Nabízíme odpověď k odpovědi prof. Aloise Slováka dr. Walteru Stocklaskovi, který se kriticky vyjádřil k práci p. Aloise Slováka „Na bojišti slavkovském“. Omezujeme se výhradně na pasáže věnované bitvě samotné. Zatímco se podle prof. Slováka dr. Stocklaska dopouští z přemíry vlastenectví adorace Weyrotherovy dispozice a rakouské účasti v bitvě obecně, prof. Slovák je zastáncem opačného extrému a zkázu koaliční armády v bitvě přisuzuje právě „nejapnému bitevnímu plánu“ v podání generála Weyrothera. Podle našeho názoru přikládá bitevnímu plánu nadpřirozenou moc a pomíjí, že v bitvě nevelí plán, v bitvě velí vrchní velitel. Dobře, hůře, případně vůbec. Z mnoha různých důvodů. Bitevní plán je nástroj, s nímž zachází. Nástroj dobrý, horší, případně dobře či špatně využitý. Pochopený, nepochopený. Weyrotherova dispozice, a obecně koaliční záměr pro bitvu u Slavkova, čeká na svého Michela de Lombarès, autora studie Před Slavkovem, po stopách Napoleonova myšlení, která přesvědčivě dokládá kvality a nedostatky vývoje Napoleonova bitevního plánu, a konfrontuje jej se skutečným průběhem bitvy.
A. Slovák: A ještě konečně víme, že plán bitvy u Slavkova byl dílem rakouského generála Weyrothera, více teoretického nežli praktického válečnictví znalého, jejž teprve před 14 dny „Frankfurter Zeitung“ nazval doktrinářem rázu Mackova a že právě tento plán sami odborníci rakouští nazývají pochybeným. Píšeť Streffleur, že vrchní velení armády, spojené už ve své osnově bitevní, prohřešilo se proti nejjednodušším pravidlům umění válečného a trefně dokládá Schönhals: „Bitevní plán hlavního stanu zněl: napadnouti nepřítele za Říčkou, kde ho však nebylo.“ Napoleon totiž se svým levým křídlem odvážně a nepozorovaně ještě v noci a záhy zrána za husté mlhy Říčku už překročil a spojenci, ačkoli na dostřel dělový toliko vzdáleni, nevěděli, aniž se přímo před bitvou přesvědčili, kde vlastně nepřítel stojí.
(…)
Plán bitvy slavkovské, jejž vypracoval rakouský podmaršálek Weyrother, nazývá dr. Stocklaska na str. 25 svého spisku plánem objektivně i subjektivně zdravým a rozumným!
Pánové! Pročetl jsem mnoho odborným pramenů bitvy slavkovské, rakouských, německých i francouzských, ale za tohoto dlouholetého studia svého poprvé jsem četl, že dispozice Weyrotherova byla plánem zdravým a rozumným!
Pánové! Odezíraje úplně od osoby rakouského generála Weyrothera, o jehož dobré a poctivé vůli ani dost málo nepochybuji, pravím: Předpokládati nepřítele přímo před bitvou beze všech příčin a důkazů tam, kde ho už nebylo (totiž za Říčkou), nepřesvědčiti se pilným hlídkováním při dostatečné jízdě (64 škadron u Pratce), kde vlastně nepřítel stojí, na základě tohoto falešného předpokladu vypracovati celou dispozici bitvy a nazvati pak tuto dispozici objektivně i subjektivně zdravou a rozumnou, dovedl snad poprvé – dr. Walter Stocklaska.
Víme však i my, že ani Napoleon nebyl uchráněn omylů z hlediska předpokládaného rozmístění a směru pochodu koaličních sil. Nebyla mu známa přítomnost předvoje knížete Bagrationa, který v důsledku zabrání provedení císařova bitevního plánu, neboť celé levé křídlo Velké armády zadrží po většinu bitvy vyrovnaným bojem podél Olomoucké silnice mezi Santonem a Starou poštou pozořickou, a komunikační linie koaliční armády nebude Lannesovým a Muratovým pohybem přetnuta než v samém závěru bitvy, resp. po jejím skončení.
