„Ve skutečnosti probíhal bojový pochod jen vzácně podle těchto zásad, čistě ofenzivním způsobem, uznávaným velkou většinou důstojníků… Jednotky tvořily neúnosně dlouhé a křehké linie, jež bylo obtížné rozhýbat a řídit, nevhodné k odolání mocnému náporu či k jeho provedení. Byl zde tedy skutečný rozpor mezi doporučením silně nepřítele napadnout bez ztrácení času střílením, a běžnou sestavou, která byla uzpůsobena tak, že zvýhodňovala výhradně boj palbou. (2)
Zdá se, že rytíř Folard (3) byl prvním, kdo navrhl užít kolony za účelem větší ofenzivní a defenzivní síly a zvýšené pohyblivosti a pružnosti jednotek na bitevním poli. Jeho Nové postřehy o válce (Nouvelles découvertes de la guerre) jsou z roku 1724, jeho Polybius z roku 1727.
Napsal: „Způsob, jakým bojujeme, je plný zásadních nedostatků. Naše bataliony neumějí útočit ani se bránit nezávisle jeden na druhém, neboť bojují v tak tenké sestavě, že mohou být snadno rozraženy, což je proti pravidlům vedení války. Skutečná síla jednotky spočívá v její hustotě a hloubce jejích zástupů, v jejich propojení, v jejich sevřenosti a stejně tak v sevřenosti řadů. Tato hustota činí její boky stejně či přibližně stejně silné jako její čelo. Tímto způsobem je batalion schopen odolat, rozrazit jakýkoli batalion, který by nebojoval podle této zásady, a pohybovat se snáze a lehčeji než ostatní; naproti tomu jednotka bojující s širokým čelem a v tenké sestavě manévruje obtížně a nemůže se vyhnout vlnění řadů, jež je tak běžné v jednotkách seřazených v příliš roztažené formaci… Ve válce hustota zástupů od tohoto pomáhá a zvyšuje sílu a rychlost zteče, jež je v bojích vším. Je třeba brát jako pravidlo, že každý batalion, který útočí a je seřazen ve větší hloubce a má menší šíři čela, musí překonat a porazit jiný, byť silnější, seřazený podle běžné metody, byť by jeho křídla přesahovala boky útočníka. Při boji tímto způsobem je veškerá síla batalionu jen na něm samotném, aniž by jeho porážka ovlivnila ty, které jsou po jeho stranách.“
To, co Folard říká o jednoduchosti a lehkosti, s níž se pohybuje kolona ve srovnání s tenkou linii, je přesné. A je to výhoda, jež bude po století zkušeností a diskusí kolonám také definitivně přiznána. Ale jak vidíme, toto je pro taktika roku 1720 jen druhořadým bodem. Zásadní pro něj je ofenzivní a defenzivní síla kolony. Zcela přirozenou reakcí na krajnost, do níž jsme se dostali výhradním užíváním boje palbou, se Folard dostává do krajnosti opačné. Zcela ztrácí ze zřetele lekce předchozích válek, význam palby a převládající roli, kterou získala. Chce znovu zavést píku, jež nebyla opuštěna z rozmaru nějakého ministra, ale jednohlasným přáním jednotek a vývojem událostí. A konečně se dovolává příkladu starověku, který však jde při lepším prostudování zcela proti smyslu jeho teze. Folard říká, že „Řekové jsou prvními vynálezci této bitevní sestavy. První, kdo kolonu znal, byl Epaminondas, největší velitel pěchoty, jaký kdy žil; tomuto objevu vděčil za svá vítězství u Leuktry a Mantineie.“
To je, jak jsme viděli, dokonalý omyl. Epaminondovy hluboké kolony, jež měly nepřítele prorazit jako kloun válečné lodi, se zastavily při prvním kontaktu a boj se omezil na jejich čelo. Tento příklad byl tak průkazný, že jej nikdo nenásledoval, a řecké falangy obecně nikdy nepřekročily hloubku osmi až dvanácti řadů. Falangy Alexandrovy se svými šestnácti řady byly odsouzeny k pasivitě. Legie římské republiky, na něž Folard pěje chválu, neměly nikdy hloubku větší než osm až deset řadů a za své úspěchy vděčily své pohyblivosti a pružnosti své křížové sestavy. Měly by být vzorem k zavedení malých kolon, formací určených k manévru, nikoli těžkopádných mas à la Folard, o třiceti až sto osmdesáti řadech hloubky.
