Před 200 lety se mezi Brnem a Slavkovem střetlo na 160 000 vojáků dvou armád. Francouzské Grande Armée velel osobně císař Francouzů Napoleon I., čítala asi 75 000 mužů. Asi 85 000 vojáků koaliční rusko-rakouské armády, při níž se zdržovali ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I., velel generál Kutuzov.

Důvody války? Především anglo-francouzský mocenský konflikt, rakouská obava ze sílícího francouzského vlivu v Itálii a ruská snaha výrazněji promluvit do evropských záležitostí. Británie ve smrtelném ohrožení francouzskou invazí dala poměrně snadno dohromady již třetí protifrancouzskou koalici, čímž postavila francouzské invazní armádě do týlu mocného protivníka. Rakouská armáda vpadla do Bavorska, jež bylo francouzským spojencem. Napoleonovi nezbylo než se obrátit na východ, vytáhl se svou armádou do jižního Německa, kde u Ulmu zničil rakouskou armádu generála Macka, pronásledoval podél Dunaje ustupující Rusy, obsadil Vídeň a vtáhl na Moravu. Rusům mezitím dorazily značné posily. Napoleonovy komunikační linie byly příliš dlouhé, armádní sbory roztažené a značně vyčerpané. Nebylo divu, že se zejména suita mladého cara Alexandra cítila mít výraznou převahu. Napoleon tento jejich dojem sám umně posiloval. Potřeboval totiž co nejrychleji svést rozhodující bitvu a ukončit dosud mimořádně úspěšné tažení, jež jej však zavedlo příliš daleko od Paříže. Nebylo možné pominout ani Prusko, jež jej bylo připraveno při sebemenším francouzském zaváhání přetnout ústupovou linii Grande Armée. Spojenecká armáda nedočkavě vyrazila od Olomouce. Napoleon si hluboce oddechl a povolal k sobě od Jihlavy a od Vídně posily. Předem vybral a prostudoval bitevní pole a rozmístil svou armádu tak, aby spojence přiměl útočit na své pravé křídlo. Nabídl jim vynikající pozici – Pratecké výšiny. Spojenci neodolali, změnili svůj původní plán vést obchvat Francouzů ze severu. Převrátili uspořádání svých kolon, zamířili jižněji.

Francouzská armáda stála čelem k východu na linii Tvarožná – Jiříkovice – Ponětovice – Kobylnice – Sokolnice – Telnice. Jádro francouzských sil bylo soustředěno ve středu sestavy a na levém křídle. Spojenecká armáda obsadila Francouzi vyklizené Pratecké výšiny. Složena byla z pěti kolon, z nichž čtyři měly koordinovaně zaútočit mezi Telnicí a Kobylnicemi na francouzské pravé křídlo, prorazit je a proniknout do Napoleonova týlu. Pátá (jezdecká) kolona a předvoj knížete Bagrationa měly postupovat podél Olomoucké silnice a napadnout francouzské levé křídlo. Zálohou byla carská garda. Skutečný stav spojenecké armády byl však nedobrý. Nadšení a sebedůvěra nechyběly. Jednotky však dorazily do výchozích pozic až 1. prosince za tmy. Štáby byly dezorientovány, kolony se propletly… ráno to povede k nevyhnutelným zdržením, jež císaři Francouzů umožní provést alespoň částečně svůj útočný záměr.

Spojenci Napoleonovu sílu velice podcenili, nepředpokládali, že by měl více než 50 000 mužů. Napoleonovým plánem bylo obsadit svým středem a levým křídlem Pratecké výšiny ve chvíli, kdy je spojenci vyklidí a budou zataženi do boje na Zlatém potoce. Pravé francouzské křídlo měl posílit od Vídně usilovně pochodující sbor maršála Davouta. Sbory maršálů Soulta a Lannesa, Muratovo záložní jezdectvo, a s nimi také zálohy Grande Armée, měly z nepřítelem neopatrně vyklizených Prateckých výšin napadnout týl a pravý bok spojenců, zatímco Davout by napadl jejich levý bok.

Bitva začala před rozedněním bojem o Telnici. Rakouský předvoj pod velením polního podmaršálka Kienmayera se zde střetl s částí Legrandovy pěší divize. Postupně se do boje zapojily tři ruské kolony spojeneckého levého křídla. Legranda posílily jednotky maršála Davouta, jednoho z nejschopnějších Napoleonových sborových velitelů. Spojence v údolí Zlatého potoka zastavil… Jakmile císař Napoleon viděl Pratecké výšiny vyklizené, zavelel svému středu a levému křídlu vpřed. Levé křídlo, maršálové Lannes a Murat, však narazili na předvoj knížete Bagrationa, Liechtensteinovo spojenecké jezdectvo a u Blažovic také na carskou gardu. Soultův IV. sbor postupoval na Pratecké výšiny, kde však rovněž narazil na nečekaný odpor. Za horizontem se totiž k postupu na Kobylnice připravovala spojenecká 4. kolona. Po celé frontě byl zahájen nesmírně tvrdý boj, který ani zdaleka neodpovídal tomu, jak sí císař Francouzů bitvu naplánoval. Francouzi však postupně získali převahu. Srazili 4. kolonu z Pratecký výšin, jejich zálohy odrazily pokus carské gardy o zvrat situace, Bagration a Liechtenstein ustupovali. Napoleon se tedy mohl vrátit k původnímu záměru. Otočil svůj střed k jihozápadu a napadl týl spojeneckého levého křídla, stále zadržovaného maršálem Davoutem na Zlatém potoce.

