Jen málokdo ví, že Napoléonův štáb byl za italského tažení z let 1796-1797 provázen zvláštní Komisí pro vyhledávání vědeckých a uměleckých předmětů (Commission pour la recherche des objets des Sciences et de l’Art), kterou řídil vynikající matematik Gaspard Monge (1746-1818), jejímž úkolem bylo provádět na podrobeném území rozsáhlé konfiskace uměleckých a vědeckých sbírek, knihoven a archivů a odesílat bohatou kořist do Paříže. Naše studie, kterou si můžete stáhnout ve formátu zip, vám odhalí rozsah těchto nezměrných kulturních ztrát.
GASPARD MONGE A JEHO „LISTY Z ITÁLIE“ (1796-1798)
Gaspard Monge (* Beaune 10.5. 1746 – + Paříž 28.7. 1818) nabyl prvního vzdělání, podobně jako jeho mladší bratři Louis (1748-1827) a Jean (1751-1813), v oratoriánské koleji v rodném Beaune. Byl tak nadaným žákem, že byl již roku 1762 vyznamenán veřejnou obhajobou některých matematických tézí, z níž vzešlo jeho první dílo Exercice de mathématiques, věnované oratoriánu Dangladovi a vydané tiskem v Chalonu. Oratoriáni ho následně vyslali k dalším studiím v lyonské koleji, kde současně vyučoval fyziku a nabídli mu vstupu do své řeholní kongregace. Za prázdninového pobytu v Beaune roku 1764 narýsoval mapu města a seznámil se s plukovníkem du Vigneau, zástupcem velitele École Royale du Génie z Mézières[1], založené roku 1748 rytířem de Chastillon pro formaci ženijních důstojníků, na níž vyučovali proslulý matematik Charles Bossut, či fyzik Jean Antoine Nollet. Monge byl do této školy přijat jako kreslič technicko-praktické sekce a poté, co na sebe upozornil uplatněním nové grafické techniky, jež se později stala deskriptivní geometrií, se stal od 1. ledna 1769 Bossutovým asistentem na katedře matematiky. Po Nolletově smrti převzal roku 1770 i část výuky fyziky.
Roku 1769 zde vydal i svou první samostatnou vědecko výzkumnou práci Mémoire sur les développées, les rayons de courbure et les différents genres d´inflexions des courbes à double courbure. Celou řadou dalších Mémoires, věnovaných problémům geometrické interpretace a zasílaných Akademii věd a Turínské Královské Společnosti si dopomohl k postavení Bossutova korespondenta a s jeho pomocí byl zvolen i za člena prestižní pařížské Akademie věd a navázal přátelství s Condorcetem. V letech 1772-1780 rozšířil svůj záběr i na fyziku a chemii, podstoupil v Pyrenejích celou řadu měření hodnot barometrického tlaku a zřídil v Mézières velmi dobře vybavenou laboratoř, jež mu umožnila spolupracovat na Lavoisierových a Vandermondových experimentech. Plně zajištěn, uzavřel 12. června 1772 v Rocroi sňatek s vdovou Marie Catherine Horbonovou, rozenou Huartovou (1747-1846), s nímž měl tři dcery: Emilii (1778-1827), Louisu (1779-1823) a Adélaidu (1780-1783).
