Baterie, bubenické signály, užívané ve francouzské armádě byly sjednoceny a předepsány ordonancí ze 14. května 1754, kdy byl také předepsán jednotný pořadový krok. Instrukce z roku 1754 popisuje následující: l’Appel, l’Assemblée, la Charge, le Drapeau, l’Enterrement, la Fascine (Breloque), la Générale, la Marche (Marche du Roi de Prusse), l’Ordre de Pied Ferme, le Ban, la Prière, la Retraite. Postupně se vyvíjely, měnil se jejich význam a byly nahrazovány/doplňovány jinými.
Předpis z 1. srpna 1791 jich zná deset:
Znamení tambor-majora pro jednotlivé bubenické signály.
1°. La générale……… Natáhnout pravou paži, uchopit hůl uprostřed a zvednout hlavici do výše nákrčníku.
2°. L’assemblée…….. Natáhnout paži, zvednout hůl asi jednu stopu [32,48 cm] nad zem a současně dát palec na hlavici.
3°. Le rappel………… Dát hůl na pravé rameno, hrotem dozadu.
4°. Aux drapeaux….. Zvednout paži, otočit zápěstí k sobě tak, že hůl je ve vodorovné poloze ve výšce nákrčníku.
5°. Aux champs…….. Zvednout hůl kolmo hrotem vzhůru, paže natažená do výšky pravého ramene.
6°. Le pas accéléré… Přenést hůl přímo před sebe, hrotem napřed, paže natažená.
7°. La retraite……….. Protáhnout hůl napříč za záda.
8°. La messe…………. Přenést hlavici hole na pravé rameno.
9°. La berloque…….. Uchopit hůl za šňůru a natáhnout paži do výšky ramene.
10°. Aux armes…….. Přenést hůl na levé rameno, hrotem dozadu.
Kromě předpisových baterií existovaly také některé nepředepsané, ale v různých situacích užívané (převzato a mírně upraveno/doplněno z textu Michala Šťovíčka):
La Générale: generální nástup svolával všechny vojáky posádky, ležení nebo tábora. Vybubnováno nečekaně pak jako poplach volalo všechny do zbraně a na jejich poplachová stanoviště. Při výcviku oznamovalo konec cvičení.
L’Assemblée: nástup svolával vojáky po rotách, také svolával táborové/posádkové stráže.
Le Rappel: svolával roty k nástupu do batalionu. Rovněž se jím vzdávala čest Senátu nebo jeho jednotlivým členům, velkodůstojníkům a velitelům kohort Čestné legie, velitelům teritoriálních divizí, velícím divizním generálům a generálům na inspekci. Někdy se Le Rappel bubnoval místo La Générale: když se volala do zbraně jen část tábora nebo posádky, nebo se svolávali rozptýlení vojáci zpátky do řadů. Za nočního přesunu jím dával zadní bubeník signál, že potřebuje, aby se čelo kolony zastavilo. U větších kolon se pak signál předával odzadu po batalionech. V poli/při obležení oznamovalo, že posádka chce kapitulovat a vyvěšuje bílý prapor, nebo že jedna či druhá strana vysílá parlamentáře: pak se signálu říkalo La Chamade.
Aux Drapeaux: používal se při vynášení praporu (orlice) z obydlí velitele k jednotce nebo při jeho odnášení zpět. V poli se používal ke svolání rozptýlené jednotky k praporu, opětovnému zformování batalionu.
Aux Champs, také La Marche nebo Le Pas Cadencé: „do pole“ („pochod“, „pořadový krok“). V poli oznamovalo, že čelo vojska se vydává na pochod. Jinak se používal na poctu Nejsvětější svátosti, Jeho Veličenstvu, princům a dvorským hodnostářům, ministrům, maršálům, vrchním velitelům. V pevnostech oznamovalo večerní zavírání bran. V tempu 76 kroků v minutě doprovázelo tzv. běžný krok, pas ordinaire.
