Na akcích „oživlé historie“ se v rukách aktérů představujících vojáky bývalého rakouského mocnářství objevují v drtivé většině repliky zbraní známých jako „rakouská křesadlová puška vz. 1798“. Následující článek v krátkosti popisuje historii a technické parametry této zbraně.

V letech 1792-1815 vedlo Rakousko zdlouhavé „francouzské války“. Zpočátku proti revolučním a republikánským vojskům, později – od roku 1796 – byl jejich klíčovou postavou Napoleon Bonaparte (období známe také jako „napoleonské války“).

Hlavní zbraní pěchoty v té době byly dlouhé předovky (kalibru od 16,5 do 20 mm) s hladkým vývrtem a takřka bez výjimky vybavené francouzským křesadlovým zámkem. Od konce 17. století až do francouzských válek se v pěším boji kladl důraz na masové nasazení střelců a rychlost střelby. Křesadlová puška umožňovala dobře vycvičenému vojákovi vystřelit dvakrát až třikrát za minutu. V boji se používala lineární taktika s tzv. „rychlopalbou“. Bojovalo se v širokých liniích, aby bylo v činnosti co nejvíce pušek. Střelecká linie měla zpravidla tři řady střelců. Nejintenzivnější rychlopalby se dosahovalo tehdy, když přední dvě řady střídavě střílely a třetí nabíjela.

Střílelo se tzv. „valivými salvami“ zprava doleva postupně po četách nebo po setninách. O přesnosti se však příliš mluvit nedalo, nahrazovala ji hustota střelby. Účinná střelba se vedla na vzdálenost 200-300 kroků. Kulky se asi po 250 krocích (190 m) odrážely od země a ještě dvakrát až třikrát poskočily do vzdálenosti 400-500 kroků (300-350 m). Při střelbě salvami mnoho vojáků zasahovaly právě odražené kulky. Aby se neztrácel čas, mířilo se jen letmo do výšky opasků nepřítele. Jistější zásahy umožňovaly kratší pušky myslivců a ostrostřelců s drážkovanou hlavní, které měly dostatečnou přesnost i dostřel (do 1000 kroků, tj. asi 750 m).

Střelecká linie dokázala vyvinout na tu dobu poměrně vysokou hustotu palby, byla však těžkopádná při manévrech. V členitém terénu se těžko udržovala, rozpadala se a účinek střelby byl poté problematický. Navíc výcvik v lineární taktice i ve zručnosti rychlopalby byl poměrně náročný a dlouhý.

Habsburské vojáky vedli do francouzských válek důstojníci, kteří se ortodoxně drželi lineární taktiky s rychlopalbou. Francouzi, bojující zdánlivě v nepravidelných houfech, je dokonale zaskočili. Šikovně využívajíce terénu, překvapovali Rakušany účinnou palbou z vynikajících pušek M 1777 a razantními bodákovými útoky.

Revoluční vojáci našli způsob jak eliminovat svůj nedostatečný výcvik novou taktikou. Bojovali v užších a hlubších kolonách, které byly vhodnější pro manévrový boj, nerozpadaly se na terénních nerovnostech, a naopak, mohly je využívat, krýt se za nimi před rozptýlenou palbou střeleckých linií. Pohotověji přecházely do jiných tvarů (do střelecké linie, do karé atd.) a zejména – mohly se v okamžiku vrhnout do masivního útoku na bodák.

Rakouské velení ohromilo, jak rychlopalba prakticky přes noc ztratila význam a dlouho se nedokázalo s novou taktikou vyrovnat. Císařsko-královské armády, až na malé výjimky, šly od porážky k porážce. Ve svém prvním tažení do Itálie roku 1796, sedmadvacetiletý Napoleon Bonaparte, tehdy ještě generál republiky, přímo zesměšnil celou zkostnatělou rakouskou generalitu. Uštědřil jí několik katastrofálních porážek a donutil Rakouskou přijmout potupný mír v Campo Formiu.

Vzápětí po válce roku 1796 rakouské velení usilovně hledalo cesty jak zvýšit bojeschopnost svých armád. Za jednu z prvních úloh si vytýčilo modernizaci výzbroje. Zejména pěchota byla vyzbrojena puškami, které se v porovnání s francouzskou vz. 1777 ukázaly jako zastaralé. Situaci komplikovala také skutečnost, že nezřídka byla jedna pěší setnina vyzbrojená až třemi vzory pušek (paradoxně následkem několika předcházejících pokusů o sjednocení výzbroje).

