Z blogu Napoleon a knihy Jiřího Kovaříka
Povídka Josepha Conrada The Duel, podle níž natočil Ridley Scott slavný film The Duellists, nikdy nebyla přeložena do češtiny. Michal Šťovíček, překladatel a autor VENDÉESKÝCH VÁLEK, ji teď přeložil, jenže vzhledem k malému rozsahu díla má problémy s nakladatelem a uvažuje o samizdatu. To ovšem závisí na vás a vašem zájmu. Proto, prosím, věnujte pozornost následujícímu Michalovu textu a jeho obsahu; pak se v klidu začtěte do literární ukázky.
Povídku Josepha Conrada The Duel, podle níž byl natočen nám dobře známý film Soupeři, jsem nedávno začal číst a současně si rovnou překládat zpočátku jen pro sebe, pro vlastní potěšení. Samotná povídka (podstatně odlišná od filmu) se mi líbila natolik, že jsem se nakonec přece jen odhodlal nabídnout svůj překlad veřejnosti.
S hypotetickým vydáním se to má následovně:
1. samostatně to knižně nikdo nevydá – pro obchod by to prý bylo zcela nerentabilní;
2. Elka-Press by byl předběžně ochoten vydat Souboj jako součást menšího výboru Conradových povídek, o čemž prý začne konkrétněji uvažovat v dubnu;
3. nabízí se podstatně rychlejší alternativa vydat Souboj sólo malonákladem v samizdatu, který by ovšem nešel do regulérního prodeje, nýbrž by byl určen výhradně předem přihlášeným zájemcům za následujících základních podmínek:
-formát A5 paperback 83 stran s 16 původními čb ilustracemi W. R. Flinta z r. 1908 (viz ukázka)
-minimum by bylo 30 kusů
-cena by se odvíjela od počtu výtisků: při 30-50 kusech by nepřesáhla 160 Kč včetně poštovného.
Bude záležet výhradně na zájmu, proto se souhlasem J. Kovaříka navrhuji, ať ten, kdo by měl o tento samizdat vážný zájem (pokud by někdo náhodou chtěl o 1-2 ks víc, uveďte to prosím extra) pošle stručný mail na adresu
michalstovicek(at)tiscali.cz
Do předmětu mailu napište, prosím, SOUBOJ
Po sedmi až deseti dnech bych to sečetl a výsledek bych zde oznámil. Buď bych samizdat dotáhl do konce (snad ještě v březnu?), nebo budu překlad (bez ilustrací) v dubnu nabízet Elka-Pressu s výsledkem dopředu neznámým.
Michal Šťovíček
SOUBOJ
Vojenská povídka
Napoleon I., jehož životní dráha byla soubojem s celou Evropou, nesnášel, když se v souboji bili jeho důstojníci. Veliký císař a válečník nebyl žádný rváč a tradice respektoval toliko nepatrně.
Celou epopejí napoleonských válek se přesto vinul příběh souboje, který se v císařově armádě stal legendou. Dva důstojníci uprostřed mnohaletého všeobecného zabíjení a k údivu svých druhů řešili svůj soukromý spor, jako se dva šílení kumštýři snaží usilovně přilévat vodu do řeky nebo nosit dříví do lesa. Šlo o dva důstojníky jezdectva a jejich spojení se vznětlivým a vrtošivým zvířetem, nosícím muže do boje, je zde velmi případné. Hrdiny této legendy si lze těžko představit například jako důstojníky řadové pěchoty, jejichž rozmary by krotily usilovné pochody a jejichž chrabrost by byla nutně přízemnější. Podobné dobrodružství by nemohli prožít ani dělostřelci nebo ženisté, kteří si přispěním matematiky zachovávají chladnou hlavu.
Dotyční důstojníci se jmenovali d’Hubert a Feraud. Oba byli poručíky husarů, každý však sloužil u jiného pluku. Feraud byl řadovým důstojníkem, kdežto d’Hubert měl to štěstí, že byl přidělen velícímu generálovi divize jako ordonanční důstojník.
