PS1 Šlapanice

Město na jihovýchod od Brna mělo v roce 1805 více než 900 obyvatel a bylo důležitou zásobárnou Brna chlebem a mlékem. 17. listopadu večer sem při pochodu od Vídně k Olomouci dorazil ruský vojevůdce Kutuzov s doprovodem. 19. listopadu byl na faře ubytován rakouský podmaršálek Liechtenstein. Ve městě i okolí tábořilo vojsko. Po spojencích přišli Francouzi. To bylo 20. listopadu. Vojskům velel maršál Soult, ubytovaný v budově dnešního muzea. Těžkému jezdectvu z Muratova sboru velel generál Nansouty. Záloha Oudinotových granátníků se 40 děly stála severozápadně od Šlapanic. Po bitvě bylo v kostele krátce uvězněno 400 zajatých Rusů. V polní nemocnici s chirurgickou ambulancí v budově zámku Blümegenů ošetřili stovky raněných. Mezi nimi byli i brigádní generál Thiébault a později v Brně zemřelý generál Valhubert. Město i okolní vesnice, patřící k rozsáhlé farnosti, utrpěly značné škody. Události ve Šlapanicích v roce 1805 připomínají Boží muka ve fasádě domu č.6 na Jiříkovské ulici a pomník padlým vybudovaný v roce 1965 na šlapanickém hřbitově.

PS2 Žuráň

PS3 Rohlenka

Výchozí postavení Francouzů na severním křídle. Severně od císařské silnice Brno – Olomouc velel Francouzům maršál Lannes, jižně od silnice velel francouzskému jezdectvu maršál Murat. Kolem této silnice došlo do té doby jezdecké bitvě vojenské historie. Na straně spojenců velel rakouský podmaršálek kníže Jan Josef z Liechtensteina, vlastník nedalekého pozořického panství. Historické budovy zájezdní hospody Rohlenka stály v místě dnešního stejnojmenného motorestu. Při stavbě provozovny McDonald’s v září 1994 byl odkryt hromadný hrob z roku 1805. Nalezené pozůstatky několika desítek osob jasně prokázaly, že se v objektu nacházel polní lazaret. Od Rohlenky jsou vidět dominanty bojiště Žuráň, Santon a Pratecké návrší. V prvním patře motorestu Rohlenka je od 1.7.2002 otevřena expozice slavkovské bitvy s dioramatem bojů v severní části slavkovského bojiště. Významné komunikace umísťují tento prostor mezi hlavní nástupní místa do 120 km čtverečních rozlehlého slavkovského bojiště, které je chráněno vyhláškou Ministerstva kultury ČR.

PS4 Santon

Toto návrší, jehož původní název je Padělek, bylo v prosinci roku 1805 opevněno francouzským dělostřelectvem pod velením generála Clapareda. Od francouzských vojáků také pochází dnešní název. Opevnění kopce mělo chránit levé křídlo francouzské linie proti obchvatu vojáky ruského generálporučíka Bagrationa, kteří postupovali od Staré pozořické pošty. Odehrály se zde kruté boje. Mezi těžce raněnými byl i francouzský generál Valhubert, který o několik dní později zemřel v Brně. Na opevnění byl použit i stavební materiál z původní kaple Panny Marie Sněžné, která byla obnovena v roce 1832. Repliku francouzského kanónu typu Gribeauval zde ctitelé vojenské historie umístili v roce 1988. Ze Santonu je vidět Žuráň, Pratecké návrší, jižní výběžky Drahanské vrchoviny, Ždánický les i brněnské sídliště. V blízkém okolí vidíme olomouckou silnici, motorest Rohlenka, Kosmákův kříž, pomník generála Valhuberta (odhalený v roce 2000) a obec Tvarožná. Na poli mezi kopcem a příjezdovou silnicí od Brna se každoročně ve výročí bitvy pořádá stylizovaná rekonstrukce bitvy s hojnou účastí veřejnosti. Vrchol kopce je zařazen do seznamu chráněných přírodních památek okresu Brno – venkov pro výskyt teplomilné stepní květeny. K Santonu se váže několik zajímavých pověstí.

