Jenže v minulém roce jsem v otázkách dvousetletého výročí bitvy i tahanic kolem ní psal na několik míst hejtmanem počínaje a místními radními konče; kromě ohlasu pár sympatizantů a dvouřádkového dopisu pana hejtmana, že mi děkuje, to mělo stejný výsledek jako onen pověstný hrách na stěnu házený. Odnikud se mi nedoneslo, natož aby mi bylo oficiálně adresáty sděleno, zda se cokoliv stalo. Takže už není proč psát úřadům, ježto nemají ze zákona povinnost odpovídat, a kdo nechce, toho přinutit nelze, nemáte-li na to kompetenci (a přečasto dokonce, i když ji máte…)! Zbývá tedy psát vám, kamarádů, přátelům, čtenářům tohoto serveru i mých knih, případně i lidem, do nichž se vzápětí poněkud obořím.

Svatby na Mohyle míru, ano či ne, to je oč tu běží! Historikové (např. kolega Pernes) říkají jasné „ne!“, leč ti, kteří spravují res publica, věci veřejné, nevidí na svatbě na Mohyle míru nic závadného.

Zdánlivě není oč se přít, stačí ocitovat např. z práce M. Pojsla „P. Alois Slovák a idea Mohyly míru“ (in: Třetí koaliční válka 1805, její kořeny, její pozadí, Akcent-Projekt Austerlitz 2005, Třebíč 2004, str. 67):

Dovolil jsem si to nejdůležitější tučně zdůraznit.

Další citace (se mnou zdůrazněnou větou) je z periodika „Rovnost – Deník Vyškovska“ z 19. 4. 2006:

„Představitelé Jihomoravského kraje, který je zřizovatelem muzea, prohlásili, že to pro ně není problém. ,Je to kaple, a tak se v ní konají obřady. I dřív se v takových kaplích pohřbívalo a není nic divného, že tam jsou svatby. Nevylučuje se to,‘ řekl vedoucí krajského odboru kultury a památkové péče Tomáš Drobný.“

Buď státní úředník, který má Mohylu míru v kompetenci, naprosto neví, jaká je idea Mohyly míru, a pak (což by mě nikterak nepřekvapilo) vyslovil zcela nekompetentní názor. V tom případě se provinil minimálně ignorancí. Jistě, je to kaple, jenže vybudovaná se záměrem a cílem k uctění památky mrtvých. A navíc je pod ní ossarium, tedy česky kostnice.

Nebo onu ideu zná, a pak bezostyšně, s arogancí hodnou aparátčíků bývalého režimu, jedná proti veškeré etice, tradicím, morálním zábranám a úctě jak k těm padlým, tak k lidem, kteří dokázali ideu Mohyly míru prosadit i zhmotnit.

Jeho prohřešek, ať vědomý, či nevědomý, má ovšem morbidně zištný nádech. Za peníz (jistě ne malý, neboť ten je podstatou a hlavní příčinou úřednického snažení; tvrdit, že pan úředník chce poskytnout novomanželům a „lidem“ něco hezkého jen tak, z čirého altruismu, se mi jeví víc než komicky) nabízí svatebčanům pro vstup do života něco, co by Francouz nazval Danse macabre a Němec Totentanz. Vědí svatebčané, že se radují (svatba přece je radostná událost…) nad ostatky padlých? Nenapadlo naše (nebo Jihomoravské, já jsem z jiného kraje) zastupitele, že tu předvádějí notně svéráznou interpretaci „Svatební košile“ Karla Jaromíra Erbena?

Už slyším kompetentně nekompetentního státního (případně municipálního) úředníka, jak líbezně praví něco o tom, kterak se novým vstupem do života (to jako svatbou) oslavuje život jako takový, že je to krásné uctění. Předem mu odpovídám: „Hlavně že se na to, soudruhu, díváš ideologicky!“

Určitě jsou svatebčané, jimž se ono místo líbí, aniž by byli nekrofilní, bez poptávky by ostatně nevznikla nabídka; je to přece něco jiného, luxusnějšího, echt hoch! Jistě nejde o pietu jakou je (či byl) zvyk pokládat po svatebním obřadu kytici k hrobům padlých. Takové ctění památky padlých se u nás na rozdíl od Sovětského svazu a jeho nástupnických států nikdy neuchytilo, holt Švejka spíš než Radeckého máme v povaze.

Z výše uvedeného novinového článku ovšem plyne, že s nápadem svateb přišel ředitel Muzea Brněnska Antonín Reček, pravděpodobně ve snaze vylepšit příjmovou stránku rozpočtu dotované a příspěvkové instituce jemu svěřené. Vrchnost mu to dovolila, po rameni za iniciativu poplácala, jen ty hlasy proti od lidí darebných vše pokazily, že se s oddáváním přestalo. Nebo mu to možná i vrchnost (už podruhé to substantivum používám, leč je-li v celé kauze nějaké právo, pak leda feudální) poradila; byl ostatně úřadem do funkce jmenován a v ní je jím i potvrzován. Neslušelo by se ovšem, aby ředitel instituce ctil odkaz jejího zakladatele, v tomto případě pátera Aloise Slováka, a ideu, pro kterou byl objekt, kterému direktoruje, vybudován? Určitě existují i jiné finanční zdroje, k jejichž uchopení by mohlo Muzeum Brněnska přistoupit s podobnou rozhodností jako k veselkám.

Co tedy s tím? Bude platit ono cimrmannovské: „Můžeme protestovat, můžeme se hněvat, to je však to jediné, co zmůžeme…“? Třeba ne (i když jsem převeliký skeptik), třeba by teď nebylo od věci zeptat se, jaký na celou věc mají názor ti krajští úředníci, kteří se ke svému úřadu dostali skrze volby. Případně položit dílčí otázku, ze které strany že to jsou. A podle toho se rozhodnout, zda ji volit. Nebo se rozhodnout, že je budete ignorovat tak, jako oni ignorují vás. Říci jim ono Cambronnovo slovo:

„Merde!“

To je moje rada!

Těch mrtvých pod Mohylou se na radu neptejte, řekli by, že je máte spráskat a vypráskat. Jenže to by vás nabádali k buntu a rebelii poslušného poddaného nedůstojné, právnicky vzato k trestnému činu násilí, útoku na veřejného činitele, ohrožení a lecčemu dalšímu.