Akce Austerlitz 2005 měla čtyři hlavní úkoly. V první řadě důstojně připomenout tuto současně tragickou i fascinující událost, jež měla ve své době dalekosáhlé geopolitické důsledky. Připomenout památku padlých v této bitvě, i zemřelých po ní v důsledku utržených zranění a nemocí, stejně jako utrpení místního obyvatelstva, které muselo strpět přítomnost dvou mohutných armád ve svých domovech a poté dlouhá léta odstraňovat následky jejich střetu. Akce měla dát celému světu jednoznačnou odpověď na otázku „kde Austerlitz leží“. V České republice, na jižní Moravě, mezi Brnem a Slavkovem. Neoslavovali jsme vítězství francouzské armády. Ne snad z obav o politickou korektnost vůči poraženým zemím, ale z úcty k padlým obou armád. A posledním, nikoli však méně důležitým, úkolem pro organizátory bylo poskytnout účastníkům čas, prostor a prostředky pro jejich vášeň – tj. pro předvedení pečlivě cvičených manévrů, s pýchou oblékaných uniforem, pro osobní prožitek pocitů, jež se ve vrcholných okamžicích akce snad blíží pocitům vojáků před 200 lety…
Jakými prostředky jsme chtěli tyto úkoly splnit? Mezi lidmi, kteří se zajímají o historii a aktivně ji připomínají, patří členové spolků vojenské historie, tzv. re-enactmentu. Dle našeho názoru není třeba pohlížet na vojenskou historii skrz prsty. Nikdo z nás, ani z z nadšenců v dobových uniformách, nemiluje válku, nikdo by ji nechtěl na vlastní kůži zažít (zároveň nejsme pacifisté). Nelze se ovšem tvářit, že vojenská historie neexistuje. Patří neodmyslitelně k dějinám lidstva a byly to především vojenské konflikty, které měnily osudy národů i jednotlivců. Připomínáme výročí významné bitvy. Podle našeho názoru tedy bylo zcela namístě postavit program akce právě na aktivitách spolků re-enactmentu. Mohou lépe než exponáty v muzeích předvést, v čem spočívala lesk a bída tehdejšího vojenského života. Jejich vystoupení je zároveň poučné i divácky atraktivní.
Hlavními body programu byly, jako již tradičně, sobotní bitevní ukázka pod Santonem a nedělní pietní akt u Mohyly míru. Na akci byly již v první polovině roku pozvány skupiny napoleonského re-enactmentu z 24 zemí světa. Byly registrovány pod hlavičkami partnerských asociací C.E.N.S. (Středoevropská napoleonská společnost), E.N.S. (European Napoleonic Society), F.L.G. (Freudenkreis Lebendige Geschichte), A.R.H.M. (Association Russe d’histoire militaire), nebo organizovány polským koordinátorem.
Celkem se zúčastnilo 3538 účastníků, z toho 1981 na francouzské straně a 1557 na straně rusko-rakouské. Nejvyšší zastoupení mezi účastníky měly jednotky z České republiky (cca 20%), Ruska a Německa (po cca 15%), Francie a Itálie (po cca 10%). Významné „kontingenty“ přijely také z Británie, Belgie, Ukrajiny, Polska, Běloruska, Holandska, Rakouska a Slovenska. Jednotlivé jednotky, nebo dokonce jednotlivci, dorazili z Litvy, Lotyšska, Malty, Španělska, Lucemburska, Švýcarska, Norska, Švédska, USA, Austrálie a Nového Zélandu. Pokud jsme v tomto výčtu na někoho zapomněli, předem se omlouváme a ihned jej doplníme.
Grande Armée roku 2005 čítala 118 důstojníků, 1650 poddůstojníků a vojáků, 213 ostatních, byla vyzbrojena 1062 puškami (a dalšími 103 nefunkčními maketami), 24 děly a sedlala 114 koní. Armáda rusko-rakouská byla tentokrát nepatrně slabší: 92 důstojníků, 1307 poddůstojníků a vojáků, 158 ostatních, 969 pušek, 28 děl a 92 koní. Během devadesáti minut sobotní bitvy se spotřebovala tuna střelného prachu. Zraněno bylo v průběhu bitvy 8 účastníků, všichni lehce, což představuje 0,226 % celkového počtu. Dva koně byli bez následků a jen lehce poranění, nikoli v souvislosti s „bojovými akcemi“, zranění byla ošetřena namístě (0,95%).
