V táboře Gray v roce 1754 byla kombinována akce granátníků a piketů s akcí jednotek v husté sestavě (ordre dense, v šesti řadech) proti prosté linii ve třech řadech; hlášení o tom říká: „Je velmi jisté, že armáda, jež zůstane v šesti řadech a nevede palbu než svými granátníky a pikety, zcela zničila tu, jež zůstala ve třech řadech a pálila po celé šíři svého čela…
Ve vzdálenosti 120 kroků od nepřítele postoupili granátníci, pikety a křídelní bataliony o dvacet kroků vpřed, kde zahájili palbu. Během tohoto pochodu a této palby, jež kryla pohyby, jež byly prováděny vzadu, tři středové bataliony zdvojily své řady, přidaly se k detašovaným jednotkám a pochodovaly následně zdvojeným krokem na nepřátelskou linii, jíž rozrazily střed.“
Zdá se, že při těchto různých v otevřeném terénu prováděných manévrech granátníci a pikety zůstaly občas v pravidelné formaci; v táborech Apremont a Plobsheim již tomu je jinak. Manévr provedený v Apremontu panem de Vault (2) nám již nabízí granátníky a pikety v roli tirajérů.
„Nepřátelská armáda má převahu v počtu vojáků, armáda Apremontu věnuje veškerou pozornost udržení vesnice Champvant a mlýnu, a vesnice Esmoulins, které kryjí její pravé a levé křídlo; tři roty pěších dragounů budou nasazeny k ostraze Champvantu, dvě roty granátníků na mostě, aby jej bránily, a chránily tak, bude-li to třeba, ústup dragounů; dva pikety u mlýna, osm piketů nad vinicemi; třináct piketů ve vesnici Esmoulins; jeden piket u potoka na cestě do Apremontu; jedna rota pěších dragounů na mostě v Temblois.“ (3)
Zdá se nemožné, aby všechny zde vyjmenované pikety mohly dělat cokoli jiného než boj o určitou pozici, mimo pravidelnou formaci. Při jiných manévrech provedených ve stejném táboře musí detašovaní granátníci a pikety batalionů zůstat, jak jen to je možné, v rozvinuté linii.
Vojsko stojící proti panu de Vault útočí na vesnici Esmoulins třemi malými kolonami tvořenými granátníky a pikety, jež mají proniknout na hlavní pozice ve vesnici, zatímco mezi nimi rozvinuté bataliony povedou palbu po pelotonech. „Jakmile kolony, jež proniknou do vesnice, uslyší obránce bubnovat do útoku a uvidí je postupovat proti sobě s bajonety na ústí hlavně, každý kapitán nechá všechny své vojáky vypálit, projde v nepořádku ploty a shromáždí se za svými bataliony.“
Jiná kolona, jež dosáhne vesnice Champvant, provede její průzkum malými oddíly, „jež provedou lehkou přestřelku palbou z pušky.“
V táboře Plobsheim je pět granátnických rot v předvoji. Nepřátelská postavení jsou umístěna v plotech, aby ztížila přechod Illu, granátníci vyrazí vpřed spolu s dragouny, zmocní se několika houštin na pravém a levém křídle, a pak s podporou jedné brigády vytlačují nepřítele od plotu k plotu. Jádro pěchoty se rozvine za nimi.
V jiném manévru je kolona zastavena granátníky a pikety, jež nepřítel umístil do lesa. Jsou tam napadeni pěšími dragouny, atd.
Vypadá to, že se zde jedná o boj tirajérů. V každém případě se běžně před armádu, proti určitým úsekům, lesům, plotům, vinicím detašují malé oddíly, které po většinu času vedou nepravidelnou palbu (4). Ač při manévrech v době míru zůstávají zformovány pravidelně ve třech řadech, jejich role se tím nemění. Zásadní je, že palba není prováděna na povel.
