Caulaincourt patřil k nejbližším Napoleonovým věrným. Jako nejvyšší podkoní (grand écuyer) císařova vojenského domu a divizní generál se zúčatnil i bitvy u Slavkova.

Armand-Augustin markýz de Caulaincourt vévoda z Vicenzy, generál, ministr zahraničí. Narozen 9. prosince 1773 v Caulaincourt/Aisne. Zemřel 19. února 1827 v Paříži ve svém paláci v Rue Saint-Lazare č. 57 a byl pohřben na hřbitově Père Lachaise (29. sekce, 2. řada, hrob č. 31). Pocházel z jedné z nejstarších pikardských šlechtických rodin: byl synem Gabriela Louise, hraběte de Caulaincourt, plukovníka Péronského pluku a rytíře Královského a vojenského řádu sv. Ludvíka, a Marie Joséphine Augustine René de Barandier de la Chaussée d’Eau. Ve čtrnácti letech nastoupil vojenskou službu v pluku Royal-Étranger, roku 1791 se stal pobočníkem svého otce a roku 1789 dosáhl hodnosti podporučíka. Vzhledem ke svému aristokratickému původu byl jako kapitán propuštěn z armády 22. května 1792. Přesto se již 1. června 1792 přihlásil jako dobrovolník do pařížské gardy v sekci Croix-Rouge. To mu otevřelo cestu k návratu do armády, v níž roku 1794 zastával funkci maréchal des logis chef. Posléze mu byla navrácena hodnost kapitána a stal se pobočníkem generála Aubert-Dubayeta v Cherbourgské pobřežní armádě (Armée des Côtes de Cherbourg). Spolu s ním se také vypravil 15. března 1796 na diplomatickou misi do Istambulu. Do Francie se vrátil v červnu 1797, kdy doprovázel vyslance osmanské Vysoké Porty do Paříže. Následně sloužil jako velitel švadrony 8. jízdního pluku Rýnské armády ve Stockachu a Weinheimu.

Roku 1799 byl povýšen na šéfa brigády (chef de brigade, hodnost odpovídající v armádě fr. republiky plukovníkovi) 2. pluku karabiníků. Na Talleyrandovo doporučení byl v této hodnosti pověřen 14. října 1801 doručit do Petrohradu Bonapartovu gratulaci novému ruskému carovi, Alexandrovi I. Byl jím přijat v audienci 20. listopadu 1801, naposledy pak 25. května 1802. Toto poslání mu přineslo i vysokou finanční odměnu ve výši 40.000 franků (27. 10. 1801), k níž se připojily náklady za další diplomatická poslání ve výši 62.000 franků a za cestu z Paříže do Petrohradu ve výši 9.090 franků. Po návratu, 30. srpna 1802, byl jmenován pobočníkem Prvního konzula a již 29. srpna 1803 povýšen do hodnosti brigádního generála. Napoleon, jenž se rozhodl odpovědět na roajalistický atentát únosem a popravou některého z bourbonských princů, ho 10. března 1804 vyslal do Štrasburku, odkud měl krýt výpravu generála Ordenera, velitele granátníků Konzulské gardy, která měla v síle tří set mužů 26. dragounského pluku, jednadvaceti četníků a patnácti ženistů proniknout na bádenské území a unést z Ettenheimu Louise Antoina Henriho, vévodu z Enghien. Caulaincourt mezitím z Offenburgu vyslal dvě stovky mužů 26. dragounského pluku, aby se zmocnili baronky Reichové a anglických agentů, jejichž přítomnost v okolí Ettenheimu signalizoval prefekt Dolního Porýní a dvojitý agent Mehée de La Touche, a případně podpořili Ordenerův úder. Velitel štrasburské posádky měl vyslat ke Kehlu tři sta jezdců se čtyřmi děly a oddíl lehké jízdy do Wilstettu, zatímco se velitel Neu-Brisachu přeplavil se stovkou mužů a dvěma děly na druhý břeh Rýna, aby kryl návrat úderného oddílu se zajatcem. I s třiceti četníky, kteří tvořili Caulaincourtovu eskortu, vypravili Francouzi proti bourbonskému princi, který v ettenheimském zátiší myslel jen na svou snoubenku Charlottu de Rohan-Rochefort, více než tisíc mužů. Po půlnoci ve středu 15. března byl Enghien ve svém domě obklíčen a zajat, a ještě téhož dne Caulaincourt informoval Bonaparta ze Štrasburku o úspěšné akci. Princ byl převezen do Paříže a po krátkém formálním procesu zastřelen 21. března v příkopech pevnosti Vincennes. Roku 1805 byl pak Caulaincourt povýšen na divizního generála a 2. února obdržel velkokříž Čestné legie.

