6.-8. září 2007 proběhne v polské Ostrolence vzpomínková akce na bitvu ze 16. února 1807, které se zúčastní více než stovka vojáků C.E.N.S. Přinášíme úryvek z knihy Napoleonova tažení II Jiřího Kovaříka, který tuto málo známou epizodu napoleonských válek přibližuje.
Napoleon měl v kritických dnech a týdnech po bitvě u Pruského Jílového jedinou výhodu. Na linii řeky Passarge, na níž hlavní francouzské síly od Jílového ustoupily, vládl až do poloviny poslední únorové dekády relativní klid. V té době se ale zkomplikovala situace daleko na jihovýchodě, na řece Narew, kde zůstaly z ruské strany sbor generálporučíka Essena-1 z Moldavska (6. divize generálporučíka Sedmorackého, 9. divize generálporučíka Volkonského-3 a 10. divize generálporučíka Mellera-Zakomelského, dohromady podle odhadů 37 000 mužů) a z francouzské strany V. sbor maršála Lannese (Suchetova, Gazanova a Claparèdova pěší divize, Beckerova dragounská divize, dohromady cca 18 000 mužů). Tento sbor střežil od bitvy u Pultusku zhruba prostor Ostrolenka – Serock a tím i hlavní směr, jímž mohl Essenův sbor postupovat na Varšavu. Protože se Essen v oblasti Wysokiego Mazowieckiego a Brańsku nehýbal, postoupil Lannes z Ostrolenky na jih směrem k němu a k Bugu, načež zaujal postavení na čáře Ostrow (Ostrów Mazowiecki) – Brok.
Ve druhé půli ledna zachvátily Jeana Lannese prudké horečky a maršál, který požádal o uvolnění, se musel odejet léčit do Varšavy. Císař byl nucen hledat náhradu a velení svěřil svému „muži pro všechno“, generálu Anne Savarymu, jemuž dal rámcový rozkaz zahájit proti Rusům ofenzívu v případě, že budou jejich síly slabší než francouzské. Z toho jasně plyne, že o skutečných počtech Essenova sboru neměli ve francouzském hlavním stanu potuchy.
Savary převzal V. sbor 2. února a už o dva dny později se chystal k vyražení. Rusové byli rychlejší, neboť Bennigsen zaslal ještě před bitvou u Jílového Essenovi rozkaz, aby na Francouze zaútočil. Sliboval si od toho, že ofenzíva mezi Bugem a Narewem bude vázat část nepřátelských sil, přičemž by mohla Napoleona donutit, aby přesunul ze severu na jih část sil, nutných v případě ruského úspěchu ke krytí Varšavy.
Essen postoupil z Wysokiego Mazowieckiego na západ, načež dvě jeho kolony (pod velením generálů Urusova a Levise) zaútočily 3. února kolem poledne na Beckerovými dragouny a částí Gazanovy divize obsazený Ostrow. Boj netrval dlouho, jen zhruba do druhé odpolední, úder však byl nečekaně razantní a Francouzi museli město vyklidit.
Za těchto okolností generálu Savarymu, který usoudil, že toto je pouze první úder, po němž bude následovat nápor mnohem mohutnějších sil, nezbylo než na plánovanou ofenzívu zapomenout. Byl odhodlán stáhnout se do obrany tak, aby zatarasil v prostoru Pultusku možný směr protivníkova postupu směrem k Varšavě. Divizi generála Claparèda poslal do Broku rozkaz, ať se k Pultusku stahuje přes Ostrolenku, kam ustupoval on sám s Gazanovou divizí s dragouny, jejichž velení převzal místo raněného Beckera generál Broussart.
Za ústupu dorazily Savarymu posily, které mu poslal, jako kdyby tušil nebezpečí, Napoleon. Nebyly ledajaké, celá proslulá granátnická divize generála Oudinota, celkem 7 pluků a kolem 7800 ostřílených mužů.
Essen-1 táhl tou dobou za ustupujícím Savarym, jakmile však kozácký průzkum zjistil, že francouzské síly vzrostly, velel zastavit a po krátkém rozmýšlení zahájil ústup zpět do Wysokiego Mazowieckiego. Francouzské jízdní hlídky jej sledovali zpovzdálí a až do 14. února k větším pohybům či střetu nedošlo. Onoho dne však dorazil k Essenovi kurýr s Bennigsenovým rozkazem. Podle něj se měla 6. divize generálporučíka Sedmorackého usilovným pochodem na sever připojit k hlavním silám.