Roku 1780 se stal přidruženým geometrem Akademie věd a spolupracoval s Bossutem na katedře hydrodynamiky, zřízené Turgotem v Louvru roku 1775. Musel častěji pobývat v Paříži a v Mézières ho tak mnohdy zastupoval mladší bratr Louis. Roku 1783 převzal po Bezoutově smrti funkci examinátora námořních důstojníků na všech kolejích království, což ho o rok později vedlo k definitivnímu opuštění koleje v Mézières. Do roku 1789 pak vydal svá nejvýznamnější geometrická díla: Sur les propriétés de plusiers genres de surfaces courbes, partucilièrement sur celles des surfaces développables, avec une application à la théorie des ombres et des pénombres (1780); Sur la théorie des déblais et des remblais (1784); Sur l´expression analytique de la génération des surfaces courbes (1787). Již roku 1781 podepsal se známým vydavatelem Encyclopédie méthodique, Panckouckem, smlouvu na sepsání Slovníku fyziky (Dictionnnaire de Physique) a roku 1784 provedl první zkapalnění plynu – šlo o sulfurozní anhidrid (bioxid síry). Jen o rok později se podílel syntéze vody a jako jeden z prvních přijal Lavoisierovy chemické teorie; v letech 1786-1788 se pak s Bertholletem a Vandermondem zabýval soustavným studiem chemických a fyzikálních vlastností oceli a železa. Roku 1788 vydal i svůj první didaktický spis pro studenty námořnictva, Traité de statique.
Ministr a jakobín.
Monge se stal členem Société patriotique de 1789, založené Condorcetem, Bitaubém a Vandermondem, s nimž patřil ke komisi Akademie věd, pověřené unifikací systému vah a měr. Již od roku 1774 se přátelil s Jeanem Nicolasem Pachem (146-1823), někdejším vychovatelem synů vévody de Castries, který dosáhl jeho jmenování prvním sekretářem Ministerstva námořnictva. Právě on Mongovi zajistil roku 1783 jmenování examinátorem námořnictva. Po roce 1790 se tento vztah v Paříži ještě více utužil. Mezi říjnem 1791 a červnem 1792 podstoupil Monge cestu po francouzských přístavech, kde organizoval dvanáct bezplatných škol matematiky a hydrografie. V napjaté atmosféře vyhlášení války ze strany Rakouska (20.4. 1792) a po útoku na Tuileries (10.8. 1792) byl dvanáctého srpna jmenován Národním shromážděním namísto Pache, který odmítnul, ministrem námořnictva. Pache se spojil s Rolandem, který ho vzal na své Ministerstvo vnitra a následně přešel pod Servana na Ministerstvo války a vystřídal ho v ministerské funkci mezi 18.10. 1792 a 2.2. 1793. Monge jako ministr námořnictva příliš nevynikl, mimo jiné díky naprosté dezorganizaci námořnictva, jež opustila řada důstojníků, kteří odešli do emigrace. Stejně tak se zhroutil pokus vyslat flotilu k demonstrativní akci do Středozemního moře, aby pacifikovala Korsiku a zastrašila papeže a neapolského krále. Neméně těžká byla situace v koloniích, kde se vzbouřilo Santo Domingo. Za těchto okolností podal Monge demisi, ale 18. února 1793 mu Konvent vyjádřil svou důvěru. Březnové povstání ve Vendée potíže námořnictva ještě znásobilo, nemluvě o nebezpečí války s Anglií. Druhá Mongova demise, zdůvodněná zdravotními problémy, již byla 8. května 1793 přijata.
