Dovoluji si upozornit přátele a příznivce, že ve velmi brzké době vydá nakladatelství Akcent s názvem DOBYVATEL BONAPARTE a s podtitulem První italské tažení 1796–1797. Její obsah nicméně začíná poněkud dříve, už roku 1793, kdy dělostřelecký důstojník, který se tehdy ještě psal jako Napoleone Buonaparte, poprvé ukázal svůj talent a při obléhání Toulonu si vysloužil první generálské epolety. Líčí i další tři roky, které uplynuly,  než stanul, čele Italské armády a vedl ji od vítězství k vítězství. Tažení, které začalo bitvou u Montenotte a dobytím Piemontu, pokračovalo vpádem do Lombardie s legendárním přechodem mostu u Lodi, odražením rakouské ofenzívy u Castiglione, třídenním zápasem u Arcole, bitvou u Rivoli a skončilo na jaře 1797 během pochodu k Vídni, kdy byl uzavřen v Campo Formiu mír. Kniha, napsaná s použitím vzpomínek desítek pamětníků a dokumentů, mimo jiné odpovídá i na otázku, odkud se talent mladého generála vzal a v čem spočívaly principy války, které uplatnil.

Ukázka jedné kapitoly z knihy snad o ní dá určitou představu.

Obdobnou vzpomínku zanechaly i Pelleportovy memoáry, v nichž můžeme číst toto:

„Bonaparte pak vyjel z onoho města Milánskou branou s Massénovou a Augereauovou divizí i se záložním jezdectvem. V prvních chvílích tohoto pochodu si důstojníci i jednotky neuměli představit, co vrchní velitel zamýšlí, mysleli, že začínáme s vyklízením Itálie. Bylo slyšet stesky na Direktorium, které nás nechalo na holičkách, zatímco vídeňský dvůr podstupuje nejvyšší oběti, aby nám tak hrdinně dobytá území vyrval. Naše představivost nám už kreslila skalnaté ligurské pobřeží, když tu kolony zabočily doleva, přiblížily se k Adiži a šly podél řeky až k Roncu. Tehdy jsme pochopili plán Bonaparta, který sice nemohl nepřítele napadnout v pevném postavení u Caldiera čelně, chtěl mu ale zaútočit do zad, zmocnit se jeho parku a donutit jej, aby změnil frontu…“

Onen přesun byl snadný a chudý na události jako výše uvedené pasáže, které naznačují, že vše šlo rychle, snadno i bez komplikací až k mostu přes Adiži, který už byl u vsi Ronco připraven.

„Během noci nechal generál Robert přeplout 51. půlbrigádu na vorech a pod její ochranou spustil chef de bataillon Andréossy proti proudu od té vsi lodní most v místě, které je nejméně 122 metrů široké,“ konstatují Massénovy paměti.

Oněch sto dvacet dva metrů z pravého břehu Adiže na levý ovšem představovalo poslední klidný úsek. Vše další, co následovalo, už poznamenaly rostoucí boje, které se proměnily v několikadenní urputné zápolení a peklo.

Úspěch celé obchvatné operace tkvěl v momentu překvapení, v utajeném přechodu Adiže a jejího přítoku, říčky Alpone (o němž bude za okamžik řeč), jenže Alvinczy se překvapit nedal, alespoň ne úplně!

„Augereauova divize šla jako první a úspěch celého podniku tkvěl v naději, že nepřítele zaskočíme. Bylo potřeba neprodleně dorazit až do Villanovy a napadnout nepřátelský park: zaskočili bychom rakouskou armádu z týlu, nezformovanou a do bitvy neseskupenou. Jenže generál Alvinczy byl vojevůdcem předvídavým, na průzkum pečlivě dbal a zanechal jednotky na dosah od této části Adiže. Odhalil náš přesun a pospíšil si zaštítit své pozice tím, že poslal do vsi Arcole tři tisíce Chorvatů pod velením plukovníka Brigida,“ vzpomínal Bonapartův pobočník Marmont, který se právě vrátil z Paříže.