Naproti tomu francouzská armáda používala jednotný zbraňový systém pocházející ještě z časů královského režimu. Šlo o několik typů pušek unifikované řady s jednotným křesadlovým zámkem vz. 1777, proto se všechny označovaly také jako M (modele) 1777. Byly to: pěchotní puška (fusil d’infanterie, projekt z 26. 2. 1777), dlouhá dragounská karabina (fusil de dragon, projekt z 12. 4. 1778), zmenšená kadetská puška, původně puška šlechtických kadetů (fusil de cadet-gentillhomme, projekt z 13. 2. 1779), dělostřelecká puška (fusil d’artillerie, projekt z 12. 7. 1782), krátká jezdecká karabina (mousqueton de cavalerie, projekt z 12. 4. 1789) a námořnická puška (fusil de marine).

Pušky M 1777 navrhnul známý M. de Gribeauval na základě modelů M 1763 „Mousquet léger“ či M 1766 „Charleville“. Hlavním technickým vylepšením jejich zámku byla konstrukce kohoutu. U straších zámků měl tvar tzv. „labutího krku“, který se však často lámal. Francouzi opatřili kohout nového zámku ještě jedním krčkem umístěným proti původnímu. Mezi nimi se nacházel odlehčovací otvor v podobě srdce, který také dostal název „kohoutí srdce“. Podpěra čelistí kohoutu se tak zdvojnásobila a francouzské pušky v mechanické spolehlivosti předčily ostatní.

Pušky M 1777 měly o něco menší kalibr než tehdejší rakouské zbraně, byly i o něco subtilnější a vhodnější pro manévrový boj. I když při střelbě salvami na míření příliš nezáleželo, měly pěchotní pušky redukovaná mířidla – pouze mušku na přední objímce. V případě potřeby si střelec vytvářel provizorní hledí mezerou mezi vztyčeným palcem levé ruky a kohoutem.

Rakušané sestavili po válce roku 1796 zbrojní komisi, které předsedal polní zbrojmistr (Feldzeugmeister) Unterberger. Komise rozpracoval detailní projekt nových ručních palných zbraní, které schválila c. k. dvorní válečná rada zároveň s výstrojními předpisy 26. října 1798.

Než přejdeme k charakteristice projektu, objasníme si v krátkosti zásady určování kalibru ručních střelných zbraní v tehdejší době.

Východiskem byla hmotnost olověné kulky udávané v Rakousku ve čtvrtinách lotu, např. kalibr 5/4 (1,25) lotu, kalibr 6/4 (1,5) lotu atd. (1 lot bylo 17,5 g; 32 lotů dávalo vídeňskou libru, tj. 560 g). Kulky toho jistého kalibru, měly však často rozdílné hmotnosti. Kalibr totiž určoval spíše hmotnostní interval. Pod 5/4 lotový kalibr se řadily kulky s hmotností od 1,25 do 1,5 lotu, pod 6/4 kalibr kulky s hmotností od 1,5 do 1,75 lotu atd.

Podle průměru kulky jisté hmotnosti se pak určoval kalibr hlavně. Byl však vždy o něco větší než průměr střely, protože se počítalo s tolerancí, jednak pro těsnění, jednak proto, aby kulka nekladla při nabíjení zepředu přílišný odpor. (Další míry použité v textu: krok = 755 mm; vídeňský palec, coul = 26,34 mm.)

Unterbergerova komise navrhla následující základní konstrukční principy nových zbraní, přičemž neskrývala inspiraci francouzským vzorem 1777:

Zmenšení kalibru kulky z 1,5 (v skutečnosti 1,51 lotu, tj. 26,5 g) na 1,25 lotu. Nebyl však totožný se starším 1,25 lotovým kalibrem (1,46 lota, tj. 25,6 g) jezdeckého „štucu“ M 1789, který dával 21 kulek z vídeňské libry olova. Kulek nového kalibru se odlévalo 23 kusů z libry a skutečná hmotnost kulky s průměrem 15,8 (uvádí se i 15,92 mm) činila cca 1,42 lota, tj. 24,53 g. Kalibr hlavně se zmenšil na 17,58 mm a měl se zavádět především u pěchoty a jízdy. Některým dělostřeleckým a minérským zbraním ponechali jednolotový (cca 15 mm) kalibr.
Pro všechny ruční střelné zbraně měl platit princip – jednotný křesadlový zámek. Nový zámek měl být oproti starším o něco méně opracovaný, neleštěný. Kohout měl už vzpomínané „kohoutí srdce“ (Hahnenherz). Pánvička byla mosazná s dvojitě uloženou masivní ocílkou. Celá baterie (pánvička s ocílkou a pružinou) se měla dát vyměnit. Všechny součástky zámku, kromě pánvičky, měly být z ocele.

