Bitva u Slavkova a válka roku 1805 | Austerlitz.org

Jak už možná někteří zjistili z anotace v periodiku „Nové knihy“ zjistili, vychází v těchto dnes Sborník studií a dokumentů s názvem „Bitva u Slavkova a válka roku 1805″, jenž navazuje na loňský sborník „Třetí koaliční válka“, byť má odlišný (klasický knižní) formát. Více než pětisetstránková publikace je kolektivním dílem historiků, sdružených kolem Projektu Austerlitz 2005 či s ním jakkoliv spřízněných a předmluvou jej opatřil jeden z nejpovolanějších, prof. Oleg Sokolov.

V obsahu najdete celou řadu u nás dosud nepublikovaných materiálů a dokumentů, mezi něž patří překlad zásadní a obšírné studie M. de Lombarèse, zabývající se analýzou Napoleonových strategických a taktických příprav Bitvy u Slavkova , komentovaný překlad relací o bitvě u Slavkova z pera maršálů Berthiera, Soulta, Murata a Davouta, překlady Stutterheimovy rakouské relace o bitvě a deníku rakouského majora Mahlerna z roku 1805, z němčiny přeložený deník anonymního brněnského měšťana, barvitě popisující pobyt Francouzů v Brně a rozbor edic rakouských plukovních dějin.

Původní studie se týkají jak bojů arcivévody Karla s Massénou na italském válčišti roku 1805, tak i závěru III. koaliční války a prešpurského míru a otázek egalizačních předpisů rakouské armády. Monumentální studie věnovaná bitvě u Trafalgaru a provázená podrobným ordre de bataille i charakteristikami plavidel a velitelů pak tvoří v české historické produkci bezesporu nejpodrobnější a nejobjektivnější vylíčení proslulého námořního střetu, k němuž došlo rovněž před dvěma sty let.

Knihu s atraktivním přebalem a motivem z Meissonierovy skicy k obrazu „1805″ vydává nakladatelství AKCENT. Pokud ji neobjevíte na knižních pultech, můžete si ji objednat na dobírku na adrese Vydavatelství Akcent, B. Václavka 20, Třebíč, či na e-mailu akcent@vydavatelstviakcent.cz.

Autoři textů: Martin Hrubala, Jaroslav Kotulán, Jiří Kovařík, Jiří Lejnar, Karel Řezníček, Karel Sáček, Jakub Samek, Ondřej Tupý, Lubomír Uhlíř. Editorem byl Jakub Samek.

Slovo úvodem

Oleg Sokolov

Dne 8. října 1805 zazněly nedaleko bavorského městečka Wertingen dělové salvy. Byly to první výstřely velké epopeje kontinentální války napoleonského císařství.

Zdálo se, že lunévillský mír mezi Francií a Rakouskem v roce 1801 a amienský mír mezi Francií a Anglií udělaly tečku za revolučními válkami, jejichž plamen plápolal v Evropě dvacet let. Francie i celá Evropa hleděly s nadějí do budoucnosti. Ba i v Anglii, kde zpravidla panovaly silné protifrancouzské nálady, vítalo uzavřený mír s nadšením. Avšak běda, z onoho míru se stala jen kratičká přestávka ve všeobecném evropském střetu. První konzul Francouzské republiky Napoleon Bonaparte byl mladý, ctižádostivý a plný elánu. Nemohl nevyužít onu obrovskou převahu sil, jíž Francie od této chvíle v západní Evropě disponovala. Roku 1802 dal právní formu anexi Piemontu. Využil politické zápolení ve Švýcarsku, vložil se do vnitřních záležitostí oné země a de facto Švýcarsko změnil ve francouzský protektorát. To, že v Francouzi obsadili v průběhu revolučních válek levý břeh Rýna, anektovali bývalé rakouské Nizozemí (dnešní Belgii) a navíc proměnili Holandsko ve vazalský stát, nemohlo nechat evropské politiky chladnými. Zejména Londýn pohlížel na tyto francouzské snahy ostražitě a podezíravě. Pro anglické obchodníky a průmyslníky byl takovýto vzestup francouzské moci nepřijatelným zvlášť z toho důvodu, že změny, k nimž ve Francii v průběhu revoluce a v období Konzulátu došlo, vytvářely z francouzského průmyslu potenciálního konkurenta anglické ekonomiky.