Není to zcela přesné, Oberst Brigido velel brigádě z uskupení generálmajora Antona, svobodného pána von Mittrovského, a stál se třemi bataliony hraničářů u vsi Montebello. Další batalion byl vysunutý až k levému břehu Adiže proti Roncu a oddíl husarů hlídkoval u Ronca. Husaři zpozorovali příchod Augereauovy divize v dostatečném předstihu a stáhli se k hraničářům, jejich velitel však nevyhlásil poplach a nezahájil po protivníkovi palbu, jen se ve vší tichosti stáhl za most přes říčku Alpone a před ves Arcole, kde vybudoval obranu. Teprve pak poslal po husarech zprávu Brigidovi a byl si jist, že se do jeho příchodu ubrání, neboť tu terén pro to byl jako stvořený a lepší si těžko mohl přát.

Topografie prostoru mezi vesnicemi Ronco a Arcole je dosti složitá, i letmý pohled na mapu ale odhalí základní strukturu krajiny na soutoku Alpone s Adiží. Mnohokrát citované Massénovy paměti ji charakterizovaly dostatečně přehledně takto:

„Alpone, která pramení u Monteferra v horách Lessini, nabývá na síle až pod San Bonifaciem (…) a vlévá se do Adiže 4 kilometry pod Roncem a to pod úhlem dosti otevřeném. V první půli svého toku je dosti divoká, ve druhé pokojná a její koryto není širší než 20 metrů při průměrné hloubce 1 metr 20 centimetrů. U Arcole a u San Bonifacia přes ni vede dřevěný most a ten u první vsi kryje lomená hráz.“

Most přes Alpone u Arcole měl být místem nejtěžších bojů, jak ale vyhlížel terén mezi ním a Adiží?

„Trojúhelníkový prostor, zahrnující řeku a onen malý levobřežní přítok, je od San Bonifacia až k soutoku protkán odvodňovacími kanály a pokryt bažinami, rýžovišti a podmáčenými loukami, mezi nimiž se jen tu a tam nacházejí ostrůvky pevné země, na nichž stojí statky a rolnická obydlí, které propojují pouze hráze nebo vyvýšeniny z hlíny, jejichž profil je dosti vysoký. Z těch, které mokřiny protkávají, je třeba vzít v potaz tři.

První je vpravo, vede z Legnana proti proudu po levém břehu Adiže až do Albareda, přesněji řečeno k soutoku s Alpone. Pak se přimyká k levému břehu tohoto malého vodního toku a vede až do Villanovy, přičemž obchází Arcole.

Druhá začíná u Ponte Zerpa, těsně lemuje pravý břeh Alpone a vede rovněž do Villanovy.

Třetí, která se s druhou spojuje v Chiave-Nova dva kilometry nad vyústěním Alpone, stoupá podél Adiže a opisuje křivku, s jejíž pomocí obchází záplavová území v zátočinách Ronca a lemuje řeku od Zerpy až 1000 či 1200 metrů pod Bionde, kde se dělí. Pravá větev přechází dva kanály a jde na Belfiore di Porcile (…), levá pokračuje podél Adiže a ústí v San Martino…“

Označením Ponte Zerpa mínil autor Massénových pamětí nejspíše onen most přes Adiži u Ronca; silnice, která se od něho naznačeným směrem na tehdejší statek Bionde vine, má dodnes jméno Via Zerpa.

Vraťme se nyní zpět do naznačeného terénu, k lodnímu mostu, který Andréossyho pontonýři spustili pod Roncem přes Adiži. Místo bylo vybráno dobře, stačilo je přejít a vojáci se ocitli v místě, z něhož se dalo rychle dojít na všechny tři uvedené cesty. Ty ovšem vedly po korunách hrází a odbočit či sejít z nich nešlo. Všude, napravo i nalevo, se rozkládaly bažiny, nebo alespoň mokřiny.

Bonaparte měl v úmyslu vyslat své divize dvěma směry: Massénu proti proudu Adiže po levém břehu na Porcile a Augereaua proti proudu Alpone přes Arcole na San Bonifacio. Byly by to dvě čelisti kleští, které by se stiskly kolem rakouského parku a odřízly Alvinczyho od Vicenzy! Stačilo dostat obě úderné formace po hrázových cestách na pevný terén, který by jim umožnil rozvinutí!