Le Pas Accéléré, také Le pas Redoublé: „zrychlený (zdvojený) krok“. Zaváděly se jím stráže. V zásadě se bubnovalo tempem 100 kroků za minutu, ale mohlo se na pokyn velitele zrychlovat až na 120, kdy přecházel do La Charge. Šlo o základní pochodové tempo francouzské pěchoty. Jezdectvu ordonance z roku 1804 předepsala 110 kroků v minutě, pěchotě Varšavského vévodství předklad francouzského předpisu z 1. srpna 1791 také: a je nepochybné, že i francouzská pěchota pochodovala častěji tímto tempem. Výraz zdvojený krok přestal být užíván, když bylo tempo běžného kroku ordonancí z roku 1776 zvýšeno na 70 v minutě, a krok v tempu 120 byl nazván manévrovacím krokem.
La Retraite: ústup. V táboře, ležení či posádce sloužilo jako večerka (čepobití). Při mimořádných událostech, např. požáru, nařizoval vojákům okamžitý návrat do jejich ubikací. V poli v tempu zrychleného kroku doprovázel ústup jednotky.
La Messe: od revoluce se v původním smyslu nepoužíval, dříve svolával kompanie beze zbraně v neděli nebo ve svátek. Stal se signálem, jehož užívání se lišilo od pluku k pluku i od roty k rotě.
La Breloque, také La Fascine: bubnoval se pro nástup k fasování nebo k táborovým pracím. Při cvičeních dovolovalo jednotkám zrušit krok a volný rozchod.
Aux Armes: „do zbraně“. Svolával stráže a hlídky.
La Charge: „útok“. Hraje se v tempu 120 kroků za minutu v závěrečné fázi bodákového útoku.
La Diane: „budíček“. V táboře a v pevnostech budil, v posádce na úsvitu oznamoval otevírání bran, v táboře ještě zdvojení stráží, někdy též na uvítání důstojníkovi.
Le Ban: se nechává hrát, aby byla obnovena pozornost jednotek. Toto bubnování předchází čtení denního rozkazu, proslovu vyššího důstojníka, nebo četbě oficiální proklamace, systematické proklamace před důležitou bitvou. Během tažení se rovněž užívá před oslovením civilní veřejnosti.
Pozice bubeníků a hudebníků podle předpisu z 1. srpna 1791.
Bubeníci každého batalionu budou seřazení do jednoho řadu v mírovém a do dvou řadů ve válečném stavu.[1] Budou stát patnáct kroků [9,7 m] za pátým pelotonem svého batalionu (tj. za pravým pelotonem levého půlbatalionu). Tambor-major bude v čele bubeníků prvního batalionu, kaprál-tambor v čele bubeníků druhého batalionu. Hudebníci budou v jednom řadu dva kroky [1,3 m] za bubeníky prvního batalionu.
V manévrovací koloně budou bubeníci pochodovat na úrovni pátého pelotonu (tj. prvního pelotonu levého půlbatalionu) svého batalionu na straně opačné od vedoucího/krajníka. V koloně na cestě, stejně jako při průchodu zúženými místy vpřed i při ústupu, budou pochodovat v čele svých batalionů, v rozchodech mezi nimi. V útočné koloně bubeníci nastoupí na konec kolony.[2] V karé se bubeníci a hudebníci přesunují dovnitř.
Bubenické signály v poli, manévrovací či evoluční baterie.