Výsledek byl jednoznačný. Bagration, Liechtenstein, carská garda a 4. kolona ustoupili v relativním pořádku na Slavkov a dále na Hodonín. Spojenecké levé křídlo však bylo zničeno. Celá 3. kolona složila zbraně, zbytek Rusů v rostoucí panice ustupoval jihovýchodně podél Zatčanského a Měnínského rybníka, i přes jejich zamrzlé hladiny… Napoleon byl pánem bojiště. Do čtyř dnů přistoupilo Rakousko na separátní příměří a Prešpurský mír následně výrazně změnil politickou mapu Evropy, Francie se stala první evropskou velmocí a císař Napoleon začal budovat Grand Empire. Alexandrova armáda se vrátila do Ruska. Mírový stav mezi Ruskem a Francií zavládne až po bitvě z Friedlandu v roce 1807.

Naše rekonstrukce bitvy, která proběhne v sobotu 3. prosince, začne, stejně jako bitva v roce 1805, útokem Kienmayerova předvoje na Telnici…

Také naše bojiště totiž bude mít svou „Telnici“, svou „sokolnickou bažantnici“ a své „Pratecké výšiny“. Francouzská armáda je rozdělena na pravé křídlo, střed a záložní jezdectvo. Pravé křídlo se bude bránit mezi Telnicí a Sokolnicemi. Spojenecká armáda zaútočí svým levým křídlem a částečně vyklidí Pratecké výšiny. Francouzský střed poté provede svůj Lví skok (asi 30 minut po zahájení bitvy), střetne se se spojeneckou 4. kolonou, kterou porazí (po cca 45 minutách boje) a obrátí se do týlu spojeneckého křídla, čímž rozhodne bitvu. Jezdecké zálohy obou armád se střetnou na planině v severním úseku našeho bojiště.

Francouzská armáda se rozvine pod Santonem a podél silnice do Tvarožné. Pravé křídlo bude držet linii Telnice-Sokolnice, střed bude očím diváků skryt terénní vlnou, podobně jako byl skryt v roce 1805 mlhou. Spojenci se budou připravovat na sestup z Prateckých výšin. U pěchoty a dělostřelectva obecně platí, že Francouzi jsou modří, Rusové zelení a Rakušané bílí (rakouské dělostřelectvo obléká hnědé fraky). Jezdectvo obou stran je pestrobarevné. Většina vojáků však oblékne šedé či hnědé pláště. Sobotní bitvy se neúčastní jen nadšenci oblékající francouzské, rakouské, či ruské uniformy. Pozvány byly, jak je v re-enactmentu obvyklé, také jednotky anglické, bavorské, pruské, saské, italské… Podobně se u Waterloo lze setkat s Rakušany, nebo Rusy. Nejde přece o „rekonstrukci historie“, jde o její připomenutí.

Moderní re-enactment není ani divadlo, ani válečná hra. Je na půl cesty mezi nimi. Může se stát, že ne vše, jak jsme naplánovali, také tak proběhne. Obě armády mají své vrchní velitele, své štáby, podřízené velitele. Rozkazy jsou předávány pobočníky na koních. Platí přísná bezpečnostní pravidla, proto nebudeme svědky palby z bezprostřední blízkosti, útoky na bodák se ve své závěrečné fázi stávají spíše přátelským pošťuchováním. Jezdectvo dbá při útoku na pěchotu a dělostřelectvo zvýšené opatrnosti. Nicméně to hlavní zústává – francouzská obrana na Zlatém potoce, spojenecký útok, Davoutův příchod, Soultův Lví skok, boje jezdectva, porážka spojeneckého středu i finální útok do týlu spojeneckého levého křídla… Bitvu u Slavkova svedlo 160 000 mužů a trvala více než 10 hodin. Dnešní bitvu vybojuje na 3800 nadšenců pro vojenskou historii a trvat nebude déle než hodinu a půl. Přesto je svým rozsahem ojedinělá. Organizátoři věří, že inspiruje ostatní k přípravě dalších podobných vzpomínkových akcí. Austerlitz byl první velkou bitvou napoleonských válek, v následujících 15 letech si budeme mít možnost připomenout celou tuto tragickou a zároveň fascinující epopej evropských dějin.