Příběh se začal odvíjet ve Štrasburku, kde si oba poručíci ve velké a poklidně žijící posádce vychutnávali krátké období míru. Navzdory své bojovné povaze si je užívali s gustem, ovšem jen proto, že za takového míru se brousí šavle a čistí pušky, že takový mír je vojákovu srdci drahý, neboť nesnižuje vojenskou prestiž a nikdo nevěří v jeho stálost ani dlouhé trvání.
Za těchto dějinných okolností, přejících zaslouženému odpočinku, kráčel jednoho pěkného odpoledne poručík d’Hubert poklidnou předměstskou ulicí. Mířil ke kvartýru poručíka Ferauda, který byl ubytován u jisté staré panny v domě se zahradou.
Na zaklepání hbitě otevřela mladá služka v alsaském kroji. Při pohledu na ztepilého důstojníka stydlivě sklopila oči, což spolu s její svěží pletí přimělo poručíka, který měl cit pro estetično, aby se zatvářil méně přísně. Současně si všiml, že děvče má přes ruku přehozeny modré husarské kalhoty s červenými lampasy.
„Je poručík Feraud doma?“ zeptal se přívětivě.
„Ach, ne, pane! Odešel ráno v šest.“
Roztomilá služtička se vzápětí pokusila přibouchnout dveře.
D’Hubert jí v pokusu šetrně leč rozhodně zabránil, vkročil do předsíně a zazvonil ostruhami.
„Ale no tak, drahoušku! Nechcete mi namluvit, že se tu od šesti hodin ráno neukázal?“
Po těchto slovech otevřel bez okolků dveře do pokoje tak útulného a čistého, že pouze podle páru vysokých bot, uniformy a jiných vojenských propriet poznal, že je to skutečně pokoj poručíka Ferauda. Současně se přesvědčil, že Feraud skutečně není doma. Pravdomluvná dívka vstoupila za ním a upřela na něho upřímné oči.
„Hm,“ broukl d’Hubert. Byl silně zklamán, neboť předtím již prošel a prohlédl všechny kouty, kde by se za krásného odpoledne mohl vyskytovat husarský poručík. „Takže odešel? Nevíte náhodou, krasavice, kam mohl v šest hodin ráno jít?“
„Ne,“ odpověděla bez zaváhání. „Včera v noci se vrátil pozdě, svalil se na postel a hned začal chrápat. Když jsem v pět hodin vstávala, slyšela jsem ho. Pak se sám oblékl, vzal si svou nejstarší uniformu a odešel. Asi v nějaké služební záležitosti.“
„Služební? Ale kdeže!“ zvolal d’Hubert. „Vězte, andílku, že odešel tak brzy ráno na souboj s civilistou.“
Při té zprávě ani nemrkla, dlouhé černé řasy se nepohnuly. Jednání poručíka Ferauda se podle ní zjevně vymykalo jakékoli kritice. V očích se jí pouze na okamžik objevilo překvapení a poručík d’Hubert z jejího klidu usoudil, že od rána již musela Ferauda vidět. Rozhlédl se po pokoji.
„No tak!“ naléhal s familiérní důvěrností. „Třeba je teď někde tady v domě?“
Potřásla hlavou.
„Tím hůř pro něj,“ pokračoval d’Hubert náhle starostlivě. „Ale ráno sem přišel?“
Děvče tentokrát lehce přikývlo.
„Takže tu byl!“ zvolal d’Hubert. „A zase odešel? Kam a proč? Copak nemohl zůstat klidně sedět doma? To je blázen! Moje milá…“
Vrozená vlídnost a vyvinutý smysl pro kamarádskou soudržnost zbystřily poručíkovy pozorovací schopnosti. Přešel ku sladce vemlouvavému tónu a s pohledem upřeným na husarské kalhoty v dívčině ruce se jal apelovat na zájem, který děvče mohlo mít na Feraudově blahu a spokojenosti. Naléhal a přemlouval slovy i hezkýma laskavýma očima, až docílil kýženého výsledku. Jeho snaha setkat se okamžitě s poručíkem Feraudem v jeho vlastním zájmu vyhlížela tak upřímně, že služtička posléze promluvila. Bohužel mohla říci jen málo. Poručík Feraud se vrátil domů něco před desátou, šel rovnou do svého pokoje, opět se svalil na postel a opět usnul. Slyšela jej chrápat ještě hlasitěji než ráno, až do pozdního odpoledne. Pak vstal, vzal si tentokrát svou nejlepší uniformu a odešel. Víc nevěděla.
