Uniforma vojáka francouzské pěchoty se skládala z oblečení (habillement) a pokrývky hlavy (coiffure). Kombinacemi s různými součástmi tzv. velké a malé výstroje (grand / petit équipement) a výzbroje (armement) se tvořily předpisové i nepředpisové ústroje (tenue).
V roce 1805 byla (měla být) pěchota oblečena v podstatě podle nařízení z 21. února 1793, později upravovaného a doplňovaného (nejvýznamnější změny přineslo nařízení z 26. října 1801). S trochou nadsázky lze říci, že předpisy a nařízení týkající se uniforem a výstroje se ve Francii psaly proto, aby nebyly respektovány. Míra individuálního přístupu k úpravám vzhledu vojáků byla, přes veškeré protesty a hrozby inspektorů armádní administrativy, skutečně veliká – byť se týkala převážně detailů. Výstroj a výzbroj byla samozřejmě jednotná (byť i tam by se našly drobné odlišnosti), existoval však nepřeberný počet plukovních variant uniforem a zejména pokrývky hlavy elitních rot a fraky signalistů a hudebníků dodávaly takřka každému pluku svébytný ráz – francouzská pěchota totiž neměla, na rozdíl od pěchoty svých protivníků, žádný systém plukovního rozlišení. Oficiálně bylo možné pluky rozeznat jen podle čísla na knoflících a polních čapkách. Velitelé slavných pluků s tradicí sahající „až“ k prvnímu Bonapartovu italskému tažení však nemohli dopustit, aby se právě ten jejich od ostatních na první pohled nelišil.
3.1 Součásti uniforem a výstroje
| oblečení | frak s revéry (habit a revers), jednořadý frak (habit-surtout), kabátek s rukávy (veste a manches), vesta bez rukávů (gilet sans manches), krátké kalhoty (culotte) a podvlékačky (caleçon) |
| pokrývka hlavy | dvourohý klobouk (chapeau bicorne), čáka (shako), medvědice (bonnet d’ourson, bonnet a poil), polní čapka (bonnet de police) |
| velká výstroj | sumka (giberne), bandalír (banderole), závěsný řemen (baudrier), opasek (ceinturon), řemen pušky / karabiny, musketonu (bretelle de fusil / carabine, mousqueton) |
| malá výstroj | střevíce (souliers), boty s revéry (bottes a revers), jezdecké boty (bottes a l’écuyere), košile (chemise), nákrčník (col), návlekové kalhoty (pantalons), kamaše (guetres), polokamaše (demi-guetres), podkolenky a punčochy (bas), tornistra (havre-sac), přídělová taška (sac-a-distributions), šroubovák (tournevis), jehla (épinglette) na čištění zátravky a kokardy (cocardes) |
Fraky s revéry: z indigově modrého1) sukna měly plátenou podšívku. Revéry2) (podšité suknem) řadové pěchoty byly hranaté (revers carrés, droits) bílé s šarlatovou lemovkou. Lehká pěchota měla revéry špičaté (revers en pointe), indigově modré a bíle lemované. Frak řadové pěchoty a frak důstojníků lehké měl dlouhé šosy, frak poddůstojníků a mužstva lehké pěchoty měl šosy krátké. Ohyby šosů se spínaly háčky. Stejně se spínal vpředu i frak. Řadová pěchota měla červeně lemované falešné horizontální (poches en large), nebo vertikální (poches en long) kapsy, lehká pěchota jen vertikální (bíle lemované). Důstojníci lehké pěchoty měli navíc bíle lemované kapsy (a la soubise). Nejběžnější varianty rovných manžet (parements en accolade) s klopou a bez klopy i špičatých manžet (parements en pointe) jsou pod číslem 26 na plaketě Fr1805-I-04 (26a jsou předpisové). Střih fraků vycházel z předpisů z let 1786 a 1791, barvy byly stanoveny nařízením z 21. února 1793 (v praxi odpovídaly fraky vzorovému jen výjimečně – lišily se délkou šosů, tvarem revérů, výškou límce, umístěním kapes, apod.). Životnost fraku byla stanovena na tři roky v míru a jeden rok ve válce, v praxi se obnosil mnohem dříve. Kvůli šetření materiálu jej bylo zakázáno prát ve vodě, pouze se kartáčoval.
