Předpis z roku 1754 předepisuje formálně pořadový krok, o němž nalézáme jen vágní zmínku v ordonancích z let 1750 a 1753; říká, že všichni muži musí, a to i při obratu, položit na zem společně stejnou nohu.
Řady a zástupy jsou pro provedení všech manévrů sevřené. Formace s otevřenými řady, na šest kroků, se zaujímá během pochodů. Sekce, pelotony, atd. se následují v kolonách v rozchodech rovnajících se šíři jejich čela, rozvíjení budou o to přesnější, čím snazší bude dodržet takovou vzdálenost.
Důležitým momentem je zúžení hloubky batalionu v linii na tři řady. Umožňuje mocnější palbu, což je důležité, a to zejména od té doby, kdy zavedení železného nabijáku (1740) zvýšilo rychlost palby na dva až tři výstřely za minutu (předpis z roku 1750 předepisuje, že vojáci musí dosahovat tří výstřelů v minutě).
Od palby po řadech (feu par rang) je již asi deset let upuštěno; palba je vedena nadále jen po sekcích, pelotonech, třetině řadu, půlřadu, nebo batalionu (1), a také feu de chaussée (2). Ordonance z roku 1755 předepisuje zahajovat palby středovými podjednotkami.
Ztenčování formace zneklidňuje mnoho důstojníků, a to jak žáků maršála de Saxe, tak Folardovy. V zásadě je přijata Mauricem de Saxe doporučovaná dispozice umožňující zdvojení řadů pokaždé, když se nebude bojovat palbou. Uspořádání v šesti řadech je užívano zejména jako příprava pro útočnou kolonu. Tato se podle předpisu z roku 1754 formuje následujícím způsobem: Batalion je rozdělen do tří třetin řadu, středová zůstává čelem vpřed, první a třetí se otočí čelem vzad, provedou obrat směrem ke středu, postaví se za křídla té třetiny, jež se nehýbala, a otočí se čelem vně. Dostáváme tak tři strany prázdného obdélníku, jehož čtvrtou stranu vytvoří piket.
Ordonance z roku 1755 upouští od obratů vzad a konečně staví pelotony jednoduše jeden za druhý. Jako návrat k Foladrovým ideím není mezi nimi ponechán rozchod; a konečně je předepsáno, že kolona bude vždy tvořena dvěma vedle sebe stojícími bataliony. Granátníci a pikety, stále ve třech řadech, stojí na bocích čela kolony a mají vést během útoku kolony palbu. (3) Toto uspořádání je kritizováno Bombellesem (4):
„Způsob formování kolony v souladu s posledně vydanou instrukcí se, jak se zdá, snaží o složitost a pomalost jejího vytvoření i jejího složení. Jen stěží rozumíme tomu, že bylo možné přijmout nesoulad, který existuje mezi divizemi batalionu o hloubce šesti řadů, zatímco granátnická rota a piket jsou jen ve třech.
Důvody, na něž je možné se pro podporu takového systému odvolat, nám nejsou neznámé, ani to, že palba, kterou mohou v určitých situacích vést tyto dva pelotony, je hlavním motivem takového uspořádání.
Dle našeho přesvědčení je na tento argument třeba odpovědět, že zkušenost prokázala ve všech časech, že jediný výstřel vypálený z batalionu, náhodou, takřka vždy zahajuje palbu pěchoty, a to přes snahy důstojníků jí zabránit, a že tedy není pochyb, že, jakmile granátnická rota a piket zahájí přestřelku, nebude nikdy možné zadržet palbu zbytku batalionu. Neštěstí padne na pěchotu, která se dopustí takovéto chyby!
Nebylo by jednoduší formovat kolony, jejichž divize budou podporovat jednu druhou, ať už pro proražení méně pevného širšího útvaru, nebo pro útok na krytý průchod či opevnění, nebo pro sestavení čtverce či obdélníku, podle toho, co si situace vyžádá, jak jsme to s úspěchem praktikovali při různých příležitostech v poslední válce?
Zkušenost nám dala poznat, že, po více než padesát let, tu byly snahy v různých dobách stavět bataliony do tří, čtyř, pěti a šesti řadů do hloubky; po zralé úvaze této věci bylo jednomyslně přijato, že sestava ve čtyřech řadech je nejdokonalejší.
Sestava ve třech činí batalion, což není zpochybňováno, příliš slabým a kolísavým v tom, že se snadno rozevírá při pochodu v bitevní sestavě; čtvrtý řad, který snižuje jeho šíři, dostatečně tři přední podporuje; pátý a šestý působí jen zmatky.
K těmto důvodům přidáme ten, že je třeba si všimnout ve všech bitvách, kde pěchota pochoduje na nepřítele, aby se s ním utkala, že jeho přítomnost děsí většinu nezkušených vojáků, kteří se při přiblížení k nepříteli skrývají za své statečnější kamarády, kde se cítí být ve větším bezpečí; snadno si tak povšimneme, že křídla batalionu se svírají na střed, a že namísto pochodu ve čtyřech řadech, pochoduje batalion často mimovolně ve chvíli útoku na nepřítele v alespoň osmi řadech. Není tedy třeba se nikdy obávat, že by bytalionu chyběla hloubka, a je třeba považovat za šťastné, když se podaří udržet jej v sestavě ve čtyřech řadech.
