Novou knihu Jiřího Kovaříka, kterou provází přes dvacet map a nákresů jakož i kolem sto dvaceti dobových vyobrazení, uvede na knižní trh na počátku poslední říjnové dekády tohoto roku nakladatelství Elka Press, které už vydalo i známé napoleonské paměti Marcellina Marbota a Charlese Parquina.

Bitva u španělského mysu Trafalgar, svedená 21. října 1805 mezi 33 řadovými loďmi francouzsko-španělské floty admirála Villeneuva a 27 britskými řadovými loďmi admirála Nelsona, který zde zemřel, je jedním z největších a nejproslulejších námořních střetů v dějinách. Tato kniha, která si skutečně zaslouží podtitul Anatomie námořní bitvy, líčí Tragalgar na základě vyprávění mnoha očitých svědků od admirálů a kapitánů po prosté členy posádek všech zúčastněných národností. Přibližuje i zásady bojové taktiky plachetních lodí, manévrů, dělostřelby a plavby samotné. Popisuje vše, co bitvě předcházelo od úniku spojeneckého loďstva přes složitou plavbu do Karibiku a zpět, střet u mysu Finisterre až po tečku za Trafalgarem, bitvu u mysu Ortegal. Odpovídá i na otázku, zda admirál Villeneuve skutečně zhatil Napoleonovy plány na invazi do Anglie.

Pro přátele z okruhu Projektu Austerlitz posílá autor na ukázku jednu kapitolu z textu:

(LE BUCENTAURE A SANTÍSIMA TRINIDAD V BRITSKÉM SEVŘENÍ)

První salvy z HMS Victory a po nich následující palba HMS Téméraire i HMS Neptune začaly páchat na vlajkové lodi Kombinovaného loďstva smrtelné škody.

„Právě jsem nařídil signalizovat předvoji virer de bord, když tu se zřítily hlavní stěžeň a besan…,“ hlásil pak Villeneuve.
Bylo pozdě, tento signál, určený Dumanoirovi a nařizující okamžitý obrat přídí k větru, měl přijít dřív. I kdyby v této chvíli změnil předvoj kurz (což se stalo, jak uvidíme, až o dvě hodiny později), musel už nutně připlout pozdě!

„Za řadovou lodí Victory následovaly dvě další lodě o třech palubách a několik lodí o 74 dělech, které zvolna defilovaly k zádi Bucentaure. (…) Lodě, které mi takto propluly za zádí, se ke mně na závětrné straně obracely a palbou našich baterií příliš netrpěly, neboť řada našich děl už byla rozbita a jiným bránily ve výstřelu přeražené stěžně. Ve chvíli, kdy se rozjasnilo, jsem si všiml, že se celý střed a zadní voj mého loďstva stáhnul a že jsem nejvysunutější lodí na návětrné straně. Přední stěžeň, jenž nám zbýval, mohl usnadnit náš ústup do závětří, kde plula řada našich lodí, které vypadaly nepoškozeně, ale i ten se nakonec skácel,“ popsal kritické okamžiky sám velitel Kombinovaného loďstva.

Pro těžko představitelné drama nemáme mnoho dalších svědectví, vše však naznačuje, že vlajková loď se velmi rychle měnila ve vrak a admirál na její palubě musel kvapně zvažovat, co dál.

„Předtím jsem už nařídil nechat na vodě člun, neboť jsem předvídal situaci, v níž bychom zůstali beze stěžňů. Měl jsem v úmyslu nechat se přepravit na jinou loď. Jakmile se zřítil hlavní stěžeň, nařídil jsem, ať člun připraví, buď ho ale potopily kule, nebo ho rozbil pád jiných stěžňů; v každém případě nebyl nalezen. Nechal jsem hlasem volat na Santísimu Trinidad, která byla před námi, zda může spustit člun a vzít nás do vleku. Nedostal jsem odpověď. Tato loď byla silně zaměstnána jedním trojpalubníkem, který postřeloval její ubytovací palubu…,“ pokračoval Villeneuve.