Jednořadý frak: malé ústroje důstojníků (a někdy i poddůstojníků) byl z indigově modrého sukna a podšitý modrým plátnem. Neměl žádné kapsy. Zpravidla neměl ani žádné lemování, někdy však šarlatové (u lehké pěchoty bílé), límec mohl být šarlatový (u voltižérů žlutý).
Kabátek s rukávy (Fr1805-I-04, č.9): byl z bílého (u lehké pěchoty předpisově z modrého) sukna s plátěnou podšívkou. Spínal se jednou řadou deseti malých stejnokrojových knoflíků. Nosil se pod frakem, u některých ústrojí i bez fraku. Střih byl stanoven 21. února 1793.
Vesta bez rukávů (Fr1805-I-04, č.10): byla plátěná bez podšívky. Nebyla předpisovou, ale běžnou součástí uniformy, nosila se v létě.
Krátké kalhoty: byly u řadové pěchoty bílé, u lehké pěchoty indigově modré (a delší). Kalhoty polní ústroje důstojníků řadové pěchoty byly rovněž indigově modré (případně šedé, nebo černé). Předpisovým materiálem bylo sukno (bez podšívky – nosily se pod nimi plátěné spodky), v létě se nosily kalhoty i plátěné3). Pod koleny se spínaly třemi knoflíčky, na poslední dva se připínaly kamaše.
Pláště: pro poddůstojníky a mužstvo (viz Fr1805-I-05 2) si každý pluk obstarával na své náklady sám, předepsány byly až v 25. dubna 1806. Nebylo ničím stanoveno, jak by měl plášť vypadat (vedle nejrozšířenějších šedých, béžových a hnědých existovaly i tmavě a světle modré, jednořadé i dvouřadé). Nosil se buď přes frak, nebo jen přes kabátek.
Knoflíky: byly dvou velikostí (velké zpravidla o průměru 27,1 mm, malé 16 mm). Stejnokrojové knoflíky (na fraku a kabátku) byly u řadové pěchoty z mosazi, nebo mědi (důstojnické byly pozlacené), u lehké pěchoty z cínu (důstojnické byly postříbřené). Bylo na nich vyraženo číslo pluku. Vedle toto existovaly knoflíky dřevěné, někdy potažené úpletem (nebo jinou tkaninou – na pláštích, bílých kamaších, kalhotách), případně z černé kůže (na černých kamaších).
3.2 Vyšší důstojníci
Pro vyšší důstojníky existovaly dvě skupiny ústrojí – velké (grande tenue) a malé (petite tenue). Mezi velké se počítají velká jízdní (grande tenue a cheval), velká pěší / služební (grande tenue a pied / de service), společenská (tenue de société), letní vycházková (tenue de sortie d’été) a zimní vycházková (tenue de sortie d’hiver). Malé (všední) ústroje pak jsou malá polní (petite tenue de campagne), malá služební (petite tenue de service) a posádková (tenue de quartier).
Uniformy důstojníků byly z kvalitnějšího materiálu než uniformy poddůstojníků a mužstva, byly šité namíru a důstojníci si je sami platili.
Důstojnický redingot (A8, B8) se nosil při nepřízni počasí ke všem ústrojím, pelerína (viz Fr1808-I-02 A7, B7) jako doplněk posádkové, nebo polní ústroje.
Pokrývkou hlavy vyšších důstojníků byl velký černý plstěný dvourohý klobouk s lemováním (zlaté u řadové a stříbrné u lehké pěchoty) i bez, někdy svázaný šňůrou. Kokarda z překládané tkaniny měla průměr 3,5 palce, rozmístění barev bylo různé, nejčastější však (od kraje do středu) bílá-červená-modrá. Připevněná byla poutkem (zlaté barvy u řadové a stříbrné barvy u lehké pěchoty), jež bylo připnuto malým stejnokrojovým knoflíkem. K velké ústroji plukovníka patřil bílý snímatelný chochol, majoři a šéfové batalionu měli buď snímatelný chochol (bílý, červený, případně červeno-bílý4)), nebo bílý pompon. Klobouk se nosil příčně (en bataille), podélně (en colonne), nebo šikmo (en demi-colonne).
Opasek s přezkou (A16, B16) se nosil přes kabátek, opasek bez přezky (A15, B15) byl provlečený padacím mostem kalhot. Závěsný řemen pro poboční zbraň (A9, B9) nosili vyšší důstojníci zřídka.