Leštěné hlavně měly mít formu jednoduchého kuželu, s výjimkou tzv. „štuců“ – krátkých pušek s drážkovaným vývrtem a hranatou hlavní pro ostrostřelce a myslivce. Zespodu dnového šroubu hlavně měla vyčnívat ostroha spojená jiným šroubem skrz pažbu s přední lištou spoušťového obloučku (lučíku). Měla sloužit i jako zarážka nabijáku. Zápalný kanálek, vrtaný vpravo kolmo na osu hlavně, byl mírně kónický (na rozdíl od válcovitého na francouzské pušce), rozšířený směrem do hlavně s průměrem od cca 2 mm na vnější straně, do 4 mm na vnitřní straně. Kanálek se používáním mohl směrem ven postupně rozšiřovat (propalovat). Toleranční limit propálení zápalného kanálku na vnější straně bol stanovený na 3,9 mm. Potom se měl zašroubovat a nově provrtat.

Souprava (objímky, spoušťový oblouček, zámková protideska a patka pažby) měla být celá z mosazi a držet se tvaru francouzské pušky vz. 1777 (nakonec se však mírně lišila, zejména přední objímka). V roku 1807 vyšel předpis používat ocelovou soupravu, ale tento příkaz dvorské válečné rady nevstoupil důsledně do platnosti dokud žil Unterberger, horlivý stoupenec mosazi. Například pušky vyráběné v Brescii a okolí si podržely mosazné soupravy a ořechové pažby až do jeho smrti v roku 1818. Lišily se tak od pušek ostatních výrobců, které měly na černo lakované pažby z bukového, javorového anebo kaštanového dřeva.

Pušková a zbrojná komise normovala podle výše uvedených zásad armádní ruční střelné zbraně, které se po schválení označovali M (Muster) 1798 a podle předsedy zbrojní komise jsou známy i jako zbraně systému „Unterberger“. Jejich jednotícím prvkem byl křesadlový zámek M 1798, u některých zbraní zvětšený nebo zmenšený.

Zbraně přímo vytvořené jako systém M 1798:

• Pěchotní puška M 1798 (Infanterie-Gewehr M 1798) pro řadovou, lehkou i hraničářskou pěchotu;
• Dlouhá dragounská karabina M 1798 (Langer Karabiner M 1798 für Dragoner);
• Krátká karabina M 1798 pro husary a švališery – lehkou jízdu (Kurzer Karabiner M 1798 für Hussaren und Cheveaux-légers);
• Jezdecký štuc M 1798 pro jízdní střelce (Cavallerie-Stutzen M 1798 für die Schützen der Cavallerie);
• Jezdecká pistole M 1798 (Cavallerie-Pistole M 1798).

Zbraně zkonstruované dříve, ale vybavované nově prvky systému M 1798:

• Kozlice – „dvojštuc“, pro hraničářské ostrostřelce M 1795 (Doppelstutzen für Grenzenscharfschützen M 1795);
• Myslivecký štuc M 1795 (Jägerstutzen M 1795).

Později sestrojené zbraně s prvky systému Unterberger:

• Kadetská puška (Kadettengewehr) od roku 1800;
• Myslivecká karabina M 1807 (Jäger-Carabiner M 1807);
• Pistole pro důstojníky pěchoty z roku 1809 (Infanterie-Officiers-Pistole vom Jahre 1809);
• Dělostřelecká puška M 1815 (Artillerie-Gewehr M 1815);
• Ženijně-pontonýrská puška M 1815 (Sapeur-Pontonier-Gewehr M 1815);
• Minérská a dělostřelecká pistole z roku 1824 (Mineur-Artillerie-Pistole vom Jahre 1824).

Z uvedených zbraní si přiblížíme jen ty, které se přímo týkají období napoleonských válek.

Pěchotní zbraně systému „Unterberger“

Pěchotní puška M 1798 měla leštěnou hlaveň dlouhou cca 42,5 vídeňských palců (1117-1120 mm), s hladkým vývrtem 17,58 mm. Měla tvar jednoduchého kuželu s vnějším průměrem 21 mm při ústí a 32,5 mm při dně. Vyráběli ji z kvalitní uhlíkové ocele. Hlaveň neměla mířidla. Muška byla na druhém prstenci přední objímky. Na spodní straně přední objímky se nacházel i zásuvný otvor pro nabiják v tvaru půltrychtýře.

