Zločin v jihoitalském opatství Casamari, při němž bylo francouzskými vojáky umučeno 13. května 1799 šest trapistických mnichů, mezi nimi i Čech, P. Dominik Zavřel, připoutal před časem pozornost výzkumného týmu Projektu Austerlitz 2005, který v archivu opatství prostudoval veškerý dostupný materiál. Studie dr. Františka J. Holečka, O.M. zasazuje tuto dramatickou událost do širokého kontextu vojenských operací z jara 1799, které vedly ke zhroucení francouzské moci v Itálii.
ČESKÝ TRAPISTICKÝ MUČEDNÍK FRANCOUZSKÉ REVOLUCE
DOMINIK ZAVŘEL (1725 – 1799)
(tato studie právě vychází v jubilejním dvacátém čísle Sborníku prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně)
Je až překvapující, jak skrovná pozornost byla v našem prostředí, jemuž se stal výzvou k hlubší reflexi již v polovině devatenáctého století, tedy pouhých šestadvacet let po vydání původního díla, kvalitní český překlad liberálně orientované Mignetovy[1] Histoire de la révolution française de 1789 à 1814[2], posud věnována pro církevní dějiny bezesporu zásadní a interpretačně náročné otázce křesťanského martýria v období francouzské revoluce. Starší okrajová a velmi stručná divulgační pojednání, zaměřená spíše k vlastnímu blahořečení či svatořečení mučedníků[3], nevyužila výtečných vzorů předválečné francouzské katolické diecézní produkce[4], novější[5] se v zažité stopě ani nepokusila postihnout dynamiku Teroru[6] a jeho dozvuků, nemluvě již o sociologii kultu, či beatifikací a kanonizací samých[7]. Nejnovější metodologické podněty Bernarda Plongerona, rozevírající cestu k opuštění starých historiografických stereotypů a k nové syntéze, zůstaly prakticky nepovšimnuty[8]. Tato studie upozorňuje na osud jednoho z těchto svědků víry, českého trapistického eucharistického mučedníka, P. Dominika Zavřela (1725-1799).
Vojenská situace v dubnu a květnu 1799.
Zásah ruských vojsk pod velením polního maršála[9] Alexandra Vasiljeviče Suvorova (1729-1800) v Lombardii a Piemontu na jaře roku 1799 zvrátil poměr sil na italském bojišti do té míry, že učinil situaci francouzských vojsk i jakobínských „sesterských“ republik neudržitelnou. Suvorov vytrhnul z Vídně na jih 4. dubna, čtyři dny po Rosenbergových oddílech, a urychlenými pochody se dokázal přes Tarvisio, Udine a Vicenzu dostat se svými dvaceti tisíci muži do Montebella, východně od Verony, již 14. dubna 1799. Zde se také setkal se svým velitelem štábu, rakouským generálmajorem Johannem Gabrielem von Chasteler, kterého dobře znal z tažení proti Turkům z let 1787-92, a v blízké Veroně i s předchozím rakouským vrchním velitelem v Itálii, Michaelem Friedrichem Benediktem, baronem von Melas (1729-1806). Od 10. dubna vítězní Rakušané od Magnana[10], kteří donutili francouzské síly ustoupit za řeku Mincio, nepřikročili v očekávání ruských spojenců k žádným významným operacím. Čtrnáctého dubna pak společně s Rusy překročili Mincio a již 17. dubna dosáhli řeky Chiese. Za předvojem generálporučíka, knížete Petra Ivanoviče Bagrationa (1765-1812), a rakouského polního podmaršála (Feldmarschall-Lieutenant) Karla Otta, se valila masa rusko-rakouských vojsk na frontě široké plných sedmdesát kilometrů, od levého břehu Pádu až po jezero Iseo ve Valcamonice. První cílem se stala Brescia – francouzská posádka po krátkém ostřelování kapitulovala 21. dubna. Jen o den později narazil Bagration u Palazzola na Sérurierovu divizi, která se chystala překročit řeku Oglio – Francouzi dokázali díky zpoždění ruské divize Švejkovského odrazit Bagrationa intenzivní palbou, přejít most a zapálit ho za sebou. Třiadvacátého dubna se po obnoveném mostě převalili spojenci a již v noci z 24. na 25. duben dorazili k Adiži (Adda). Cestou dobyli Bergamo, kde se v pouličních bojích proslavili Děnisovovi kozáci.
Navečer pětadvacátého dubna již Francouze a spojence dělil jen tok Adiže. Vrchní velitel Italské armády a předchozí francouzský ministr války[11], Barthélemy Louis Joseph Schérer (1747-1804), měl k dispozici asi osmadvacet tisíc mužů a šedesát děl. Svá vojska rozvinul ve třech sborech na pravém břehu Adiže, ve sto patnáct kilometrů dlouhém úseku od Pizzighettone k Leccu. Sérurier[12] držel Lecco, úsek mezi Trezzem a Vapriem d´Adda hájil Grenier[13] a Victorovi[14] byl svěřen úsek od Cassana d´Adda až k soutoku Adiže s Pádem. Suvorov sice musel vyčlenit třiadvacet tisíc mužů pod Krayovo[15] velení, aby byly blokovány pevnosti v Mantově a Peschieře, ale stále měl k dispozici padesát tisíc mužů (20.000 Rusů a 30.000 Rakušanů), kterým stačilo prolomit nepřátelské pozice a táhnout na Milán, který se již chystalo opustit Direktorium Cisalpinské republiky. Právě v těchto dnech se Schérer[16] v Miláně dozvěděl, že byl ve vrchním velení Italské armády nahrazen generálem Jeanem Victorem Moreauem (1763-1813). Horší okamžik k zásadním změnám ve velitelském sboru si francouzské Direktorium opravdu nemohlo zvolit neboť se schylovalo k osudové bitvě u Cassana d´Adda. Suvorov, k jehož oblíbeným manévrům patřilo obklíčení protivníka na bocích, vrhnul proti severnímu křídlu francouzské sestavy, opevněnému předmostí u Lecca tři tisíce mužů pod Bagrationovým velením (pluk jízdních myslivců, pluk granátníků a tři kozácké pluky). Rusové zaútočili ráno 26. dubna 1799 na Lecco, hájené 18. půlbrigádou plukovníka Soyeze, který se hrdinně bránil ve vlastním městě dům od domu i polním opevnění u mostu. Patnáct set Francouzů se šesti děly, podporovaných z jezera Lago di Como palbou několika dělových člunů, dokázalo Bagrationa nejen zadržet, ale vytlačit ho divokým bodákovým protiútokem i z Lecca. Teprve po vyžádání posil od Rosenberga, který velel pravému spojeneckému křídlu, mohl Bagration, posílený třemi pěšími prapory, znovu zaútočit kolem šestnácté hodiny. Město sice dobyl, ale francouzské předmostí se drželo ještě kolem deváté hodiny večerní, kdy byl boj přerušen. Oběť čtyř stovek padlých nepřinesla Rusům žádný taktický úspěch[17]. U Brivia a o něco jižněji u Trezza d´Adda však spojenci využili tmy a řídké sítě francouzských hlídek a přešli Adiž bez boje. Totéž se zdařilo i rakouskému generámajorovi Vukassovichovi[18], který pak postoupil až k Olginate a Garlate – po jím zřízeném pontonovém mostě pak přešel v noci i Bagration. Ještě větší úspěch se zdařil téhož dne rakouské Ottově a Zopfově divizi, které vytrhly z Ponte San Pietro k San Gervasiu, již obsazenému šesti setninami myslivců plukovníka d´Aspre. Kolem desáté hodiny večerní prohlédl von Chasteler s generálem Ottem břehy řeky za bouře a deště, kdy strhnul vojáky osobním příkladem, dokázal do rána zbudovat další most přes Adiž, po němž přešli d´Aspreovi myslivci a jeden prapor pluku Nádasdy, kteří zaskočili francouzskou posádku v Trezzu a z větší části ji zajali. Po nich přejely kozácké a husarské eskadrony a zbytek Ottovy a Zopfovy divize a sestupovali po pravém břehu Adiže k Vapriu.
Moreau se dozvěděl o katastrofální zprávě, že nepřítel překročil Adiž a táhne na Milán, 27. dubna v devět hodin ráno[19]. Ihned nařídil Grenierovi, aby vytrhnul z Inzaga ke Trezzu, Victorovi aby poslal posily od dolního toku řeky a Séruriérovi, aby z Lecca zaútočil k jihu. Grenier poměrně rychle rozvinul mezi vsí Vapriem a domy u Pozza 2. prapor 33. půlbrigády, 63. půlbrigádu, jednu eskadronu husarů a dvě děla. Bohatě obdělávaný terén, posetý vinicemi a malými potůčky dal Francouzům šanci zastavit rakousko-ruský postup. Jejich nadšení posílil i příjezd Moreaua, který cestou málem padl do zajetí kozáků. Grenierova divize v několikahodinovém boji odrazila bodákovými protiútoky prapory Ottovy a Zopfovy divize a téměř obklíčila pravé křídlo spojenecké sestavy. Situaci zvrátil teprve rozhodný útok čtyř husarských eskadron pluku Arcivévody Josefa, kteří napadli levé francouzské křídlo. Kolem druhé hodiny odpolední musel Moreau, protože stále nedorazily posily od Victorovy divize, nařídit vyčerpané Grenierově divizi ústup ke Groppello d´Adda a Inzagu, odkud se mohla stahovat dále k Milánu přes Gorgonzolu. Ta již ale byla obsazena kozáky[20], takže poražení Francouzi museli volit delší trasu přes Melzo.
O několik desítek kilometrů jižněji, u Cassana, se Rakušané zmocnili hned dvou neporušených kamenných mostů, protože Adiž městečko obtéká ve dvou ramenech (Adda a Canale della Muzza). Kaimova a Froelichova divize napadly francouzské přední hlídky v polním opevnění za Canale del Ritorto a až do páté hodiny odpolední 27. dubna 1797 ostřelovaly pod přímým Melasovým velením Cassano, hájené 106. půlbrigádou. Pak na Suvorovův rozkaz přešel po provizorním pontonovém mostě přes Ritorto do útoku pluk Reisky a se silnou dělostřeleckou podporou zaútočil na vlastní francouzské předmostí. Rakouská děla zahnala i italské rybáře, které Francouzi najali, aby z řeky podminovali most přes kanál Muzza, takže se ho nepodařilo včas vyhodit do povětří. Melasovy oddíly pak jen před sebou hnaly panikou zachvácenou masu francouzských vojáků, kteří se pod ochranou tmy snažili uniknout ke Groppellu a Inzagu. Spojence stála hodinová bitva u Cassana, ukončená kolem šesté hodiny večerní, pouhých 1.500 padlých, Francouzi ztratili na 2.700 mužů[21].
Proražení středu francouzské sestavy destabilizovalo pochopitelně i její křídla. Laboissièrově divizi na jihu nezbylo než ustoupit z Lodi, kde zničila most přes Adiž, na Melegnano, kde se spojila s Victorovou divizí a společně přešly přes Pavii na pravý břeh Ticina. Na severu Soyezova brigáda, odříznutá od jádra sil Italské armády, využila v noci ze 26. na 27. dubna bárek, shromážděných u Lecca, a přeplavila se až k Menaggiu, odkud prchala dále k Luganu a Aroně u Lago Maggiore, dokázala však most v Leccu vyhodit do povětří. Séruriérova divize mezi Leccem a Trezzem měla méně štěstí – v souladu s Moreauovými rozkazy zůstala po celý den 27. dubna v postavení mezi vesnicemi Paderno a Verderio, aby zabránila přechodu Adiže. Sérurier zahlédl první blížící se spojenecké oddíly – šlo o Vukassovichovy vojáky, kteří sestupovali od Brivia k Vimercate – teprve kolem čtvrté hodiny odpolední osmadvacátého dubna. Sérurier měl k dispozici asi 2.600 mužů (1. prapor 21. půlbrigády řadové pěchoty, dva prapory 30. půlbrigády lehké pěchoty, 1. půlbrigáda piemontské lehké pěchoty, 2 eskadrony 9. piemontského dragounského pluku, jeden oddíl lehkého dělostřelectva 7. pluku s pouhými dvěma děly)[22]. Vukassovich se rozhodl zaútočit ve třech kolonách: levá, pod velením francouzského emigranta, plukovníka Charlese de Rohan-Guéméné[23], zaútočila proti nepřátelskému pravému křídlu u Paderna; plukovník Brodanovich udeřil na Verderio a střed francouzské sestavy a sám Vukassovich zamířil napravo, aby Sérurierovi odříznul možnost ústupu na Vimercate. Zuřivý boj se protáhnul až do soumraku. Sérurier pochopil, jehož vojákům docházela munice, pochopil, že neprorazí sevřením spojenců a protože se domníval, že má proti sobě nejméně sedmnáct tisíc nepřátel, požádal o příměří právě ve chvíli, kdy zoufalý Vukassovich, zaskočený tvrdým francouzským odporem, žádal naléhavě Rosenberga o vyslání posil. Ve dnech 26.-28. dubna tak Italská armáda ztratila u Verderia téměř sedm tisíc padlých, raněných a zajatců – na spojenecké straně bylo z podle von Chastelerova odhadu vyřazeno z boje asi pět tisíc mužů[24].