V poli bylo bubenických signálů neboli baterií užíváno především k řízení tempa pochodu a usnadnění jednotnosti pořadového kroku. V letech 1753-1774 byly teoreticky předepsány také pro předávání složitých povelů pro manévry pěchoty, což se ovšem, nepřekvapivě, neosvědčilo. Aby byly signály rozeznatelné, je třeba, aby byly odlišné. A příliš mnoho odlišných signálů je obecný problém v bitevní vřavě, ale i na cvičišti, správně přiřadit k požadovanému pohybu a provést. Snahy určovat pomocí bubnu změnu formace batalionu či jeho pohyb vedou nevyhnutelně k nedorozuměním a chybám – hlasem předaný upozorňovací (návěstí) a prováděcí povel – nelze bubnem nahradit. Rozeznat baterie mezi sebou naproti tomu vojákům problém nečinilo: jejich život v ubikacích či leženích a na pochodech byl bubnem řízen, a všechny signály slýchali několikrát denně. Nicméně jakmile je mezi zažité signály vkládán určitý počet úderů paličkou, který určuje stranu, směr či konkrétní podjednotku, příslušný důstojník se velmi snadno přeslechne, a co vypadá na papíře zajímavě, dopadá v praxi katastrofou.
Při výcviku je současně bubnování rušivým elementem, protože instruktory je třeba v první řadě slyšet. Nevyslovují jen povely, ale vysvětlují, opravují. Proto ordonance z roku 1776 explicitně v kapitole III, článek 7 (O Škole bubeníků) nařizuje:
„Užívání baterií je zakázáno ve výcvikových školách a při manévrech, a nebudou užívány ani při pochodu v bitevní sestavě než pro bubnování La Charge, a bude-li to výslovně nařízeno.“
Manévry jsou myšleny změny formací batalionu (kdy nemá smysl hrát ani do kroku, protože různé podjednotky pochodují různě dlouho), a pochodem v bitevní sestavě je myšlen pochod rozvinutého batalionu. Proč? Protože důstojníci a poddůstojníci při tomto velmi obtížném pohybu musejí dohlížet na pochodující vojáky v sevřených řadech a hlasem upozorňovat jednotlivé zástupy, které by zaostávaly či se předcházely, rozevíraly, apod. Bubnování je v takovém případě kontraproduktivní a přidává do všeobecného hluku, v němž snahy důstojníků a poddůstojníků batalion řídit zanikají a stávají se neefektivní.
Výjimkou pro řízení pohybu jednotek je pohyb tirajérů ve střeleckém řetězu. Těm byly předepsány povely předávané primárně malým lesním rohem (kornetem), ale pro případ jeho absence (především u granátnických či fyzilírských rot) měly bubenickou alternativu. U tirajérů nezáleží tolik na jednotnosti a současnosti provedení pohybu jako v sevřeném tvaru, a bubenické signály se zde rovněž omezují jen na několik nejzákladnějších situací.
Signály.
| Pohyb. | Signál korneta. | Bubenický signál. |
| Rozvinutí. | Déployement. | La Breloque. |
| Shromáždění. | Ralliement. | Aux Drapeaux. |
| Ústup. | Retraite. | Retraite. |
| Pochod doprava. | Marche à droite. | La Grenadière. |
| Pochod doleva. | Marche à gauche. | Les trois coups de charge. |
| Útok. | La charge. | La charge. |
| Pomalý pochod. | Pas ordinaire. | Pas ordinaire. |
| Rychlý pochod. | Marche précipitée. | La Charge avec roulement. |
| Zastavení. | La Messe. | La Messe. |
Pro tirajéry byly určeny ty bubenické signály, jež se nejméně užívají při pochodu v koloně, abychom předešli jakékoli záměně mezi pohybem kolony a pohybem tirajérů; je možné dát tambor-majorům rozkaz nenechat hrát La Grenadière ani tři údery La Charge, bude-li kolona flankována tirajéry. Signály kornetů a bubeníků byly vybrány mezi předpisovými, aby byly všeobecně známé.
Jakkoli autor Slovníku pozemního vojska generál Bardin označuje manévrovací či evoluční baterie za důležité a lituje jejich absence v předpisech od roku 1776 (nenajdeme je ale již v instrukci z roku 1774), o jejich „smysluplnosti“ si lze udělat představu pouhým výčtem těch, které uvádí ordonance z roku 1766 – a i ta v závěru radí užívat bubenických signálů k řízení manévrů jen v mimořádných situacích:
Pro náhradu nedostatečné síly hlasu, když ten nebude moci být slyšen v celé šíři čela batalionů, užijeme k ohlášení každého pohybu bubenických baterií.
