Římsko-německý císař, nejstarší syn císaře Leopolda II. a Marie Ludoviky Bourbonsko-španělské. Narodil se 12. 2. 1768 ve Florencii, zemřel 2. 3. 1835 ve Vídni, pohřben je v Kapucínské kryptě ve Vídni. Jeho panovnická hesla byla: Justitia regnorum fundamentum – Spravedlnost je základem království a Lege et fide – Zákonem a vírou.František byl vychováván nejdříve na otcovském dvoře ve Florencii. Roku 1784, v šestnácti letech, odešel do Vídně, kde se ho ujal jeho strýc císař Josef II. Ten se jako jeden z nejpřísnějších Františkových kritiků pokoušel napravit mnohé charakterové vady svého synovce, zejména jeho bezcitnost, coz se mu díky promyšlenému výchovnému plánu a vhodným učitelům i zčásti podařilo, i kdyz v některých ohledech se synovcova nespolehlivost a zatvrzelost ještě posílily. František měl bezesporu zdravou inteligenci, chyběla mu však silná vůle a státnická tvořivost. Zajímal se o knihy (polozil např. základ “rodinné fideikomisní knihovy”), rád cestoval a sbíral portréty. Byl rodinného založení, svým dětem a vnukům se věnoval, kdykoli to jen bylo možné. Zálibu v botanice a v hudbě po něm zdědil nejstarší syn, pozdější císař Ferdinand, zvaný Dobrotivý.
Josef II. Františkovi vyhledal i první manželku: Alzbětu Vilemínu Württemberskou, která roku 1790 po dvouletém manželství zemřela v šestinedělí. Půl roku nato se František oženil se svou sestřenicí Marií Terezou, princeznou obou Sicílií, která mu za sedmnáct let porodila dvanáct dětí a zemřela roku 1807 při posledním porodu.
Po smrti Josefa II. řídil František státní zálezitosti jen do té doby, než přicestoval jeho otec z Florencie a po otcově předčasné smrti 1. března 1792 nastoupil na trůn jako František II. Dne 6. června 1792 byl v Budíně korunován králem uherským. Uz 5. července došlo pod tlakem revolučních nálad v Pařízi k jeho rychlé a jednomyslné volbě německým císařem a devět dní nato bez velkých ceremonií k poslední císařské korunovaci ve Frankfurtu. Dne 9. srpna 1792 byl pak císař František korunován českým králem.Bezprostředně po Františkově nástupu na trůn vyhlásila Francie Prusku a Rakousku válku. Začala tak první, pět let trvající koaliční válka, jejíhož cíle – osvobození uvězněného královského páru – Rakousko nedosáhlo. V prvních letech Františkovy vlády měla jednoznačně přednost zahraniční politika: zatímco při druhém dělení Polska bylo Rakousko pominuto, při třetím roku 1795 se císař zmocnil nejen Krakovska, ale i širokého pruhu území nazývaného Západní Halič. Roku 1797 musel uzavřít mír s Francií v Campo Formio, jímz se musel vzdát Lombardie a Nizozemí a postoupil Breisgau vévodovi z Modeny. Rakousko sice získalo Benátsko, to však zmenšení císařské moci nemohlo vyrovnat. František, pronásledovaný celý zivot silným komplexem méněcennosti, se snažil svědomitostí a pílí při vyřizování akt upevnit své postavení patriarchálního vládce, coz však začasté vedlo ke zdlouhavým průtahům ve všech vládních zálezitostech.
Roku 1794 bylo ve Vídni odhaleno “jakobínské spiknutí” , coz císaři poskytlo záminku, aby nařídil zostřená policejní opatření, zejména omezení svobody, tisku a spolkové svobody. Nová válka, kterou Francie vyhlásila Rakousku roku 1799, přinesla první kontakty s Napoleonem Bonapartem, který se nyní stal konzulem. Porážka u Marenga roku 1800 a další neúspěchy císařských armád vedly k lunévillskému míru roku 1801, který stanovil, ze se poražené jednotky musí vrátit do rakouských dědičných zemí.