Moreau si pozdě uvědomil, že se dopustil chyby – měl raději provést rychlý strategický ústup, než se pokoušet zadržet spojeneckou přesilu. Milán se již nedal udržet a Direktorium Cisalpinské republiky z něj ve spěchu prchlo 28. dubna. Italská armáda proto jen zanechala francouzskou posádku v pevnosti, vyklidila město a rychle se přes Boffaloru, Trecate a Pavii stáhla za Ticino a Pád. Již devětadvacátého dubna ráno vtáhnul do Milána v čele Froelichovy a Kaimovy divize Východní branou (Porta Orientale) polní maršál baron von Melas, nadšeně vítaný obyvatelstvem výkřiky „Ať žije náboženství! Ať žije František II., který nám je navrací!“[25]. Před ním jeli Děnisovovi kozáci, kteří se do hlavního lombardskémo města probili již o několik hodin dříve. Milánský arcibiskup Filippo III. Visconti (1783-1801)[26] vyjel se zástupci městské rady vstříc Melasovi až do Crescenzaga, kde mu odevzdali klíče od městských bran. Melas je okamžitě předal Suvorovovi, který se přihnal od Vapria v čele kozáků a slavnostně prohlásil arcibiskupovi, že přichází „napravit tolik neštěstí, způsobených hříchem a přivést znovu k rozkvětu náboženství“. Kurtoazní Visconti naopak přirovnal Suvorova ke svatému Archandělovi Michaelovi! Básnik Carlo Porta ho za to zesměšnil v satyrické básni v dialektu, v níž připomenul, že svatý Ambrož, veliký učitel Církve, odepřel pyšnému císaři vstup do baziliky, zatímco Filippo v ní v mitře a pluviálu incensoval Moskvana[27]. Lid ovšem uvítal pád jakobínského režimu symbolickým epitafem: „Zde leží republika, svého času řečená Cisalpinská, jíž nebylo podobné od Mexika po Čínu. Založili ji zloději, blázni ji vychvalovali, moudří proklínali, silní ji zabili. V této podivuhodné půdě leží mršina, kterou už není slyšet, jež nesmrděla jako mrtvola a šířila mor zaživa“[28]. Suvorov strávil v Miláně, kde se ubytoval v Palazzo Belgioiso, pouhé dva dny a účastnil se i slavnostního Te Deum v milánské katedrále. Ruští vojáci se účastnili procesí Corpus Domini, a jak nás s potěšením zpravuje opat Minola, chovali se jako „apoštolové spásy“: bili holemi ty, kdo nechtěli před Nejsvětější Svátostí oltářní smeknout klobouk a nedůstojně oblečeným ženám strhávali jakobínské čepce, trhali je na kusy a poškrábali nehty jejich holé paže[29]. Hlavní starostí spojenců byla příprava obležení pevnosti (Castello Sforzesco), v níž se stále bránilo 2.500 Francouzů pod velením generála Hatryho[30]. Ráno prvního května pak jádro rakousko-ruských vojsk opustilo město a zamířilo do Piemontska, kam před nimi ustupovala francouzská Italská armáda, jejíž početní stav po těžkých bojích poklesl asi na dvacet tisíc mužů.
Moreau již 30. dubna dorazil do Novary a s Grenierovou divizí a dělostřelectvem zamířil přes Santhià a Chivasso k Turínu. Hlavní voj francouzských sil se před ním objevil šestého května, překročil Pád a obrátil se k Asti; Victorova a Laboissièrova[31] divize překročila řeku Sesia, zamířila na severozápad, kde překročila v Pontestuře a Casale Monferrato Pád a obsadila Alessandrii a linii řeky Tanaro. Jedenáctého května měl již Moreau k dispozici i divize Grouchyho[32] a Pérignona[33], které kontrolovaly Piemontsko a Ligurii, a mohl rozvinout novou obrannou linii od Valenzy (Grenierova divize), přes Alessandrii (Victorova divize) a Serravalle Scrivia, až k Janovu. Na ofenzivní akce však nemohl pomýšlet bez posil Macdonaldovy Neapolské armády, která byla nucena opustit v kritické situaci neapolské republikány a zamířit urychlenými pochody na sever, vstříc boji s rusko-rakouskými vojsky. Spojenci neztráceli ani okamžik. Suvorov vrhnul již dva dny před opuštěním Milána Ottovu divizi k Buffaloře a Ticinu a dále k Pavii, jádro jeho sil pak zamířilo ve dvou kolonách na Lodi (Rakušané) a Sant´Angelo (Rusové). Z hlediska příchodu Macdonaldovy armády byl pro Suvorova klíčovým prostor mezi Paviií a Piacenzou. Na sever vyslal pod velením Charlese de Rohan-Guéménée a plukovníka Straucha šestitisícový sbor, tvořený převážně francouzskými emigranty, kteří dobře věděli, že budou-li zajati nepřítelem se zbraní v ruce, čeká je jistá smrt a bojovali proto s mimořádnou odhodlaností. Jejich úkolem bylo postavit se v oblasti Lago Maggiore francouzským posilám z Massénovy švýcarské armády, které sestupovaly od průsmyku sv. Gottharda na pomoc francouzským posádkám, obleženým v pevnostech Peschiera a Mantova třiadvaceti tisíci rakouských vojáků pod velením generálů Kraye a Sommarivy. Proti Moreauovi Suvorovovi stále zbývalo plných 41.000 mužů[34], tedy dvojnásobná přesila. To umožnilo modifikaci válečného plánu. Ke střežení apenninských průsmyků, jimiž musela proniknout Macdonaldova armáda a v nichž se na Schérerův rozkaz již po porážce u Magnana opevnila francouzská Montrichardova[35] divize, byla vyčleněna pouze Ottova divize (asi 4.500 mužů), operující v prostoru Piacenzy. Spojenecké jednotky, operující na severu, se měly pokusit získat kontrolu nad alpskými průsmyky a navázat kontakt s rakouskými vojsky v Tyrolsku a Německu, aby bylo po dobytí Piemontska možno rozvinout úspěch až do Švýcarska a vytlačit z něj koordinovanými údery Massénu.
Pátého května vstoupila Ottova divize do Pavie spolu s ruským vojskem, následována po dvou dnech Suvorovem a velkoknížetem Konstantinem. Předvoj, 5.100 Rakušanů pod velením generálmajora Vukassoviche byl již několik dní na pochodu na Turín. V lomellu byla Chubarovova divize (3.075 mužů) a v Dornu jádro Rosenbergových sil (10.571 mužů), na pravém břehu Pádu dorazil Bagration do Voghery s 5.800 muži a za ním táhlo 13.800 Rakušanů Zopfovy a Froelichovy divize. Pád pevností Pizzighettone a Peschiery uvolnil další síly. Již devátého května vstoupily dva prapory pluku Alvinczy Froelichovy divize, vedené samotným von Chastelerem, do Tortony, v níž se bránila jen pevnost, hájená 1.200 Francouzi pod velením brigádního generála Gasta. V následujících dnech pronikli spojenci až ke Castelnuovo Scrivia a Novi Ligure a Suvorov se rozhodnul soustředit všechny síly na pravém břehu Pádu, na planině mezi potokem Scrivia a Bromidou u Torre Garofoli. Z levého břehu se proto musely vrátit Rosenbergovy oddíly a přejít řeku u Cambia.
Soumrak Neapolské republiky.
Neapolská revoluce, „jež přišla příliš pozdě a nebyla vítána většinou francouzské politické třídy, počínaje členy Direktoria, či Bonapartem samým“[36], procházela ve sledovaném období přese všechnu rétoriku hlubokou politickou krizí. Proklamací ze čtrnáctého dubna 1799 sice vyhlásil nový[37] komisař Direktoria Abrial[38] institucionální reformu, která měla nahradit dosavadní provizorní vládu výborů zřízením pětadvacetičlenné Legislativní komise (Commissione Legislativa) a pětičlenné Exekutivní komise (Commissione esecutiva), po jejichž boku měli stát čtyři ministři, jeho zásah však smetl celou předchozí linii francouzské politiky vůči jihoitalským republikánským spojencům. Ve chvíli, kdy do Neapole přijížděl, 28. března, byl již odvolaný dobyvatel Neapolského království, divizní generál Championnet[39], na cestě do Francie a nahrazen novým velitelem Neapolské armády Macdonaldem[40], jen o něco málo později byl jeho pomocník a specialista na finance Cisalpinské a Římské republiky Faipoult[41], nahrazen Félixem Bodardem, a energický a koncepční francouzský generální sekretář Provizorní vlády Jullien[42] musel ustoupit Salfimu již osmnáctého března. Již pragmatický Faipoult dával Championnetovi tvrdě pocítit, že touhy po vytvoření samostatné republiky jsou pouhou iluzí[43] a že skutečným zájmem Direktoria, které reprezentuje, je nanejvýš nový zdroj finančního zisku, Abrial však plně vědomě ignoroval návrh ústavy z pera Maria Pagana a přislíbil Neapolské republice, stejně jako se to stalo v Římě a v Miláně, ústavu francouzskou[44]. Současně ji na výslovné přání Direktoria udržoval v limbu vnitřních svárů o obsazení výborů, které od této klíčové otázky odváděly pozornost. Signifikativní obětí tohoto zásadního zvratu byl i první generální sekretář Ústředního výboru provizorní vlády (Segretario generale del Comitato centrale), někdejší piarista a zednář, organizátor protimonarchického spiknutí z roku 1794 a jakobínského výboru z roku 1798 Lauberg[45], obviněný z finančních machinací a zatčený dvanáctého dubna. Giornale estemporaneo napsal ve svém čtvrtém čísle z 20. dubna 1799 že zpronevěřil podle jedněch více než dvě stě tisíc zlatých, podle druhých až čtyři miliony, nemluvě o stolním servisu z masivního zlata, který prý měl, a rozhořčeně burcoval: „Ale jak mohl získat tolik peněz, když nikdy žádné nespravoval a jestliže republika, s výjimkou něco mála cenných papírů, registrovaných v bankách, sama nikdy žádné neměla? … Laubert byl pověřen aby začal vybírat daně. Sedebat pro tribunali v místnosti, kde se platilo, a výkřiky nešťastníků, které vyvolal, mu nebránily slyšet cinkot stříbra a zlata… Jeho uši, horší než uši Midase, zachytily tento zvuk a vyplnily jím jeho hlavu… Chcete-li tedy zvonivé peníze, napište občanu Laubertovi, který vám je pro vaši útěchu zašle v tabulkovém výčtu nebo obrazně, protože zvuk se naneštěstí poslat nedá“[46]. Celý sklonek dubna a květen 1799 byl vyplněn zápasem o moc, rozpoutaným Abrialovým dekretem z 8. května, v němž prohlásil, že „dočasná absence francouzské armády“ dává Zákonodárné komisi plné moci k tomu, aby se zabývala obecnými legislativními a ústavními úkoly a Exekutivní komisi, kterou jí nadřadil, svěřil udržování veřejného pořádku vojenskou silou, vybírání daní a „vše co náleží k vládě“[47]. Jediným zásadním dokumentem z tohoto období byl dekret o zrušení feudálních práv, schválený Exekutivní komisí a Abrialem 26. dubna 1799[48].
Tato pozdní replika zásadního aktu francouzského Národního shromáždění ze 4. a 5. srpna 1789 se zrodila paradoxně ve chvíli, kdy ke stejnému opatření přikračoval na jihu proti aristokratickým stoupencům revoluce a v zájmu mobilizace lidových dobrovolníků generální vikář království, kardinál Fabrizio Ruffo[49], který se v noci ze 7. na 8. února 1799 vylodil na jihoitalském pobřeží v Capo Pezzo u Villa S. Giovanni a rozeslal biskupům, farářům a všemu kléru okružní list, ve kterém je vyzval, aby spolu s ním hájili náboženství, krále, vlast, vlastnictví a čest rodin a shromáždili co nejvíce ozbrojených mužů. Sanfedistické oddíly již v této době vítězně protáhly od Messinského průlivu přes Taurianovu, Laurianu di Borrello, Gioiu, Rosarno, Monteleone, Pizzo Calabro, Maidu, Borgiu, Marniu di Catanzaro, Catanzaro, Crotone, Strongoli, Capo Alice, Cariati, Mirto, Rossano Calabro, Corigliano, Cosenzu, Bisignano, Tarsii, Cassano dello Jonio, Castrovillari, Trebisacce, Amendolaru, Rocca Imperiale, Policoro, Bernardu, Montescaggioso, až k Mateře a ovládly celou Kalábrii. Na tažení k Neapoli jim zbývalo překonat jen poslední třetinu cesty.
Rastattské „nedorozumění“.
Zhroucení francouzské moci v Itálii provázelo i definitivní zhroucení rastattského mírového kongresu a vzájemných jednání, jež byla vedena od devátého prosince 1797.
Na sklonku února 1799 se Direktorium rozhodlo, přestože Rakousko ještě nepřistoupilo k druhé koalici, tvořené Anglií, Ruskem, Tureckem a neapolským královstvím Obou Sicílií, čelit vojensky případnému rakouskému útoku. Osmadvacátého února 1799 překročil Jourdan se sedmatřiceti tisíci muži Německé armády, přejmenované 3. března na Dunajskou armádu, u Kehlu a Basileje Rýn – jeho úkolem bylo hájit linii mezi Dunajem a Kostnickým jezerem; Jean-Baptiste Bernadotte překročil Rýn u Mannheimu s dalšími osmi tisíci muži; v Holandsku měl generál Guillaume Brune s 12.000 Francouzi a stejným počtem Holanďanů za úkol bránit pobřeží proti případným anglickým výsadkům, které by mohly proniknout do týla operujících armád; Massénova třicetitisícová Švýcarská armáda, doplněná 10.000 švýcarských dobrovolníků, měla vpadnout do Valtelliny, Grisonska a Vorarlbergu; osmapadesátitisícová Italská armáda měla překročit Adiži a spojit se se Švýcarskou armádou ke společnému tažení na Vídeň; Macdonaldova čtyřiatřicetitisícová Neapolská armáda měla na jihu střežit před nepřátelským vyloděním pobřeží Neapolské republiky. Bojové akce zahájil 1. března 1799 Bernadotte, který pronikl do údolí Neckaru a oblehl pevnost Philippsbourg. Jak bleskově se tehdy šířily informace a jaký emotivní ohlas měly, ukazuje případ Jana Jeníka, rytíře z Bratřic, který si již 3. března 1799 v Grosshausenu zapsal: „Poněvadž se již několik dnů mluví o obnoveném pokračování v této nešťastné válce, myslím, že osmidenní raport, jejž jsem dnes písemně podal, bude asi poslední. Právě dnes jsem dostal od svého nejlepšího přítele smutnou zprávu, že na švýcarských hranicích bylo již skutečně obnoveno nepřátelství“[50].