Ke shromáždění jednotky, nebo k sevření řadů, když bude shromážděna, bude hrán Appel.
Pro pochod vpřed bude hráno Aux Champs.
Každý z pohybů, nebude-li určeno jinak, bude ohlášen jedním virblem, má-li být proveden doprava, a dvěma virbly, má-li být proveden doprava.
Má-li se batalion rozložit po divizích, po jednom či dvou virblech budou provedeny dva údery paličkou, čtyři, pokud půjde o rozklad po půlbatalionech, tři, pokud po pelotonech, a pět, pokud po sekcích, a poté budou bubeníci bubnovat Aux Champs: rozložený batalion se znovu zformuje, jakmile bude hráno Aux Drapeaux, a bude pochodovat vpřed v bitevní sestavě.
Bude pochodovat zdvojeným krokem, hraje-li se La Charge.
Celé bataliony provedou čtvrtobrat, když po jednom nebo dvou virblech následovaným jedním úderem paličkou budou bubeníci hrát Aux Champs; pokud jde o více než o jeden batalion, které by měly provést čtvrtobrat současně, nebude po virblech proveden úder paličkou.
Zformujeme útočnou kolonu, když po dvou úderech paličkou následovaných virblem zahrají Assemblée; a ústupovou kolonu, když po dvou úderech paličkou následují dva virbly.
Hraje-li se Retraite, batalion provede čelem vzad a pochoduje vpřed.
Breloque hrajeme, aby batalion provedl rozchod.
Bude-li velitel chtít nechat jednotku manévrovat podle výše určených baterií, dá svou zbraní bubeníkům signál, aby provedli virbly a údery paličkou nezbytné pro určení manévru, který má jednotka provést.
Tyto bubenické signály budou užívané co nejméně to bude možné, a budou nahrazené následujícími prostředky. Jakmile ten, kdo velí, vysloví povel, každý Aide-Major, nebo v jeho zastoupení Sous-Aide-Major zopakuje svému nejbližšímu povel co nejrychleji, aby mohl být povel svižně proveden, ať už v bitevní sestavě nebo v koloně; a v tomto posledním případě jednotlivé divize provedou pohyby divizí před sebou.
Podobně pak řeší problematiku velení linii batalionů předpis z 1. srpna 1791. Roli bubeníků zcela vynechává:
Obecná pravidla pro povely.
Budou-li mít všechny bataliony linie mít provést stejný pohyb, vrchní velitel vydá sobě nejbližšímu batalionu hlavní povely určené pro tento pohyb, jež budou ihned zopakovány šéfem batalionu.
Každý šéf batalionu vždy zopakuje co nejrychleji všechny hlavní povely, jež uslyší vyslovit pro přímo se sebou vpravo či vlevo sousedící batalion, podle strany, z niž povel vzejde, a pokud mu vrchní velitel nedal či neposlal jiný rozkaz.
Šéfové batalionu zopakovali hlavní povely, jak bylo právě předepsáno, zavelí a nechají ihned následně provést, aniž by se vzájemně přizpůsobovali, přípravné pohyby, jež mají v jejich batalionu předcházet provedení hlavního pohybu; šéfové pluku a brigády dohlédnou na rychlé provedení těchto přípravných pohybů ve svém pluku a brigádě, a na to, aby se šéfové v tomto ohledu nedopustili žádné chyby.
Adjutant-majoři a adjutanti umístění za pravým a levým křídlem svého batalionu v linii zopakují hlavní povely, upozorňovací i prováděcí, a to pokaždé, kdy by šíře čela batalionu, vítr, nebo hluk palných zbraní mohly zabránit tomu, aby byly tyto povely snadno od batalionu k batalionu zaslechnutelné.