PS5 Tvarožná – Blažovice

Prostor, ve kterém došlo k prudkým střetům jednotek francouzské a rusko-rakouské lehké a těžké kavalerie. Jižně od křižovatky bojovalo v době od 9 do 11 hodin v několika vlnách 20 tisíc jezdců. Zde se zejména proslavil svým jezdeckým a bojovým uměním Napoleonův švagr Joachim Murat. Rovnocenným partnerem mu byl velitel rakouské jízdy podmaršálek Jan Josef z Liechtensteina, majitel rozsáhlého panství na jižní Moravě i nedalekého pozořického panství.

Na francouzské straně bojovaly:

• severně od olomoucké silnice Suchetova a d’Hautpaulova divize pod velením maršála Lannese
• jižně od olomoucké silnice divize Beaumont, Caffarelli, Kellermann, Nansouty a Walther pod velením maršála Murata.

Na spojenecké straně:

• severně od olomoucké silnice ruské jednotky pod velením generála Bagrationa
• jižně od olomoucké silnice rakouské jednotky pod velením knížete Liechtensteina.

PS6 Blažovice – Jiříkovice

Jižně od tohoto pozorovacího místa se v noci před bitvou soustředili francouzští vojáci z divizí generálů Saint Hilaire a Vandamme pod velením maršála Soulta a maršála Bernadotta. Zde ukryty v husté mlze zahájily tyto jednotky asi o půl deváté rozhodující úder na Pratecké návrší a Staré vinohrady. Historikové jej později nazvali „Napoleonův lví skok“. Byl veden přes obec Prace, která byla silně poškozena. Padly zde stovky vojáků z obou stran. Francouzskému císaři se tak podařilo po čtyřhodinové bitvě naplnit záměr o rozdělení spojenecké linie na dvě části a získání rozhodující převahy ve druhé fázi bitvy. Pověst říká, že voda v potoce Romza, který teče z Blažovic do Jiříkovic, byla doruda zbarvena krví mrtvých a raněných vojáků.

PS7 Staré vinohrady

Návrší Staré vinohrady (296 m.n.m.) je ve střední části bojiště. Vrchní velitel spojenců generál Kutuzov si ho zvolil za svoje velitelské stanoviště. Bylo 2. prosince 1805. Od 8. hodiny ranní odtud v doprovodu rakouského císaře Františka a ruského cara Alexandra sledoval pohyb francouzských jednotek a sestup svých vojáků směrem k Sokolnicím dle plánu rakouského generála Franze von Weyrothera. Na návrší zbyly pouze divize generála Miloradoviče a rakouské jednotky generála Kolowrata. V mlhou zakrytém údolí mezi Jiříkovicemi a Ponětovicemi stály Soultovy a Bernadottovy divize. Napoleonovi na Žuráni vyšlo v 8 hodin „slavkovské slunce“. Byl výroční den jeho korunovace. V 8.30 dal pokyn k útoku. Jednotky se daly do pohybu. Rozpoutal se čtyřhodinový krvavý boj. Spojenci povolali i záložní carskou gardu pod velením carova bratra Konstantina Pavloviče. Bojovala garda proti gardě. Císařské gardě velel sám Napoleon a vítězně tak završil „lví skok“. Před polednem již měli Francouzi zřejmou převahu. Car, císař i generál Kutuzov opouštěli bojiště. Napoleon s doprovodem se ze Žuráně přemístil přes Staré vinohrady a Pratecký kopec ke kapli sv. Antonína nad Újezdem, odkud sledoval ústup spojenců u Žatčanského a Měnínského rybníka, ztížený palbou francouzských děl. Bitva byla definitivně rozhodnuta.