Stejně tak Napoleon nebude předpokládat přítomnost 4. (Kolowratovy a Miloradovičovy) kolony na Prateckých výšinách; podle jeho předpokladů totiž koaliční armáda tyto výšiny zcela opustí ve snaze napadnout jeho střed, resp. pravý střed, a on je bez boje manévrem svého levého křídla obsadí, přetne nepříteli komunikační a ústupovou linii na Olomouc a dostane jej mezi dvě svá uskupení, jež jej útokem do obou boků zničí, případně donutí ustupovat směrem k Vídni, kde jej, přitisknutého k Dunaji, dorazí.
Ani francouzská armáda, která měla nota bene v onom prostoru značné síly lehkého jezdectva, se nepřesvědčila o přítomnosti Bagrationova předvoje mezi Kovalovicemi a Velešovicemi, a nepřesvědčila se ani o přítomnosti 4. kolony na výšinách.
Chceme-li posoudit kvality bitevního plánu, nelze tak dost dobře činit z pozice ex-post posuzovaných znalostí o pozicích nepřítele, které při jeho koncipování snad mohly, snad nemohly být zjištěny a ověřeny např. lépe organizovaným průzkumem, ale spíše z hlediska proveditelnosti zvolenými prostředky, které skutečně jsou k dispozici, a pak, a to především, tím, je-li plán dostatečně pružný, aby v jeho rámci bylo možno reagovat na změněné situace a hledat ad-hoc účinná východiska. V tomto ohledu pak hraje nenahraditelnou roli struktura velení a především otázka, je-li vrchní velení soustředěné v jedněch rukách, rozhoduje-li jediná hlava armády, s plnou odpovědností a disponující bez omezení všemi prostředky, v libovolném okamžiku. Takový stav jednoznačně existoval na straně Napoleonově, v žádném případě na straně koaliční. Gen. Weyrother však na toto neměl a nemohl mít vliv, a je tedy otázkou, zda bylo v silách kohokoli sestavit vhodnější bitevní plán. Měly-li oba hlavní koaliční štáby vhodnější osobu seznámenou se skutečným stavem vlastní armády, disponující včas alespoň nějakými informacemi o složení a rozmístění protivníka, obeznámenou s terénem budoucího bojiště, neboť bitva byla nařízena de facto z chodu.
Weyrother předpokládal, že se francouzská armáda, výrazně slabší než ve skutečnosti již byla, bude bránit, případně ustoupí. O tom však byli přesvědčeni všichni koaliční důstojníci, a car první mezi nimi. Kutuzov nebo Liechtenstein snad měli oprávněné pochybnosti o smyslu nadcházející bitvy, protože dokázali uvažovat se strategických souvislostech a cítili celkovou chatrnost Napoleonovy pozice na Moravě, a chtěli ji využít a dále prohloubit, ale ani oni nejspíše nepochybovali o tom, že je Velká armáda před Brnem v zásadě armádou malou. Bitvu měli za zbytečnou, ale těžko předem prohranou, naopak. Ostatně prof. Slovák dále říká: Vždyť odborníci z příčin taktických, strategických a politických ostře pokárali bitvu slavkovskou, k níž došlo ukvapeností málo zkušeného cara Alexandra a bojechtivé mladé šlechty ruské. Spojenci mohli a měli ve svém původním, velmi výhodném a silném postavení u Olšan (mezi Olomoucí a Prostějovem) s nejlepším výsledkem očekávat útok Francouzův; že toto postavení opustili a proti Napoleonovi k Brnu postoupili, bylo první jejich chybou a neštěstím. – zůstat u Olšan bylo ovšem vyloučené z logistických důvodů. Kutuzov by byl volil ústup na sever, vstříc Bennigsenovi, Liechtenstein ústup za řeku Moravu, jihovýchodně, vstříc arcivévodovi Karlovi. Nikdo v koaličním štábu nenavrhoval zůstat u Olomouce, protože by tam armáda pomřela hlady.
Prvotním cílem Weyrotherovy dispozice přitom nebylo najít a napadnout nepřítele, jak tvrdí Slovákem citovaný Schönals, ale širokým obchvatem vedeným levým křídlem přetnout jeho komunikační linii s Vídní.