Pierre Augereau přešel onoho 15. listopadu přes Adiži ještě za tmy a měl se svou divizí postupovat skrze Arcole na Villanovu. Jako první vyslal 5. lehkou půlbrigádu s generálem Bonem v čele; za ní postupovaly pod velením generálů Verdiera a Lannese 4. a 51. půlbrigáda. K Arcole neměly tyto jednotky daleko a bylo by to snadné, pokud by za Alpone nestál nepřítel. Jenže tam byl a čekal, byť šlo o pouhý batalion.

Jít vpřed po úzké hrázi znamenalo pochodovat na poloviční dostřel z pistole bokem k nepřátelské palbě bez možnosti jakkoliv se ukrýt, bez prostoru, kde by se dala odkolesnit děla nebo rozvinout řetěz střelců, kteří by palbu opětovali. Teprve těsně před mostem se hráz stočila o přibližně devadesát stupňů doprava a vyústila na dřevěnou mostovku. Nebylo tu žádné předmostí, žádný kryt… Nepřítel mohl pálit čelně i křížovou palbou a vzít most šturmem bylo nesnadné, neboť za Alpone se hráz opět zalomila, tentokrát o devadesát stupňů nalevo!

Už první salvy Chorvatů ukázaly, že to bude zlé. Karabiníci 5. půlbrigády sice odpověděli palbou a jednu chvíli to vypadalo, že protivníka zahnali, vzápětí ale zjistili, že střelba začíná odjinud a oni stojí na hrázi jak terče na střelnici. Vyrazili vpřed na most a spatřili zátaras, barikádu, kterou hraničáři přes mostovku navršili. Zpoza ní znovu bleskly výstřely.

Mostovka byla dřevěná, dost vysoko nad vodou, bez zábradlí, pouhých deset metrů dlouhá, s kamennými opěrami na začátku i na konci, s jedním kamenným pilířem a tak úzká, že dělo po ní mohlo přejet jen s největší opatrností.

„V domech, které skýtaly výhled k říčce, zely proražené střílny a bažina u úpatí hráze byla ještě bahnitější než v celém okolí. (…) Augereau chtěl vzít most na bodák, pátou lehkou ale dlouhý čas zadržovala prudká a soustavná palba z pušek, vedená Chorvaty čelně i z boku na přístupovou hráz; generála Bona vyřadila z boje,“ píší Massénovy paměti.

To to, co nedokázala 5. lehká, se měl pokusit Verdier se 4. řadovou, jejíž útok popsal stručně a výstižně seržant Petitbon:

„Když jsme se dostali do blízkosti vsi, našli jsme tu hroznou palbou z pušek zpátky na pravou stranu hráze zahnanou 5. lehkou. Postupovali jsme kupředu a zažili totéž.

Devětadvacetiletého Jeana Antoine Verdiera, jednoho z hrdinů od Castiglione, odnesli s prostřelenou nohou; až do konce Bonapartova prvního italského tažení si už nezabojuje.

Plyne z onoho úryvku závěr, že se 5. lehká přece jen přes most probila a byla od Arcole zahnána zpět? Pasáže Massénových pamětí to naznačují, byť nemluví příliš jasně:

„Augereau, kterému se už podařilo přejít se čtyřmi kompaniemi přes Alpone, nařídil 3. batalionu 51. půlbrigády, aby vyrazila za nimi, obešla ves a pokusila se ji alespoň zapálit, to v případě, když do ní nedokáže proniknout. Onen batalion postoupil až k prvním domům a pár jich zapálil, zatímco generál Lannes se dvěma jinými bataliony téže půlbrigády kráčel za ní a stejným směrem přímo k mostu. Navzdory Lannesovu příkladu a bravuře svých důstojníků zalehly tyto bataliony za hráz, odkud pokračovaly v palbě.“

Jisté je jedno, pokud část 5. lehké a batalion 51. řadové most přešly, zaplatily za to tvrdě a ti, co přežili, byli rádi, když utekli po mostovce zpět na opačnou stranu!