Ať je to jak chce, značnou potíží pro sestavení kolon se na počátku 18. století ukázala absence jakékoli evoluce, jíž by bylo možné užít pro přechod z tenké do hluboké sestavy.
Folard staví svou kolonu z různého počtu batalionů, od jednoho do šesti, umístěné jeden za druhým. Každý z nich je tvořen šestnácti zástupy a třiceti až třiceti šesti řady. Granátníci jsou na všech stranách kolony, a pokud jde o kolony, není řečeno, jak jsou rozmístěny, ani jakými evolucemi mají zaujmout své místo v koloně.
Toto těžkopádné soustrojí, obtížné na zformování a ještě obtížněji rozložitelné, může existovat, jen pokud z něho chceme spolu s autorem učinit jedinou pochodovou i bojovou formaci a vzdáme se veškerých ostatních. Takové radikální řešení ale mělo vždy jen málo zastánců. Útočná kolona, jak si ji představoval Folard, musela zůstat ve stádiu projektu. Jeho ideje se nicméně rozšířily, či spíše k nim od posledních válek dospělo mnoho vojáků. Ve všech plucích se snažili vymyslet nějaký návrh druhu kolony a rodila se monstra. Tato armáda neměla tušení, co to znamená manévrovat. Rodily se představy o sevřených kolonách, kde byly základní jednotky tak propletené, že by bylo nemožné rozvinout je jakýmkoli pravidelným způsobem.
Mnoho důstojníků, dokonce většina, ale nezapomnělo na lekce od Speyerbachu a Denainu a nesnažili se vymýšlet jiné kolony než běžnou cestovní, v níž občas nechávali sevřít pelotony. Saint-Pern (4) v roce 1753 napíše: „Neexistuje důstojník, který by sloužil ve válce a nevěděl, že jakmile je třeba zaútočit proti opevnění, vesnici, nebo prorazit důležitým bodem první linie nepřátelské armády, nejlepší metodou vedoucí k úspěchu je postavení podjednotek jedné na druhou, je-li mu nařízeno zformovat pro útok pluk či brigádu pod jeho velením do jedné či více kolon.“
Mezi dalšími projekty formování útočných kolon tímto způsobem nacházíme jeden z roku 1738, který byl vyzkoušen pány de Nangis a de Maupeou u Landau (18. května 1743): „Každý batalion zdvojil své zástupy, batalion se na daný signál po čtvrtřadech (pelotonech) a pochodoval v kolona jako při útoku proti opevnění. Dodrželi jsme to, aby řady každé divize pochodovaly sevřené na hrot kordu, a nechali jsme mezi divizemi poloviční rozchod.“ (5)
Po vydání ordonance z roku 1753 napsal pan de Crémilles (6) ministrovi: „Na roveň kolonám nekladu tu, jež může být zformována postavením všech tří oddílů (manches) batalionu jednoho na druhý, neboť ta se zcela podobá podjednotkám zformovaným do pochodové kolony. Je však ze všech nejjednodušší a může být nasazena v jakékoli situaci a za jakýmkoli účelem… Po důkladném zvážení ji upřednostňuji pro jednoduchost a snadnost, s nimiž lze od sebe bez obtíží a nebezpečí oddělit jednotlivé divize.“
Ostatní konzultovaní generálové, bez pochyby Chevert a Brézé (7), se vyjadřují v tomtéž smyslu a preferují cestovní kolonu, více či méně sevřenou, před masivní kolonou podle Folardova vzoru.
