po dlouhé době se mi daří nelézti malou chvilku a napsat Vám krátké psaní, neb služba u regimentu je tvrdá a povinností mnoho. Podle všeho se cosi velikého chystat musí, protože neustávají přesuny všeho možného sem i tam, proudy vojska procházejí všemi směry, brzy možná znovu půjdeme na Francouza, říkají jedni. Jiní tomu nevěří, přecejen, což nedal císařpán arcivévodkyni francouzskému císařovi za manželku? Svobodník od nás slyšel, že náš pan setník si s panem setníkem od grenadýrů vykládal, a že mezi oficíry chtění válčit převládá, že nejsou prý za spojenectví s Francouzem rádi. Čert ví ale, co opravdu rozuměl, protože německy mnoho neumí, je kdes od Nového Jičína.

Naposledy jsem Vám napsat mohl z Polska ještě, to když z dalekého Ruska jsme přitáhli. Prošli jsme pak Moravu a nedávno teprve do Slavkova došli, kde byl před lety ten nešťastný a neslavný boj s Napoleonem. Zvláštní věci se tu dějí. A v pátek dokonce přitáhl v čele polských pluků jakýsi knížepán, Polakovski či snad Poňakovski mu říkali, já jej neviděl, jen jeho adjutanta. Pěkný člověk na skvělém koni, veliké to bylo zvíře, to Vám věru povím, takové jsem ještě neviděl. Úplně vypadali ti jeho vojáci, kterým žoldnéři říkají, jako Francouzi, které jsem viděl v Rusku, modří, špinaví, jistě dlouhou cestu za sebou měli, možná i nějakou patálii. Svobodník se ptal pana setníka, cože tu ti Poláci dělají, a pan setník mu vysvětloval, že prý snad tudy ustupují před Rusem, který obsadil Varšavu, a že tudy procházejí, aby k Napoleonovi se přidali a dál bojovali, a že jim to náš císařpán milostivě dovolil, jen zbraně jim nést zakázal. Jak mohu soudit, nemyslím si, že by ho v tomto poslechli. Nám pak všechny vycházky zrušili a my museli do služby, že prý pro případ, kdyby se něco semlelo.

Na druhý den náš pan velitel umluvil se s tím Polákem, že prý aby vojsko nezahálelo, manévry společné provedeme. Náramnou radost jsme z toho neměli, to Vám nemusím vykládat. Celou noc velmi pršelo, nevlídno bylo, ale museli jsme. Něco kavalerie na nás pustili, a my ji odráželi, celé dopůldne. Pak prý si ten polský knížepán usmyslil, že by chtěl uvidět také manévry infantérie, kdosi říkal, že snad dříve v naší armádě sloužil, dokonce jako generál. Pranic nerozumím tomu, jak může Polák být naším generálem a táhnout Napoleonovi na pomoc v čele polského vojska někam do Němec, ale pan svobodník říkal, abych se o to nestaral, že politické řeči nemá rád.

Ty manévry byly tvrdé. Střílelo se i  z děla, utíkalo, hodně pochodovalo. Jestli tak vypadá opravdová bitva, tak to ale nebude tak zlé, jak se říká. Hodně kouře bylo, ale nikomu se nic zlého nepřihodilo. Nevím proč, ale jeden oficír od druhé strany chtěl se asi blýsknout před nadřízenými a nějaké zajatce na oko také pobrat, a právě proti našemu pelotónu pořád manévroval, až to bezmála opravdovou válkou skončit hrozilo. Pušku mám v hrozném stavu. Voják, po kterém ji nosím, nějaký Karel, prý dokonce snad právě někde tam ze Slavkova narozený, se o ni asi moc špatně staral, dvakrát křísla a nic nepomohlo, ani náš zručný zbrojíř, co dřív unteroficírem u Rusů býval, s tím nic nenadělal. Měl jsem jenom bajonet, a protože rozkaz zněl jasně, nesmělo se nikomu stát ničeho, nezbylo mi potřikráte než spasit se před potupným zajetím rychlým útěkem. Naštěstí protivníci nejsou zvláště dobří běžci, nebo jen možná je unavily přesuny. Měli by asi více cvičit.

Večer potom byla ve městě veliká paráda. Přijel dokonce jakýsi urostlý oficír od Francouzů, prý snad přímo od Napoleona samotného, a nějaké vítězství veliké polskému knížepánovi popisoval. Radost z toho měli velikou, asi nadějí, že se brzy domů zase vrátit budou moci. Přál bych jim to, také bych rád domů, ale roků mám před sebou ještě v suknu požehnaně. Střílely se do vzduchu petardy a ohně, bubny vířily, příděly piva jsme nějaké dostali navíc, k tomu něco všemožné kořalky. A považte, pan setník od naší kompanie, ten v brýlích, jistě velice drahých, co jsem Vám o něm posledně psal, připil si s námi a dokonce se mnou si přiťukl. Taková čest.

V neděli pak ještě, než odtáhli zase dál, přáli si naši hosté poměřit s námi síly a zdatnost. A že prý v rychlosti střílení. Pěkně si vedli, což o to. Ale nevyhráli, protože náš pan setník od grenadýrů, ten střílí po čertech rychle. Jejich pan kaprál mi říkal, že prý on vůbec není nikterak urozený, a že z prostého vojína až na setníka se vypracovat musel. Druhý byl nějaký nepřítel, kterému Carlos říkali, a třetí pak ten oficír, co mě tak sveřepě zajmout chtěl. Tazien, lojtnant prý.

Pozdravujte všechny doma, my zas musíme dál. Jestli opravdu na toho Francouza, to nevím. Ale na někoho určitě brzy půjdeme, protože takový shon jsem ještě neviděl. Možná na Rusa do Polska.