Napoleonské dny 2022 v Kučerově | Austerlitz.org

Obec Kučerov, Austerlitz z.s. a Středoevropská napoleonská společnost uspořádají s podporou Jihomoravské kraje u příležitosti 253. výročí narození Napoleona Bonaparta Napoleonské dny 2022, jež proběhnou ve dnech 12.–14. srpna v obci Kučerov. V pátek 12. srpna postaví účastníci dobový stanový tábor nad Kučerovem. V sobotu budou probíhat výcvik a manévry, na které naváže napoleonská bitva a slavnostní přehlídka k oslavě dne „Svatého Napoleona“.

Akce se zúčastní spolky vojenské historie sdružené ve Středoevropské napoleonské společnosti a pozvaní hosté. Program je součástí letošních akcí napoleonského re-enactmentu a pozvánkou na letošní 217. výročí bitvy u Slavkova, Austerlitz 2022, které, doufejme, bude moci po dvouleté covidové přestávce proběhnout bez omezení. Partnery programu jsou společnosti Explosia a.s. a Cairo s.r.o.

Program:

pátek 12. srpna 2022

budování tábora v Kučerově

Sobota 13. srpna 2022

10:00 zahájení programu v táboře

10:00 – 12:00 výcvik a manévry u tábora

15:00 – 16:00 výcvik a program pro děti v prostoru tábora

16:00 – 16:30 bitva v prostoru střelnice

16:30 – 18:00 příprava na přehlídku

18:00 přehlídka na návsi, Svatý Napoleon

Neděle 14. srpna 2022

volný program

Napoleon byl člověk. Ostatně to o sobě sám sebevědomě prohlásil. Když se ho jeho učitel ve vzteku zeptal: „Kdo si myslíte, že jste?“ A jako člověk nebyl dokonalý, a v kombinaci s rostoucí mocí se násobily také problémy, které v důsledku jeho mnohých politik vznikaly na různých místech kontinentu a v různých sférách společnosti. Zřejmě nikdo v moderních dějinách nebyl těmito dějinami, byť na prvním místě díky svým schopnostem a „šťastné hvězdě“, a také díky chybám svých soupeřů, postaven na svém vrcholu do takové pozice. Vítězství v ulicích Paříže v roce 1795, vítězství v Itálii v letech 1796-1797. Vítězství politické v roce 1799, upevněné na bitevním poli u Marenga, především díky schopným a iniciativním podřízeným. U Slavkova v roce 1805 se dostává na vrchol. Poráží Prusko, které mu vyhlásilo válku o necelý rok později. Poráží „definitivně“ Rusko u Friedlandu. Zaplétá se na Pyrenejském poloostrově, poráží znovu Rakousko v roce 1809.

A v tu chvíli přestává být generálem a císařem a stává se Napoleonem Velikým. Do jaké míry si to přál? Do jaké míry se to prostě stalo, protože ve válkách, které mu vyhlásili jiní, drtivě vítězil? Věnuje se čím dál širšímu okruhu otázek správy obrovského území, válka, dříve přirozeně ve středu jeho pozornosti, se stává jedním z mnoha témat. Jeho pozornost se tříští, což se projevuje i ve způsobu, jakým ji vede. Zasahuje, mnohdy necitlivě a bez detailního vhledu, do věcí cizích zemí. Anebo přestává mít štěstí. A jeho protivníci se poučili z chyb minulosti. Únava. Také nelze dost dobře neustále překonávat sám sebe? Unavení jsou i mnozí jeho podřízení, a on jim přestává věřit. Války trvaly příliš dlouho. Nejspíše vše dohromady a k tomu početní převaha nepřítele. Rusko 1812, poslední vzepětí na jaře 1813, a pak již jen beznaděj a ztráty. A ve finále křečovité Waterloo. Po vojenské stránce zoufale nezvládnuté. Jakkoli lze chovat sympatie pro jeho situaci, jakkoli lze chápat jeho touhu se vrátit a obnovit svou moc. Ze strategického pohledu byly jeho šance mizivé.

Charles Etienne Pierre Motte, Première distribution de la Légion d’honneur au camp de Boulogne, le 16 août 1804, par Napoleon Banaparte

Napoleona jako tyrana, diktátora a lidožrouta charakterizovala především propaganda jeho protivníků, zejména Angličanů. Byl snad císař Francouzů „méně demokratickým“ panovníkem než Habsburk, Romanovec či Hohenzollern? Styděli se oni pokračovat v politice „jinými prostředky“? Nestyděli. Neanektovali oni cizí území? Nevnucovali oni lidem své způsoby správy věcí veřejných? Vnucovali. Jeho oslnivá vítězství proti Rakousku, Rusku a Prusku a následné tvrdé mírové podmínky, jež jim diktoval, učinily z těchto mocností „oběti“ Napoleonovy „zvůle“. Jeho drtivé porážky z let 1813, 1814 a 1815 zase umožnily vítězům psát historii. Byť i na tomto poli se jim stal důstojným protivníkem a v mnoha ohledech je dovednými manipulacemi nejen (Michel de Lombarès: Před Slavkovem, po stopách císařova myšlení) při diktování svých pamětí „porazil“ – nešlo však v tu chvíli již o nic většího než jeho osobní reputaci (Bernard Coppens: Waterloo, les mensonges).

Teze, že „Napoleon byl Hitlerem 19. století“, jež tu a tam od některých historiků či novinářů zní, si rozhodně nezaslouží zvláštní pozornost. Je dokonalým příkladem neschopnosti vnímat historické souvislosti. Pár povrchních shodných znaků lze najít i mezi orlem a slepicí, nebo mezi lvem a prasetem. Snad postačí uvědomit si rozdíl mezi umírajícím Napoleonem, který si přál být pohřben „uprostřed francouzského národa, který tolik miloval“, a Hitlerem, který v posledních okamžicích své zrůdné vlády Němce pro jejich „slabost“ zavrhl.

Napoleon v každém případě patří mezi velké postavy dějin. A zaslouží, abychom mu věnovali pozornost. Ostatně, má-li dodnes své „nepřátele“, je i v jejich zájmu jej studovat, poznávat, a svým způsobem i oceňovat jeho kvality, protože lesk vítězství se na prvním místě měří velikostí poraženého protivníka.

Napoleonské dny 2022 na facebooku