To, co jsem mohl sledovat v sobotu já, byl spíše pohled z folkového pódia a zákulisí. Na počty lidí nemám odhad, většina diváků se skrývala pod obřími stany Velkopopovického kozla, ale když Honza Dobiáš těm, kteří poslouchali folkovou muziku, oznámil, že vojsko pochoduje od ležení skrze Tvarožnou a že se tedy mají přesunout na hranu svahu, vypadalo to na slušné hemžení. Dokonce bych řekl, že se na bitvu dívalo více lidí než v minulém roce; účast bych možná srovnal s loňskou večerní premiérou symfonie Austerlitz, což je docela dost! Ti, co v sobotu bojovali, měli úspěch; stál jsme divákům za zády a ohlasy malých i velkých jsem slyšel. Jen jednoho černého labradora jste střelbou zaskočili tak, že přerval vodítko a Honza Dobiáš musel z pódia volat majitele… Před bitvou jsme divákům stihli říci, na jakém místě historických událostí 2. prosince 1805 se nacházejí, který výsek z tehdejších bojů budete předvádět, a pro laiky i to, jak od sebe poznají Francouze a spojence; tohle spojení živého slova s ukázkami se po mém soudu osvědčilo a stojí za to uvažovat o něm na zimu.
Koncert byl podle mne šťastný nápad, pořadatelům zato patří veliký dík. Škoda, že většina z vás neměla možnost poslouchat vystoupení jednotlivých skupin; byla to krásná muzika, drsná i něžnější, žánrově proměnlivá, čistá country, folk s českými a moravskými kořeny stejně jako drsně divoká hudba irská (dokonce se čtyřmi předtanečníky), skvělý bluegrass, tvrdší věci blížící se rocku, prostě fajn. Srdce mi skákalo až v krku, když jsme měl vylézt s kytarou a zazpívat ty tři dohodnuté vlastní kousky; ta nervozita byla asi v první písničce, v „Holce válce“ slyšet. Pak se to trochu zlepšilo (snad?!), rajče nepřiletělo, dokonce jsem musel jednu písničku přidávat (ne pro aplaus, Bokomara za mnou nebyla ještě připravená). Folkaři jsou naštěstí hrozně fajn lidi a já za to všechno moc děkuji Honzovi Dobiášovu, Juppovi Konečnému i Haně, jeho paní.
Ukázku z autorského čtení jste slyšet nemohli; byl to osekaný kousek z rukopisu dokončeného stranou 263 dvanáctibodového Wordu v červenci. Zatím se jmenuje „Maršál Ney“ s podtitulkem „Napoleonův nejstatečnější“. Posílám vám ji v příloze; byl to krátký výřez (ono pro autorské čtení se to musí trochu osekat a zdramatizovat) z kapitoly „Maršálové se nikdy nevzdávají“; do rámce Neyova slavného ústupu přes Dněpr roku 1812 vám není určitě třeba víc uvádět. Vyjít by ta věc měla příští rok v Akcentu…
Co k tomu dodat? Atmosféru ležení a večerů většinou znáte; déšť se pokoušel vojsko spláchnout do rybníka, leč stateční vojáci všech tří císařů vytrvali; ti nejzmužilejší obsadili restauraci „U Havlů“ a semknuti v pevná karé kolem stolů odhodlaně čelili, posilováni zpěvem Pavla Kmocha, všemu, dokud jim restauratér neřekl, že je čas jít spát!
Kamarádi, moc se mi s vámi líbilo!