Po Tylžském míru byl znovu vyslán do Ruska 3. listopadu 1807 jako francouzský vyslanec, aby nahradil Savaryho. Jeho úkolem bylo dohlížet na přísné dodržování závazků, které na sebe car vzal v Tylži ve vztahu k Anglii, jak mu to také zdvořile, ale důrazně objasnil v první audienci 20. prosince 1807. Tentokrát dosáhl jeho roční plat výše 480.000 franků. V době příprav Napoleonova rozvodu s Josefínou dostal rozkaz zahájit vyjednávání o ruku carovy sestry, velkokněžny Anny. První odpovědi z ruské strany byly povzbuzující, ale posléze dal car jasně najevo, že carevna matka žádá, aby se Napoleon zavázal, že nikdy neobnoví polské království. Na tom také jednání selhala. Zlatý déšť hodností ho však neminul: již roku 1804 se stal Grand écuyer de l’Empire, což mu přineslo roční důchod ve výši 40.000 franků; císařským patentem ze 7. června 1808 byl jmenován vévodou z Vicenzy (duc de Vicence), císař mu krom toho dal osobní dar ve výši 100.000 franků, aby si mohl v Paříži zakoupit palác. Následovaly další finanční odměny: 29. března 1808 mu císař udělil 60.000 franků roční renty z Milána; 10. března 1808 přidal 50.000 franků roční renty z Westfálska a 66.000 franků z Hanoveru; k nim ještě přibylo 17. března 1808 dalších 19.000 franků roční renty z velkovévodství Berg. Caulaincourt měl však stále více výhrad k Napoleonově politice neboť hájil stanovisko, že je s Ruskem za každou cenu třeba udržet mír a byl jím v dubnu 1811 odvolán. Carem mu v poslední audienci 11. května 1811 řekl: „Začne-li císař Napoleon válku, je možné a dokonce pravděpodobné, že nás porazí. Ale to mu mír nepřinese. Španělé bývali často poraženi, ale nebyli tím přemoženi ani podmaněni. A k nám je přece z Paříže dále než k nim. Kromě toho nemají Španělé naše podnebí a naše prostředky. Využijeme své situace, máme v týlu dost prostoru a uchováme si dobře organizovanou armádu. Proto nemůžeme být nikdy přinuceni, abychom uzavřeli mír, byť bychom utrpěli sebevětší porážku. Naproti tomu je však možné i vítěze přinutit k míru. Po bitvě u Wagramu vyslovil sám císař Napoleon tuto myšlenku v rozhovoru s Černyševem; přiznal, že by byl ani za nic nesvolil k vyjednávání s Rakouskem, kdyby si nebylo dovedlo uchovat armádu, a že by Rakušané byli dosáhli mnohem lepších podmínek, kdyby byli při jednání projevili více neústupnosti. Císař Napoleon potřebuje tak rychlé výsledky, jako jsou rychlé jeho myšlenky; u nás jich nedosáhne. Využiji jeho poučení. Jsou to poučení mistra. Přenecháme svému podnebí a své zimě, aby za nás vedly válku. Francouzští vojáci jsou stateční, avšak méně odolní než naši: klesají snáze na duchu. Zázraky se dějí jen tam, kde je císař osobně přítomen, ale on nemůže být všude. Kromě toho bude stát před nutností, aby si pospíšil s návratem do své země. Já nevytasím meč první, ale do pochvy ho zastrčím poslední. Spíše odtáhnu na Kamčatku, než bych odstoupil část svého území nebo podepsal ve svém dobytém hlavním městě mír, který by byl jen příměřím.“