Patří k tomuto útoku pasáž z Marmontových memoárů, v níž její autor píše toto?

„Zastavená Augereauova divize bubnovala na ústup. Augereau popadl, aby ji povzbudil, prapor a udělal po hrázi pár kroků, nikdo ho ale nenásledoval. To je historie praporu, o níž se tolik mluvilo, praporu, s nímž, jak se předpokládá, přešel arcolský most a srážel nepřítele. Vše se omezilo na jednoduchou demonstraci bez jakéhokoliv výsledku. Vida, jak se píší dějiny!“

Nejen píší, ale i malují; obraz Augereaua běžícího s vlající zástavou po mostě u Arcole patří mezi dosti známé bitevní výjevy z koaličních válek… Prapor zůstal zapíchnutý v hrázi, nevojensky opuštěný a z bojiště odnášeli s prostřelenou nohou generála Jeana Lannese; nedávno se zotavil ze zranění a přijel k armádě takřka těsně před bitvou až z Milána. I on se dostal s jedním batalionem 51. půlbrigády jen na osmdesát kroků od mostu.

„Sražený nazpět velikostí nebezpečí a ovlivněný zničujícím příkladem ostatních půlbrigád se zbytek batalionu znenadání vrhl dolů ze svahu hrázové cesty a hned nato se promíchal se zbytky divize. Mnozí nepřátelští ostrostřelci na onen sráz dohlédli a pobili řadu našich mužů. Nemohli jsme udělat krok dopředu, ani nazpět (…) Nikdo nedokázal jednotky zvednout k novému útoku a jít znovu na nepřítele…,“ říká kronika 51. půlbrigády.

Co následovalo, je takřka nemožné sestavit v chronologickém pořadí; pamětníci i oficiální relace si velice odporují a shoda vládne jen v závěru jednotlivých dní či ve výsledcích zápolení, které mělo trvat celé tři dny. Tma či ranní šero, v němž probíhal první střet, organizaci útoku neprospívala, a obráncům přicházely rychle posily. Než se rozednilo, byly tu už dva bataliony, přičemž přístupovou hráz postřelovala dvě lehká děla.

„Poslední dvě stovky metrů po hrázi před mostem byly naprosto smrtící,“ poznamenal stroze Sułkowski.

Massénově divizi, postupující po Via Zerpa směrem ke statku Bionde, se vedlo přece jen lépe, palba z boku ji neohrožovala a za postupu hrázovou cestu podél zátočin proti proudu levého břehu Adiže nenarážela zpočátku na odpor. Zdálo se, že projde k severu bez problémů, úzká hráz však postup zpomalovala a Rakušané zareagovali dosti rychle.

Polní zbrojmistr Alvinczy, který se chystal na přechod Adiže pod Veronou a čekal, až zmizí ranní mlhy, zaslechl kolem deváté z jihovýchodu hluk dělostřelby, nenechal se tím ale zneklidnit. O hodinu později dostal hlášení plukovníka Brigida, ze kterého okamžitě pochopil, oč se Bonaparte snaží, a vyslal silné kolony všemi třemi hrázovými cestami, o nichž byla v popisu terénu řeč: na Arcole, Bionde i Belfiore di Porcile. Současně vydal rozkazy k přesunu celého parku z Villanovy do Montebella. Kolem jedenácté dopolední už pochodoval na Belfiore a Porcile podplukovník Gavasini s LIR 51 Splényi a byl odhodlán zatlačit Francouze zpět na Ronco. Za ním následovalo celé uskupení generálmajora Brabeka, který vyčlenil čtyři kompanie se třemi tříliberními děly, aby postupovaly těsně podél břehu Adiže a provedly diverzi do boku Massénovy divize, která se při postupu na Porcile musela od řeky odklonit.

