Když vám místo toho, že pluk gardových dragounů byl založen dekretem z 15. dubna 1806 a spolu s jízdními granátníky nadále formoval brigádu těžkého jezdectva Císařské gardy, odborník Acaballado poví, že „byli určeni i jako vojenský doprovod ke stráži u obou císařoven“, a je to jen začátek, je to opravdu nepříjemné.
Slovo sapér (sapeur) vzniklo ze slova sapa (sape), což je při obléhání útočný zákop určený k přiblížení se k nepřátelskému opevnění, a především toto obléhací dílo, ale i mnohá další, a obranná, případně mosty, mají sapéři za úkol během válečného tažení konstruovat, případně ničit, a využívají k tomu rozličného nářadí, jímž jsou vybaveni od seker, přes lopaty, krumpáče k pilám. Nyní ovšem nebude řeč o ženijním vojsku, v němž kromě sapérů slouží také minéři a pionýři, ale o sapérech pěchoty a jezdectva francouzské armády přelomu 18. a 19. století.
Víte, že (polní) dělostřelectvo nepoužívalo trojí druh munice: koule, granáty a kartáče, ale že polní dělostřelectvo střílelo v době bitvy u Slavkova šesti druhy projektilů, francouzské dělostřelectvo pěti. A že jiné projektily vystřelují kanóny, jiné houfnice? A víte, že se granáty nestřílelo proti "rozptýleným jednotkám"?
Podle Bardinova Slovníku pozemního vojska je houfnice (obusier) "horizonátlním moždířem, na kolech, nebo krátký kanón, s komorou stejného tvaru jako má moždíř; její konstrukce nedovoluje vyšší prachovou nálož než desetinu hmotnosti projektilu, čehož účelem je pálit s odskoky s nevelkým náměrem. Tento válečný prostředek je nezbytným pro pěchotu, jde-li o útok proti redutám nebo jiným polním opevněním, vesnicím, oddílu jezdectva; podle potřeby vystřeluje zápalné koule, kartáče hrubé i lehké, nebo granáty (obus)."
Chronologický přehled vývoje armád Francouzské republiky v letech 1795-1803, jejich pojmenování a jejich velitelé.
Jak to bylo s odsuny zraněných před dobou slavných létajících ambulancí Dominiqua Larreye a "würstwagenů" Pierra Percyho? V počátku vzniku prvotní péče o zraněného vojáka a jeho odsunu z bojiště? Vysvětlují další řádky.
V minulých měsících proběhly vzpomínkové akce k příležitosti 210.výročí války roku 1809, jejichž vrcholem byla vzpomínková akce na bitvu u Znojma konaná v Únanově 10.-14.7 2019. Pojďme se podívat, kde byl a co po bitvě u Znojma v roce 1809 dělal 30. pluk řadové pěchoty, jehož voltižérskou rotu 1. batalionu představuje SPVH Veselí nad Moravou.
V článku o Jominiho formacích a nasazení pěchoty je odstavec, který zopakujeme a rozvineme. Týká se smíšené sestavy pěchoty, a sice v úzce definované formě jednoho rozvinutého batalionu, který vede boj palbou, a dvou batalionů v útočných kolonách za jeho křídly (případně dokonce vyrovnané s tímto batalionem čelem na stejné linii), které následně napadají otřesného protivníka bodákovým útokem, ať už ofenzívní akcí, nebo v obraně protiútokem.
V článku Baron Jomini - O formaci a nasazení pěchoty jsme konstatovali, že Jomini je jediným dobovým teoretikem válečného umění, který se zabýval formacemi, v nichž útočil 18. června 1815 u Waterloo 1. armádní sbor generála Doueta d'Erlon. V posledním Napoleonově tažení sehrál důležitou roli maršál Ney. Mj. autor zajímavých Vojenských studií, které možná, nepřímo, nabízejí odpověď na otázku, kdo nešťastné kolony od Waterloo vymyslel.
Během versináže výstavy Znaim/Znojmo 1809 jsme se dostali mj. k otázce, co vlastně pěchotní pušky na přelomu 18. a 19. století vydržely, jakou zátěž snesly. Neexistuje patrně lepší pramen poznání než Gassendiho Aide-Mémoire à l'usage des officiers d'artillerie de France, vydaný v několika vydáních v průběhu první poloviny 19. století.