Deník majora Mahlerna z roku 1805

Překlad vzpomínek majora císařsko-královské armády Mahlerna (křestní jméno bohužel není známo) na události z konce roku 1805, které vyvrcholily bitvou u Slavkova 2. prosince, nabízí jejich jedinečnou interpretaci z pera rakouského řadového důstojníka. Ve srovnání s memoáry jeho spolubojovníků z řad ruské či rakouské generality postrádají jakýkoli literární styl – jejich pisatele a způsob, jimž jsou psány charakterizoval výstižně již původní editor textu: „Jedná se o představitele oné pohnuté doby, jehož školou byl polní tábor, kterému však bohaté válečné zkušenosti, neochvějný smysl pro povinnost a obětavá loajalita byly neustálým prostředkem k nacházení pravdy. Není tedy žádným překvapením, že kord mu v ruce spočinul lehčeji než pero.“ V tom však spočívá hlavní půvab Mahlernových zápisků.

Po katastrofě Mackovy armády v Ulmu rakouské velení horečně aktivizovalo všechny dostupné zálohy polní armády. Zpět do služby byli narychlo povoláváni i penzionovaní důstojníci, aby se ujali organizování a velení nad převážně záložními prapory řadových pluků, složenými z čerstvých odvedenců a rekrutů. Mezi ně patřil i major Mahlern, jenž byl 5. října 1805 jmenován velitelem 6. praporu řadového pěšího pluku Kerpen č. 49. Podle vlastních slov si ihned po obdržení rozkazu „během 36 hodin pořídil obětováním 3000 zlatých a 7 řádných koní výstroj“ a vyrazil do Korneuburgu, aby zde počkal na svůj prapor, který pochodoval od Kremsu.

V tomto bodě také začíná text Mahlernových memoárů publikovaných v Mittheilungen des k. k. Kriegs-Archivs, ročník 1881, pod titulem Tagebuchblätter aus dem Jahre 1805.[1] Bohužel jak úvodu, tak i v poznámkách chybí jakýkoli odkaz na původní rukopis a deník tedy zůstává předmětem dalšího bádání. Z úvodu se také zdá, že nebyl přetištěn kompletní a chybí jeho úplný začátek.

Deník!

Mnou níže podepsaný při mém novém jmenování v roce 1805 sepsaný, a sice o pohybech záložního sboru pod velením polního podmaršála knížete von Auersperga a generála jezdectva knížete von Liechtensteina, a taktéž o spojení s kombinovanou ruskou armádou pod velícím generálem Kutuzovem do konce bitvy u Slavkova.

Dne 13. listopadu přijel generál von Weber,[2] který velel jedné jezdecké brigádě a zároveň předním hlídkám našeho rakouského sboru od Lang-Enzersdorfu[3] ke Stockerau po Korneuburg, kde jsem se nacházel coby velitel Kerpenova 6. praporu, a dal mi najevo, že je třeba připravit jeden divizion, abych jej vyslal na výpomoc do Stockerau.

Jelikož jsem náležel k brigádě generálmajora von Bolzy, požádal jsem jej, aby mi tento ústní rozkaz vydal k mému oprávnění písemně, k čemuž se také generál uvolil, jakmile jen obhlédnul řetěz předsunutých hlídek po Stockerau. Mezitím jsem nechal připravit se jeden z divizionů mě podléhajícího praporu

Konečně přijel generál von Weber zpět a protože již našel můj divizion připraven, vydal jeho setníkům jedno či dvě nařízení, ale mému praporovému pobočníkovi písemný rozkaz, o který jsem jej žádal.

Pan generál sotva začal rozkaz diktovat, když na prostranství před mým kvartýrem začal velký povyk a shluk kvůli sedlákům, kteří přijeli na koních. Od nich získali důstojníci vypochodovavšího divizionu zprávu, že nepřítel překročil mosty u Vídně a na tak zvaný Spitz[4] bez nejmenšího odporu ze strany císařských jednotek, a že mosty nebyly zapáleny, a směřuje sem plným pochodem, pročež tito sedláci, kteří po cestě přiváželi píci a chléb, nechali své vozy napospas a uprchli jen se svými koňmi.

Z touto zprávou přišli důstojníci do mého kvartýru a sdělili mi ji v přítomnosti pana generála Webera. Ten to považoval za zhola nemožné a prohlásil, že pokud je mu dobře známo, byl vydán nejpřísnější rozkaz Jeho Veličenstva císaře, mosty bez prodlení zapálit v případě, že by nepřítel chtěl směrem od Vídně ke Spitzu překonat Dunaj; nemohl proto za žádnou cenu uvěřit, že by generálové a velitelé sborů tento [rozkaz] opomenuli.

Nato jsem odvětil, že by pan generál mohl dále diktovat svůj rozkaz, a já bych pak okamžitě vyjel před město a na základě zjištění raportoval skutečný stav věcí. Nechal jsem tedy okamžitě tambory bubnovat „Vergatterung“ [5] k opětovnému shromáždění praporu. Když jsem vyjel před městskou bránu, okamžitě jsem postřehnul, že naše jezdectvo, a sice kyrysnický pluk Kaiser, stál již na polích mezi Lang-Enzersdorfem a Korneuburgem v bitevním pořádku s tasenými šavlemi. Před jeho frontu dojelo několik francouzských důstojníků se smeknutými klobouky a rozmlouvali zde se štábními důstojníky, načež toto jezdectvo opět skrylo své šavle a odtáhlo k Lang-Enzersdorfu.[6]

To pro mne bylo dosti překvapivé; jel jsem rychle nazpátek a nechal můj prapor nastoupit mimo město na silnici vlevo a vpravo po půl praporu, avšak můj přidělený kanón předjet středem cesty. Panu generálovi jsem nechal prostřednictvím jednoho důstojníka podat hlášení o tom, co jsem pozoroval, načež se on chystal odebrat se ke své brigádě do Lang-Enzersdorfu.

Jak jel silnicí k Lang-Enzersdorfu, zjistil jsem pomocí mého dalekohledu, že jej zastavil tentýž francouzský důstojník, který předtím jednal s naším jezdectvem. Pan generál však bez prodlení pokračoval v jízdě.

Po boku tohoto francouzského důstojníka jel císařský rakouský důstojník kyrysníků; když se k nám oba přiblížili a první z nich si všimnul na cestě předjetého kanónu a za ním nastoupeného praporu, vytáhnul bílý kapesník a zamával jím, nemaje trubače, jako parlamentář, a oba nato vyjeli ke mě.

Jakmile jsem však na zhruba sto kroků nepřátelského důstojníka rozeznal, vyjel jsem mu se svým pobočníkem naproti a pokynul jsem mu, aby zastavil; on však na mne volal, že musí spěchat a dále předat oznámení ohledně dohody o klidu zbraní; také jsem jej doprovodil k mé jednotce, přičemž jsem podotknul, že v zájmu naší vlastní bezpečnosti a krytí v budoucnosti musí sdělit své pověření všem mým pánům důstojníkům a v přítomnosti prozatímního velitele divizionu kyrysníků Nassau rytmistra von …, jenž se nacházel se svým oddílem za městem.

Francouzský důstojník nyní učinil gesto, aby mne s přátelským polibkem objal, což jsem však odmítnul s poznámkou, že je na to ještě příliš brzy, a že nám může, když tolik pospíchá dále, pouze tlumočit své pověření. To obsahovalo následující vysvětlení:

Že byla s rakouskou armádou mezi oběma císařskými Veličenstvy uzavřena dohoda, že oba monarchové pobývají společně na císařském hradě ve Vídni, a že tam právě dorazil oddíl rakouských granátníků jako čestná stráž. Francouzská armáda že má nyní co dělat pouze s krutými Rusy, kteří tak zle poničili Krems; jen tito mají být nadále přepadáváni.

Když jsem se jej zeptal, zda má u sebe nějakou písemnost, vytáhl hned malý lístek, na kterém stálo pouze jméno Jeho Jasnosti polního podmaršála knížete Auersperga.

My všichni jsme byli [zmínkou] o této údajné dohodě na nejvyšší stupeň znepokojeni. Dobrý rytmistr od kyrysníků Nassau mně vzal stranou a řekl: „Pane, naše spojence nemůžeme nechat přepadnout; pošlu okamžitě s Vaším svolením jednoho schopného strážmistra, dobrého jezdce, k Rusům i k našim vlastní jednotkám, aby jedněm i druhým ­– kdekoli na ně narazí – dal vědět o tom, jaké nepřítel kuje pikle; i kdyby také musel jet až ke Kremsu a přišel přitom o svého koně, bude to přesto pro jednotky užitečné za předpokladu, že budou moci plnit své neodkladné dispozice.“

Souhlasil jsem s rytmistrovým návrhem a obrátil jsem se na důstojníka kyrysníků s otázkou: co si myslí o vysvětlení onoho údajně zplnomocněného francouzského důstojníka?, načež on podotknul, že tento důstojník prohlásil totéž před kyrysnickým plukem a rovněž to sdělil panu generálu brigády.

