Boj bodákem v (nejen) napoleonském re-enactmentu vs naivní očekávání | Austerlitz.org

Když jsme nedávno na svém facebookovém profilu sdíleli fotografii z jedné „mêlée“, bitky, mely, srážky tělo na tělo mezi francouzskou a rakouskou pěchotou během jednoho z výročí bitvy u Slavkova s komentářem, že tyto situace jsou v re-enactmentu problematické, dostalo se nám odpovědi, že kdybychom chtěli, šlo by to udělat realističtější, „podobně jako v jiných obdobích“ a že problémem je, že v řadách napoleonských jednotek jsou „především nešermíři a netrénovaní starší lidé, kteří si nechtějí hrát ani na mrtvé.“ Protože překřikovat se na sociální síti není nejvhodnějším způsobem komunikace, nabízíme ucelenější pohled na problém – a samozřejmě nabízíme prostor pro ucelenější pohledy jiné.

Teze: Bodákové útoky jsou v re-enactmentu problémem. „Bojovat“ nemůžeme. „Poražený“ musí vzít nohy na ramena, aby se střetnutí nezvrhlo v nepřirozeně působící přetlačovanou.

Předně je třeba si vysvětlit situaci nejen napoleonského re-enactmentu, ale snahy oživovat vojenské dějiny v období křesadlových a perkusních pušek opatřených bajonetem, tj. obecně dobu od přelomu 17. a 18. století do druhé poloviny 19. století a k zásadním změnám pěchotní taktiky, které si vynutí nástup modernějších palných zbraní. Jde o období, kdy je pěchota nasazována převážně v mechanicky vedených sevřených formacích. Je početná a její počty rostou, je doplňovaná postupně verbováním dobrovolníků i různými způsoby povinných odvodů, ať již jde o různé milice 18. století, nebo pravidelné armády od konce 18. století.

Musíme si říci, čím je pěchota v re-enactmentu dnes vyzbrojena, kdo ji tvoří, jaké ohledy na bezpečnost je třeba brát, a také, a jde o velmi důležitý prvek – jak vypadal boj bodákem v té či oné době, jak vypadat mohl, podle čeho a jakým způsobem jej armády cvičily, nebo necvičily, a jak často byl a mohl být bodákový útok nasazen ve střetnutí s protivníkem.

Argument zbraní

Jestliže pikenýři starověku nebo třeba třicetileté války i při dnešních rekonstrukcích více či méně dovedně ovládají své dlouhé píky, nelze v jejich přístupu hledat inspiraci pro období, kdy je pěchota jako celek vyzbrojena jednorannými předovkami s bajonetem. Jednak jsou pikenýři vojáky vyzbrojenými jen chladnou zbraní, a tím z definice odkázáni na to, aby v re-enactmentu nastudovali a snažili se co nejvěrněji převést způsob využití předností své zbraně. Jednak pětimetrová píka má co do způsobu použití k pušce s bodákem velmi daleko. Udržet formaci pikenýrů akceschopnou a nasadit píky efektivně proti nepříteli vyžaduje jiné dovednosti, než jaké vyžaduje efektivní nasazení palné zbraně – pušky, a jejího doplňku, bajonetu.

Jestliže je pěchota ve starověku i středověku vyzbrojena převážně kopím, resp. kratší píkou (kterou proti nepříteli většinou nevrhá), způsob boje s takovou zbraní je nepochybně pušce s bodákem mnohem bližším. I zde jsou ovšem dva problémy: opět jde o vojáky, kteří jsou vyzbrojeni jen chladnou zbraní, a tomu odpovídá jejich výcvik i způsob boje, a především je takové kopí v zásadě jen ratištěm s hrotem. Cena kvalitní repliky křesadlové pušky se dnes pohybuje přes 30 tisíc korun. Buďme, prosím, nohama na zemi. Kdo by si nechal omlátit pažbu, hlaveň, objímky či poškodit zámek? A hlavně proč – k tomu se ale dostaneme.

Starší a netrénovaní lidé?