Železný nabiják byl oproti starším o něco lehčí a kratší. Měl tvar dvou nestejně dlouhých protažených kuželů zužujících se směrem k sobě. Rozšířený konec delšího dolního kuželu sloužil jako hlavice při zasouvání a „zatloukání“ náboje do hlavně a kratší horný kužel měl na konci po obvodě dvě drážky, na které se uvazovaly nebo upínaly čistící pomůcky (podle toho se tento nabiják nemusel při nabíjení otáčet?!). Nabiják jistila proti vypadnutí listová pružinka.

Zbraň bez bodáku byla dlouhá 57 vídeňských palců (1501 mm). Hmotnost pušky s pažbou z černo lakovaného bukového dřeva a s mosaznou soupravou činila 4,8 kg, se železnou soupravou (známé i jako M 1807) 4,6 kg. Dávka střelného prachu měla hmotnost 12 g a podsypka (prach na pánvičce) cca 1 g. Pušku s pažbou z ořechového dřeva přírodní barvy s mosaznou soupravou používaly zejména granátnické diviziony peších pluků.

K pušce M 1798 náležel tulejový bodák. Unterberger původně navrhnul upevnění bodáku na hlaveň uzamykacím prstencem, podobně jako na francouzské pušce vz. 1777. Tento typ bodáku se označoval i jako „bodák M 1798“. Tehdejší úroveň techniky v Rakousku však neumožňovala tak přesné zpracování, aby různé nepravidelnosti nepřekážely při upevňovaní, což se korozí ještě zhoršovalo. Proto už následujícího roku přišel do výzbroje „bodák M 1799“. Neměl uzamykací prstenec, ale na dolním konci jednoduché tuleje byl umístěný spirálovitý výstředník, jehož nejširší část s ozubem se natáčela na odpružený háček pod hlavní. Bodák měl čtyřhrannou čepel s délkou 17,5 palce (461 mm). Celková délka bodáku byla cca 21 palců (555 mm) a jeho hmotnost představovala 350 g. Puška s nasazeným bodákem měřila 75 palců (1976 mm) a měla hmotnost 5,15 kg, se železnou soupravou 4,95 kg. Její délka poskytovala dostatečnou možnost obrany proti jízdě a výhodu při útoku na bodák.

Zbraně systému M 1798 byly na svou dobu kvalitní a dobře zpracované. Ve spolehlivosti předčily svůj francouzský vzor a představovaly v tomto směru vrchol mezi vojenskými křesadlovými puškami (údajně len jedno selhání na 60 výstřelů!). Balistické vlastnosti pěchotní pušky M 1798 byly obdobné jako u francouzské vz. 1777. Maximální dostřel při zdvihu hlavně 43° byl 1300 kroků (asi 1000 m), vodorovný dostřel 400 kroků (300 m).

Hraničářská kozlice (Doppelstutzen) M 1795 se lišila od své předchůdkyně z roku 1768 jednoduchou soupravou a od roku 1798 „plochými“ (flaches) Unterbergerovými zámky (měly na plocho zbroušenou desku i kohout). Horní hlaveň měla sedmidrážkový vývrt pro „jistý zásah“, dolní hladký pro „skákavou střelu“. Každá hlaveň měla svůj zámek. Obě měly jednolotový (14,8 mm) kalibr a délku 665 mm. Celá zbraň měřila 1050 mm a vážila 5,25 kg. Kozlice měla ořechovou pažbu s mosaznou soupravou. Železný nabiják visel na popruhu transportního vaku, ve kterém se puška nosila spolu s náboji a střeleckými potřebami.

Starší verze kozlice byla první zbraní zvláštních ostrostřeleckých divizí hraničářských pěších pluků (hraničářská pěchota – Grenz-Infanterie), vytvořených původně na ochranu tzv. „vojenské hranice“ s Osmanskou říší. Hraničářští ostrostřelci nenosili bodák, ale 2,53 m dlouhé kopí z bukového dřeva s ocelovým hrotem a patkou (též zahrocenou). Vážila 2 kg. Na násadě měla tři železné oka nad sebou, do kterých se podle výšky střelce zastrkával hák na oporu při výstřelu. Kopí sloužilo i jako útočná zbraň. Kromě něj byli vyzbrojeni také „střeleckou šavlí“.