Maurice de Saxe napsal: „Je nemožné, aby voják zamířil svůj výstřel, je-li rušen pozorností, jíž je nucen věnovat povelu.“ Palba tirajérů je pro něj tedy jediná účinná a právě tu nechává provádět lehce vyzbrojenými (armés à la légère), o nichž hovoří ve svých Sněních: „Útočí-li na nás pěchota, lehce vyzbrojení musí být rozptýleni před čelem ve vzdálenosti 100, 150 či 200 kroků vpředu. Na nepřítele musí zahájit palbu ze vzdálenosti 300 kroků, bez rozkazu či povelu, a dle vlastní libosti. Každý kapitán lehce vyzbrojených nesmí nechat bubnovat na ústup a nevyrazí se svým praporčíkem, aby se stáhl, dokud není nepřítel na 50 kroků; a musí se ke svému pluku vrátit velmi pomalu, přičemž bude čas od času pálit, dokud se nedostane k batalionům, jež tou dobou již musí být v pohybu. Budou tedy moci pálit po dobu, kterou nepřítel potřebuje, aby udělal těchto 300 kroků; bude potřebovat vždy sedm až osm minut… Je tím pádem zřejmé, že nepřátelské bataliony utrpí každý nejméně čtyři sta až pět set ran, než se sami dostanou k tomu na mě zaútočit, a to od koho? Od lidí, kteří tráví život střílením na cíl z největší vzdálenosti, nejsou sevření, střílejí klidně, jsou zruční a rychlí a nejsou nijak rušeni, ať již povely nebo obtížným postojem, který musí držet, jsou-li v řadech, kde do sebe strkají a brání si ve výhledu a v míření; a tvrdím, že jedna rána vystřelená těmito lehce vyzbrojenými se rovná dobře deseti ranám vystřeleným ostatními.“
Pan d’Hérouville ve svém Pojednání o legiích vyjadřuje stejný názor: „Předpokládám, že lehce vyzbrojení budou dobře vyzbrojení a budou vycvičeni rychle nabíjet svou pušku a dobře střílet. Jakmile se legie seřadí do bitevní sestavy, lehce vyzbrojení postoupí o 50 nebo 100 kroků vpřed, mezi ploty, domy, keře a všude, kde je bude možné umístit, a to tak, aby byl nepřítel v jejich dostřelu. Bataliony, jež jim budou vystaveny, se na místě neudrží dlouho, aniž by byly nepříjemně zasahovány, a nebudou mít jinou volbu než se stáhnout či postoupit.“
V praxi vidíme řadu různých příkladů, že ideje maršála de Saxe o nasazení tirajérů byly v našem důstojnickém sboru dosti rozšířené. Hlášení o manévrech provedených v době míru nás přesvědčují, že k němu bylo přistupováno celkem obecně. Poznámky k ordonanci z roku 1754 z pera slavného taktika Bombella nám tento názor potvrzují: „Naší pěchotě je vlastní bojovat chladnou zbraní bez palby. V případech, kdy se nachází za opevněním, plotem, či potokem, je naše dobře mířená myslivecká palba (feu de chasseur) nejvražednější; palba prováděná na povel má jen průměrný účinek, myslivecká palba více odpovídá vlohám našeho národa.“ Bombelle si nevymýšlí a není ani utopista. Jeho vzpomínky nám dokazují, jak se dalo čekat, že pikety či malé odřady vržené vpřed a na křídla armády, do určitých postavení, za ploty, potoky, či na okraje lesa, často vedly mysliveckou palbu a nezůstávaly pravidelně rozvinuté.
Bitvy a srážky svedené v průběhu války o dědictví rakouské prokázaly užitečnost tirajérů či myslivců nasazených ve velkých počtech. U Fontenoy byl Grassinův pluk celý rozptýlen (1200 mužů, z nich 800 pěších) v Barryském lese a zastavil svou palbou obchvatný pohyb Ingoldsbyho brigády. Jeho role se ukázala tak významnou, že byly ihned vytvořeny podobné útvary, a u Raucoux provedly dva pluky, Grassinův a La Molièrův, v rozptýlené sestavě obchvat vesnice Ans a velmi přispěly k jejímu dobytí. Bojovaly granátníci a pikety batalionů nasazených v této vesnici zvlášť a před svými pluky, jako tomu bylo při manévrech v letech 1727, 1730 a 1754? K tomu nelze říci nic, neboť hlášení od Raucoux a od Laufeldu jsou příliš stručná, aby takové detaily zmínila.
Poznámky:
(1) 1715-1723, regentem byl Philippe, vévoda d’Orléans (1674-1723).
(2) Pierre-Eugène, hrabě de Vault (1717-1790), v letech 1760-1790 ředitel válečného archivu (dépôt de la guerre), autor 125 svazků prací věnovaných průběhu válečných tažení od roku 1671 do roku 1762 postavených na původních dokumentech uchovaných v archivu.
(3) Revue militaire, ročníky 1899-1900.
(4) Feu de billebaude, tj. volná palba (feu à volonté).