Že se v ranních hodinách nejednotné koaliční velení neseznámilo se skutečným rozmístěním nepřítele – velení s Weyrotherovou komplexní dispozicí jen povrchně a v rychlosti seznámené, bez povědomí o skutečném postavení byť vlastních jednotek na bojišti, jež ostatně většinou generálové neznali, postavení, do něhož většina jejich jednotek přišla za tmy a v nočních hodinách – není chybou dispozic generála Weyrothera. Ostatně pro průběh bitvy má nezpochybnitelný význam hustá mlha, která francouzské jednotky v údolí Zlatého potoka kryla, a průzkum snad ani nebyl možný. Přičemž o přítomnosti určitých francouzských sil daleko na jihu se během noci opakovaně přesvědčoval předvoj generála Kienmayera v Telnici, a o přítomnosti Davoutově si naopak představu učinit mohl jen zázrakem.
Prof. Slovák vyčítá Weyrotherově dispozici, že nepočítala se skutečným rozmístěním francouzských sil; nepochybně podcenila celkovou sílu Velké armády, ale rámcově pracovala s jejím rozmístěním rozhodně srovnatelně s vlastním Napoleonovým plánem v opačném gardu. Nepředpokládala jinou věc: Napoleonův ofenzívní postup. Ten by však byl obtížně proveditelný bez oné mlhy, kterou předpokládat snad s ohledem na zimní období šlo, spoléhat na ni však rozhodně nikoli. Zde je pak vidět klíčová role, kterou Napoleonův plán určoval (v manévru staženému) levému křídlu, nikoli toliko Soultovu sboru (který vyrážel první), ale Lannesovi a Muratovi, kteří v jeho pojetí neměli v cestě na výšiny žádné překážky. Napoleonův plán tedy podobně jako Weyrotherův nepočítal s ofenzívním postupem Bagrationovým a Liechtensteinovým, a směr zamýšleného pochodu Kolowratovy kolony předpokládal jižněji.
Obecný cíl Weyrotherovy dispozice, totiž přetnout Napoleonovu komunikační vídeňskou linii, byl logický; a pokud již měla být bitva svedena jako ofenzívní, patrně jediný logický. Že by bývalo bylo pro koaliční armádu výhodnější výšiny obsadit a zůstat stát, jak ostatně naznačil sám Napoleon, který v obavě z tohoto vývoje pronesl: „Zůstane tam dlouho, jestli si myslí, že bych ho od odtud chtěl vyhnat,“ víme se znalostí výsledku dnes my. Ze strategického hlediska pak koaličním silám postačoval jakýkoli výsledek, který by uchoval jejich síly alespoň částečně akceschopnými. O něčem podobném byl patrně přesvědčen Kutuzov či Liechtenstein. Ale to nebylo zadání, podle něhož pracoval Weyrother. Tím zadáním obecně nevyhnutelně bylo Napoleonovu armádu odříznout od Vídně, tamních sil, a v důsledku ji zničit a ozdobit carovu mladou hlavu vítěznými vavříny.
Zásadní otázkou tedy je, zda mohla koaliční armáda zahajující bitvu podle dispozice reagovat na nečekaný vývoj v situaci francouzského postupu proti výšinám, který Weyrother z pochopitelných důvodů nemohl předvídat. Tak, jako mohl Napoleon reagovat na nepředvídanou přítomnost 4. kolony na výšinách, přítomnost carské gardy, i předvoje knížete Bagrationa, tak jako pružně změnil úkol Davoutova sboru s tím, jaké síly 3. sbor na bojiště přivedl, a co od něj tedy bylo možné požadovat. Odpovědí je, že rozhodně mohla a že reagovala, reagovala však nedostatečně – nikoli vinou rigidní dispozice, ale vinou nejednotnosti velení a nedostatečné koordinace. Postup Napoleonova levého křídla byl zablokován Bagrationem. Obě divize Soultova sboru musely svést tvrdý boj, aby se na výšinách zachytily a aby své postavení uhájily. Nasazení ruské gardy přišlo pozdě, a o levé křídlo se vrchní koaliční velení přestalo v kritické situaci starat zcela – přičemž na pokrytí prostoru by jedna ruská kolona stačila, a protiútok dvou zbývajících by Saint-Hilairova divize odvrátit s jistotou nedokázala. Napoleon by získal nejvýše taktické vítězství, a koaliční armáda by zůstala akceschopnou pro další dny.