PS8 Křenovice (cyklostezka č.5097)

Obec Křenovice se nachází na východním okraji bojiště. V ranních hodinách tudy projeli spojenečtí monarchové ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. a krátce před polednem tudy i prchali z bojiště. Severně a západně od obce operovala v poledních hodinách elitní carská garda pod velením carova bratra Konstantina Pavloviče. Obec však proslula v bitvě především tím, že se zde v noci před bitvou ve Spáčilově statku (velitelství spojenců) zrodil tzv. „Weyrotherův plán“. Tento taktický záměr spojenců zamýšlel obklíčení francouzské armády obchvatem jižního a severního křídla a následného zničení v prostoru Slatiny. Tento záměr však císař Napoleon I. zlikvidoval nenadálým útokem Francouzů na oslabený střed spojenců. V Panském dvoře byli před bitvou ubytováni rakouští vojáci a ve Spáčilově statku měl před bitvou hlavní stan M. I. Kutuzov. Před domem je umístěna pamětní deska, připomínající tuto událost. Nad Křenovicemi na kopci zvaném Zlatá hora je jeden z mnoha hromadných hrobů této bitvy.

PS9 Zbýšov

Přes obec Zbýšov a okolí prošel před bitvou od Slavkova sbor generála Langerona, který zaujal pozice na Prateckém kopci. Jezdecký sbor generála Liechtensteina přijel k obci ze Slavkova a večer se utábořil na sever od obce směrem k Praci a Křenovicím. 2. prosince 1805 mezi 11. a 12. hodinou opouštěly ruské a rakouské prapory Pratecké návrší pod ochranou jízdy generála Liechtensteina a dělostřeleckých baterií setníka Zocchiho. Vojáci ustupovali přes Zbýšov, Šaratice a Křenovice ke Slavkovu. Bitvu připomínají dvě památky. Kaple Sedmibolestné Panny Marie na návsi má ve dvou rozích zazděné koule z bitvy. Severovýchodně od obce stojí kříž, vybudovaný údajně nad hrobem padlých v bitvě. Kosti padlých byly později převezeny na Krchůvek u Křenovic a také kříž už nestojí na původní místě.

PS11 Sokolnice – Prace – Újezd u Brna

Území tzv. „jižního křídla“. V Sokolnicích a Telnici vlastně začala 2. prosince 1805 v časných ranních hodinách bitva. Spojenecké jednotky generála Dochturova, Langerona a Przybyszewského útočily na pravé křídlo francouzské linie. Střídající se vzájemné útoky rozhodl nástup Davoutových jednotek od Rajhradu a Rebešovic v 9 hodin. Rozvinuly zde předem nacvičenou tzv. pružnou obranu. Tím byl znemožněn průlom a obchvat spojenců. Druhým zvratem ve prospěch Francouzů byl postup jednotek do zad spojenců po dobytí Prateckého návrší. To bylo po 12. hodině. Závěrečná fáze porážky spojenců se udála mezi 15. a 16. hodinou.

PS12 Újezd – Kaple sv. Antonína

Doplněno dodatečně – hrazeno přímo Újezdem

PS13 Žatčany – Újezd – Sokolnice

Severozápadně od tohoto stanoviště a severně od Žatčanského rybníka bojovaly od ranních hodin jednotky generálů Dochturova a Langerona proti francouzským divizím Legranda, Bourciera a Frianta. V průběhu dopoledne obsazovaly obě bojující strany pozice v obcích Sokolnice a Telnice. Pružná obrana Francouzů znemožnila obchvat nebo průlom spojenců na tomto křídle. Po poledni, poté, co Francouzi získali Pratecké návrší, vpadli spojencům do zad a obkličovali je mezi Žatčanami, Újezdem, Sokolnicemi a Telnicí, unikla část vojsk po hrázi mezi Žatčanským a Měnínským rybníkem. V tomto prostoru byla bitva ukončena a spojenecká armáda ustupovala směrem na Slavkov a Hodonín.