V případě, kdy šéf batalionu neslyšel hlavní povel, ale viděl by přímo se sebou sousedící batalion provádět nějaký pohyb, ihned by nechal stejný pohyb provést svému batalionu.
Budou-li v linii s francouzskými pluky také cizinecké, šéf batalionu cizí národnosti nejprve zopakuje hlavní povely francouzsky, a následně vysloví stejné povely ve svém jazyce.
Bude-li mít linie provést středový pohyb, vrchní velitel se přesune na bod, který si vybere za střed pohybu a dá nebo pošle šéfovi každého sousedního batalionu vpravo i vlevo rozkaz vyslovit hlavní povely s ohledem na to, jak každá část linie bude pohyb provádět, jak bude vysvětleno níže.
V koloně bude opakování povelů probíhat podle stejných zásad.
Pokaždé, když linii rozložíme na více kolon, důstojník, první, nebo služebně nejstarší každé kolony, jí bude velet a u své kolony bude vykonávat funkci vrchního velitele.
Navazující ordonance ze 4. března 1831, poslední pro pěchotu vyzbrojenou křesadlovými puškami, se v tomto nijak neliší; jen rozšiřuje původních deset předpisových baterií na patnáct – řízení pohybu jednotek pomocí bubnu (s výjimkou tirajérů) se nevěnuje.
V literatuře není vzácné setkat se s obecným tvrzením o tom, že rolí bubeníků bylo předávat povely a dokonce rozkazy velitele jednotkám. Vidíme, že s výjimkou období let 1753–1774, kdy to nebylo doporučeno, ale umožněno, to v poli neplatí. Role bubeníků je pro řízení manévru pěchotu sekundární, pomocná. Pomáhají udržovat tempo pochodu, a pomocí virblu pomáhají zastavit palbu. Podtrhávají povel k rozchodu, a bubnují opětovné shromáždění batalionu pod praporem. Nemohou žádným způsobem přispět ke svinutí kolony na třetí divizi s levým křídlem v čele ani ke zformování karé. Jejich role je významná při řízení denního režimu v posádce, ležení či táboře, za pochodu. A samozřejmě při defilé či přehlídkách, kde jsou pýchou svého pluku.
- Manévry pro rotu Tirajérů či Flankérů
- Předpis týkající se výcviku a manévrů pěchoty z 1. srpna 1791
- Michal Šťovíček: Bez spojení není velení (2. část) na blogu Jiřího Kovaříka Napoleon a knihy
Vojenský pochod.[3]
Krok.
86. Vojenský pochod se skládá ze dvou druhů kroku; nepořadového (pas non cadencé) a pořadového (pas cadencé).
Nepořadový krok je ten, jímž vojáci pochodují v cestovní koloně; je prováděn libovolně na jednu či druhou nohu.
Pořadový krok je ten, při němž vojáci vykročí současně stejnou nohou. Nejdříve byl prováděn pruskými jednotkami[4], a předpokládáme, že se neliší od vojenského kroku Římanů; je měřen ve své rychlosti a rozsahu; krok se dělí na:
- Školní krok (pas d’école), nyní neužívaný.
- Malý krok (petit pas)
- Běžný krok (pas ordinaire)
- Krok vzad (pas en arrière)
- Šikmý krok (pas oblique)
- Metrický krok (pas métrique)
- Cestovní krok (pas de route)
- Zrychlený krok (pas accéléré)
- Útočný krok (pas de charge)
Podrobnosti, jež lze ve věci vojenského kroku probrat, nesahají před ordonance z let 64 a 66. Dříve nebyl užíván, což vidíme v dílech Maurice de Saxe, který pořadový krok nazývá taktem (tact), a všem jednotkám radí jej po vzoru Prusů zavést.
Zásady kroku jsou vysvětleny ve výcvikovém předpisu, jenž musí každý poddůstojník znát zpaměti od postoje vojáka beze zbraně až po poslední lekci školy pelotonu; k vynikajícím lekcím, jež v něm budeme čerpat, je třeba přidat následující poznámky:
O vojenském kroku s přihlédnutím k úpravám, jež podstoupil.