Caulaincourt odejel z Petrohradu 15. května a již 5. června dorazil do Paříže. Reprodukoval císaři přesně carova slova a trval na tom, že je třeba udržet mír a spojenectví s Ruskem a obětovat tomu i myšlenku na obnovení Polska. Napoleon mu poukazoval na charakter ruské šlechty, která je podle něj zkažená, prohnilá, ziskuchtivá, neukázněná a neschopná sebeobětování a hned na počátku tažení po prvních porážkách dostane strach a donutí cara k míru. Caulaincourt odporoval kategoricky: „Mýlíte se v Alexandrovi i v Rusech. Neposuzujte Rusko podle toho, co vám o něm vyprávějí jiní. Neposuzujte ruskou armádu podle toho, jak jste ji viděl po bitvě u Friedlandu, rozdrcenou a odzbrojenou. Rusové žijí přece už rok pod hrozbou války. Připravili se a zmohutněli, propočítali si všechny šance. Ve svých úvahách přihlédli dokonce i k možnosti vlastních velikých porážek. Připravili se k obraně i odporu do krajnosti.“ Střet se vyhrocoval. Napoleon zdůrazňoval sílu Velké armády a Caulaincourt odsekl, že dodržování podmínek kontinentální blokády je pro Rusko nesnesitelné a neúnosné a že Napoleon sám je porušuje, když jde o zájmy státní pokladny a uděluje obchodníkům a bankéřům výjimky pro obchod s Anglií. Slabou náplastí na tuto roztržku bylo udělení vysokého vyznamenání, Ordre impérial de la Réunion, 22. února 1812. Caulaincourt byl ostatně nositelem bavorského velkokříže řádu sv. Huberta, würzburského velkokříže řádu sv. Josefa, bádenského velkokříže řádu Věrnosti a ruského velkokříže řádu sv. Ondřeje. Ještě poté, co francouzská armáda překročila ruské hranice a car vyslal vstříc Napoleonovi s osobním dopisem ministra policie Balašova, který se s ním setkal ve Vilně 30. června 1812, ponížil císař Caulaincourta před ruským zástupcem slovy: „Nu, proč vy nic neříkáte, starý petrohradský dvořane?“ Poté na něj přede všemi ukázal a řekl Balašovovi: „Ostatně car Alexandr má přátele i v mém císařském hlavním stanu. Zde je rytíř vašeho cara. To je Rus – ve francouzském táboře.“ Rozhořčený Caulaincourt prohlásil, že dokáže své vlastenectví tím, že bude stále opakovat, že tato válka je politicky nevhodná (impolitique), nebezpečná a že zničí armádu, Francii i samotného císaře a dodal, že odejde a žádá o divizi ve Španělsku, kde stejně nikdo nechce sloužit, aby byl co nejdále od císaře, který ho tak urazil – následujícího dne mu však Napoleon odjezd zakázal. Ruské tažení stále více prohlubovalo v Caulaincourtovi pocit propasti, otevírající se pod nohama. Stěží mu pak bylo zadostiučiněním, když se uprostřed hořící Moskvy, v Kremlu, obrátil právě na něj císař se zoufalými slovy: „To přesahuje míru vší pravděpodobnosti. To je zničující válka, to je hrozná taktika, která nemá příklad v dějinách civilizace… Zapalovat vlastní města! V těch lidech sedí démon! Jaká to sveřepá odhodlanost! Co je to za národ!“ Připomenul mu někdejší carova slova: „Oznamte mu mým jménem toto čestné a poslední prohlášení: vypukne-li jednou válka, jeden z nás, buď on, Napoleon, nebo já, Alexandr, ztratí korunu.“ Třetího října pak Caulaincourt odmítl vydat se jednat s Alexandrem a byl nahrazen Lauristonem. Na ústupu protestoval mezi Možajskem a Gžatskem ostře u Napoleona proti vraždění ruských zajatců: „Jaká to strašlivá ukrutnost! To je ta civilizace, kterou jsme přinesli do Ruska!“ Když pak císař opustil 6. prosince 1812 ve Smorgoni zbytky armády, byl to právě on, kdo ho doprovázel v saních s polským důstojníkem Wąsowiczem a jedním mamelukem.