Důstojníci ve službě nosili náhrudní štítek (A13, B13) s různými motivy (císařský orel, znak císařství, hořící granát, lesní roh apod.). Důstojníci mimo službu nosili vycházkovou hůl.
3.3 Nižší důstojníci
Od vyšších důstojníků se lišili (vedle hodnostního označení – viz oddíl 1.7) zejména pokrývkou hlavy – granátničtí a karabiničtí důstojníci měli medvědice (A3, B3), nižší štábní, fyzilírští a voltižérští důstojníci řadové pěchoty pak standardní nízké dvourohé klobouky pěchoty (někdy zlatě lemované a svázané šňůrou). U lehké pěchoty dávali nižší důstojníci před předepsanou čákou (viz např. Fr1805-I-03 b7, jen se stříbrným lemem horního okraje) přednost velkým dvourohým kloboukům. Pro nižší důstojníky platí stejné ústroje jako pro vyšší důstojníky (jízdní ústroj se však týká jen adjutant-majorů, ubytovatelů-pokladníků a rotních důstojníků starších padesáti let – místo jezdeckých bot se často pouze připjaly ostruhy na boty s revéry). Důstojníci granátníků a karabiníků měli pro společenskou a vycházkovou ústroj také dvourohý klobouk (s červeným chocholem), který nosili i na pochodu (pak zpravidla bez chocholu, či jen s pomponem).
I nižší důstojníci nosili v poli někdy nízké vojenské boty (střevíce) a kamaše + návlekové kalhoty (viz oddíl 3.5) jako mužstvo.
Voltižérští důstojníci byli (lépe řečeno měli být) vyzbrojeni pěchotní karabinou (C1) a do jejich výstroje tedy patřila i důstojnická sumka (C2). V černém koženém voskovaném obalu (v poli často ještě chráněném bílým voskovaným potahem) bylo dřevěné pouzdro se šestnácti otvory ve dvou řadách pro 15 nábojů a lahvičku s olejem. Karabina patřila k velké a polní ústroji, ke společenské, vycházkové a posádkové přirozeně nikoli.
Uniformy zdravotních důstojníků budou popsány v kapitole věnované zdravotní službě.
3.4 Poddůstojníci
Od mužstva odlišovalo poddůstojníky (kromě hodnostního označení – viz oddíl 3.7) jen několik detailů (zlatě, nebo stříbrně protkané zápěstní řemeny šavlí, epolety a doplňky pokrývek hlavy). Platili pro ně i stejné ústroje – s výjimkou vycházkových, jež byly obdobné jako u důstojníků (místo kordu však měli pěchotní šavli). Poddůstojnické fraky, stejně jako fraky mužstva, byly šity ve třech velikostech na náklady státu. Poddůstojníci některých pluků měli také jednořadé fraky malé ústroje (ty si ovšem hradili ze svého).
Protože se poddůstojníci dostali k výstřelu kvůli své funkci šikovatelů (serre-files) jen zřídka, měli menší sumky (C1) než mužstvo (zásoba 25 nábojů a lahvička s olejem uložené ve dvou dutých polovinách pouzdra).
3.5 Mužstvo a kaprálové
Pro mužstvo existovalo sedm základních ústrojí: velká (grande tenue), vycházková (tenue de sortie, de ville), posádková (tenue de quartier), pracovní (tenue de corvée), cvičební (tenue d’exercice), polní / bojová (tenue de campagne / de combat) a pochodová (tenue de route, de marche).
Plátěné návlekové kalhoty se nosily přes kamaše a krátké kalhoty. U řadové pěchoty byly předepsány bílé, u lehké pěchoty indigově modré (v létě mohly být také bílé). Zejména v průběhu tažení se však objevovaly kalhoty všemožných barev, pruhované (velmi populární v dřívějších letech), apod.
Kamaše (viz Fr1805-I-04 24) bránily vnikání prachu a kamínků do střevíců. Předpisové černé kamaše byly vlněné, spínaly se buď černými koženými knoflíky, nebo knoflíky stejnokrojovými. Bílé a šedé kamaše byly plátěné.
Dvourohý plstěný klobouk řadové pěchoty (nošený příčně, podléně i šikmo) byl spínán háčky, nebo svazován šňůrou (černou, červenou, oranžovou). Kokarda byla upevněna zpravidla žlutým (ale i černým, nebo oranžovým) poutkem. Barva pomponů odlišující roty (případně i bataliony) nebyla žádným předpisem stanovena a záleželo na rozhodnutí plukovníka.
