Jako devítiletý byl jmenován podpraporčíkem gardového Izmajlovského pluku na trvalé dovolené za účelem vzdělávání se. Studoval na univerzitě v Königsbergu, dělostřelbu a opevňování pak na univerzitě ve Strassburgu… Suvorov mu říkal Míšo.
narozen: 1.10.1771
zemřel: 14.12.1825 v Petrohradu
svobodný, bezdětný
ruský hrabě – 1813
Příslušník ruské nižší šlechty (7 větví rodu je zapsáno v knize Černigovské gubernie), jeho otec, Andrej Stěpanovič, byl generálporučíkem a Suvorovovým spolubojovníkem (+1796). Vojenská kariéra Michajla Andrejeviče začala, jak bylo u ruské šlechty zvykem, už v dětství. Jako devítiletý byl jmenován podpraporčíkem gardového Izmajlovského pluku na trvalé dovolené za účelem vzdělávání se. Studoval na univerzitě v Königsbergu, dělostřelbu a opevňování pak na univerzitě ve Strassburgu. Po návratu do Ruska byl dnem 4.3.1787 jmenován praporčíkem gardového Izmajlovského pluku. Zúčastnil se švédské války (1788-90), 16.9.1797 jmenován plukovníkem, 27.7.1798 generálmajorem a šéfem Apšeronského mušketýrského pluku. V jeho čele prošel,pod Suvorovovým velením, celé Italské tažení a Švýcarský pochod. Tam se také ukázaly jeho přednosti – Miloradovič nebyl velkým taktikem, byl mužem okamžiku. Když ovšem ten správný okamžik nastal, byl pak zcela jeho-osvědčil se jako velitel předvoje, jeho doménou se staly bleskurychlé boční útoky. Mimo knížete Bagrationa nebyl v ruské armádě druhý takový velitel. A Suvorov jen tak někomu Míšo neříkal… Záhadou ovšem zůstává, jak mohl důstojník Miloradovičova temperamentu „přežít“ bez úhony Pavlovy armádní reformy. Pověstnou se stala jeho stejnokrojová svévole, kterou se snad chtěl vyrovnat Muratovi. Pravdou ale také je, že pod jeho velením se z Apšeronského pluku stal jeden z nejlépe vycvičených pluků v ruské pěchotě.
Se svým plukem se Miloradovič zúčastnil i tažení v roce 1805. Dělal přesně to, co od něj Kutuzov očekával – spolu s Bagrationem se střídal ve velení zadnímu voji Podolské armády. Jedině tihle dva byli totiž schopni zbrzdit postup francouzské armády. Za boje u Kremže byl povýšen do hodnosti generálporučíka a ke kříži Sv. Jiří IV.stupně přibyl stupeň třetí. V citaci se uvádí: „jako uznání vynikajícího hrdinství a osobní statečnosti v bojích proti francouzské armádě – 24.října u Emingenu a 30.října u Kremže, kde, jako velitel brigády levého křídla udržel město pod zuřivými útoky nepřítele a odrazil ho několikrát bodáky.“(kříž mu byl předán 12.1.1806 a je v seznamu uveden pod číslem 124.).
Miloradovičova činnost ve slavkovské bitvě je poměrně podrobně popsána v Uhlířově knize, jako jeden z nemnoha ruských velitelů vyšel Miloradovič z prohrané bitvy se ctí. Už v roce 1806 velí sboru na tureckém válčišti (rusko-turecká válka 1806-1812). Chová se tam jako obvykle – bleskovým útokem dobývá pevnost a město Bucharest, za což je mu udělena zlatá zbraň s vavřínovými ratolestmi a nápisem připomínajícím toto vítězství. 28. září 1809 je jmenován generálem pěchoty a v létě 1810 je jmenován kyjevským vojenským gubernátorem.
Na tomto místě končím stručný služební životopis generála Miloradoviče. Přišel rok 1812 – a ten by vydal na deset stran popisu, stejně jako jeho účast na zahraničním pochodu 1813-14. Tam si za své úspěchy vysloužil mimo jiné přijetí do stavu ruských hrabat. Po ukončení napoleonských válek je jmenován do funkce petrohradského vojenského gubernátora. 14. prosince 1825 ukončila kulka jednoho z děkabristů život jednoho z nejlepších generálů ruské armády první poloviny XIX. století.
Jen pro zajímavost – v letech 1797 – 1800 můžeme v seznamu ruských generálů najít ještě jednoho Miloradoviče. Je uváděn jako Miloradovič-2 a jde o plukovníka Semena Jefimovič Miloradoviče-2, plukovníka a později majitele Olviopolského husarského pluku.
Miloradovičův rodový znak v roce 1813