Gavasini s pěšáky pluku Splényi se u statku Bionde vrhl na čelo Massénovy pochodové kolony, srazil ji dozadu, zmocnil se dvou děl a vyrazil k novému náporu, v němž je podpořil Brabekem vyslaný batalion chorvatských hraničářů. Ti se dokázali proplést hustým porostem při říčním břehu a rozvinuti do střeleckého řetězu začali levý francouzský bok silně postřelovat. Massénovým pěšákům by se od té chvíle vedlo podobně jako Augereauovým mužům před mostem, naštěstí pro ně ale vznikl v řadách pluku Splényi zmatek. Zásah hraničářů pokládali řadoví pěšáci za napadení nepřítelem do svého týlu a spěšně se stáhli, přičemž za sebou nechali tři děla. Masséna toho velice hbitě využil a přes Belfiore postoupil až k Porcile.

Masséna sice postupoval, Augereau ale beznadějně uvázl a k němu i k Arcole mířil od Montebella přes San Bonifacio generálmajor Mittrovsky. V té chvíli mohlo být jasné, že Bonapartovi nic z jeho taktických záměrů nevyšlo, zbýval však ohled strategický, o kterém měla rozhodnout nikým neplánovaná bitva. Pokud ji vyhrají Rakušané, bude cesta na Mantovu volná a nad Lombardií zavlaje zanedlouho černožlutý císařský prapor. Pokud prohrají, Mantova padne a Itálie bude nadále patřit Francouzům!

Velitel Italské armády se rozhodl k manévru, o kterém pak mnozí autoři psali, že jej měl udělat hned na počátku. Brigádní generál Jean-Joseph Guieu, který byl před pár dny převelen od Vauboise k Massénovi, dostal rozkaz sestoupit s 18. a 25. řadovou půlbrigádou z Ronca po proudu Adiže na úroveň levobřežní vsi Albaredo a tam se přeplavit. Ono místo leží až pod soutokem řeky s říčkou Alpone a mnozí se podivovali, proč tady nepřešel hned, neboť by se dobývání mostu u Arcole vyhnul. Obvykle se tvrdí, že spěchal a myslel si, že nenarazí na odpor, což je možné, většina kritiků ale zapomíná na věc zjevnou z prvního pohledu na mapu. Měla-li jedna divize zamířit na Villanovu a druhá na Caldiero, vzdálenější přechod u Albareda nic neřešil. Buď by se musely spouštět mosty dva, jeden pro Massénu u Ronca a druhý pro Augereaua u Albareda, jinak by Massénovi nezbylo než přejít most u Arcole z opačné strany, což představovalo slušnou okliku. Spouštět dva mosty pár kilometrů od sebe, dělit síly a ztrácet kontakt nepředstavuje optimální taktické řečení; proto není (podle autorova skromného soudu) Bonapartovi co vyčítat.

Rozkaz přejít u Albareda dostal Guieu nejspíše mezi jedenáctou a dvanáctou, na pochod k místu, kde býval přívoz, se mohl dát kolem poledního, až obě jednotky shromáždil, a nejméně hodinu mu zabral víc než pětikilometrový přesun. Přes řeku se dostával podle vlastního hlášení kolem druhé, podle jiných až kolem čtvrté (což může být čas konce přepravy, která také nějakou dobu zabrala). Tehdy už měl Mittrovsky svoje síly u San Bonifacia a postupoval s nimi k jihu, na Arcole, kde se zuřivě bránil Brigido.

Někdy po poledni vydali Bonaparte či Augereau rozkaz chef de bataillon Soulèsovi, ať Adiži přepluje se 3. batalionem 51. půlbrigády těsně pod soutokem s Alpone. Vzpomínka granátnického tambora André Estienna od jednapadesáté tvrdí, že když se k tomu batalion chystal, bylo od Arcole slyšet prudkou střelbu, která věštila další útok. Nejspíš tedy šlo o nejproslulejší chvíli bitvy, kdy se situaci pokusil s nasazením vlastního života zvrátit sám Bonaparte.

Vrchní velitel Italské armády se na hrázi vedoucí k mostu objevil až kolem čtvrté odpolední.

„Najednou jsme ho uviděli na hrázi, byl obklopený štábem a za ním jeli jeho guides. Seskočil z koně, vytasil šavli, popadl prapor a v dešti kulek se rozběhl k mostu,“ psal pak Sułkowski.