Pache byl mezitím vytlačen z Ministerstva války girondiny, od nichž přešel k jakobínům, kteří ho dali s Maratovou pomocí zvolit pařížským starostou. Byl to právě on, kdo dal na pomníky vytesat Momorovo heslo „Liberté, Égalité, Fraternité“. Po boku Pierra Gasparda Chaumetta (1763-1794) sehrál významnou roli v událostech ze dní 31. května a 2. června 1793, které vedly k pádu girondinů – Robespierre ho za to, přestože byl 10. května 1794 zatčen, ušetřil gilotiny, kterou vyhradil hébertistům a dal ho pouze na radnici nahradit Jeanem-Baptistem-Édouardem Fleuriot-Lescotem (1761-1794). Monge byl aktivním jakobínem a v lednu 1794 se stal sekretářem Société des Jacobins a mezi 4.-24. červnem i jejím předsedou. Nedokázal však zabránit, stejně jako Abbé Grégoire, zrušení Akademie věd 8. srpna 1793, v jejímž pozadí stála averze proti privilegovaným profesionálním kruhům, živená vzpomínkou na Maratovy spory s akademiky. Právě Mongovi Konvent svěřil úkol dohlížet na pečetění majetku a přístrojů Akademie. Za Teroru spolupracoval s Comité de salut public, jehož členy byli dva z jeho žáků z Mézières, Lazare Nicolas Marguerite Carnot (1753-1823) a Claude Antoine Prieur-Duvernois, řečený Prieur de la Côte-d´Or (1763-1832). V září 1793 ho Výbor pověřil společně s Vandermondem a Bertholletem úkolem zpracování pamětního spisu o výrobě železa, které se už nedalo dovážet z Anglie – Monge dokázal v krátkém čase uvést do provozu továrnu na výrobu pušek a děl, v níž uplatnil celou řadu technických inovací a zavedl standard přesnosti, tak typický pro svět experimentální vědy. Organizoval i sbírání sanytru na výrobu střelného prachu, který byl zpracováván v desakralizovaném Opatství Saint-Germain-des-Près a uskladňován v prachárně v Grenelle. Stejně tak řídil práci sléváren. V únoru 1794, když Výbor nařídil zavedení zrychleného kursu výroby děl, pušek a střelného prachu, napsal na toto téma práci, která byla vydána v počtu pěti tisíc výtisků. Krom toho všeho se zabýval i zdokonalováním balónů a jejich vojenským využitím, pracoval v komisi měr a vah, společně s Lagrangem, Rommem a Guytonem de Morveau pracoval na reformě kalendáře a snažil se zachránit vědecké nástroje, knihy a umělecké předměty. Za těchto okolností unikl represálií proti hébertistům i thermidoriánské reakci, kterou výbuch v prachárně v Grenelle ze 31. srpna 1794 přesvědčil o nutnosti rozvinout revoluční odborné vzdělávání.
Muž vědy a pedagog.
Bertrand Barère (1755-1841) zdůrazňoval ve zprávě Konventu z 11. března 1794, že je třeba ke studiu civilního, vojenského a námořního inženýrství připojit vysoce kvalitní obecnou vědeckou přípravu. Jménem příslušné komise pak 24. září 1794 předložil Antoine François de Fourcroy (1755-1809) Konventu návrh dekretu na zřízení École centrale des Travaux publics. Návrh byl z větší části Mongovým dílem, jak to dosvědčují jeho Développemens sur l´enseignement adopté pour l´École centrale des Travaux publics, které byly ke zprávě přiloženy. Pilířem vyučování zde byla matematika, fyzika a chemie, v rámci matematiky pak zvláště deskriptivní geometrie. Souběžně s École centrale des Travaux publics bylo zahájeno 1. ledna 1795 v Jardin des Plantes vyučování i na École normale, která se podle návrhu Josepha Lakanala (1762-1845) měla stát modelovým vzorem pro ostatní školy republiky. Výkvět francouzských vědců jako Monge, Berthollet, Daubenton, Lagrange, Laplace, Vandermonde a Hauy se zde věnoval dvanácti stům žáků z celé Francie. Monge zde přednášel deskriptivní geometrii, přednášky byly stenograficky zapisovány a po korektuře publikovány v Séances tohoto ústavu: takto se z devíti zachycených přednášek zrodila i Géometrie descriptive, jež byla později vydána v jednom svazku roku 1799 (zbylé čtyři Mongovy přednášky vydal mnohem později Brisson).