Zvedla oči a d’Hubert se do nich nedůvěřivě zadíval.
„To je k nevíře. Producírovat se po městě ve své nejlepší uniformě! Víte-li pak, milé dítě, že ráno toho civila skrz naskrz propíchl, jako když nabodnete králíka na rožeň?“
Hezká dívka vyslechla úděsnou zprávu bez zjevného pohnutí. Pouze zamyšleně stiskla rty.
„Nešel se producírovat po městě,“ poznamenala tiše. „To vůbec ne.“
„Rodina toho civila spustila příšerný povyk,“ pokračoval poručík d’Hubert, přemýšleje nahlas. „A generál zuří. Jde o jednu z nejpřednějších rodin ve městě. Feraud měl po tom všem alespoň zůstat doma.“
„Co s ním generál udělá?“ otázala se služka s úzkostí v hlase.
„Hlavu mu určitě neutrhne, to ne,“ zabručel d’Hubert. „Ale zachoval se nepřístojně a takovým furiantsvím si koleduje o spoustu problémů.“
„Ale on se nešel producírovat do města,“ opakovalo děvče nesměle.
„No ano! Když teď na to myslím, nikde jsem ho neviděl. Kam se jen zašil?“
„Šel na návštěvu,“ prohodilo děvče po krátké odmlce.
Poručík d’Hubert sebou trhl.
„Na návštěvu! Myslíte k nějaké ženě? Taková drzost! A jak tohle víte, drahoušku?“
Kráska se ani nesnažila skrýt ženský despekt k mužské nedovtipnosti a připomněla mu, že poručík Feraud si přece před odchodem oblékl svou nejlepší uniformu. Podrážděně dodala, že si také vzal nejnovější dolman, a náhle se odvrátila, jako by jí rozhovor již šel na nervy.
Poručík d’Hubert o správnosti její dedukce nepolemizoval, ale nevěděl, k čemu by mu byla v jeho služebním poslání dobrá. Pátral totiž po poručíku Feraudovi služebně. Oba mladí důstojníci se znali toliko vzdáleně a d’Hubert si neuměl představit, jakou ženu by mohl odpoledne jít navštívit chlapík, který ráno probodl člověka. Zamyšleně si hryzal prst v rukavici.
„Na návštěvu!“ zvolal. „Leda ke všem čertům!“
Dívka, otočená k němu zády a přehazující složené kalhoty přes židli, se posupně uchichtla.
„Ale kdeže! K paní de Lionne.“
Poručík d’Hubert tiše hvízdl. Pani de Lionne byla manželkou notábla – vysokého úředníka, vedla všeobecně známý salón a snažila se, aby byla pokládána za citlivou a elegantní. Manžel byl starý a civilista, společnost v salonu ovšem byla mladá a hlavně vojenská. Poručík d’Hubert si hvízdl ne proto, že by mu bylo nepříjemné pronásledovat poručíka Ferauda až do tohoto salónu, nýbrž proto, že přijel do Štrasburku teprve nedávno a ještě nestihl být paní de Lionne představen. Co tam ten rváč Feraud dělá? ptal se sám sebe. To přece není člověk, který by…
„Jste si jistá tím, co říkáte?“ zeptal se dívky.
Byla si naprosto jistá. Ani se neotočila, jen mu vysvětlila, že kočí ze sousedství zná správce domu paní de Lionne. Zprávu má od něho a je si jistá, povzdechla si. A dodala, že poručík Feraud tam chodí téměř každé odpoledne.
„Á, ale co!“ řekl d’Hubert s ironií v hlase a paní de Lionne u něho rázem ztratila na vážnosti. Nezdálo se mu, že by poručík Feraud byl mužem hodným pozornosti dámy, která si zakládá na své citlivosti a eleganci. Ovšem u žen jeden nikdy neví, v podstatě jsou všechny spíše praktické než idealistky. Poručík d’Hubert se však těmito úvahami dlouho nezdržoval.