Bojové operace probíhaly bez formálního vyhlášení války. Direktorium se teprve dvanáctého března 1799 rozhodlo předstoupit s návrhem vyhlásit ji Rakousku a Toskánsku před Radu starších a Radu pěti set, které ho neprodleně schválily[51]. Francouzským diplomatům v Rastattu přitom Talleyrand ještě téměř o měsíc později, 8. a 10. dubna, udělil intrukci, že mají ve městě zůstat až do poslední chvíle, a budou-li nuceni odejet, mají protestovat, stáhnout se do Štrasburku a vyhlásit odtud, že jsou stále připraveni jednat s říší i s kterýmkoli z jejích kurfiřtů, vévodů a knížat[52]. Bylo otázkou, zda to má vůbec smysl. Metternich přerušil jednání již 8. dubna a o dva dny později z Rastattu i s rodinou odcestoval[53]. Rastatt byl sice formálně v okruhu francouzské moci, ale byl obklopen rakouskými vojsky – nejblíže, v Gernsbachu, byl pluk szekelských husarů pod velením plukovníka Barbaczyho[54], který také na příkaz arcivévody Karla[55] přerušil poštovní spojení mezi Rastattem a Selzem. Jak pro rakouskou vládu, tak pro rakouské velení se další přítomnost francouzských diplomatů stala vzhledem k válečné situaci naprosto neúnosnou, mimo jiné vzhledem k činnosti jejich stuttgartských agentů, Holanďana Stricka a Dána Wächtera[56], nemluvě o řadě dalších a neidentifikovaných, jejichž depeše mohly obsahovat informace vojenského charakteru a zprávě, jež se rozšířila v rakouském hlavním stanu, že francouzský vyslanec Bonnier[57] žádal od Direktoria zplnomocnění, aby mohl do Rastattu povolat tolik francouzského vojska, kolik by podle situace sám uznal za vhodné[58].
Vhodná chvíle k řešení této situace nastala mezi 14. a 25. dubnem 1799, kdy arcivévoda Karel procházel jednou ze svých četnějších nervových krizí a předal dočasně velení generálu Schmidtovi, mimo jiné proslulému ostentativní nenávistí k francouzským republikánům. Ten 15. dubna napsal náčelníkovi štábu velitele rakouského předvoje podmaršálka Kospotha, podplukovníkovi Mayerovi von Heldensfeld, že francouzští diplomaté se v Rastattu chovají nepřátelsky a řídí odtud rozsáhlou špionážní síť prostřednictvím svých akreditovaných agentů a vyslovil názor, že by bylo vhodné se zmocnit jejich dokumentů, které by to prokázaly, ať již zadržením jejich diplomatických kurýrů, či vyslanců samých. Mayer pojal tento náznak jako instrukci a 18. dubna napsal generálu Goeringerovi, že dostal tajné rozkazy aby vypudil francouzské diplomaty z Rastattu a žádal o sdělení, zda má jednat jako s nepřáteli s bádenskými husary, kteří tvořili jejich eskortu. Téhož dne podal generál Merveldt zprávu podmaršálkovi Kospothovi: „Generál Goerger přijal v souladu s listem podplukovníka Mayera, který včera doručil kurýr, všechna opatření, nutná k tomu, aby se akce neminula svým cílem, i kdyby husaři našli hnízdo prázdné“[59]. Kospoth mu odpověděl o dva dny později: „Akce musí být zahájena a provedena takovým způsobem, aby byli nuceni ji považovat za nedorozumění. Vaše excelence tedy musí těm ,kdo jsou do věci zasvěceni, doporučit, aby o tom zachovali to nejabsolutnější tajemství, jež jim ukládá péče o vlastní pověst“[60]. Akci bylo možno provést o to snadněji, že po boku szekelských husarů operoval v dosahu Rastattu pod velením generála Goergera i 13. jízdní pluk, tvořený z větší části Berchenyho husary, v jejichž řadách bylo mnoho francouzských emigrantů, planoucích záštím k republikánským kralovrahům, včetně proslulého Danicana[61]. Dvaadvacátého dubna vyslal Barbaczy do Rastattu trubače s listem pro hlavu říšského poselstva, Albiniho, v němž sděloval, že vzhledem k tomu, že již město není sídlem kongresu, nemůže rakouské vojenské velení zaručit bezpečnost diplomatického sboru; současně poznamenal, že rakouští vojáci přesto budou respektovat nedotknutelnost diplomatů, s výjimkou vojensky nutných zásahů. Němečtí diplomaté si nečinili žádné iluze a oznámili francouzským kolegům, že záhy město opustí. Francouzská delegace, znepokojená případem Trouvého[62], vypuzeného ze Stuttgartu a vojensky eskortovaného na hranice, naléhavě žádala Direktorium o svolení k odjezdu, vláda ale byla neústupná. Szekelští husaři mezitím začínali kontrolovat diplomaty, procházející se v okolí hradeb a výslovně se jich ptali, zda nejsou Francouzi – nikoho však zatím nenapadli.Zasáhli teprve 25. dubna, kdy zabavili kurýru Lemairovi diplomatickou korespondenci. Téhož dne se znovu ujal velení arcivévoda Karel a okamžitě nařídil Kospothovi, aby vydal Barbaczymu rozkaz vstoupit do města a vyzvat se vší rozvahou a se vším možným taktem francouzskou delegaci, aby do čtyřiadvaceti hodin město opustila. Osmadvacátého dubna pak zaslal Barbaczymu vzkaz, aby Francouze ujistil, že se bezpečně a bez překážek mohou vrátit do Francie, současně mu však nařídil, že se musí zmocnit jejich korespondence a zaslat ji generálnímu štábu – tento rozkaz však již nebyl szekelskému plukovníkovi doručen včas.
Francouzští diplomaté prohlásili zadržení diplomatické pošty za zjevné porušení neutrality a oznámili, že osmadvacátého dubna odjedou z Rastattu do Štrasburku. Prostřednictvím Albiniho žádali od Barbaczyho záruky bezpečného odjezdu, ten jim teprve v den odjezdu navečer sdělil, že mají město do čtyřiadvaceti hodin opustit. Szekelští husaři, vedení velitelem eskadrony, rytmistrem Burkhardem, již kolem sedmé hodiny večerní obsadili všechny brány a nedovolovali nikomu vejít do města, ani je opustit; další oddíl mezitím přichystal léčku na vzdáleném konci předměstí sv. Jiří. Na požadavek Francouzů o bezpečný průchod a eskortu prohlásil Burkhardt, který se ubytoval v hostinci „U Svítilny“, že v jejich případě bude učiněna výjimka, eskortu jim však otevřeně odmítnul s poukazem, že bez vyššího rozkazu a při tak malém počtu mužstva nemůže své muže vystavovat nebezpečí, protože neví, zda již nejsou nablízku francouzské oddíly. Kolem deváté hodiny večerní vyrazilo za temné noci a hustého deště osm vozů francouzských diplomatů na cestu, na níž jim svítilo pochodněmi několik najatých mužů. Jen několik set metrů od předměstí byl první kočár napaden pěti nebo šesti vojáky, kteří donutili cestující vystoupit a ihned je okradli. Na to se objevil jezdec, který se francouzsky ptal, kde je Bonnier. Vozka odpověděl, že veze Jeana Debryho[63] a že Bonnier je v zadním kočáře. Debryho, který otevřeně prohlásil, že je francouzským ministrem, zachránil jen tlustý oděv – okamžitě dostal ránu šavlí do ramene a do týla, omdlel a padnul jako mrtvý; probral se až po odchodu první skupiny útočníků a schoval se v lese v dutině stromu a do Rastattu se vrátil až ráno. Bonniera nalezli husaři ve třetím voze a okamžitě ho zabili. Hluk a volání o pomoc vylekaly cestující zadních vozů, takže se rozutekli do polí. Když se u vyloupených vozů všechno ztišilo, třetí z hledaných diplomatů, Roberjot[64], se k nim i s manželkou vrátil. Tajemný jezdec, který řídil celý útok, se znovu objevil, třikrát se ho francouzsky zeptal na jméno, a pak mu před očima manželky useknul obě ruce a rozpoltil mu hlavu. Kromě těchto tří diplomatů nebyl nikdo z francouzského doprovodu ani zraněn, tajemník Rosenstiel se dokonce dokázal šťastně dostat do města, kde zburcoval rytmistra Burkharda, který vyslal na místo další szekelské husary, jejichž úkolem bylo dopravit vyrabované vozy zpět do Rastattu – zděšeným a rozčileným německým diplomatům, kteří ho zavalovali výčitkami, odpovídal pouze že muselo jít o nějaké nedorozumění! Ostatně sám plukovník Barbaczy jim 29. dubna napsal: „Vydávám rozkaz přidělit osobám francouzské legace, které se šťastně zachránily, bezpečnou eskortu, aby je doprovodila až k Rýnu; stejně tak dám na místě zatknout zločince, které, jak se o tom musím nyní s největším zármutkem přesvědčit, mám po prvé ve svém životě pod svým velením“[65]. Současně ovšem nahlásil představeným: „Věc je dokonána a jak bylo třeba při tom očekávat, dostalo se mi stížností a nářků ode všech legací. Uvidíte, že je možné snadno uplatnit na omluvu tohoto skutku nedorozumění“[66].
Tak snadné to ovšem nebylo protože zjevné porušení mezinárodního práva vyvolalo na všech stranách nesmírné rozhořčení a szekelští husaři si loupení nedali ani práci shromáždit dokumenty, které rozházeli po louce a mnohé z nich až do řeky Murgy. Nadto se mezi nimi nenalezl žádný kompromitující materiál a musely být Francouzům vráceny. Císař nařídil okamžité zatčení Barbaczyho i Burkhardta a všech husarů, na nichž by lpělo byť sebemenší podezření a dal je předvést před vojenský tribunál podmaršálka hraběte Šporka, který měl ve dnech 7.-13. května nalézt viníky a co nejpřísněji je potrestat. Již osmnáctého května napsal arcivévoda Karel císaři: „Nedokázal bych Ti dostatečně říci, jak byl rastattský incident nemilý a nečekaný. Ale když už se ta věc stala, už nemám jiné možnosti, než hledat cesty a prostředky jak vysvětlit věc veřejnosti takovým způsobem, aby osoby, které zaujímají u dvora nebo v armádě významné postavení, nemohly být podezírány, že se na tom jakýmkoli způsobem podílely… Cítím se povinen Tě požádat, drahý bratře, o zcela zvláštní milost ve prospěch generála Schmidta. Stržen nenávistí, jíž cítí vůči Francouzům, napsal podplukovníku Mayerovi a poskytl mu myšlenku, či spíše své dojmy… Mayer dal obsahu tohoto listu absolutně soukromého charakteru zvláštní význam, a tímto způsobem se věc rozjitřila. Každý z podřízených k tomu přidal trochu svého a z toho osudově vyvstala tahle nešťastná událost… Když tak jednal, neuvažoval s chladnou hlavou a neuvědomil si, jaké důsledky může tento skutek vyvolat. Proto Tě ještě jednou naléhavě prosím, abys mu laskavě prominul tuto nešťastnou nerozvážnost“[67]. Ve dnech 21.-30. května proběhlo druhé vyšetřování, protože pruští účastníci rastattského kongresu, hrabě Görtz, Dohm a Lang, veřejně připisovali vraždu rakouské státní politice, ministru Thugutovi a hraběti Lehrbachovi, který ho při jednáních zastupoval. Ještě po čtyřech měsících od osudové události navrhoval zoufalý arcivévoda Karel císaři, že existují jen dvě cesty jak zastavit vlnu hanebných pomluv: představit veřejnosti události tak, jak se skutečně odehrály a snažit se dokázat, že se vraždy nedopustili szekelští husaři, ale nějací zločinní cizinci [68]; a dodal, že by nedokázal potrestat szekelské husary, kteří jen provedli rozkazy, které dostali!
Z francouzské strany udala tón již oficiální zpráva generála Laroche, provizorního velitele páté vojenské divize, zaslaná ministrovi války ze Štrasburku 30 dubna 1799. Začínala slovy: „Občane ministře, musím Vás informovat o nejhroznější události, jaká v dějinách vůbec nemá obdoby. Naši zplnomocnění ministři na rastattském kongresu byli devátého (floréalu) zavražděni Rakušany s hrozným a vykombinovaným barbarstvím. Občané Bonnier a Roberjot byli rozsekáni na kusy a občan Jean Debry se zachránil jen proto, že když ležel na zemi, nejevil už žádné známky života… Tato událost, hodná toho, aby byla zařazena mezi skutky lidožroutů, jež rozechvěje hrůzou civilizované národy, se odehrála čtvrt míle od Rastattu… V této chvíli mi stačí říci, že tyhle zrůdy vše zneuznaly, vše potupily, protože vůbec nerespektovali ani slabé bytosti, které byly po jejich boku, manželky a dcery ministrů. Občanka Roberjotová dostala ránu šavlí do hlavy a byla svědkem hrůz, spáchaných na osobě jejího manžela a jeho krutého konce. Občanka Jeanne Debryová, těhotná v sedmém měsíci, a její zajímavé dcery musely snášet stejnou podívanou. Končím, občane ministře, protože nemám odvahu pokračovat. Cítím jen touhu pomstít, spolu se všemi svými druhy a se všemi republikány, tak krutý atentát…“[69]. Jean Debry byl přímo zavalován projevy pozornosti a listy významných politiků[70]. Zrůdného činu proti právu národů[71] se okamžitě chopila revoluční propaganda. Mimořádnou příležitost jí poskytla pohřební slavnost francouzských ministrů, zavražděných v Rastattu, uspořádaná 1. června 1799 na pařížském Martově poli kolem pyramidy, nesoucí na všech čtyřech stranách nápisy: „1. Devátého floréalu roku VII Republiky, v devět hodin večer, dala rakouská vláda svými oddíly zavraždit francouzské ministry, kteří byli vysláni do Rastattu, aby tam jednali o míru. Pomstu! 2. Francie říká, že to nejsou Němci, ale že jsou to Rakušané, kdo si smočili ruce v naší krvi (tak to řekli na rastattském kongresu Jeanu Debrymu ostatní ministři). 3. Vražedné Rakousko vyzývá bandity, vrahy a traviče, aby znovu přivedli evropskou civilizaci k barbarství. Vražedná vláda, vláda, která porušuje lidská práva, se sama staví mimo práva národů“[72]. Lavinu republikánských písní a rytin brzy doplnilo i dramatické umění: jen v červnu 1799 věnovala pařížská Opéra rastattské vraždě „vlasteneckou scénu“, divadlo Gatté uvedlo melodrama Zplnomocněnci v Rastattu (Les Plénipotentiaires à Rastatt), divadlo Montausier předvedlo v Palais-Royal Výkřik pomsty (Le Cri de Vengeance), Théâtre des Jeunes Artistes přispěchal s Apoteózou rastattských mučedníků (L´Apothéose des Martyrs de Rastatt) a Théâtre de la Cité burcoval svědomí Rastattským zločinem (Le Crime de Rastatt)[73]. Direktorium, jak trefně poznamenal Albert Soboul, ani nemuselo zvyšovat míru rozhořčení – již šestého května 1799 prohlásilo resolutně: „Už není třeba bránit jen věc svobody, nyní jde o věc lidskosti“[74].
Protifrancouzská lidová povstání.