PS14 Žatčany (cyklostezka č. 5062)

Tudy v závěru bitvy ustupovaly zbytky spojeneckých, převážně ruských jednotek generála Dochturova. Jejich ústup byl provázen střelbou francouzských děl od kaple sv. Antonína nad Újezdem na zamrzlý Žatčanský a Měnínský rybník. Palba a těžký terén znesnadňovaly pohyb jednotek a způsobily, že několik vojáků, koní a děl skončilo ve studené vodě a bahně u hráze mezi oběma rybníky. Ústup údolím říčky Litavy zajišťovaly mezi Rychmanovem a Žatčanami jednotky hraničářů pod velením rakouského generála Kienmayera s plukem rakouských husarů pod velením generála Nostice. Znemožňovaly tak napadení ustupujících francouzskými jednotkami generála Vandamma. Tuto fázi bitvy silně zveličila francouzská propaganda vyčíslením stovek mrtvých a utonulých. Průzkum rybníků po bitvě tyto údaje vyvrátil.

PS15 Boží Muka – Telnice – Sokolnice (cyklostezka č. 5064)

Boží muka na severní straně obce Telnice v místní části „Na lopatě“. V tomto prostoru již v časných ranních hodinách probíhaly těžké boje mezi rakouskými husary rytmistra Lažanského a francouzskými tirailleury. Střídavé úspěchy různých jednotek obou bojujících stran pokračovaly ještě celé dopoledne. Císař Napoleon odhadl úmysl spojenců obejít levým křídlem francouzské pravé křídlo. Zde byli v závěru bitvy obklíčeni spojenečtí vojáci francouzskými jezdeckými divizemi a donuceni k ústupu. Tato památka je stejně jako mnohé další označena jako místo hromadného šachtového hrobu obětí bitvy.

PS16 Sokolnice – Telnice

Území u silnice Sokolnice-Telnice nedaleko železničního podjezdu na jihozápadní hranici bojiště bylo hrotem jižního křídla francouzské armády. Chránil ho tok Zlatého potoka. Maršál Davout sem přivedl svoje jednotky, které přímo z pochodu úspěšně zasáhly do bitvy. Na přímý příkaz císaře Napoleona zajišťovaly „pružnou obranu“, znemožňující průlom i obchvat francouzských pozic. Výrazně se tak podílely na celkovém vítězství. Zde u Zlatého potoka bojovaly francouzská jízdní divize Bourcierova a pěší Legrandova divize se spojeneckými jednotkami rakouského podmaršálka Kienmayera a ruských generálů Dochturova a Langerona.

PS17 Sokolnice (cyklostezka č. 5063)

Sokolnice s hlavními opěrnými body zámeckou sýpkou, zámkem a bažantnicí byly středem obrany jižního křídla francouzské armády. Sem byly vrženy hlavní síly spojenců. Na francouzské straně bojovaly Legrandova a Friantova divize a na spojenecké straně I., II. a III. kolona pod velením generála Dochturova a generálů Langerona a Przybyszewského. Po bitvě byla sýpka, monumentální barokní užitková stavba, vězením pro 400 Rusů a v polích za ní pohřbili poddaní padlé do šachtových hrobů. Další údajný hrob označuje smírčí kříž v ulici pod kopcem Stráž, několikrát ovšem přesunutý. Na obvodové zdi bažantnice u okresní silnice do Kobylnic označuje pět značek v podobě křížů stanoviště pěti francouzských děl.

PS18 Kobylnice (cyklostezka č. 5063)

Kobylnice jsou obcí uprostřed západní hranice bojiště. V roce 1805 měly několik stavení. Vojska se zde i v okolí neustále přesunovala hlavně v návaznosti na dramatický vývoj u obce Prace a v bojích o sokolnický zámek. Při útoku na Pratecké návrší, vedeném maršálem Soultem, chránila u Kobylnic brigáda generála Levasseura pravý bok Saint-Hilairově divizi. Odpoledne bojovala Durocova granátnická divize částí u bažantnice a větší částí u Kobylnic proti vojskům generála Przybyszewského. V závěru bitvy uvolněné divize Saint-Hilairova, Vandammova a garda odbočily na jihozápad na Pratecký kopec a sevřely Buxhöwdenovy jednotky do kruhu, který uzavřela na severu u Kobylnic granátnická divize. Mezi 15. a 16. hodinou se snažil Przybyszewski prorazit na sever ke Kobylnicím a narazil na hlavní síly granátnické divize. Byl zatlačen zpět a jihovýchodně od obce Dvorska obklíčen.