Zeptal jsem se dále, na čem se štábní důstojníci onoho pluku usnesli, a zda mi generál von Weber nedal příkaz ustoupit či postoupit někam s mou jednotkou. Odpověď zněla, že jeho plukovník uvěřil zprávě o uzavření dohody, jelikož mosty nebyly spáleny, natolik, že prozatím nechal pluk postoupit k Lang-Enzersdorfu; pan brigadýr ale majorovi udělil instrukci, aby se až na další raději řídil právě sjednanou dohodou.

Nyní mně francouzský důstojník požádal, abych nechal z cesty odtáhnout můj předjetý kanón, aby u blížícího se předvoje nevzbudil žádnou nedůvěru.; také chtěl aby můj prapor zaujal přehlídkový tvar nebo abych jeho mužstvo odvedl do kvartýrů, anebo odpochodoval do Vídně; já jsem pouze chtěl uvolnit silnici natolik, aby to nevadilo francouzské koloně v pochodu.

Předtím než mně opustil, položil mi ještě otázku, zda se [směrem] ke Kremsu nalézají další rakouské jednotky? – Tomu jsem přitakal, načež nasadil svému koni ostruhy, a se slovy: Par Dieu, quel malheur! vyrazil pryč. V tom okamžiku již také dorazil po cestě od Lang-Enzersdorfu cvalem předvoj nepřátelského jezdectva; ve stejné době táhla s hlukem podél břehu Dunaje k našemu řetězci předsunutých hlídek pěší kolona.

Nato jsem nechal svůj prapor, abych neblokoval nepřátelské koloně cestu, napochodovat na pole vpravo od silnice, a hodlal jsem prvního přijedšího generála uvítat se všemi poctami.

Nyní dorazila zhruba půleskadrona jízdních mameluků, nato maršál Lannes, na kterém bylo vidět, že není úplně střízlivý, s několika generály a důstojníky generálního štábu.

Maršál se zeptal mého pobočníka hrubým hlasem, jak silná je jednotka. Hned jsem mu ale vpadnul do řeči a odpověděl mu: 2000 mužů, načež si prohlédl frontu, a jelikož tato, sestávajíce jen ze dvou řad, se  poměrně dosti roztáhla do šířky, vzal si tento údaj do své opilé hlavy a řekl: „Ano, tato kolona je silná!“

Hned nato se zeptal, zda jsou Rusové ještě daleko? Řekl jsem: „Nepříliš daleko.“; dále [se ptal] „jaký si myslím, že je jejich počet, neboť by je musel ještě před úsvitem přepadnout.“ Odvětil jsem mu: jejich síla může být již dost velká, protože zrovna, den po dni, přicházely postupně několikatisícové kolony.

Obrátil se ke své suitě a mluvil k ní poněkud tišeji, čemuž jsem nemohl rozumět. Poté se mnou záměrně udržoval rozhovor k odvrácení mé pozornosti, abych nemohl odhadnout sílu jeho vepředu defilujícího jezdectva, a řekl mému pobočníkovi, že by se mně chtěl zeptat, zda by můj kůň nebyl na prodej. Odmítnul jsem tento požadavek se slovy: za žádnou cenu, protože jej sám potřebuji. Nabídnul mi za něj 200 dukátů. To jsem však zamítnul a dodal: že i kdyby mi dával 400 dukátů, žádný protivník by nemohl mít radost z toho, že staví na odiv na mém koni. Maršála to tak rozezlilo, že na mne, prudce se odvrátivše, zakřičel: „Adieu, mon chér major, Vás a Vašeho koně uvidím skutečně velmi brzo!“, načež jsem mu odvětil: „To je mé jediné přání, pane generále, abychom se setkali tváří v tvář (têtê-à-têtê).“ Mých důstojníků jsem se nyní otázal: zda si z vyjadřování podnapilého maršála uvědomili, že jsme byli podvedeni? – –

Když maršálovi ohlásili, že jeho kolona nemůže projít městskou branou, protože [povozy] se zavazadly Rakušanů se právě chystaly vyjet ven, nechal mi dát na vědomí, že veškerá zavazadla a jim podobné věci mého praporu, nacházející se uvnitř brány a města, patří jemu; s mužstvem jsem mohl jít kam se mi zachtělo.

Neodkladně jsem nechal maršála prostřednictvím svého pobočníka uvědomit, [že] pokud navzdory všem dohodám nenechá okamžitě propustit z města zavazadla mého praporu, stojí mi na pomoc připraveny dva diviziony císařských kyrysníků; ty by si, ve spojení s mou jednotkou, již uměly prorazit jeho předvojem cestu. Nestačily-li by ani tyto síly, mohl bych použít jen odsud ke Stockerau stojících Rakušanů, čítajících 14.000 mužů, a stejně silným Rusům dát avízo, a tito by mně již dostatečně podpořili.

Musím zde podotknout, že v celém okolí Korneuburgu až ke Stockerau nebyly po ruce žádné jednotky o tomto počtu; ve Stockerau se nacházel jen slabý prapor Chorvatů a jeden stejně slabý divizion kyrysníků Nassau, který s mým praporem konal službu na předsunutých postech, a krátce předtím se nacházel za městem Korneuburg.

V mé kritické situaci jsem tuto okolnost hodlal využít k válečné lsti, k níž mne ponoukl i podnapilý maršálův stav. Zaražen mým postojem a necítíce se asi dostatečně silným, zvolal maršál: Par Dieu, tak takto bychom měli ještě dnes večer co do činění s Rusy a naši koně ještě nejsou odpočatí! Tedy „pusťte zavazadla a prapor!“

A tak byly z města vyvezena a zachráněna nejen zavazadla celého mého praporu, nýbrž i má pokladna a zavazadla důstojníků, a nepřítel se musel svého původního plánu, přepadu Rusů, pro tento večer vzdát a tábořit v Korneuburgu a na okolních polích.

Brzy poté přijel princ Murat, doprovázen svým generálním štábem. Provedl jsem se svým praporem vzdání pocty, načež celý štáb až na prince, který kouřil tabák, smeknul klobouky a poděkoval; nikdo nezačal hovořit ani se mnou ani s nikým jiným z mého praporu.

Pak jsem šťastně vyrazil se svou jednotkou a všemi zavazadly po silnici na Lang-Enzersdorf v naději, že se právě tam dozvím něco o mém brigadýrovi, generálmajorovi von Weberovi, nebo o našem jezdectvu.

Jako předvoj jsem vyslal na čelo jednu četu s důstojníkem a praporovým pobočníkem, který byl znalý francouzské řeči, a dal jsem mu povel, kdyby se jich ptal kdokoli z francouzské kolony, kam směřuje náš pochod, odpovědět: „Podle uzavřené dohody do Vídně, protože je mír.“

Bylo skoro ½ 9, když jsme skrze stále přicházející francouzské jezdectvo a myslivce došli do Lang-Enzersdorfu.

Hned při příjezdu na místo jsem se nechal optat, kde je ubytováno naše jezdectvo nebo brigadýr. Avšak vystrašení obyvatelé, kteří většinou postávali před svými domy a nebyli právě chytří z našeho pochodu prostředkem nepřítele, odpovídali, že nevědí, kam naše jezdectvo za soumraku odpochodovalo, ale že jednotka odtáhla s pány generály ve smutné náladě; namísto nich stojí dál dole francouzský oddíl jezdectva, zhruba o síle 400 koní, napochodovaný na prostředku náměstí; nepožadují ani kvartýry ani krmivo ani nic jiného a chovají se docela klidně, nevydávajíce ze sebe nejmenšího hlásku; mají však před těmi lidmi strach.

Uklidnil jsem vystrašené obyvatele a nechal jsem svou kolonu pochodovat dále. Mohli jsme postoupit asi 100 kroků, když můj předvoj narazil uprostřed města na zmíněné francouzské jezdectvo, které stálo rozmístěné na ulici.