V Evropě byla dosud uspořádána jediná akce srovnatelného (dokonce o něco většího) rozsahu – 180. výročí bitvy u Waterloo v červnu 1995. Zimní akce s sebou nese pochopitelně nesrovnatelně vyšší nároky na organizaci zázemí. Nehledě na to, re-enactment se od roku 1995 velmi změnil. Důraz na kvalitu uniforem, vycvičenost, disciplínu a obecně historickou věrnost předváděné akce je dnes nepoměrně vyšší.
Jednotky z celé Evropy i ze zámoří začaly do místa konání akce přijíždět již ve čtvrtek. Mnohé z nich měly za sebou mnohadenní cestu autobusem z Ruska, vojáci přijeli autobusem dokonce ze Sibiře. Přiletělo přes dvacet Američanů a několik Australanů a Novozélanďanů. Na tři tisícovky účastníků bylo třeba ubytovat v prostorách bývalých leteckých kasáren v Brně Slatině, jež organizátorům laskavě poskytla Vojenská ubytovací a stavební správa Brno (ostatní si sami zajistili ubytování v různých hotelech, nebo obcích bojiště; ti nejotrlejší pak ve vojenském ležení přímo na bojišti). Kasárna nabízely současně snadno střežitelný prostor, dostatek parkovacích míst, přehled o účastnících. Kapacita kasáren byla využita na maximum, nezbylo jediné místečko, budovy praskaly ve švech. Pohodlné ubytování to jistě nebylo, ale bylo tam teplo, teplá voda, sprchy a toalety. Všem účastníkům patří upřímný dík a uznání organizátorů za toleranci a vstřícný přístup při řešení dílčích problémů na místě.
Program akce byl dán, v sobotu ráno jednotky nastoupily a odjely na bojiště bez výrazného zdržení. Dík za to patří Dopravnímu podniku města Brna a jmenovitě panu Janu Seitlovi, který přepravu vojáků v průběhu akce koordinoval. Bitva měla začít v jednu hodinu, s ní také ojedinělý projekt v historii re-enactmentu – přímý televizní přenos. Jezdci sedlali koně, dělostřelci přivezli své kanóny, pěchota zformovala své bataliony pod vlajícími prapory tří císařů. Obrovský počet účastníků a ne zcela adekvátní organizace výdeje dopoledního oběda měly za následek dlouhé fronty a neblahé dopady na morálku obou armád. Opět je namístě dík organizátorů všem účastníkům za to, s jakou trpělivostí, tolerancí a disciplínou k situaci přistoupili. V jednu hodinu byly obě armády ve výchozích postaveních a bitva mohla začít. Armády netrpělivě očekávaly první výstřely, jež zahájily na jižním úseku bojiště bitvu u Slavkova 2005…
Scénář bitvy měl letos poprvé předvést zásadní momenty celé bitvy u Slavkova, tak jak proběhla před 200 lety. Zvolené bitevní pole pod Santonem to umožnilo. Silnice do Tvarožné byla Zlatým potokem, na bojišti vyrostla díky ak. sochaři, nyní architektovi Olegu Vašicovi a jeho lidem kulisa vsi Telnice, mladé stromky simulovaly „sokolnickou bažantnici“, terén se odsud směrem k východu mírně zvedal k našim „Prateckým výšinám“, na severu, u vsi Tvarožné, se rozprostíraly „planiny u Blažovic“, kde se měla střetnout mohutná jezdectva obou armád. Boj o samotný Santon, který posloužil coby přírodní tribuna, se již z důvodů přece jen omezeného počtu účastníků i rozlohy bojiště do scénáře nevešel.
Francouzská armáda měla své pravé křídlo, jež mělo úlohu Legrandovy a Friantovy divize reálné bitvy. Střed pod velením generála Olega Sokolova v roli maršála Soulta, a jezdeckou zálohu pod velením generála Johna Norrise, Murata 2005. Celé armádě velel prezident C.E.N.S. Ivan Vystrčil, čestným velitelem byl pan Mark Schneider v roli císaře Napoleona, kterého ztvárnil bezchybným způsobem… Spojenecká armáda, pod velením Libora Fojtů měla svým levým křídlem zaútočit do prostoru „Telnice-Sokolnice“. Její „4. kolona“ pod velením Davida Bankse alias „Kolowrata“ (David Banks naneštěstí onemocněl, bitvu proležel v posteli na hotelu a velení převzal Alexander Gapenko) měla následně čelit „Lvímu skoku“ maršála Soulta na „Prateckých výšinách“. Spojenecké jezdectvo, koordinované Alanem Larsenem, se mělo srazit s jezdectvem francouzským v severním sektoru bojiště. Jakmile by byl střed spojenecké armády poražen, Soult měl přivést svůj sbor do týlu spojeneckého levého křídla, zadržovaného „Legrandem“ a „Friantem“ na „Zlatém potoce“, čímž bitva končila.