Kombinace přesné pušky a dlouhého kopí se ukázala v mnohých případech natolik účinná, že v roku 1810 v Rakousku podrobně rozpracovávali projekt vyzbrojit celou pěchotu odlehčenou krátkou puškou a podobným kopím! Po francouzských válkách se však kozlice přestaly používat. Část těchto zbraní se vyráběla i v Bratislavě.

Myslivecký štuc z roku 1795. Nový myslivecký štuc s „plochým“ zámkem M 1798 si udržel sedmidrážkový vývrt hlavně. Okolo nábojové komory bol vývrt o něco širší a závit dnového šroubu výrazně hlubší. Kalibr zůstal jednolotový (hlaveň 14,5 mm, kulka 14,2 mm). Celá zbraň byla dlouhá 1052 mm (osmihranná hlaveň 660 mm) s hmotností 3,8 kg.

Vedle štucu nosili rakouští myslivci ještě velký tesák, a to téměř až do roku 1812. Od roku 1796 ho postupně nahrazoval tzv. „mečový“ nebo „sečný“ bodák (Haubajonett). So širokou mečovou čepelí, dlouhou 670-700 mm, měřil 800-810 mm. Pažbu „štucu“ při ústí hlavně kvůli tomu zkrátili a vyčnívající část hlavně (110 mm) zaoblili pro uchycení tuleje bodáku s uzamykacím prstencem. Od roku 1799 zavedli bodák s výstředníkem, podobně jako na pěchotní pušce. Hlaveň měla mušku a pevné hledí s jednou klapkou. Ořechová pažba se zásuvkou a lícnicí nesla mosaznou soupravu, ale bez objímek. Nový „plochý“ zámek M 1798 byl oproti pěchotní pušce o něco menší a nabiják s dřevenou hruškou se nosil na popruhu patrontašky. Od roku 1807 zavedli černěné hlavně a hledí s dvěma klapkami.

Myslivecká karabina M 1807. Při sestavování mysliveckých praporů obdržela štucy jen třetina mužstva, tzv. myslivci „třetí řady“ (podle předpisového postavení ve střelecké linii). Ostatní dostali odlehčené a zkrácené pušky s hladkým vývrtem, od roku 1807 s 1,25 lotovým (17,58 mm) kalibrem, odvozené od pěchotních pušek M 1798, ale s „plochým“ zámkem, které nosili po myslivecku zavěšené hlavní dolů na pravém rameni. Černěné hlavně, dlouhé 848 mm, měly pevné hledí s dvěma klapkami. Muška, původně umístěná na prvním prstenci přední objímky, se od roku 1828 přesunula na hlaveň. Ořechové pažby s mosaznou soupravou měly na hlavici lícnici. Válcovitý nabiják s knoflíkovou zatloukací hlavicí se zasouval pod hlaveň. Karabina vážila 3,8 kg a s bodákem, obdobným jako na pěchotní pušce, 4,1 kg. Zbraň bez bodáku měřila 1230 mm.

Pistole pro důstojníky pěchoty z roku 1809. Od roku 1802 se důstojníkům pěchoty předepisovala v případě války pistole. Měli ji nosit v pouzdře z černé kůže na semišovém popruhu. Konstrukční vzor této zbraně se však objevil až v roku 1809. Měla hlaveň kalibru 17,58 mm (uvádí se i 15,5 mm) dlouhou 185 mm, s mosaznou muškou, zmenšený „plochý“ zámek M 1798 a ořechovou pažbu s mosaznou soupravou. Celá zbraň měřila 332 mm s vážila 0,78 kg.

Jezdecké ruční střelné zbraně vzoru M 1798

Dlouhá dragounská karabina M 1798, původně projektovaná s bodákem (zrušili ho v roce 1799), měla shodnou konstrukci s pěchotní puškou M 1798. Byla však dlouhá len 1235 mm (hlaveň 850 mm) a vážila 3,25 kg. „Plochý“ zámek M 1798 měl kohout vzadu seříznutý, opatřený ozubem. Za ním byla na zámkové desce připevněná háková pojistka (Sperrhaken, Hakensicherung), která jistila kohout v pohotovostní poloze a umožňovala střílet „bez přípravy“.