Prof. Slovák se ve své brožuře dopouští výroku: „Špatně vypočteným útokem bočným byla tudíž bitva u Slavkova ztracena, dříve nežli ještě vlastně započala.“ A veškerou vinu tak klade na bedra generála Weyrothera. S tímto přístupem nelze při nejlepší vůli souhlasit. Je nespravedlivý vůči dispozici, je nespravedlivý vůči statečnému boji koaličních jednotek na výšinách, a bitvu u Slavkova činí v důsledku z francouzského pohledu jakousi procházkou růžovým sadem, a ubírá mj. na velikosti vítěze, který ve složité situaci, kdy jeho vlastní plán nevycházel, bitvu v kritických okamžicích uřídil správnými rozhodnutími.
A. Slovák: Rovněž není pravda, píše-li dále dr. Stocklaska na str. 13, že maršál Bernadotte, jejž Napoleon dle své známé bitevní zásady: „Porůznu pochodovat – společně porážet!“ povolal od Jihlavy, prošed Brnem už prý dne 1. prosince nastoupil do řady bitevní. Tábořilť Bernadotte se svým sborem v noci ze dne 1. na 2. prosince po obou stranách císařské silnice mezi Brnem a Bedřichovicemi u Slatiny, a teprve 2. prosince záhy zrána nastoupil v centru armády francouzské do řady bitevní. Tak nezvratně svědčí mapa orlická.
Zde je prof. Slovák na dr. Stocklasku nespravedlivě přísný, protože Bernadotte skutečně Brnem prošel již 1. prosince (jak ostatně vyplývá ze Slovákova textu samotného), a noc před bitvou strávil skutečně na úrovni Slatiny, tj. ve třetí linii Velké armády. Do druhé linie se pak rozvinul před Šlapanicemi v ranních hodinách společně s tím, jak se celá Velká armáda formovala do bitvy. „Nastoupil do řady bitevní“ již 1. prosince? Dle našeho mínění ve smyslu, že byl 1. prosince přítomen způsobem, aby s ním Napoleon směl jednoznačně pro bitvu počítat, rozhodně ano.
A. Slovák: Generál Weyrother vyloučil možnost objevení se nepřítele v našem zeslabeném středu u Pratce, jak důvtipný Langeron, velitel našeho druhého armádního sboru, při noční válečné radě křenovické správně předvídal a také namítal, a spojená armáda dne 2. prosince 1805 u Slavkova byla poražena.
Protože pramenem, který potvrzuje důvtipnost generála Langerona, jest generál osobně, a nikdo jiný, dovolíme si nad výše uvedeným odstavcem tichý schovývavý úsměv na své tváři vyloudit.
A. Slovák: …na výsost zajímavým jest soud Stocklaskův o vrchních velitelích ruských u Slavkova. Generál hr. Buxhövden jest mu notorickým pijanem, jenž prý jedině proto byl povýšen, že zasnoubil se s ruskou dvorní dámou, čímž jednomu velkoknížeti v pravý ještě čas platně posloužil; rozvážného Kutuzova nazývá váhavým, generál Langeron byl dosti nadaným vojevůdcem, méně dovedným byl generál Przybyszewski; Dochturov vyznamenal se u Slavkova, rekovný kníže Bagration, „ruský Lannes“, rozmnožil u Slavkova počet svých četných vavřínů, jízdní garda ruské zálohy Konstantinovy pod svým velitelem knížetem Repninem ke cti byla u Blažovic starému jménu svému slavnému. A ejhle, pánové, z těchto praemiss plyne závěrná úvaha Stocklaskova: „Velmi smutně to dopadalo s vyššími veliteli armády ruské.“ Vždyť tyto praemissy přímo přece poráží soud jeho o velitelích ruských pronesený.