Podařilo se? Bitva u Slavkova 2005 byla unikátní nejen svým rozsahem, ale také mírou realističnosti předvedené akce. Každý z účastníků viděl jen část bitvy, podobně jako velitelé v roce 1805. Bude ještě několik dnů a týdnů trvat, než se v hlavních štábech sejdou „hlášení“ velitelů sborů a divizí. Obecná odpověď ale zní – podařilo. Bitva začala v jednu hodinu (s drobným zpožděním) útokem rakouského předvoje na Telnici. Působivé pyrotechnické efekty (dík tentokrát míří k panu Ivanu Martínkovi, vrchnímu ohněstrůjci), francouzské dělostřelectvo odpovědělo… a „Legrand“ a posléze i „Friant“ se v mracích kouře, za zvuku bubnů a hukotu děl střetli s „Buxhöwdenovými“ kolonami. Oproti očekávání se tentokrát francouzskému pravému křídlu dařilo snad ještě lépe než v roce 1805 a spojenci se dostali k Telnici jen na dohled… Byla to z hlediska diváků i účastníků možná trochu škoda, boj o vesnici by byl jistě atraktivní. Re-enactment však není divadlo ani film. Fronta se zastavila před Telnicí, levé křídlo spojenecké armády bylo zastaveno a vtaženo do boje. To byl moment, na který čekal vrchní velitel Velké armády.
Tisícovka francouzských vojáků IV. armádního sboru generála Sokolova-Soulta byla na počátku bitvy skryta očím většiny diváků v severozápadním sektoru bojiště za terénní vlnou. Nyní dostal velící generál rozkaz k útoku. Jeho bataliony musely vyšplhat do protilehlého svahu. Boty na sněhu podkluzovaly, řady se vlnily a rozpadaly… Přesto se oběma divizím, „Saint-Hilairově“ i „Vandammově“ podařilo dostat se na úbočí „Pratecký výšin“ a rozvinout se proti „4. koloně“ spojenecké armády. Na papíře jednoduše vyhlížející manévr bylo ovšem ve skutečnosti velice obtížné realizovat. IV. sbor byl složen z vojáků všech národností účastnících se bitvy. Docházelo k nedorozuměním a zmatkům… podobně jako v reálné bitvě. Přesto se podařilo „Pratecké výšiny“ na spojencích dobýt a takřka na minutu přesně dle původního záměru přivést alespoň část IV. sboru do týlu nyní již vyčerpaného levého křídla spojenecké armády. Následovalo jeho obklíčení a kapitulace. Některé jednotky rakouské armády uznaly svou porážku až poté, kdy je dělostřelci 6. pluku pěšího dělostřelectva zasypali z bezprostřední blízkosti několika salvami plných kulí… sněhových.
Podrobná hlášení jezdeckých velitelů ještě nejsou k dispozici, ale vzhledem k přítomnosti více než 200 koní v severním úseku bojiště docházelo k mohutným srážkám, do nichž se neplánovaně zapojily také části Vandammovy divize francouzské armády a 4. kolony spojenecké armády.
Vrchní velitel francouzské armády i „císař Napoleon“ objížděli své jednotky a ty provolávaly slávu „vítězství“ svých zbraní. Spojenecké jednotky netrpěly a netruchlily. S pocitem dobře odvedené práce se řadily k závěrečné přehlídce a mysleli na výročí bitev u Aspern, Lipska, nebo Waterloo, kde se místa „vítězů“ a „poražených“ obrátí. Vítězové s velkým V však byli onoho památného dne 3. prosince 2005 všichni.
Přesto, únava, vyčerpání, zima a hlad se dostavily i mezi vojáky roku 2005, byť v míře k realitě roku 1805 nesrovnatelné. Jednotky se zformovaly k závěrečnému defilé, které proběhlo nepříliš koordinovaně a různými směry. I to je realita re-enactmentu, ne vše se vždy podaří tak, jak je naplánováno. Lidé i zvířata jsou unavení, jednotky se po bitvě pomíchají, velitelé ztratí velmi rychle přehled… a čas běží. Opět se stály fronty na jídlo, následoval velmi hektický odjezd jednotek k večerním programům, který se však, opět díky vstřícnosti a schopnostem pana Seitla z DPM Brno a všech řidičů autobusů, podařilo v reálném čase zvládnout.