Usnesení říšského výboru z roku 1803, které směřovalo k rozsáhlé sekularizaci v říši a znamenalo vznik protestantské většiny ve sboru kurfiřtů, se sice po císařském protestu nerealizovalo, František však musel přijmout značné změny území a především značný pokles svého vlivu v říši. Kdyz byl Napoleon 18. května 1804 prohlášen dědičným císařem Francouzů a pak se 2. prosince téhož roku sám korunoval císařem, přijal František 11. srpna titul rakouského císaře jako František I. Korunovace se nekonala, z habsburských dědičných zemí bylo vytvořeno dědičné Rakouské císařství. K tomu přistupovaly ještě Království české a uherské, přičemž dědičné země spolu s Čechami náležely ještě k říši a zároveň k novému císařství.Po uzavření obranného spolku s Ruskem, který měl za následek, ze arcivévoda Karel jako předseda Dvorní válečné rady a jako reformátor armády odstoupil, došlo ještě k vytvoření dalšího spolku s Anglií a Švédskem a po francouzském vyhlášení války Rakousku ke třetí koaliční válce v letech 1805-1807. Už v prvním roce války obsadili Francouzi bez boje Vídeň a 2. prosince 1805 dosáhl Napoleon rozhodného vítězství v “bitvě tří císařů” u Slavkova. Bratislavským mírem musel František odstoupit vítězi mimo jiné Benátsko, Dalmácii, Tyrolsko a Vorarlberg. Nato povolal Karla znovu do čela řízení armády.
Když byl založen Rýnský spolek, což bylo spojeno s podmínkou, že jeho členové vystoupí ze svazku říše, viděl v tom císař konec “svaté říše římské národa německého” a rozhodl se 6. srpna 1806 složit císařskou korunu, prohlásit císařství za zaniklé a říši za rozpuštěnu.
Na svém vlastním státním území zavedl František roku 1803 ve všech německých, polských, českých a italských zemích nový trestní zákoník, roku 1811 následoval všeobecný občanský zákoník. Zároveň ovšem František zrušil i četné reformy svého strýce Josefa II., jemuž dal nicméně před dvorní knihovnou postavit pomník. Byly znovu zřízeny biskupské semináře. Univerzity v Innsbrucku, Štýrském Hradci a Olomouci, změněné na lycea, dostaly zpátky svůj starý statut (univerzita v Olomouci dokonce dostala název Universitas Franciscea). Protestanti dostali ve Vídni vlastní fakultu, v Mariabrunnu byla založena lesnická škola, v Praze vysoké učení technické a ve Vídni roku 1815 Polytechnický institut. V Uhrách, na Moravě a v Čechách byla vybudována velká muzea. První Dunajská paroplavební společnost, založená roku 1829, přispěla k rozvoji obchodu stejně jako koněspřezná dráha z Lince do Českých Budějovic (1832), jíž v Rakousku začalo století zeleznic. Zásluhy občanů měly být odměňovány dvěma novými řády: Leopoldovým řádem a Řádem železné koruny.
Roku 1807 musel František i smluvně uznat politické a teritoriální změny zavedené Napoleonem.
Roku 1809 vyhlásilo Rakousko Francii válku, jakkoli nová organizace armády, kterou zahájil arcivévoda Karel, ještě zdaleka nebyla ukončena. František nicméně doufal v lidové povstání v Tyrolsku, kterým by se posílila rakouská bojová síla. Napoleon obsadil v květnu znovu Vídeň, ale v témže měsíci utrpěl u Aspern svoji první porázku v otevřené bitvě. Vzhledem k velkému vyčerpání armády nedokázalo Rakousko tohoto vítězství využit a i bojové akce v Tyrolsku vedené Andreasem Hoferem se totálně zhroutily, jakmile odtáhly císařské oddíly. Schönbrunnským mírem musel František akceptovat vysoké válečné odškodnění, zmenšit armádu a mimo jiné odstoupit Západní Halič, Kraňsko, Istrii, Terst, Gorici a znovu severní Tyrolsko a Vorarlbersko.