Skutečnou roli a jakoukoli aktivitu generála Buxhövdena během bitvy prameny nezmiňují (s výjimkou jeho vlastního – stručného – hlášení), a přitom to byl nejspíše on, kdo měl, snad na rozkaz generála Kutuzova, v nové situaci změnit úkol sobě podřízených kolon (podobně jako o úroveň níže reagoval generál Langeron; ostatně níže prof. Slovák sám píše: „…neomlouvajíce nikterak neschopností nečinného u Telnice a Sokolnic Buxhövdena, velitele našeho levého křídla…“); Kutuzov rozhodně ofenzívním duchem nezbytným pro ofenzívní bitvu neoplýval, a jeho jmenování vrchním velitelem bylo navýsost politické, a přišlo pozdě, než aby směl událostem vtisknout podobu vyhovující jeho naturelu – nazvat jej váhavým je zcela na místě. O bitvě, o plánu, o smyslu celého podniku nebyl přesvědčen a váhal, a během bitvy samotné se věnoval detailu velení části Kolowratovy kolony, a přivolal na výšiny carskou gardu – jinak do průběhu nezasáhl. Langeron se v žádném směru během bitvy nechoval tak, jakoby byl předvídal možnost, že bude napaden z týlu. Naopak je pochybné, proč prof. Slovák označuje „méně dovedným“ jediného z koaličních velitelů, který prolomil francouzskou linii a splnil, co od něj dispozice žádala, totiž gen. Przybyszewského. Stocklaskova věta je přísná, ale určitě ne nespravedlivá, přičemž hlavní díl odpovědnosti za přístup ruských velitelů nese, jakkoli to nebyla jeho volba a jakkoli neměl čas ani prostředky dění příliš ovlivnit, generál Kutuzov, vrchní velitel.
A. Slovák: „Ztrátu bitvy slavkovské způsobila geniálnost Napoleonova a nedostatečné provádění daných rozkazů ze strany ruských generálů.“ My pravíme: Ztrátu bitvy slavkovské způsobil geniální Napoleon, jenž nedostatečné dispozice hlavního stanu armády spojené svým lepším a vyškolenějším, ač počtem slabším vojskem využitkoval. Nezapíráme ovšem nikterak, že vzájemná žárlivost velitelů rakouských a ruských naší společné dobré věci na prospěch nebyla.
Napoleonova armáda byla těžko „vyškolenější“ a na žádném místě bojiště, s výjimkou ojedinělých chyb zbrklých velitelů, jako v případě útoku Konstantinových hulánů proti Kellermannovi, nezaostávaly koaliční jednotky z hlediska řemesla za Francouzi či Italy. Napoleon se pokusil před bitvou koaliční štáb přimět k útoku do prostoru Kobylnice-Sokolnice, ale jeho plán mu nevyšel zcela, a nepodařilo se mu shromáždit všechny síly, s nimiž počítal. Nelze však říci, že by během bitvy ve svůj prospěch využil koaličních dispozic. Jak konstatoval Michel de Lombarès: On se jen, byť postupoval podle určujícího záměru, neopájel snahou o realizaci předpojatého manévru, který se kvůli dispozicím zaujatým nepřátelskými generály ukázal být obtížným. Neboť ti se, navzdory tomu, co si Napoleon myslel, nedopustili „principiálních chyb“. Dopustili se však vážných chyb při provádění svých záměrů s podobně vážnými důsledky. Na této bitvě je pozoruhodný způsob, jakým Napoleon uměl nepředvídané situace využít, namísto toho, aby jí nechal zaskočit.
Přičemž, znovu, je zde základním kamenem úrazu množné číslo. „Nepřátelští generálové.“ Napoleon neměl proti sobě formálně rovnocenného protivníka. Nešlo o střetnutí Napoleonovo a Kutuzovovo. Problémem nebyl nedokonalý plán Weyrotherův a „dokonalý“ plán Napoleonův. Problémem byla roztříštěnost koaličního velení, které tak nebylo schopné rozhodujícím způsobem reagovat na situaci, kterou dispozice nemohla předvídat.
A. Slovák: Než, pánové, opravdovým bolem a rozhořčením největším naplnilo mne a naplní jistě i vás, kterak složitou v pravdě a těžkou bitevní dispozici Weyrotherovu omlouvá Stocklaska slovy následujícími: Weyrother dobře prý věděl, komu své rozkazy dával. Chtěl-li vůbec, aby dispozice jeho byla provedena, musil Weyrother předepsati každý detail svým podřízeným vysokým i nejvyšším generálům ruským, jejichž nepřednějšími vlastnostmi byla indolence, zlá vůle a nedostatek duševních schopností!