„Hrome!“ zaláteřil. „Generál tam také někdy chodí. Jestli tam toho chlapíka načapá, jak dělá zamilované oči na paní domu, vypukne peklo! Náš generál umí být nepříjemný, to mi věřte!“
„Tak tam rychle běžte a nestůjte tady, když už víte, kde je!“ vykřiklo děvče a zrudlo až ke kořínkům vlasů.
„Díky vám, drahoušku! Nevím, co bych si bez vás počal.“
Projevil děvčeti svou vděčnost poněkud agresivně. Napřed ho prudce odstrčila, načež znehybněla s takovou lhostejností, že poručík raději odstoupil a odešel.
Zvonil ostruhami a šavlí a po vojensku vypnutý se nesl ulicemi. Ani v nejmenším si nedělal hlavu z toho, že vyruší kamaráda v salónu, kde ho nikdo nezná. Vstupenkou bude uniforma, sebejistoty mu dodávalo i postavení generálova ordonančního důstojníka. Nyní, když věděl, kde Feraud je, neměl na vybranou – šlo přece o služební záležitost.
Dům paní de Lionne byl výstavný a okázalý. Livrejovaný sluha otevřel dveře do prostorného salonu s navoskovanými parketami, na prahu návštěvníka zvučně ohlásil a ustoupil stranou, aby poručík mohl vstoupit. Paní domu toho dne přijímala. Dámy s velkými klobouky vydatně zdobenými peřím, upnuté do bílých šatů sahajících od podpaždí až ke špičkám nízkých hedvábných střevíčků, vystavovaly na odiv obnažená hrdla a paže a vyhlížely jako svěží víly. Pánové, kteří s nimi konverzovali, byli naopak od hlavy k patě oblečeni do pestrobarevných uniforem s vysokými tuhými límci sahajícími až k uším a širokými šerpami kolem pasu. Poručík d’Hubert bez rozpaků přešel místností, hluboce se uklonil před jednou z víl, spočívající na pohovce, a jal se omlouvat za svůj vpád, omluvitelný pouze velmi naléhavým rozkazem, který musí ihned předat poručíku Feraudovi. Vyslovil i přání vrátit se co nevidět, již náležitým způsobem, a žádat o odpuštění za to, že přerušil zajímavý rozhovor.
Nahá paže se k němu vztáhla s graciézní nonšalancí ještě dříve, než domluvil. Uctivě přitiskl nataženou ruku ke rtům a sám pro sebe ji ohodnotil jako vyzáblou. Paní de Lionne byla světlovláska s příliš jemnou pletí a protáhlým obličejem.
„C’est ça – To je ono,“ pronesla s éterickým úsměvem odhalujícím řadu dlouhých zubů. „Přijďte se mi omluvit dnes večer.“
„Neopomenu tak učinit, madame.“
Poručík Feraud, velkolepý ve svém novém dolmanu a dokonale naleštěných služebních botách, seděl na židli, s jednou nohou položenou na pohovce, jednu ruku položenou na stehně a druhou si kroutil knír. Zachytil významný pohled druha ve zbrani, lenivě vstal a následoval jej do okenního výklenku.
„Co mi chcete?“ zeptal se s udivujícím nezájmem.
D’Hubertovi nešlo do hlavy, že Feraud ve své nevinnosti a prostoduchosti necítí po souboji žádné výčitky svědomí a neobává se následků, které musely logicky následovat. I když si poručík Feraud jasně nevzpomínal na příčinu sporu (došlo k němu v podniku, kde se pilo víno i pivo dlouho do noci), ani v nejmenším nepochyboval, že byl uražen. Vybral si za svědky dva zkušené přátele a vše se odehrálo podle soubojových pravidel. Při souboji jde přece vždy o to, aby někdo byl alespoň zraněn, ne-li přímo zabit. Raněn byl onen civilista, takže vše bylo v pořádku. Poručík Feraud byl zcela klidný, avšak poručík d’Hubert si to vyložil jako pózu a promluvil tedy poněkud ostřeji.