V žádném případě bych si netroufl odhadovat, ve kterém z období je průměrný věk členů spolků či jednotek re-enactmentu nižší nebo vyšší, ale určitě nelze tvrdit, že by v období napoleonském byli lidé z nějakého důvodu starší než v sedmileté válce, ve válce prusko-rakouské, ve válce americké občanské, ale ani třicetileté, jejíž příklad potřebujeme, protože v jejím průběhu, a ještě čas po jejím skončení, se určitá část pěchoty vyzbrojuje a specializuje výhradně na boj chladnou zbraní. Pro zaznamenatelný rozdíl neexistuje žádný objektivní či představitelný důvod. Re-enactmentu jakéhokoli období se věnují, co jim síly stačí, nadšenci (nemáme to slovo příliš rádi) všech věkových kategorií, tělesných proporcí i pohlaví.

Jsou napoleonští re-enactoři netrénovaní? Takové tvrzení musí většinu z nich zlomit v pase. Během každé akce, každého programu se věnujeme výcviku. Výcvik máme za hlavní jednotící prvek. Podklady pro něj jsou jednotně vyložitelné, jeho způsoby, cíle, průběh, intenzita jsou doloženy v pramenech, a o jeho základních zásadách neexistuje, na rozdíl od prakticky všech ostatních prvků vojenského života, diskuse. Leckdo dokonce tvrdí, že v napoleonice se cvičí „příliš“. Nepochopení při pohledu z vnějšku začíná u očekávání, co takový výcvik ve skutečnosti zahrnoval, oč jej lze opřít, a u slova „šermíř“. Protože jestliže voják vyzbrojený jen chladnými zbraněmi musí své zbraně umět ovládat a je k tomu cvičen, voják doby, která zajímá nás, je vyzbrojen primárně zbraní palnou, a boj vede primárně palbou.

Šerm bodákem

Šerm bodákem se ve formálně zaváděných předpisech o výcviku pěchoty objevuje u evropských armád, a tedy poprvé vůbec, až ve 20. letech 19. století. Existují starší texty, které absence výcviku zacházení s bodákem litují (Guibert), a existují na přelomu 18. a 19. století příručky, které určité postupy a řešení nabízejí (Gordon), ale tím to také končí – nabízejí, ale armády je zatím nezavádějí. Absence výcviku boje/šermu bajonetem trvá až do skončení napoleonských válek. Voják se naučí bodák nasadit, sejmout, a umí pušku s bodákem napřímit vpřed, postavit se do střehu, a pochodovat. Vše ostatní je ponecháno na jeho inteligenci, zkušenostech a přirozenosti s tím, že zkušení velitelé mu poradí, aby proti koni kavaleristy vedl své výpady na nozdry zvířete, kterými jej donutí ke vzpínání a shození jezdce. Boj muže proti muži v podmínkách polní srážky beztak neposkytuje prakticky žádný prostor pro jakékoli složitější zacházení se zbraní (jak ostatně plyne z oněch existujících pozdějších příruček), je živelný, využívá všech dostupných prostředků, a na prvním místě efekt masy, efekt energie, efekt psychologický, efekt početní převahy či překvapení. Jde o boj, nikoli o šerm. Minimálně až do 20. a 30. let 19. století, kdy relativně klidnější doba dovoluje progresívním velitelům aplikaci zmíněných příruček. Ale další zdokonalování palné zbraně a jejího výkonu beztak jen dále umenšuje význam chladné zbraně – bajonetu – a kdo na něm z těžko vysvětlitelných důvodů chce trvat jako na rozhodujícím bitevním prostředku – jako Rakušané u Hradce Králové – se zlou se potáže.

My se nechceme zabít

V re-enactmentu si nechceme a nesmíme ublížit. Jakýkoli „boj“ opřený o živelnou přirozenost a uplatňující výše uvedené efekty je zcela vyloučen. Nejen že vojáky nelze při výcviku učit ani výpadům, ani krytům, protože to žádná armáda až do 20. let 19. století nedělá, a nejen že i kdyby chtěl nějaký voják uplatnit efektivní způsoby boje tyčovou zbraní, nenajde protivníka, který si chce svou zbraň od společnosti Pedersoli v hodnotě 1600 eur omlátit. Nejen že omezený čas pro výcvik věnujeme efektivně způsobu zacházení se zbraní takovému, jaký předepisují dobové výcvikové předpisy, a palbě, a manévru v sevřené i volné sestavě. Nadto musíme dbát na bezpečnost. Na největších akcích napoleonského re-enactmentu se „utkává“ tisíc až čtyři tisíce vojáků. Z patnácti, dvaceti i více zemí světa. Nikdo nikomu nikdy nezaručí, s kým konkrétním se v jakém okamžiku na bojišti potkáte či nepotkáte.

