Karel Klátil: Ruská armáda v bitvě u Austerlitzu v roce 1805
Příloha 3
Jezdecký pluk v datech
V této příloze bude vysvětlena organizace pluků tzv. „těžkého“ jezdectva – kyrysnických a dragounských pluků. Podle všech pramenů, které mám k dispozici, byla organizace obou typů pluků naprosto shodná. Jediným rozdílem, na který bude poukázáno dále,byly počty mužstva v eskadronách. Stejně jako u pěchoty je zde nutno rozlišovat celkové a řadové počty.
I. Organizace kyrysnického a dragounského pluku (údaje v závorce – dragounský pluk)
Pluk se vnitřně dělil na velitelství, unterštáb, pět operujících eskadron, jednu záložní poloeskadronu a plukovní týl (vozatajstvo a dílny). Celkový válečný stav pluku byl cca 905 (945) mužů (počty plukovních řemeslníků jsou v pramenech většinou uváděny velmi neurčitě). Do pole vyrážel pluk bez záložní poloeskadrony – do ní byli, stejně jako u řadové pěchoty – soustředěni nemocní a pochodu neschopní, jejich úkolem bylo jednak střežení zanechaného plukovního majetku, jednak příprava doplňování pluku lidmi a materiálem. Poloeskadrona, která měla stav cca 80 mužů a 10 jezdeckých koní. Řadový stav pluku (tedy to, co byl schopen postavit do bitevní sestavy) činil 721 mužů, 685 řadových a 36 důstojnických koní (u dragounského pluku 761 mužů, 725 řadových a 36 důstojnických koní).
Velitelství pluku
Velitelství pluku tvořil šéf pluku, plukovník, podplukovník a dva majoři. Všech pět těchto důstojníků bylo tabulkovými veliteli jednotlivých eskadron (první eskadroně velel vždy šéf pluku – nazývala se také „šéfskou“, plukovník byl velitelem páté eskadrony, nazývané „eskadrona plukovníka“.). K velitelství dále patřil adjutant velitele a štábní trubač a celkem 6 důstojnických koní.
Eskadrona
O tabulkových velitelích eskadron už byla zmínka při popisu velitelství pluku. Nominálním velitelem eskadrony byl rotmistr, dalšími důstojníky byli štábní rotmistr, dva poručíci a dva korneti. Eskadrona se pro nástupy, přehlídky a základní výcvik dělila na čtyři čety, kterým veleli poručíci a korneti. Ve stavu byl dále jeden estandart-junker (nosič standarty eskadrony) a 13 dalších poddůstojníků (strážmistrů, junkerů, mladších poddůstojníků), jeden eskadronní trubač, dva trubači a 120 (128) řadových jezdců. Mimo to náleželo ke každé eskadroně pět neřadových příslušníků a sedm důstojnických sluhů – ti jsou v tabulce vedeni ve stavu neřadového mužstva. Celkový bojový stav eskadrony činil 143 mužů, 137 řadových a 6 důstojnických koní. (u dragounské eskadrony 151 mužů, 145 řadových, 6 důstojnických koní). Do těchto počtů nejsou zahrnuti výše zmínění důstojníci velitelství!
Unterštáb
Stejně jako u pěších pluků, byl pomocný štáb (dobově unterštáb) hospodářským centrem pluku. Sdružoval v sobě plukovní kancelář, duchovní a zdravotní službu, trén a plukovní dílny. Z řadových příslušníků pluku byli v jeho stavu plukovní ubytovatel a pokladník (oba v poručických hodnostech), dále zde byli zapsáni adjutant velitele a štábní trubač (které ale máme zařazeny ve velitelství pluku). Z neřadových důstojníků byli ve stavu auditor a štábní lékař se dvěma lékaři. Plukovní pop se dvěma diákony byli duchovními osobami, které požívaly pouze některá práva důstojnického (a poddůstojnického) stavu a nenosily stejnokroj. Ve stavu neřadových strážmistrů a poddůstojníků byl zapsán plukovní zásobovatel, nadvozný, vrchní ošetřovatel lazaretu, koněléčný (veterinární strážmistr) a plukovní písař. Dále zde byl veden i poddůstojník plukovní hudby. Z neřadového mužstva byli v unterštábu zařazeni tři písaři, tympanista a šest hudebníků plukovní hudby. Zmíněný tympanista byl vlastně jejím osmým členem, při slavnostních nástupech a přehlídkách vedl svůj pluk a bubnoval plukovní pochod na dva jezdecké tympány, které byly zavěšeny po stranách šíje jeho koně. Tympány měly zástěrky v barvách čabraky pluku, ozdobené plukovním znakem. Ve stavu pomocného štábu najdeme zbylé 2 důstojnické koně a neupřesňovaný počet neřadových jezdeckých koní – zcela jistě byl v sedle plukovní zásobovatel.