Ve vlastní Itálii apel na věc lidskosti mimo vlastní francouzská vojska a mimo okruh rétoriky patriotických listů sesterských republik příliš nepůsobil – narážel totiž na praktickou zkušenost brutálních francouzských represálií[75]. Nekompromisní přezíravost nositelů civilizace svobody[76] vůči typickým formám katolické religiozity snad nejpůsobivěji vyjádřil francouzský fyzik a matematik Gaspard Monge (1746-1818), když v listu z Říma ze 14. června 1797 popisoval manželce své dojmy z procesí Corpus Domini. Pohled na papeže, „šarlatána vysoko pozdvihujícího hostii“, ho hluboce znechutil, stejně jako lid, který se účastnil procesí a „ačkoli ví, že se tu předvádí fraška, dělá jakoby nic“. „Po pravdě řečeno, má drahá přítelkyně“, povzdechl si, „kdyby se Číňané dozvěděli o všech těchto nízkostech, chovali by k nám Evropanům ještě větší pohrdání. Ale naštěstí, krom toho že o tom nechtějí absolutně nic vědět, měli také zdravý rozum, že se zajistili před podobnými nebezpečími, jak to ostatně udělali obyvatelé Marseille, když se museli bránit před morem. My, namísto toho, jsme se morem nakazili a není karantény, která by nás mohla zachránit. Zemřeme na tuto lepru, jež nás znetvořuje, jež nám brání v užívání našich údů a snižuje nás na úroveň zvířat, zavřených v našich chlévech. Budeme stále obětmi nejhorších teroristů, to je kněží, kteří otravují celou naši existenci a od chvíle našeho narození do posledního z našich dní v nás dusí každý zárodek štěstí, když nás obklopují hroznými přízraky a proměňují svět ve skutečné peklo, jehož jsou sami ďábly. Ach, když nám kněží vykreslují ďábly jako nepřátele, mrskače a katy lidského rodu, měli by nám je spíš představovat ve své vlastní podobě, se svými obličeji se stále sveřepým výrazem. Ujišťuji Tě, že by mne donutili utéci se do jiného pekla, kdybych někdy dokázal najít nějaké bez kněží. Ale naštěstí existuje ráj na této zemi; je to dům, v němž žiješ, kde budu moci znovu obejmout své dcery, vidět svého bratra, neteře a všechny své svaté. Ať se Bůh uráčí zkrátit čas mého pobytu v očistci, protože se mi zdá, že už jsem trpěl dost. Výměnou za ukrácení tohoto trestu bych byl ochoten odrecitovat řadu růženců“[77]. Necitlivá náboženská politika sesterských republik pak tuto propast jen ještě více prohlubovala[78], přestože ani mezi italskými jakobíny nechyběli tací, kdo přisuzovali v milenaristické perspektivě pádu Říma-Babylónu symbolický a prorocký význam a viděli v něm svítání nových časů universální obrody církve[79].
Stále větší distance se však objevovaly i ve vlastním revolučním táboře a to na nejhlubší strukturální úrovni. Francouzi vytvořili v Itálii na základě thermidoriánského schématu správní model, který s nepatrnými modifikacemi uplatnili téměř ve všech sesterských republikách, v němž byla výkonná a zákonodárná moc smíšena v jediném orgánu. Charakteristickým rysem této situace byla absence schválené a závazné ústavy. Odpovídalo to analogické francouzské situaci mezi pádem monarchie z 10. srpna 1792 a schválením thermidoriánské ústavy z 22. srpna 1795, kdy se Francie neřídila ústavou, ale byla fakticky spravována dvěma výbory[80]. Důvodem tohoto jednání byla prvořadě skutečnost, že ve chvíli, kdy se rodily vlády sesterských republik, nebylo možno přikročit k volbám, z nichž by vzešly zastupitelské orgány; na druhé straně Francie jako okupační mocnost nechtěla vydat svou tak potřebnou převahu a kontrolní moc napospas nejistému výsledku potenciálních voleb a dala od počátku přednost přímé nominaci členů těchto vlád ze strany francouzského velícího generála[81], nemluvě o tom, že její oficiální reprezentanti italské patrioty podceňovali jako nezkušené a v mnohém jim nedůvěřovali[82]. V některých případech Francouzi drasticky zasáhli proti italským stoupencům ideje „jediné a nedělitelné Italské republiky“, jako v případě v případě Piemontu, kdy po abdikaci krále Karla Emanuela IV. přikročila turínská dočasná vláda 8. února 1799 k lidovému hlasování o návrhu na připojení země k Francii. Piemontští jakobíni babeufovské orientace, sdružení v tajné organizaci Černá liga či Společnost paprsků, zaměřené proti vládě Direktoria a jeho generálů, se pokusili plebiscit sabotovat, a když neuspěli, vyvolali po 15. únoru, kdy byla země připojena k Francouzské republice, povstání v oblasti Alby, Asti a Mondovì, které utopil v krvi divizní generál Emmanuel de Grouchy, jenž jich dal přes čtyřicet postřílet a řadu vesnic zcela vypálil[83]. Členové společnosti, kteří si jasně uvědomovali, že vlastními silami zemi neosvobodí, udržovali kontakty i s rakouskými agenty v Itálii a hodlali proti francouzské okupaci využít i vojenské pomoci Rakušanů.
Ve vlastní Francii přirozeně nechyběla ostrá kritika této pragmatické, nicméně neprozíravé politické linie Direktoria, mezi nimi i ministr zahraničí, Charles Maurice de Talleyrand-Périgord[84], který v ní viděl prosté zneužívání moci, jakkoli byl poměrně lhostejný k jejím důsledkům a nepřál jednotě a nezávislosti Itálie. Anonymní Všeobecné úvahy o nezbytnosti mít politický systém, jímž by se dobře řídila celá Itálie (Réflexions générales sur la necessité d´avoir un système politique bien suivi pour toute Italie) obviňovaly Direktorium, že si slouží italskými vlastenci jako nástroji a vojenským prostředkem proti tyranům, ale vše podřizuje jen vlastnímu prospěchu v rozporu s francouzskými principy, zásadami a zákony a není schopno se rozhodnout, zda se má v této válce řídit právem vladařů nebo jednat jako přirozený spojenec národů[85]. Další z anonymních pamětních spisů, nazvaný O skutečném stavu italských záležitostí ke dni 1. prairialu roku 7 (Sur le véritable état des affaires en Italie, à l´époque du Ier Prairial an 7), otevřeně k 20. květnu 1799 konstatoval: „Je třeba se přesvědčit o tom, že všechny italské státy, vtažené do revoluce, pocítily jen ty nejsmutnější důsledky, aniž by až dodneška zakusily nějaké přednosti svobody a rovnosti“[86]. I tak vynikající právník, jakým byl Andrieux[87], napsal 28. června 1799, kdy již nebylo možno pochybovat o zkáze italských sesterských republik: „zrevolucionalizovali jsme spojenecké republiky a otřásli jimi; dali jsme jim ústavy a zase je odňali… a zvláště jsme je nechali plenit úředníky všeho druhu a ukládat jim výkupné… energie republikánů byla všude potlačena; jednalo se s nimi jako s anarchisty, všude byli sesazováni“[88].
Markantním příkladem byla situace v samotné Cisalpinské republice. Zpráva o Schérerově porážce dorazila do Milána 11. dubna 1799 – místní patrioti požadovali ustavení Výboru veřejného blaha a vyhlášení stavu republiky v ohrožení, ale francouzský komisař Rivaud jim odmítl vydat požadované zbraně. Jeden z místních francouzských agentů hlásil, že se „obával více ozbrojených vlastenců, než Rakušanů a Rusů“[89]. Podobně skončil na konci dubna i pokus zorganizovat v Turíně „posvátný prapor“[90], který narazil dokonce i na odpor místní Správní rady Národní gardy[91]. Mezi pátým květnem a 5. červnem 1799, kdy správní orgány uprchly do francouzského exilu, se komisař Musset zabýval v Pinerolu, kam se Amministrazione generale del Piemonte přemístila, především brzděním všeho úsilí radikálních republikánů, které nahlížel jako „exagérés“ a odmítal je ozbrojit ve vlastním zájmu Direktoria jako „nepřátele svobody“[92]. Porážka sesterských republik z roku 1799 se vzhledem k těmto jevům a dramatické explozi vlny lidových povstání stala „nejen vojenskou porážkou, ale především porážkou hluboce politickou, protože znovu odhalila jaké byly skutečné vztahy jejich vnitřních sil a jaké byly podmíněnosti, dané francouzskou politikou“[93]. Suvorovův vstup do Milána (29.4. 1799) zažehl jiskru povstání i na italském jihu: již 15. dubna vyklidili Francouzi Apulii – Étienne-Jacques-Joseph-Alexandre Macdonald, velitel Neapolské armády, se ještě 28. dubna pokusil zkrotit Torre Annunziata a Salerno[94], ale neuspěl, o den dříve, 27. dubna, totiž povstalo Benevento[95]; Rieti musela francouzská posádka vyklidit 2. května[96]; 7. května Francouzi ve spěchu vyklízejí Gaetu[97], obléhanou povstalci; na jihu vstoupil kardinál Fabrizio Ruffo s vojskem sanfedistů 9. května do Altamury[98]. Tváří v tvář nebezpečí, že jim povstání v Toskáně[99] odřízne ústupové cesty, bez rozpaků obětovali své neapolské jakobínské spojence[100] a hnali se na sever k Florencii, kam Macdonald dorazil 14. května, aby se co nejrychleji spojil s Moreauem, ohroženým Suvorovovým postupem. Nedomyšlené manévry i špatná taktika pak vedly k Macdonaldově drtivé porážce ve třídenní bitvě u Trebbie (17.-19.6. 1799). Francouzské jednotky se v kritické situaci chovaly mimořádně brutálně.
„Gallicus furor“ – ustupující Francouzi plení 12. května 1799 město Isola del Liri.
Generálové Vatrin a Ollivier se svými oddíly probili přes Sangermano 12. května 1799 do okolí Casamari, k městečku Isola del Liri u Sory. Vatrin vyslal parlamentáře, který žádal o volný průchod a pohrozil, že jestliže jim bude odepřen, vynutí si ho silou zbraní. Obránci parlamentáře zahnali palbou mušket. Francouzi přešli násilně říčku Liri, po pětihodinovém obléhání prorazili do městečka, které zapálili, vyplenili domy, zpili se ukořistěným vínem a zmasakrovali obyvatelstvo[101]. Kanovník Giuseppe Nicolucci zapsal o těchto událostech do knihy křtů: „Památného dne 12. května roku 1799 byl tento farní kostel vypleněn, devastován a téměř zničen francouzským vojskem, křtitelnice byla povalena, měšťané zabíjeni, domy zapáleny, vyděšené, polonahé a polomrtvé vdovy, které přežily, uprchly, jedny do Sory, druhé do Arpina, další do jiných sousedních míst, kde pak porodily“[102]. Hluboce otřesen zaznamenal i případ novorozence, zabitého v náručí matky: „Onoho dne, téměř ve stejnou chvíli, kdy Francouzi vstoupili do tohoto městečka a plenili, ničili, zabíjeli a zapalovali, se narodil Adeodát, syn manželů Josefa di Ammassa a Terezy di Sciucca. Adeodát byl pokřtěn porodní bábou, ale vznesl se k nebi z náručí matky, rozsekané na kusy, když utíkala do hor“[103]. Soudobý historik, Ferdinando Pistilli, hořce konstatoval: „Zabitých měšťanů bylo více než 500[104], včetně některých žen, jež bylo zakázáno zabíjet stejně jako děti; přesto byly vystaveny všemu týrání a zvrhlostem bezuzdného vojska, které neposlouchalo ani hlas svých vlastních velitelů. Zahynuli zde i nemocní cizinci, kteří se v městečku považovali za bezpečné, v počtu asi stovky, takže pobitých obětí je celkem na 600. Když skončila tragédie, protože se již nedostávalo obětí, začalo plenění a pak vypalování různých čtvrtí. Po dvou dnech téhle podívané, v níž jsem ztratil dva bratry a dům, Francouzi odtáhli. Takový byl na konci minulého století osud mého rodného města, které bylo kdysi místem krásy a obdivu, dnes však smutku a hrozné podívané. Vypálené domy, rozvrácené silou požáru, naplňovaly zrak hrůzou. Ulicemi, zavalenými troskami, bylo jen stěží možno projít a hroutící se hradby byly nebezpečné a pochmurné. Tak hrozná zkáza vyhnala zbytky měšťanů na celé měsíce“[105]. Sám francouzský generál Paul baron Thiebault (1769-1846) si o průchodu dobytým městečkem zapsal: „Byla to děsivá cesta, během které se pochodovalo po rozdrcených, krvácejících nebo ohněm zčernalých lidských údech. Byla tam zákoutí, kde se vytvořily ohromné hromady lidských pozůstatků. Jen sám kostel skrýval mrtvoly asi sedmi set nešťastníků, kteří hledali útočiště u paty oltáře“[106]
Ze zničené Isola del Liri zamířili Francouzi po via Mària k opatství Casamari, o němž věděli, protože jeho opat knížecího původu, Romuario Pirelli, byl velmi známý v kruzích neapolské aristokracie[107]. Dorazili tam 13. května, kolem osmé hodiny večerní, ve chvíli, kdy se malá komunita chystala ke kompletáři.
Martýrium.