Jedno z dobových hlášení říká: „Každý ví, že pochoduje-li jednotka v příliš hluboké sestavě v sevřených řadech, poslední řady pochodují vždy nedobře. Voják se zastavuje, nebo přešlapuje, jakmile se dostane na paty vojáka před sebou, následně popoběhne, aby jej dohnal, a znovu přešlapuje, jakmile je u něho, nevhodně se unavuje. Tímto neustálým vlněním se řady rozpadají a brzy zavládne nepořádek; čím rychlejší pochod je, tím výraznější je i tato nevýhoda. Jsem přesvědčen, že jednotka o hloubce čtyřiceti mužů v sevřených řadech a zdvojeným krokem nemůže dlouho pochodovat v dobrém pořádku. Možná se to díky usilovnému výcviku může několika plukům podařit, ale přirozená nevýhoda přetrvá, a to především ve válce, kdy je vycvičenost nižší. Je velmi snadné tuto nevýhodu odstranit a dodat koloně lehkost, kterou potřebuje, rozdělením její hloubky do více částí a zavést rozchod 2 či 4 kroků (1,3-2,6 m) mezi každou podjednotkou.“ (8)
Po přijetí masivní kolony podle Folarda předpisy z let 1753 a 1754 jí rytíř de Puységur vytkne následující:
1) Formuje masu, v níž nejsou podjednotky nijak odděleny, a důstojníci tak mohou na část, jež jim je svěřena, dohlížet jen s obtížemi, ať už pokud jde o zpomalení či zrychlení kroku, nebo aby v případě potřeby obnovili pořádek;
2) Tato kolona, s výjimkou čelní podjednotky, pochoduje po zástupech, jež se musí v útoku následovat bez přerušení. Ale jakmile čelo kolony k provedení útoku zdvojnásobí svůj krok, je pro střed a týl sestavy nemožné, a to zejména v nerovném terénu, tento pohyb sledovat po delší čas a s přesností, aniž by se rozvíraly. Veškerá vazba formace je tím tedy rozbita a kolona ztrácí mnoho ze své úderné síly; a naopak, zástupy, jež postupně dorážejí, vnášejí do těch před sebou nepořádek. (…)
4) Jsem tedy přesvědčen, že navržená kolona není pranic vhodná k útoku ani ústupu, a to pro svou masivnost, jež ji činí neschopnou jakéhokoli pohybu a provedení čehokoli, co vyžaduje rychlost a lehkost, a že není vhodná do žádného terénu.
Věřím, že by bylo lepší, aby se kolona jednoho či dvou batalionů skládala vždy z určitého množství podjednotek pochodujících jedna za druhou, a jejichž čelo by bylo přizpůsobené útoku, který zamýšlíme, a počtu mužů, jenž chceme uvést do pohybu. Tato kolona, užívaná v několika plucích před vydáním první instrukce, je prosta nedostatků, jež jsem vytkl té, která je předložena.