Po událostech z 1. prairialu roku III (středa 20. května 1795), kdy pařížští sansculoti vnikli do Konventu a dožadovali se „chleba a Ústavy z roku 1793“, došlo v rámci protijakobínských represí i na Monge: byl udán domovníkem a málem zatčen, uniknul jen díky varování souseda a skryl se na venkově u Bertholleta a poté se ukrýval po dva měsíce na půdě jednoho pařížského domu. Z École normale museli podobně uprchout i jeho přátelé Fourier a Hachette, zato École centrale des Travaux publics se dožadovala svých profesorů tak razantně, že již 22. července mohl Monge znovu vyučovat. Jen o měsíc později přijal Konvent Ústavu z roku III, která předpokládala vytvoření Institut national – Monge byl přirozeně jako jeden z prvních jmenován do jeho první, fyzikálně-matematické třídy, a převzal funkce, které mívával v Akademii věd. Potlačení pařížského roajalistického povstání z pondělí 13. vendémiairu roku IV (5. října 1795), které Napoléonu Bonapartovi přineslo již o tři dny později jmenování zástupcem velitele Vnitřní armády, 16. října hodnost divizního generála a 26. října funkci vrchního velitele Vnitřní armády vyneslo 5 listopadu do řad direktorů i Mongova žáka Carnota, jenž nahradil Sieyèse, který jmenování odmítl. Monge se v této době plně věnoval organizační struktuře École centrale des Travaux publics, přejmenované zákonem z 15. fructidoru roku III (1. září 1795) na École polytechnique. Zprávu o reorganizaci školy, posilující pravomoci a úkoly jejího ředitele, předložil společně s Prieurem-Duvernoisem 20. března 1796, narážel však jednak na těžké finanční problémy, dané vysokou inflací, a na druhé straně i na odpor vůči své koncepci jejího zaměření k vrcholně profesionální formaci inženýrů. Přestože nebyl se situací školy spokojen, vychoval si zde celou řadu žáků. Průzkum archivních pramenů ukazuje, že z osmdesáti matematiků, kteří ve dvaadvaceti promocích vyšli z Polytechniky mezi léty 1794-1816, jich bylo sedmapadesát, tedy plných 68% jeho žáky[2], čtrnáct z nich (23,7 %) již od roku 1794. Polytechnika zůstala přes dlouhé odluky z let 1796-1798 jeho trvalou láskou a přestože ho později v řízení École polytechnique (od 1802) vystřídal roku 1809 François Arago a 21. března 1816 musel za druhé restaurace opustit i Institut, nedalo se na něj zapomenout. V roce jeho smrti mu pak jeho zdejší žák, Charles Dupin, věnoval panegyrickou Historickou studii o službách a vědeckých pracích Gasparda Monge[3].
Kořistění v Itálii.
Tváří v tvář nebezpečí nové protijakobínské persekuce, reagující na jaře 1796 na babeufovské spiknutí, uvítal ohrožený Monge pověření Ministerstva zahraničí ke zvláštní misi v Itálii. Bonapartovu Italskou armádu měla na tažení provázet zvláštní Komise pro vyhledávání vědeckých a uměleckých předmětů (Commission pour la recherche des objets des Sciences et de l´Art), tvořená matematikem Mongem, chemikem Bertholletem, přírodovědci Thouinem a La Billardièrem, malíři Berthélemym a Tinetem a sochaři Dejouxem a Moittem. Úkolem komise bylo „osvobození uměleckého dědictví“, které má universální dosah a má být vyrváno tyranům a odevzdáno svobodným lidem v Musée National v pařížském Louvru, zřízeném dekretem z 27. července 1793 a otevřeném veřejnosti 1. září 1795. Byla to praxe dlouhého data – již 20. září 1794 mohli Guyton de Morveau a podporučík Severní armády Jean Luc Barbier oznámit Konventu, že do Paříže dorazil z Belgie první konvoj flámských obrazů, vzápětí následovalo Holandsko a Německo. V italském případě praxe brzy ukázala, že místní umělecké a knižní fondy jsou důležitější než vědecké sbírky a komise byla proto posílena o malíře Grose a Wicara, sochaře Marina a Gaulla a hudebníka Kreutzera. Koordinaci práce komise vzal na sebe právě Monge, který se také těšil největší vědecké prestiži. Již od doby svého působení v Mézières byl svobodným zednářem, což mu na jedné straně otevíralo cestu ke kontaktům s řadou italských osvícenských učenců a na druhé straně ho to zbavovalo skrupulí vůči světu církevních institucí.