Naše pěchota všech dob vedla palbu se dvěma prvními řady v zákleku, dva zbývající vestoje, tj. třetí v předklonu.
A konečně, naší pěchotě je vlastní bojovat chladnou zbraní bez střílení.
V situacích, kdy se nalézá za opevněním, živým plotem či potokem, je naše myslivecká palba nejvražednější, palba vedená na povel má nevalný efekt, myslivecká palba více odpovídá národnímu naturelu.“
Crémilles byl v roce 1753 dosti odlišeného názoru:
„Veškeré válečné akce jsou rozhodnuty buď palbou, nebo chladnou zbraní. Ty první vyžadují nejširší a nejméně hlubokou sestavu, jaká je možná; ty druhé naproti tomu vyžadují větší hloubku a menší šíři. Sestava, v niž se formuje králova pěchota dnes, ve čtyřech řadech, splňuje, jak se zdá, jeden i druhý cíl jen nedokonale…“ (5)
Mezi zastánci kolon a tenké linie se začínali objevovat, kolem roku 1755, zastánci smíšené sestavy:
„Pan Folard popisuje dostatečně výhodu útoku v koloně,“ řekl pan de Sparre ve svých Instructions militaires (s. 48), „ale tato výhoda mi připadá mnohem větší, jsou-li kolony podporovány bitevní linií.“ Je také názoru, že je vhodné „přiřadit ke každé brigádě 300 mužů jednotek lehké pěchoty, jež budou sloužit jako předsunutá stráž,“ (s. 130).
Hrabě de Beaujeu navrhuje, v dopise ze 17. prosince 1754, střídat kolony o dvou batalionech s bataliony ve třech řadech. Je ostatně proti tomu, aby bylo výlučně užíváno rozvinuté linie a boje palbou.
„Palba je ničivá, a ten, kteří střílí lépe má nezpochybnitelnou výhodu, spolehneme-li se na tento způsob boje. Nepřátelé nasazují, jak pozorujete, přesnost, jíž získali ve výcviku palby, a to je dalším důvodem pro změnu našeho způsobu boje útočit na ně prudce bajonetem ve větší hloubce, než jakou mají oni, a stavět proti jejich úderným útvarům, jež jistě střílet nebudou, či jen velmi málo, útvary stejného druhu.
Toto je, při beznaději, kterou spatřujete v brzkém obnovení disciplíny v našich řadách, jediné řešení, které nám zbývá; neboť připustit, že jsou nepřátelé lépe vycvičeni ve střelbě, popírat, že bychom se jim v tomto mohli vyrovnat, a tedy nás nutit k nepřiměřenému způsobu boje, toť rada, kterou by nám mohli dát oni sami, a kterou my moudře nebudeme následovat.
Směsici údernosti a palby, kterou žádáte, nabízí složení batalionů v šesti řadech, neboť granátníci a pikety mohou střílet stále…
Francouzi budou vždy vést palbu volně, odvážím se to předpovědět; naturel národa nelze změnit, a tento je bujný, líbí se mu vše urychlovat, je tedy třeba jej vést na nepřítele se vší prudkostí.“ (6)
Shneme-li to, dělí náš důstojnický sbor dosti rozdílné názory: jedni jsou výhradními zastánci kolony; jiní, méně početní, dávají patrně přednost tenké sestavě a boji palbou. Zdá se být všeobecně přijatým, a to zkušenými vojáky, kteří veleli jednotkám a byli ve válce, že jsou naše jednotky příliš málo disciplinované a špatně vycvičené, aby byly sto úspěšně obstát v souboji palbou proti Prusům či Angličanům, a že je třeba spoléhat na jejich ohnivost při útocích bajonety. Tenká sestava, ve třech řadech, se zdá být pro tento způsob boje nevhodnou, jak pro malou sílu takto zformovaných batalionů, tak pro obtížnost je řídit a vyhnout se vlnění řadů. Obecně byla dávána přednost koloně jednoho batalionu nebo méně početné jednotky, zformované po sekcích či pelotonech s menším rozchodem; mnozí taktiky, mezi nimi maršál de Saxe, by se spokojili se zdvojením řadů.
Nasazení tirajérů či malých volnou palbu vedoucích odřadů před čelem či na křídlech se stalo obvyklým od války o dědictví rakouské; ve výcvikových táborech v roce 1754 nejsou žádné manévry prováděny bez tirajérů.
Poznámky
(1) Při těchto důzných palbách již zástupy, jež mají pálit, nevystupují z řadu; jednotky pálí salvou postupně a zůstávají vyrovnány.
(2) Feu de chaussée je prováděna v koloně. Čelní podjednotka vypálí salvu a vojáci následně po zástupech proběhnou podél boků kolony a znovu se na jejím konci zformují.
(3) Zmiňme pro pořádek také ústupové kolony (colonnes de retraite), stále se od útočné kolony lišící a neméně těžkopádné. Ta z roku 1755 je analogií útočné kolony z roku 1754.
(4) Henri-François, hrabě de Bombelles (1680-1760), autor Traité des évolutions militaires (Pojednání o vojenských evolucích) vydaného v roce 1754 v Paříži.
(5) Archives de la guerre, č. 15.
(6) Archives de la guerre, č. 15.