V okamžiku vyjeli proti sobě z obou stran pobočníci. Ten od nepřátelské jednotky se otázal mého pobočníka co je to za kolonu a kam směřuje její pochod? Odpověděl mu takovým způsobem, jaký jsem nakázal. Mezitím přijel i velitel oné jednotky a řekl: pánové, jsem velitelem (Chef) této jízdní gardy a mám rozkaz, nenechat již projít nikoho z vašich rakouských jednotek; je mi to velmi líto, že jste se tolik opozdili, neboť časová lhůta již vypršela a od tohoto momentu se má vše považovat za nepřátelské; podle toho se na tuto kolonu již nahlíží jako na zajatou a dále odtud nemůže.

Když mi můj praporní pobočník ohlásil tuto nanejvýš nepříjemnou skutečnost, okamžitě jsem vyrazil k onomu veliteli gardy a využil následující lsti. Poté, co jsem předtím shromáždil okolo sebe mé důstojníky, aby pochopili smysl mých slov a chování, jsem prvně jmenovanému řekl: „Pane! Nevím, kým zde mohu být s mou kolonou zadržen, neboť mám až od Jeho Výsosti prince Murata velmi jasný příkaz, pochodovat s tímto praporem přímo do Vídně a přesně o půl dvanácté nastoupit stráž v císařském hradě, kde se nacházejí obě veličenstva, a kam již právě připochodoval oddíl našich granátníků. Myslím proto, pane, že byste na sebe bral velikou odpovědnost, kdybyste mi chtěl ve splnění tohoto rozkazu bránit.“

Nato poodjel velitel se svým pobočníkem několik kroků stranou, oba si něco šeptali a smáli se; nato se první z nich otočil zpět ke mě a řekl: „Dobrá, pane, jděte!“ –– pak poručil svému trubači zatroubit ústup, načež se celý oddíl stáhnul k domům na levé straně ulice.

Poté, co se tak stalo, jsem nechal nastoupit své důstojníky a pokračoval v pochodu. Zatímco jsem defiloval těsně okolo fronty nepřátelského oddílu, odvážili se někteří z této gardy docela tiše francouzsky vyptávat mých lidí z předvoje, jejich důstojník jim však poručil být zticha a nechat jednotku na pokoji. Ve stejném okamžiku bylo již u Stockerau slyšet přestřelku předních hlídek nebo patrol, načež na nás francouzský důstojník německy zvolal: „Hodně štěstí, pánové, k vašemu míru a nám k našemu ruskému lovu!“

Již podruhé jsem vyváznul se svým praporem a zavazadly z kritické situace a pokračoval jsem dále ve svém pochodu. Měsíc začal zářit jasněji a my jsme byli od obce vzdáleni asi 1000 kroků, když jsme uviděli pochodovat několik kolon francouzské pěchoty, dílem podél Dunaje, dílem po hlavní silnici proti nám.

Když se k ní přiblížil můj předvoj, uvolnila pro nás tato pěší kolona se svými děly, u nichž pochodovali dělostřelci s doutnajícími lunty, polovinu silnice, a její velitel se obrátil na mého důstojníka jedoucího vepředu s otázkou, kam směřuje tento pochod? Odpověď zněla podle mnou daného příkazu.

Poté, co jsem prošel okolo této asi 8000 mužů silné kolony a přiblížil se k obci Jedlersee, narazil jsem zde francouzské jízdní granátníky, kteří tábořili před ploty zahrad ve frontě k Lang-Enzersdorfu na polích těsně u silnice. Když si velitel této jednotky, která neměla rozestaveny žádné pikety, [v záři] táborového ohně všimnul mého praporu, nechal se prostřednictvím jednoho pobočníka dotázat, co je to za jednotku a kam směřuje její pochod? Nechal jsem mu vyřídit: do Vídně k čestné stráži pro Jeho Veličenstvo našeho císaře. Když mu důstojník předal odpověď, zavolal na nás dobrou alsasštinou: „Hodně štěstí, pánové!“

Pokračoval jsem potom v pochodu jen kousek cesty, když se od předvoje vrátil můj pobočník a hlásil mi, že obcí Jedlersee nelze projít, jelikož francouzská pěchota leží z větší části přiopilá křížem krážem přes ulici okolo vinných výčepů, a že není u ní vidět žádného důstojníka a tím pádem je nemožné uvolnit cestu bez excesů. Odjel jsem zpátky k veliteli jízdních granátníků, sdělil jsem mu svou potíž, díky níž nemohu plnit příkaz prince Murata a nebudu schopen dorazit v určeném čase se svým praporem do císařského hradu ve Vídni, kde jsem určen k čestné stráži.

Nato jsem jej požádal, aby mi přidělil pár lidí, kteří by mé koloně udělali cestu skrz obec, protože cesta je zcela pokryta podroušenými nebo tvrdě spícími vojáky, a ti se sami od sebe nemají k tomu, aby ji vyklidili.

Velitel mi odvětil v německém jazyce: „že mu sice tento rozkaz prince Murata připadá poněkud zvláštní, ale budiž! Co se týče dalšího, nikdo se nemůže divit, že si mužstvo tohoto francouzského dobrovolnického sboru (Freicorps)[7] dá trochu do nosu, neboť je po zesílených pochodech od Ulmu až sem velice unaveno.“

Poté poručil jednomu rytmistrovi nechat nasednout čtyři muže, kteří měli obcí prapor dále provést.

Tito čtyři granátníci jeli před mým předvojem, odháněli pryč ze silnice všechny povaleče, a cestu ven z obce mi řádně proklestili; a tak jsem se potřetí dostal se svým praporem z povážlivé situace.

Aby mi však až ke Spitzu – cíli mého pochodu, kde jsem doufal, že zjistím něco o svém sboru – nechtěl některý z dalších nepřátelských oddílů klást v cestě nové překážky, požádal jsem ty čtyři muže, aby mne doprovázeli ještě dále, za což jsem každému z nich slíbil dát malou laskavost (Douceur).

Jeden z nich se ujal slova a řekl: „Já a moji kamarádi si přejeme všeobecný mír, tak bychom byli volní i my!“ A tak nás doprovázeli dále.

Měsíc zářil velmi jasně, a já jsem viděl všechny nepřátelské oddíly tábořit na polích nalevo od silnice ve dvou sledech, zřetelně viditelných [v záři] jejich táborových ohňů; tak jsem také zjistil, napravo před obcí Spitz, že všechny naše rakouské kanóny, navezené zde ke zničení mostu, stály nyní na silnici s ústími namířenými proti nám. Sdělil jsem tento poznatek mým důstojníkům a řekl, že tady došlo k něčemu politováníhodnému a nedbalému, neboť s tolika kanóny by bylo možno uvrhnout celou Vídeň do strachu; nyní šlo o to, zda tady zjistíme něco o našem sboru nebo ne. Ve druhém případě by se nám již mohlo procházet se lstí hůře k tomu, abychom dosáhli sboru.

Proto první starostí bylo, zbavit se oněch čtyř mužů, aby nezjistili nic o mých dalších dispozicích a neraportovali o tom své nejbližší jednotce. Dal jsem každému z nich spropitné (Trinkgeld), s díky jsem je propustil a pokračoval v pochodu k obci Spitz.

Sotva můj předvoj vstoupil do obce, narazil na bloumajícího sedláka či pacholka, který při spatření císařských zpustil hlasitý radostný pokřik a volal: „Hej! Lidé! Rakušané nám přicházejí na pomoc!“ Vyrazil jsem okamžitě k němu a přikázal krotit jeho projevy vlastenectví a nevydat již ze sebe ani hlásku. Spěšně jsem se ho zeptal, kde je císařský rakouský sbor s generály, kam pochodoval a zda není dokonce zajat.

Ten ubohý hoch odvětil: „Ó ano, chraň Bůh, byli jsme těmi Francouzi hanebně oklamáni. Kdo ví, kde jsou naši lidé, když ale budeš chtít, můj pane, můžeme se s lidmi s vesnice společně s Tebou zapálit most, aby přes něj jiní chlapi nemohli přejít. Tady v obci není ani nepřátelský kvartýr a ani u zanechaných kanónů žádná francouzská duše; všichni pochodují po našich polích do tábora a jedna část pochoduje po [proudu] Dunaje, stejně jako po cestě na Stockerau. Z Rakušanů je dál nahoře v obci ukrytý ještě jeden dělostřelecký důstojník; ten by mohl říci více.“

Vydal jsem se nyní namísto k mostu obcí dále nahoru směrem k Brnu a nechal přivést toho dělostřeleckého důstojníka. Ten byl nemálo překvapen, když tu spatřil mne s mým praporem a řekl: „Co tu pak probůh dělám!“, a zapřísahal mne při všem na světě, abych již déle na nic nečekal, neboť vsí prochází jedna kolona za druhou s rozkazem, aby vše rakouské, na co od nynějška narazí, vzaly do zajetí. Současně však nebyl schopen podat žádné vysvětlení událostí a zejména neštěstí, které nás potkalo; každá minuta zdržení však pro mne znamenala ztrátu času a jen Bůh věděl, zda budu schopen dosáhnout mého sboru, protože ve směru do Brna a k Uhrám do Schlosshofu a Prešpurku byly všechny komunikace zahrazeny Francouzi. – Nato jsem se jej zeptal, který směrem náš sbor pochodoval, a kde by měl přes noc tábořit, a co zde má on dělat.