„Generál mi nařídil, abych vám předal rozkaz vrátit se okamžitě do kvartýru a nastoupit domácí vězení.“
Nyní byla řada na Feraudovi, aby žasl. Jen tiše zavrčel: „Co mi to k čertu vykládáte?“ a v bezmezném údivu se zmohl jen na to, aby bezduše vykročil za poručíkem d’Hubertem zpět do středu salonu. Oba důstojníci poté přistoupili k paní domu a rozloučili se – jeden vysoký, se zajímavými rysy obličeje a knírem v barvě zralého obilí, druhý malý a robustní, s orlím nosem a hustými černými kudrnatými vlasy. Paní de Lionne neměla vyhraněný vkus, usmála se na oba mladé důstojníky se stejnou vnímavostí a stejným zájmem. S potěšením se stýkala se všemi druhy lidských bytostí. Všechny oči v salonu hleděly za odcházejícími poručíky a když se za nimi zavřely dveře, jeden či dva muži, kteří se již o ranním souboji doslechli, informovali přítomné dámy, které přijaly zprávu se slabými zděšenými výkřiky.
Oba husaři zatím kráčeli bok po boku. Poručík Feraud v duchu pátral po tajemné příčině situace, která přesahovala jeho chápání. Poručík d’Hubert byl rozladěn svou úlohou v této věci, neboť generál mu rovněž přikázal, aby osobně dohlédl na to, že Feraud splní rozkaz do písmene a neprodleně.
„Velitel toho tvora určitě dobře zná,“ myslel si a pozoroval svého společníka, jehož výraz kulaté tváře a kulatých očí i pohyby krátkého zakrouceného a uhlově černého kníru zjevně svědčily o potlačované zlosti na nepochopitelný rozkaz. Nahlas káravě poznamenal:
„Generál se na vás po čertech zlobí.“
Feraud se rázem zastavil na okraji chodníku a vykřikl s nelíčenou upřímností:
„Ale proč, u všech všudy?“
Projevem nevinné hrdé duše bylo gesto, jímž zmatený Gaskoněc sevřel hlavu do obou dlaní, aby se mu nerozskočila.
„Kvůli souboji,“ řekl d’Hubert suše, silně podrážděn takovou zvrácenou nechápavostí.
„Kvůli souboji! Kvůli…“
Feraud nevycházel z úžasu. Spustil ruce a opět pomalu vykročil, přičemž se snažil srovnat si informaci s vlastními pocity. Nedařilo se mu to a posléze rozhořčeně vybuchl:
„To jsem měl toho civila, toho požírače zelí nechat, aby si otíral boty o uniformu 7. husarského?“
Poručík d’Hubert jeho pocity do jisté míry chápal. Ten mrňous je blázen, pomyslel si, ale v něčem má přece jen pravdu.
„Jistě, nevím, nakolik jste byl v právu,“ začal chlácholivě, „a generála možná informovali nepřesně. Ti lidé ho zahrnuli lamentacemi a stížnostmi.“
„Tak generála možná nepřesně informovali,“ zamumlal Feraud. Vykročil rychleji a dál zrychloval v chůzi, jak v něm stoupal hněv a pocit nespravedlnosti. „Že ho nepřesně… A přitom mi rovnou ukládá arest a bůhví co má ještě za lubem!“
„Nerozčilujte se tak,“ napomenul ho druh ve zbrani. „Rodina vašeho soupeře je velmi vlivná, to přece víte, a záležitost na první pohled vypadá dost zle. Generál nemohl stížnost pominout. Nemyslím, že k vám bude přehnaně přísný. Nejlíp uděláte, když se budete nějakou dobu držet stranou.“
„Že panu generálovi pěkně děkuju,“ procedil Feraud mezi zuby. „A vy si možná myslíte, že i vám bych měl být vděčný za to, že jste se namáhal hnát za mnou až do salonu dámy, která…“
„Upřímně řečeno, ano,“ vskočil mu do řeči d’Hubert a nevinně se zasmál. „Dalo mi po čertech práci, než jsem vás našel. Za stávajících okolností jste si vybral skutečně to pravé místo, kam zalézt. Kdyby vás generál načapal, jak děláte oči na paní domu… proboha! Jak víte, nesnáší, když ho obtěžují stížnostmi na jeho důstojníky. Vaše chování by určitě pokládal za čiré furiantství.“
Oba poručíci za řeči došli před dveře Feraudova kvartýru. Feraud se obrátil ke svému společníkovi.