Teprve v této době nalezl Caulaincourt cestu do řad svobodných zednářů, k nimž patřili členové císařovy rodiny (Joseph, Louis, Lucien) i dalších třináct Napoleonových ministrů (Berthier, Cambacérès, Champagny, Chaptal, Clarke, Davout, Fouché, Laplace, Maret, Portalis, Regnier, Savary a Talleyrand). 14. dubna 1813 ho Cambacérès přijal ve svém paláci do své lóže Grande Maîtrise. Nato byl jmenován senátorem. Caulaincourtova osobní čestnost nebyla Rusům neznámá. Když spojenci uzavírali s Napoleonem po jeho vítězstvích u Lützenu, Budyšína a Drážďan 4. června 1813 příměří, byl vévoda z Vicenzy při příjezdu k předním ruským hlídkám v Pleswitz srdečně vítán – pronesl tehdy přípitek na zdraví ruské armády a ruští důstojníci odpověděli přípitkem na zdraví statečné francouzské armády! Císařským dekretem z 18. června pak byl společně s hrabětem de Narbonne-Lara jmenován zplnomocněncem pro pražský mírový kongres, jehož začátek byl posunut z 5. na 12. červenec 1813. Caulaincourt přijel do Prahy 28. července, ale až 6. srpna se Metternicha dotázal, jak si Rakousko představuje mír a za jakých podmínek by zůstalo spojencem Francie či alespoň neutrální. Metternichovu odpověď dostal teprve o dva dny později. Obsahovala všechny dosavadní požadavky spojenců, včetně velmocenské záruky nezávislosti německých států. Napoleon měl odpovědět do 10. srpna, kdy mělo vypršet příměří – v podstatě šlo o ultimátům, protože Metternich již neměl zájem na dalším jednání. Caulaincourt doručil Napoleonovu odmítavou odpověď do Prahy až 11. srpna odpoledne. Již o půlnoci z 10. na 11. srpna však pruský i ruský zmocněnec oznámil Metternichovi, že jejich pověření pro mírová jednání skončilo a do Prahy přijel z Brandýsa císař František a po něm car Alexandr i pruský král Friedrich Vilém III., aby vypracovali text válečného prohlášení. Caulaincourtovi, který bydlel na zbraslavském zámku nezbylo než Prahu opustit. Od 20. listopadu 1813 pak zastával po pět měsíců, do 6. dubna 1814, funkci ministra zahraničí. Kvalit chybějícího Talleyranda však nedosahoval. Po proniknutí spojenců na území Francie byl 4. ledna 1814 zplnomocněn k jednáním v Châtillonu-sur-Seine, kde se od 3. února pokoušel prosadit mírový návrh, respektující přirozené hranice Francie a hájil myšlenku, že Napoleonův návrat je vnitřní francouzskou věcí, do níž spojenci nemají zasahovat, protože se zavázal dodržovat podmínky pařížské smlouvy. Spojenci však odmítli Napoleonův požadavek zachování rýnské hranice a jednání, přerušená 15. března, se o čtyři dny později definitivně zhroutila. Teprve v této době, ve svých čtyřiceti letech, se v Paříži oženil 24. května 1814 s Adrienne Hervé Louise de Carbonel de Canisy, která mu následně dala dva syny: Adriena Arnauda Alexandra Josepha, druhého a posledního vévodu z Vicenzy (1815-1861), a Hervé-Anne-Oliviera (1819-1865).

Caulaincourt, na rozdíl od řady svých kolegů, zůstal císaři věrný, a po Napoleonově návratu z Elby zastával znovu mezi 21. březnem až 22. červnem 1815 funkci ministra zahraničí. Za své zásluhy byl jmenován pairem Francie a ujal se provizorně i funkce ministra vnitra. Již 3. dubna 1815 rozeslal všem diplomatickým zástupcům a zahraničním ministrům oběžník, ve kterém představoval návrat císaře jako nejkrásnější triumf a ujišťoval je, že Napoleon je připraven respektovat práva ostatních národů. Byl jím rovněž pověřen pokusit se znovu navázat v Basileji jednání se spojenci, i v tomto případě ovšem bezvýsledně. Po Waterloo doporučoval Bonapartovi abdikaci a 22. června byl povolán do provizorní vlády, v níž zasedal až do 9. července 1815. Již 24. července 1815 byl proskribován, nebyl však zatčen, ani neodešel do exilu a nakonec mu byla královským rozhodnutím ze 6. října 1815 za šestadvacet let šest měsíců a čtrnáct dní služby udělena roční penze ve výši 6.000 franků.

Paměti: Souvenirs du duc de Vicence recueillis et publiés par Charlotte de Sor (Paměti vévody z Vicenzy, uspořádané a vydané Charlottou de Sor, pozn. Skutečným jménem paní Dilleaux-Desormeaux), 2 sv., Paříž, nakl. A. Levasseur, 1837; Suite des Souvenirs du duc de Vicence recueillis et publiés par Charlotte de Sor (Pokračování Pamětí vévody z Vicenzy, uspořádaných a vydaných Charlottou de Sor, pozn. Skutečným jménem paní Dilleaux-Desormeaux), 2 díly v jednom svazku, Paříž, nakl. G. Barba, 1845; J. HANOTEAU (vyd.), Mémoires du général de Caulaincourt, duc de Vicence, grand écuyer de l’Empereur (Paměti generála de Caulaincourta, vévody z Vicenzy, vrchního podkoní císaře), 3 sv., Paříž, nakl. Plon, 1933, vzorová kritická edice. Literatura: J. HANOTEAU, Préface, Mémoires du général de Caulaincourt, duc de Vicence, grand écuyer de l’Empereur (Předmluva k Pamětem generála de Caulaincourta, vévody z Vicenzy, vrchního podkoní císaře), díl I., Paříž 1933; týž, Napoléon et la mission de M. Stassard (1815) (Napoleon a mise pana Stassarda (1815)). In: Revue universelle, roč. 53, č. 1 z 1. dubna 1933, s. 1-15. Jde o do té doby neznámou Caulaincourtovu zprávu z roku 1815; J. GRONDIN, Présentation des mémoires de Caulaincourt (Úvod ke Caulaincourtovým pamětem). In: Napoléon Bonaparte. L’oeuvre et l ‚histoire (Napoleon Bonaparte. Dílo a historie), díl XI., Paříž 1969, s. 163-168.