Quosdanovich, polní podmaršál Peter Vitus (Vitius) [svobodný pán?] von
(? 1738 [Sichelburg] u Karlovace – † 13. srpna 1802 ?)

Polní podmaršál a komandér Řádu Marie Terezie. V roce 1752 ve věku 14 let vstoupil do varaždínského husarského pluku, v jehož řadách bojoval v Sedmileté válce a dosáhl hodnosti kapitána. Od roku 1773 působil v hodnosti podplukovníka jako velitel karlovackého hraničářského husarského pluku.Výrazněji se prosadil až ve válce o bavorské dědictví (1778–1779), kde na sebe upozornil provedením několika úspěšných akcí. Za to se mu 13. května 1779 dostalo povýšení do hodnosti plukovníka a jmenování velitele slavonského husarského pluku a 19. května byl dekorován rytířským křížem Řádu Marie Terezie. V roce 1788 se již v hodnosti generálmajora zúčastnil války proti Osmanské říši a později působil ve funkci velitele Staré Gradišky (něm. Alt-Gradisca).Na počátku válek proti revoluční Francii velel nejprve brigádě a po povýšení na polního podmaršála v roce 1792 divizi. V roce 1795, 24. září, znamenal jeho zásah v bitvě u Handschuhsheimu rozhodující zlom v průběhu střetu. V té době podléhaly jeho velení již tři brigády – Bajalichova držela Neuenheim a Handschuhsheim na pravém břehu Rýna a Heidelberg, Frölichova brigáda Kirchheim na pravém břehu Neckaru a Karaiczayova brigáda okupovala Wisloch. Vítězstvím u Handschuhsheimu se podařilo zabezpečit spojení mezi dolnorýnskou armádou polního maršála hraběte Clerfayta a hornorýnskou armádou generála jezdectva hraběte von Wurmsera. Podíl polního podmaršála von Quosdanoviche byl oceněn 2. října 1795 udělením 35. velkokříže Řádu Marie Terezie. Na jaře 1796 následoval hraběte von Wurmsera do severní Itálie, kde se ujal velení nad 1. kolonou, která postupovala po západním břehu jezera Garda (it. Lago di Garda). Jeho postup byl však příliš opatrný a málo agresivní a proto nedosáhl plánovaného spojení s hlavními Wurmserovými silami pochodujícími údolím Adige. Tím si přisoudil i podíl na pozdější porážce u Castiglione, 5. srpna 1796. Krátce poté, v únoru 1797, odešel polní podmaršál von Quosdanovich do výslužby. Zemřel o pět let později, 13. srpna 1802.

Constantin von Wurzbach jej ve svém biografickém slovníku charakterizoval takto: „Ačkoli byl velmi statečným vojákem, neoplýval výraznějším nadáním pro velení v poli, navíc věk a chatrné zdraví jej omezovaly v jeho činnosti, podobně jako i nedostatek vzdělání, bez kterého se armádní velitel za žádných okolností neobejde.“ Von Wurzbach rovněž upozorňuje na nejasnosti okolo von Quosdanovichova šlechtictví. Ačkoli bývá téměř všude uváděň s titulem barona / svobodného pána, na který měl bezpochyby právo s udělením komandérského kříže Řádu Marie Terezie, nenachází se v archivech žádný doklad o tom, že by obdržel dekret o nobilizaci. Do šlechtického stavu byl císařem Leopoldem II. prokazatelně povýšen až jeho potomek Joseph Quosdanovich v roce 1791.

Literatura:

• VOYKOWITSCH, Bernhard, Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser’s first attack. Helmet Feldzug Series 1. Helmet Military Publications: Maria Enzersdorf 1998, s. 23.
• WURZBACH, C. von, Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Svazek 24. Wien 1856–1891, s. 153–154.