1) Takto zformovaná kolona by byla dělitelná stejným způsobem, jakým může být rozdělen batalion, čímž pro ni nejsou jakákoli zúžená místa, na něž by za pochodu narazila, překážkou, neboť jimi může vždy projít v nejlepším pořádku;
2) Každá podjednotka by pochodovala v rozchodu jednoho kroku až do místa, kde by měla zahájit útok, nebo kde by byla napadena; důstojník, který by byl v čele, by to viděl a místo toho, aby byl vojákem stržen, byl by schopen jej zastavit a velet;
3) Podjednotky by byly oddělené, řady každé z nich by se svíraly bez obtíží a zmatků, což by zteč učinilo svižnější a rozhodnější, a mělo by to navíc tu výhodu, že kdyby byla první podjednotka rozražena, ne vždy nutně uvede do nevratného nepořádku podjednotku za sebou, s níž není nezbytně spojená;
4) Tato metoda předchází nevýhodám nerovnosti, jež nevyhnutelně existuje mezi pelotony; oba boky kolony jsou vždy tvořeny stejným počtem mužů a muži pravého a levého křídla postupují vždy za vojáky na bocích podjednotek, jež jsou v čele, čímž se veškeré mezery, jež nerovnost pelotonů může způsobit, ocitají ve středu kolony a nemohou koloně ubírat na síle. Naopak se tím nabízí důstojníkům, kteří tam jsou, možnost vidět a ovládat vojáky jejich podjednotky. Viděl bych dokonce jako výhodné tuto mezeru zvýraznit, dát vždy čelním a týlovým podjednotkám šíři čela o dva či tři zástupy větší, než čelo podjednotek, jež by tvořily kolonu;
5) Formováním této kolony jsme sto dát jí čelo úměrné její hloubce a útoku, který zamýšlíme, rozkladem po různých divizích, jak budeme považovat za nezbytné. Tyto divize se mohou měnit nejen v závislosti na počtu batalionů, jež máme, ale také na síle batalionů, které jsou v tažení často pod polovinou plného stavu. Na čele a na konci kolony musí být umístěni granátníci a pikety, jimiž však musíme stále disponovat tím okolnostem a terénu nejvýhodnějším způsobem…
Toto uspořádání přidává k výhodám, o nichž jsem právě hovořil, jednoduchost zaujetí či změny během okamžiku, a možnost řady následujících pohybů. (9)
„Poznámky k instrukci o výcviku pěchoty z 29. června 1753″ (Observations sur l’instruction sur l’exercice de l’infanterie du 29 juin 1753) jsou pojaty analogicky: „Jednotka, jež se formuje k útoku na opevnění či k průlomu, ovládá své pohyby a bylo by lhostejno, jakým způsobem by byly provedeny, pokud by se kolona po průniku mohla snadno rozvinout ; v tom je nevýhoda kolony podle Instrukce. Po dobytí opevněného postavení je k rozvinutí nezbytně nutné, aby postoupila vpřed o celou svou hloubku, což často není pro tisíc důvodů, jimiž není třeba se podrobně zabývat, možné. Vynutila si průlom, jak by se mohla zformovat na náspu, který není širší než 5 až 6 sáhů? K této koloně by bylo možné dodat, že ježto mezi částmi, jež ji tvoří, není žádná vazba, pohybuje se velice obtížně a jakmile jednou zavládne nepořádek, není možné jej napravit…
Útočnou kolonu bych raději formoval tak, jako se prochází zúžením vpřed: takto vyřízená kolona se rozvíjí snadno a kdykoli. A to proto, že části, jež ji tvoří, se mohou pohybovat, jak si přejeme. Je-li první divize rozražena, její nepořádek neovlivní následující.“ (10)
Muži, jejich názory jsme právě četli, jsou z nejzkušenějších, nejserioznějších, nejbystřejší z těch, s nimiž se mohl král radit, Chevertové, Brézéové, Crémillesové, Puységurové, Saint-Pernové. Musíme tedy souhlasit, že pro elitu našich důstojníků představovala sevřená kolona, zformovaná z vedle sebe podélně postavených jednotek, jak ji navrhl Folard, množství nevýhod, a dávali před ní přednost jednoduché koloně, po pelotonech, oddílech (manches), či půlřadech, jež se následovaly s více či méně zmenšenými rozchody, ale nikdy bez rozchodů. Bylo to pravděpodobně jediné řešení, jež praxe povolovala. Přesto jsou ordonance z let 1753 a 1754 stále ještě sepisované pod vlivem Folardova zastánce a nařizují jedna jako druhá masivní kolony.
Podle ordonance z roku 1753 je útočná kolona zformovaná jedním batalionem rozděleným do tří oddílů (manches) ve čtyřech řadech, a to následujícím způsobem: celý batalion se obrátí čelem vzad, následně každý oddíl provede obrat, první a druhý tak, aby k sobě byly čelem, třetí napodobuje pohyb druhého a následně se na něj sevře. Všichni muži se následně obrátí čelem vpřed, tedy na stranu, kam bylo obráceno původně čelo batalionu, a dostáváme tak kolonu o dvanácti zástupech a zhruba čtyřiceti řadech. Granátníci se postaví do cela, piket do týlu.