PS19 Mohyla míru – jih

Z tohoto bodu nad serpentinami silnice stoupající od Sokolnic a Telnice, dobře přehlédneme jižní část slavkovského bojiště. Tudy projel 2. prosince 1805 asi ve 14 hodin císař Napoleon se svým doprovodem k nedaleké kapli sv. Antonína nad Újezdem. Odtud sledoval dramatický závěr bitvy a neuspořádaný ústup spojenců, pronásledovaných střelbou francouzských děl, po hrázi mezi Žatčanským a Měnínským rybníkem směrem k Újezdu, Sternovu a Rychmanovu. Po bitvě sestoupil do údolí k projížďce po bojišti, kde ho provázeli mrtví a nářek raněných.

PS20 Mohyla míru

Pratecké návrší (324 m.n.m.) s Mohylou míru je nejvyšším bodem bojiště. V roce 1805 nebylo zalesněno a umožňovalo přehlédnout velkou část tehdejšího bojiště. Na počátku bitvy zde byli i rakouský císař František a ruský car Alexandr. Bylo obsazeno vojáky brigády Kamenského I. a divize Kolowrat. Dobyly ho francouzské jednotky divize Saint-Hilaire, brigády Thiébault, Varé a Levasseur v 11 hodin dopoledne. Při obraně se vyznamenal mj. rakouský generál Jirčik se svými vojáky. Byl zde těžce raněn a na následky zranění zemřel. Na návrší byla z iniciativy katolického kněze P. Aloise Slováka a z jeho popudu založeného Komitétu postavena dle návrhu pražského architekta Fanty secesní Mohyla míru. To bylo v roce 1912. Později ji doplnila budova muzea. Mohyla míru je symbolem kraje a připomínkou dávné události. Zdůrazňuje smíření národů a je věčnou připomínkou tisíců obětí těch, kteří přišli zdaleka položit svoje životy na moravské pole. Tento námět zdůrazňuje i pietní akt, konaný zde každoročně při výročí bitvy.

PS21 Ponětovice – Prace

Severovýchodně od tohoto stanoviště ve směru Žuráň -Staré Vinohrady byly v noci z 1. na 2. prosince soustředěny z Napoleonova rozkazu úderné jednotky takzvaného „lvího skoku“. Bylo to mezi obcemi Jiříkovice, Ponětovice a Blažovice. Ukryty hustou mlhou zde stály divize Saint Hilaire, Vandamme, Rivaud, Drouet a Duroc. První dvě divize tvořily hrot útočných formací. Jejich zálohu tvořil I. sbor maršála Bernadotta. Odtud, kryty mlhou, ráno zahájily útok na Pratecké návrší a Staré Vinohrady. Tento manévr byl rozhodujícím krokem k celkovému vítězství. Z tohoto stanoviště je dobře přehledný celý střed bojiště.

PS22 Ponětovice

Před bitvou stály na východní straně obce Ponětovice ve výchozí pozici dva řadové pluky generála Thiébaulta z 1. pěší divize generála Saint-Hilaireho ze IV. Soultova armádního sboru. Podél silnice byla do sestavy takzvaného Soultova „lvího skoku“ zařazena granátnická divize pod velením generálů Oudinota a Duroca, která původně patřila k V. sboru maršála Lannese. Území je součástí roviny pod návrším Žuráň a z tohoto místa přehlédneme celý střední úsek bojiště.

PS23 Jiříkovice (cyklostezka č. 5131)

Stanoviště je součástí roviny na úpatí návrší Žuráň nedaleko Napoleonova velitelského postavení na počátku bitvy u Slavkova. Odtud přehlédneme střední a severní část bojiště. Za velitelským stanovištěm byly rozmístěny jednotky císařské gardy, kterým velel maršál Bessieres. Doplňovaly je divize divizních generálů Rivauda a Droueta z I. sboru maršála Bernadotta, s umístěním před Žurání. Jejich levé křídlo překrývalo pravé křídlo před nimi umístěné 1. pěší divize divizního generála Caffarelliho z V. sboru maršála Lannese. Chránili hlavní štáb francouzské armády na Žuráni, odkud byly vydány dispozice pro bitvu 2. prosince. Tyto jednotky bojovaly v poledních hodinách na Starých Vinohradech.