„Poručíku d’Huberte, chci vám řict něco, co se nehodí říkat na ulici. Jistě neodmítnete pozvání dovnitř.“
Půvabná služtička otevřela dveře a Feraud beze slova proběhl kolem ní. Upřela vystrašené a tázavé oči na d’Huberta, který jen bezmocně pokrčil rameny a se zjevnou nechutí vešel dovnitř.
Poručík Feraud si v pokoji rozepnul přezku, hodil svůj nový dolman na postel, zkřížil paže na prsou a otočil se k druhému husarovi.
„Vy si myslíte, že se dokážu klidně smířit s nespravedlností?“ zeptal se prudce.
„Měl byste být rozumný!“ napomenul ho d’Hubert.
„Já jsem rozumný! To tedy jsem!“ odsekl Feraud s hrozivou umíněností. „Po generálovi nemohu žádat zadostiučinění za jeho jednání, ale vy se mi zodpovíte za své.“
„Takové nesmysly nebudu poslouchat,“ mávl poručík d’Hubert rukou a opovržlivě se ušklíbl.
„Čemu říkáte nesmysly? Podle mě je to jasné. Ledaže byste neuměl francouzsky.“
„Co tím k čertu myslíte?“
Poručík Feraud se náhle rozkřikl:
„Myslím tím, že vám uřežu uši, abych vás odnaučil otravovat mě generálskými rozkazy, když mluvím s dámou!“
Po těchto slovech se rozhostilo ticho, jen otevřeným oknem byl slyšet bezstarostný zpěv ptactva v zahradě. Poručík d’Hubert s vypětím sil zachoval klid a řekl:
„Nu což. Díváte-li se na věc takhle, jsem vám samozřejmě kdykoli k dispozici, ovšem silně pochybuji, že byste mi uřezal uši.“
„Hodlám to vyřídit ihned,“ prohlásil Feraud bojechtivě.. „Jestli si myslíte, že se dnes večer půjdete předvádět do salonu paní de Lionne, tak se notně mýlíte.“
„Vskutku!“ řekl d’Hubert, který se již začal skutečně zlobit. „Vy jste nenapravitelný. Generál mi rozkázal, abych vás odvedl do domácího vězení, ne abych vás rozsekal na kusy. Hezké odpoledne!“
Rodák ze severu se příležitostně uměl pořádně napít, avšak i v pitkách si zachovával vrozenou rozvážnost obyvatel deštivé Pikardie. Nyní se otočil zády ke Gaskoňci, který pil také s rozvahou, ovšem i ve střízlivém stavu se zdál věčně přiopilý zářivým sluncem svého vinorodého kraje. Poručík d’Hubert tedy vykročil k odchodu, ale když za sebou zaslechl nezaměnitelný zvuk tasené šavle, chtě nechtě se zastavil.
„K čertu s tím bláznivým jižanem!“ pomyslel si, rychle se otočil a soustředěně se zahleděl na Ferauda, který s tasenou šavlí v ruce zaujal bojovný postoj.
„Ihned! – ihned!“ zajíkal se Feraud, vzteky bez sebe.
„Moji odpověď znáte,“ odpověděl d’Hubert a doposud držel hněv na uzdě.
Ještě před okamžikem se celkem vlažně zlobil a trochu i bavil, ale nyní se zachmuřil. Přemýšlel, jak z té šlamastiky ven. Před mužem se šavlí v ruce utéct nemohl a bojovat s ním nepřipadalo v úvahu. Chvíli mlčel a pak řekl přesně to, co si myslel.
„Nechte toho! Nebudu se s vámi bít. Nechci se zesměšnit.“
„Á, tak nebudete?“ zasyčel Gaskoněc. „Předpokládám, že se radši
zneuctíte. Slyšel jste?… Zneuctíte se! Zneuctíte se! Zneuctíte se!“ vřískal a celý brunátný v obličeji se pohupoval na špičkách.