Obvykle se tvrdí, že to byly Bonapartovy příliš sebejisté kroky na mezinárodní scéně, obavy anglických vládních kruhů z nebezpečného konkurenta v hospodářské oblasti a nepřijatelnost revoluční Francie pro feudálně-monarchistické vlády, co vyvolalo roku 1803 ostrý rozpor mezi Francií a Anglií a v důsledcích vedlo i ke vzniku třetí koalice. Přitom se zapomíná na obrovskou roli, kterou ve vytváření nového protifrancouzského spolku sehrál imperátor Alexandr I . Alexandrovy činy diktovaly spíše osobní důvody, jeho osobní antipatie vůči Prvnímu konzulovi a posléze císaři Francouzů, než geopolitické zájmy Ruska a to, že ruské elity myšlenky Francouzské revoluce zavrhly. Nevezmeme-li v úvahu roli, kterou tyto osobní motivy sehrály, těžko pochopíme jak účast Ruska ve válce roku 1805, tak i úlohu, již měli jeho spojenci. Alexandr vtáhl rakouského císaře Františka do koalice doslova silou a pranic se neohlížel na to, že mnozí političtí představitelé rakouských špiček v čele s vynikajícím rakouským vojevůdcem arcivévodou Karlem s podobnou politikou nesouhlasili.

Průběh vojenských událostí se v mnohém jevil jako důsledek politické situace v předvečer války. Rakouský císař svěřil velení hlavní úderné části rakouských vojsk tomu generálovi, který takřka jako jediný z rakouských vojevůdců ze všech sil podporoval myšlenku války. Oním smutně proslulým byl jistý Karl Mack von Leiberich. S ohledem na arcivévodu Karla, císařova bratra, byly rovněž vyčleněny mohutné síly, které se vypravily na druhoplánové jeviště vojenských operací v Itálii. Alexandr I. sledoval ze své strany až příliš mnoho politických cílů naráz. Vyčlenil značné síly pro výsadek v severním Německu, pro výsadky v jižní Itálii, k politickému nátlaku na Prusko a ostatní síly ruské armády rozptýlil do rozličných směrů. To mělo vážné důsledky. Spojenci sice disponovali takřka dvojnásobnými silami a plnou strategickou iniciativou (hlavní Napoleonovy síly se nacházely v Boulogne na pobřeží La Manche a chystaly se k vylodění v Anglii ), ale v klíčovém místě se ukázali být slabšími.

Napoleon se projevil jako vskutku vynikající stratég. Pustil z hlavy všechny druhořadé otázky a zkoncentroval svoje hlavní síly na rozhodujícím směru. Nedbal na celkovou sílu, jež byla v porovnání s počty spojeneckých vojsk menší, a soustředil v potřebném prostoru v potřebný čas prostředky, které se ukázaly jako více než dvojnásobné. Skvělým ulmským pochodovým manévrem rozbil Napoleon napadrť Mackovu armádu. Hlavní rakouské síly v čele se samotným Mackem kapitulovaly 20. října 1805 u Ulmu…

Začala válka, které se právem dostalo předního místa v análech vojenské historie.

Skvělé vítězství u Ulmu nicméně zatím neznamenalo, že atak skončí i válka. Na konci listopadu se díky Kutuzovovým obratným operacím podařilo zachránit vojska před úderem Velké armády a znovu shromáždit mohutnou armádu, v jejímž čele stanuli osobně ruský a rakouský imperátor. Rusové i Rakušané měli šanci změnit jim příznivou přestávku ve vojenských operacích tak, aby disponovali absolutní strategickou převahou. Z Itálie a Tyrol přicházela osmdesátitisícová armáda arcivévodů Karla a Johanna. Na severu se Prusové už už chystali přidat na stranu koalice. Z Ruska přicházely čerstvé zálohy. Kutuzov nádherně rozeznával, kterak je chvíle příhodná, a carovi navrhoval, aby se snaha porazit Napoleona, který měl dočasnou převahu sil, na nějaký čas odložila.