Hlediště kolem bitevního pole mělo své limity. Ne všichni diváci viděli vše, někteří dokonce neviděli nic (a těm, kdo o to požádali, bylo namístě vraceno vstupné). Některé sektory, z nichž bylo možné sledovat např. jezdecké srážky zůstaly prakticky neobsazené, jiné, zejména okolo tribun, byly přeplněné lidmi.
Přes 2000 vojáků bylo v pořádku dopraveno zpět do kasáren ve Slatině, kde měli již v šest hodin nastoupit a čekal je slavnostní pochod ulicemi Brna, poté odvoz zpět do kasáren a pohoštění. Na 700 dalších vojáků bylo odvezeno do Šlapanic, kde je čekal bohatý program, pochod městem, přehlídka, ohňostroj, pohoštění. Dvě stovky vojáků měly zamířit do Slavkova u Brna… Programy v Sokolnicích, Újezdě a Zbýšově proběhl k všeobecné spokojenosti již v pátek večer.
S mírným zdržením a operativně řešeným obtížemi se podařilo jak večerní pochod Brnem, tak program ve Šlapanicích zajistit. Především šestitisícové Šlapanice udělaly maximum možného a vojáky z Itálie, Francie, Británie a Německa ve francouzských uniformách přijaly s otevřenou náručí, za což jim patří velký dík organizátorů i účastníků. Během pochodu Brnem, jemuž přihlížely tisíce lidí, se při krátké, zastavení v Denisových sadech část armády rozprchla třemi směry. Vyčerpání štábních důstojníků i velitelů jednotek, podobně jako vojáků, dosahovalo po dni naplněném neustálou aktivitou dosud nejnáročnější akce moderního re-enactmentu, vrcholu. S laskavou pomocí Městské policie Brno se zatoulané jednotky podařilo shromáždit a odvézt k zaslouženému odpočinku do kasáren, kde na ně čekalo jídlo i pití v množství více než dostatečném, byť chvíli trvalo, než se vysvětlil drobný zádrhel při organizaci výdeje občerstvení, za nějž je namístě se účastníkům omluvit a opět vyslovit uznání za jejich disciplinovanost a toleranci.
Samostatnou kapitolou je večerní program ve Slavkově u Brna. Není třeba zakrývat, že mezi městem Slavkov u Brna a organizátory akce Austerlitz 2005 panuje již dlouhou dobu značné napětí, posílené tím, že se rada města v létě dokonce distancovala od akce pořádané Středoevropskou napoleonskou společností ve Tvarožné. Na prezidenta Projektu Austerlitz 2005 byl ze strany města vznesen požadavek na zajištění 200 uniformovaných účastníků akce Austerlitz 2005 na večerní čtvrthodinový pochod přes náměstí ve Slavkově. Tento pochod měl tvořit doplněk programu připraveného Historickým muzeem ve Slavkově, jenž sestával u příležitosti 200. výročí bitvy u Slavkova z jakéhosi folkového večera, malého ohňostroje a jarmarku. Přímo na C.E.N.S. se pořadatelé tohoto programu neobrátili, neboť její existenci od léta ignorují. Dokonce po své ose oslovili některé účastníky akce Austerlitz 2005, čímž pochopitelně ohrozili koordinaci večerního programu všech 3600 účastníků. Přesto C.E.N.S. prezidentu Projektu Austerlitz 2005 vyšla vstříc a připravila seznam jednotek, pro něž byly připraveny autobusy a které se měly programu ve Slavkově účastnit. K celému problému existuje oficiální vyjádření C.E.N.S., jež objasňuje důvody, proč do Slavkova namísto 200 vojáků dorazilo jen několik desítek z nich. Slavkov patří mezi obce bojiště a rozhodně nebylo záměrem organizátorů akce Austerlitz 2005 toto město jakkoli poškodit. Vojáci o tom, že jsou pozvaní do Slavkova věděli, znali program, autobusy pro ně byly připraveny, velitel akce byl určen. Rozhodli se v situaci večerní únavy pro program jiný. Nejsou ve služebním poměru a nemohli jsme jim dát rozkaz. Organizátoři akce Austerlitz 2005 toho upřímně litují. Zároveň se však ohrazují vůči snaze města a Historického muzea svést neúspěch večerního slavkovského programu na nepřítomnost vojáků v uniformách. S organizací programu ve Slavkově nemá Projekt Austerlitz 2005 nic společného, vstupné na náměstí se rozhodli vybírat Slavkovští a desetiminutový pochod přes náměstí dvou stovek vojáků by náladu tisíců platících návštěvníků nezlepšil. Program na vojácích nestál, jak ostatně v pátek v televizi potvrdila sama ředitelka Historického muzea, a s jejich nepřítomností tedy nemohl ani padnout. Přičemž je opět namístě zopakovat, že litujeme toho, že vojáci nedorazili, jak přislíbili.