Rakouská armáda, mínil, bude tábořit asi v okolí Wolkersdorfu, protože tam zůstane kouř z táborových ohňů zcela ukryt; co jeho týče, má za úkol nenápadně pozorovat, co bude dít s tolika zde zanechanými kanóny, a také jak to jen půjde dostat se do [dělostřeleckého] parku a děla zatlouct.

Ušel jsem se svým praporem sotva 200 kroků od vsi, když můj předvoj narazil na nepřátelský řetěz předních hlídek (Vorpostenkette) a zvoláním vedety „Qui vivre!“ přinucen zastavit. Na odpověď: „Rakušané, kteří chtějí pochodovat ke svému hlavnímu sboru“, zavolala stráž zpět na důstojnický post, a za chvilku proti nám vyjel oddíl husarů, kteří se nás ptali, kam chceme.

Rychle jsem byl na místě a odpověděl jsem, že toto je jedna vzadu ponechaná kolona, která podle uzavřené dohody musela být přítomna při předávce zanechaných děl, aby případně zabránila nepřístojnostem. Protože již tato předávka proběhla a kolona náleží k hlavnímu sboru ležícímu u Wolkersdorfu, má se tam nechat bez překážek přesunout.

Francouzský důstojník nato odvětil, že k tomu není zmocněn, ale musí nechat tento případ nahlásit svému veliteli eskadrony na hlavní post, ten že k tomu již bude mít další instrukce.

Poté, co se tak stalo, přijel sám velitel eskadrony se svým oddílem a já jsem rovněž jemu zopakoval svou předchozí odpověď, načež se tento obrátil ke svým lidem mluvíce nahlas: „Lhůta dohody sice již vypršela, ale s touto jednotkou se to má jinak, protože byla v souladu s dohodou ponechána vzadu ve služební záležitosti a tu nemohla dokončit dříve.“

Rozdělil svou eskadronu po obou stranách silnice a nechal mne a mou kolonu se zvoláním „Passez!“ táhnout dál.

A tak jsem počtvrté vyváznul se svým praporem a zavazadly nebezpečí zajetí. Vedl jsem svou jednotku těsně kolem nepřátelského tábora, nacházejícího se u silnice, ve kterém Francouzi povětšinou odpočívali u táborových ohňů, ve vší tichosti pryč, se stálou obavou, že buď narazím na nějakou nepřátelskou piketu či táborovou hlídku dříve, než se mi podaří dorazit k našemu sboru; ale až na naše vlastní přední hlídky jsem až ke Stammersdorfu již nesetkal s ničím nepřátelským, a byl tak zcela v bezpečí.

U stammerdorsfké pošty jsem narazil na generálmajora Jirčíka (Juerzick). Ohlásil jsem se u brigadýra a ihned jej požádal o přidělení nějakého místa, kde bych mohl nechat odpočinout a zaopatřit potravinami svou jednotku. Dostal jsem však od něj příkaz k pokračování pochodu do Wolkersdorfu s tím, že tam naleznu jak hlavní štáb, tak i mého brigadýra generálmajora svobodného pána von Bolzu. Byl jsem tak nucen pochodovat dále a k mé nadřízené brigádě jsem dorazil teprve okolo 4 hodiny ráno příštího dne.

Během tohoto vysilujícího pochodu jsem ztratil mnoho lidí, kteří zůstali zčásti po cestě v důsledku únavy a zčásti utekli ze strachu domů, neboť to byli většinou ještě rekruti

Když jsem se odebral na velitelství brigády, abych hlásil svůj příchod, potkal jsem dočasného velitele sboru (Interims-Corps-Commandanten) divizionáře polního podmaršála hraběte Kolowrata, který právě dal rozkaz k opětovnému pochodu armádního sboru. Okamžitě jsem mu podal hlášení o svém příchodu. Přijal mne obzvláště vlídně a řekl: „Můj milý majore, považoval jsem Vás s Vaším praporem za ztracené.“ Odvětil jsem mu, že mám pro něj hlášení o několika událostech, ale že od toho musím upustit, neboť můj unavený oddíl je bez chleba a Feldrequisiten, a také nemůže být déle bez zaopatření, protože šel až do úplného konce. Polní podmaršál Kolowrat mi na to řekl: „Můj milý příteli, v tuto chvíli Vám nemohu nijak pomoci, jelikož sbor musí dále pochodovat na výšiny u Hohenleitenu“.

Za těchto okolností mi nezbylo nic jiného než s mým praporem, navzdory jeho vyčerpání, znovu vyrazit dále.

Po příchodu do Hohenleitenu zaujal sbor postavení na tamních výšinách ve dvou sledech, záložní dělostřelectvo bez přípřeží zůstalo na úpatí výšin.

Když okolo 8. hodiny dorazilo od předních hlídek a patrol hlášení, že se na silnici od Vídně ke Korneuburgu nachází ještě další nepřátelské kolony na pochodu, avšak ta, která táboří u Spitzu, se chová docela klidně a ještě krmí koně (fouragiren), bylo brigádám prostřednictvím písemných hlášení (Avisozettels) nařízeno vaření (Abkochen). Všechny prapory brigády generálmajora Bolzy musely Kerpenovu 6. praporu vypomoci s kotly na vaření a kastroly (Kochkesseln und Casserollen).

Zatímco se vařilo, dorazil k mému velkému překvapení můj poručík Mayer se svou piketou, která zůstala na korneuburských lukách. Nechal jsem si od něj okamžitě hlásit všechny události, abych je mohl přednést i s mými fakty dočasnému veliteli sboru.

Jmenovaný poručík uvedl, že z mých rozkazů, které mu byly odeslány dostal jen jeden, a ten ještě příliš pozdě, protože nepřítel, jenž vypochodoval proti našim piketám na Dunaji a také již dorazil k jeho postu, kterýžto ve 2 hodiny po půlnoci opustil, a odkud poté dorazil až sem po nejpřímější linii. Jmenovaný důstojník dále hlásil, že francouzská kolona sestávala z několika dobrovolnických jednotek (Freicorps), jejichž vzezření bylo pozoruhodné. Jeden z jejich důstojníků jel k rozmístěným piketám mávajíce bílou látkou na znamení přátelského přívítání, 100 kroků za ním jej následovaly hlavní posty kolony, za nimiž přicházel půltucet vídeňských nevěstek se štábními a vyššími (vyššími a nižšími) důstojníky na koních. Tyto holky měly v rukách džbány s vínem a připíjely s našimi lidmi na piketách a postech na přátelství; jedním slovem, odehrávaly se tam bakchanální oslavy podobné řeckým. – Důstojník, jenž byl vpředu, mu nejen připil a pozdravil jej s ujištěním jeho přátelství, ale také se mu snažil vysvětlit, že je mezi námi mír a oni mají táhnout jen proti Rusům. Nakonec dorazili vyšší důstojníci s kolonou, kteří jej ihned vyzvali, abys nimi přenocovali, že s nimi bude dobře zacházeno; jinak ale, když chtěl odejít ke své jednotce, tvrdili, že to s nastávajícím soumrakem není dobré, pokud nechce mít on se svým mužstvem potíže s ostatními francouzskými jednotkami, které ležely porůznu v okolních obcích, neboť dohoda brzy vyprší. Z překotné řeči opilých vyšších důstojníků ve věci dohody si dobře vyvodil, že naše armáda by mohla být zle oklamána.

Když tito vyšší důstojníci s jejich oficíry dohýřili a poté se z únavy a bezstarostně s celou svou kolonou uložili k odpočinku, snažil se využít tuto vhodnou příležitost, shromáždil své lidi, nabral s nimi směr pochodu přes výšiny k brněnské silnici a takto tedy unikli.

Podal jsem o tom hlášení dočasně velícímu polnímu podmaršálu Kolowratovi, jemuž jsem zároveň tohoto dobrého důstojníka obzvláště doporučil; obzvláště mi poděkoval a přislíbil na mne a tohoto důstojníka pamatovat.