PS24 Jiříkovice – vrchnostenský dvůr (cyklostezka č. 5131)

Obec Jiříkovice byla v roce 1805 rozdělena mezi tři majitele. Byly to šlapanický Dolní dvůr hraběte Braidy, sokolnické dietriechsteinské panství a Klášter sv. Anny v Brně. Většina obyvatel pozbyla střechu nad hlavou už v podvečer bitvy. Napoleon obhlížel postavení svých vojsk a ve tmě klopýtl o kořen stromu nebo o nohu spícího vojáka. Někdo zapálil věchet slámy, aby posvítil císaři na cestu. Přidávali se další. Provolávali slávu císaři a zvedali hořící slámu na šavlích i puškách. Císaři to zprvu nebylo milé, ale potom se usmál. Tomuto osvětlení padly za oběť mnohé střechy v Jiříkovicích. Ukrytí obyvatelé smutně pozorovali, jak z jejich domů mizí v chladné noci přičiněním vojáků Vandammovy divize došky, krovy, vrata a ploty. Tato událost vstoupila do historie jako „Jiříkovické ohně“. Na počátku bitvy byla do Jiříkovic přesunuta ambulance francouzské divize. Byla umístěna v hospodářských objektech panského dvora. Vyhledávání padlých bylo ukončeno 10. prosince. O činnosti ambulance se dochoval zápis neznámého francouzského důstojníka zdravotní služby. Kromě neznámých vojáků zde byli pochováni i plukovník Lacon, major Kuna a kapitán Heudelin z 16. pluku jízdních myslivců. V několika hodinách obdrželo pomoc více než 8 důstojníků a 62 vojáků obou bojujících stran. Jako místo hromadného hrobu se uvádí kříž u cesty do Tvarožné. Zde byl před výročím v roce 2000 odhalen pomník „Na památku obětem z válečných let 1805 a 1809 a poutníku míru Norbertu Brassinnovi z belgického Waterloo“.

PS25 Holubice

V severní části slavkovského bojiště u obcí Holubice a Kruh se odehrály těžké boje. Tisíc jezdců z Bagrationova sboru zaútočilo kolem osmé hodiny proti nepřátelské francouzské lehké jízdě, která se snažila útok zmírnit. Hromadnou salvou doslova srazila první útočící vlnu hulánů. Přes tři sta koní kleslo na zem, ostatní přes ně klopýtali a shazovali své jezdce. Francouzská lehká jízda se za hradbou pěchoty opět sešikovala a zahájila protiútok. Ruský útok se změnil v ústup. Zdivočelí koně se nedali zastavit a velká část jich zapadla do hlubokého úvozu u Kruhu a Holubic. Neústupnost rakouské jízdy podmaršálka Liechtensteina pomohla Bagrationovi zkonsolidovat své síly a fronta se ustálila na čáře Holubice-Kruh-Pozořice. Francouzská vojska pod velením maršálů Murata a Lannese, posílená v 11 hodin Rivaudovou 1. pěší divizí od I. Bernadottova sboru, stále útočila. Tlak na oslabené levé křídlo Bagrationova sboru donutil Rusy k ústupu. Tak se Bagration postupně stahoval na císařskou silnici k Rousínovu. Tento ústup kryly z návrší mezi Starou poštou a Kovalovicemi dvě rakouské baterie majora Frierenbergera, který za tento hrdinský čin obdržel Rytířský kříž vojenského řádu Marie Terezie. Od roku 1995 je u silnice na Rousínov nad křižovatkou Kovalovice-Velešovice umístěn pomník, připomínající tuto epizodu.

