Dle rozkazu Jeho Veličenstva Císaře a Krále jsem prostřednictvím vrchního velitele Vystrčila a náčelníka štábu Samka obdržel tyto dispozice: "Zadržet postup nepřítele do týlu francouzského levého křídla, jež v mezičase podnikne rozhodující manévr proti výšinám".

Síly které mi Jeho Veličenstvo svěřilo neměly býti velké, ve skutečnosti byly ještě menší. Z Císařovy bitevní dispozice jsem vypracoval rozkazy pro jedinou údernou pěší jednotku – 1. pluk voltižérů císařské gardy. Ještě více jsem při výcviku kladl důraz na samostatnost jednotky, odpovědnost nižších velitelů a přípravu většího množství munice.

Shromáždění brigády Merle se uskutečnilo na tvaroženské návsi, kde jsem zkontroloval počty a výzbroj brigády. Baterie 7. pluku pěšího dělostřelectva mezitím dorazila na bojiště a připravovala děla. Sešikování proběhlo v pořádku i přes to, že polští spojenci neumějí základní povely v naší milované francouštině, takže ještě že umím něco málo česky. Po příchodu brigády jsem okamžitě zjistil, že se nepřítel rozvinul v celé šíři bojiště a tudíž by soustředěním brigády okolo Sokolnice došlo k nebezpečí rychlého obklíčení. Proto jsem vydal následující rozkazy:

Celá brigáda se rozvine po jednotkách do bitevní linie. Levé křídlo obsadí baterie 7.pluku pěšího dělostřelectva s pěší podporou spojenecké Legie Polsko-Italské, pravé křídlo obsadí polská baterie děl s pěší podporou polského 4. pěšího pluku. Střed linie tvoří stavení vsi Sokolnice, kde zaujme pozice 1. pluk gardových voltižérů.
 
Pohled na nepřítele byl vskutku impozantní, a když se jeho zelená masa dala do pohybu, bylo nám neveselo. Ale při prvních ruských salvách se naše brigáda nenechala zahambit a opětovala dělovou palbu z obou kříděl. Voltižéři kryti stavbami postřelovali sevřené masy nepřítele a mířenou palbou mu působili ztráty zejména v důstojnictvu. Zelené kolony se zastavily, ale jen proto aby uvolnily prostor pro nástup svých děl. Děsivá dělostřeba z velké blízkosti zakolísala naší brigádou, která musela poněkud ustoupit, zvláště když se do pohybu dali ruští gardoví granátníci. Voltižéři však nenechali Sokolnice, aby Rusům poskytla účinné krytí, a jednotlivá stavení zapálili. Do hořících Sokolnic vpadli urostlí ruští granátníci a došlo na boj muže proti muži. Velký zmatek a chaos v ohni a kouři způsobil že velká přesila nepřítele byla v ulicích Sokolnic rozptýlena a ztrácela na síle, čehož voltižéři velmi dobře v osobních bojích využili. Rusové však neponechali nic náhodě a neustále posílali do Sokolnic své kozáky na koních, kteří svými nekoordinovanými ataky znemožňovali naši účinnou obranu proti jezdectvu. Jednotky naší brigády se těmto útokům bránily velmi statečně a zvláště baterie 7. pluku dělostřelectva se v těchto okamžicích velmi vyznamenávala. I při jízdních útocích a obraně zvládala obsluhovat děla tak, že jejich střelba nedovolovala ruské pěchotě přiblížení.

Linie ruských děl dosáhla okraje Sokolnic a já jsem marně vyhlížel naši eskadronu kyrysníků či jiný náš jízdní oddíl nebo alespoň kurýra. Ruská děla byla stále pod ochranou pěších kozáků, kteří zadržovali opakované bodákové útoky voltižérů. Nebylo možno se přes trojnásobnou přesilu na děla dostat. Po nástupu našich batalionů se celková situace pro naše vojska začala vyvíjet slibně, leč některé zatlačované ustupující rakouské jednotky Kolowratovy kolony se otočily a podpořily ruské útoky na Sokolnic. Malé polské jednotky se držely statečně, ve svém asi nejhouževnatějším boji v životě. Gardoví voltižéři ustoupili až když nebylo možno rozžhavené pušky nabíjet, jednomu ohořely kalhoty, druhému ohořely na čáce šňůry, třetímu napuchlo zraněné koleno a čtvrtý ztratil pouzdro od šavle. Nepřítel neustále podporován svými jezdci zle dotíral, a tak jsem voltižérům dal rozkaz dobýt jediné bezpečné místo před kozáky – hořící vesnici. Došlo i na šavle, protože v Sokolnici se uhnízdili rakouští husaři a operovaly dvě ruské pěší jednotky. Snažil jsem se koordinovat všechny jednotky brigády, leč během bitvy mi nepřítel zastřelil tři koně. V okamžiku kdy jsem viděl nepřátelské jednotky se vzdávat, vydal jsem brigádě rozkazy k zastavení boje.

Brigádu jsem sešikoval a společně s dalším naším vojskem jsme defilovali vítězným bojištěm. Na Tvaroženské návsi po vzdání pocty vrchnímu veliteli jsem osobně poděkoval velitelům jednotek brigády Merle a brigádu rozpustil po jednotkách do jejich polních ležení.

Naše společné vítězství jsme ve sklepení slavkovského zámku bujaře zapili spolu se zajatými ruskými granátníky.

Toliko moje hlášení, vzkažte prosím Jeho Veličenstvu mé uctivé pozdravení a ujištění, že jeho vojska bojovala u Slavkova s nejvyšší statečností a sebezapřením.