Komisaři odejeli z Paříže 23. května a již 7. června Bonaparte Monge přátelsky přijal v Miláně a připomenul mu, že spolu již hovořili na Ministerstvu námořnictva. Informoval ho o smlouvách s vévodou parmským (9. května) a s vévodou modenským (17. května), kterí předpokládaly vydání velkého počtu obrazů. Podobně nechal Bonaparte Faypoulta, vyslance Francouzské republiky v Janově, provést šetření o hlavních ligurských uměleckých sbírkách. Členové komise ovšem měli s Itálií i vlastní zkušenost: Berthollet studoval svého času na Turínské univerzitě, Monge byl již roku 1783 členem turínské Akademie věd a Tinet svého času prostředkoval ve Florencii výměnu obrazů vlámských mistrů za obrazy ze sbírek velkovévody toskánského. V Miláně se komisaři zabývali Ambrosiánskou knihovnou (Biblioteca Ambrosiana), v níž se zmocnili dvou Galileových pojednání (o opevněních a o pochodech), dvanácti rukopisů Leonarda da Vinci a množství cenných rukopisů a prvotisků. Stejně dopadla Biblioteca di Brera a umělecké předměty hlavních městských chrámů (Santa Maria delle Grazie, Ambrosiana, aj.) a pinakoték. Třináctého června již komisaři zamířili do Pávie, kde vyučovali Alessandro Volta, Gregorio Fontana, Lorenzo Mascheroni a Pietro Moscati, a z Gabinetto di Storia Naturale dell´Università si odvezli velkou sbírku materiálu vulkanického původu a řadu vědeckých textů (Spallanzani, Scopoli, Lotteri, Scarpa, aj.). …
S Bonapartovým štábem Italské armády se pak přesunuli do Bologně, kde 1. července 1796 začali plenit městské kostely (Domenicani, Certosa, San Gregorio, san Salvatore, atd.), 5. července již balili kořist ve Ferraře…
Vědecké a umělecké předměty na území Papežského státu nebyly zabavovány válečným právem, ale na základě smlouvy mezi papežem a Francouzskou republikou z 23. června 1796: Monge dorazil nejprve 22. června do Florencie (velkovévodství bylo neutrální) a pak 29. července do Říma.
Manželce píše: „… před naším příjezdem se zde sledovala jen procesí 30.000 duší, které přicházely prosit všechny druhy panen Marií; milosrdné panny Marie byly citlivé k neštěstím ubohých lidí, dojímaly se osudem Římanů a plakaly vlahými slzami. Ale od té doby, co jsme zde, se všechno změnilo. Kněží začali veřejně říkat, že všechny ty obrazy představují falešná božstva, kazí mravy a přivedly cizince do římských hradeb; mnozí z nich krom toho prohlašovali, že příchod Francouzů, kteří přišli vykořenit tohle ohnisko korupce, byl prozřetelnostní. .. Ustrnul jsem, když jsem viděl, na jak zvířecí úrovni byl nucen žít lid, spravovaný vládou, jež se zakládá na podvodu a již deset staletí přežívá jen díky subvencím křesťanských národů. Trosky antického Říma jsou ovšem nádherné; imbecilové, kteří obývají toto město však k nim projevují stejnou lhostejnost, jakou projevují ubozí mohamedáni vůči pyramidám, o nichž ani nevědí, kdo je postavil… Ale toto ubohé město zvolna umírá: jeho obyvatelé jsou nevzdělaní a bez práce, obchod téměř neexistuje. Řím přežívá jen díky milosrdné almužně, kterou dostává od katolických národů. Pokud jde o nás, Francie definitivně přestala pomáhat Papežskému státu a věřím, že ostatní země budou v krátkém čase následovat její příklad…“[4].