Plukovní trén a dílny
Organizace této součásti plukovního hospodářství je téměř totožná s plukem řadové pěchoty. Navíc přibyly pouze sedlářská dílna, část jejího personálu byla rozdělena k eskadronám a v místě odpočinku kontrolovala a prováděla menší opravy sedel a postrojů. Stejně tomu bylo u zbrojířské dílny – broušení palašů se provádělo přímo u eskadron. Plukovní vozatajstvo disponovalo menším počtem muničních povozů počty ostatních povozů byly zhruba stejné. Stejně jako u pěchoty však není možno s určitostí říci, kolik a jakých povozů pluk s sebou na tažení vyvezl (je nutno k nim připočítat i soukromé vozy vyšších důstojníků a „artělní“ povozy mužstva).
Tabulka počtů kyrysnického a dragounského pluku
Až dosud uváděné počty řadových koní jsou válečné stavy. V míru byly počty koní redukovány – řadových koní bylo u obou pluků 612.
Poznámka – pokud čtenáři jaksi „nesedí“ rozdíl řadových počtů s bojovým stavem (o dva muže), je nutno si uvědomit, že dva důstojníci (hospodář a pokladník) byli sice řadovými důstojníky, ale do sestavy žádné z eskadron zařazeni nebyli.
Stupně důstojnických hodností a jejich rozlišování
Také důstojníci jezdectva (a tyto řádky platí i pro důstojníky husarských a hulánských pluků) byli ve svých hodnostech zařazeni do tříd Tabulky hodností, popsané u řadové pěchoty. Lišili se pouze v názvech hodnosti – to se týkalo všech nižších důstojníků, názvy u hodností vyšších důstojníků byly shodné s pěchotou.
-
- Tabulka důstojnických hodností
-
- Tabulka generálských hodností
Na tomto místě je třeba vysvětlit jeden poněkud matoucí pojem – hodnostní stupeň začínající slovem štábní (štábní kapitán, štábní rotmistr) je v ruské armádě vždy hodností nižší než hodnost bez tohoto přídomku (kapitán, rotmistr).[1] Ze stejnokroje důstojníka jezdectva nebylo možno rozpoznat stupeň jeho hodnosti – důstojníci totiž náhrudní znaky nenosili! Tato zvláštnost trvala až do roku 1807, kdy byla v ruské armádě zavedena epoleta (nejprve na pravé, v roce 1808 i na levé rameno). Důstojníka ve služebním stejnokroji bylo možno rozeznat pouze podle kvalitnějšího sukna stejnokroje (ten si, stejně jako u ostatních druhů vojsk, pořizoval na vlastní náklady) a podle šerpy. Mimo službu důstojník šerpu nosil podle vlastního uvážení, jako poboční zbraň nosil kord (ve službě a v boji nosil zbraň své jednotky – zde v obou případech palaš). Důkazem budiž portrét jednoho důstojníka dragounského pluku (jméno není důležité, tažení se nezúčastnil). Že jde o majora, je možno vyčíst pouze z doprovodného textu k tomuto portrétu.