Sobotní noc proběhla klidně, vojáci se bavili, v nepohodlí kasáren zněl zpěv vojenských písní a hukot rozhovorů v mnoha jazycích. Byla navázána nová přátelství, sdělovaly se dojmy z bitvy, plánovaly se budoucí společné akce… určitě se i velmi dobově bručelo nad zmíněným nepohodlím, celodenním chladem, frontami na jídlo, chybami velitelů v průběhu bitvy, jež tentokrát nikoho nestály život. Velká akce, velký úspěch, velké problémy, velká spokojenost i velká nespokojenost. Když však jednotky v neděli odjížděly, akci si všichni velitelé přes dílčí a dosud převážně nevyslovená „ale“ pochvalovali.
V neděli byl budíček oproti sobotě o půl hodiny posunutý, v půl deváté byl na nástupu jen zlomek jednotek, ale v devět již odjížděly první autobusy směrem k Mohyle míru. Vzhledem k obrovskému počtu účastníků byla účast na pietním aktu letos dobrovolná. Řada jednotek musela odjet již v sobotu večer, řada v neděli dopoledne, aby byli „vojáci“ v pondělí včas zpět ve svém civilním zaměstnání. Přesto se na pietní akt vypravilo přes 2500 účastníků. Dopravní situace v místě byla dle očekávání velmi zlá, Pratecké návrší není dimenzováno pro takový počet automobilů a návštěvníků… Vojáci strávili asi hodinu volného času dle vlastních představ, výcvikem, odpočinkem, zpěvem. Řazení k pietnímu aktu není snadné ani při běžném každoročním počtu účastníků 500-700 vojáků. Letos vzdáleně připomínalo hru zvanou tetris. Další a další jednotky pochodovaly k Mohyle míru a muselo jim být určeno místo. Někteří byli vpředu, jiní neviděli. Přesto měli možnost být při jednom z nejvydařenějších a nejdůstojnějších pietních aktů, během něhož oslovil přítomné osobně arcibiskup pražský kardinál Miloslav Vlk, vyslechli modlitbu katolického i pravoslavného kněze. Pietní akt, vzpomenutí památky padlých a zamyšlení se nad hrůzami války je především intimní věcí každého účastníka a každý jej prožívá jinak. Fakt, že památce padlých vojáků a epidemiím, hladu a vyčerpanosti podlehnuvším místním obyvatelům se přišlo u příležitosti 200. výročí bitvy poklonit takový počet lidí z celého světa, je sám o sobě mimořádnou hodnotou.
V průběhu celé neděle svlékali vojáci uniformy, jednotky balily, odjížděly, bylo vypláceno cestovné. Oběma směry zněla slova díků a uznání. Od organizátorům k účastníkům za jejich disciplinovanost, toleranci a výborný výkon v sobotní bitvě, od účastníků k organizátorům právě za poskytnutý prostor, čas a prostředky pro realizaci jejich vášně. Problémů se vyskytlo mnoho, bylo několik zranění. Každý účastník by jistě mohl sepsat seznam nepodařených momentů, proti nimž se musel obrnit značnou trpělivostí. Dopředu to však muselo být každému jasné. Akce 3600 účastníků v zimních podmínkách nemá v historii napoleonského re-enactmentu obdoby. Zkušenosti, které tato akce přinesla určitě poslouží při přípravách akcí dalších 200. výročí velkých bitev napoleonských válek.
Shrneme-li vše, jsme jako organizátoři spokojení, protože, jak se zdá, drtivá většina účastníků i návštěvníků byla spokojena. K dílčímu hodnocení se nabízí řada témat, od přímého televizního přenosu bitvy a průběhu bitvy samotné až po logistické zázemí akce. Přesto si na základě prvních ohlasů ze zahraničí, a to především z Francie, dovolíme tvrdit, že akce byla mimořádně úspěšná.