Bohatství sbírek nijak neotřáslo jeho antiklerikálním náhledem, druhého srpna 1796 píše: „… Ve veřejných budovách, v papežských palácích a v soukromých sídlech, všude objevujeme galerie, přeplněné sochami, jež zobrazují slavné postavy starověku. Právě jsme se vrátili z Villy Albani, tedy z rozkoše stejnojmenného knížete. Nedovedla by sis představit, kolik děl dokázal shromáždit za posledních čtrnáct let. V jednom sále jsou vystaveny busty, velmi dobře zachované, všech starověkých řeckých filozofů; ve druhém jsou vystaveny busty nejznámějších vojevůdců: Miltiada, Themistokla, Aristeida, Alkibiada a dalších. Ach má drahá přítelkyně, nechme klidně pana Roederera, ať pokračuje v nářku nad skutky vandalismu, kterých se po jeho soudu dopouštíme, když zabavujeme stovky uměleckých děl; až svou misi dokončíme, nikdo na nebude dbát a tím méně bude schopen si vzpomenout na počet kusů, které jsme odnesli. Pokud jde o to, co je naším úkolem, budeme se snažit splnit svou povinnost v nejvyšší míře. Doufáme, že budeme Republice užiteční a že si zasloužíme chválu jejích stoupenců. Zakrátko začneme vybírat rukopisy Vatikánské knihovny, přestože bohužel nejsme velkými experty v knihopisu; přesto jsem přesvědčen, že to dobře zvládneme..“[5].
Ve výčtu neuvěřitelného množství konfiskovaných uměleckých předmětů, rukopisů, tisků a vědeckých sbírek bychom mohli dlouho pokračovat…
Monge navštívil i proslulou mariánskou svatyni v Loretu, z níž 11. února 1797 píše ironicky: „..Jakmile jsme sem dorazili, šli jsme se poklonit zázračnému obrazu Panny Marie a Svatému domku, který do Loreta přenesli vzduchem andělé; ale, můj Bože! Když jsme vstoupili do svatyně, všimli jsme si, že papeženecký generál Colli, nepochybně zbožnější než my, odvezl tři dny před naším příjezdem všechno, co mohl ve spěchu naložit na sedm nebo osm vozů; mimo jiné sošku z masivního zlata, vážící 27 liber a zobrazující Ludvíka XIV. A také jeden slavný Raffaelův obraz. Jako zloděj nechal v kostele jen to, co by k odvozu vyžadovalo dlouhý čas. Na první pohled dosahuje hodnota ukradených zlatých a stříbrných předmětů asi jednoho milionu..“[6].
Mongův náhled a přístup nejlépe vyjadřuje dopis, který z Říma odeslal manželce 26 prairialu roku V, tedy 14. června 1797: „Konečně je, má drahá přítelkyně, ukončena naše práce ve Vatikánské knihovně; teď ještě musíme sepsat přesný seznam rukopisů, které každý svazek obsahuje… Až tuhle otázku vyřešíme, začne se balit a až budou bedny odeslány do Livorna, budeme konečně moci z Říma odejít…. Jako vždy jsme se z důvodů naší hluboké zbožnosti rozhodli odložit cestu do Neapole, abychom se mohli jít podívat na procesí Těla Páně. Šarlatán, který pozdvihuje vysoko hostii, tedy papež, je jako maškara… lidé, kteří přihlížejí procesí, dělají jako by nic, i když vědí, že jde o