Čáka lehké pěchoty vz. 1801 měla snímatelné stínítko, kokardu a chochol na levé straně (stínítko bylo možné připnout z kterékoli strany – některé pluky nosily kokardu a chochol vpředu, úprav bylo mnoho).
Medvědice (Fr1805-I-04 12) granátníků řadové pěchoty měla, na rozdíl od medvědice karabiníků lehké pěchoty, štítek s vyraženým granátem (někdy číslem pluku a dalšími motivy). Předpisová medvědice měla mít stínítko a červeno-modré dýnko s bílým křížem, zpravidla však byla bez stínítka a s červeným dýnkem. Červený péřový chochol byl snímatelný stejně jako ozdobné šňůry a pletence (předpisově červené, nezřídka bílé).
Sumka mužstva (Fr1805-I-05 4 – 7) byla složena z černého koženého voskovaného obalu a dřevěného pouzdra pro 35 nábojů (30 ve dvou bočních schránkách, 5 uprostřed v plné části s otvory) a lahvičku s olejem (v šestém otvoru střední části). Na přední části obalu byla kapsa pro tři náhradní křesací kamínky, dřevěný cvičný „kamínek“, olověnou objímku na kamínky a šroubovák.
Tornistra (Fr1805-I-05 1) z teletiny obsahovala malou výstroj, zbývající zásobu munice (celkem představovala 50-60 nábojů) a osobní věci vojáka.
3.6 Čela kolony
Sapéři, tambor-major, tambor-mistr, signalisté, kapelník a hudebníci měli nejzdobnější uniformy. Plaketa Fr1805-I-06 obsahuje jen zlomek variant vycházející z předpisů. Ve skutečnosti měl takřka každý pluk svou vlastní úpravu uniforem pro vojáky, kteří otevíralipřehlídkovou kolonu pluku a byli tak vždy nejvíce na očích.
Sapéři (viz Fr1805-I-6, 1 – 11) nosili uniformu granátníků (karabiníků), od nichž se odlišovali zkříženými sekerami na rukávech, zástěrou (vedle bílé také nažloutlé, nebo přírodní barvy, materiálem byla zpravidla beranní kůže), jejich medvědice neměla štítek a nosili rukavice s manžetami (ve velké a pracovní ústroji). Těžká sekera (viz Fr1805-I-6, 8) byla nejen pracovním nástrojem a přehlídkovým doplňkem, ale i strašnou zbraní v boji zblízka.
Tambor-majoři (viz Fr1805-I-6, 12), kteří při přehlídce kráčeli v čele bubeníků 1. batalionů a plukovní hudby, nosili velké pestře zdobené klobouky, bohatě lemované fraky, nezřídka uherské kalhoty a důstojnické boty (ač byli poddůstojníky).
Tambor-mistři (viz Fr1805-I-6, 14) nosili skromnější uniformy (většinou měli hodnost kaprála) s granátnickými (karabinickými) doplňky (červený chochol a epolety).
Signalisté nosili uniformu své roty, ale lemováním a vlaštovčími hnízdy zdobené fraky. Někdy měli na rukávech lomené prímky, mívali barevné revéry (např. oranžové u 88. řadového pluku, červené u 17. lehkého pluku), někdy i zdobené knoflíkové dírky, fraky světlejší modré barvy, atd. Fantazii předpisy sice meze sice kladly, byly však překonávány.
Hudebníci (viz Fr1805-I-6) oblékali podle předpisu jednořadé fraky (s kapsami), ale fraky s revéry se objevovaly u některých pluků také. Drobnými detaily se někdy odlišovali hudebníci předpisové turecké hudby a nadpočetní gážisté. Hudebníci nosili vysoké boty, ani kamaše však nebyly vzácné.
3.7 Hodnostní a funkční označení
Epolety a kontraepolety se provlékaly poutkem na rameni a připínaly na malý knoflík u límce. Epoleta se skládala ze soukenné patky (těla epolety), spleteného obtočení vnějšího okraje a třásní. Obtočení bylo dvojité u vyšších důstojníků a jednoduché z ostatních šarží. Třásně epolet u vyšších důstojníků byly ve dvou řadách a kroucené, u nižších důstojníků ve třech řadách, rovné a silnější (tzv. graines d’épinard) než u poddůstojníků a mužstva, kde byly tenké a ve čtyřech řadách. Kontraepoleta třásně neměla. Adjutanti měli epoletu na pravém rameni, kontraepoletu na levém. Ostatní pak epoletu na levém, na pravém buď kontraepoletu, nebo epoletu.
