Vzhledem k pouťové pověsti celé akce, se naše účast zde poměrně těžce rodila, ale konec dobrý, všechno dobré, více jak 60 účastníků dorazilo včas autobusem či po vlastní ose na místo konání. Zde již byl Karlem Klátilem, naším zkušeným válečným komisařem, vytyčen ve vyhrazeném prostoru náš stanový tábor a uděleny praktické instrukce. Na rozdíl od loňských zkušeností byl tábor letos zcela oddělen od místního jarmarku a hlídán vojenskou policií. Jedinou vadou na kráse (nic nemůže být dokonalé) byla sada plastových toalet v bezprostřední blízkosti našeho ležení. Jediné co opět začalo vše komplikovat byl déšť, jenž  komplikoval stavbu nejen našeho tábora, ale i vlastní bitvu.

Ráno po odběru stravy (o cca 1000% lepší oproti loňsku), jsem musel absolvovat velmi „záživnou“ poradu velitelů. Mužstvo mezitím absolvovalo výcvik pod vedením Petra Vágnera, seržanta fyzilírů 8. pluku řadové pěchoty a jednoho z nejschopnějších poddůstojníků francouzských jednotek C.E.N.S., a musím podotknout že vzhledem k sestavení pelotonů, kdy vedle pár zkušených vojáků převažovali nováčci a dělostřelci bez pěchotního výcviku, byl výsledek více jak dobrý. Ukazuje se, že prvky cvičené v dubnu v Buchlovicích, jsou životaschopné a že po vedením zkušených poddůstojníků (Petr Vágner, Renné Ragas a Marek Kosáček) je možné v relativně krátké době udělat i z takové různorodé směsi dobré těleso schopné i složitějších manévrů.

Takže zatím co já s myslivci císařské gardy a Karlem Klátilem jsme absolvovali „štábní cvičení“ pod velením maďarské armády (celá akce byla organizována a zabezpečována vojáky) v maďarštině, naši kluci poctivě cvičili pod paprsky opravdu ostrého uherského slunce. Nejen vzhledem k délce celé štábní přípravy, kdy jsme několikrát procházeli úseky pečlivě připraveného scénáře, bychom raději volili výcvik s mužstvem, který měl alespoň nějaké přestávky a také jistý smysl. V závěru jsme museli několikrát odsouhlasit, že jsme všemu rozuměli a mohli jsme se odebrat za jednotkami. Organizátoři následně vyžadovali abychom to celé absolvovali ještě jednou s vojáky, což jsme kategoricky odmítli. C.E.N.S. přecejen staví své akce na poněkud méně divadelnickém způsobu přípravy a nechává ve vymezených mantinelech velitelům jistou iniciativu.

Následně po krátkém odpočinku, jsme se přepravili do centra města Györu, kde jsem byl naplánován pochod a položení věnce k domu kde v roce 1809 přebýval císař Napoléon. Celé to trvalo asi hodinu a vzhledem k velkému polednímu vedru to bylo poměrně únavné – ale pro svého Císaře vydržíme mnoho. Je třeba také říci, že Györ je krásné město s velmi pěkným a zachovalým historickým centrem a pro akce tohoto druhu je vynikající „kulisou“.

Po skončení pochodu jsme se přesunuli zpět do tábora, kde po obědě a krátkém odpočinku začala příprava na bitvu. Zároveň s blížícím se časem zahájení bitevní ukázky se v přímé úměře začalo i horšit počasí. Postupně se zatáhlo a spustil se poměrně intenzivní déšť, který ustal až v neděli ráno. V takovém počasí jsme nastupovali do vlastní bitvy. Musím říci že nás velmi překvapilo, když se během přesunu ozval z našich řad intenzivní zpěv. Samozřejmě ve francouzštině a ještě ne špatné, pokud to mohu po soudit po absolvování cca 30 hodin francouzštiny. „Co tady dělají Italové ?“ To mě napadlo nejdříve, neboť skutečně dobře zpívat jsem na akcích ENS slyšel pouze jednotky z Itálie. Nicméně jaké bylo moje překvapení, a myslím že nejen moje, když jsem zjistil, že zpěv pochází od kluků z 57. pluku řadové pěchoty. Tato jednotka se každou akcí pronikavě zlepšuje a z jejich zápal pro věc a nadšení může být příkladem i pro ostatní. Toto potvrdili následně i vlastní bitvě. Tato se rozhořela s drobným zpožděním. Naše jednotky jsem vzhledem k velikosti prostoru, který jsme měli pokrýt, rozdělil do dvou pelotonů a mezi nimi bylo umístěno naše dělostřelectvo. Bitva, přes počáteční pochybnosti o smyslu akce, ji celou postavila o několik úrovní výše. Ne nadarmo se říká, že většinou je to takové, jaké si to uděláme. I přes poměrně intenzivní déšť bylo možné předvést kvalitní bitevní ukázku a použít v ní řadu taktických prvků. Nechci zde popisovat její jednotlivé části, ale musím upřímně pochválit všechny. Renného Ragase, seržant-majora fyzilírů 57. pluku řadové pěchoty, a celé levé křídlo naší sestavy za to, jak zde operovali, jak byli pohybliví. Dělostřelce s jakou vervou a úsilím manipulovali se svými kanóny v rozbahněném terénu, či osmý a třicátý na pravém křídle. Když  jsem viděl Františka Sklenáře, věkem jednoho z nejstarších vojáků, jak se vrhl na obsluhu rakouského kanónu a jak se doslova pral s o 30 let mladším dělostřelcem, musím říci, že mi docela zatrnulo. František ale z toho boje vyšel se ctí. Nejenže nepřítele obral o nabiják, přemohl, ale také jej  takřka odvlekl do zajetí!!!

Veliký úspěch měla také zdravotní služba. Letos sice ženy neomdlévaly jako loni, ale za odborně provedené amputace nohy a ruky sklidili naši chirurgové a jejich pomocníci zasloužený potlesk. Bitva byla ukončena ukořistěním rakouského „velkoděla“(kola měla cca 1,70 m v průměru) včetně nabijáků, nábojů a vědra na vodu (to mi donesl statečný velitel útoku Petr Vágner jako dar bojujících jednotek svému veliteli) a ústupem spojeneckých jednotek přes most, jenž byl následně spálen. Poražená spojenecká armáda potom defilovala před jásající naší armádou a poté jsme se odebrali do tábora. Následovala večeře, nástup pod plachtou (neustále lilo jako z konve) a ukončení akce. Někteří odjeli ještě večer, ostatní v neděli po snídani, kdy již v noci přestalo pršet.

Co uvést na závěr? Akce byla výrazně lepší po všech stránkách než loni. Není to sice evropská extratřída, ale také to již není úplný „karneval“. Pokud budou organizátoři na sobě dál pracovat může to být v roce 2009, kdy bude dvousetleté výročí, opravdu pěkný zážitek.

A náš pohled na nás samotné? Ukázalo se zde především to, že systém je životaschopný. Že je možné secvičit a dát dohromady do pevné struktury i zdánlivě nesecvičené a velmi různorodé jednotky v relativně krátké době. A to je myslím to podstatné. Ukázalo se také to, že každý může významně přispět k celkovému dobrému dojmu z akce, pokud má snahu na sobě pracovat. Ještě jednou chci poděkovat bez rozdílu všem za opravdu dobrý výkon, snahu a kázeň.

Ivan Vystrčil
velitel Slavkovské legie, francouzských jednotek C.E.N.S.