Španělský čtyřpalubník se ocitl ještě v hustší palbě a sevření než Le Bucentaure. Velikostí, vidinou slávy i kořisti lákal a nebylo divu, že k němu směřovaly i ty lodě, které následovaly za trojicí čelních trojpalubníků Nelsonovy návětrné eskadry. Jednalo se o HMS Leviathan a HMS Conqueror, v obou případech čtyřiasedmdesátky, které propluly na závětrnou stranu Kombinovaného loďstva. Za nimi se blížila stodělová HMS Britannia, přičemž ze strany návětrné spěchala od severu do téhož prostoru čtyřiašedesátidělová HMS Africa.

Santísima Trinidad (britské a francouzské prameny její jméno píší jako Santissima Trinidad, proto čtenář nalezne v citacích i tuto formu) za sebou měla šestatřicet let služby a představovala pro Nelsona starého známého, neboť ji zblízka viděl už ve slavný Valentine’s Day, v bitvě u Mysu sv. Vincenta. Nyní na vysokých stěžních této lodi vlála vlajka sedmačtyřicetiletého kontradmirála dona Baltasara Hildalga de Cisnerose. Ten následující události vylíčil v dopise ministru Godoyovi, zveřejněném posléze (v listopadu 1806) s určitými stylistickými úpravami v madridských novinách. Podle oné relace mohla HMS Victory pálit na levobok španělské lodi, zatímco dva další trojpalubníky postřelovaly její pravobok, o vlastním boji však v ní není téměř nic. Historikové chtějící znát španělský pohled proto zpravidla sáhli po spisu Trafalgar ze série Episodios Nacionales , který v druhé polovině 19. století publikoval don Benito Pérez Galdós. Jde o svého druhu literaturu faktu, v níž autor využil dokumenty ze španělského Archivo de la Marina a shromážděné výpovědi (paměti, dopisy, apod.) očitých svědků. Jeho líčení (se jmény britských a francouzských lodí v podobě, kterou užívali Španělé) začíná ve chvíli, kdy HMS Victory ke středu Kombinovaného loďstva teprve doplouvala:

„Victoria nejprve vypálila na Redoutable, byla odražena a dostala se na návětrnou stranu Trinidadu. Přišla řada na nás a stovky hlasů zařvaly jako ozvěnou na povel velitelův: ,Pal!‘ Padesát kulí s jekotem vyletělo proti bokům anglické válečné lodi. Minutu jsem kvůli dýmu nic z nepřítele neviděl a on plul zatím pln vzteku rovnou na nás. Na dostřel pistole po nás Victoria vypálila salvu. V pauze mezi naší a jejich palbou spatřila posádka škody, které nepříteli způsobila, a propadla nadšení. Obsluhy děl se činily rychle, byť s těžkostmi, neboť našim dělostřelcům chyběly zkušenosti. Bucentauro bylo těsně za námi, pálilo po Victorii, po Temerariu a ještě jedné silné anglické lodi. Zdálo se, že nám Victoria musí padnout do rukou, naše palba jí zpřetrhala lanoví a zadní stěžeň padl.

Trinidad způsobila Victorii nesmírnou škodu, vzápětí se ale kolem o obou lodí neuvěřitelně chytře prosmýkla Temerario a admirálskou loď zakryla před naší palbou. Chtěla proplout za zádí Trinidadu, tam ale připlulo Bucentauro během palby tak těsně, až se ráhna dotýkala. Za ní zel prázdný prostor, do nějž Temerario vnikla, odtud pak doplula na naši závětrnou stranu a vypálila po nás salvu. V tom samém čase se Neptuno, jiná anglická loď, vsunula tam, kde předtím byla Victoria, která se zatím stáčela. Tak se Trinidad ocitla téměř v nepřátelském obklíčení a byla vystavena palbě ze všech stran.“

Galdósovo líčení je přesné, byť bez nákresu poněkud nepřehledné. HMS Victory sice uvázla u Le Redoutable, do níž se při pokusu o proražení linie zaklesla, avšak to, jak obě lodě znehybněly, rozevřelo mezeru za zádí Le Bucentaure, pokračující vpřed. Villeneuvova loď přitom dohonila Santísimu Trinidad a byla nyní čelenem u její zádě, takže zde původní mezera zmizela. HMS Téméraire, HMS Neptune a další lodě z Nelsonovy kolony tedy vplouvaly do prostoru mezi zádí Le Bucentaure a nyní už stojící, jen vlnami unášenou dvojicí, tvořenou HMS Victory a Le Redoutable.