Roku 1809 pověřil panovník vedením zahraniční politiky knížete Metternicha. Jedním z Metternichových prvních činů bylo roku 1810 provdání nejstarší císařovy dcery arcivévodkyně Marie Louisy za francouzského císaře. Proti svatbě se ostře stavěla nejen nevlastní matka nevěsty Marie Ludovika Modenská-d‘ Este, s níž se František roku 1808 oženil jako se svou třetí manzelkou, ale i mnozí jiní členové císařského domu. Díky politice svého ministra zahraničí se císaři podařilo přestát bez větších ztrát podíl na Napoleonově tažení proti Rusku roku 1812 a o rok později (v tajném spolku s Pruskem, Ruskem a Anglií) vyhlásit Francii znovu válku. V bitvě národů u Lipska roku 1813 spojenci zvítězili, Napoleon se roku 1814 vzdal trůnu a odešel do exilu na ostrov Elbu. Prvním pařížským mírem bylo území Francie omezeno hranicemi z roku 1792 a František dostal mimo jiné zpátky Tyrolsko, Vorarlbersko a Salcburk.
Na podzim 1814 mohl František ve svém sídelním městě uvítat jako hostitel zástupce téměř dvou set států, měst a panství při zahájení Vídeňského kongresu. Toto devět měsíců trvající zasedání mělo vypracovat nové uspořádání Evropy. Náklady byly obrovské, mimoto se finanční situace Rakouska od zavedení bankovek v roce 1811, které v podstatě znamenalo státní bankrot, ještě nijak zvlášť nezlepšila. Během jednání kongresu Napoleon Elbu opustil, prohrál 18. června 1815 bitvu u Waterloo a v den, kdy František, car a pruský král uz táhli do Paříze, abdikoval podruhé a byl poslán na ostrov Svatá Helena do vyhnanství. Druhým pařížským mírem byla Francie vrácena do hranic z roku 1790. Císař František uzavřel roku 1815 s carem a pruským králem “Svatou alianci”, k níž se postupně přidali všichni evropští panovníci kromě papeže a sultána. Měla zajišťovat mír a určovat politiku vládců podle principů křesťanského nábozenství.
Sedm měsíců po smrti císařovny Marie Ludoviky se František roku 1816 oženil počtvrté, s Karolinou Augustou Bavorskou.Po napoleonských válkách vstoupilo Rakousko do období klidu a konsolidace. Roku 1816 byl vydán nový finanční plán a zásady pro založení národní banky. Zamýšlené upevnění úvěruschopnosti státu se nicméně protáhlo az do roku 1820. Tato léta – biedermeier a doba předbřeznová – přinesla další rozmach obchodu. Průmysl se rozvíjel jako nikdy předtím. I duševní život se navzdory cenzurním opatřením vymanil ze stagnace.
Císařovým záměrům plně odpovídal konzervativní státní mechanismus. Revoluce ve Španělsku, Portugalsku a v Neapolsko-sicilském království vystupňovaly mocnářův strach, že by k něčemu podobnému mohlo dojít i v Rakouském císařství. Roku 1821 František I. jmenoval Metternicha rodovým, dvorním a státním kancléřem s neomezenými pravomocemi. Už předtím, roku 1819, byl karlovarskou konferencí zaveden zostřený dozor nad studenty a cenzura tisku.
Roku 1830 dal František korunovat svého nejstaršího syna arcivévodu Ferdinanda uherským králem, ačkoli pochyboval o tom, že by byl schopen stát se následníkem trůnu. Teprve Metternich jej argumenty o principu legality nakonec přesvědčil. František zemřel na zápal plic v 67 letech. Jeho syn mu dal roku 1846 na vnitřním dvoře vídeňského hradu postavit pomník. Na pomníku, jehoz autorem je milánský sochař Pompeo Marchesi, je vytesána věta z císařovy závěti: „Amorem meum populis meis – Má láska patří mým národům“.
Literatura o životě císaře Františka II./I.:
WERNER, Karl, Kaiser Franz vom Antritte seiner Regierung bis nach dem Frieden von Lunéville, 1792-1803. Wien 1866.
MAYNERT, Hermann, Kaiser Franz I. Wien 1866.
WOLFSGRUEBER, Coelestin, Franz I., Kaiser von Oesterreich. Wien 1899.
BIBL, Viktor, Kaiser Franz, der letzte roemisch-deutsche Kaiser. Leipzig-Wien 1938.
TRISTSCH, Walter, Metternich und sein Monarch. Darmstadt 1952.
LANGSAM, Walter, Franz der Gute. Die Jugend eines Kaisers. Wien 1954.