Organizátoři ještě jednou velmi děkují všem 3538 účastníkům, bezpečnostní službě řízené panem Koudelkou, Dopravnímu podniku města Brna a jeho řidičům koordinovaným panem Seitlem, panu ing. Valchařovi, řediteli Vojenské ubytovací a stavební správy Brno, dobrému duchu kasáren ve Slatině panu Janečkovi taktéž z VUUS Brno, cateringu a obsluze zajištěné panem Šidou, architektovi kulis bojiště panu Vašicovi a jeho lidem, pyrotechnikům Ivana Martínka, horsemasterovi akce Pavlu Čechovskému, který proplul akcí velmi profesionálně bez sebemenšího zaváhání, a všem stájníkům. Děkujeme produkčním – brigádníkům z YMCA za vstřícnost a pomoc v kasárnách i na bojišti. Speciální poděkování patří panu ing. Klaškovi z firmy Bonagro, bez které bychom nepostavili takové zázemí pro návštěvníky na bojišti a v nynějších deštích bez její techniky ani neuklidili. Jarda a Martin Holíkovi za dva dny dokázali vyrobit celé mobilní rozvody (cca. 4 km) pro elektřinu tak, aby vyhovovaly příslušným normám a ještě fungovaly. Děkujeme panu ing. Aleši Pohlovi z BVV, a. s. jenž nám nezištně pomohl najít o víkendu firmu, která bleskově během čtvrtku a pátku vyčistila a umyla celou budovu kasáren.
Speciální dík patří týmu firmy Davay, který v pozadí řídil produkci celé akce: Renata Fabiánová, Irma Konešová, Leona Chloubová, Marcela Zavadilová, Jakub Jandora, Lenka Koutná. Ti všichni ještě celý další týden akci likvidují, aby mohla být opravdu zakončena.
Děkujeme obcím sdruženým ve společnosti Mohyla míru – Austerlitz, o. p. s., a zejména pak Zbýšovu, Sokolnicím, Újezdu, Šlapanicím, Křenovicím, a samozřejmě Tvarožné za vstřícné přijetí účastníků akce a zajímavé a úspěšné programy, jimi připravené. Děkujeme také městu Brnu, jehož primátor symbolicky předal v pátek odpoledne klíče od města velitelům Grande Armée, a jež hostilo slavnostní defilé 2000 vojáků v sobotu večer, a pomohlo jim zajistit přístřeší ve slatinských kasárnách, spravovaných Vojenskou ubytovací a stavební správou Brno. Děkujeme Policii ČR a Městské policii Brno za účinnou asistenci při zajišťování bezpečnosti a dopravní obslužnosti akce. Děkujeme Brněnskému informačnímu centru a jeho šéfovi ing. Pavlu Galíkovi, který se svými lidmi zajistil všechna potřebná povolení ve městě Brně, stejně jako ing. Jonášovi, radnímu města Brna a ing. Paulczinskému, kteří se o to významně zasloužili. Děkujeme záchranné službě a hasičskému záchrannému sboru, že byli včas namístě a poskytli účinnou pomoc při vážném úrazu jednoho z účastníků v kasárnách ve Slatině. Děkujeme Ministerstvu dopravy a Ministerstvu vnitra za odvahu, se kterou vydali povolení k omezení dálnice D1. Věříme, že jsme je nezklamali. Totéž je třeba říct i o ředitelství dálnic a firmě Signex, která několikrát předělávala projekt dopravního značení a nakonec vše stihla udělat skvěle. Bez asistence Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje bychom se rovněž neobešli.
Speciální dík zaslouží generální partner akce, Jihomoravský kraj, který poskytl dobrý základ svým finančním příspěvkem a napomohl tak k dobrému startu i průběhu akce. Rada i zastupitelé svým rozhodnutím prokázali, že jim na jejich regionu opravdu záleží.
A v neposlední řadě naše poděkování míří ke sponzorům Projektu Austerlitz 2005, kteří svým přispěním umožnili tuto akci realizovat. O těch bude ještě speciální zmínka.
Ano, Austerlitz je v Česku, na Jižní Moravě, mezi Brnem a Slavkovem. Není to jen německý název jednoho města, je to název celého území Slavkovského bojiště a tom se dozvěděl v minulých dnech celý svět.