Zbraň měla mosaznou soupravu, s výjimkou třetí železné objímky, na které byla přikovaná tzv. „jezdecká tyč“ (Reitstangel), ohnutá doleva a dozadu podél levého boku pažby. Její druhý konec se pomocí zámkového šroubu připevňoval na zámkovou protidesku. Tyčka sloužila jako úchytka na široký popruh, na kterém nosil jezdec pušku přes hruď, nebo se s její pomocí zbraň zavěšovala na sedlo. Nabiják opatřený zatloukací hlavicí, původně upevněný na pušce obvyklým způsobem pod hlavní, doznal v roce 1815 několik drobných změn a věšel se potom podobně jako nabiják mysliveckého štucu na popruh patrontašky.

Krátká husarská karabina M 1798 byla celopažbená, měla stejný zámek jako dragounská karabina, včetně hákové pojistky, a – kromě druhé objímky – mosaznou soupravu. Z dvou objímek, přední byla mosazná, opatřená muškou, druhá železná s jezdeckou tyčkou trochu jiného tvaru než na dlouhé karabině. Nabiják se nenosil, jako dříve, na víku patrontašky, ale na jejím popruhu a používal se zároveň i pro pistoli. Byl-li jezdec vyzbrojený jen pistolí (poddůstojníci, kyrysníci atd.), nosil nabiják, jako předtím, v koženém pouzdře zavěšeném na koženém poutku na víku patrontašky. Délka celé zbraně byla 845 mm (hlaveň 470 mm), vážila 2,45 kg. Krátká husarská karabina z roku 1815 měla kratší hlaveň a celá zbraň byla dlouhá jen 765 mm.

Jezdecký štuc M 1798 se velmi podobal svému předchůdci z roku 1789, dostal však hlaveň s osmidrážkovým vývrtem (původní měla 7 drážek a „starý“ 1,25 lotový kalibr) a o něco zvětšený Unterbergerův zámek. Byl celopažbený, na hlavici pažby se nacházela zásuvka a lícnice. Osmihranná hlaveň nesla pevné hledí a mosaznou mušku. Zbraň vážila 2,5 kg a dosahovala délky 690 mm.

Jezdecká pistole M 1798 měla „plochý“ zámek M 1798 bez hákové pojistky, pažbu z ořechového dřeva, jednu mosaznou objímku, která měla podobný tvar jako na krátké karabině, muška však byla navařená na jejím prvním prstenci. Pistole byla dlouhá 419 mm a měla hmotnost 1,2 kg. Novější obměna M 1798/28 dostala zaoblený zámek jako na pěchotní pušce (délka 423 mm, hmotnost 1,4 kg).

Všechny zmíněné jezdecké zbraně měly „nový“ 1,25 lotový kalibr (17,58 mm).

Rakouská armáda dostávala od roku 1798 ruční střelné zbraně, které se svou kvalitou a bojovými hodnotami víc než vyrovnaly francouzským. Postupně, i když pomalu, se důstojnický sbor obeznamoval s novou a účinnou taktikou Francouzů a učil se ji zvládat. V roce 1806 přijala dvorská válečná rada nové výcvikové a služební předpisy. Jejich hlavním iniciátorem byl bratr vládnoucího císaře Františka, generalissimus arcivévoda Karel. Podporovala ho nová generace důstojníků, která zažila potupné porážky pod vedením neschopných a nepoučitelných polních zbrojmistrů a maršálů. Obdivovali a studovali francouzské a zejména Napoleonovo vojenské umění. Po dlouhé řadě nepřetržitých vítězství to byla právě rakouská vojska, která přinutila Napoleona poprvé v jeho kariéře pocítit trpkou chuť porážky u Aspern v roku 1809.

Literatura:

• DOLLECZEK, A., Monographie der k. u. k. österr.-ung. Blanken und Handfeuer-Waffen. Wien, 1895.
• GABRIEL, E., Die Hand- und Faustfeuerwaffen der habsburgischen Heere. Wien, 1990.
• ŠPIRKO, D., Kresadlové zbrane radu M 1798 „Unterberger“. In: Zbrane, strelci a lovci, roč. 2, 2001, č. 7-8, s. 40-42.
• ŠPIRKO, D., Kresadlové zbrane radu M 1798 „Unterberger“ II. In: Zbrane, strelci a lovci, roč. 2, 2001, č. 9, s. 18-20.

O autorovi:

Dušan Špirko je tajemníkem Slovenskej spoločnosti vojenskej histórie a strelcov z historických zbraní, příslušníkem „obnoveného“ c. k. pěšího pluku Alexander (Hiller) č. 2 z Bratislavy. Pracuje na Slovenskej technickej univerzite.