I Santísima Trinidad ovšem uštědřovala rány, jak o tom svědčí vzpomínka poručíka Lawrence Hallorana od Royal Marines z HMS Britannia, Northeskova vlajkového trojpalubníku, který dorazil na dostřel pýchy španělské floty mezi posledními:

„Střela zasáhla hlavňové ústí děla, u nějž já stál (nejposlednějšího levobočního děla na spodní dělové palubě), a tam zabila či zranila všechny až na mne a lodního poručíka Tompkinse. Střela to byla vskutku velká, udeřila do více děl a u každého si vybrala oběť. Shodili jsme zmrzačené tělo Johna Jolleye od námořní pěchoty dělovou střílnou do moře, břicho měl vyhřezlé, ostatní, co sténali, jsme odnesli stranou k ošetření. Dělo samo se rozštěpilo a náš druhý poručík, Roskruge, jenž v tu chvíli sestupoval dolů s nějakými rozkazy, prohodil, ať dělo jako neužitečné opustím. Sotva začal stoupat zpět, spadl dolů v bezvědomí a s vážnou ranou na hlavě (…). Mezi ty, kdo byli u mého děla raněni, patřil i jeden Ital, který byl zasažen ve chvíli, kdy se shýbal pro kuli, kterou chtěl podat k dělu; právě v tom okamžiku mu to utrhlo obě ruce…“

Jeden z dělostřelců HMS Victory o měření sil se Santísimou Trinidad vyprávěl:

„Přestali jsme pálit z děl na pravoboku a začali střílet z levoboku, neboť z té strany na nás střílela řada lodí. Bojovali jsme právě se Santissimou Trinidad (…), postřelovali jsme ji dost dlouhou dobu a Neptune, jenž prorazil linií, do ní pálil bočními salvami, které srazily hlavní stěžeň…“

Mrtví se vršili na všech palubách, na Nelsonových a Collingwoodových lodích je ale námořníci okamžitě odklízeli. V britském válečném námořnictvu bylo zvykem házet mrtvé v boji rovnou do moře; pohled na rozbitá těla, údy, vnitřnosti i krev nesvědčil morálce a těla navíc překážela. Nebylo to nelidské, jen praktické a nezbytné… Francouzské ani španělské loďstvo si takto nepočínalo, katolické tradice tu působily silně a u Francouzů přetrvaly navzdory více než deseti letům revolučního ateismu. Praxe za dlouhých plaveb byla taková, že se těla ukládala ke kýlu, do míst, kde ležela zátěž z kamenů, což bylo možná křesťanské, leč z hlediska hygieny krajně riskantní, zejména když se z podpalubí musela vypumpovávat prosáklá voda. Po bitvě u Trafalgaru budou ovšem pohřbívat mrtvé v moři všichni; část těl poslouží jako potrava rybám (žraloci se ve zdejších vodách nevyskytovali), část popluje pod hladinou či na ní do hlubin oceánu, až se rozloží, mnohé pozůstatky však vyvrhnou vlny na břeh mezi Cádizem a Cabo Trafalgar. Na zašívání do pytle, na poslední ověření, zda v těle přece jen není jiskra života (k tomu sloužil poslední steh vedený nosem) a na vložení dělové koule jako zátěže nebude čas ani materiál. William Robinson vyprávěl historku o námořníkovi, skvělém tanečníkovi, který klesl u děla a všichni jej měli za mrtvého. Jeho tělo zvedli a chtěli prohodit střílnou, když se muž probral, vyskočil na nohy a na důkaz, že žije, všem zatancoval…

Lodní poručík William Hicks z HMS Conqueror na vlastní oči spatřil, co muškety i děla Santísimy Trinidad dokáží:

„Já byl pobočníkem sira I. Pellewa a právě jsem prvnímu poručíkovi hlásil předání rozkazu, s nímž mě poslal za důstojníky na dolní dělovou palubu. Poodstoupím jen pár kroků a spatřím kulku, která udeřila do šrapnelového válce. Seberu ji, strčím do kapsy, a jak se pak otočím, vidím prvního důstojníka (byl jím Robert Lloyd) i šestého (poručíka) ležet vedle mne. Sehnu se k nim a povídám: ,Doufám, že to není vážné zranění.‛ Jak zvedám panu Lloydovi hlavu, stříká mi krev do bot. Oba byli mrtvi.“

Španělský čtyřpalubník vzdoroval, bil se takřka osamoceně, jen San Agustín mu přispěchal na pomoc a bojoval v jeho blízkosti, přesila kolem však rostla.

„Byli jsme nepřítelem obklíčeni, z jeho děl se na naši loď snášelo tornádo plných střel i kartáčů a ani Bucentauro na tom nebylo lépe. I Agustín, Heroe a Leandro, plující před námi, se ocitly v boji, ty však měly na moři více prostoru (…). Už bylo nemyslitelné, že den skončí vítězstvím (…). Paluba Santísimy Trinidad tvořila scénu vpravdě pekelnou. Všechny snahy o ovládnutí lodě už skončily, už jsme nedokázali manévrovat, jedinou věcí, která ještě šla, bylo obsluhovat děla, dokud se obsluhovat dala, a škodit nepříteli co nejdéle. Anglické střely změnily naše plachty v cáry, jako kdyby je rozdrásaly neviditelné pařáty. Kusy ráhen, dřevěné úlomky, zpřetrhaná konopná lana, to vše padalo jak uzrálé klasy pod srpem. Vzduchem létaly trámy, kusy plachet i kousky železa a stovky rozličných věcí, které k nám přinesla nepřátelská střelba, se nakupily na palubách tak, že jsme se téměř nemohli hnout… Krev tekla po palubních prknech potokem a vsakovala se do písku, vlny kolébaly trupem tam i sem, až se na palubě vytvářely neuvěřitelné vzory. Nepřátelská děla, střílející z bezprostřední blízkosti, působila strašlivé rány… Loď skřípěla a naříkala, jak se převalovala, tisícerými otvory i trhlinami se dralo do trupu moře, které začínalo vnitřek zaplavovat. (…) Bucentauro, francouzská admirálská loď, se před našima očima vzdala…,“ pokračoval Galdós.

Le Bucentaure, vlajková loď celého Kombinovaného loďstva, na tom byla snad ještě hůře a stav, v němž se ve chvílích kapitulace nacházela, popsal nejlépe Villeneuve sám:

„Nakonec, obklopeni nepřátelskými loďmi, které se semkly kolem paluby a zádí napříč po větru, neschopni jim jakkoliv uškodit, se záďovými nástavbami a čtyřiadvacetiliberní baterií opuštěnou, pokryti mrtvými i raněnými, s celou první baterií vyřazenou či zavalenou lanovím a rozstřílenými stěžni, s lodí osamělou vprostřed nepřátel, bez pohybu a bez možnosti se hnout, jsem se musel podvolit osudu, zastavit krveprolití už beztak nesmírné a teď i zbytečné.“

Podle hlášení kapitána Jeana-Jacquese Magendieho byli všichni muži na vrchní palubě mrtvi či raněni a čtyřiadvacetiliberní střední baterie už neměly ani čím, ani kudy střílet:

„Nebyli jsme ve stavu dál se sami bránit, měli jsme 450 mužů mrtvých i raněných, žádná jiná loď nás nepodpořila, ba ani fregaty, na které by mohl admirál přenést svoji vlajku, všechny byly zmrzačené (…) a my se ocitli izolováni vprostřed pětice nepřátelských lodí, které po nás zuřivě střílely. V té chvíli jsem se vrátil na palubu, neboť admirálu Villeneuvovi nezbývalo než dát lodi rozkaz, aby se vzdala. Jen tak mohl zabránit zabíjení dalších statečných mužů, kteří se už jen bránili, což se stalo po třech či čtyřech hodinách nejzuřivějšího boje, který se odehrával téměř na dostřel pistole. Zbytky orla (zástavy, přibité u paty stěžně, kterou chtěl Villeneuve vhodit na palubu nepřátelské lodi jako signál k abordáži) byly vhozeny do moře stejně jako signální knihy.“