Stejná ordonance také povoluje zformovat tuto kolonu doprava, či doleva, obratem všech tří oddílů rovnoběžně a jejich následným sevřením na první oddíl. Ač má tato kolona prvním způsobem, jímž je formována, určitou analogii s cestovní kolonou, vzdaluje se od ní zásadně absencí jakéhokoli rozestupu mezi řady a zástupy. Tato kolona ostatně přechází do první zmíněné prostým vpravo či vlevo v bok, pohybem předpisem předpokládaným.
Tato ordonance by jistě nebyla bývala takto sepsána za života Maurice de Saxe. Přes jeho přátelství s rytířem de Folard by tento velký generál nepřijal hlubokou kolonu. Soudil, že „takové těleso je nebezpečné při dvaceti čtyřech či šestnácti řadech, a to pro nepořádek, který v něm zavládne, máte-li jej zformovat.“ Chtěl stavět bataliony v osmi řadech a s velkými rozestupy, aby byly pohyblivější: „Předpokládejme čtyři bataliony o 600 mužích postavenými obvykle, a ty, jež by byly postavené na můj způsob, tedy v osmi řadech; není snad pravdou, že zabírají určitě minimálně stejnou frontu a že jsem schopen jimi obsadit i větší prostor, čehož by druhý batalion nebyl schopen? Vždy bych jej přesáhl tím, že bych své rozestupy zvětšil o jeden či dva kroky, a zůstal bych silnější než nepřítel. Jsem stále v osmi řadech proti těm, kdo jsou jen ve čtyřech; nemusím se bát ani vlnění řadů, ani zdvojení, nic mě nezastaví; udělám 200 kroků rychleji, než jich on udělá 100; chladnou zbraní jej rozrazím v jednom okamžiku, a bude-li střílet, je ztracen…“
U Fontenoy (11. května 1745) byla část jednotek, jež útočily na anglickou kolonu, řazena v tomto pořádku, čtyři batalionu pluku Normandie byly ve dvou liniích; oba bataliony gard byly zformovány v kolonách; v rozestupu bylo šest irských batalionů podporovaných pěti bataliony pluků Eu a Vaisseaux.
Žáci maršála de Saxe, důstojníci, kteří poslouchali a porozuměli jeho postřehům, se snažili učinit armády ovladatelnějšími, a to méně zaváděním hlubokých formací než zvětšováním rozestupů mezi bataliony. Hrabě d’Hérouville, který byl major général armády pod velením Maurice de Saxe v roce 1744 a přizpůsoboval se tak dobře jeho předpisům, že jeho dílo bývalo připisováno samotnému maršálovi, napsal ve svém Pojednání o legiích (Traité des légions) (11):
„Čtyři bataliony, jež budou tvořit pluk, budou od sebe odděleny prostorem 20 stop (6,5 m) a vzdálenost od jednoho pluku k jinému bude vždy dvojnásobná. Díky těmto rozestupům, ať už by batalion prováděl jakýkoli pohyb a v jakémkoli terénu, na nějž by narazil, a za jakékoli situace, jež by nastala, by jen málo či vůbec neovlivňoval zbytek pluku či legie, a ježto jsou rozestupy velmi malé, měl by stále stejnou podporu a stejnou ochranu.“
Maurice de Saxe, a spolu s ním hrabě d’Hérouville, pronikli do výhod římských legií lépe než Folard. Vědí, že v sevřené a natlakované jednotce à la Folard zadní řady neposkytují morální podporu předním řadům, ale že tyto budou mnohem lépe podpořeny přítomností jednotky umístěné v určité vzdálenosti vzadu. D’Hérouville také rozmísťuje granátníky své legie 50 kroků za rozestupy. „Vidí-li fyzilíři batalionů za sebou a ve vlastním dosahu tři oddíly svých kamarádů, jejichž pevností a udatností jsou si jisti, vědí, že jsou dobře zajištěni.“
Často se v praxi užívalo, ač to ordonance nezmiňovala, malé kolony podobné našim rotním kolonám.