I k V. sboru dorazil posel s rozkazem od Napoleona, který shromažďoval síly. Savarymu nařizoval, aby nechal v Ostrolence jen slabší odřad. Většina V. sboru měla přejít z levého břehu Narewu na pravý, postoupit proti proudu řeky Omulew k Willenbergu (Wielbark) a hájit prostor, který byl na pravém křídle Velké armády nyní zcela nekrytý.
Jako první se vydala k severu směrem přes Myszyniec Suchetova divize, která tak postupovala takřka paralelně se Sedmorackého divizí. Sotva však odpochodovala určeným směrem, přivezli Broussartovi dragouni lapeného ruského kurýra. Z depeše, kterou u něj nalezli, jasně vyplynulo, že se Essen hnul po proudu řeky Narew směrem na Ostrolenku. Kdyby Savary za těchto okolností císařův rozkaz splnil, otevřel by Rusům, obrazně řečeno, cestu na Varšavu, a vývoj celého tažení by silně zkomplikoval.
Generálovi zůstala jediná možnost: bránit Ostrolenku. Očekával, že k ní bude Essen postupovat po obou březích Narewu a ze zadrženého listu (v němž se nejasně psalo o přesunu Sedmorackého divize) usoudil, že hlavní úder půjde po břehu severním, tj. pravém. Ve skutečnosti tudy postupovala jen neúplná Volkonského 9. divize (2 mušketýrské a jeden myslivecký pluk, pluk kozáků a tři eskadrony dragounů) a hlavní ruský úder mířil po břehu levém, z východu od Łomży.
V deset dopoledne 15. února se na dohled od Ostrolenky objevily jezdecké jednotky Essenova předvoje. Savary zaujímal obranu, jíž musel rozdělit na oba říční břehy. Kromě dragounů měl k dispozici jen Gazanovu divizi a Oudinotovy granátníky. Sucheta, jehož už povolal nazpět, očekával nejdřív následujícího dne navečer.
Ve čtvrtek 16. února ráno se Savary rozhodl, že vyrazí předpokládanému ruskému postupu po pravém břehu vstříc. Vedly jej k tomu jak obavy, že Rusové město obejdou a potáhnou na Pultusk, čímž by se mu dostali i do týlu. V Ostrolence nechal brigády generálů Campany (Gazanova divize) a Ruffina (Oudinotova granátnická divize), celkem 5400 mužů.
U vsi Stanisławowo, patnáct kilometrů proti proudu Narewu, zhruba na půl cesty mezi Ostrołenkou a Nowogródem, narazil Savary, kolem deváté dopolední, na Volkonského Rusy a z chodu zaútočil. Ti srdnatě vzdorovali, dokonce vyrazili několikrát do protiútoku, pak se ale začali před početně silnějším protivníkem stahovat. Savary po ústupu nepřítele Napoleonovi napsal, že divizní generál Gazan, který vedl osobné útok Graindorgovy brigády ze svého sboru, v tomto boji dobyl tři děla a jeden prapor.
„Náhle zazněla kanonáda a střelba od Ostrolenky,“ dodal.
Honoré Reille, náčelník štábu V. sboru, pobodl se Savaryho souhlasem koně a hnal se zpět za hlasem děl. Za ním chvátal zrychleným krokem, takřka poklusem, generál Oudinot se svými granátníky.
V Ostrolence se tou dobou zuřivě bojovalo a na 5400 Francouzů se drala mnohonásobná přesila, jejíž počet je odhadován na 25000 – 30000 mužů. Tři mohutné ruské kolony (10. divize generála Mellera-Zakomelského a část 9. divize generála Volkonského) útočili na město od jihovýchodu, zjevně s cílem nejen jej dobýt, ale probít se i k mostu přes Narew na jeho severním okraji a obsadit jej. První úder dopadl na Ruffinovi granátníky, kteří museli vydržet, než jim doběhnou na pomoc Campanovi pěšáci, stojící až za mostem na opačném břehu, kde byla i většina děl. Generála Campanu zasáhla hned na počátku boje odskočivší dělová kule do krku a zabila jej, velení však okamžitě převzal jeho zástupce a vojákům to na odvaze neubralo.