Pánové! Takovým způsobem beze všech důkazů píše Stocklaska o našem upřímném spojenci r. 1805, jenž 2. prosince u Slavkova tolik své drahé krve nezištně obětoval!
Že by Rusko válčilo v roce 1805 nezištně, to je snad až dojemně naivní představa prof. Slováka prodchnutá panslavistickým nadšením přelomu 19. a 20. století. Rusko coby jedna z evropských mocností mělo své velmocenské ambice, zájmy a bylo vedeno představami svého panovníka a jeho dvora o sobě příznivém nastavení mezinárodních vztahů na kontinentě. Stocklaskovi by bylo spíše na místě vytknout opak: Weyrother těžko dobře znal Alexandrovy generály, těžko mohl mít představu o jejich zkušenostech a schopnostech. Opět se vracíme ke konstatování, že koaliční armádě chyběl rozhodný vrchní velitel, v jehož rukách by se dispozice, podrobná či obecná, pružná či rigidní, stala užitečným nástrojem. Takový vrchní velitel absentoval, a je nanejvýš pohodlné svést prohru na příliš propracovaný plán.
A. Slovák: Vrchní velitelství armády spojené vykládalo si totiž – ovšem klamně – ústup francouzské armády od Rousínova a Slavkova v ten rozum, že Napoleon zamýšlí za Říčkou útok spojenců v obraně vyčkati nebo dokonce k Brnu couvnouti. Proto uzavřela ve Vyškově naše válečná rada dne 28. listopadu večer: postavení Napoleonovo u Brna zesíleným levým křídlem obemknouti, po dobytí Telnice, Sokolnic a Kobelnic na pravé křídlo francouzské útočiti, Napoleona mezi Tuřanským lesíkem a Šlapanicemi poraziti a buď k severu nebo k jihozápadu zahnati a od Vídně odříznouti. Místo tedy, aby jej beze všeho průtahu ihned napadli, obcházejí Napoleona loudavě, aby jej od Vídně odřízli – přirozená bázeň před přímým bitevním rejem a Napoleonem, jenž ovšem nemohl tušiti, že mu ještě i neděle 1. prosinec – před příchodem jeho pomoci bude od spojenců velkomyslně darována.
Na předpokladu, že Napoleon bude dál ustupovat, nebylo nic klamného. Napoleon byl skutečně připraven, v případě razantnějšího postupu koaličních sil, ustoupit až na úroveň Brna. Pomalost postupu byla dána právě změnou záměru, a s ní spojenou pořebou převrátit uspořádání sedmi sborů bezmála stotisícové armády.
A. Slovák: Rozebíraje podrobně tuto složitou dispozici Weyrotherovu dokládá Stocklaska na str. 35, že vítězství dne záviselo od úspěchu našeho levého křídla u Telnice a Sokolnic. Tam prý kdyby se jeho bitevní plán zdařil, byl by dnes Weyrother slavným válečníkem. Nevěříme, nýbrž – neomlouvajíce nikterak neschopností nečinného u Telnice a Sokolnic Buxhövdena, velitele našeho levého křídla tvrdíme: rozhodnutí bitvy slavkovské stalo se výhradně u Pratce! Veliká totiž zacházka, která dle nejapného bitevního plánu byla ovšem nezbytná, způsobila tak značnou ztrátu času, že naše levé křídlo dorazilo k Sokolnicům a sokolnickému zámku, kdy střed Napoleonův už postupoval od Jiříkovic a Puntovic proti hoře Pratecké.
