*Obnovujeme tento článek z února 2005, na jehož obsah se nám poslední dobou sešlo několik dotazů*… Neustále se snažíme získávat informace o lidech, kteří se zasloužili o rozvoj slavkovského bojiště a jeho tradice. Narazili jsme také na pana Josefa Dostála, který byl spolu s pány Kořalníkem, Štěpánkem, Waltrem, Špatným a Dvořáčkem jedním z těch, kteří se této tématice věnovali i za totality. Nevědomky asi přispěl i ke vzniku knihy „Slunce nad Slavkovem“ a nedlouho poté byl zatčen a vězněn na Borech. V článku uvádíme přepis dopisu jeho dcery, Marcely Orsat, k jehož uveřejnění jsme získali její svolení.

Tak, nyní na Váš dotaz. Do internetu si dejte to, co uznáte za vhodné. Tak píši zhruba životopis, na co si ještě pamatuji.

Josef Dostál není ze Slavkova, ale z Králova Pole, kde se narodil 30. 1. 1907 a kde také zemřel. Absolvoval Obchodní akademii a pracoval v pojišťovně. Pak odjel do Paříže na zkušenou, kde pracoval u firmy Felix Potin. Po pracovním úraze se vrátil. Pak měl ještě několik úrazů, takže byl v částečném invalidním důchodě, takže dělal vše, co se dalo. V roce 1940 si vzal maminku Ruth rozenou Spielmann, což byla odvaha v té době si vzíti poloviční Židovku, i když její otec byl Čech narozen v Boskovicích. Byl poslán na nucené práce do Německa, dědeček do Terezína.

Po návratu v roce 1945 vstoupil s maminkou do strany. S nadšením z vítězství a konce války. V roce 1948 byla maminka napadnutá určitými lidmi, co se hrnuli do strany, že je Němka. Tak jim tatínek hodil pod nohy ty jejich červené knížky a byl konec. Měl pět dětí, maminka pracovala coby fotografka v černé komoře celý život. A jak tatínek znal dobře francouzsky, začal se zajímat o historii, zvláště pak co se týče nejvýznamnější bitvy v našem kraji. Poněvadž největší bitva a vítězství Napoléona byla u Slavkova, začal jezdit na Mohylu a pídit se po všem, co se týkalo této bitvy. Jezdil všude a nakonec znal toho dosti. Stýkal se s kronikářem panem Štěpánkem z Jiříkovic, který mu též poskytoval zdroje. Také jeho přítel, pan Josef Kořalník z Telnic, ho provázel všude, aby se dozvěděl co nejvíc. Také vše fotil a maminka mu dělala fotky po nocích. Sepsal několik velkých knih s fotkami a vše pěkně vysvětleno.

Jednou týdně se scházeli s Jaroslavem Dvořáčkem z Prace, Vilémem Waltrem a Janem Špatným. A tak si předávali své rozumy, co kde někdo zase nového objevil, což věděli akorát místní. Stal se presidentem A.I.N. (Amitiés Internationales Napoléoniennes). Členů získal dosti, ale pravých napoleonských nadšenců bylo pramálo. Spíše symbolických. Jednou jej požádal jistý pán, zda by si nemohl vypůjčit jeho kroniky. A tatínek dlouho a dlouho žádal o navrácení. Za nějaký čas pak vyšla knížka Slunce nad Slavkovem.

Měl hodně známých, přátel a přesto byl udán. Korespondoval si hodně s lidmi ve Francii, což snad bylo někomu trnem v oku. Přišli estébáci a odvedli jej. Pak přišli tajní se zapisovatelkou z NV, která snad ještě dnes bydlí Riegrově, jako my. Nikdo se nesměl hýbat a vše se prohledávalo. Vzali toho dosti, co to bylo, nevím. Pak byl v Bohunicích a odtud poslán na Bory.

Jednou večer jsem se naštvala a říkám: „Mami, sedni a vysvětluj.“ Odeslala jsem dopis, na snad Ministerstvo vnitra, s odvoláním. Tatínek se totiž dostal do rukou prokurátorovi, který byl pověstný coby postrach. Udělali nový proces, vše přešetřili a za nějaký čas ho pustili. Ale už to nebyl on. Zavřený za Hitlera, pak za komunistů, to je silný tabák. Co se stalo s jeho archivem, o tom snad může hovořit někdo z dnešních spisovatelů-historiků. Chtěl pomoci k cestovnímu ruchu tohoto kraje, kde je tolik zapomenutých památek. Což by prospělo jak Moravě, tak i cizincům, turistům, aby objevili zemi, kde se odehrála tahle významná bitva a vůbec historie tohoto období.

V té době to nebylo lehké. Tak se ptám. Kde byli zašití napoleonští nadšenci, s kterými se dnes roztrhl pytel? Díky tehdejšímu řediteli TaZS, který byl odvážný, se tatínek zasloužil o postavení památníku Rogera Valhuberta v Tyršově sadu, který v té době sloužil coby hřbitov. Někde tam byl R[oger] V[alhubert] pochován, ale nikdo neví kde. Hřbitov byl zrušen a udělal se z toho park. Při inauguraci tam byla jen hrstka lidí. Tatínek kupoval věnce, které mu dělal moje sestra Eva, protože pracovala ve vazárně. A ty pak pokládal všude.

Vždy byl s věrnými 2. 12. na Mohyle u pietního aktu. A k tomu ani nepotřebovali sponzory. Dostal trest za rozvracení republiky a kritiku největšího přítele – Sovětský Svaz. Takže dnes všichni, co se účastní napoleonských oslav, by vlastně měli dostat stejný paragraf. To by bylo zhruba vše, o tom by se mohly psát romány.