Francouzských, anglických, ruských i německých pamětí na války s revoluční a napoleonskou Francií se zachovalo bezpočtu, v habsburské monarchii, která se v těchto bojích bila nejdéle, jich ale vzniklo překvapivě poskrovnu a vzpomínek vojáků z českých zemí je jak šafránu. Nejspíš pouze tři, jedny z pera důstojníka a známého obrozence, druhé z pozůstalosti prostého kyrysníka a třetí, které po sobě zanechal poddůstojník pěchoty. Osudy měli ti tři vojáci rozdílné, všechny ale byly dramatické a oni je dokázali vyprávět živě, bez vychloubání, s mnoha podrobnosti nejen z bojů, ale i z vojenského života. Ani jeden z nich se sice neproslavil činem, který by vešel do dějin, to, co prožili a přežili, z nich ale dělá hrdiny, byť zapomenuté.
Bitva u Neerwinden, 18. března 1793 – Johann Nepomuk Geiger (1805–1880)
Hejtman z Bratřic
Jana Jeníka, rytíře z Bratřic, syna z vladycké rodiny, narozeného 6. ledna 1756 v Radvanově, nechal otec studovat u pražských jezuitů, na gymnasiu, na filosofii i právech, leč on se jako sedmnáctiletý dal z neznámého důvodu (nejspíš však proto, že rodina přestala studia platit) roku 1773 k vojsku, k pěšímu pluku (Infanterie-Regiment) O. Wallis (později Wenckheim) č. 35. Jako praporčík (Fähnrich) a podporučík bojoval na Balkáně proti Turkům, roku 1790 se stal nadporučíkem a o pět let později hejtmanem (Hauptmannem, setníkem). Zažil řadu tažení a vojenskou službu opustil v roce 1799.
Od roku 1792, kdy propukla tzv. 1. koaliční válka proti revoluční Francii, bojoval na německé frontě, tedy ve Francii, Belgii či Nizozemí. Účastnil se bitev u Aldenhovenu, Neerwindenu, Valenciennes, Cambrai a Maubeuge, viděl mnoho dramatických událostí včetně toho, jak na rakouskou stranu přeběhl revoluční generál Dumouriez, a 13. června 1794 byl v Hooglede zraněn. Prodělal ústup z Belgie, účastnil se roku 1795 dobývání Mohuče a v roce následujícím byl podruhé, tentokrát těžce, raněn u Limburka. Roku 1799 začala válka tzv. 2. protifrancouzské koalice, setník rytíř z Bratřic ale už 5. března, deset dní před vítězstvím arcivévody Karla nad generálem Jourdanem u Stockachu, na hodnost i službu rezignoval. Ve svých denících popsal rozmarný život důstojníků, jejich povinnosti, svoje lásky, boje i nebezpečí.
„Tak běželo naše mužstvo střílejíc daleko vpřed, až se přiblížilo k nepřátelským čtverhranům. Zde se dostalo do všestranné křížové palby a zastavilo se. Mezi vzrůstajícím počtem mrtvých i raněných byl jsem i já zasažen kartáčovou kulí do pravé ruky, takže šavle mi daleko odletěla. Zvedli ji granátníci, kteří byli vedle mne, a když spatřili, že kusy mého oděvu jsou zbarveny krví, vzali mě ihned do svého středu a odvedli. Podržel jsem z nich u sebe pouze granátníka Špinku a ostatních pět jsem znovu poslal do boje. Nyní jsem si musel se Špinkou pospíšiti rychle do lesa, neboť nepřátelská dělostřelba dosahovala až k lesu a dělové koule dopadaly před námi i za námi,“ poznamenal si o svém zranění roku 1794.
Jiná pasáž z obléhání pevnosti Quesnoy roku 1793 mluví o chvílích, které vojáci pokládali za nejhorší: „Být v každém okamžiku ve smrtelném nebezpečí a nemít možnost se bránit, je ze všeho nejhorší. Nepřítel nám škodí a my mu to nemůžeme oplatit. Zasypává nás vražednými střelami a my mu nemůžeme ani jednou ranou odpovědět, jenom děláme terč, který musí nechat na sebe střílet. Tak smýšleli i naši granátníci, poněvadž byli dnes poprvé v ohni a viděli brzy vpravo, brzy vlevo, jak jsou odnášeni mrtví a smrtelně ranění dělníci a dívali se na to ovšem kysele. Bylo mezi námi hluboké ticho, žádný z nich ani nehlesl. V tom dlouhém mlčení se ozval konečně nahlas granátník Kotěra: ,Tady sedíme za sedm krejcarů denně. Jestlipak by tady chtěl chvilku sedět nějaký pražský měšťan za sto dukátů?‘ Tento nápad pohnul několik granátníků k úsměvu a dal látku k různému vyprávění.“
Hejtmanovo rozloučení s vojáky
Když se hejtman z Bratřic loučil s plukem, pronesl k vojákům projev, v němž zmínil i slavnou českou vojenskou minulost:
„Pamatujte, do boje jdouce, na našeho krále a císaře Karla Čtvrtého, zakladatele mostu pražského, též i Nového Města, pravého Otce naší vlasti! Mějtež vždy v paměti nepřemoženého reka Jana Žižku z Trocnova, vůdce lidu táborského, kterýžto (…) jak v Starém zákoně Josue (…) pouhým jménem a hlasem svým vojsko nepřátelské daleko přes 200 000 mužův v počtu silné jako stádo rozplašil a zahnal. Podobně hleďte na Prokopa Velkého, před kterýmž veškerá říše římská trnula (…) Já se tady (…) s vámi teď loučím, a žádám, byste mne v své mysli a náchylné paměti dlouhý čas podrželi! Mějte se vždy dobře!“
Jiří Kovařík
- Čeští hrdinové válek s Napoleonem – Šikovatel Pešek
- Čeští hrdinové válek s Napoleonem – Kyrysník Müller