Poručík d’Hubert při zaslechnutí nechutného slova naopak zesinal, ale vzápětí také zrudl až ke kořínkům vlasů.
„Vždyť vy se nemůžete jít bít, blázne. Máte přece domácí vězení!“ namítl opovržlivě.
„Je tady zahrada, dost velká na to, aby se na ni vešla vaše natažená mrtvola,“ drmolil Feraud s takovým zanícením, až d’Hubertova zlost poněkud ochladla.
„To je naprosto absurdní,“ odpověděl a byl rád, že našel východisko. „Nikdo z kamarádů nám nepůjde za svědka. Je to celé nesmysl.“
„Svědci! Čert vzal svědky! Žádné nepotřebujeme. Nestarejte se o ně. Až s vámi skončím, vzkážu vašim přátelům, aby vás přišli pohřbít. A chcete-li, řeknu domácí, aby se dívala tamhle vzadu z okna. Hleďte! Tamhle je zahradník. Ten to zvládne. Je hluchý jako poleno, ale vidí. Tak pojďme! Já vám ukážu, pane štábní důstojníku, že vyřizovat generálské rozkazy není žádná hračka.“
Při řeči si odepnul prázdnou pochvu, hodil ji pod postel, sklonil hrot šavle a protáhl se podél d’Huberta se zvoláním: „Pojďte za mnou!“ Sotva prudce otevřel dveře, ozval se slabý výkřik a služtička, která poslouchala za nimi, zavrávorala a zakryla si oči hřbetem ruky. Feraud si jí nevšímal, ale ona se za ním rozběhla a uchopila ho za levou paži. Setřásl ji, načež se vrhla k poručíku d’Hubertovi a drapla ho za rukáv.
„Bídáku!“ zaštkala. „Tak proto jste ho hledal?“
„Pusť mě,“ zaprosil d’Hubert a snažil se ohleduplně vyprostit. „To je jako v blázinci,“ protestoval popuzeně. „Tak pusť mě. Já mu nic neudělám.“
Feraud se jeho slovům ďábelsky zasmál. „Tak pojďte!“ křikl a zadupal.
Poručík d’Hubert šel, nedalo se nic dělat. V zájmu objektivity nutno uvést, že když procházel předpokojem, napadlo ho, že by mohl bleskově otevřít venkovní dveře a vyběhnout na ulici, ale hned si to zamítl, neboť si byl jist, že soupeř by se nerozpakoval rozběhnout za ním. Představa husarského důstojníka běžícího ulicí a pronásledovaného jiným husarským důstojníkem se šavlí v ruce byla ovšem naprosto nepřijatelná. Proto následoval Ferauda do zahrady. Dívka s popelavě šedými rty a vyděšenýma očima škobrtala za nimi, štvána morbidní zvědavostí. Také ji napadlo, že se v případě nutnosti vrhne mezi poručíka Ferauda a smrt.
Hluchý zahradník neměl potuchy o blížících se návštěvnících a dál zaléval květiny, dokud jej poručík Feraud nepraštil do zad. Při náhlém zjevení rozzuřeného muže mávajícího velkou šavlí se stařec celý roztřásl a upustil zahradní konev. Feraud ji vztekle odkopl, chytil zahradníka za krk a přitlačil ho ke stromu. Tiskl ho ke kmeni a hulákal mu do ucha: „Tady zůstaň a dívej se! Rozumíš? Musíš se dívat! Ani se odsud nehni!“
Poručík d’Hubert se pomalu blížil stromořadím a se zjevnou nechutí si odepínal dolman. I když pak již měl ruku na jílci, váhal tasit, až výkřik: „En garde, fichtre! – Do střehu, sakra! Proč jste podle vás tady?“ a protivníkův naznačený výpad jej přiměly, aby bleskurychle zaujal obranný postoj.