Přihnal se cvalem, jak bylo jeho zvykem, vprostřed svých pobočníků, a nahněvaně, jen špatně skrýval nespokojenost a rozhlížel se po demoralizovaných vojácích, z nichž rakouské kulky a marné útoky vyhnaly všechen zápal.

„To už nejste bojovníci od Lodi?“ rozkřikl se na ně. „Kde je ta odvaha, kterou jste tolikrát ukázali?“

Nebyl to žádný dlouhý proslov, granátníkům, na než se jako na elitu obracel, ale prý dodal odvahu. Nebo se před generálem zastyděli. Pak vrchní velitel popadl za žerď takřka bílý prapor s červenými a modrými trojúhelníky v rozích; v tomto případě patřil jednomu batalionu z 5. lehké. Podle tambora Estienna stál v té chvíli deset kroků za Augereauem (a je podstatně mladší vymalován i na obraze, znázorňujícím Augereaua na mostě u Arcole) a pětapadesát kroků do mostu.

„Vojáci ho viděli a ani jeden jej nenapodobil,“ pokračoval ve svém dopise Sułkowski. „Stal jsem se očitým svědkem té neslýchané zbabělosti a nedokážu ji pochopit. To se chtěli vítězové od Lodi pokrýt hanbou? Trvalo to mžik, ta chvíle ale byla katastrofální pro všechny, kteří Bonaparta obklopovali: jeho pobočník Muiron, generál Vignolle, velitel guides, a dva Belliardovi pobočníci tu padli. Mně samotného odhodil výbuch granátu doprava na svah, jen do bandalíru srolovaný plášť mi zachránil život.“

Už v okamžiku, kdy Bonaparte na vojáky řval, zabila hned vedle kulka pod kapitánem Baurotem koně. Generál na to nedbal, věděl, oč hraje, a kráčel, možná spíše běžel k mostu, ne však, jak to ukazuje proslulý Grosův obraz. Měl kolem sebe a za sebou jen ostrahu, pobočníky, štábní důstojníky a pár generálů. Těsně předtím se k němu přidal Jean Lannes, bledý, čerstvě obvázaný a nejspíše jen v tom, v čem utekl z ambulance, neboť se tam dozvěděl o příchodu vrchního velitele a chtěl být u toho! Sotva stál na nohou, musel se nechat vysadit na koně, nehodlal ale opustit Bonaparta, jehož vskutku zbožňoval! Pro Rakušany ovšem skýtal lákavý cíl a hned vzápětí z koňského hřbetu klesl na most s další kulkou v těle…

„Brigádní generál Lannes dojel na bojiště, ačkoliv se ještě nestihl uzdravit ze zranění, které utržil u Governola. Prvního dne bitvy byl raněn dvakrát; ve tři odpoledne ležel zraněný na lůžku a trpěl, když se dozvěděl, že já osobně vyrážím do čela kolony. Slezl z postele, vyšplhal na koně a vyjel, aby se ke mně připojil. Ježto nemohl jít pěšky, zůstal v sedle; na kraji mostu u Arcole dostal ránu, po které ztratil vědomí,“ psal Bonaparte s nelíčeným obdivem 19. listopadu (29. brumaire) Carnotovi.

Lannes nebyl jediný, vážné zranění utržil i třiatřicetiletý Martin Vignolle a, což pro vrchního velitele představovalo největší ztrátu, zahynul zde i Bonapartův dvaadvacetiletý pobočník Jean-Baptiste Muiron, dělostřelec specializací, muž se kterým se generál znal od Toulonu.

„Muiron v té vřavě zmizel; je možné, že v době, kdy se vše obracelo čelem vzad, dostal kulku a spadl do Alpone,“ tvrdil Marmont.