Za rozbřesku 15. listopadu pochodoval celý sbor do Wilersdorfu a dorazil tam v 1 hodinu odpoledne, kde hlavní štáb a velení nad sborem převzala Jeho Jasnost kníže Liechtenstein.

Tento dobrý kníže nechal celému mužstvu vydat zdarma víno, zeleninu a maso. Sotva však byly tyto potraviny vydány a připraveny k vaření, byli jsme již ve 3 hodiny zalarmováni, načež generál Bubna coby dočasný náčelník štábu (Interims-Quartiermeister) nechal všechny jednotky až na salzburský pluk, stojící ve středu před obcí, rozestavit zpět do vinic na výšinách do bitevního pořádku, jezdectvo však zčásti vepředu, zčásti na obě křídla v údolí a na pláni. Hned však bylo vidět, že cílem nepřítele je jen podniknout s jezdectvem diverzi proti středu, ale [zároveň] ohrožením obou našich křídel lehkou pěchotou nás odříznout od Rusů. Proto byl v 5 hodin večer zahájen pochod do Poysdorfu (Poisdorf), odkud postup pokračoval za rozbřesku 16., ve 3 hodiny, po silnici přes Mikulov (Nikolsburg) a přes Dyji do Mušova (Muschau), za kteroužto obcí se na pastvině a malých výšinách za Dyjí bivakovalo v bitevním pořádku.

Sbor vyrazil znovu 17. a pochodoval přes Novou Ves (Mariahilf) do Pohořelic (Pohrlitz), kde došlo ke spojení s ruským sborem, který dorazil přes Krems.

Rusové tábořili po obou stranách silnice (à cheval der Chausée) vpravo za Pohořelicemi a c. k. jednotky vlevo před nimi na k tomuto účelu vhodné pastvině ve dvou sledech, hlavní štáb byl v Pohořelicích.

Nyní začaly naše útrapy, znásobené nedostatkem proviantu, přičemž Rusové, ačkoli dostávali své dávky separátně, odváželi také našemu sboru chléb a zásoby píce na otevřená místa této obce, bez ohledu na jakýkoli odpor, který proti tomu odvelené mužstvo projevilo, ba dokonce odváželi zavazadla důstojníků i s vozy do svého tábora.

Všechny naše stížnosti k našemu panu velícímu ničemu nepomohly. Ten se vyjádřil v tom smyslu, že budou předneseny ruskému veliteli, což se také stalo. Ruský generál však na tyto stížnosti odpověděl tak, že mu mají být předvedeni pachatelé nebo se má po nich nechat pátrat v jeho táboře; jeho mužstvu to však nebylo možno mít zcela za zlé, neboť to nedostalo již 14 dní žádné pravidelné zaopatření a přitom se muselo neustále bít s nepřítelem. Tento rezultát nám byl dán na vědomí; někteří důstojníci se s tím však kvůli utrpěným vysokým škodám odmítli smířit a odebrali se přímo k ruskému [vrchnímu] veliteli (Chef). Ten je však nejenže nechtěl přijmout, ale také je nechal u dveří svého pokoje odmítnout svými kozáky po ruském způsobu. Všichni byli pobouřeni: jednotky, protože byly citelně vzaty zkrátka, nadmíru pak obyvatelé obcí, kde byly tábory, stejně jako osady vzdálené i na dvě míle, protože byly nelidskými kozáky, ba dokonce i řadovými jednotkami, nemilosrdným způsobem vyplundrovány, a také vystaveny jiným nespočetným násilnostem.

Ve 4 hodiny ráno 18. se právě spojený armáda pohnula ve dvou kolonách vpřed, a sice Rusové po silnici, Rakušané přes Židlochovice (Selowitz) do Šlapanic (Schlappanitz), kam byl také přenesen hlavní stan. Zde převzal ruský velící generál (General en chef) Kutuzov (Kutusow) velení nad spojenou armádou.

19. pokračovala spojená armáda v pochodu, Rusové po silnici, Rakušané přes Slavkov (Austerlitz), Němčany (Niemtschau), Dražovice (Drasowitz) do Vyškova (Wischau), kde se také bivakovalo. Rakušané byli rozloženi vlevo před Vyškovem až k Brňanům (Brindlitz), Rusové vpravo na výšinách u Opatovic, spojenecký hlavní stan však zůstal ve Vyškově.

Ruští generálové a štábní důstojníci společně s částí vyšších důstojníků zrekvírovali všechny hostince a nepustili rakouské důstojníky blíže.

V noci 20. se z tohoto tábora vyrazilo k Olomouci; Rusové se pohybovali po silnici do Prostějova (Prossnitz), Rakušané však přes Topolany (Topolan), Želeč (Zeltsch), Čehovice (Czechowitz) do Kralic (Kralitz); hlavní stan byl přeložen do Prostějova. Při tomto pochodu se přihodilo, že jednotlivé brigády rakouského sboru nevedl žádný důstojník generálního štábu, důsledkem velké tmy nastal nepořádek tak, že jsme se museli na silnici křížit s ruskými kolonami; byla u toho i Bolzova brigáda, ke které jsem byl přidělen s mým 6. praporem Kerpenova [pluku].

Jak ruští důstojníci, kteří nechtěli nechat nikoho z nás vedle sebe, zacházeli s karabáči vůči našemu mužstvu, se nedá popsat. Za ranního rozbřesku jsem měl na tomto pochodu také poprvé možnost spatřit velícího generála Rusů. Přiblížil se ke mě se svou suitou, která byla sestavena následujícím způsobem: vpředu 6 kozáků s karabáči nebo biči v rukou, kteří celkově dělali svému velícímu místo, pak 6 mužů s píkami, 4 popové neboli kněží a asi 6 adjutantů; pak jel velitel s hořící dýmkou tabáku v ústech, po boku mu byl generální štáb, zatímco zástup uzavírala četa dragounů. Velitel mi položil otázku, co že je to u nás, Rakušanů, za velký nepořádek, když on přeci řádně vydal generálnímu štábu pochodový plán; přitom ještě poznamenal, že teď teprve vidí, že se jeho rozkazy nerespektují a vzniká tak nepořádek v jeho koloně. Odvětil jsem docela suše, že přece musí jasně vidět, že já kolonu ani nevedu ani neuzavírám, v důsledku čehož musím být tam, kam jsem byl přidělen, mohl by ale být té milosti a zamezit svým lidem bít naše mužstvo, protože my za to nemůžeme, že jsme v důsledku tmy zabloudili, načež nechal své kozáky jedoucí před ním okamžitě schovat biče.

22. byl na výšinách u Olomouce za Olšany (Ollschan) a Nemilany (Nimlau) zřízen tábor tak, že levé křídlo, tvořené Rakušany, se opřelo o Moravu. Prostor mezi výšinou u Nedvězí (Nedweis) až k Moravě byl sám o sobě dokonalou, asi 2000 kroků širokou planinou, po níž vedla zemská silnice z Kralic přímo do Olomouce (Olmütz) přes Nové Sady (Novou Ulici) (Neustift (Neugasse)). Tento úsek byl obsazen praporem srbské pěchoty (Servier-Infanterie), který tak tvořil nejzazší levé křídlo.

Odsud pak byla v přímém směru pěchota ve dvou sledech až k výšinám, tam kde se nacházely sklady prachu, tak, že [sklad] č. 5 (?) sloužil jako opěrný bod pro levé křídlo, a mezi ním a vsí Nedvězí byl zřízen tábor.

Veškeré jezdectvo, které přišlo po obou stranách silnice od Olšan, se postavilo přímo do středu mezi Rusy a Rakušany. Rusové vytvořili pravé křídlo, které se táhlo až ke Skálovu (Skalow). To vše obsahoval zevrubný plán plukovníka Weyrothera.

Ještě předtím než přibyla hlavní ruská armáda s její gardou, došlo k tomu, že do Olomouce přijel imperátor Alexander. Náš císařský Majestát mu vyjel vstříc daleko dopředu k jedné stanici. Podle líčení vícera lidí bylo jejich vzájemné setkání pohnuté; a sice to měl být Alexander poté, co se oba objali, kdo prohlásil: „Nyní jsme spojeni a žádný člověk nás nerozdělí, dokud zcela nezvítězíme nad tímto bezbožným nepřítelem!“. Oba monarchové se ještě jednou políbili a stáli proti sobě se slzami v očích. Potom měl náš Majestát nabídnout ruskému imperátorovi svůj kočár, ve kterém za ohromného jásotu veřejnosti přijeli do Olomouce, kde se konala velká iluminace.