Následující události zachytil Pamětní spis o zavraždění šesti mnichů a vyplenění tohoto trapistického kláštera v Casamari /Memoria dell´occisione di sei monaci e del sacco dato a questo monastero della Trappa di Casamari/:
„Když dne 13. května 1799 procházelo kolem francouzské vojsko od Neapole, v počtu asi patnácti tisíc mužů, větší část táhla dále od tohoto kláštera v Casamari. a chtěli jíst a pít. Kolem dvacáté hodiny, poté, co se opili, otevřeli ve sklepě sudy a vylévali víno na zem, asi pětadvacet sudů. Z nádob vylévali na zem i olivový olej. Šli do kostela, vzali ze svatostánku pyxidu, rozházeli po zemi konsakrované hostie. Když si mniši a laici povšimnuli takové bezbožnosti, Otec Don Dominik (Zavřel) a pan D. Bernardino Cianchetti posbírali hostie, vložili je do mosazného kalicha, a uložili je do svatostánku v sakristii, který byl ve větší skříni. O chvíli později Francouzi přišli do kostela, rozbili mramorový svatostánek na hlavním oltáři: rozbili všechny skříně a relikviáře v sakristii. Při tom rámusu přiběhl jeden jejich důstojník se šavlí v ruce, aby vyhnal vojáky: vzal ze skříně řečený kalich a odevzdal ho Fra Giovanni Domenicovi Cocovi (Celmi) a ten ho dal Fra Eustachiovi (Migliorati, chórový zpěvák), skryl si ho na hrudi a zanesl ho k oltáři v kapličce[108] v infermerii a uložil ho do něj. Onen důstojník ho provázel s tasenou šavlí, aby ho chránil před útoky[109] ostatních Francouzů. Po krátké chvíli tam šel jeden voják, vzal onen kalich, a rozházel po zemi hostie. Šel tam Fra Dosideo, aby se pomodlil a nalezl tam P. Dominika, který právě hostie sbíral; prohlížel podlahu, kde jsou, a říkal to P. Dominikovi. Pak přišel Fra Albertino (Maisonade), chórový zpěvák, a činil totéž: plakal spolu s nimi nad tímto neblahým případem. P.D. Dominik sesbíral všechny hostie, zavinul je do korporálu a uložil do oltáře. Sotva to udělal, přišli tři vojáci, prohledali všechny tři mnichy, a protože u nich nic nenašli, vzali si z oltáře řečený korporál s hostiemi: po všech třech žádali stříbro. Ti jim odpověděli, že ho nemají: dali tedy Fra Albertinovi dvě rány šavlí do hlavy a ten během několika minut zemřel v téže kapli. Další dvě rány šavlí dali Fra Dosideovi z Pofi, jednu do boku, a jednu do pravé ruky. Omdlel a upadnul. Otci Donu Dominikovi dali dvě rány šavlí do hlavy a další do těla. Vydechl se slovy Jesus Maria, také v kapli. Po čtvrt hodině se řečení Francouzi vrátili a znovu (kapli) prohledávali. Povšimnuli si, že Fra Dosideo ještě dýchá: zdvihnuli ho za kápi a prudce ho srazili k zemi a říkali přitom: „Nechtěli jste nám dát stříbro, tak si pospěte“. Všem třem stáhnuli boty. Po krátkém čase se probral a utekl. V cele vedle cely Otce opata našli Francouzi převora a celeráře; i on, P. D. Simone Maria (Cardon) z Paříže, byl mučen ranami šavle a sekery; rozpoltili mu hlavu na několik kusů a rozkrájeli prsty na malé kousky.
V chodbě noviciátu byl zabit výstřelem z muškety a ranami šavlí Fra Modesto z Burgundska, profesní konvrš, někdejší řeholník ze Sept-Fonts, svrchovaně příkladného života.
Pod křížem, když se jde do refektáře, byl zasažen výstřelem z muškety a raněn šavlí milánský Fra Zosimo, profesní konvrš: schoval se a po třech dnech chtěl jít do Bauca pro poslední pomazání a když se vydával na cestu, zemřel mimo klášter.
V chodbě noviciátu byl zavražděn ranou z pušky a šavlí Fra Maturin z Paříže, oblát. Zemřel ve své cele.
Milánský Fra Egidio byl smrtelně raněn puškou a šavlí do rukou a do hlavy.
Jejich těla byla pohřbena 16. května – protože v okolí byli ještě Francouzi – na klášterním hřbitově… po dvou do třech hrobů, každý mnich zvlášť… a nad hlavu každého z nich byl dána hlavice z bílého mramoru… do zdi hřbitova byly zazděny kříže z kaštanového dřeva, každý červeně natřený, s bílými nápisy: první kříž – „Zde leží ostatky P. Dominika z Německa, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; druhý kříž – „Zde leží ostatky P. Simeona z Paříže, zabitého 13. května 1799 Francouzi“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; třetí kříž – „Zde leží ostatky Fra Albertina z Bordeaux, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; čtvrtý kříž – „Zde leží ostatky Fra Zosima z Milána, zabitého Francouzi dne 13. května 1799, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; pátý kříž – „Zde leží ostatky Fra Modesta Burgena, zabitého Francouzi dne 13. května 1799“, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem; šestý kříž – „Zde leží ostatky Fra Maturina z Fontainebleau, zabitého Francouzi dne 13. května 1799, pod křížem je na zdi umístěna malá olověná destička se stejným nápisem“[110].
Opat, kterého Francouzi zuřivě hledali, včas utekl: „Jakobínští vojáci současně prohledávali celý klášter, aby našli nejdůstojnějšího opata, P. Romualda Pirelliho, který se narodil jako neapolský kníže a byl v oné době velmi slavnou osobností, zvláště váženou u římského[111] a sicilského dvora[112], neboť měli v úmyslu rozsekat ho na kusy. Proto tedy ti bezbožníci přišli a na každém místě se ptali: „Kde je Otec opat?“, a zahořeli nemalým hněvem, že ho nemohli najít, protože – varován že se vojsko blíží – dal se z Casamari na útěk ještě než sem dorazili (kdyby se tak byl postaral i o své mnichy!)“[113].
Svědectví francouzského generála Paula barona Thiébaulta (1769-1846).
„Už si nevzpomínám kdo mne krátce poté (po vyplenění Isola del Liri) informoval, že půl míle před nám leží trapistický klášter; byl to někdo, kdo v klášteře přespal. Nejdříve pochválil pohostinnost mnichů a pak mne ujistil, že nikdy nikomu z Francouzů nechybělo ubytování, a každý se tam dokonce posilnil podle svých přání a potřeb. Tak jsem byl pohnut abych tam šel. Měli jsme rozkaz nerozjíždět se do kraje za hledáním zásob.. Rozhodl jsem se tedy jet do onoho kláštera a přenocovat tam…
Když se náš oddíl dal na pochod, byla už noc, nebe bylo zatažené a poprchávalo. Po hodině pochodu po hrozných cestách jsme dorazili do opatství, útočiště vždy otevřeného pocestným a chudým. Hlavní brána byla zavřena. Moji muži na ni zabušili. Rány se rozléhaly v tichu a jejich ozvěna byla jedinou odpovědí. Nalezli jsme ale otevřenou boční branku. Prošli jsme dvorem, aniž bychom někde spatřili světlo. Nebylo tam živé duše, neslyšeli jsme ani žádné zvuky, jen temné vytí psů z dálky. Ohromen tou prázdnotou, sesedám s koně a vstupuji do kláštera. Vládne zde hluboké ticho. Volám. Můj hlas se daleko rozléhá a ztrácí se ve tmě. Přece však podél zdí dorážím na jakýsi velký prostor a nalézám hroby a čerstvě vykopané hrobové jámy… Z místa, kde se nacházím, vedou dvě ze čtyř nízkých chodeb, jež obklopují hřbitov; náhodně zamířím do jedné z nich a na jejím konci vidím slabé světélko – byly to poslední paprsky světla zhasínající lampičky. Jeden granátník rychle zapálil svíčku, kterou měl u sebe, ihned jsme spatřili rozsekané obrazy, rozbořený oltář, rozbitá okna a pak, uprostřed trosek, zavražděného kněze.
Při tomto hrozném pohledu jsem se rozhodl projít celý klášter. Nejdříve jsem nařídil, aby se tyhle hrozné věci, jež jsme objevili, držely v tajnosti a pověřil jsem velitele granátníků, aby postavil stráže a držel zbytek setniny pohromadě na místě. Pak jsem vyrazil s několika důstojníky a divizním ranhojičem.
Když jsme procházeli chodbou, narazil jsem na třetího (mnicha), který padl na svůj kříž. Nakonec jsem po krvavé stopě došel do jedné cely, v níž ještě dodýchával jeden z trapistů. „Nebojte se“, zvolal jsem, když jsem se k němu přibližoval. „Už se nemám čeho bát“, odpověděl mi slabým, ale pevným hlasem. Byl to osmdesátiletý stařec, který byl již třicet let hlavou komunity. „Jste snad zraněn?“, zeptal jsem se. Povytáhl si hábit a ukázal mi svůj oděv, zbrocený krví. „Kdo jen to mohl udělat?!“, zvolal jsem. Znamením rukou dal najevo, že nikoho nebude obviňovat. Již jsem mířil k ranhojiči, aby tohoto nešťastníka ošetřil a pomohl mu, když mne stařec svou slabou rukou zastavil, snažil se promluvit hlasitěji, a řekl: „Když jsem přijal tento hábit, zřekl jsem se pomoci lidí. Jsem podřízen jedině Bohu, neučiním nic, abych zkrátil nebo prodloužil svůj život“. Jeho odevzdanost, jeho klid v tak hrozné chvíli, tak slavnostní, nás naplnily úžasem. Hleděl jsem na něj s tichou úctou, s obdivem a bolestí, když dodal: „Odpouštím těm, kdo mi způsobili tuto noc odčinění (hříchů)“. Plakal jsem. Viděl mé pohnutí, stisknul mi ruku svou, již chladnoucí, rukou. „Synové moji“, řekl, „tohle vše není ničím“.
Když jsem odcházel od této srdcervoucí scény, informovali mne, že všichni ti, kdo mne provázeli, sesedli s koní a jsou shromážděni v jedné místnosti u východu na první nádvoří…
Kolem desáté hodiny našli granátníci v jednom sklepě jednoho ze služebníků kláštera[114] a přivedli ho přede mne. Když se vzpamatoval z úleku, řekl nám, že čtrnáct vojáků, poté co pojedli v klášteře, spáchalo tyto zločiny, a že také ukradli všechno, co se dalo odnést. Shromáždili jsme od tohoto svědka všechny možné údaje. Nařídil jsem kapitánovi, aby si nechal vydat vzorky prádla, látky z hábitů a klášterního razítka na látku; když jsme opustili tuto část Itálie a pochodovali bez zastávky až do Toskány, snažili jsme se zjistit, kdo byli viníci, ale nemohli jsme nic odhalit.
Kolem jedenácté hodiny služebník ještě dokázal někde najít chléb a přinesl nám ho, dal nám i víno, trochu šunky a salátu: byla to nepochybně velmi lehká večeře, ale v podmínkách, v nichž jsme se nacházeli, jsme se všichni cítili špatně. Pak nám přinesl matrace, které jsme rozložili na zemi v místnosti na konci chodby, kam se utekla Paolina, jeho dcera, a další ženy. Naši muži se uložili na lavicích v první místnosti. Než jsem ulehnul, šel jsem ještě navštívit ubohého starce a dovedl jsem k němu služebníka, kterému jsem nařídil, aby svého představeného neopouštěl. Nemohli jsme mu krom dát pozřít nic, než trochu čerstvé vody – řekli nám totiž, že má velkou žízeň. Naléhavě žádal, abychom ho nechali samotného. Přesto jsem ho dal několikrát prohlédnout ranhojičem. Než zemřel, rozdal malé dárky těm, kdo u něj stáli a vydechl naposledy kolem sedmé hodiny ranní. Měl pět ran, dvě rány zasazené bajonetem do těla, ránu šavlí do hlavy, do pravé ruky a do levého stehna“[115].
Osud ostatků
Uzdravení, připisovaná mučedníkům, se začala množit již záhy po jejich smrti: 6.2. 1800 (Giuseppe Viti z Veroli), 17.3. 1800 (Nicola Villa Ferraro z Castelluccia), 12.1. 1801 (Lucilio Pucelli ze Segni), 12.1. 1801 (Catarina, žena Giacoma Filippa Boccardelliho ze Segni), 10.2. 1801 (Maria Teresa, žena Paola Totiho ze Segni), 19.9. 1801 (kapucín, P. Gaudenzio ze Segni), atd. atd.
Na žádost komunity předložil apoštolský komisař, kamaldulský mnich, P. Arcangelo Martini, papeži Piovi IX. roku 1847 žádost o povolení exhumace ostatků mučedníků – Posvátná kongregace pro biskupy a řeholníky 6. října 1847 vyšla přání vstříc pod podmínkou souhlasu místního ordináře. K exhumaci se přikročilo 20. srpna 1859, ostatky pak byly po jejich kanonickém ohledání přeneseny do kostela. V říjnu 1933 opat Don Angelo Sevastano předložil formálně generální kapitule cisterciáckého řádu žádost o zahájení kanonického procesu blahořečení Božích služebníků.
Aby se kauza urychlila, obrátila se komunita roku 1934 „oficiálně“ na mučedníky prostřednictvím opata, který jim s mitrou na hlavě a berlou v ruce pod svatou poslušností navrátil moc konat zázraky: „Auctoritate Domini Nostri Jesu Christi, Sanctorum Benedicti, Bernardi et Roberti et Nostra qua fungimur; ad laudem et honorem Omnipotentis dei, ad exaltationem Sanctae Matris Ecclesiae et incrementum Ordinis nostri, jubemus, praecipimus et imperamus Vobis: SIMEON, DOMINICE, ALBERTINE, ZOSIME, MODESTE et MATURINE, in virtute sanctae Obedientiae, ut, sicut in vita obedientes fuistis, non dubitantes pro nomine Jesu contumeliam pati et sanguinem effundere, ita et in morte, deo permittente, mandatis Nostris obtemperetis. Vobis adeptam potestatem a deo signa impetrandi plenam restituimus, ita ut cuiusque vota pro animae corporisque salute per Vos Deum rogantis, meritis et intercessionibus Vestris exaudire dignetur Dominus Noster Jesus Christus, qui cum Patre et Spiritu Sancto vivit et regnat Deus in saecula saeculorum. Amen. Amen. Fiat. Fiat“[116].
Při restauračních pracích v kostele byly ostatky z rozhodnutí opata, Dona Nivarda Buttarazziho, znovu kanonicky ohledány a přeneseny 8. ledna 1951 do mauzolea v pravé lodi chrámu.