„Evoluce čtyř kolon je provedena následně: první peloton každého čvtrřadu pochoduje vpřed, každý ze tří dalších provede čtvrtobrat doprava a následně doleva a následují první v přímé linii. Granátníci a pikety jsou rozděleny tak, aby zaplnily rozestupy mezi kolonami; ale musí se postavit do jejich čela, jakmile utočí, a krýt jejich křídla, když ustupují.
Tento manévr je vhodný k zakrytí druhé linie, k útoku na ploty, opevnění, k průniku do vesnice, usnadňuje jezdectvu průjezd batalionem, ať už pro útok na nepřítele, nebo pro shromáždění se; slouží rovněž pro rozvinutí se v planině a ustavení se do bitevní sestavy, a stejně tak k obsazení druhou linií pozice první linie.
Z těchto čtyř kolon formujeme plné karé tím, že dvě kolony pravého křídla provedou vlevo v bok, a dvě zbývající vpravo v bok, aby se sešli ve středu. Toto plné karé je tím užitečnější, že v něm můžeme pochodovat všemi čely, a to snáze než v prázdném karé, neboť jeho řady se nevlní a nerozpadají tak snadno; jeho sekce jsou všude rovnoměrné a jeho rozdělená palba také.“ (12)
Mezi mnoha formacemi vyzkoušenými mezi lety 1715 a 1751 ve většině plucích nalezneme různá prázdná karé, „kolonu“ tvořenou třemi oddíly (manches) jednoho batalionu řazenými podle tří čel prázdného karé. Žádná z nich není přijata ordonancí z roku 1753; ta nám přináší, pro průchod zúžením, jen kolonu svinutou na střed, jež bude přijata o dvacet let později: oba středové pelotony postoupí vpřed následovány těmi, jež jsou přímo za nimi napravo a nalevo, a tak dále až k prvnímu a poslednímu pelotonu, jež postupují bok po boku a uzavírají kolonu.
Ordonance z roku 1754 také nechává formovat masivní útočnou kolonu, manches pravého a levého křídla se stavějí za střed obratem vzad. Taková je z hlediska bojových formací situace armády až do roku 1754. Bylo v ní vyzkoušeno docela dost evolucí, masivních kolon, nebo kolon s rozchody, ale nebylo nalezeno uspokojivé řešení, ve věci manévru nebylo dosaženo citelnějšího posunu.
Díky tomu, co bylo řečeno, vidíme, že určitý počet důstojníků zastával kolem roku 1755 hlubokou sestavu pro útok chladnou zbraní a věřil, že její účinnost je větší než účinnost palby.
Přesto to byla tenká sestava a boj palbou, jež byly v době míru nejběžněji cvičeny a jichž bylo užíváno na bitevním poli. Tam se armáda formovala takřka výhradně v linii, ve čtyřech a od roku 1754 ve třech řadech.
Bitvy svedené během války o dědictví rakouské nám daly krutě pocítit rozhodující účinnost dobře provedených hromadných paleb; Anglo-Hanoveřané u Dettingenu (27. června 1743) a u Fontenoy nám způsobili ohromné ztráty. Pro zastánce chladné zbraně to byla velká deziluze.