23. obdržel tehdejší plukovník generálního štábu Macdermotte od dočasného náčelníka štábu hraběte (Quartiermeister) Bubna rozkaz, vyhledat bez prodlení na levém křídle vhodná místa pro mosty přes Moravu a po nalezení tyto ihned vybudovat, a také zřídit nezbytné komunikace s táborem a nechat je vytyčit slaměnými snopy; což bylo také okamžitě provedeno.

Mezitím přicházely od Rusů ve velkých masách jedna kolona za druhou, až nakonec kolem poledne přibyl princ Konstantin se zhruba 10 prapory gardových granátníků, 4 setninami myslivců a 18 eskadronami dílem karabiníků, dílem husarů, všechny z nejvybranějších jednotek, takže při jejich průchodu do tábora vzniklo v Olomouci velké pozdvižení nejen kvůli jejich hezkému vysokému vzrůstu, ale také znamenitému ustrojení.[8]

Naproti tomu stojí za zmínku, že jejich generálové a štábní důstojníci, ba dokonce velká část jejich mladých, čerstvě jmenovaných důstojníků, ihned po příjezdu opustili tábor a kde jen mohli, tam se svévolně ubytovali v místě hlavního stanu či v okolních obcích. Každý z těchto důstojníků měl při sobě malou suitu buď z kozáků nebo z mužstva jiných jednotek, dílem k ostraze, dílem k násilnému obstarávání potravin (Victualien).

Přitom si tito lidé počínali vůči našim ubohým poddaným nanejvýš politováníhodným způsobem, přičemž od nich nevymáhali jen nadměrné množství potravin, nýbrž je také okrádali. Toho nebyly ušetřeny ani fary.

V samotném hlavním stanu se mezi ruskými generály a štábními důstojníky pěstovala hra farao, kde se sázely významné částky v čistých dukátech. Naneštěstí se tam také nacházeli největší židovští špióni, zejména však mikulovští (Nikolsburger). Všichni se divili, jak je možné nechat vplížit tyto Židy do hlavní pevnosti, neboť od nich člověk nemůže čekat vůbec nic jiného, než zradu nepříteli. Ale při další početných a velmi sporných příležitostech nebral nikdo na tuto darebnou sebranku vůbec žádný zřetel, a byli Rusy trpěni stále více, pokud rozmnožovali ruský bank hotovými penězi. Odkud mohly tyto sumy peněz Židů pocházet, a zejména těch mikulovských, chci dalšímu poznání ponechat ukryto.

Zaopatření bylo v důsledku nahromadění velkých mas vojska často velmi nedostatečné. Propukávaly také nemoci a denně muselo být mnoho lidí vypraveno do špitálu v Olomouci; já jsem byl nucen během táboření před Olomoucí 5–6 náhle zemřelých z mého praporu, stejně jako 200 nemocných nechat převézt do špitálu.

24. přišel rozkaz, že Jeho Veličenstvo rakouský císař provede 25. odpoledne přehlídku svých jednotek a jako pevnostní posádka určeny vybrané prapory. Místo 25. odpoledne přijelo Jeho Veličenstvo s veškerou generalitou již okolo 9 ráno. Většina z našich štábních důstojníků, z nichž mnozí byli ubytováni v Olomouci, ještě v klidu dlela ve svých kvartýrech.

Já jsem však celou dobu setrvával v táboře – ač byvše u Olomouce, toto město jsem vůbec neviděl – abych stále věděl o všech událostech v mém praporu a mohl zamezovat četným excesům Rusů vůči našim ubohým lidem.

Když jsem zpozoroval příjezd Jeho Veličenstva do tábora, nechal jsem svůj prapor rychle nastoupit do přehlídkové řady.

Jeho Veličenstvo bylo tímto svižným počínáním natolik překvapeno, že okamžitě rozhodlo o milosti, že tento prapor nebude přeložen do pevnosti, nýbrž zůstane v koloně určené proti nepříteli. Páni generálové sice proti tomu činili námitky, ale Jeho Veličenstvo setrvalo při svém rozhodnutí s následujícím vyjádřením: „Shledávám v tomto praporu, vzdor jeho slabosti, velmi vysoký pořádek.“ Měl jsem tak čest, vyrazit se svým praporem znovu do pole, namísto něj byl do Olomouce určen prapor [pluku] Deutschmeister.

Zrána 26. odešly z tábora předem vybraných 10  šestých praporů do posádky pevnosti Olomouc.

Co během té doby dohodla v Olomouci obě Veličenstva, generálové a náčelníci štábů co se týkalo postupu proti nepříteli, mi zůstává neznámo; dozvěděl jsem se však, že se přitom vedla dvojí debata: totiž celý rakouský generální štáb byl proti ofenzivnímu postupu a vznesl přitom námitku, že celé území od Olomouce až k Vídni je oběma sbory zcela vyjedeno, ba dokonce že zásoby ve skladech jsou úplně vyčerpány.

Dále bylo konstatováno, postavení spojené armády před Olomoucí může být shledáno výhodným, protože v ní lze s nadějí na nejlepší výsledek vzdorovat postupujícímu nepříteli, v opačném případě by však mohla nalézt v pevnosti dostatečné krytí.

Dále byla vyslovena naděje, že v případě nepřátelského postupu by právě dorazil k Vídni z Čech nejen princ Ferdinand s jezdectvem, ale také Jeho císařská Výsost arcivévoda Karel.

Obecně byl náš generální štáb toho mínění, že kombinovaná armáda by dosáhla ve výše uvedeném postavení proti nepříteli největší výhody.

Všechny tyto dobré a rozumné názory zůstaly bez povšimnutí, namísto toho byl přijat ruským štábem, se souhlasem obou Veličenstev, ofenzivní plán našeho generála Weyrothera a prince Konstantina.

Veškerému jezdectvu kombinované armády byl okamžitě dán povel k pochodu a během 24 hodin jej bylo možno spatřit pochodovat na různých cestách dnem a nocí.

Sotvaže odešel 27. ráno za rozbřesku poslední oddíl, dorazil již do tábora rozkaz, že celá armáda má následovat, což se v 9 hodin ráno v pěti kolonách také uskutečnilo. K tomu budiž ještě poznamenáno, že se zjistilo, že poté co byl jezdectvu dán povel k vyražení, odešli do Mikulova z Olomouce také špiónující Židé, aby veškeré u Olomouce událé odchody [vojska] vyzradili nepříteli u Slavkova, Mikulova a Brna.

Pochod byl vinou Rusů, kteří často bez důvodu křížili naše kolony mimo silnici, mnohokrát narušován a také výrazně zpomalován, takže naše křídlo přicházelo do tábora téměř vždy teprve pozdě v noci.

Pochopitelně tím bylo zcela zbytečně unavováno nejen mužstvo, ale také dělostřelecké přípřeže, a lze říci, že zčásti i zruinovány. To vše se zdálo být, jak se nám také později ukázalo, jako zlá předzvěst pro působení proti nepříteli

Nebylo možné vysvětlit, proč ruské se kolony tlačily ze silnice na naše.levé křídlo, ale proslýchalo se, že velící generál rozhodl ve Vyškově manévrovat proti nepříteli různými způsoby, aby se tento nemohl dovtípit našeho skutečného plánu.

Nepřítel pochopitelně věděl jak tohoto pomalého postupu využít a došlo k tomu tak, že se podařilo spojit v Čechách rozmístěnému pozorovacímu sboru pod maršálem Bernadottem s francouzskou hlavní armádou;což byla pro nás převeliká nevýhoda

1. prosince, velmi pozdě večer, jsme přišli do našeho tábořiště u Slavkova. Všechny naše jednotky napochodované do bitevního pořádku se dopustily té hlavní chyby, že nerozmístily žádné předsunuté hlídky, ba dokonce ani táborové stráže, a tyto pak [byly postaveny] toliko u Rakušanů; jedním slovem, celá kombinovaná armáda stála v táboře skutečně neobezřetně. Dokonce ani v hlavním stanu nikdo nepomyslel na útok ze strany nepřítele, jinak by musela být přijata zcela jiná opatření. Toto vše mohu na svou čest a pověst potvrdit a prokázat, protože jsem se podle svého zvyku a zkušeností pokaždé odebral k našim předním hlídkám, abych prozkoumal jejich pozici a podle možností i [pozici] nepřítelovu.