Císař Francouzů se nicméně projevil jako mistr psychologické války. Obranými tahy na šachovnici politické hry se mu podařilo spojence vyprovokovat k předčasnému výpadu. Napoleon skvěle sehrál úlohu slabého vojevůdce, jenž se nepřítele obává. Alexandr I. a jeho mladí pobočníci, jimž car věřil především, se chytili do sítě. Alexandr I. zavrhl rady zkušeného Kutuzova a vydal rozkaz k ofenzivě.

Dne 2. prosince roku 1805 se pláních u Slavkova začalo odvíjet jedno z nejdramatičtějších střetnutí světové historie. Napoleon nepřítele dovedně přiměl k útoku, mistrovsky sehrál celou partii od začátku do konce a dobyl přesvědčivé vítězství, jakých je v dějinách vojenského umění jen velmi málo. Tato bitva v sobě měla vše k tomu, aby se Slavkov stal jednou z nejdramatičtějších a režijně nejdokonalejších stánek lidské historie. Jásající armáda, oslavující noc před bitvou výročí korunovace svého císaře, Napoleonovo ranní setkání s jeho nejlepšími maršály, zářivé slunce, jež vyšlo v okamžiku, kdy císař kázal zaútočit, zuřivé boje u Telnice a Sokolnic, nenadálý úder na Pratecký kopec, skvělý a jako k vyvrcholená dramatu zkomponovaný útok ruské jízdní gardy a ještě skvělejší protiútok francouzského gardového jezdectva, to vše zakončeno finálním výstupem v podobě katastrofy spojenců u Žatčanského a Měnínského rybníka.

Slavkov, to je chef d’oeuvre Napoleonova strategického a taktického mistrovství stejně jako skvělý výsledek zmužilosti vojáků Velké armády, doklad jejich skvělé vycvičenosti a taktické dokonalosti. K takové vojenské dokonalosti byly ovšem třeba dlouhé roky revolučních válek, nádherná škola tábora v Boulogne, především ale magický vliv, jaký měl na armádu největší z vojevůdců Evropy.

Ve sborníku publikované články a materiály odhalují tyto události z různých stran. Je zde možné nalézt oficiální francouzské relace maršálů Davouta, Soulta, Murata i Berthiera, které dávají nahlédnout bitvu z pohledu francouzských velitelů, přesnou a ojediněle nestrannou relaci generálmajora Stutterheim, stejně jako deník majora Mahlerna, jež je pohledem na bitvu z rakouské strany. Jedním z nejzajímavějších článků je rozbor Napoleonova plánu, napsaný francouzským plukovníkem Michelem de Lombarès. Lombarès předně dokázal, že plán francouzské vojevůdce nebyl přes veškerou jeho genialitu žádným nadpřirozeným jevem, že jen uzrál jako plod skutečného lidského talentu. Záměr se nejednou měnil v závislosti na vývoji situace a i v průběhu bitvy samotné doznal korektur.

Události války roku 1805 nelze pochopit bez přihlédnutí k tomu, co se odehrálo na moři, nebo na italském válčišti. Karel Řezníček se obsáhle a velmi střízlivě věnuje jedné z nejslavnějších námořních bitev – Trafalgaru. Událostem v Itálii a zčásti i kruté bitvě u Caldiera a činnosti arcivévody Karla je věnována stať Jaroslava Kotulána.

Vzezření oné války by bylo neúplné, kdybychom si o ní nemohli naše představy doplnit o poznatky z místních archivů a pohledem obyvatel Moravy na válečné události. Deník brněnského měšťana, přeložená Jiřím Lejnarem, toto téma vyplňuje. Francouzská vojska se rovněž nacházela na území dnešního Slovenska; tomu je věnována stať Martina Hrubaly.

Celkově se tento sborník jeví jako závažný a zajímavý vklad do poznání války roku 1805 i její kvintesence, velké bitvy u Slavkova, a doufáme, že bude veřejností přijat se zájmem.