Jezdci a koně
Další část přílohy by měla přiblížit život příslušníků jezdeckých pluků – opět bez rozdílu druhu jezdectva. Také zde platily v plném rozsahu nařízení bývalého panovníka a v jednom případě se postupovalo podle předpisu ještě staršího. Tím byla „Instrukce pro plukovníka jezdeckého pluku“ s datem vydání 14. ledna 1766. Příliš se nezabývala ani výcvikem, ani taktikou (pouze v hlavě 5 byly pokyny pro výcvik rekruta – trval 2-2,5 měsíce), větší část se týkala plukovního hospodářství a péče o koně. V roce 1796 vydává Pavel Polní řád pro pěchotu (známý jako Ustav 1797), o rok později vychází jeho obdoba pro jezdectvo, „Vojinskij Ustav o polevoj Konnoj službe“, který se stal alfou a omegou života a výcviku jezdectva. I když se v něm objevilo několik dobrých novinek – např. definitivní zakotvení dvouřadé sestavy, o výcviku a taktice pojednávalo pouze 16 ze 79 hlav tohoto předpisu. Zbytek pojednával o službě v kvartýrech, posádkách a na pochodu a – jak jinak za Pavlovy vlády – o přehlídkách a „wachtparádách“. Jednou z vysloveně špatných věcí bylo zrušení tabulkových míst instruktorů jízdy (v dřívějších tabulkách byli u každého pluku čtyři vycvičení příslušníci mužstva). Stálé manéže – místo pro výcvik v jízdě – měly stejně pouze gardové pluky.
Ostatně i představa vojáka – jezdce, žijícího celý rok se svým koněm je mylná. Na začátku zimního období (v měsíci září, nebo říjnu) byli koně od eskadron shromážděni a odehnáni do stanovených zimovišť, nebyla-li armáda v pohotovosti, nebo ve válečném stavu. Až do letních táborů následujícího roku zůstávalo u eskadron pouze několik koní pro potřeby hlídkové, nebo kurýrní služby.
Každé letní vyvedení tak začínalo vždy jedním a tím samým – zajížděním remontních (nově nakoupených) a vyjížděním kmenových koní, kteří během zimní přestávky poněkud odvykli službě pod sedlem. Metoda zajíždění nových koní byla poněkud surová, zřejmě ale rychlá a efektivní: Je-li kůň divoký, povalí se na zem a naloží se na něj pytle s pískem o váze 5-6 pudů, přes oči přetáhnout kapucu a na dlouhé oprati koně honit do vyčerpání. Za dva dny totéž, tentokrát již se sedlem. Po dalších dvou dnech začala závěrečná fáze zajíždění – v uzavřeném výběhu nasedlal koně zkušený jezdec a odjezdil 3 versty nejprve cvalem, později klusem a na závěr krokem. Přitom držel koně nakrátko a postupně zužoval kruh – totéž se opakovalo po dva následující dny, zpravidla již s klidnějším koněm. Poté byl kůň předán do služby. Podle hlášení jednotlivých plukovníků se každoroční zajíždění a vyjíždění koní neobešlo bez pádů a zranění mužstva i koní. Paradoxně tak pro celé jezdectvo byl „požehnáním“ válečný stav – mužstvo bylo stále v sedle a jeho vycvičenost se tak udržovala na vysoké úrovni.
O sedlové výstroji
V textu kapitoly o jezdectvu se objevují pojmy jako sedlo německého typu, sedlo uherského typu, a protože ne každý čtenář bude zřejmě zkušeným jezdcem, bude lepší tyto pojmy alespoň stručně objasnit. Kyrysnické pluky používaly těžká „německá“ sedla (jeho vyobrazení nemám k dispozici, ale je myslím v našich podmínkách dostatečně známé). Kyrysník v něm seděl dost pevně na to, aby zachytil první náraz při střetu s „kolegy od té druhé firmy“. Pod sedlo se pokládala obdélníková čabraka v plukovní barvě, buď s panovnickým monogramem, nebo se znakem pluku přiděleným (viz dále). Podrobněji se zastavím u sedla „uherského“, které používali dragouni, husaři a pluky lehkého jezdectva. Více, než můj popis, napoví přiložené ilustrace – ty zároveň dokumentují postup při osedlávání koně.
Legenda k obrázku vlevo: 1- valtran (originál valtranu z majetku jednoho z ruských muzeí), 2- sedlový kufr (na uložení kabátu a dalších rozměrných součástí výstroje), 3- vak na další osobní věci jezdce (na protilehlé straně je na tomto místě furážní vak), 4- pouzdro na ústí pušky, nebo karabiny.