Totéž jsem udělal i nyní a divil jsem se nemálo, když jsem pozoroval výše uvedenou neobezřetnost a neodpovědnou chybu, která bezpochyby patřila k jedněm z hlavních příčin naší těžké porážky v bitvě následujícího dne. Když jsem se vrátil zpět do tábora, podal jsem hlášení panu brigadýrovi Jirčíkovi o nedostatečném zabezpečení naší armády.

Ten byl tímto docela udiven a dal rozkaz, aby vše bylo co možná nejlépe na pozoru, aby nedošlo k přepadení nepřítelem. Rusům nebylo možno ničeho avizovat, neboť byli brigadýry počínaje až po poslední důstojníky,  jimž byl jejich tábor zcela lhostejný, nakvartýrováni v okolních obcích.

Další chybou bylo, že velící generál Kutuzov a jeho divizionáři více mysleli na vlastní pohodlí než na prohlídku tábora či rekognoskaci nepřátelského postavení.

Konečně okolo půlnoci obdržel hlavní stan zprávu, že nepřítel zdá se chce zaútočit. Na všechny strany byly prostřednictvím adjutantů a ordonancí odeslány dispozice. Většina z vyslaných však nevěděla, kde rozličné sbory táboří, pročež došlo k tomu, že několik z nich nedostalo žádné rozkazy; to byl zejména případ ruských brigadýrů, štábních a vyšších důstojníků, neboť nikdo z nich, jak již bylo řečeno, nebyl přítomen v táboře.

2. prosince v 7 hodin ráno bylo slyšet, v mlze tak husté, že bylo vidět sotva na 50 kroků, silnou střelbu, aniž by bylo možno rozlišit, která z částí naší spojenecké armády zaútočila, či byla napadena nepřítelem.

Jen tak zpola jsme viděli, jak se před námi ruské kolony po sledech různě šikují do bitevního pořádku, a že krátce nato proti nim postupoval francouzský dobrovolnický sbor (französisches Freicorps), který byl vystrojen téměř stejně jako Rusové.[9]

Jelikož byla hustá mlha, mysleli Rusové, že k nim chtějí ustoupit jejich myslivci nebo jiné jednotky, a vůbec proto nestříleli, nýbrž zůstávali stát v nejlepším pořádku (bez pokynů svých brigadýrů, štábních a vyšších důstojníků, kteří se stále ještě zcela bezstarostně nacházeli v obcích). Teprve když se nepřítel, zformovaný v masách, přiblížil asi na 20 kroků, všimli si, že se mýlili a vrhli se zoufalou smělostí a výjimečnou statečností proti němu. Nyní všude probíhal boj zblízka (Handgemenge), po kterém, při odhodlanosti Rusů, následoval ústup prvních nepřátelských, z různých říšských jednotek (verschiedenen Reichstruppen)[10] vytvořených mas. Konečně postoupili stupňovitě seřazení (en échiquier aufgestellt) francouzští granátníci a zaútočili, když zpozorovali ústup svého prvního sledu, s klobouky pevně naraženými na levé oko, prudce vpřed. Rusové, stále bez vedení ze strany svých nadřízených, přesto zůstávali stále dokonale sevřeni a podnikli ofenzivní úder. Boj byl oboustranně veden tak sveřepě, že dlouho kolísal sem a tam, až nakonec ruské masy povolily a do týla jim vpadlo francouzské jezdectvo.

Sotva to francouzské masy zpozorovaly, otevřely se, vypálily z kanónů, které, skryty v jejich středu, byly vytaženy skrze mužstvo, kartáčovou salvu, čímž byly ruské kolony zcela rozbity. Mezitím přijeli na koních ruští brigadýři a štábní důstojníci, také se dostavili ostatní důstojníci a hledali své brigády resp. sbory; větší část z nich však padla do rukou nepřátelskému jezdectvu, zbytek jich však prchal s rozprášeným ruským mužstvem zpět.

Nyní byl také proti Rakušanům namířen z několika stran útok nově zformovaných, stupňovitě postavených nepřátelských mas. Brigadýři nevěděli, na kterou stranu se mají postavit čelem (Front machen) k jednotkám postupujícím na výšiny hlubokými úvozy (tiefen Defiléen) ve vinicích, k tomu byla děla rozmístěna do svých pozic jen s nejvyšším úsilím kvůli vyčerpanosti koní.

Setník Till 6. Kerpenova praporu (des 6. Kerpen’schen Bataillons), jenž byl generálmajorem Jirčíkem vyslán, aby zjistil, jaké nepřítel v mlze dělá pohyby a co podnikají Rusové, přijel zpátky a sdělil brigadýrovi, že pokud nenechá brigádu rychle odpochodovat, bude pozdě, neboť nepřítel se blíží zrychleným krokem ze dvou stran. Sotva bylo toto hlášení podáno, byl již také celý pluk Würzburg ohrožen středem nepřítele. Statečný plukovník Sterndahl coby brigadýr svého pluku a 6. praporu Auerspergovy pěchoty (Auersperg-Infanterie)[11] nechal postupovat proti nepřítel, jeho zastupující velitel pluku (Interims-Regiments-Commandant)[12] zaútočil na Francouze nanejvýš statečně s granátníky a obrátil je na ústup.

Protože však kvůli mlze nabraly postupující prapory směr příliš doleva, a v důsledku čehož se odtrhly příliš daleko od brigády, nechal nepřítel, využívajíce této chyby, prorazit své jezdectvo, prapory odříznout a obklíčit (tournir). Chrabrý pluk se tak dostal do nepořádku; jeho větší část padla do zajetí nebo byla rozprášena.

Složený 6. prapor Auerspergovy pěchoty, který byl dvakrát tak silný než ostatní šesté prapory, (a to sice z toho důvodu, že podplukovník Bach k sobě stáhnul mnoho rozptýlených lidí od Ulmu a spojil s výše jmenovaným praporem) byl proto velkou podporou pro zastupujícího brigadýra (Interims-Brigadier) Sterndahla k zaplnění vzniklé mezery.

Zatím nechal Napoleon postoupit třetí sled svého pravého křídla složeného z bavorských jednotek s několika spojenými francouzskými granátnickými masami.

Během všech těchto výše popsaných událostí měl třetí sled Rakušanů čas k sešikování. Dříve než toho však bylo dosaženo, rekognoskoval jejich brigadýr jednu malou vhodnou výšinu se záměrem, nechat na ni vyvézt několik kanónů; byl však při tom zraněn střelou nepřátelského myslivce stojícího na úpatí oné výšiny.

K odražení útoku jsem nechal svůj prapor zformovat do masy, postoupit na zmíněnou výšinu, nastoupit čelem, a jelikož jsme byli ohroženi zepředu a z boku, avizovali jsme kamarádům z pluku Beaulieu, aby se k nám přimknuli a kryli křídlo. Když nepřátelští harcovníci zpozorovali tento nástup, stejně jako umísťování (placirung) dvou děl, kterými mohla být postřelována celá nepřátelská linie, jejich střelba se na čas odmlčela. Během toho, co jsem uděloval tyto dispozice, volal na mne generál Jirčík hlasitě: „Bravo, pane majore Mahlerne!“.

Sotva byl nástup proveden, zpozoroval jsem, že se nepřítel sešikoval k čelnímu útoku. Když krátce nato zahájil svůj postup, nechal jsem na něj vypálit několik salv po řadách (Dechargen mit Gliedern) a tím donutil zastavit. Mezitím se na prapor [pluku] Beaulieu snesl prudký útok francouzských granátníků a [prapor] byl vržen zpět. Nyní jsem přikročil společně s vedle stojícím praporem [pluku] Reuss-Greitz k protiútoku; během postupu vpřed jsme byli těžce ostřelováni, přitom byl setník Nigl s větším počtem lidí těžce raněni a mnoho usmrceno.

V důsledku těchto utrpěných ztrát, stejně jako z důvodu, že moje obnažené levé křídlo bylo nyní ohroženo nepřítelem, začal můj prapor kolísat, přesto jsem jej povzbuzoval, aby zůstal sevřený a neustupoval. Můj chrabrý adjutant, praporčík Eliášek (Jiljaschek), jenž viděl padnout raněné setníka Steinberga a poručíka Bayera, seskočil z koně a dal jej prvně jmenovanému k dispozici; sám ale tasil kord a vedl odvahy zbavené lidi v pořádku vpřed.