frašku. Po pravdě řečeno, má drahá přítelkyně, kdyby se Číňané dozvěděli o všech těchto nízkostech, měli by k nám Evropanům ještě větší opovržení. Ale naštěstí, krom toho že o tom nechtějí absolutně nic vědět, měli také zdravý rozum, aby se ochránili před podobnými nebezpečími, jak to ostatně udělali i Marseillští, když se museli chránit před morem. My jsme se ale morem nakazili a není karantény, která by nás mohla zachránit. Zemřeme na tuto lepru, jež nás znetvořuje a brání nám v užívání našich údů a snižuje nás na úroveň zvířat, zavřených v našich stájích. Budeme stále obětmi těch nejhorších teroristů, to je kněží, kteří otravují celou naši existenci a dusí v nás každý zárodek štěstí od narození až do posledního z našich dní tak, že nás obklopují hroznými přízraky a proměňují náš svět ve skutečné a pravé peklo, v němž jsou sami ďábly. Ach! Když nám kněží vykreslují ďábly jako nepřátele, jako ty, kdo bičují a zabíjejí lidský rod, neměli bychom dělat nic jiného, než si je představit v jejich vlastní podobě, s jejich obličeji se stále krutým výrazem. Ujišťuji Tě, že by mne donutili utéci do jiného pekla, kdybych dokázal najít nějaké bez kněží. Ale naštěstí existuje na této zemi ráj; je to dům, kde žiješ, kde mohu obejmout své dcery, vidět znovu svého bratra.. a všechny své svaté. Kéž Bůh ukrátí čas mého pobytu v očistci, protože se mi zdá, že už jsem vytrpěl dost. Byl bych ochoten odříkat řadu růženců výměnou za zkrácení (tohoto) trestu…“[7]. Jsou to jistě silná slova, v rámci objektivity však musíme dodat, že typická meridionální religiozita působila jen o něco málo později v podstatě stejně odcizeně i na vysokého rakouského důstojníka a českého literáta, (Matěje) Milotu Zdirada Poláka (1788-1856), chráněnce rakouského podmaršálka, barona Františka svobodného pána Kollera, s nímž roku 1815 zavítal v jeho suitě do Itálie, kde ani krása krajiny a fascinace antickými památkami nemohly přehlušit hluboké zklamání vnějškovostí římských obřadů[8], stejně jako devocionalismem Neapolců[9], „víra jejichž záleží v ceremoniích kostelních a v očistcovém ohni“[10]. Hluboce věřící český katolík, odchovaný josefínským osvícenstvím, byl ve své optice náhledu italské reality bezesporu mnohem blíže agnostickému dědici francouzského revolučního deismu, než by se na první pohled a přes rozdílnost uniforem mohlo zdát.
O čtyři měsíce později byl Monge vyslyšen a 18. října 1797 ve dvě hodiny ráno vyrazil s Berthierem do Paříže, kam odváželi Direktoriu text mírové smlouvy z Campo-Formia. Bonaparte oceňoval jeho přínos natolik, že ho s sebou následně vzal se skupinou učenců i na egyptské tažení, kde se stal prvním presidentem Egyptského Institutu, a jako jediného z vědců ho s sebou odvážel zpět do Francie na palubě fregaty Muiron. To už by ovšem byla jiná kapitola.