Přes toto sedlo se přetahoval tzv. valtran – pokrývka, která zcela zakrývala nejen sedlo, ale i oba holstry sedlových pistolí. Také ona nesla plukovní identifikační znaky.
Už zmíněné německé sedlo bylo z černé kůže, holstry sedlových pistolí byly kryty (a zdobeny) přikrývkami, na kterých se opakovalo zdobení z obdélníkové čabraky.
Způsob rozlišení pluku a eskadrony v kyrysnickém a dragounském pluku
I když byly jezdecké pluky zařazeny do stavu jednotlivých inspekcí, nepřevzalo jezdectvo inspekční způsob označování příslušnosti pluku. Kyrysnické pluky měly, stejně jako myslivecké u pěchoty, přidělenou plukovní barvu. Ta se objevovala na límcích, manžetách a náramenících jejich koletů, stejně jako na čabrakách a valtranech jejich sedel. Pluky, jejichž šéfy byly členové panovnického domu, nebo byly nositely zvláštního názvu (např. Řádový kyrysnický pluk[2]), nosily na svých čabrakách odznak udělený panovníkem. Součástí rozlišení byla i barva knofíků – ze žlutého, nebo bílého kovu.
To je případem i jediného kyrysnického pluku, který se zúčastnil tažení v roce 1805 – Tělesného-kyrysnického pluku Jejího Imperátorského Veličenstva carevny. Jeho plukovní barvou byla světle malinová a znakem, který byl pluku udělen, byla stříbrná osmicípá hvězda v jejímž středu ležel v oranžovém kruhu černý imperátorský orel. Hvězda byla na čabraku vyšita stříbrným dracounem. Knoflíky stejnokroje z bílého kovu.
Tento pluk byl v armádě mnohem známější pod názvem „Gatčinští kyrysníci“, nebo také „modří kyrysníci“ (plátěné opasky jejich pavlovských uniforem byly modré).
Také dragounské pluky nosily plukovní barvu na límcích, manžetách a náramenících, i v tomto případě byla důležitou barva kovu stejnokrojových knoflíků. Valtrany jejich sedel byly v plukovní barvě, barvu knoflíků nesl lem a monogram panovníka, našitý v zadní části. Monogram nosily na valtranech všechny pluky – dragounské pluky nebyly považovány v té době za natolik reprezentativní, aby byly poctěny šéfovstvím vysoce urozených osob a tedy i zvláštními odznaky. Následující tabulka představuje plukovní barvy dragounských pluků účastnících se tažení.
Valtran vyobrazený výše je z období po roce 1806, kdy platila jiná pravidla pro jeho zbarvení.
Ještě jeden rozlišovací prvek bylo možno najít na výstroji kyrysníků i dragounů – střapec zápěstního řemene palaše. Jeho barva určovala příslušnost jezdce k eskadroně: 1. eskadrona – bílá, 2. eskadrona – modrá, 3. eskadrona – žlutá, 4. eskadrona – černá, 5. eskadrona – zelená. Poddůstojníci nosili střapce v tradičních bílo/oranžovo/černých barvách, střapce důstojnických zápěstních řemenů byly v barvě knoflíků pluku.
Barevné rozlišení stadart kyrysnických a dragounských pluků
Už v hlavním textu bylo zmíněn způsob přidělování standart jednotlivým plukům. Zde nabízím čtenáři klíč k určení barev standarty vz. 1797, kterou byl vystrojen jednak jediný kyrysnický pluk v sestavě, jednak tři dragounské (dříve kyrysnické) pluky.
Standarta vz. 1797 kyrysnická
V tabulce jsou uvedeny údaje k plukovní (bílé) standartě – ta byla u první eskadrony každého pluku a k eskadronním (barevným) standartám – u zbývajících eskadron. Zde uvedený obrázek je pouze ilustrační, tyto barvy nenáležely žádnému z popisovaných pluků!
Poznámka k tabulce:
Ve sloupci „orel, kříž“ jsou uvedeným dracounem vyšity koruny, zbraně orla a blesky v jeho pařátech
Standarta vz. 1797 dragounská
Stadarty Petrohradského dragounského pluku: plukovní – zelené úhly, kříž bílý. Eskadronní – úhly bílé, kříž zelený. V originálním popisu je zelená barva popsána jako „seladonovaja“.