PŘÍLOHA:
Zpráva o šesti trapistických mniších, zavražděných Francouzi v tomto ctihodném klášteře Casamari dne 13. května 1799
„P. Dominik Zavřel z trapy Casamari (Casa Marii), narozený v Chodově v pražské arcidiecézi v Čechách, křestním jménem Jan Chrysostom, se stal dominikánským řeholníkem pražské kongregace sv. Sabiny: v této kongregaci dosáhl úřadu magistra, cítil však stále vnitřní podněty a slyšel hlasy, že si ho Pán přeje mít na jiném uzavřeném místě (luogo ristretto), aby se s Ním více v samotě spojil. Odešel do Říma a z Říma do Casamari ve věku 51 let, v květnu 1776, když byl mistrem noviců veledůstojný převor. Dom Gioacchino ( a to není nic zvláštního, protože i opat Ballandani[117] působil po nějaký čas jako novicmistr). P. Dominik přijal obláčku jako novic z rukou nejdůstojnějšího opata Ballandaniho 5. června 1776. Slavné sliby složil do rukou téhož nejdůstojnějšího opata 6. června 1777. V archivu se uchovává vlastnoručně na pergamenu psaný akt jeho slavné profese. Po třiadvaceti létech nejpříkladnějšího trapistického života (23 anni di esemplarissima vita Trappistica), ctěn všemi rolníky z okolí, jak to dosvědčili ti, kdo již zemřeli a dosvědčuje těch několik, kteří žijí ještě dnes, se mu dostalo krásného údělu odevzdat duši svému milovanému Pánu a přinést se Mu v oběť, když byl zavražděn Francouzi v Kapli infermerie[118], ve chvíli, kdy se klaněl chlebu věčného života, pokrmu andělů, jediné naší útěše v tomto slzavém údolí. A to se stalo 13. května 1799 na druhý svátek Seslání Ducha svatého, kdy mu bylo 74 let a jeho, jak se ukazuje, je pohřbeno na klášterním hřbitově v první čtvrtině od vchodu, když se jde ke kříži, po pravé straně, vedle P. D. Simeona“[119].
Soudobá zpráva tzv. Anonyma z Valvisciola o P. D. Dominikovi Zavřelovi
„Všichni, kdo ho znali, tvrdí, že byl příkladného života, že měl malou, ale dobře urostlou postavu, že stále nosil v ruce hůlku, aby se opíral, protože trpěl různými chronickými nemocemi, jež snášel se svrchovanou trpělivostí a dával tak dobrý příklad mnichům i světským lidem, že byl radostí kláštera a když nastal v domě nějaký spor, uváděl všechno do pořádku se svrchovanými znalostmi a milostí. Opati Ballandani a Pirelli si ho velmi vážili, protože byl velmi vzdělaný, ale ještě více byl mužem pokorným a mužem modlitby, a proto si nemálo sloužili jeho radami.
Když zemřel v červenci roku 1788 opat Ballandani, P. Dominik se stal představeným v Casamari, a když o tři měsíce později přišel apoštolský vizitátor, Mons. Nicolao Bruschi, s Otcem generálním představeným (P. Presidente) Luigim Natalim, velmi mu pomohl při nápravě věcí a přijal ho ve vší podřízenosti.
V různých dobách byl předsedajícím, převorem, celerářem neboli ekonomem a novicmistrem. A protože měl pro tento poslední zmíněný úřad zvláštní znalosti, zůstal mu, dokud žil, titul Otce novicmistra.
Velmi miloval chórovou modlitbu žalmů a chtěl, aby byla konána podle pravidel sv. Benedikta a sv. Bernarda, a dodával: „Modleme se zvolna z lásky k Bohu, protože si to zaslouží“. I když trpěl chronickými nemocemi, sloužil mši svatou každého dne a s velkou zbožností, proto byla také dosti dlouhá, zvláště po proměňování, kdy odložil svou hůlku a zdálo se, že je zbaven svých soužení. Měl velmi zbožnou úctu ke svatým jménům Ježíše a Marie, která ctil a vyslovoval s velkou zbožností, a ve svých spisech je vždy psal s velkým počátečním písmenem a pak tam nakreslil Ježíšovo znamení[120] nebo kříž.
Všichni lidé, kteří přicházeli zvenčí, chtěli hovořit s P. Dominikem, aby se jim dostalo alespoň části jeho vnitřního světla, tím více, že měl milost a Boží pomazání v jednání s lidmi. Neméně mu leželo na srdci mlčení, modlitba a vnitřní život. Zabýval se vždy nezbytnými nebo přinejmenším užitečnými věcmi, ale nadto se modlil, psal a ve volném čase studoval. Z jednoho zápisu v archivu v Casamari vyplývá jasně, že vykonával úřad převora a novicmistra od srpna 1797, ale protože cítil, že ho to velmi zatěžuje a předvídal, že se blíží jeho konec, složil všechny úřady do rukou opata Pirelliho, jenž přijal jeho resignaci s velkou lítostí.
Ale nakonec si Bůh přál povolat k Sobě tohoto svého věrného služebníka a odměnit ho za dobrou službu v době, kdy adoroval a střežil znamení (pegno) naší spásy, andělský chléb.
Protože francouzští jakobíni, kteří táhli přes Casamari, krom jiných bezbožností, ukradli ze svatostánku i posvátnou pyxidu a rozházeli po zemi konsakrované hostie, P. Dominik je sebral, vložil do kalicha a uzavřel do svatostánku, který tehdy byl v sakristii. A pak, protože věděl, že Fra Eustachio, aby je zachránil před těmi znesvětiteli, je přenesl nahoru do infermerie, Chtěl tam P. Dominik jít, aby střežil našeho Pána a klaněl se mu, ale naplnila ho hrůza a plakal bolestí, když – jakmile tam vstoupil – viděl, že i na onom místě jsou rozházeny po zemi konsakrované hostie. Posbíral je tedy a zavinul do korporálu a pak ho vložil do dřevěného oltáře v té kapli. A pokleknul tam k adoraci spolu s Fra Albertinem a Fra Dosideem, kteří přišli po něm. V oné chvíli tam vešli tři vojáci, prohledali tři řeholníky, a protože nenašli nic jiného, co by mohli ukrást, vzali korporál a potřetí rozházeli po zemi konsakrované hostie. Pak se znovu obrátili na tři mnichy a žádali po nich peníze, a když jim odpověděli, že od nich nic nedostanou, zabili ti svatokrádežní vojáci nejdříve dvěma ranami šavlí Fra Albertina a dalšími ranami smrtelně zranili Fra Dosidea. A nakonec zůstal ležet mrtev u jejich nohou i P. Dominik, kterého sekali opakovaně šavlí do hlavy a do jiných částí těla, a hned v té kapli vydechl naposledy, poté co řekl: „Jesus Maria“, jak to často ve svém životě opakoval. Jeho smrt nadešla dne 13. května 1799, na který připadal druhý svátek Seslání Ducha svatého“[121].
Svědectví Fra Guglielma M. Cristini o zázračném přispění mučedníků při exhumaci ze dne 20. srpna 1859
„Já, níže podepsaný Fra Guglielmo M. Cristini, profesní mnich ctihodného kláštera v Casamari, dosvědčuji, že když jsem chtěl jako kuchař chytit mladá holoubata, abych je upekl pro všechny ony významné osoby, které byly 20. srpna 1859 přítomny vyzdvižení těl oněch mnichů, zabitých francouzskými republikány z nenávisti k přesvatým tajemstvím, šel jsem požádat o dovolení nejdůstojnějšího Otce Gallucciho, který mi je rád udělil. S tímto svolením jsem šel s dlouhým žebříkem s příčkami za kostel, abych je pochytal v dírách ve zdivu. Ale když jsem již byl na vrcholu žebříku, jeho pata, která se opírala o střechu malé levé lodi kostela, se nešťastně pohnula a když se jeho vrchol již několik metrů smekal po stěně, měl jsem se za ztraceného a tváří v tvář pádu jsem spontánně vykřiknul: „Služebníci Boží! Pomozte mi!“. A skutečně mi pomohli, protože žebřík se ihned zastavil, jako by ho nad tou propastí zastavila nějaká ruka. Proto, když jsem slezl, jsem volal na ty , kdo byli nablízku: „To byl opravdu zázrak!“. Šel jsem ihned věc vylíčit nejdůstojnějšímu Otci a těm, kdo na hřbitově vykopávali těla, a všichni za to vzdali díky Bohu.
Pro věrohodnost toho všeho se podepisuji vlastní rukou
Casamari, 13. května 1899
Guglielmo Cristini – tak tomu je
Vidimováno veledůstojným Otcem převorem P. Luigi Maria“[122]
[1] K němu srov. Regina POZZI, François Mignet, v: L´Albero della Rivoluzione. Le interpretazioni della Rivoluzione francese, red. Bruno BONGIOVANNI – Luciano GUERCI, Torino, Giulio Einaudi editore, 1989, s. 491-495.
[2] Historie rewoluce francouzské od 1789-1814. Z frančiny F.A. Migneta přeložil J.B. Malý, Praha, Tiskem a komisí u Jaroslava Pospíšila, 1850.
[3] Srov. např. František JANOVSKÝ, Hrdinové křesťanští, Dačice, nakl. Antonín Kasale, s.d., Francouzští kněží na lodích „Dva spojenci“ a „Washington“ v letech 1794 a 1795, s. 191-208; P. ALBERTI, Nová světla. Životopisy blahoslavenců z roku 1926, Přerov, Sestry Neposkvrněného Početí, 1928, 191 mučedníků z francouzské revoluce, s. 116-132, Bl. Farář Natale Pinot, mučedník 1747-1794, s. 133-143. Problému martýria, s výjimkou okrajové zmínky o pařížských masakrech ze září 1792, nevěnoval zvláštní pozornost v nástinu církevní situace za revoluce a císařství ani František Xaver KRYŠTŮFEK, Všeobecný církevní dějepis, díl III. Nový věk, Praha, Arcibiskupská tiskárna Rohlíček a Sievers, 1892, II.2., s. 677-838.
[4] Srov. např. exemplární práci E.-F. SPENNERA, Les martyrs de Bordeaux en 1794, Bordeaux, Féret & Fils, 1932.
[5] Srov. např. Jaroslav NĚMEC, Noví mučedníci, Olomouc, Matice Cyrilometodějská, 1993, Francouzští mučedníci za revoluce, s. 41-44.; již roku 1980 se o jistou syntézu problému pokusil Ján Chryzostom KOREC, S.J., Cirkev v zápase stáročí. Zápas církvi od Osvietenstva, Bratislava, Lúč, 1992, dílo však neodpovídá kritériím kritické historické práce.
[6] K tomu nejnověji srov. Patrice GUENIFFEY, La politique de la Terreur. Essai sur la violence révolutionnaire 1789-1794, Paris, Librairie Arthème Fayard, 2000.
[7] K tomu srov. Pierre DELOOZ, Sociologie et canonisations, Liège – La Haye, Faculté de droit de l´Université de Liège – nakl. Martinus Nijhoff, 1969, s předmluvou Gabriela Le Brase.
[8] Les défis de la modernité (1750-1840) /= Histoire du christianisme des origines à nos jours, 10/, red. Bernard PLONGERON, Paris, Desclée, 1997, Avant-propos, s. 7-8; zvl. Srov. kap. II. Gouvernement révolutionnaire contre chrétienté (1793-1795), s. 363-425 a kap. III. L´impossible laïcité de l´état républicain, s. 427-477. Z jeho starší produkce je třeba upozornit na vskutku magistrální dílo La vie quotidienne du clergé français au XVIIIe siècle, Paris, Librairie Hachette, 1974.
[9] Suvorov opustil Petrohrad 27. února 1799 a již 25. března dorazil do Vídně. Císař František II. mu pro zamýšlené tažení udělil hodnost rakouského polního maršála a svěřil mu i vrchní velení nad všemi rakouskými vojsky v Itálii.
[10] 5. dubna 1799.
[11] Od 25.7. 1797 do 21.2. 1799.
[12] Philibert Sérurier (1742-1819), pozdější maršál (19.5. 1804) a hrabě (1808) Císařství.
[13] Paul Grenier (1768-1827) se stal divizním generálem již v říjnu 1794, hrabětem Císařství byl jmenován 3.5. 1810.
[14] Claude-Victor Perrin, řečený Victor (1764-1841), na divizního generála byl povýšen 18.1. 1797 ad interim, hodnost mu byla potvrzena 10.3. 1797, 13.7. 1807 byl jmenován maršálem Císařství a 18.9. 1808 vévodou z Belluna.
[15] Paul Kray, Freiherr von Krajow (1735-1804), roku 1799 měl hodnost Feldmarschalleutnant.
[16] Na svou obranu vydal následně v Paříži spis Précis des opérations militaires de l´Armée d´Italie, depuis le 21 ventôse jusqu´au 7 floréal de l´an 7, par le général Schérer, v němž na plných šestašedesáti stranách rozebíral operace z období 11.3. 1799-26.4. 1799; text je zpřístupněn serverem Francouzské národní knihovny Gallica na internetové adrese: http://gallica.bnf.fr/scripts/ConsultationTout.exe?E=0&O=N044268. Na jeho obarnu vystoupil samostatným letákem, nazvaným Le voile déchiré ou la defense de l´ex-général et ministre Scherer; par un conscrit de l´Armée d´Italie, sur les inculpations faites contre lui au Corps législatif, i jeden z branců neúspěšné Italské armády, text je zpřístupněn serverem Gallica na internetové adrese: http://gallica.bnf.fr/scripts/ConsultationTout.exe?E=0&O=N041393.
[17] Marco GALANDRA – Marco BARATTO, 1799. Le baionette sagge. La campagna di Suvorov in Italia e la „Prima Restaurazione“ in Lombardia, Pavia, Gianni Iuculano Editore, 1999, s. 45.
[18] Joseph Philipp baron Vukassovich (1755-1809).
[19] Tamtéž, s. 48.
[20] Děnisovovi, Molčanovovi a Grekovovi kozáci budili svou neuvěřitelnou pohyblivostí paniku v řadách nepřítele.
[21] Marco GALANDRA – Marco BARATTO, 1799. Le baionette sagge, c.d., s. 50.
[22] Tamtéž, s. 52, pozn. 9.
[23] K pozoruhodným operačním plánům pluku de Rohan v dalším průběhu tažení srov. František J. HOLEČEK, O.M., Plán pěšího pluku de Rohan na obranu údolí Aosty a obsazení průsmyku sv. Bernarda z června 1799, v: Historie a vojenství, 2/2002, s. 373-417, edice textu a český překlad s komentářem; týž, The Plan of the Rohan Infantry Regiment for the Defence of the Aosta Valley and Occupation of the St. Bernard Pass of June 1799, v: Historie a vojenství – History and Warfare. The Journal of the Historical Institute of the Army of the Czech Republic, Special Issue 2002 (zvláštní číslo k pražskému summitu NATO), s. 17-51.
[24] Tamtéž, c.d., s. 53.
[25] „Viva la Religione! Viva Francesco II che ce la rende!“, srov. Eugenio CAZZANI, Vescovi e Arcivescovi di Milano, Milano, Editrice Massimo, 19962, s. 261.
[26] Nástupcem kardinála Pozzobonelliho byl jmenován císařským dekretem, vydaným z Brna 1. září 1783, srov. tamtéž, s. 258.
