Srovnání vybraných momentů obou bitev, které současně představují Napoleonovo největší vítězství a jeho definitivní porážku a jsou bitvami napoleonských válek nejstudovanějšími, nejznámějšími, nejvýznamnějšími a kromě toho také dodnes opředené legendami, které se prolínají se zkresleným podáním jejich průběhu. Úvaha zazněla jako příspěvek do diskuse během pásma přednášek v programu Napoleonských dnů 2020.
Těžko říci, oč je takový údaj (zmíněný v jednom facebookovém příspěvku) opřen, nicméně otázka, kolik kulí bylo v bitvě pěchotou vypáleno a s jakým efektem je důležitá. Podíváme se, co by 10 tisíc kulí na jednoho zabitého znamenalo u Slavkova a odhadneme skutečnější čísla.
Navážeme na předchozí článek O francouzských pěchotních puškách, prachu a olovu, a budeme se věnovat balistickým vlastnostem francouzské pěchotní pušky vz. 1777, a obecně zásadám účinně vedené palby pěchoty přelomu 18. a 19. století.
S laskavým svolením autora publikujeme na webu studii o ruské armádě v roce 1805 se sborníku Třetí koaliční válka 1805.
Publikujeme po šestnácti letech upravený a doplněný text příspěvku ze sborníku Třetí koaliční válka 1805: Napoleonova armáda v roce 1805: štáby, pěchota, jezdectvo, dělostřelectvo, ženijní vojsko, neřadové jednotky, veteráni, vojenské školy, zdravotní služba, vozatajstvo, Císařská garda, národní garda, četnictvo, konskripce, vojenská justice.
Když vám místo toho, že pluk gardových dragounů byl založen dekretem z 15. dubna 1806 a spolu s jízdními granátníky nadále formoval brigádu těžkého jezdectva Císařské gardy, odborník Acaballado poví, že „byli určeni i jako vojenský doprovod ke stráži u obou císařoven“, a je to jen začátek, je to opravdu nepříjemné.
Slovo sapér (sapeur) vzniklo ze slova sapa (sape), což je při obléhání útočný zákop určený k přiblížení se k nepřátelskému opevnění, a především toto obléhací dílo, ale i mnohá další, a obranná, případně mosty, mají sapéři za úkol během válečného tažení konstruovat, případně ničit, a využívají k tomu rozličného nářadí, jímž jsou vybaveni od seker, přes lopaty, krumpáče k pilám. Nyní ovšem nebude řeč o ženijním vojsku, v němž kromě sapérů slouží také minéři a pionýři, ale o sapérech pěchoty a jezdectva francouzské armády přelomu 18. a 19. století.
Víte, že (polní) dělostřelectvo nepoužívalo trojí druh munice: koule, granáty a kartáče, ale že polní dělostřelectvo střílelo v době bitvy u Slavkova šesti druhy projektilů, francouzské dělostřelectvo pěti. A že jiné projektily vystřelují kanóny, jiné houfnice? A víte, že se granáty nestřílelo proti "rozptýleným jednotkám"?
Podle Bardinova Slovníku pozemního vojska je houfnice (obusier) "horizonátlním moždířem, na kolech, nebo krátký kanón, s komorou stejného tvaru jako má moždíř; její konstrukce nedovoluje vyšší prachovou nálož než desetinu hmotnosti projektilu, čehož účelem je pálit s odskoky s nevelkým náměrem. Tento válečný prostředek je nezbytným pro pěchotu, jde-li o útok proti redutám nebo jiným polním opevněním, vesnicím, oddílu jezdectva; podle potřeby vystřeluje zápalné koule, kartáče hrubé i lehké, nebo granáty (obus)."
Bol to druhorodený syn presláveného uhorského husárskeho veliteľa a národného hrdinu, poľného maršala a ríšskeho grófa Andreja, grófa z Futaku, ktorý sa v časoch sedemročnej vojny po celom svete preslávil svojim nečakaným a úspešným výpadom poza pruské tylo proti Berlínu.