří poničené řadové lodi Impétuoux (74), tváří v tvář silám komodora Williama Hargooda (2×74 a 1×36) raději zničila svou loď najetím na severoamerický břeh, nežli by ji vydala nepříteli. Nicméně pět ztracených lodí, z toho čtyř řadových (byť dvě z nich se později se značnou prodlevou vrátily domů), jen umocnilo tragickou bilanci z kampaní roku 1805. A aby výčet ztracených bitevních korábů byl kompletní, pak je třeba ještě zmínit zajetí Durand-Linoisovy lodi Marengo (74) a doprovodné fregaty, vracejících se kvůli nutným opravám z admirálovy mise v Indickém oceánu. K fatálnímu střetu s eskadrou viceadmirála Johna B. Warrena došlo západně od Kanárských ostrovů v březnu 1806.

Když Napoleon mohl znovu alespoň teoreticky začít přemýšlet o invazi (významnou námořní základnou, na níž již k roku 1809 při Walcherenské operaci bylo k event. nasazení přichystáno 19 zbrusu nových francouzských řadových lodí Missiessyho tzv. Šeldské eskadry, se v mezidobí staly belgické Antverpy), ukončilo jeho sny o císařském orlu nad Towerem 30. září 1811. Tohoto osudného, avšak velice opomíjeného dne se konal úspěšný nájezd Royal Navy na Boulogne, kdy se Britům za pomoci zápalných lodic a raket podařilo spálit většinu ve zdejším přístavu nashromážděných invazních plavidel. Od tohoto okamžiku cesta k pokoření Londýna vedla toliko přes důslednou hospodářskou blokádu, tj. cestou, jež císaře Francouzů a jeho Velkou armádu posléze zavedla do Ruska.

PRAMENY:

CARTIER, Raymond: L‘aventure de la Marine. Larousse, Paris 1973
COSTELLE, Daniel: Histoire de la Marine, Larousse, Paris 1979
DEANE, Anthony N.: Nelson‘s Favoirite: HMS Agamemnon at War 1781-1809. Chatham Publishing, London 1996
DURO, Cesáreo Fernandez: Armada Española. Museo Navale, Madrid 1973
DYSKANT, Jósef W.: Trafalgar 1805, Dom Wydawniczy Bellona, Warszawa 2002
FIRST, P.-PATOČKA, V.: Plachty nad oceánem. Polytechnická knižnice, Praha 1972
GARDINER, Robert (Edit.): The Campaign of Trafalgar 1803-1805, Chatham Pictorial Histories, Lon-don 1997
GARDNIER, Robert: The Line of Battle, the Sailing Warships 1650-1840. Conway Maritime Press, Lon-don 1992
GERLACH, Krzysztof: Suplement do „Trafalgaru“ Józefa W. Dyskanta. In: Morza, statki i okręty (Ma-gazyn milośników spraw morskich i okrętowych) 2/2003, Warszawa
týž: Legendy silniejsze od prawdy. In: Morza, statki i okręty 4/2001, Warszawa
týž: Santisima Trinidad; Największy okręt bitwy pod Trafalgarem. In: Morza, statki i okręty 5/1998, War-szawa
týž: Ostatnie hiszpańskie trójpokładowce. In: Morza, statki i okręty 1/2004, Warszawa
týž: Historia artylerii okrętowej w XVIII i XIX wieku. In: Morza, statki i okręty 1/2002, Warszawa
týž: Czy z karonad strzelano granatmi, czyli część druga historii artylerii okrętowej w XVIII i XIX wieku. In: Morza, statki i okręty 4/2002, Warszawa
týž: Co naprawdę wynalazł Paixhans – czyli część trzecia historii artilerii okrętowej w XVIII i XIX wieku. In: Morza, statki i okręty 1/2003, Warszawa
GOZDAWA-GOŁĘBIOWSKI, Jan: Wojny morskie 1775-1851 (od rewolucji amerykańskiej do wojny w Urugwaju). Wydawnictwo Lampart, Warszawa 2001
HAYTHORNTHWAITE, Philip J.: Napoleon‘s Military Machine. Guild Publishing, London 1988
týž: Nelson‘s Navy. Osprey Military (Elite), London 1993
týž: Wellington‘s Military Machine. Guild Publishing, London 1989
HARBRON, John D.: Trafalgar and the Spanish Navy. London 1988
HOWARTH, David: Trafalgar, the Nelson touch. Galahad Books, New York 1969
HYNE, C. J. Cutcliffe: Trafalgar, 21. october 1805; in: Battles of the Nineteenth Century. Cassell and Company, London, Paris & Melbourne 1897
HYNEK, V.-KLUČINA, P.: Válečné lodi 1. Naše vojsko, Praha 1985
CHARTRAND, René: Napoleon‘s Sea Soldiers. Osprey Publishing (MAA), London 1990
ISRAEL, H.-GEBAUER, J.: Segelkriegsschiffe. Militärverlag der DDR, Berlin 1982
JAMES, William M.: The Naval History of Great Britain: During the French Revolutionary and Napole-onic Wars. Vol. I.-VI., Conway Maritime Press, London 2002 (repr. 1836-9)
JENKINS, H. E.: Historie de la Marine Française. Albin Michel, Paris 1977
JORDAN, Gerald: Nelson – Trafalgar 1805; in: Great Battles of the Royal Navy, Arms and Armour Press, London 1994
KOSIARZ, Edmund: Námorné bitky. Tatran, Bratislava 1978
KOVAŘÍK, Jiří: Korzáři francouzské revoluce. Akcent, Třebíč 2001
LAVERY, Brian: Nelsons‘s Navy: The Ships, Men and Organisation 1793-1815. Naval Institute Press, Annapolis 2000 (repr. 1989)
týž: The Ship of the Line. Conway Maritime Press, London 1983
PACOCK, Thomas (Tom): Horatio Nelson. Bodley Head, London 1987
PIVKA, Otto von: Navies in the Napoleonic Wars. Newton Abbot 1980
POPE, Dudley: Life in Nelson‘s Navy. Naval Institute Press, Annapolis 1996 (repr. 1981)
RONCIÈRE, Charles de La: Historie de la Marine Française, T. 1–6. Plon 1909-1936
RONCIÈRE, Ch. de La – Clerc-Rampal, G.: Historie de la Marine Française. Librairie Larousse, Paris 1935
SIX, Georges: Dictionnaire biographique des généraux & amiraux français de la Révolution et de l‘Empire (1792-1814), Librairie historique et nobiliarie, T. 1–2. Paris 1934 (reprint)
TRACY, Nicholas: Nelson‘s Battles: The Art of Victory in the Age of Sail. Chatham Publishing, London 1996
TRUCHANOVSKIJ, Vladimír: Osud admirála Nelsona. Mladá fronta, Praha 1992
Z nejvýznamnějších internetových:
http://www.nelson-society.org.uk

Karel Řezníček

Přílohy:

• Trafalgarská epopej – medailonky desítky admirálů
• Trafalgarská epopej – charakteristika a výzbroj bitevních plavidel
• Trafalgarská epopej – bitevní sestavy, velitelé, ztráty