Proto platí jednoduchá pravidla, která ostatně vyhovují i faktu, že v rukách vojáci třímají palné zbraně. Na lidi se nemíří. Před střetem jdou hlavně a bajonety vzhůru, a aby se skrumáž nezměnila v neřešitelnou (a časem nebezpečnou) přetlačovanou, je třeba ji co nejrychleji ukončit ústupem/úprkem „poražené“ strany. Totéž platí pro střetnutí s kavalerií. Chce-li kdo vyčítat nejen napoleonskému re-enactmentu, že vojáci „nešermují“ (protože jsou staří, nechtějí padat do bahna a jsou netrénovaní), chce žádat od kavalerie nájezd do pěchotní formace v plném cvalu? Nechce. A obráceně chce snad, aby pěšáci nutili bajonety koně vzpínat se a shazovat jezdce? Nechce.

Kulka je hloupá, bodák je chlapík

Tento populární Suvorovův výrok přispívá k nepochopení role bodáku ve střetnutích pěchoty doby, která nás zajímá. V průběhu 18. století zejména na francouzské straně panovalo přesvědčení, postupně utlumované a přebíjené racionálně uvažujícími důstojníky, že hlavní zbraní pěchoty, zbraní hodnou bojovného a udatného ducha vojákova, a národnímu naturelu, je právě chladná zbraň, bajonet, a že ten přináší rozhodnutí. Mnoha krvavými neúspěchy bylo zaplacené poznání, že tomu tak není. Že ve správné situaci správně vedený bodákový útok může rozhodnout, ale že pěchota může a má na nepřítele působit efektivní palbou, a že palba již má ve většině případů potenciál bodákové útoky zastavit a nepřítele s těžkými ztrátami odrazit.

Bodákové útoky byly účinné, pokud byly dobře připravené a dobře vedené. Vždy však vlastní stranu, i když uspěje, vysilují, a je třeba jimi šetřit pro skutečně vhodné situace, případně jsou nasazovány v zoufalých situacích, kdy není jiného východiska. Bajonet přichází ke slovu v obtížném terénu při nečekaném střetnutí, v zastavěných oblastech, ale jen velmi vzácně v otevřeném poli a proti zformovanému a připravenému nepříteli.

Naivní očekávání

Přijde-li pak někdo, kdo se věnuje období, během kterého ještě nejsou palné zbraně rozšířené, ještě tvoří jen menšinu výzbroje pěchoty, a její podstatná část se věnuje výcviku s chladnou zbraní, případně je historickým šermířem, který dovedně ovládá svůj kord, meč, šavli, ale také kopí, píku, sekeru či palcát, a pohlédne-li na napoleonského fyzilíra třímajícího křesadlovou pušku s bodákem, možná od něj očekává základní míru připravenosti a ochotu boj se svou chladnou zbraní předvádět. Věnujme se každý své věci podle svých realistických možností. S jednorannou předovkou opatřenou bodákem se na větších akcích nikdo do bodákových soubojů s nějakou choreografií nepouští ani v obdobích, kdy již příručky pro výcvik šermu bodákem existují a armády podle nich cvičí. V takových obdobích je jistě takový výcvik zcela na místě – představa, že se takto s výpady a kryty střetnou desítky či stovky vojáků na bitevním poli v „ostré bitvě“, je naivní a nesmyslná. Bezpečnost především.

A opravdu na nás nikdo nechoďte s argumenty, že lze zbraně vybavit gumovým bodákem. Nejen že palba rozpálí hlaveň způsobem, že by rázem byla odhalena chyba klasikových „soudruhů z NDR“, ale nás nezajímají náhražky. Boj vedeme palbou, a bodáková střetnutí se snažíme omezovat jak co do intenzity, tak do trvání. To je jedinou správnou cestou, jak posílit dojem realističnosti akce. A při vší úctě: napoleonský re-enactment se svým manévrem v batalionech v kombinaci s počtem „nadšenců“, kteří se mu věnují, se rozhodně za výraz svých bitevních rekonstrukcí nemusí stydět, a spíše jde příkladem. Bez šermu i boje bajonetem, a bez ohledu na to, kolik vojáků je ochotných v prosincové oranici „hrát padlé“. Ostatně většina zasažených neumírala na místě a okamžitě, a jistě se shodneme, že amatérské divadelní etudy „raněných“ budou v převážné většině případů nevhodnou karikaturou. O jaké realističnosti je pak řeč.

Viz také