[27] Sant´Andreus, quel grán dottor, / l´ha negaa a l´imperador / che l´entrass col muso in Domm: / Santguanon, l´è staa on grand´omm! / Ma Filipp, quel gingiuvari, / l´ha faa tutt a l´incontrari: / noc la mitria e l´puviaa / l´è andaa in Domm e l´ha incesaa, / dandegh finna la soa dritta / a on eretegh moscovita. / A on eretegh! Sanguanon, / cojonnee o disii de bon?, cituje Bernardino FERRARI, Dalla rivoluzione francese alla morte dell´arcivescovo Calabriana, v: Storia religiosa della Lombardia, red. A. CAPRIOLI – A. RIMOLDI – L. VACCARO, díl X. Diocesi di Milano, část druhá, Milano, Editrice La Scuola, 1990, s. 659.
[28] Qui giace una Repubblica / già detta Cisalpina / di cui non fu la simile / dal Messico alla China./ I ladri la fondarono / i pazzi l´esaltarono / i saggi l´esecrarono / i forti l´ammazzarono./ In questo sol mirabile / carogna non più udita / che non puzzò cadavere / ed appestava in vita, tamtéž, s. 660.
[29] Srov. Gianvittorio SIGNOROTTO, La vita religiosa a Milano durante il periodo rivoluzionario, v: Pratiques religieuses dans l´Europe révolutionnaire (1770-1820). Actes du colloque, Chantilly 27-29 novembre 1986, red. Paule LEROU – Raymond DARTEVELLE – Bernard PLONGERON, Turnhout, Brepols, 1988, s. 128; celá studie s. 123-130.
[30] Jacques Maurice Hatry (1740-1802) se stal divizním generálem již roku 1794; mezi 10.3. – 21.9. 1796 převzal po Bonapartovi velení Armée de l´Intérieur, v období 16.12. 1797 – 29.7. 1798 velel Mohučské armádě a v době od 20.8. 1798 do 8.1. 1799 vystřídal Jouberta ve velení Holandské armády. Členem Senátu se stal 24.12. 1799.
[31] Pierre Garnier Laboissièr (1755-1809).
[32] Emmanuel de Grouchy (1766-1847), divizním generálem se stal 29.11. 1794, maršálem Císařství byl jmenován 15.4. 1815.
[33] Catherine-Dominique, markýz de Pérignon (1754-1818), brigádním generálem byl jmenován 18.9. 1793, divizním generálem 7.12. a v hodnosti potvrzen 23.12. 1793. Jako velitel levého francouzského křídla v bitvě u Novi, 15. srpna 1799, byl těžce zraněn a zajat. Následně byl jmenován maršálem (19.5. 1804) a hrabětem (19.3. 1808) Císařství.
[34] Marco GALANDRA – Marco BARATTO, 1799. Le baionette sagge, c.d., s. 58.
[35] Joseph-Hélie-Désiré Perruquet de Montrichard (1760-1828) dosáhl hodnosti brigádního generála roku 1796. V Italské armádě, kde byl Joubertovým náčelníkem štábu, se proslavil dobytím Alessandrie 5.12. 1798 a o dva měsíce později byl povýšen na divizního generála a velel pravému francouzskému křídlu v bitvě u Pastrenga (26.3. 1799), bojoval u Magnana (5.4. 1799) a později u Trebbie (18.-19.6. 1799).
[36] Srov. Michel VOVELLE, Réflexions sur la révolution napolitaine, v: týž, Les Républiques-soeurs sous le regard de la Grande Nation 1795-1803. De l´Italie aux portes de l´Empire ottoman, l´impact du monde républicain français, Paris – Montréal – Budapest – Torino, l´Harmattan, 2000, s. 191. Vovelle výslovně užívá pojem „nezralé revoluce“ (une Révolution immature), srov. tamtéž, s. 193.
[37] Abrial dorazil do Neapole 28.3. 1799 a opustil ji 9. května společně s ustupujícími francouzskými vojsky, kdy všechny své pravomoci formálně předal exekutivní a zákonodárné komisi neapolské Provizorní vlády.
[38] André Joseph Abrial (1750-1828).
[39] Jean Étienne Championnet (1762-1800), v rámci následného procesu byl osvobozen vojenským tribunálem v Grenoblu a jmenován 5.7. 1799 vrchním velitelem Armée des Hautes-Alpes, 4.11. 1799 byl poražen u Genoly a 9. ledna 1800 podlehl v Antibes epidemii.
[40] Étienne-Jacques-Joseph-Alexandre Macdonald (* Sedan 17.11. 1765 – + Courcelles-leRoi 25.9. 1840) byl přes své skotské jméno Francouz; jeho otec Neil totiž po bitvě u Cullodenu odešel roku 1746 s princem Eduardem Karlem Stuartem do exilu. Syn byl rodinou určen pro duchovní dráhu, pro níž by byl měl všechny předpoklady: byl to velmi solidní, až flegmatický, pozorný, důstojně vystupující a svědomitý muž. Nepil, ani neklel. Ve svých Pamětech, určených výhradně synovi a vydaných až roku 1892 Camillem Roussetem, prohlásil později: „V mém dlouhém a velmi aktivním životě mi mé svědomí nikdy nic nevyčítalo, protože jsem se vždy dal vést třemi jistými průvodci: ctí, věrností a nezištností“. Přese všechno dal přednost armádě. Jako dvacetiletý sloužil roku 1785 v hodnosti poručíka v pluku de Maillebois., v bitvě u Jemappes, 6.11. 1792 byl již kapitánem. Divizním generálem byl jmenován 15.11. 1794. V červenci 1798 byl velitelem obsazeného Říma a v únoru 1799 se stal vrchním velitelem Neapolské armády. Za Napoleona, jehož převrat z 18. brumairu 1799 podpořil, se stal po bitvě u Wagramu roku 1809 maršálem Císařství a vévodou z Tarentu, srv. A. HANKINSON, „Sua Franchezza“. Macdonald, v: D. CHANDLER (red.), I marescialli di Napoleone, Milán, Rizzoli, 19983, s. 357-378.
[41] Guillaume Charles Faipoult, též Faypoult (1752-1817), mezi 2.10. 1795-13.2.1796 ministr financí Francouzské republiky.
[42] Marc Antoine Jullien, řečený Jullien z Drôme (1744-1821).
[43] Dobový náhled konfliktu Faipoulta se Championnetem představují Vincenzo CUOCO, Saggio storico sulla rivoluzione di Napoli, Milano, Rizzoli Editore, 19992, s. 214-215; Pasquale COLLETTA, Storia del reame di Napoli, Napoli, Gherardo Casini Editore, 1989, s. 216-217; kritický rozbor jeho dopadů nastínil Benedetto CROCE, La rivoluzione napoletana del 1799,Napoli, Bibliopolis, 1998, kap. VII/II I patrioti napoletani alle prese col Macdonald e col Faypoult, s. 295-319.
[44] Srov. Mario BATTAGLINI, La Repubblica Napoletana. Origini, nascita, struttura, Roma, Bonacci Editore, 1992, s. 258.
[45] Carlo Lauberg či Laubert (1752-1834).
[46] Napoli 1799. I giornali giacobini, vyd. Mario BATTAGLINI, Roma, Libreria Alfredo Borzi /Istituto Italiano per gli Studi Filosofici, Fonti e documenti del triennio giacobino, 1/, 1988, s. 119-120.
[47] Mario BATTAGLINI, La Repubblica Napoletana. Origini, nascita, struttura, c.d., s. 260.
[48] Text původního návrhu přináší druhé číslo Giornale estemporaneo již 6. dubna 1799, srov. Napoli 1799. I giornali giacobini, vyd. Mario BATTAGLINI, c.d., s. 112-113.
[49] Fabrizio Ruffo di Bagnara (1744 – 1827); strýc, kardinál Tommaso Ruffo (1663 – 1753) svěřil jeho výchovu Giovanni Angelovi Braschimu, budoucímu papeži Piovi VI. Studoval v Collegio Clementino. Pius VI. ho jako preláta zařadil mezi referendáře dvou apoštolských Signatur a jmenoval roku 1781 klerikem apoštolské komory (chierico di camera). Roku 1785 se stal generálním pokladníkem apoštolské komory (tesoriere generale della Camera apostolica) a začal realizovat papežovu reformní politiku, rušit feudální bariéry, které omezovaly vnitřní obchod, reorganizoval celnice na hranicích papežského státu, chránil fiskálními nařízeními manufaktury a napomáhal rozvoji obchodního námořnictva, pěstování konopí, bavlny, zpracování kůže. Některá opatření, jako zrušení výrobních svazů, zhodnocení a pronajímání komorních statků, omezení mocí kardinálů legátů, mu získala mnohá nepřátelství, která se ještě vyhrotila se zhoršováním politické a ekonomické situace po výbuchu francouzské Revoluce. Pius VI. ho 21. února 1794 jmenoval kardinálem jáhnem (již 26. září 1791 kardinálem in pectore), aby ho proto vzdálil z Říma. Po návratu do Neapole byl králem jmenován správcem paláce v Casertě a pověřen dozorem nad manufakturami v S. Leucio. Proti tomu živě protestoval papež Pius VI. a pokládal to, že mu bylo svěřeno komendátně opatství S. Sofia v Beneventu za usurpaci, založenou na neoprávněném prohlášení opatství za opatství královského práva. Po francouzském vpádu ho král Ferdinand IV., který uprchl do Palerma, jmenoval 25. ledna 1799, generálním vikářem Neapolského království a svěřil mu jeho opětné dobytí. Ruffo se téměř sám vylodil 8. února 1799 poblíž Punta del Pezzo, bez peněz a beze zbraní, a dokázal shromáždit, i když ne podřídit jednotné disciplíně, povstalce, z nichž utvořil pravidelné vojsko. Přes pobídky Ferdinanda IV. a královny Marie Karolíny, byl nakloněn umírněnosti a milosti a pokoušel se krotit krutou pomstu svých vojáků, ale nedokázal zabránit masakrům, např. v Crotone (22. března) a Altamuře (10. května). Úspěchu jeho tažení napomohla opatření krále, namířená k ulehčení bídy drobného lidu, takže byl postup „armády svaté víry“ provázen jeho povstáním proti zámožným vrstvám obyvatelstva, mezi kterými měla Neapolská republika nejvíce stoupenců. Patnáctého července 1799 pronikl do Neapole a vyjednával s obránci pevností čestnou kapitulaci, kterou ovšem král s královnou a Nelsonem nechtěli respektovat. Ruffo doporučoval široký a šlechetný pardón, aby na něm bylo možno založit trvalou restauraci – tím však upadl do nemilosti a v listopadu musel opustit Neapol.
[50] Jan JENÍK z BRATŘIC, Z mých pamětí, vyd. Josef POLIŠENSKÝ, Praha, nakl. ELK, 1947, s. 179.
[51] Květa MEJDŘICKÁ, Čechy a Francouzská revoluce, Praha, Naše vojsko, 1959, s. 168 klade mylně vyhlášení války jako reakci na rastadtský masakr francouzských vyslanců až k 19. květnu 1799.
[52] Srov. Albert SOREL, L´Europe et la Rvolution française, V. Bonaparte et le Directoire 1795-1799, Paris, Librairie Plon, 1903, s. 393.
[53] Právě 10. dubna 1799 vydalo Direktorium příkaz, aby byl zajatý papež Pius VI. bez ohledu na svůj zdravotní stav převezen z Parmy přes Turín do Francie. Jaký ohlas vyvolala tato zpráva na koaliční straně si lze snadno představit.
[54] Joseph Barbaczy byl plukovníkem szekelských husarů od roku 1797 do roku 1801; podplukovníkem byl od roku 1797 Gabriel Geringer, který ho roku 1801 vystřídal v hodnosti plukovníka; majorem pluku byl od roku 1797 Anton Szekely; za laskavou informaci děkuji mgr. Radovanu Chloupkovi.
[55] Arcivévoda Karel (1771-1847), byl třetím synem císaře Leopolda II. a princezny Marie Ludoviky Neapolsko-sicilské a bratrem císaře Františka II.
[56] Albert SOREL, L´Europe et la Rvolution française, V. Bonaparte et le Directoire 1795-1799, c.d., s. 394.
[57] Ange Élisabeth Louis Antoine Bonnier d´Alco (1750-1799) hlasoval v procesu s králem rovněž pro smrt, ale v Konventu patřil k nevýrazným poslancům Bažiny.
[58] Tak Jan Mil. KRYŠTŮFEK, Boj monarchické Evropy s revolucí francouzskou až do vypuzení císaře Napoleona I. Na ostrov sv. Heleny, díl I., Praha, Alois R. Lauermann, 1883, s. 170; Kryštůfek podává na str. 169-175 v českém prostředí pravděpodobně nejobšírnější informaci o rastattském incidentu, snaží se ovšem snížit zodpovědnost rakouského velení a vlády.
[59] Srov. Albert SOREL, L´Europe et la Rvolution française, V. Bonaparte et le Directoire 1795-1799, c.d., s. 395.
[60] Tamtéž.
[61] Danican, vlastním jménem Louis Michel Auguste Thévenet (1764-1848) zahájil vojenskou službu roku 1779 v námořnictvu, 14. července 1789 pak vstoupil do pařížské Národní gardy. Jako dobrovolník z roku 1792 prošel závratnou kariérou a v září 1793, kdy bojoval ve Vendée, byl jmenován brigádním generálem. Po porážce u Entrammes a ústupu do Angers se stal podezřelým a byl zbaven velení. Před revolučním tribunálem ho zachránil Dubois-Crancé a prosadil, že mu v dubnu 1794 byla navrácena hodnost. Po bojích s roajalistickými povstalci v Bretagni, Normandii a Maine podal v září 1795 demisi a obžaloval před Konventem své spoluvelitele z Vendée ze zločinů proti lidskosti. Za pařížského povstání roajalistických sekcí z 5. října 1795 se na jejich žádost ujal velení. Po rozdrcení povstání odešel do německého exilu, z nějž jako agent pronikal do Francie – 18. fructidoru jen zázrakem unikl v Paříži zatčení. Vzhledem k řadě tajných operací, na nichž se podílel, a jeho působení ve Švýcarsku, mu byl neprávem připisován i rastattský masakr. Odešel do Piemontska, kde byl v červnu 1800 jmenován Ludvíkem XVIII. generálmajorem (maréchal de camp). Do Restaurace pak pobýval v Anglii, kde si ostrou kritikou života bourbonských princů znepřátelil emigrantské prostředí, po návratu do Francie mu pak nebyla uznána ani generálská hodnost. Po novém pokusu zachytit se v Anglii odešel nakonec do holštýnského Itzehoe, kde v zapomnění zemřel.