Relace obsahovala několik nepřesností a omylů, možná záměrných. Magendie zjevně kryl nečinné velitele fregat, notně nadsazoval délku boje Le Bucentaure, který ve skutečnosti trval zhruba hodinu, a pokud jde o ztráty, skutečnost tak hrozná nebyla. Oficiální statistika zaznamenala ztrátu 209 mužů, z toho 138 mrtvých v boji. Raněn byl i sám Villeneuve, byť se o tom ve své relaci nezmínil ani slůvkem, neboť to nejspíše vzhledem ke všemu ostatnímu nepokládal za důležité.

„Stříleli po nás po dvě hodiny na vzdálenost dvou dostřelů z pistole. Ve tři odpoledne se Bucentaure ocitla pod palbou jedenácti britských lodí, většina z nich proplula kolem naší přídě i zádě. Loď přišla o stěžně a byla ras comme un ponton, oholená jak ponton…,“ napsal pak císaři Napoleonovi generáladjutant de Contamine, Commandant en Chef par intérim, zastupující vrchní velitel francouzských pozemních jednotek na palubách Kombinovaného loďstva.

Na závěr svého hlášení napsal tuto větu:

„Troufám si říci, že na bitvu u mysu Trafalgar se musí nahlížet (odmyslíme-li si zcela náhodné pohromy, jež z toho vyplynuly) jako na boj, který činí francouzskému a španělskému námořnictvu svrchovanou čest a ukazuje, čeho bude to první jednoho dne schopno.“

O okolnostech, za nichž se Villeneuve vzdal, referoval důstojník z Le Bucentaure, jehož jméno se ale nedochovalo. Podle něj admirál odhodlaně prohlásil:

„Le Bucentaure a rempli sa tâche; la mienne n’est pas encore achevée. Bucentaure splnil svoji roli, moje však ještě neskončila.“

Pak nařídil připravit člun a chvíli doufal, že přenese vlajku na jeden z vícepalubníků předního voje, odkud bude bojovat dál, vzápětí však dostal hlášení, že šalupu vlečenou za zádí padající kusy dřeva i střelba roztříštily. I ze všech ostatních člunů zůstaly trosky a sousední Santísima Trinidad pomoci nemohla, zbývaly však ještě fregaty. Onen anonymní důstojník, který vše z paluby Le Bucentaure sledoval, nedokázal pochopit, proč velitelé těchto rychlých lodí nevyvinuli iniciativu k Villeneuvově záchraně:

„Hortense spolu s ostatními fregatami vše zpackala, když stanula příliš daleko od bojující linie. Mohlo se stát, že v lehkém vánku prakticky nic neviděla, leč kapitán Hortense se ani tak nepokusil pro admirála doplout. Jakkoliv šlo o nemožný úkol, měl se o to alespoň snažit.“

Z pozice fregatních velitelů celou situaci hodnotil kapitán Jugan z L’Hermione:

„Když boj vzplanul na všech stranách, ztratilo se mi v dýmu z očí vše, co se děje.“

Le Bucentaure se nakonec vzdala čtyřiasedmdestidělové HMS Conqueror kapitána Israela Pellewa a poslední minuty před kapitulací popsal mladý důstojník William Hicks, jeden z Pellewových pobočníků.

„Zápasili jsme s ní hodinu,“ psal o boji s admirálskou lodí, „a ona bila do nás. Poté, co svěsila vlajku, vypálila k nám ze zádě ještě dvě děla. Sir Israel Pellew usoudil, že loď hodlá obnovit boj, a nařídil dělům, ať se zaměří na přední stěžeň, aby ho srazila, což se do pár minut povedlo. Důstojníci z francouzské lodi začali mávat šátky na znamení, že se vzdávají, my vyslali kutr a Bucentaure se zmocnili…“

Lodní deník zaznamenal, že se tak mělo stát ve 15:30 a poté, co byly do moře vhozeny zbytky orla, tj. lodní zástavy, i signální knihy. Už během boje admirál Villeneuve podle hlášení fregatního kapitána Prignyho, svého náčelníka štábu, zalitoval, že se mezi tolika kulemi, kartáči i úlomky nenašla jedna smrtící rána pro něho.