PS26 Stará pošta

Budovy Staré pozořické pošty na severovýchodním okraji bojiště leží u státní silnice na polovině cesty mezi Brnem a Vyškovem. Zachovaly se téměř v původní podobě. Dědičná poštovní stanice rakouské pošty zde byla zřízena v roce 1785. V objektu se vystřídaly velitelské štáby obou bojujících stran. 28. listopadu se zde, v hlavním stanu maršála Murata, sešel francouzský císař Napoleon se svými maršály Berthierem, Soultem a Lannesem. Z této porady vzešlo rozhodnutí o rozmístění vojsk 2.12.1805. Před bitvou na postupu od Olomouce obsadili poštu Rusové se svým velitelem generálporučíkem Bagrationem. Odtud Rusové 2.12.1805 ráno vyrazili k pokusu o obchvat levého křídla Francouzů s hlavním bodem na kopci Santon. Po bitvě se zde sešel Napoleon s vyslancem rakouského císaře Františka knížetem Liechtensteinem, shodou okolností majitelem pozořického panství, ke kterému Stará pošta patřila. Zde sjednali schůzku u Spáleného mlýna, která předcházela mírovým jednáním. Ze Staré pošty odjel Napoleon na slavkovský zámek, kde formuloval hlavní dokumenty vítězné strany. Nedaleko Staré pozořické pošty se nachází pomník rakouské dělostřelecké baterie majora Frierenbergera, který dělostřeleckou palbou podporoval spořádaný ústup Rusů pod Bagrationovým velením.

PS27 Pozořice

Do Pozořic, centra liechtensteinského panství se zámkem, dvorem, palírnou, pivovarem a bednárnou, přišli Francouzi 19. listopadu. Na faře u faráře Mikuláše Kvapila přenocoval generál Milhaud s 15 vojáky. Po jeho odchodu přišel generální adjutant Fontaine s doprovodem a zdržel se až do 29. listopadu 1805. Po bitvě vítězové plenili a zle to odneslo nejen farářovo hospodářství, ale i panský dvůr a selské usedlosti. Údajný hromadný hrob je u bývalé cihelny a v trati „Dvoje“. Průběh událostí v roce 1805 je popsán ve farní kronice a v „Kronice městečka Pozořice“.

PS28 Holubice – bývalý mlýn

Části jízdních ruských pluků generálů Essena II a Uvarova pod velením podmaršálka Liechtensteina v mlze postupovaly od Křenovic podél potoka Rakovec k Holubicím. Zde u Staré valchy, v těžkém rozbahněném terénu, se setkaly s carskou gardou, která dorazila ze Slavkova přes Křenovice. Velitel carské gardy velkokníže Konstantin Pavlovič zde rozmístil vojska do dvou linií, pěchotu vpředu a jízdní vojska vzadu. Tím vytvořil záchytnou linii pro postupující francouzské vojsko. Tato záchytná linie zastavila francouzskou brigádu generála Caffarelliho postupující od Holubic. Starou valchu (mlýn) spolu s kozáky zachycuje ve své grafice brněnský rodák, malíř a medailér Karel Zeman.

PS29 Slavkov u Brna (cyklostezka č. 5097)

Slavkov-Austerlitz, poněmčené jméno malého moravského města se na konci roku 1805 rozletělo po celém světě. Stalo se symbolem upevnění nadvlády Francie nad Evropou i výrazem porážky protinapoleonské koalice. Dočasně skončily válečné hrůzy. Výraznou historickou úlohu připisujeme i slavkovskému baroknímu zámku, postavenému dle návrhu italského architekta Domenica Martinelliho. Šlechtický rod Kouniců, který zámek vlastnil, se výraznou měrou podílel po mnoho let na utváření zahraniční politiky Rakouska. Před bitvou pobýval na zámku ruský car Alexandr I. a rakouský císař František I. Po bitvě si jej za své dočasné sídlo zvolil francouzský císař Napoleon. V sále, který je dnes nazýván historickým, bylo 6. prosince podepsáno příměří mezi Francií a Rakouskem a z balkónu zámku přednesl Napoleon provolání ke svým jednotkám. Nejznámější je závěr provolání „Řeknete-li, bojoval jsem u Slavkova, pak Vám každý odpoví – To je hrdina“. Mírová smlouva s krutými podmínkami pro poraženou stranu byla uzavřena 26. prosince 1805 v Bratislavě.