II. Organizace husarského a hulánského pluku
Organizace husarského pluku se, stejně jako u ostatních druhů jezdectva řídila nejprve prozatímními stavy (od roku 1801), definitivní tabulkové počty byly stanoveny až v roce 1803. Podle nich se pluk skládal z deseti eskadron, a jedné záložní eskadrony. Ta plnila, stejně jako poloeskadrony u pluků těžkého jezdectva, doplňovací úkoly pro pluk a střežení jeho majetku. Při odchodu na tažení se do ní soustřeďovali pochodu neschopní muži a zdraví z kmenového stavu záložní eskadrony nastupovali do operujících eskadron.
Velitelství pluku
Do velitelství pluku patřil šéf pluku a pět štábních důstojníků – plukovník, podplukovník a tři majoři.[3] Tito důstojníci byli tabulkovými veliteli „svých“ eskadron – šéf pluku byl vždy velitelem první, tzv „šéfské“ eskadrony. V případě řazení pluku po batalionech, byl velitelem prvního z nich plukovník a druhého podplukovník pluku. V případě členění pluku po divizionech (viz dále), byli veliteli divizionů mimo šéfa, plukovníka a podplukovníka také oba majoři. K velitelství pluku patřil dále štábní trubač a pět důstojnických sluhů z řad neřadového mužstva.
Batalion
Tento organizační stupeň byl v husarském pluku používán zpravidla pro přehlídky a nástupy – z taktického hlediska byl, vzhledem k lichému počtu eskadron ( pět v každém batalionu), nevhodný. Jak už bylo zmíněno, velel prvnímu batalionu vždy plukovník a druhému batalionu podplukovník pluku. V prvním batalionu byly zařazeny eskadrony 1 – 5, v druhém eskadrony 6 – 10.
Divizion
V bojové sestavě byl daleko více využíván stupeň divizionů. V sestavě pluku jich bylo pět – každý divizion se skládal ze dvou eskadron. Veliteli divizionů byli všichni štábní důstojníci vyjmenovaní ve velitelství pluku. Byl-li některý ze štábních důstojníků pověřen jiný úkolem, velel divizionu vždy služebně starší z velitelů eskadron v nich zařazených. Diviziony byly používány buď všechny v sestavě pluku, nebo mohly být přiděleny jako podpora uskupení pěchoty.
Eskadrona
Ve stavu operující eskadrony (tak znělo úřední pojmenování – v orig. dějstvujuščij eskadron) bylo 6 důstojníků (plus tabulkově jeden ze štábních důstojníků), 12 poddůstojníků různých stupňů (z nich nejméně jeden junker), 2 trubači a 128 jezdců (ti jsou v některých pramenech děleni na 12 karabiníků a 116 husarů). Z neřadového stavu bylo v eskadroně šest důstojnických sluhů, jeden eskadronní ubytovatel a čtyři další příslušníci mužstva. Řadových koní měla eskadrona 142, důstojnických koní 6 a nejméně jednoho koně pro neřadové mužstvo (eskadronní ubytovatel sloužil vždy v sedle).
Unterštáb, týl a plukovní dílny
Jejich organizace totožná s pluky těžkého jezdectva, lišila se pouze v počtech. Celkem (i s už zmíněnými příslušníky neřadového stavu ve velitelství a v eskadronách) čítaly neřadové počty pluku 219 mužů a 118 koní (včetně tažných).
Vzhledem k tomu, že husarské pluky neměly (stejně jako myslivecké pluky u pěchoty) nárok na standarty, chyběl v sestavě eskadrony nosič standarty. V sestavě pluku dále nebyla plukovní hudba – její funkci zastával sbor složený ze všech trubačů pluku.
Organizace Konstantinova hulánského pluku byla v popisované době totožná a není nutno k ní cokoliv dodávat.