Granátníkům a pěšáků se podařilo (zejména dík vydatné podpoře šesti děl v Ostrolence a většině Gazanových divizních děl za mostem na pravém břehu Narewu, odkud měla tato baterie dobrý výstřel) odrazit dva ruské útoky, protivník se však šikoval k dalšímu náporu.
Kolem poledne a za této situace dorazil na zpěněném koni Honoré Reille a okamžitě převzal velení celé obrany. Nařídil opustit domy i ulice a rozvinout obranu před městem, pod ochranou slabých valů. Všechny povzbuzoval, že pomoc je na cestě, jen musí do té doby vydržet.
Ještě dvě hodiny však musel s obránci vytrvat pod palbou třiceti ruských děl, přičemž se mu podařilo odrazit i třetí ruský útok.
Už v jednu odpoledne se na pravém břehu u mostu začaly objevovat první Oudinotovi granátníci. K Oudinotovi, který dorazil na jejich čele, zanedlouho docválal divizní generál Suchet a zdálky volal, že s sebou přivádí od Myszyniece celou svoji divizi. Ještě téměř hodinu však zchvácení pěšáci docházeli a šikovali se; teprve pak jich bylo dost na to, aby mohli Oudinot i Suchet podniknout rozhodující protiútok.
Ve tři odpoledne přešli Suchet s Oudinotem, kryti 17. lehkým plukem a děly, přes řeku na levý břeh k městu. Jejich vojáci zaujali postavení po Reilleho pravici, rozvinuli se a s podporou děl vyrazili. Suchetova divize vytvořila střed útoku, Campanova divize pod Reilleho velením levé křídlo a Oudinotovi granátníci (k nimž se přiřadila Rufinova brigáda) křídlo pravé. Deset eskadron dragounů zůstalo v záloze.
Levé ruské křídlo nápor pověstných Oudinotových granátníků nevydrželo, kolem čtvrté začalo kolísat, drolit se a bortit. Savary, který za sebou nechal generála Graindorge s jeho brigádou a dojel rovněž do Ostrolenky, okamžitě nasadil do tohoto místa dragounskou brigádu generála Rigauda. Plukovník Barthlémy vjel s 15. dragounským mezi Rusy levého křídla v trysku, pěchotu rozrazil a pokračoval v útoku proti ruskému jezdectvu, tvořenému kozáky a husary, přičemž jeho muži těžce zranili generála Arkadije Alexandroviče Suvorova.
Generálporučík Essen-1, který velel celé ruské sestavě, se sice pokusil své levé křídlo posílit, pak ale přiznal prohru a dal povel k ústupu na Zambrów, odkud pokračoval v dalších dnech až do Wysokiego Mazowieckiego, z nějž na počátku února ofenzívu zahájil. Jeho jednotky se stáhly na jihovýchod spořádaně, jak bylo u Rusů pravidlem.
Pokud jde o ztráty, jediný souhrnný údaj pochází ze Savaryho hlášení, která si odporují. nejprve uvedl 900 zabitých a raněných Francouzů, 500 – 600 mrtvých a 1900 zajatých Rusů, pak 1300 – 1600 mrtvých a 2900 raněných Essenových vojáků. Napoleonův 62. bulletin snížil vlastní ztráty na 60 mrtvých a 400 – 500 raněných (přičemž podle Oudinotova hlášení měla jen Ruffinova brigáda 48 mrtvých a 350 raněných).
„Císař se s radostí dozvěděl o bitvě u Ostrolenky a lituje smrti generála Campany,“ psal Savarymu Berthier, přičemž mu ukládal, aby Essena pronásledoval a nedovolil mu ofenzívu zopakovat.
Nebylo divu, že Napoleon odměnil Savaryho nedlouho poté velkokřížem čestné legie a doživotní rentou 20 000 franků. U Ostrolenky se bojovalo o přístupové cesty k Varšavě, o níž se nyní císař nemusel obávat. Jakékoliv vítězství mělo navíc po sporném výsledku bitvy u Jílového vojensky, politicky i propagandisticky cenu zlata.
Generál Savary však mohl, popravdě řečeno, mluvit o velikém štěstí, neboť na porážce Rusů až tak velkou zásluhu neměl. Špatně odhadl v onen den situaci a na základě chybného rozhodnutí Ostrolenku s většinou sil opustil. Vítězství tak bylo spíše dílem odhodlanosti Campanových i Ruffinových mužů a taktického nadání i chladnokrevné duchapřítomnosti generála Reille.