Předpis z roku 1766.
87. Předpis z prvního ledna 1766 stanovil rychlost běžného kroku na šedesát v minutě, a na půl sekundy či sto dvacet v minutě rychlost kroku, který byl z tohoto důvodu nazván zdvojený krok (pas redoublé)[5].
Jejich délka byla dvě stopy [0,65 m]; pokud jde o užití zdvojeného kroku, je srovnatelný s naším zrychleným krokem; pokud jde o jeho rychlost, odpovídá našemu útočnému kroku.
Nováčci byli cvičeni v mírách běžného kroku tak, že se nechali pochodovat před hodinami, jež kmitáním svého vteřinového kyvadla určovaly tempo.
Stejný předpis zaváděl užívání kroku o dvanácti palcích [32,5 cm], který byl nazývám malým krokem; jeho rychlost byla rovněž šedesát v minutě.
Rychlost cestovního kroku nebyla přesně jeden za sekundu.
Předpis z roku 1776.
88. Dopisem ministra[6] a brzy na to předpisem z prvního června 1776 mění běžný krok svou míru a je zrychlen na sedmdesát v minutě namísto šedesáti, jenž byl zachován jako školní krok; rychlostí sto dvacet se pochodovalo krokem nazvaným manévrovací (pas de manœvre), který je, jak vidno, stejný jako bývalý zdvojený krok, a jako náš současný útočný krok.
Stejným předpisem byla cestovnímu kroku dána rychlost od devadesáti do sta v minutě, což se velmi blíží našemu dnešnímu zrychlenému kroku a převyšuje náš cestovní krok[7].
Předpis z roku 1791.
89. Předpis z prvního srpna 1791 dává tempo běžného kroku sedmdesát šest namísto sedmdesáti v minutě, což si vypůjčuje od pruských jednotek, jež tímto tempem provádějí prakticky všechny své manévry.
Stejným předpisem je rychlost našeho zrychleného kroku stanovena na sto v minutě, dobře spočtená průměrná hodnota.
Cestovnímu kroku je dána rychlost osmdesáti pěti až devadesáti kroků v minutě[8].
Ordonance nezná malý krok.
[1] Platí pro organizaci pěchoty podle předpisů z 1. ledna 1791 a 1. dubna 1791, kdy měla rota jednoho bubeníka v mírovém a dva ve válečném stavu. Od 22. listopadu 1793 to byli tabulkově bubeníci dva.
[2] Útočnou kolonou je předpisem míněna kolona svinutá za střed batalionu ve smyslu článku 13 páté části Školy batalionu. Časteji se jako útočné kolony užívaly a byly tak označováno manévrovací kolony po divizích, a i pro ně nevyhnutelně platilo, že bubeníci nastoupili na jejich konec.
[3] Bardin Etienne-Alexandre. Manuel d’Infanterie, ou Résumé de tous les Règlements, Décrets, Usages, Renseignements, propres à cette Arme. Ouvrage renfermant tout ce que doivent savoir les sous-officiers. 1807 (další vydání 1808, 1811, 1813).
[4] Rêveries maršála de Saxe, poznámka k článku 6.
[5] Odsud vyplývá, že mezi jednotkou pochodující zrychleným krokem před stráží bubnující běžný krok nebyl nesoulad v tempu; pochodující voják udělal dva kroky, zatímco bubeník postu vybubnoval jeden.
[6] Essai général de tactique, kap. 3, pozn. 2.
[7] Nebudeme zde zmiňovat málo známý a brzy odvolaný předpis z roku 1788. Přizpůsobilo se mu jen nemnoho pluků.
[8] Prusům se díky jejich kroku v délce třiceti palců [81,2 cm] daří urazit dva tisíce sáhů za hodinu [3,9 km/h], předpokládáme-li jednotku pochodující bez nejednotností.