Čest přijmout kapitulaci měla připadnout poručíku Couchemu, prvnímu důstojníkovi, kapitán jej ale nemohl postrádat a poslal Jamese Atcherleyho, kapitána námořní pěchoty. Ten sešplhal do člunu se dvěma námořníky, jedním kaprálem a dvěma námořními pěšáky, načež namáhavě vylezl vzhůru na protivníkův dvojpalubník. Z ubytovací paluby mu vyšli vstříc čtyři muži. Jeden byl v admirálské uniformě a Atcherleymu teprve nyní svitlo, jaká loď se mu to vlastně vzdává; stejně překvapený bude i Pellew, který si nedokázal ve změti trosek přečíst nápis na zádi.

O krok za Villeneuvem šli kapitán Magendie, velitel Le Bucentaure, a brigádní generál de Contamine, velitel čtyř set pěšáků, sloužících v Kombinovaném loďstvu. Za nimi stál štábní důstojník, zastupující fregatního kapitána Prignyho, náčelníka štábu, jenž ležel zraněn v podpalubí.

„Komu mám čest se vzdát?“ otázal se Villeneuve dobrou angličtinou.

„Kapitánu Pellewovi z Conqueroru,“ odpověděl Atcherley.

„Těší mě, že jsem podlehl skvělému siru Edwardu Pellewovi,“ opáčil admirál a mínil tím proslulého námořního velitele (příznivcům námořních románů známému ze série o Hornblowerovi), v té době už rovněž s admirálskou hodností, leč válčícího v Indickém oceáně.

„To je jeho bratr,“ musel odpovědět britský kapitán.

„Jeho bratr! Cože!“ podivil se Villeneuve, načež posmutněle dodal: „Jsou tedy dva? Škoda.“

Podal kapitánovi svůj kord, Atcherley však zdvořile pravil, že bude lépe, když jej odevzdá přímo veliteli HMS Conqueror. Poté se omluvil a začal plnit povinnosti, související s převzetím lodi, o jejímž stavu napsal:

„Mrtví, rozházení, jak padli, leželi na hromadách vprostřed paluby, a střely, které skrz ně prolétaly, jejich těla ohavně zmrzačily (…) Víc jak čtyři stovky byly zabity a zraněny, velká část neměla hlavy. Vypálená kule, která vnikla na spodní palubu, se odrážela od trámů, zasáhla řadu lidí a francouzský důstojník prohlásil, že jen ona zabila či vyřadila čtyřicet mužů.“

Po prohlídce podpalubí a uzamčení skladišť se Atcherley vrátil nahoru a admirála, generála, kapitána i štábního důstojníka poslal do člunu, sotva s nimi ale odrazil, zjistil, že HMS Conqueror odplula. Zamířil tedy k nejbližší britské lodi, jíž byla těžce poškozená HMS Mars, a ježto George Duff, její kapitán, v boji padl, předal admirál Villeneuve kord poručíku Hennahovi, služebně nejstaršímu ze žijících lodních důstojníků. Hennah vzácnou trofej po bitvě odevzdal admirálu Collingwoodovi.

„Villeneuve byl poměrně křehký, vysoký muž, velice klidný a tichý anglicky hovořící Francouz; na sobě měl kabátec od stejnokroje s dlouhými šosy a vysokým límcem, manšestrové pantalony zelené barvy s pruhy na dva palce širokými, vysoké a špičaté boty…,“ tak spatřil francouzského admirála lodní podporučík James Robinson z HMS Mars, kterého Villeneuvovo počínání vzápětí velice rozhořčilo:

„Spatřil kapitána Duffa ležet na palubě mrtvého a usmál se na ty, co jej provázeli. Jeden z našich námořníků si toho všiml, otočil se k němu a zvolal, že kdyby jeho kapitán žil, dokázal by takovou urážku pomstít, ježto je ale mrtev, musí ho pomstít on. Hned nato Villeneuva odstrčil a přikryl mrtvé tělo vlajkou, která ležela nedaleko.“