Díky několika námi vystřeleným salvám palba nepřítele zeslábla, v důsledku čehož byl zpětný transport raněných méně nebezpečný. Ve středu mého praporu se udál případ, kdy mého praporečníka (Fahnenführer) náhle srazila nepřátelská kulka z muškety; dostal jsem tenkrát během boje od velícího přiděleny dva kadety coby důstojníky, bez toho aby mi byli schopni říci, jaké nosí hodnosti; byli pouze schopni oznámit, že dekret bude teprve následovat. Přidělil jsem oba k zástavě. Jeden z nich, jménem Schöndler, byl od kyrysníků. Když viděl, že jeden francouzský důstojník vyskočil z masy, aby mému padlému praporečníkovi sebral zástavu, vrhnul se na prvně jmenovaného se šavlí a uštědřil mu sek do jeho ruky, načež tento nechal zástavu být. Ušlechtilý důstojník, zachránce mé praporové zástavy, mi ji předal s následujícími slovy: „Zde Vám předávám, pane majore, nejvzácnější vlastnictví našeho praporu, zástavu.“ Na své riziko jsem je a výše jmenovaného adjutanta jmenoval do vyšší hodnosti. Musím připustit, že tento den byl pro mne vzdor všem smutným událostem šťastným.

Nyní zahájil ústup také vedle mne stojící prapor [pluku] Reuss-Greitz, během něhož byl ranou s pušky přes břicho a páteř těžce raněn jeho velitel chrabrý podplukovník Seovaud (?). Nyní jsem viděl, že jsem téměř sám a nechal jsem hrstku mých zbývajících lidí zformovat do masy.

Měl jsem již 1 důstojníka, 72 mužů mrtvých, 2 setníky a přes 100 mužů raněných, konečně 50 zajatých. Značná část mužstva také během pochodu onemocněla, zemřela a pohřešovala se, takže stav praporu, který před bitvou (Affaire) sestával z 312 hlav, nyní čítal sotva 80.

Ustupoval jsem tváří k nepříteli pomalu sevřeně k lesíku a když jsme se k tomuto přiblížili, povšimli jsme si, že máme před sebou bažinu, v níž byl zpola potopen nějaký kozák se svým koněm.

Když jsem to viděl, dal jsem svému praporu příkaz stáhnout nalevo stranou této bažiny, abych mohl překročit hluboký příkop odtoku, obrátil jsem se svým koněm, jelikož jsem nemohl tuto překážku překonat, k bažině a brzy v ní byli s koně napůl zabořeni. Dobrý kůň se přesto propracovával kupředu, ale jen kousek od druhého břehu bažiny se stalo, že se zachytil do kořene nějakého stromu, a já jsem se již viděl být ztracen. Nepřítel se sem neodvážil, pravděpodobně proto, že viděl vedle močálu stát praporovou masu (Bataillonsmasse) a ruské gardové husary, nechal však vystřelit dělovou ránu, kterou jsem však nebyl zasažen ani já ani kůň, nýbrž strom, pod kterým jsem byl skryt. Vyděšen praskotem rozstřeleného stromu, vyskočil můj kůň se mnou dvěma skoky z močálu ven a já byl zachráněn.

Když jsem poté pokračoval s mým praporem v pochodu z výšin dolů po cestě přes most u mlýna, povšimnul jsem si, že tato je hlavní komunikací (Hauptcommunication) do Slavkova z Brna, a že část našeho stejně jako ruského dělostřelectva ustupuje. Nechal jsem tedy svůj prapor napochodovat, aby výše uvedený most držel (souteniren), dokud dělostřelectvo neprojede.

Skutečně také dělostřelectvo přejelo po mostě beze ztráty. Francouzské jízdní myslivci, kteří se tam mínili obrátit se svými dalšími silami (Force), jsem nechal silně ostřelovat po řadách, přičemž naše dělostřelectvo, které zatím napochodovalo na malou výšinu za mnou, mi svými dobře umístěnými skákavými střelami (Gellschüssen) sekundovalo. Tím byla sice větší část myslivců donucena k ústupu, jeden jejich oddíl přesto zaútočil (attakirt) na 5. prapor [prince] Württemberského (Württemberg’sche 5. Bataillon) ustupujícího ve formaci masy (in Masse-Formation) nahoru na výše zmíněnou výšinu, pročež jedna jeho část byla rozprášena, největší část se musela vzdát nepříteli, zbytek našel ochranu vzadu za hostincem ležícím na brněnské silnici. Nyní jsem dostal rozkaz, abych se svým praporem kryl dělostřelectvo, které svou palbou bránilo nepřátelskému jezdectvu v průniku přes most a potok; kterémužto rozkazu jsem také přesně dostál.

Francouzi nechali přivézt několik kanónů a houfnic a [chtěli] umlčet, byť bez úspěchu, naše dělostřelectvo. Jelikož jsem stál za ním, musel jsem na povel velitele dělostřelectva (Artillerie-Chefs) hned ustoupit na další, výše položenou výšinu.

Dělostřelecký souboj sice ještě nějakou dobu pokračoval, ale brzy jsme také my dostali rozkaz k ústupu.

Tím skončilo mé účinkování v bitvě u Slavkova.

---

[1]    b. a. Tagebuchblätter aus dem Jahre 1805. In: Mittheilungen des k. k. Kriegs-Archivs, Jahrgang 1881, s. 499–523.

[2]    Správná podoba příjmení je Weeber (srov. UHLÍŘ, D., Slunce nad Slavkovem. Třebíč, 2000, s. 51; WREDE, A. Frh. v. – SEMEK, A., Geschichte der k. und k. Wehrmacht. Die Regimenter, Corps, Branchen und Anstalten von 1618 bis Ende des XIX. Jahrhunderts. III. Band. Wien 1898–1905, s. 128) Conrad von Weeber, někdejší plukovník kyrysnického pluku Kaiser č. 1, byl krátce před bitvou u Slavkova povýšen na generálmajora. Bližší biografické údaje tohoto důstojníka nejsou dosud známy.

[3]    V současnosti Langenzersdorf.

[4]    Dnes Brigittenauer Spitz, nejsevernější část dnes vídeňské městské části Brigittenau, která odděluje dunajský kanál od hlavního toku Dunaje. Dříve se místo nazývalo Nußdorfer Spitz.

[5]    Bubnový signál k shromáždění a nástupu.

[6]    Blíže je tato událost popsána v dějinách kyrysnického (později dragounského) pluku č. 1, viz WENKE, E. Geschichte des K. u. K. 1. Böhmischen Dragoner-Regimentes Kaiser Franz. Rakovpotok, 1896, s. 133.

[7]    Označení „dobrovolnický sbor“ je zcela chybné. V roce 1805 ve francouzské armádě se žádné podobné jednotky nevyskytovaly. U majora Mahlerna mohly vzbudit takový dojem snad některé řadové francouzské jednotky vystrojené z obsazených rakouských skladů či z válečné kořisti v Ulmu. Jejich celkový vzhled byl podle dobových pozorovatelů velmi zvláštní.

[8]    Ruský gardový sbor pod velením následníka trůnu Konstantina Pavloviče dorazil do tábora u Olomouce 24. listopadu 1805 v síle 10 praporů pěchoty, 17 eskadron jezdectva a 4 dělostřeleckých rot. Z toho byl granátnický pouze Tělesný-granátnický pluk v síle tří praporů, který navíc tehdy ještě ke gardě nenáležel. Srov. KLÁTIL, K. Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu. In: Třetí koaliční válka 1805, její kořeny – její pozadí. Brno, 2004, s. 239–240.

[9]    Viz pozn. 7.

[10] Zde se jedná o autorův omyl. Napoléonova armáda neměla u Slavkova v sestavě žádné jednotky, které by byť vzdáleně mohly být označeny tímto způsobem. Pojem „říšské jednotky“ by v rakouské terminologii mohl do roku 1805/1806 charakterizovat případný kontingent některého ze suverénních států v rámci Svaté říše římské národa německého. Nejblíže bojišti a do situace na Moravě nepřímo zasahující byly jednotky bavorské. Bitvy u Slavkova se však neúčastnily.

[11] Podle dějin pěšího pluku 23 (KUN, J. E. Kriegs-Album des k. u. k. Infanterie-Regiments No. 23. Ein Gedenkbuch in Wort und Bild. Budapest, 1916. Viz oddíl Bitva u Slavkova v monografiích k dějinám rakouských pluků.) velel původně této brigádě složené z pluku Salzburg a 6. praporu pluku Auersperg generálmajor Ferdinand von Mondet (jeho jméno se však v souvislosti s bitvou v literatuře prakticky nevyskytuje), jenž však brzy utrpěl zranění a velení nad brigádou převzal plukovník Ferdinand svobodný pán von Sterndahl.

[12] Podplukovník Hübler.

Český překlad byl publikován poprvé v roce 2005 ve sborníku Projektu Austerlitz: Bitva u Slavkova a válka roku 1805.