Způsob rozlišení pluku a eskadrony v husarském a hulánském pluku
Při popisu barevného rozlišení jednotlivých pluků jsem odkazoval na podrobnější údaje v příloze. Následující tabulka přehledně dokládá barevný klíč k rozlišení husarských stejnokrojů:
Mužstvo eskadron prvního batalionu husarského pluku mělo čákové šňůry bílé, mužstvo druhého batalionu červené. Rozlišení eskadron podle zápěstních řemenů šavlí u husarů podle všeho neexistovalo – nebo se o něm alespoň Viskovatov (asi nejpodrobnější pramen o stejnokrojích a organizaci – viz Prameny) nezmiňuje.
U Konstantinova hulánského pluku nebylo ani rozlišení po batalionech – všichni řadoví jezdci měli čákové šňůry červeno/žluté.
III. Organizace kozáckého pluku Donského vojska
Kozácké pluky se svou organizací odlišovali od veškerého pravidelného jezdectva. Mimo velitelství neměly žádný štábní ani hospodářský aparát, v jejich organizaci nebyli řadoví a neřadoví příslušníci.
Velitelství pluku
Velitelství pluku se skládalo ze šesti štábních důstojníků – 1 plukovníka a 5 velitelů sotní (jeden z nich zpravidla v hodnosti vojskového staršiny, ostatní v hodnosti plukovního esula – viz tabulka hodností níže). K velitelství dále náležel 1 ubytovatel a 1 písař. Oba byli v hodnosti uprjadniků – poddůstojníků.
Sotně
Bojová část se dělila na pět setin – sotní. Organizace sotně byla následující: mimo už uvedeného velitele sotně (zařazeného ve velitelství) 1 sotnik, 1 chorundžij, 2 padesátníci, 10 uprjadniků ( padesátníci a uprjadniky byly poddůstojnické hodnosti – zpravidla bývají zařazeni pod společným názvem sotňových esaulů) a 100 kozáků. Celkový stav sotně byl (včetně velitele) 115 mužů, celkový bojový stav pluku 578 mužů (ubytovatel a písař byli zařazováni do bojového stavu, zdržovali se však většinou u plukovního týlu). Ten nebyl nijak velký – každý pluk vezl 20 dvoukolových kar. Zde byla k vidění kuriozita – působil-li pluk na území říše, používaly se k těmto kárám volská spřežení. Pouze při tažení za hranice nastupovaly koňské potahy. Počet mužů u plukovního trénu materiály neuvádí. Rovněž tak počet jezdeckých koní u pluku zůstává záhadou. Podle řádu byl kozák povinen se dostavit k pluku se dvěma koňmi. Náhradní koně nesli určitou část majetku svých majitelů, před nasazením pluku je ale bylo třeba někde soustředit a někým střežit. I když to materiály výslovně neuvádí, je možno předpokládat, že několik mužů každé sotně bylo vždy vyčleněno ke střežení těchto zanechaných koní.
Hodnosti důstojníků kozáckých pluků a způsob jejich rozlišování
V roce 1798 nařídil Pavel I. srovnání hodnostních stupňů kozáckých důstojníků s třídami Petrovské tabulky hodností. Důvodem bylo mimo jiné i stanovení služného kozáckým důstojníkům – od tohoto roku byli kozáci, kteří před tím sloužili pouze za půdu a kořist, postaveni na roveň pravidelné armádě v otázkách zásobování a platů. Kozáckým důstojníkům byly vypláceny požitky na úrovni stejných hodnostních tříd u husarských pluků.
Později byli zasloužilí kozáčtí plukovníci převáděni do nejnižší generálské hodnosti.
Spolu s novým stejnokrojem kozáckých pluků byl stanoven i vzhled důstojnického stejnokroje. Důstojníci nosili jako odznak stavu šerpu zavedenou v řadové pěchotě. Límce a manžety jejich čekmenů a kurtek byly zdobeny vyšívaným rostlinným motivem, provedeným ve stříbře.
[1] Nelze používat zásad platných v jiných armádách – např. v prvorepublikové Československé armádě byly hodnosti s tímto přídomkem vždy hodnostmi vyššími.
[2] Do 29.3. 1801 nesl pluk název Kyrysnický Vojenského Řádu
[3] Stav podle tabulek – ve skutečnosti mohl být plukovníkem pluku i generál a na místech majorů mohli být /a často také byli/ zařazeni podplukovníci /stejná situace byla u pluků těžkého jezdectva/.