Svým zvoláním o tom, že bitva byla rozhodnuta u Prace, prof. Slovák nijak nevyvrací správné Stocklaskovo tvrzení, že dle Weyrotherovy dispozice bylo zásadní uspět mezi Telnicí a Sokolnicemi, tedy přejít Zlatý potok, stočit se k severu a napadnout pasivní Napoleonovu armádu v domnělém obranném postavení kolem Šlapanic ve chvíli, kdy bude čelit Bagrationovi a jezdectvu z východu. Zpoždění nezpůsobila „zacházka“, totiž obchvat francouzského pravého křídla, jehož alternativou, kterou by snad na místě gen. Weyrothera prof. Slovák doporučoval, byl frontální útok z výšin všemi kolonami směrem do prostoru Kobylnice – Šlapanice, ale špatná koordinace koaličních sil, částečně špatně rozmístěných, a tedy nedůsledné provedení dispozice, jistě z důvodu nedostatku času a nevyhnutelně nedostatečné orientace velitelů kolon a brigád v prostoru. Přičemž paradoxně toto zpoždění u 4. kolony, ale také u 2. kolony (kde se záhy do boje na výšinách vrátila alespoň Kamenského poslední brigáda), vedlo k tomu, že Napoleonovi nevyšel jeho bitevní plán. Hora Pratecká byla sice obsazována Napoleonovým středem, ale to v ničem nebránilo koaličnímu levému křídlu, aby dokončilo svůj manévr, a nebránilo to Kutuzovovi, ani Buxhövdenovi, aby přivolal část levého křídla zpět na výšiny, naopak provedení takového hypotetického rozkazu bylo zpožděním usnadněno. Nebyl však vydán. Podobně nebyl vydán žádný generální rozkaz měnící plán bitvy v reakci na nepředvídaný vývoj. Napoleon takové rozkazy vydal. Kutuzov nikoli.
Kde Stocklaska hovoří o cílech Weyrotherovy dispozice, Slovák namítá skutečným průběhem bitvy. Jeho argumentace tím míří do prázdna. V historii kdyby neplatí, ale ve vojenské historii a při studiu bitev jsou kdyby podstatná, protože teprve alternativy rozhodnutí a odhad jejich dopadů mohou vést k pochopení situace velitelů. Tři koaliční kolony, které by překročily Zlatý potok a otočily se čelem proti francouzským zálohám před Šlapanicemi, kryté přitom zprava potokem, by pak ani nemusely vejít s nepřítelem v kontakt, aby Napoleonovo postavení na Moravě kompromitovaly jeho odříznutím od Vídně i od Brna. Jisté je, že by Napoleon nezískal své drtivé vítězství, jež ve své choulostivé situaci s předlouhou a na mnoha místech ohrožovanou komunikační linií potřeboval stůj co stůj. Jak by například reagovalo Prusko, je otázka, která se nabízí.
A. Slovák: Odporučujeme dru. Stocklaskovi výtečnou odbornou kritiku bitvy slavkovské z pera Gallinova v ročníku 1883 rakouského vojenského časopisu Streffleurova; poučí se tam dostatečně o jiném. Proroctví Napoleonovo, obsažené v jeho denním rozkazu před bitvou, znělo: „Mezitím, co budou obcházeti mé křídlo, nastaví mně svůj bok!“ A věrné toto proroctví – splnilo se u Pratce. Ano, pánové, geniální Napoleon odhodlán byl přejíti z obrany k útoku, překročiti Říčku a Velatický potok u Jiříkovic, Puntovic a Kobelnic a ztéci svou hlavní silou vysočinu Prateckou, když ji byli spojenci velikým zbytečným obloukem opustili a vojska svá po celém bojišti rozhodili.
Dr. Stocklaskovi jistě bylo legendární znění Napoleonovy předbitevní proklamace známé. Michel de Lombarès prokázal, že šlo o znění propagandistické, a že armádě skutečně sdělená věta před bitvou zněla: Naše postavení je skvělé a zatímco budou postupovat proti našim bateriím (tj. proti našemu čelu, středu), chci zaútočit na jejich boky.
Geniální Napoleon ani rozmístění, ani směr pochodu jednotlivých koaličních kolon neuhodl, naopak se v jejich odhadu velmi zásadním způsobem zmýlil.
A. Slovák: Zdařil-li se tento jeho smělý záměr, musila bitva skončiti záhubou vojska spojeného; neboť pak bylo po dobytí Pratce roztrženo vedví a jedna jeho část byla zatlačena k Olomouci, druhá však k rybníkům.