Zvonění čepelí se rozlehlo zahradou, která až dosud nezaslechla bojovnější zvuk než cvakání zahradnických nůžek. V jednom z oken v patře se objevila stará dáma. Ruce měla rozhozené nad hlavou a chraplavým hlasem cosi vykřikovala. Zahradník stál jako přilepený u stromu a v nechápavém úžasu otvíral bezzubá ústa. Služka se zastavila opodál jako vrostlá do trávníku, přešlapovala, lomila rukama a cosi nepříčetně blekotala. Nevrhla se mezi bojující, Feraudovy výpady byly tak divoké, že ztratila kuráž. Poručík d’Hubert se soustředěně bránil a potřeboval veškeré své šermířské umění k tomu, aby protivníkovy útoky odrazil. Již dvakrát byl nucen ustoupit, rozčilovalo jej, že by mohl ztratit rovnováhu na oblázcích cestičky, které se pohybovaly pod jeho těžkými botami. Rozhodně to není vhodný terén, pomyslel si a přimhouřenýma očima zpod dlouhých řas nepřestával sledovat robustního útočníka. Tato nesmyslná záležitost uškodí jeho reputaci způsobného, rozumného a slibného mladého důstojníka. V každém případě zničí jeho bezprostřední vyhlídky do budoucna a připraví ho o generálovu přízeň. Úvahy o společenském vzestupu ovšem nebyly v této vážné chvíli na místě. Souboj, ať už jako obřad a součást kultu cti nebo redukovaný ve své morální podstatě na jakýsi mužný sport, vyžaduje dokonalou soustředěnost, cílevědomost a striktně vražednou náladu. Na druhé straně palčivá obava o budoucnost poručíkovi d’Hubertovi prospěla, neboť pobodla jeho zlost. Od prvního zkřížení čepelí uběhlo nějakých sedmdesát vteřin a d’Hubert musel znovu ustoupit, aby svého zbrklého protivníka nenapíchl jako brouka na stěnu přírodovědcovy krabičky. Výsledkem bylo pouze to, že Feraud, který si jeho úmysl nesprávně vyložil, s triumfálním šklebem zaútočil ještě důrazněji.
„Ten splašený dobytek mě přitlačí ke zdi,“ pomyslel si d’Hubert. Domníval se, že je mnohem blíž domu, než ve skutečnosti byl, ale netroufl si otočit hlavu. Připadalo mu, že drží protivníka z dosahu spíše očima než hrotem šavle. Poručík Feraud se krčil a poskakoval se zběsilou tygří mrštností, která by postrašila i nejstatečnějšího soupeře. Ještě děsivější než zuřivost šelmy, která se ve vší nevinnosti řídí jen zákonem přírody, byla promyšlená krutost, jíž je schopen jen člověk. Poručík d’Hubert si ji při úvahách o své budoucnosti náhle uvědomil. Nechal se zatáhnout do nesmyslné a smrtelně nebezpečné záležitosti, neboť jakkoli původní protivníkovy úmysly byly pošetilé, nyní toužil jen zabít, nic víc. Toužil zabít s takovou cílevědomostí, jíž není schopen ani tygr, hnaný pouhým pudem.
Jak se stává mužům od přírody statečným, nebezpečí poručíka d’Huberta zaujalo. Jakmile vzbudilo jeho zájem, délka paže i jasná mysl rozhodly v jeho prospěch. Nyní musel couvnout Feraud. Učinil tak s tlumeným vzteklým zavrčením, při němž stydla krev. Mrštně provedl klamný výpad a vzápětí vyrazil přímo vpřed.
„Takhle ty tedy!“ pomyslel si d’Hubert. Boj trval již skoro dvě minuty – dost dlouho na to, aby naštval kohokoli, bez ohledu na příčinu sporu. Vzápětí vše skončilo. Poručík Feraud se pokusil dostat sokovi na tělo pod jeho krytem, přičemž utržil sek do pokrčené paže. V prvním okamžiku si ničeho nevšiml, ale rána zarazila jeho výpad. Noha mu sklouzla po oblázcích, padl plnou vahou na záda, udeřil se do hlavy a rozpálený mozek rázem obestřely uklidňující mrákoty. Služka ve stejném okamžiku vykřikla, zatímco stařena v okně přestala kvílet a začala se pobožně křižovat.