[62] Charles Joseph Trouvé (1768-1860), byl mezi 2.-6. listopadem 1795 generálním sekretářem Direktoria, během pouhých čtyř dní byl své funkce pro neschopnost zbaven. V říjnu 1797 byl vyslán jako diplomat do Neapole, v únoru 179á se stal francouzským ministrem v Miláně a pak ve Stuttgartu.
[63] Jean Antoine Josephe Debry, přesněji de Bry (1760-1834), advokát z Vervins vynikl již v Zákonodárném shromáždění bizarními návrhy, k nimž patřila myšlenka značkovat vzpurné kněze, rozdmýchávající nepokoje, na tvář rozžhaveným železem nebo vytvořit sbor dvanácti set „tyranovrahů“, jejichž úkolem mělo být fyzicky odstranit nepřátelské panovníky a generály. Právě on prosadil 16.1. 1792, že hrabě z Provence má být zbaven práva stát se regentem, protože odešel do exilu, 8. srpna 1792 žádal obžalobu La Fayetta a měl aktivní podíl v útoku na Tuilerie z 10. srpna 1792. V Konventu patřil k Bažině. Po 9. thermidoru 1794 se stal členem Výboru všeobecné bezpečnosti. V Radě pěti set již po bitvě u Arcole navrhoval pocty pro Bonaparta, který ho jako jediného, kdo přežil rastadtský masakr, zahrnul následně poctami. Byl jmenován do Tribunátu, stal se prefektem v Doubs, 27.7. 1808 rytířem Císařství a 3.5. 1809 baronem Císařství. To mu nijak nebránilo přejít roku 1814 mezi prvními na stranu Ludvíka XVIII. Po Napoleonově návratu ihned přispěchal k císaři, aby mu nabídl své služby. Jako někdejší „kralovrah“ byl nucen roku 1816 odejít do belgického exilu., z nějž se směl vrátit do Paříže až roku 1830.
[64] Claude Roberjot (1752-1799) byl původně farářem kostela Saint-Pierre v Mâconu, jako přísežný kněz se brzy oženil; po pádu Robespierra zaujal místo ve Výboru všeobecné bezpečnosti a následně v Radě pěti set, jíž opustil 29.5. 1797, aby se věnoval diplomacii.
[65] Albert SOREL, L´Europe et la Rvolution française, V. Bonaparte et le Directoire 1795-1799, c.d., s. 398-399.
[66] Tamtéž, s. 399.
[67] Tamtéž, s. 399-400.
[68] Vraždy francouzských vyslanců se ve skutečnosti dopustili angličtí agenti, kteří se vymkli kontrole britské vlády, jak prokázala Elizabeth SPARROW, The Swiss and Swabian agencies, 1795-1801, v: The Historical Journal 1992, s. 861-884.
[69] Paul MONTARLOT, Le Congrès de Rastatt (11 juin 1798-28 avril 1799), correspondance et documents publiés pour la Société d’histoire contemporaine, díl III., Paris, Librairie Alphonse Picard et Fils, 1913, s. 213-214.
[70] Srov. tamtéž, s. 216-240.
[71] K jeho francouzskému pojetí srov. Marc BELISSA, Fraternité universelle et intérêt national (1713-1795). Les cosmopolitiques du droit des gens, Paris, Éditions Kimé, 1998.
[72] Paul MONTARLOT, Le Congrès de Rastatt (11 juin 1798-28 avril 1799), c.d., s. 273.
[73] Srov. tamtéž, s. 280.
[74] Albert SOBOUL, Velká francouzská revoluce, Praha, NPL, 1964, s. 385.
[75] Za všechny uveďme např. jen tzv. Veronské Pašije z dubna 1797, srov. Francesco Mario Agnoli, Le Pasque veronesi. Quando Verona insorse contro Napoleone 17-25 aprile 1797, Rimini, Il Cerchio, 1998.
[76] To byl také jediný klíč, jímž byli v návaznosti na římskou republikánskou tradici ochotni italskou realitu nahlédnout, srov. Michel VOVVELLE, Visioni dell´Italia nell´immaginario della Rivoluzione francese, v: týž, Il triennio rivoluzionario italiano visto dalla Francia 1796/1799, Napoli, Guida editori, 1999, s. 43-58.
[77] Gaspard MONGE, Dall´Italia (1796-1798), vyd. Sandro CARDINALI – Luigi PEPE, Palermo, Sellerio editore, 1993, s. 143-144. Ke skutečnému obrazu náboženské situace v Římě srov. Luigi FIORANI, Note sulla crisi religiosa a Roma durante le Repubblica giacobina (1798-1799), v: Pratiques religieuses dans l´Europe révolutionnaire (1770-1820). Actes du colloque, Chantilly 27-29 novembre 1986, c.d., s. 112-122.
[78] Srov. např. Elsa MARANTONIIO SGUERZO, La politica ecclesiastica della Repubblica Ligure, Milano, A. Giuffrè Editore, 1994.
[79] Marina CAFFIERO, Rivoluzione e millennio. Le correnti millenaristiche in Italia nel periodo rivoluzionario, v: Pratiques religieuses dans l´Europe révolutionnaire (1770-1820). Actes du colloque, Chantilly 27-29 novembre 1986, c.d., s. 101.
[80] Nejstarší z francouzských výborů vytvořilo Ústavodárné shromáždění 28.7. 1789 jako Comité d´information, téměř okamžitě přejmenovaný na Comité des recherches, s úkolem zpracovávat všechny informace, týkající se veřejné bezpečnosti a předávat je shromáždění. Po útěku krále do Varennnes se pravomoc výboru rozšířila i na možnost vydávat příkazy k zatčení a ministr spravedlnosti a vnitra mu byl podřízen. Zákonodárné shromáždění pak 25.11. 1791 tento výbor nahradilo novým Comité de surveillance, jemuž Konvent podřídil 2.10. 1792 Comité de sûreté générale, s úkolem „sledovat nepřátele veřejné věci, zatýkat je a zahájit s nimi proces“. Nakonec byl 6.4. 1793 ustaven Comité de salut publique, který společně s Comité de sûreté générale reprezentoval skutečnou vládu revoluční Francie, zvláště po vydání zákona ze 4.12. 1793, který zcela eliminoval ministry a jako jediné orgány státní moci ponechal oba výbory a Konvent. Po thermidoru se zpočátku myslelo na zrušení výborů, ale pro jejich naprostou nepostradatelnost došlo 3.9. 1794 k jejich kompletní reorganizaci a rozšíření jejich počtu na šestnáct s 252 členy.
[81] Srov. Mario BATTAGLINI, La Repubblica Napoletana. Origini, nascita, struttura, c.d., s. 207.
[82] Charakteristicky se v tomto směru vyjadřuje 12.9. 1797 Monge: „Bylo by velmi hezké ustavit v Itálii jedinou republiku, tak silnou, aby dokázala čelit ambiciózním záměrům despoty, který se, volen Němci, stále považuje za římského krále a vladaře Itálie. Ale ve vztahu k tomu všemu pochop, že když mi někdo něco důvěrně řekne, nesmím to zneužít; když se mi ale důvěrnosti neříkají, není zde mou úlohou honit se jako špion za zprávami, abych je zveřejňoval proti zájmům vlastní země, zvláště když je tato země katechizována mrzkými žurnalisty, kteří se dávají nestoudně platit nepřáteli republiky, kladou sebe samy za vzor a chtěli by, aby národ byl nízký stejně jako oni, zatímco je určen k tomu, aby se pokryl slávou“, srov. Gaspard MONGE, Dall´Italia (1796-1798), c.d., s. 175.
[83] Srov. František J. HOLEČEK, O.M., Plán pěšího pluku de Rohan na obranu údolí Aosty a obsazení průsmyku sv. Bernarda z června 1799, v: Historie a vojenství, 2002, č. 2, s. 385.
[84] Ministrem zahraničí Francouzské republiky byl v období 16.7. 1797-20.7. 1799.
[85] Srov. Anna Maria RAO, Esuli. L´emigrazione politica italiana in Francia (1792-1802), Napoli, Guida editori, 1992, s. 155.
[86] Tamtéž, s. 159.
[87] François Guillaume Jean Stanislas Andrieux (1759-1833).
[88] Anna Maria RAO, Esuli. L´emigrazione politica italiana in Francia (1792-1802), c.d., s. 156-157.
[89] Tamtéž, s. 133.
[90] Battaglione sacro.
[91] Le Publiciste z 27 floréalu roku VII (16.5. 1799) otiskl Extrait d´une lettre de Turin, v němž se konstatovalo, že výzva probudila rozpaky, protože Národní garda byla ustavena jen pro udržování veřejného pořádku a ne pro vojenské akce.
[92] Anna Maria RAO, Esuli. L´emigrazione politica italiana in Francia (1792-1802), c.d., 134.
[93] Tamtéž, s. 132-133.
[94] M. VIGLIONE, La „Vandea italiana“. Le insorgenze controrivoluzionarie dalle origini al 1814 /Italská „Vendée“. Kontrarevoluční povstání od počátků do roku 1814/, Milán, Effedieffe, 1995, s. 165.
[95] Tamtéž, s. 157.
[96]Tamtéž, s. 152.
[97] Tamtéž, s. 154.
[98] Tamtéž, s. 159; dále srov. A. MANES, Un cardinale condottiero. Fabrizio Ruffo e la Repubblica Partenopea /Kardinál kondotiér. Fabrizio Ruffo a Parthenopská republika/, Řím, Jouvence, 1996.
[99] Srov. G. TURI, Viva Maria! Riforme, rivoluzione e insorgenze in Toscana (1790-1799) /Ať žije Maria! Reformy, revoluce a povstání v Toskáně (1790-1799)/, Bologna, Il Mulino, 1999.
[100] Přezíravý přístup k italským jakobínům zachycuje M. VOVELLE, Il triennio rivoluzionario italiano visto dalla Francia, 1796-1799 /Italské revoluční tříletí, viděné z Francie, 1796-1799/, Neapol, Guida, 1999.
[101] Srov. P. COLLETTA, Storia del Reame di Napoli, díl IV., Neapol 1861, sv. I., s. 292-293.
[102] G. NICOLUCCI, Liber Renatorum, ab anno 1799 ad annum 1810:„In memorabili die 12 Maj curr. anni 1799 direpta, vastata, et quasi destructa a Gallico exercitu ecclesia hac paroeciali, manumisso Sac. fonte baptismali, mactatis civibus, incensis domibus, fugerunt superstites Viduae exterrite, seminude, et semimortue, alie Soram, alie Arpinum, alie in alia loca finitima, ibique parturierunt“, vyd. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia. La rivoluzione francese in Ciociaria, Casamari 1987, s. 10.
[103] Tamtéž, s. 12: „Die dicta= Eodem ferme momento quo ingrediebantur Galli in hanc terram diripientes, vastantes, caedentes, incendentes natus est Adeodatus fil. coniugum Josephi di Ammassa, et Theresie di Sciucca, baptizatus Adeodatus ab obstetrice, qui inter brachia dicerpte matris fugitantis in montana volavit in coelum“.
[104] Z populace, která nepřesahovala dva tisíce osob, jich bylo zabito 534.
[105] F. PISTILLI, Descrizione storico filologica delle antiche e moderne città e castelli esistenti accosto de´fiumi Liri e Fibreno, Neapol, 18242, s. 21-22.
[106] Srov. M. VIGLIONE, Rivolte dimenticate. Le insorgenze degli italiani dalle origini al 1815, Řím, Città Nuova, 1999, s. 295, pozn. 74.
[107] Romuario Pirelli (1754-1822) byl kmotrem a rádcem Ferdinanda IV. Bourbonského.
[108] Tuto malou kapli dal zbudovat opat Isidoro M. Ballandani a posvětil ji 28.12. 1764 a zasvětil Neposkvrněnému Početí P. Marie (do desky v oltáři uložil relikvie mučedníků Prima, papeže Urbana, Valentina a Peregrina).
[109] Insulti.
[110] dokument vydal B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 18-21.
[111] autor má na mysli papežský dvůr.
[112] autor má na mysli bourbonský dvůr v Palermu, kam se Ferdinand IV. utekl s rodinou (odplul 22.12. 1798) těsně před francouzskou okupací Neapole a vyhlášením Parthenopské republiky.
[113] Zpráva tzv. Anonyma (pravděpodobně Don Stefano Volpe nebo Don Guarino Federici.) z Valvisciola, Uccisione di sei monaci di Casamari e saccheggio dato al monastero dai Repubblicani Francesi il 13 Maggio 1799, vyd. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 21-22.
[114] byl to čeledín Costantino Carinci, který se skryl v klášteře, aby pohřbil těla zavražděných mnichů (zemřel v Casamari 29.8. 1844).
[115] GÉNÉRAL BARON THIEBAULT, Mémoires publiées sous les auspices de sa fille M.lle Claire Thiébault d´après le manuscript original par Fernand Calmettes, díl II., Paříž 1897, s. 540-542.
[116] Srov. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 89.
[117] Isidoro Maria Ballandani byl zvolen opatem v Casamari po smrti Placida Pezzancheriho, biskupa z Tivoli, roku 1752. V archivu opatství Casamari se uchovává list, který mu adresoval 14. února 1773 sv, Alfons Maria de´Liguori. Zemřel roku 1788 z bolesti nad zrušením kláštera v Buonsolazzu v Toskáně.
[118] místnost pro nemocné řeholníky.
[119] Ragguaglio de´6 monaci Trappisti trucidati da´Francesi in questo venerabile monastero di Casamari il dì 13 Maggio 1799. Quali monaci si chiamano P.D. Simeone Priore, P.D. Domenico Maestro dei Novizi;Fr. Albertino corista; Fr. Zosimo converso; Fr. Modesto converso e Fr. Maturino oblato converso. Noc altre notizie accadute in quei giorni, rukopis chovaný v archivu opatství Casamari, s. 16, vyd.B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 35.
[120] IHS.
[121] Anonym z Valvisciola, Uccisione di sei monaci di Casamari e saccheggio dato al monastero dai Repubblicani Francesi il 13 Maggio 1799, c.d., s. 35-37.
[122] Srov. B. FORNARI, Assassinio nell´Abbazia, c.d., s. 59.