„Sire, nikdy bych býval nevěřil tomu, co jsem viděl včera,“ napsal Noailles (13) nazítří bitvy u Dettingenu. „Jejich pěchota byla sevřená a držela jak bronzová hradba, odkud vycházela palba tak mocná a tak hustá, že i nejstarší důstojníci potvrzují, že nikdy neviděli nic podobného, a o tolik silnější než naše vlastní, že se s ní nemůžeme srovnávat.“ Bylo však pozdě cvičit naši pěchotu v provádění podobných paleb pelotonu a ta trpěla stejně vražednými u Fontenoy, kde ještě ale nerozhodly o vítězství. Jejich účinek byl tak ohromující, že francouzské gardy, jež nechaly nepřítele přiblížit na třicet kroků, vyděšeně prchly. Aubeterrova brigáda, statečnější, byla z poloviny zničena. Ač jsme byli špatně na provádění paleb připraveni, naše pěchota byla přesto řazena v linii, neboť nikdo neviděl jiné uspořádání, jež by bylo pro celek v bitvě vhodné. Když se Maurice de Saxe rozhodl nechat rozhodujícím způsobem napadnout levým křídlem armády anglickou kolonu, zaujal, jak jsme již řekli, hlubší sestavu, ve dvou poněkud od sebe vzdálených liniích a s rozestupy mezi bataliony. V letech 1746 a 1747, u Raucoux a Lawfeldu byly jeho dispozice ještě pestřejší.
Neprobíhal tam tak dlouhý čelní boj jako u Fontenoy, ale útoky značnými silami proti určitým bodům. Dělostřelba a palba z pušek zde hrály hlavní roli, a převaha, kterou v tom střídavě nabíraly obě strany určovala vývoj střetnutí; některé naše kolony útočily v koloně proti klíčovým postavením, zatímco ostatní zůstávaly v bitevní sestavě v rozestupech. (14) Současně jsme tedy přijali lineární formaci pro boj palbou a hlubokou sestavu pro útoky na určité úseky. Praktický smysl Maurice de Saxe byl velmi daleko od Folardových teorií i od jejich nezlomných odpůrců. Užíval současně nejen linii a kolony, ale také tirajéry.
Poznámky.
(1) Viz: Essai sur l’influence de la poudre à canon, Mauvillon. Leipzig, 1788.
(2) Commandant de la Jonquière. Revue d’histoire. Říjen 1905, str. g.
(3) Jean-Charles, rytíř de Folard (1669-1752), od roku 1702 kapitán a pobočník vévody de Vendôme, účastník bojů v Itálii, zraněn v bitvě u Malplaquet; sloužil také v armádě švédského krále Karla XII. a pod vévodou z Berwicku ve Španělsku. Obě zmíněná díla jsou k dispozici na http://gallica.bnf.fr. (pozn. překl.)
(4) Vincent-Juddes, markýz de Saint-Pern (1683-1761), generálporučík (1748). (pozn. překl.)
(5) Válečné archivy, karton č. 16.
(6) Louis-Hyacinthe Boyer de Crémilles (1700-1768), maréchal général des logis Flanderské armády (1746), náměstek ministra války vévody de Belle-Isle (1758-1761). (pozn. překl.)
(7) Michel de Dreux, markýz de Brézé (1700-1754), maréchal de camp (1738) a generální inspektor pěchoty (1741), generálporučík a maréchal général des logis maršála de Saxe, velitel výcvikového tábora v Mézières (1753), autor Postřehů o vojenských předsudcích (Réflexions sur les préjugés militaires) vydaných v roce 1779. (pozn. překl.)
(8) Tamtéž, karton č. 15.
(9) Válečné archivy, karton č. 15.
(10) Válečné archivy, karton č. 15.
(11) Antoine de Ricouart, hrabě d’Hérouville de Claye (1713-1782), autor Mémoires sur l’infanterie, ou Traité des légions, composé (suivant l’exemple des ancien Romains) par Mr. le maréchal comte de Saxe, první vydání 1753. (pozn. překl.)
(12) de Sparre. Instructions militaires.
(13) Maršál Adrien Maurice, vévoda de Noailles, makrýz de Montclar, hrabě de La Motte-Tilly a de Nogent-le-Roi, vikomt de Carlux (1678-1766), otec maršála Louise, vévody de Noailles (1713-1793). (pozn. překl.)
(14) Briáda de Monaco je ve dvou liniích, Ségurova v koloně, Bourbonova ve dvou liniích, levé křídlo armády v bitevní sestavě.