Mongův přístup se v ničem nelišil o perspektivy proslulé Monachologie Ignáce rytíře Borna[11], klasifikující druhy českých řeholí jako obtížný hmyz podle systému Linného, ani od páté kapitoly Sadovy Filozofie v budoáru „Francouzi, ještě trochu úsilí a budete svobodní“ (1795), proklamující: „Tak se tedy ptám, zda se dá předpokládat, že náboženství nějakého Titova otroka, mrzkého kejklíře z Judeje, by mohlo vyhovovat svobodnému a válečnickému národu, který se právě obrozuje? Ne, moji spoluobčané, tomu nevěříte. Kdyby se ke svému neštěstí Francouz znovu pohřbil v temnotách křesťanství, pýcha, tyranie, despotismus kněží a stále znovu se rodící neřesti této nečisté hordy na jedné straně, a nízkost, přízemní náhledy, jalovost dogmat a tajemství tohoto nedůstojného a smyšleného náboženství na druhé straně, by otupily hrdost republikánské duše a brzy by ji dovedly pod jho, které její energie právě láme… Vy, kteří máte kosu po ruce, zasaďte poslední ránu stromu pověry; nespokojte se tím, že proklestíte jeho haluze: vyrvěte úplně z kořenů rostlinu, jejíž působení je tak nakažlivé; buďte dokonale přesvědčeni, že váš systém svobody a rovnosti příliš otevřeně odporuje služebníkům Kristova oltáře… … Vyhlaďte tedy navždy vše, co by jednoho dne mohlo zničit vaše dílo… Naše předsudky se už rozptylují, lid se už zříká katolických absurdit; už zrušil chrámy, povalil modly; již se stanovilo, že manželství není ničím víc, než civilním aktem; rozbité zpovědnice se veřejně pálí na hranicích; údajní věřící prchají od apoštolské hostiny a nechávají božstva z mouky myším. Francouzi, vůbec se nezastavujte: celá Evropa už má ruku na pásce, která jí zavazovala oči, očekává od vás úsilí, které ji má strhnout z jejího čela. Pospěšte si: nedovolte svatému Římu, který se ve všech směrech nadouvá, aby potlačil vaši energii, čas, aby si snad ještě uchoval nějaké proselyty. Zasáhněte bezohledně jeho pyšnou a syčící hlavu a ať do dvou měsíců strom svobody, zastiňující trosky stolce svatého Petra, zakryje tíhou svých vítězných větví všechny ty opovrženíhodné modly křesťanství, drze vztyčené na popelu Katonů a Brutů“.
Mezi oběma světy nebylo mostů ani snahy po vzájemném pochopení. Kořistění bylo tak rozsáhlé a tak zatěžovalo i spojenecké „sesterské“ republiky a budilo všeobecný odpor, že ještě roku 1799, kdy se francouzská moc zhroutila pod tlakem rusko-rakouské ofenzívy[12], konstatovala paní Reinhardtová, manželka francouzského vyslance ve Florencii: „Když pomyslím na zlo, které jsme přitáhli do této země, cítím se vděčná Italům, že nás ponechali naživu“!.
[1] srov. R. TATON, L´école royale du Génie de Mézières, v: Enseignement et diffusion des sciences en France au XVIIIe siècle, Paris, Hermann, 19862, s. 559-615.
[2] srov. Jérôme LAURENTIN, „Tuer le père“. Un exemple d´approche psychologique de la filiation mathématique de Gaspard Monge, v: Annales historiques de la Révolution française, č. 320, duben-červen 2000, s. 184.
[3] Charles DUPIN, Essai historique sur les services et les travaux scientifiques de Gaspard Monge, Paris, nakl. Bachelier, 1819.
[4] Gaspard MONGE, Dall´Italia (1796-1798), vyd. S. CARDINALI – L. PEPE, Palermo, Sellerio Editore, s.66-68.
[5] tamtéž, s. 70.
[6] tamtéž, s. 114-115.
[7] tamtéž, s. 143-144.
[8] srov. M.L. POLÁK, Cesta do Itálie (od roku 1815 až do léta 1818), vyd. F. WÜNSCHOVÁ, Praha, Odeon, 1979, II/6 Řím nový, s. 158-163.
[9] srov. tamtéž, III/4 Náboženství, s. 223-229.
[10] tamtéž, s. 223.
[11] latinský text a italský překlad: Monachologia tabulis incisis illustrata Josepho II imperatore cogitante et approbante, altera editio accuratius emendata – La Monacologia ossia descrizione metodica de´frati di Giovanni Fisiofilo dalla latina nell´italiana favella recata da Carlo Botta, nuova edizione noc varie aggiunte, Roma, Le edizioni Gli Antipodi, s.d.
[12] K tomu srov. M. GALANDRA – M. BARATTO, 1799. Le baionette sagge. La campagna di Suvorov in Italia e la „Prima Restaurazione“ in Lombardia, Pavia, Gianni Iuculano Editore, 1999.