K Olomouci Napoleon žádnou část koaličního vojska zatlačovat nechtěl; a nechtěl ani rozrážet protivníkovu armádu na dvě části. Naopak, obsazením vyklizených výšin chtěl se jí dostat do pravého boku, a vrhnout ji proti posilám přicházejícím z jihu do jejího levého boku. To bylo skutečným Napoleonovým záměrem. Teprve v průběhu bitvy, kdy se severně od výšin rozvinuly jednotky Bagrationovy a jezdecké, a také carská garda, s nimiž však Napoleonův plán nepočítal, mohlo dojít k rozražení koaliční armády na dvě části proražením jejího středu. Ze zamýšleného zničení celé nepřátelské armády mezi dvěma vlastními uskupeními zbylo „jen“ sražení 4. kolony z výšin, zatlačení Bagrationa a jezdectva na severním úseku v „obyčejné bitvě“ dvou rovnocenných protivníků bez zásadního rozhodnutí (Bagration i koaliční jezdectvo zůstaly akceschopnými), zajetí 3. kolony, která se jako jediná u Sokolnic probila francouzskou linií, a odražení zbývajících dvou směrem na Hodonín.
A. Slovák: Proto ještě jednou opakujeme: Nebezpečí, jež spojené armádě vzniknouti mohlo z objevení se Francouzů v jejím zeslabeném středu u Pratce, toto nebezpečí Weyrother při své dispozici podceňoval a to bylo právě pro Napoleona nezměrným ziskem.
Prof. Slovák zde Weyrothera kritizuje na chatrném základu ex-post psaného hlášení gen. Langerona, který sám sobě připsal jasnozřivé předtuchy o francouzském protiútoku, a na znalosti skutečného průběhu bitvy. Lze s nejvyšší mírou pravděpodobnost vyloučit, že by v koaličním štábu mohl někdo realisticky očekávat, že by Napoleon hodlal postupovat ofenzívně. Reagovat na takovou situaci nemohl koaliční bitevní plán, jemuž beztak prof. Slovák vyčítá složitost, ale měl na ni reagovat koaliční vrchní velitel.
A. Slovák: Zde také vzala ruská garda druhému praporu tohoto 4. pluku v horkém boji jeho orla, který nyní zdobí jeden z chrámů petrohradských, jak mi vypravoval vojenský attaché ruského velvyslanectví ve Vídni, plukovník Vladimír z Rospů.
O orlici přišel 1. prapor 4. pluku, nikoli druhý (viz paměti gen. Bigarrého).
A. Slovák: Kdyby byl tedy Kutuzov, jenž ostatně s nejapným bitevním plánem Weyrotherovým nesouhlasil, z výšin už sestoupil, byl by zajisté sám mezi Kobelnicemi a Puntovicemi v defilé Říčky smělým, útočným rozmachem Napoleona napadl, s výsledkem ovšem týmž, tj. s výsledkem své porážky.
Lze předpokládat, že kdyby Kutuzov mohl zahájit a zahájil pochod 4. kolony dříve, střetl by se s postupujícími Soultovými divizemi dříve, a tím dříve by byly nasazeny francouzské zálohy. Francouzské divize by přitom bojovaly v nevýhodném nižším postavení, a stejně tak by byly útokem z výšin napadeny carskou gardou a rakouskými kyrysníky. Jak by střet dopadl, nevíme nikdo. Stejně tak si netroufáme rozhodnout, zda Kutuzov s Weyrotherovou dispozicí nesouhlasil, nebo zda ji jednoduše do značné míry ignoroval. Jisté je, že pro její zdárnou realizaci neudělal mnoho, a pro zdárný průběh bitvy ve zcela nečekané situaci z pozice vrchního velitele ještě méně.
Stranou komentáře ponecháme formu odpovědi prof. Slováka i poněkud falešně působící argumentaci názorem nejmenovaných autorit. Názorový střet v této věci máme za velmi podnětný, bez ohledu na formu. Má-li někdo z ctěných čtenářů ponětí o případné odpovědi dr. Stocklasky, velmi zmínku oceníme, jakkoli o existenci odpovědi pochybujeme. Výše uvedené poznámky berte nikoli jako definitivní, jsou spíše výzvou k diskusi, kterou tak vášnivě započal svou odpovědí prof. Slovák v předvečer stého výročí bitvy u Slavkova. Případné další příspěvky na téma budeme rádi publikovat.