Není přesně známo, kam až Bonaparte s praporem došel, legenda tu dávno překryla skutečnost, jisté je, že se ho Muiron i Vignolle snažili chránit vlastními těly, stejně jako Marmont, Belliard či Daumesnil (později velmi slavný a známý pod přezdívkou Dřevěná noha). Daumesnil a jeho přítel Muzy se snažili Bonaparta odtáhnout dozadu, neboť i granátnicí v husté palbě ustupovali. Podle Marmonta chytil kdosi z důstojníků pěchoty Bonaparta za šosy a křikl na něho:

„Generále, vy se jdete dát zabít, a když vás zabijí, jsme my ztraceni; dál už nepůjdete, tam není vaše místo!“

Sułkowského dopis k tomu strouze dodává:

„Když vrchní velitel, jak mi později vyprávěli, viděl, že je jeho úsilí marné, ustoupil a granátníci si ho pospíšili napodobit.“

Pokud jde o dvě zmíněná plátna, zobrazující to, k čemu nikdy nedošlo, tedy Bonaparta či Augereaua s vlajícími prapory na mostovce. V této souvislosti není bez zajímavosti uvést pasáž z memoárů generála Thiébaulta. On i generál Reille, o němž je v úryvku řeč, bitvu u Arcole zažili a věděli, o čem mluví či píší:

„Dne 6. února 1834 jsem byl u barona Cambacérèse a stál jsem před Grosovým obrazem, který představoval tak zvané překročení mostu Augereauem a Bonapartem. Reille se neubránil a s úsměvem mi řekl: ,Jaká škoda, že se přechod mostu generálem Augereauem ani Bonapartem nikdy nekonal!‘…“

Slavná epizoda ovšem pokračovala, neboť generála neúspěch neodradil, spíše naopak. Vsedl na koně, nedbal na svištění kulek a vznešené věty se určitě nenamáhal formulovat, to spíše vykřikoval kletby francouzské i velmi hrubá slova v korsickém dialektu.

Bezpochyby chtěl zvíře pobodnout vpřed, kůň se ale, třebaže musel být cvičen na hluk boje i palbu, splašil a vyrazil napravo od mostu. Pak skočil z hráze dolů a jezdce, ať už opustil sedlo sám, nebo byl vyhozen, hodil do bažiny. Někteří tvrdili, že Bonaparte zapadl do půli těla, jiní prohlašovali, že v bahně vězel téměř po krk, v každém případě tam byl a hrozilo mu, že se buď zalkne, nebo padne do rakouského zajetí. V té chvíli totiž podnikli císařští rozhořčený protiútok a vedli si tak úspěšně, že se vrchní velitel Italské armády ocitl až padesát kroků za jejich prvním sledem! Sedmadvacetiletý Augustin-Daniel Belliard, jemuž to jako jednomu z mála neuniklo, dokázal z granátníků znovu zformovat kolonu a vyrazit do protiútoku, který Rakušany zatlačil na „jejich“ břeh Alpone; spolu s dalším, co u Arcole dokázal, mu to vynese první generálské epolety.

Pokud šlo o vrchního velitele, toho si v prekérní situaci všimli pěšáci 4. řadové půlbrigády, kteří poměrně brzo přiběhli a pár se jich spustilo z hráze dolů. Seržant Guillaume Boudet z 2. batalionu se už pro Bonaparta natahoval, v té chvíli ho ale zasáhla kulka.

„Jsem mrtvý, je to ale lepší, než kdyby byl mrtvý generál,“ vyhrkl prý, stihl však vrchního velitel ukázat kaprálu Pailhèsovi, který od hlavy po paty zabláceného velitele Italské armády vyprostil.

Seržant Boudet nebyl mrtvý (jak se v některých pojednáních píše, přičemž mu mnohá díla dávají chybné jméno Boulet), jen raněný a smůlu měl v tom, že čest vytáhnout generála z bažiny vskutku připadla Pailhèsovi (mylně uváděnému i jako Pallier či Piallet), jemuž Bonaparte vřele poděkoval. Oba pak dostali dvě stě padesát livrů roční penze, což mnozí pokládali za počátek či předzvěst pozdějších napoleonských dotací. Jak Bonapartova moc rostla, hlásili se o podíl na vytažení generála další vojáci; císař Napoleon později oficiálně uznal čtyři muže.

Čtvrtá hodina odpolední minula, čas dál běžel a boj o most kulminoval.