Poddůstojnické (kromě adjutant-poddůstojníka) hodnosti byly označeny vlněnými prýmky (dlouhé ode švu ke švu, široké asi 23 mm), u řadové pěchoty zlatými a žlutými (kaprálové), u lehké pěchoty pak stříbrnými a bílými. Prýmky poddůstojníků měly červené lemování (viz Fr1805-I-04 26a). Prýmky se našívaly na rukávy fraku, kabátku a pláště.
Některé lehké pluky měly fraky se špičatými manžetami – jejich poddůstojnické a kaprálské prýmky pak mohly být lomené a rovnoběžné s okrajem manžety. Rovněž prýmky řemeslných mistrů bývaly (pro odlišení jejich funkce) rovnoběžné s okrajem manžety (zejména u manžet bez klopy).
3.8 Výzbroj
Důstojníci byli vyzbrojeni důstojnickým kordem (épée d’officiers), důstojníci elitních rot důstojnickou šavlí (sabre d’officiers). Důstojnických kordů i šavlí bylo mnoho vzorů, částé byly individuální úpravy, atp. Důstojníci v sedle často užívali šavle lehkého jezdectva (hlavně vzor An XI), velmi časté byly různé osobní (i civilní) zbraně. Nejběžnější sedlové pistole byly důstojnická (pistolet d’officiers) vzor 1777, jezdecká (pistolet de cavalerie) vzor An XIII a četnická (pistilet de gendarmerie) vzor An IX. Důstojníci voltižérů měli být podle předpisu vyzbrojeni pěchotní karabinou (carabine d’infanterie) vzor An XII (karabin však nebyl dostatek – někdy je nahradily dragounské pušky vzor An IX, jinak byli důstojníci bez střelné zbraně).
Poddůstojníci byli vyzbrojeni pěchotní šavlí (sabre d’infanterie) vzorů 1767, An IV, An IX, nebo An XI (tzv. sabre-briquet). Poddůstojníci a kaprálové granátníků, karabiníků, fyzilírů a myslivců měli pěchotní pušku (fusil d’infanterie) vzor 1777, nebo upravené An IX. Poddůstojníci voltižérů měli mít pěchotní karabinu vzor An XII, ale často se museli spokojit s dragounskou puškou (fusil de dragons) vzor An IX, kterou byli vyzbrojeni i voltižérští kaprálové. K pušce patřil také tulejový bajonet – trojhranný a dlouhý 45,6 cm.
Granátníci, karabiníci a myslivci nosili pěchotní šavli, pěchotní pušku a bajonet, voltižéři pěchotní šavli, dragounskou pušku (ale některé jednotky pro jejich nedostatek i pěchotní pušku) a bajonet. Fyzilíři pak měli jen pěchotní pušku s bajonetem.
Bubeníci a hudebníci byli vyzbrojeni jen pěchotní šavlí6), korneti voltižérů měli většinou i dragounskou pušku (výjimečně musketon vzor An IX).
Sapéři nosili (vedle sekery, jež byla součástí výstroje) pěchotní šavli (někdy dělostřeleckou – rovnou s jílcem zakončeným orlí hlavou a bez záštity) a jezdecký musketon vzor An IX s bajonetem.
1) — Tzv. císařská modř (bleu impériale).
2) — Revéry bylo možné při nepřízni počasí přepnout přes sebe (až frak vzoru 1806 měl revéry přišité).
3) — Úpletové se objevily ve větší míře až po roce 1806, důstojníci je však nosili již dříve.
4) — Až dekret z 21. února 1811 stanovil barevnost chocholů vyšších důstojnických hodností: plukovník bílý; major horní půle červená, spodní bílá; šéf batalionu červený.
5) — Vysoké černé kožené boty střižené po husarsku.
6) — Do počátku tažení roku 1805 patřil do předepsané výzbroje bubeníka i musketon vzor An IX. Nebyl jich však dostatek a jejich využití v boji bylo diskutabilní.