Bezpochyby šlo o nedorozumění a špatně vyložené gesto, neboť Villeneuve nebyl typem člověka, který by se radoval z protivníkovy smrti. Admirál Coolingwood, jenž se s ním setkal po pěti dnech na palubě HMS Euryalus, ostatně poznamenal:

„Admirál Villeneuve je muž skvělých způsobů a podle mého mínění i velmi dobrý důstojník. Není v něm nic z oné chvástavosti a vychloubačnosti, kterou my občas s takovým gustem Francouzům přisuzujeme.“

HMS Conqueror, která donutila Le Bucentaure sejmout vlajku, zatím odplula dál tam, kde to hřmělo, za trofejí největší, k Santísimě Trinidad, vzdorující už jen z posledních sil.

„San Agustín a Héros stále bojovaly a Rayo i Neptuno z předvoje se je snažily vyprostit ze sevření nepřítelem, jenž nás tvrdě ostřeloval. Nic jiného z celé linie vidět nebylo. Vítr opadl, nastal mrtvý klid a nad hlavami se nám převaloval dým, kterým oko nesvedlo proniknout,“ shrnul Galdós ve svém epickém převyprávění situaci španělského čtyřpalubníku.

Z návětrné strany se k největší španělské lodi přiblížila nevelká britská HMS Africa kapitána Henry Digbyho, který usoudil, že ještě nedávno pyšný čtyřpalubník, jehož střílny mlčely a vlajka zmizela, je zralý na kapitulaci.

„Kapitán Digby dospěl k závěru, že se čtyřpalubník vzdává, a vyslal poručíka Johna Smithe ve člunu, aby se jí ujal. Poručík zanedlouho vyšplhal na ubytovací palubu a otázal se důstojníka, který mu vyšel v ústrety, zda se Santissima Trinidad vzdává, či nikoliv, na což Španěl odpověděl: ,Non, non.‛ Poté ukázal na jednu španělskou a čtyři francouzské plachty v bitevní linii, plující po návětří…,“ líčil následující scénu jeden neznámý důstojník z HMS Conqueror (přičemž oněmi plachtami musela být jedině Dumanoirova divize).

Španělský důstojník pak složil Britovi vpravdě rytířskou poklonu, umožnil mu znovu nasednout zpět do člunu a dělostřelci počkali, až loďka k HMS Africa dopluje. Teprve poté tím směrem zahájili palbu…

Novou vlajku se Španělům nedařilo nějakou dobu ve změti trosek najít, pak znovu zavlála přibitá na torzech stěžně, odpor ale už loď dlouho klást nemohla. To, co následovalo, dopověděl neznámý důstojník, který spatřil další dějství z paluby HMS Conqueror:

„Bucentaure se právě vzdal a Conqueror přeplul zaujmout pozici šikmo za zádí Trinidady, zatímco Neptune pokračoval v boji u její přídě. Vzápětí se její hrozně velké plachty naduly směrem k levoboku, pak k pravoboku a hned nato se začaly všechny stěžně řítit přes palubu, kde se celá ta masa vznášela na hladině. Obrovské košovky byla skasané, královské plachty zkrácené a ta padající masa ráhen, plachet i lanoví, která se za hřmění našich děl nořila pod hladinu, představovala jeden z nejpodivuhodnějších obrazů, jaké jsem kdy viděl. Hned poté ukázal Španěl ze závěrné strany palubového ochozu anglickou Union vlajku na znamení, že se vzdává.“

Z neznámých důvodů ale nedokázala HMS Conqueror kapitulaci přijmout a Santísima Trinidad plula ještě kolem páté odpolední volně dál, dokonce jednu chvíli znovu vztyčila vlajku a ti přeživší doufali, že vlny, vítr i proud zaženou mohutný trup bez jediného stěžně do závětří, mimo linii, kde snad uniknou. Určitá šance tu byla, pak by stačilo, aby některá z pěti fregat vzala vrak do vleku…